2. Солнце

Před východem slunce je tma a noc, ale jak slunce vychází, tma ustupuje a svítí světlo. Takže před příchodem Krista, který je spravedlivým Sluncem, temnota pokryla celý vesmír a noc byla hluboká. Ale jakmile toto nejjasnější Slunce zazářilo a vyzařovalo své nejteplejší paprsky nad celým vesmírem, nastal ten nejpříznivější a nejsladší den pro naše duše. Tehdy se naplnilo prorocké slovo: „Lid, který chodí ve tmě, uvidí velké světlo, těm, kdo žijí v zemi a ve stínu smrti, zazáří světlo“ (Iz 9,2; Mt 4,16). "Noc minula a přiblížil se den; zavrhni proto skutky temnoty a oblečme se do zbraní světla. Chovejme se jako ve dne slušně, nenechme se oddávat hodování a opilství, ani smyslnosti a zhýralosti, ani hádkám a závisti; ale obleč si našeho Pána Ježíše Krista a neproměňuj chtíč těla v chtíč." 13:12–14). Jednejme také podle apoštolského nabádání a buďme syny světla a dne. Všichni lidé chodí před sluncem zářícím na nebesích a slunce se dívá na všechny a všechny. Lidé tedy chodí před Bohem, který je všudypřítomný a na všechno se dívá, a cokoli kdo dělá, myslí, začíná nebo si představuje, vidí všechny oči Páně. "Hospodin pohlédl z nebe a spatřil všechny lidské syny. Ze svého připraveného příbytku pohlédl na všechny, kdo žili na zemi. Ten, kdo stvořil jejich srdce a zvažuje všechny jejich skutky" * (Ž 33:13-15). A také: „Tvé oči jsou otevřené všem cestám lidských synů, abys odplatil každému podle jeho cest a podle ovoce jeho skutků“ (Jer 32,19). A znovu: "Oči Páně jsou deset tisíckrát jasnější než slunce a hledí na všechny lidské stezky a pronikají do skrytých míst. Věděl všechno, než to bylo stvořeno, i poté, co bylo učiněno" (Sir 23:27-29). Musíme před Bohem, jako před vševidoucím a odměňujícím každého na jeho cestě, kráčet s obavami, strachem a úctou a dělat, co se zalíbí Jeho svaté vůli, abychom Jeho Veličenstvo nerozhněvali. „Hleďte tedy, abyste chodili opatrně, ne jako blázni, ale jako moudří,“ říká nám apoštol (Ef. 5:15). Ó člověče! Bůh se na tebe dívá a bez ohledu na to, co děláš, co si myslíš, co začínáš, co si představuješ, co miluješ, co nenávidíš, čím se utěšuješ a čím se urážíš, co hledáš, před čím utíkáš, jak se chováš k Němu, ke svému Stvořiteli, jak se chováš k bližnímu, On vidí. Jak a co říkáte, jak a na co se ptáte a odpovídáte, on slyší a odmění vás podle vaší cesty a podle ovoce vašich závazků. "Podívej...," milovaná, "jednaj... opatrně, ne jako blázni, ale jako moudří!" Když na obloze svítí slunce, je vše jasné. Každý vidí cestu, kterou má jít, kam jít, co dělat a čemu se vyhnout. Vidí, rozlišuje jednu věc od druhé a užitečné od škodlivého a tak dále. „Člověk vychází za svou prací a za svou prací až do večera“ (Ž 103:23). Tak se to děje v duši, kterou Kristus, spravedlivé Slunce, osvěcuje. Taková duše vidí vše jasně, zná půvab i marnost tohoto světa, zná dobro i zlo, neřest i ctnost, škodu i prospěch, cestu do záhuby i cestu k věčnému životu, která vede, a koná skutky, které jsou Bohu milé a sobě užitečné. Boží slovo je sladké duši jako Bůh sám. Taková duše považuje vše příjemné a drahé na tomto světě za nic a pamatuje na slovo Spasitele: „Co je dobré pro člověka, získá-li celý svět, ale svou duši ztratí? (Matouš 16:26) - a vždy usiluje o blaženou věčnost. Má na mysli jen jednu věc, jak