Kánon 1
Že kláštery lze zakládat pouze s požehnáním biskupa. O nedotknutelnosti klášterů a jejich majetku.
Je vidět, jak posvátné a počestné dílo, krásně koncipované v dávných dobách našimi blahoslavenými a ctihodnými otci - zakládání klášterů - se dnes provádí špatně. Někteří, dávajíce svým statkům a statkům jméno kláštera a slibujíce je zasvětit Bohu, se zapisují jako majitelé darovaného majetku. Přišli na tento trik: zasvětit jedno jméno Bohu, protože se po zasvěcení nestydí přidělit si stejnou moc, kterou jim dříve nebylo zakázáno. A k tomuto obchodu se přidala taková komerce, že mnoho z toho, co je zahájeno, je prodáno všem zasvěceným před očima samotnými, a to vyvolává hrůzu a znechucení mezi těmi, kdo to vidí. A takoví nejenže nečiní pokání z toho, že na sebe berou autoritu nad tím, co bylo kdysi zasvěceno Bohu, ale také tuto autoritu nebojácně předávají ostatním. Svatá rada tedy rozhodla o tomto: nikomu není dovoleno zakládat klášter bez vědomí a vůle biskupa.
S vědomím a svolením biskupa, za předpokladu, že vykonává náležitou modlitbu, jak stanovil Boží milující zákon starých lidí, je dovoleno založit klášter a vše, co mu patří, spolu s ním, musí být zapsáno do inventáře a uloženo v biskupském archivu. Dárce v žádném případě nemá právo bez vůle biskupa jmenovat sebe nebo jiného opatem místo něj. Když už totiž nemůže být vlastníkem této věci ten, kdo něco člověku dává, jak pak může ten, kdo něco Bohu věnuje a daruje, ukrást moc nad darovaným?
S vědomím a svolením biskupa, za předpokladu, že vykonává náležitou modlitbu, jak stanovil Boží milující zákon starých lidí, je dovoleno založit klášter a vše, co mu patří, spolu s ním, musí být zapsáno do inventáře a uloženo v biskupském archivu. Dárce v žádném případě nemá právo bez vůle biskupa jmenovat sebe nebo jiného opatem místo něj. Když už totiž nemůže být vlastníkem této věci ten, kdo něco člověku dává, jak pak může ten, kdo něco Bohu věnuje a daruje, ukrást moc nad darovaným?
Řecký originál
Πρᾶγμα σεμνὸν οὕτω καὶ τίμιον καὶ τοῖς μακαρίοις καὶ ὁσίοις Πατράσιν ἡμῶν πάλαι καλῶς ἐπινοηθέν, ἡ τῶν μοναστηρίων οἰκοδομή, κακῶς ὁρᾶται πραττόμενον σήμερον. Τινὲς γὰρ ὄνομα μοναστηρίου ταῖς οἰκείαις περιουσίαις καὶ ὑπάρξεσι περιθέμενοι καὶ Θεῷ καθαγιάζειν ταύτας ἐπαγγελλόμενοι, κυρίους τε τῶν ἀφιερωθέντων ἑαυτοὺς ἀναγράφουσι καὶ μόνῃ τῇ προσηγορίᾳ τὸ θεῖον ἀφοσιοῦν ἐκμηχανᾶσθαι διεγνώκασι. Τὴν αὐτὴν γὰρ ἐξουσίαν καὶ μετὰ τὴν ἀφιέρωσιν οὐκ ἐρυθριῶσι σφετερίζεσθαι, ἥνπερ ἔχειν οὐκ ἐκωλύοντο πρότερον. Καὶ τοσαύτῃ καπηλείᾳ προσετρίβη τῷ πράγματι, ὥστε πολλὰ τῶν ἀφιερωθέντων, παρ᾿ αὐτῶν γε τῶν ἀφιερωσάντων, καθορᾶται πιπρασκόμενα, θάμβος ὁμοῦ καὶ μῖσος τοῖς ὁρῶσι παρεχόμενα. Καὶ οὐ μόνον οὐκ ἔστιν αὐτοῖς μεταμέλεια, ἐφ᾿ οἷς τῶν ἅπαξ ἀνατεθειμένων Θεῷ τὴν ἐξουσίαν ἑαυτοῖς ἐπιτρέπουσιν, ἀλλὰ καὶ ἑτέροις ταύτην ἀδεῶς παραπέμπουσιν. Ὥρισεν οὖν διὰ ταῦτα ἡ ἁγία σύνοδος, μηδενὶ ἐξεῖναι μοναστήριον οἰκοδομεῖν ἄνευ τῆς τοῦ ἐπισκόπου γνώμης καὶ βουλῆς. Ἐκείνου δὲ συνειδότος καὶ ἐπιτρέποντος καὶ τὴν ὀφειλομένην ἐπιτελοῦντος εὐχήν, ὡς τοῖς πάλαι θεοφιλῶς νενομοθέτηται, οἰκοδομεῖσθαι μὲν τὸ μοναστήριον, πάντα δὲ τὰ ἐν αὐτῷ προσήκοντα, σὺν αὐτῷ ἐκείνῳ, βρεβίῳ ἐγκαταγράφεσθαι καὶ τοῖς ἐπισκοπικοῖς ἀρχείοις ἐναποτίθεσθαι, μηδαμῶς ἄδειαν ἔχοντος τοῦ ἀφιεροῦντος, παρὰ γνώμην τοῦ ἐπισκόπου, ἑαυτὸν ἡγούμενον ἢ ἀνθ᾿ ἑαυτοῦ ἕτερον καθιστᾶν. Εἰ γὰρ ἅπερ τις ἀνθρώπῳ χαρίζεται, τούτων οὐκέτι κύριος εἶναι δύναται, πῶς ἅπερ τις Θεῷ καθαγιάζει καὶ ἀνατίθησι, τούτων ὑφαρπάζειν τὴν κυριότητα παραχωρηθήσεται;
Paralelní místa
IVВс.424Трул.49VIIВс.12131417