Připomínat a ctít nadané duchovní otce jako výraz sebeuvědomění církvepřeloženo

Nedávné uspořádání Mezinárodního teologického sympozia na počest blahoslaveného staršího Emiliana Simonopetrita, jedné z nejvýznamnějších duchovních osobností současného pravoslaví, bylo příležitostí nejen k plodnému teologickému dialogu, ale také k intenzivní veřejné debatě o tom, jak by měla církev přistupovat ke svým velkým duchovním otcům a jak je ctít. Zvláštní senzaci vyvolal článek Fr. Ioannis Chrysavgi, ve kterém jsou vyjádřeny vážné výhrady jak k realizaci konkrétní konference, tak nepřímo, ale ne zcela jasně, k samotné církevní praxi veřejné paměti a studia současných starších.

Není pochyb o tom, že každá teologická reflexe je legitimní, když slouží pravdě církve. Otcovská tradice se nikdy nebála dialogu, dokonce ani protiargumentu. Teologie se naopak vždy vyvíjela rozlišováním, svobodou církevního mínění a odpovědnou výměnou názorů.

Konkrétní zásah Fr. Ioannis Chrysavgi představuje podle našeho názoru závažný metodologický problém. Ta nevybíravá generalizace a hlavně zmatek…