se líbit Bohu, svému Stvořiteli, a být mezi spasenými. Požehnaná je duše, která je osvícena Božským Světlem! Když slunce zapadne, je noc a tma. Lidé pak nic nevidí, nerozlišují jednu věc od druhé a chodí jako slepí, padají do příkopu a nevědí, jak se vyhnout újmě. Toto je stav těch duší, v nichž Kristovo světlo nesvítilo! Dotýkají se jako slepci, neoddělují dobro od zla, nerozlišují mezi prospěchem a škodou a padají od hříchu k hříchu. Chytají se toho, co je samo o sobě ničím, a odkládají to, co je skvělé. Myslí si, že jdou po přímé cestě, ale nevědí, že je vede do jámy zkázy. Jsou to v podstatě ti, kteří se sjednotili s marnivostí tohoto světa a teprve se učí, jak sbírat velké bohatství, získávat vysoké pocty, proslavit se na tomto světě atd., ale o věčný poklad spásy se starají jen málo a považují ho za poslední věc. To je hodné překvapení, nebo spíše lítosti! Vidí, že ti, kteří zemřou a odejdou z tohoto světa, opouštějí všechno na světě a opouštějí svět nazí, stejně jako vstoupili do světa. Tolik se však snaží zbohatnout, jako by navždy žili v míru. A je s podivem, že v takové marnivosti nejsou zmateni pohané, kteří nemají žádnou naději, ale že to dělají křesťané, povolaní k věčnému životu a věčným požehnáním, o kterých vždy slyší v evangeliu. Ó ubohý a zatracený člověče! Protože nevidíš klam tohoto světa, honíš se za tím, co je malé a brzy zmizí jako kouř. Jak opustíš to, co je pravda a zůstane navždy! Všechno, co na tomto světě máme, kromě samotné ctnosti, nás opouští, ale to, co obdržíme na věčnosti, nebude nikdy odděleno. Ale aby byl člověk osvobozen od takové slepoty a temnoty a osvícen Kristovým světlem, musí přistoupit ke Kristu, Pravému Světlu, a prosit ho se slepými: "Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův!" (Matouš 20:30) a vždy se dívejte na příklad Jeho svatého života a následujte Jeho svaté kroky. Tak takového člověka osvítí pravé Světlo – Kristus. Protože když máme světlo před sebou a díváme se na něj, jsme osvícení. Když tedy duše přichází ke Kristu a dívá se na obraz Jeho nejsvětějšího života a následuje Ho, je osvícena Jeho světlem. Čím blíže jsme světlu, tím jsme osvícenější. Světlo je Kristus. Kdo se přiblíží k tomuto Světlu, stane se osvícenějším a už nebude chodit ve tmě. „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8:12). Neboť ten, kdo chodí v Kristu, nebude chodit ve tmě, ale kdo se vzdaluje od tohoto Světla, bude jistě chodit ve tmě. Slunce prohřívá celou oblohu a jakoby ji oživuje. Bůh, věčné Slunce, tedy teplem své lásky zahřívá a oživuje celé stvoření a především lidskou rasu. „Neboť v něm žijeme, hýbeme se a jsme“ (Skutky 17:28). A především na nás vylil veškeré teplo své lásky a poslal k nám svého Jednorozeného Syna – k nám, kteří jsme od Něj odešli a zahynuli. "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh totiž neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něho spasen" (Jan 3:16–17). „Chvalte Hospodina, všechny národy, chvalte ho všechny národy, neboť jeho milosrdenství vůči nám je stálé a pravda Páně trvá navěky“ (Ž 116:1-2). Chvála i tebe, má duše, Pánu! Buď požehnáno jméno Páně od nynějška až na věky! Přemýšlej, Christiane, o této velké věci a děkuj Bohu! Každý se dívá na slunce a chce se zahřát jeho teplem, natahuje se k němu. Stejně