Kánon 129
Proti kacířství Pelagius. O anathemě těm, kteří tvrdí, že svatí v modlitbě Otčenáš prosí o odpuštění hříchů ve vztahu k druhým lidem, a ne k sobě samým.
Potěšilo: každý, kdo říká, že svatí v modlitbě Páně říkají, odpusť nám naše dluhy (Matouš 6:12), ne kvůli sobě, protože už tuto prosbu nepotřebují, ale kvůli jiným, hříšníkům ze svého lidu, a že žádný ze svatých neříká, odpusť mi mé dluhy, ale říká, že odpusť nám naše dluhy, aby bylo jasné, že ať je prosí spíše za druhé, než za sebe spravedlivého - Vždyť ap. Jakub byl svatý a spravedlivý, když řekl: „Všichni velmi hřešíme“ (Jakub 3:2). Proč je přidáno „všichni“, ne-li proto, aby tato myšlenka byla v souladu se žalmem, ve kterém čteme: Nesuď se svým služebníkem, neboť nikdo živý nebude před tebou ospravedlněn, a s modlitbou moudrého Šalamouna: „Není člověka, který by nezhřešil“ (viz 1. Královská 8:46), a s výrokem z knihy sv. Jóba: „Takže každý pečeť vloží na ruku svou slabost.“ (viz Job 37:7)?
Ze stejného důvodu svatý a spravedlivý prorok Daniel v množném čísle: Zhřešili jsme, jednali jsme bezbožně (Dan. 9:5) atd., což tam poté pokorně a pravdivě vyznává, aby si nemysleli (jak někteří chápou), že nemluví o svých vlastních hříších, ale spíše o hříších svého lidu a modlím se k mým hříchům. Hospodin, můj Bůh“ (viz Dan. 9:20). Nechtěl říci „naše hříchy“, ale „mé lidové“ a „moje vlastní“, protože prorok zřejmě předvídal, že se objeví ti, kteří tomu budou nesprávně rozumět.
Ze stejného důvodu svatý a spravedlivý prorok Daniel v množném čísle: Zhřešili jsme, jednali jsme bezbožně (Dan. 9:5) atd., což tam poté pokorně a pravdivě vyznává, aby si nemysleli (jak někteří chápou), že nemluví o svých vlastních hříších, ale spíše o hříších svého lidu a modlím se k mým hříchům. Hospodin, můj Bůh“ (viz Dan. 9:20). Nechtěl říci „naše hříchy“, ale „mé lidové“ a „moje vlastní“, protože prorok zřejmě předvídal, že se objeví ti, kteří tomu budou nesprávně rozumět.
Řecký originál
Ὁμοίως ἤρεσεν, ἵνα ὁστισδήποτε εἴποι, ἐν τῇ δεσποτικῇ εὐχῇ διὰ τοῦτο λέγειν τοὺς ἁγίους, ἅφες ἡμῖν τὰ ὀφειλήματα ἡμῶν, οὐχ ὅτι ὑπὲρ ἑαυτῶν λέγουσιν, ἐπειδὴ αὐτοῖς λοιπὸν οὐκ ἔστιν ἀναγκαία αὕτη ἡ αἴτησις, ἀλλ᾽ ὅτι ὑπὲρ ἄλλων τῶν ὄντων ἐν τῷ λαῷ αὐτῶν ἁμαρτωλῶν, καὶ μὴ λέγειν ἕνα ἕκαστον τῶν ἁγίων, ἄφες μοι τὰ ὀφειλήματά μου, ἀλλ᾽ ἄφες ἡμῖν τὰ ὀφειλήματα ἡμῶν, ὡς ὑπὲρ ἄλλων τοῦτο μᾶλλον ἢ ὑπὲρ ἑαυτοῦ τὸν δίκαιον αἰτοῦντα νοεῖσθαι, ἀνάθεμα εἴη· ἅγιος γὰρ καὶ δίκαιος ἦν Ἰάκωβος ὁ Ἀπόστολος, ὅτε ἔλεγεν· Ἐν πολλοῖς γὰρ ἁμαρτάνομεν πάντες. Ἐπεὶ διὰ τί προστέθειται τό, πάντες, εἰ μὴ ἵνα ἡ ἔννοια αὕτη ἁρμοσθῇ καὶ τῷ ψαλμῷ, ὅπου ἀναγινώσκεται· Μὴ εἰσέλθῃς εἰς κρίσιν μετὰ τοῦ δούλου σου, ὅτι οὐ δικαιωθήσεται ἐνώπιόν σου πᾶς ζῶν· καὶ ἐν τῇ εὐχῇ τοῦ σοφωτάτου Σολομῶντος· Οὐκ ἔστιν ἄνθρωπος ὃς οὐχ ἥμαρτε· καὶ ἐν τῇ βίβλῳ τοῦ ἁγίου Ἰώβ, τό, ἐν χειρὶ παντὸς ἀνθρώπου σημαίνει, ὥστε εἰδέναι πάντα ἄνθρωπον τὴν ἀσθένειαν αὐτοῦ. Ὅθεν ἔτι μὴν ὁ ἅγιος καὶ δίκαιος Δανιὴλ ὁ Προφήτης, πληθυντικῶς λέγων, το, ἡμάρτομεν, ἠνομήσαμεν, καὶ τὰ λοιπά, ἃ ἐκεῖ ταπεινοφρόνως καὶ ἀληθινῶς ὁμολογεῖ, ἵνα μὴ νομισθείη, ὥς τινες νοοῦσι τοῦτο, μὴ περὶ τῶν ἰδίων, ἀλλὰ περὶ τῶν τοῦ λαοῦ αὐτοῦ μᾶλλον λέγειν ἁμαρτιῶν, μετὰ ταῦτα εἶπεν, ὅτι ηὐχόμην καὶ ἐξωμολογούμην τὰς ἁμαρτίας μου καὶ τὰς ἁμαρτίας τοῦ λαοῦ μου Κυρίῳ τῷ Θεῷ μου· οὐκ ἠθέλησεν εἰπεῖν τὰς ἁμαρτίας ἡμῶν, ἀλλὰ τοῦ λαοῦ αὐτοῦ εἶπε, καὶ ἑαυτοῦ· ἐπειδὴ μέλλοντας τούτους οὕτω κακῶς νοεῖν ὡσανεὶ προεῖδεν ὁ Προφήτης.[1]
Paralelní místa
IIIВс.1Карф.109110111112113114116