tak všichni věřící hledí k Bohu a jsou zahříváni teplem Jeho milosrdenství. "Oči všech důvěřují v Tebe a ty jim dáváš jejich pokrm v pravý čas, otevíráš svou ruku a uspokojuješ vše živé podle své dobré vůle" (Ž 144:15-16). „Vyslyš nás, Bože, náš Spasiteli, naději všech končin země a těch, kdo jsou v moři daleko“ (Ž 64:6). I ty, křesťane, pozvedni své oči k Bohu - kéž tě zahřeje teplo Jeho milosrdenství - a mluv častěji k Prorokovi z hloubi svého srdce: "Pozdvihl jsem své oči k Tobě, který žiješ v nebi! Hle, jako oči služebníků jsou upřeny k rukám jejich pánů, jako jsou oči služebníka upřeny k rukám její paní k nám, Pán, naše oči jsou k nám Pánem." (Žalm 122:1-2). Bez slunce žádné ovoce neroste ani nedozrává. Takže bez Boha, věčného Slunce, žádný dobrý skutek nezačíná, nekoná se ani se nekoná. Naše dobrá touha, náš dobrý začátek, střed a konec jsou Jeho dílem. Začíná, pracuje a dokončuje v nás. Bez Něho nemůžeme nic dělat: „neboť beze mne nemůžete nic dělat“ (Jan 15:5). Uč se proto, křesťane: 1) Poznat svou slabost, zatracení a bezvýznamnost, poznat, že ty sám nejsi nic jiného než uschlý strom, který nemůže nést žádné ovoce. 2) Učte se z toho pokoře. 3) Každý dobrý skutek, který jste vykonali nebo konáte, připisujte pouze Bohu – abyste si jeho dílo nepřivlastňovali pro sebe a nekradli jeho slávu, a tak se vážně nedopustili hříchu. 4) V každém okamžiku vzdychejte Bohu - kéž od vás nesundá svou všemohoucí ruku, protože bez Boží pomoci upadnete do hříchu z hříchu. Často opakujte modlitbu žalmisty: "Neopouštěj mě, Pane, můj Bože! Neustupuj od Mene, pojď mi na pomoc, Pane mé spásy!" (Ža 37:22–23). 5) Když na tebe Bůh sesílá protivenství, smutek a smutek, chce tě napravit a stvořit tě jako plodný strom. Buďte trpěliví se svým Pánem, když snášíte lékaře, který vás léčí hořkou medicínou. Hořký lék je smutek a smutek pro tělo, ale s ním je uzdravena nemocná duše. „Důvěřujte v Hospodina, buďte odvážní, ať se vaše srdce posiluje a doufejte v Hospodina“ (Ž 26,14). Slunce nikdy nezastaví svůj pohyb, ale vždy se pohybuje od východu na západ a vyzařuje své světlo a teplo do nebes. Stejně tak Bůh nikdy nepřestává konat dobro a vždy činí dobro nám – taková je Jeho přirozenost. Bůh je ve své podstatě dobrý, takže „nikdo není dobrý, jen Bůh sám“ (Matouš 19:17), podle svědectví Spasitele, a proto nemůže jinak než konat dobro. Slunce svítí a vyzařuje své teplo na zlé i dobré. Takže věčné Slunce, Bůh, koná dobro i zlo, zbožné i zlé. „Dobrořeč, duše má, Hospodinu“ (Ž 102:1). I v této věci napodobujme svého Stvořitele a čiňme dobro dobru i zlu, těm, kdo nás milují a nenávidí, podle nabádání apoštola: „Napodobujte Boha jako milované děti“ (Ef 5,1). „Neboť svému slunci dává vycházet nad zlými i dobrými a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé“ (Matouš 5:45). Slunce vyzařuje teplo stejně všem věcem. Ale některé věci se jeho žárem roztaví jako vosk, zatímco jiné ztvrdnou jako hlína. Bůh tedy činí dobro každému stejně a sesílá dolů teplo své dobroty. Ale někteří lidé jsou Jeho dobrotou obměkčeni a činí pokání, zatímco jiní se zatvrdí a zahynou, jako například faraon zatvrdil a zahynul, což se děje v dnešním světě. "Ó člověče! ...Nebo zanedbáváš bohatství a laskavost, mírnost a shovívavost Boha, neuvědomuješ si, že dobrota Boží tě vede k pokání?" (Římanům 2:3–4) Dávej si pozor, ó člověče, před zatvrzením Boží dobrotou, ale raději buď pohnut k pokání a přemýšlej o Boží trpělivosti pro svou spásu! Slunce v čisté a klidné vodě je jasně viditelné a je zobrazena jeho podoba. Bůh, věčné Slunce, se tedy zjevuje v tiché, neposkvrněné a čisté duši a zobrazuje v ní svůj obraz. „Milovaní, majíce tato zaslíbení, očisťme se od každé nečistoty těla a ducha, zdokonalujme svatost v bázni Boží,“ vybízí nás apoštol (2. Korintským 7:1). Ať v nás přebývá Bůh, věčné Slunce, a ať je v nás zobrazen jeho svatý obraz. Objemné a husté věci nemohou pojmout sluneční světlo: země, kamenné a dřevěné stěny a tak dále. Ale sklo, čistá voda, křišťál atd. naopak obsahují. Stejně tak mysl, zatemněná hříchy a chtíči tohoto světa, nemůže přijmout Boží osvícení. Like zapadá do podobného. „Proto se říká: „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a Kristus ti dá světlo.“ (Ef. 5:14) Čiňte pokání a očisťte svou duši pokáním a slzami a zažeňte oblak svých marných myšlenek – a pak vás Kristus osvítí! Čím blíže se slunce blíží, tím je stín menší a čím více se vzdaluje, tím větší je stín. A když slunce zapadne, stín zmizí. Čím více se tedy Bůh k člověku přibližuje, tím méně se člověk stává sám v sobě, tím více se pokořuje a ponižuje. Vidí svou nehodnost a bezvýznamnost a Boží majestát, a proto se pokoří. Naopak, čím více se Bůh vzdaluje od člověka, tím více je člověk vznešený, vyvýšený a pyšnější. A když se Bůh úplně vzdálí od člověka, člověk zahyne, stejně jako zmizí stín, když slunce zapadne. Pozor, člověče, na aroganci, abys nespadl jako čert. Nebuďte arogantní, ale bojte se. „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, ale kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Lukáš 18:14). Každý, kdo chce být osvícen a zahřát sluncem, musí vyjít z temného místa a postavit se před slunce. Takže ten, kdo chce být osvícen Bohem, Věčným Sluncem a zahřát teplem Jeho nejsladší lásky, musí opustit temnotu hříchu, nenávidět bezzákonný a nečistý život a obrátit se k Němu, přistupovat s pokáním a kajícností srdce a modlit se. A pak bude jeho srdce osvětleno Jeho Božským světlem a jeho srdce bude zahřáto teplem Jeho Božské lásky. „Pojďte k němu a buďte osvíceni, a vaše tváře nebudou zahanbeny“ (Ž 33,6). Obraťme se tedy, křesťané, celým srdcem k Bohu, nechme se osvítit Jeho světlem a zahřejme se láskou. Nemocné oči se nemohou podívat do slunce a vidět ho. Stejně tak duše nemocná lstí, marnivostí, pýchou, domýšlivostí, sebeláskou a láskou tohoto světa nemůže vidět věčné Božství. Bůh je viděn prostým a zdravým okem duše. Boha bez Boha samotného nelze poznat a vidět. A zjevuje se jednoduchým a jemným dětem. „Tyto věci jsem skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsem je nemluvňatům“ (Matouš 11:25). Buďme my, křesťané, prostí a čistí v srdci, pak uvidíme Boha. Kdo se hodně dívá do slunce, pilně pozorně, tomu se zatmí a poškodí oči. Kdo tedy se zvědavostí zkoumá Boha, Věčné Slunce a snaží se odhalit Jeho nepochopitelná tajemství, jeho mysl se zatemní a upadne do velkého klamu. Pozor, člověče, zažít to, co nepotřebuješ vědět. O Bohu musíme uvažovat pouze tak, jak nám zjevilo Jeho Svaté Slovo. Kdo jde ke slunci, následuje stín. Kdo se vzdaluje od slunce, stín od něj ustupuje. Kdo se tedy přiblíží ke Kristu, Spravedlivému Slunci a následuje Ho s vírou a láskou, bude neoddělitelně následovat nenávist, zloba a pronásledování tohoto světa. Svět, zaslepený lží ďábla, nemiluje pravdu Boží. A proto, jako nenáviděl a pronásledoval Krista, samotnou Pravdu, tak nenávidí a pronásleduje křesťana, který se drží pravdy. Apoštol o tom napsal: „A všichni, kdo chtějí žít zbožně v Kristu Ježíši, budou pronásledováni“ (2. Timoteovi 3:12). Avšak, milovaný křesťane, netrap se tím, že tě svět nenávidí. Kristus je nesrovnatelně větší a lepší než celý svět a jeho láska je sladší než celý svět. Komu Kristus miluje a smiluje se, tomu neškodí nenávist a zloba tohoto světa. Jen se ujistěte, že jste Kristovi. Kristus své vlastní neopustí. Tolik pro tebe vytrpěl a vytrpěl; opustí tě ve tvé nouzi? Slyšte Jeho útěšný slib Jeho služebníkům: „Jsem s ním v zármutku, vysvobodím ho“ (Ž 90:15). A jak zjistit, kdo je Kristův, apoštol ukazuje: „Ti, kdo jsou Kristovi, ukřižovali tělo s jeho vášněmi a žádostmi“ (Galatským 5:24). A znovu: „Ať každý, kdo vyznává jméno Páně, odstoupí od nepravosti“ (2. Timoteovi 2:19). Buď Kristem a celý svět a všichni ďáblové ti neublíží, protože je nesrovnatelně nejsilnější ze všech a všechny pozemské i podsvětí se třesou před Jeho Božskou mocí. Když se nebe zahalí hustými a tmavými mraky a přijde velká bouře, zdá se, že nás slunce opouští. Avšak i v takových chvílích na nás vždy vysílá své nejjemnější paprsky. Když na nás tedy přijde temný mrak a bouře pokušení a zahalí nás, zdá se, že nás Bůh opustil. Bůh však svého věrného neopouští ani v takové temnotě, ale zachovává ho svou skrytou mocí. „A věrný je Bůh, který nedovolí, abyste byli pokoušeni nad to, co jste schopni, ale s pokušením vám poskytne i únikovou cestu, abyste jej mohli vydržet“ (1. Korintským 10:13). Nezoufej, milovaný křesťane, když tě potká jakékoli pokušení, ale modli se a vzývaj Ho. Pak od Něj očekávejte pomoc podle Jeho falešného zaslíbení: „Volej ke mně v den svého soužení, vysvobodím tě a budeš mě oslavovat“ (Ž 49:15). Bůh očekává vaši trpělivost a úsilí v pokušení, nikoli skleslost a rozhořčení. „Důvěřujte Hospodinu, buďte odvážní, vaše srdce ať je silné a doufejte v Hospodina“ (Ž 26,14), bez jehož rady a vůle se nic neděje. Když pomine špatné počasí a bouřka, svítí nám nejpříjemněji sluníčko. Když tedy bouře pokušení pomine, přízeň a laskavost Boží dobroty je pociťována v lidském srdci. Pak zazáří nejsladší vědro v duši. Pak je duše utěšena, naplněna mírem a mírem, jako ta nejsladší večeře. Pak se v takové duši „setkají milosrdenství a pravda, spravedlnost a pokoj se políbí“ (Ž 84,11). Pak duše okusí a uvidí, „jak dobrý je Hospodin“ (Ž 33:9). Taková sladkost následuje pokušení v lidském srdci. Toleruj pokušení, které přichází, Christiane, a pak pocítíš ve své duši příznivý a nejsladší pocit. Kromě toho, když se křesťané podíváme na slunce, pamatujme, že Kristus Pán řekl: „Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce“ (Matouš 13:43). Vyvolení Boží budou oděni tak velkou a podivuhodnou slávou, že budou zářit jako slunce. Dívejme se očima své duše na tuto slávu a pohrdáme klamnou slávou a ctí tohoto světa. Překlad P. Yungerov – redakce „The ABC of Faith“ Mohlo by vás zajímat: