Na památku profesora Vasilije Vasilieviče Bolotova

Smutná zpráva o úmrtí „nejlepšího vyznamenání“ Petrohradské teologické akademie - prof. Vasilij Vasiljevič Bolotov († 5. dubna 1900) - rychlostí blesku se prohnal celým vědeckým světem a po dosažení královského trůnu naplnil srdce těch, kteří Vasilije Vasiljeviče znali, upřímným zármutkem. Úcta a láska k němu ze strany lidí zabývajících se vědou byly pociťovány v plné síle ihned po jeho smrti. Samotný pohřeb Vasilije Vasiljeviče byl jakoby slavnostním odchodem do posmrtného života; a řečené projevy pak slouží jako vyjádření sice truchlivých, ale nadšených citů k němu. Viditelným znakem těchto pocitů a pocitů, které plně ocenily význam zesnulého, je nyní pomník u hrobu jeho popela, vytvořený za pomoci těch, kdo ho znali jako vědce, a odhalený 19. dubna tohoto roku 1 . "Lidé rádi staví pomníky svým velkým lidem," říká historik Solovjov, ale činy velkého muže jsou pomníkem, který postavil svému lidu. Vasilij Vasiljevič byl takovým Božím vyvoleným, jehož vědecká díla jsou jím vztyčeným pomníkem ruské vědě před celým vědeckým světem. Jak vážná a nenahraditelná je ztráta v osobě Vasilije Vasiljeviče pro vědecký svět, to již bylo zaznamenáno v literatuře o něm, která se objevila po jeho smrti 2 . Císařská akademie věd ve své zprávě za rok 1900 zaznamenala smrt Vasilije Vasiljeviče jako „významné postavy nejen v ruské, ale obecně v moderní vědě křesťanského Východu“ 3. Petrohradská teologická akademie ve své zprávě za stejný rok uvádí, že Vasilij Vasiljevič, „jako orientalista, získal zaslouženou autoritu“ a počestná díla Vasilijeva se staly v zahraničí majetkem. historie. "Jeho tištěné práce, počtem i objemem poměrně málo, vždy hodně dávaly a budou ještě dlouho cenné, zejména po stránce metodologické, a to i vedle obsahu. Budou studovány, tak jak se již studují, jako klasické příklady kriticko-historické metody, kterou zesnulý dokonale ovládal" 5 . Druhým pomníkem, který Vasilij Vasiljevič postavil svým potomkům, je jeho knihovna, která pocházela od jeho dědice akademie. Tento vzácný poklad obsahuje přes 3000 knih, jejichž okraje jsou v některých případech zdobeny ručně psanými poznámkami Vasilije Vasiljeviče, které si zaslouží vážnou pozornost. Ale jakkoli jsou díla Vasilije Vasiljeviče cenná pro církevní dějiny, je stejně důležité studovat jeho osobnost samotnou – jako vzácnou kombinaci brilantních schopností – za nimiž „je založena sláva téměř brilantní učenosti“ 6. Jeho mimořádná oddanost vědě a nezištná láska k akademii nás povzbuzuje k tomu, abychom si vážili těch nejmenších detailů aktivit Vasilije Vasiljeviče, které se neomezovaly pouze na jeho vědecká díla. Musel pracovat souběžně s vědeckým výzkumem a na otázkách vnitřního akademického a církevně-společenského života. Pro úplný přehled o jeho životě a činnosti mají proto nemenší význam ta jeho díla, která se jim věnovala, vedle církevních dějin i otázky vnitřního akademického a církevně-společenského života. V úmyslu u příležitosti otevření pomníku Vasilije Vasiljeviče mu vzdát náležitou úctu a vděčnost, chceme na základě archivních akademických důkazů ukázat činnost Vasilije Vasiljeviče v těchto otázkách. Zároveň budeme považovat svůj úkol za splněný, když jen krátce vyzdvihneme, co může budoucí historik při studiu akademického archivu podrobněji vyprávět o činnosti Vasilije Vasiljeviče nejen jako vědce, ale také jako nejoddanějšího syna akademie, který pracoval na otázkách jejího vnitřního života. Než však budeme hovořit o aktivitách Vasilije Vasiljeviče z této strany, podívejme se rychle na akademický život, který vzhledem k vysokému úkolu našich akademií ve vztahu k církvi a vlasti ukládá svým představitelům mnoho povinností. Ortodoxní duchovenstvo v Rusku je v otázce svého vzdělání postaveno do pozice izolované od ostatních tříd. Musí získat jak teologické, tak všeobecné vzdělání ve svých vlastních vzdělávacích institucích; a za tímto účelem kombinovat gymnaziální a univerzitní kurzy všech všeobecně vzdělávacích věd s teologickými vědami na středních a vysokých školách a připravovat pro své školy učitele ve všech těchto předmětech 7 . „Pro dobro církve nemůže duchovní usilovat o to, aby úroveň jejich vyššího vědeckého vzdělání nebyla nižší než úroveň vzdělání nejen ostatních vrstev jejich vlasti, ale i osvícených států Západu. Uspokojte tuto oprávněnou touhu rozvojem a rozvojem vědy potřebné pro duchovenstvo; prostřednictvím reprodukce a šíření teologických a nerozlučně spojených neteologických znalostí; přípravou učitelů pro střední a jiné teologické vzdělávací instituce jsou určeny naše pravoslavné teologické akademie, které jsou tak jedinými mateřskými školami vědy a vyššího vědeckého, teologického i všeobecného vzdělání.“ 8. Akademie slouží nejvyšším zájmům církve a jsou mocnou baštou a neochabující její obranou. Odtud proudí duchovní světlo pravého vědění, které se zde rozlévá všem následným životům duchovních a ve společnosti. zachraňovat moře jejich světlem při bouřích přírodní povahy, tak pravoslavný duchovní akademik, zářící svým stále silnějším a silnějším světlem, osvětluje a chrání cestu k pravoslavnému kostelu sv. Vzhledem k této historické situaci teologických akademií nejsou práce akademických osobností ve všech ohledech snadné a důležité. Osvícená služba církvi a vlasti jim ukládá mnoho povinností, a kromě toho hlavní - poskytovat vyšší teologické a všeobecné vzdělání duchovní mládeži. Petrohradská teologická akademie byla zřízena jako vyšší teologická vzdělávací instituce 17. února 1809. Od té doby, po šedesát let (až do zakládací listiny z roku 1869), byla zcela zodpovědná za: výchovu duchovní mládeže pro nejvyšší duchovní místa, řízení teologických seminářů a škol ve svém obvodu, šíření a povzbuzování učení duchovního obsahu mezi duchovními a správu duchovního obsahu. Všechny tyto odpovědnosti byly rozděleny mezi členy tehdejší akademické konference; část řádných členů, nenáležející k počtu akademických mentorů, byla zaměstnána různými povinnostmi diecézní služby a službou na různých vzdělávacích institucích. Nemohla se proto zcela věnovat službě akademii. Ale druhá část konference, skládající se z mentorů akademie, si tyto povinnosti mezi sebou zcela rozdělila. Kromě hlavní odpovědnosti za výuku vědy zastávali někteří z mentorů na akademii více či méně důležité a obtížné funkce, jako členové vnitřní a vnější rady, inspektor, sekretář, knihovník a hospodyně akademie; jiní doplnili složení duchovního cenzurního výboru, který se pak neustále skládal ze čtyř členů. Podle samotného titulu mentorů měli profesoři akademie povinnosti: revidovat eseje a eseje předložené k akademickým titulům, stejně jako knihy pro klasické použití v teologických vzdělávacích institucích, sestavovat programy pro tyto instituce, revidovat teologické semináře, zejména na konci školicích kurzů, rozdělovat ty, kteří dokončili akademický kurs, na vhodná místa v seminářích a školách atd., což vyžaduje dlouhé a intenzivní studium atd. Akademičtí lídři navíc dostávali od nejvyšších autorit mnoho soukromých úkolů, pro jejichž realizaci musela akademie vytvořit speciální komise profesorů, které pracovaly několik let. Překlady a vědecké zkoumání všech druhů rukopisů, dopisů a knih v různých jazycích a dialektech v zájmu nejvyšších autorit představovaly nedílnou povinnost mnoha mentorů, kromě jejich speciálních studií v jejich vědě. A konečně, dokonce i kázání slova Božího v kostelech hlavního města, a zejména v katedrálách svatého Izáka, Kazaně a Alexandra Něvského, sestavování příkladných programů katechetických nauk a děl jiných typů církevní výmluvnosti bylo také odpovědností mentorů akademie. Od roku 1869 sice byly akademie od této široké činnosti poněkud osvobozeny a začaly žít takříkajíc svým vnitřním životem; přesto se jejich význam jako vzdělávacích center pro své obvody neztratil, ale naopak díky obětavé práci akademiků vzrostl. A čím více se tento význam akademií zvyšoval, tím více rostla odpovědnost jejích vedoucích. V každé rodině se s přibývajícím počtem členů život komplikuje a klade mnoho nároků; Tak je to i v akademickém životě: rok od roku zvyšující se počet studentů komplikoval akademický život ve všech částech jeho správy a kladl akademickým osobnostem mnoho starostí s organizací vnitřního života akademií. Za pomoci předběžných komisí složených z mentorů akademií se rozvíjela celá struktura akademického života, vypracovával se kolejní řád a hledala se opatření k posílení akademické činnosti akademie. Ale akademie, zaměstnány prací své vnitřní organizace a rozvoje, se neizolovaly výlučně samy v sobě, ale odpovídaly na otázky a potřeby společnosti kolem sebe a akademičtí vědci sloužili a slouží církvi a společnosti nejen svědomitým plněním svých přímých povinností a zvláště vědeckými a literárními pracemi, ale také přímou, úzkou účastí na nejdůležitějších hnutích církevního a veřejného života 9. Vědci a jejich literární práce v různých periodických publikacích tak mají souvislost nejen se svými specializacemi, ale mají i vůdčí charakter při řešení různých otázek církevního života. Pokud jde o pokyny akademickým činitelům od nejvyšších představitelů, ty se ani zavedením zakládací listiny z roku 1884 v akademiích nesnížily. V tomto ohledu je jejich činnost velmi různorodá: musí plnit všechny možné úkoly, počínaje zadáním Petrohradské duchovní konzistoře přeložit z němčiny do ruštiny vyšetřovací případ o dívce náhodně zastřelené pistolí úředníkem V. Andrejevem 10 a konče zadáním - být zástupcem z katedry pravoslavné konfese v komisích pro zavedení ruské akademie věd I. Astronomické. nový styl v Rusku 11. Svědky těchto prací jsou archivy akademických institucí a těch institucí, ve kterých působily. Jde o pamětníky, které v současnosti ne všichni znají a v budoucnu budou k dispozici pouze budoucím historikům. Proto v životě akademických osobností zůstávají některé aspekty jejich činnosti pro jejich současníky ne zcela osvětleny. Činnost Vasilije Vasiljeviče v otázkách vnitřního života akademie začala již za předchozí zřizovací listiny z roku 1869, kdy byl ještě jako docent členem katedry církevních dějin a pracoval pod vedením profesorů: I. E. Troitského, M. O. Kojaloviče, I. O. Nilského, arcikněze. I. O. Nikolaevskij, O. G. Eleonskij a N. A. Skabalanovič. Během této doby byly téměř všechny zprávy tohoto oddělení Radě akademie a recenze vědeckých prací pečlivě přepsány vlastní rukou Vasilije Vasiljeviče. Důkladnost a krása vnější formy všech děl Vasilije Vasiljeviče byly jedním z jeho charakteristických rysů. Ale brzy se sám Vasilij Vasiljevič stal příkladným a dalo by se říci na dlouhou dobu nenahraditelným vůdcem. Se zavedením nové zřizovací listiny v akademiích v roce 1881 se aktivně účastnil různých komisí při rozvíjení otázek vnitřní struktury akademického života. Pro něj neexistoval rozdíl mezi tím, co bylo důležité a co nedůležité; přikládal důležitost všemu, co souvisí s akademií a vědou, a ochotně plnil všechny úkoly, které mu byly přiděleny. Zde je stručný přehled jeho práce v tomto ohledu. V roce 1881 usilovně vypracoval učební plán pro studenty druhého a třetího ročníku akademie ve vztahu k nové akademické listině a sestavil program pro teologické semináře z obecných církevních dějin; v roce 1885 se podílel na vypracování pravidel pro odevzdání semestrálních prací pro studenty; v roce 1887 vypracoval návrh harmonogramu semestrálních esejů na školní rok 1887/8 až 1893/4. rok. s aplikací a podrobným vysvětlením principu rovného rozdělení profesorské práce při četbě těchto prací; byl členem komise pro audit akademické knihovny a pro revizi pravidel pro přijímání studentů akademie a pro provádění testů; v roce 1888 vypracoval projekt o litografii a přednáškách na akademii a byl členem komise pro vypracování pravidel pro rozdělování peněžních odměn za eseje; v roce 1889 byl členem komise k objasnění účelů kapitálu darovaného akademii a zejména jubilejního kapitálu; v roce 1893 převzal dílo, jménem sv. synod, referent komise pro předběžné vyjasnění podmínek a požadavků, které by mohly být základem jednání o spojení starokatolické církve s Ruskou pravoslavnou církví 12; v roce 1894 byl členem komisí: a) revidovat pravidla vypracovaná v letech 1887-88 o postupu a zkoušení na akademii při přijímání studentů, při přechodu z kursu v kursu a na konci kursu, b) vyvíjet opatření proti pozdnímu odevzdání semestrálních esejí studentům a c) objasňovat důvody, na základě kterých by bylo možné stipendium v ​​jednotlivých kursech rozdělit; v roce 1895 byl členem komise pro otázku změny § 106 statutu lihovin. akademie; v roce 1896 - k otázce těch změn ve struktuře akademického života, které se podle zkušeností jevily jako žádoucí; v roce 1898 jménem sv. Synod zjistil, za jakých podmínek a v jakém církevním řádu by se syrsko-chaldejští nesterinové měli připojit k pravoslavné církvi, a přeložil pro ně naše zpovědní formule do syro-chaldejského jazyka: jménem téhož Svatého synodu, abychom přezkoumali brožuru vydanou v Oxfordu, nazvanou: „Svatá písma v jazycích vesmíru“ a napsali o tom recenzi pro tentýž rok do ruského ministerstva zahraničí, abyinského ministerstva zahraničí. záležitosti; nakonec byl v roce 1899 členem komise pro audit akademické knihovny, vypracování pravidel pro odhlašování knih v knihovně a byl jmenován zástupcem pravoslavného vyznání do zvláštní komise vytvořené se svolením suverénního císaře při Akademii věd v otázce sladění našeho starého stylu s novým západním, bez ohledu na jeho účast v Astronomické komisi vytvořené při ruské společnosti13. Připočteme-li ke všemu, že Vasilij Vasiljevič četl semestrální eseje studentů po dobu osmi let (v letech 1884/5 - 5/6, 1887/8, 1889/90, 1891/2, 1893/4, 1895/6 a 1897/8), prováděl po dobu deseti let všeobecnou zkoušku z církevních dějin. (v roce 1881. 1885, 1887, 1890, 1893 - 7 a 1899) a pět let působil v komisi pro ověřování výpočtu zkušebních bodů 14, pak v tomto případě není získán zdaleka úplný obraz o pestré a velmi užitečné činnosti Vasilije Vasiljeviče. Vysoce si vážil jak dobra církve, tak úspěchu akademie a celý svůj život a všechny své síly věnoval službě akademické vědě a potažmo nejvyšším zájmům pravoslavné církve. Neodmítal žádnou práci, pokud se týkala akademického života nebo byla pověřena vyšší autoritou, a byl neobvykle svědomitý ve svých povinnostech akademického mentora. Bohužel Vasilij Vasiljevič na této straně nešetřil síly, zvláště v posledních letech svého života. Byl jmenován členem různých komisí a pověřen rozvojem problematiky v různých sektorech akademického, církevního a veřejného života. Tato jeho díla se vyznačovala pozoruhodnou rychlostí v provedení a talentem v charakteru. Ať už se záležitost týkala administrativní stránky, právní, církevně-sociální nebo astronomické, všude byl Vasilij Vasiljevič zkušeným mistrem. Mnohá ​​z jeho děl dnes tvoří základ akademické struktury studentského a vědeckého života a jsou tak charakteristická, že se jim říká „Bolotova“. Pravidla akademického života, která vytvořil, se vyznačují právní stručností a pozoruhodnou přesností vyjadřování a základy v nich položené jsou prodchnuty jasným vědomím potřeby zachovat skutečné zájmy vědy a upřímnou starostí o studenty akademie. Navíc všechna jeho díla, ať už se týkala ověřování bodování nebo vědeckého bádání, zdobí „pomněnky“, které si jméno Vasilije Vasiljeviče jako šéfa akademie dlouho zachovají i po jeho odchodu na onen svět. Pět let, jak jsme si řekli výše, byl Vasilij Vasiljevič v komisi, která ověřovala vysvědčení studentů. Tato práce je pečlivá a obtížná: zde musíte pracovat s čísly v tisícinách a pouze s čísly. Ale pro Vasilije Vasiljeviče to bylo obzvláště těžké na konci školního roku, kdy vědečtí pracovníci spěchali na přestávku ve studiu a Vasilij Vasiljevič, jako by neznal odpočinek, se zabýval únavnými výpočty čísel zkoušek. Neméně náročný pro něj byl i začátek školního roku, kdy s výpočtem bodů skončily i přijímačky na akademii, na kterých deset let působil jako zkoušející ze svého předmětu a v dalších letech byl asistentem u dalších zkoušek. Vasilij Vasiljevič se v této práci nespokojil pouze s dodržováním přesnosti sekretářských závěrů a jejich souladu se stanovenými pravidly; sám se však podivoval nad závěry, o nichž, ačkoliv se vyjádřil, že jde o „průměrné hodnoty“, tento výraz odrážel skromnost a přísnost Vasilije Vasiljeviče vůči jeho vlastním dílům. Ve skutečnosti jsou jeho závěry a postřehy o výsledcích studentů velmi důležité a tvořily základ některých pravidel současného akademického života. Vasilij Vasiljevič tyto závěry nastínil v jedné ze svých zpráv, když objasňoval důvody, na základě kterých by měla být stipendia na akademiích rozdělena mezi studenty v jednotlivých letech. Faktem je, že až do roku 1895 se na akademii státní stipendia rozdělovala mezi studenty jednou za celý akademický kurz a rozdělovala se na základě úspěšnosti nastupujících na akademii u přijímacích zkoušek. Student, který získal vládní stipendium v ​​prvním ročníku, si je podržel i v dalších letech, i když na základě úspěchu skončil na seznamu poslední. Mezitím je studium na akademii na vládním stipendiu výsadou, kterou si samozřejmě zaslouží ti nejlepší studenti. Vasilij Vasiljevič, který prováděl přijímací testy pro nové uchazeče na akademii a podílel se na výpočtu skóre zkoušek, byl první, kdo upozornil na nedostatky přijímacích zkoušek a špatnou důkladnost kritéria, které řídilo akademii při rozdělování vládních stipendií. Seznámení profesorů se zkoušenými u přijímacích zkoušek je totiž krátkodobé, někdy nevyhnutelně nese všechny nevýhody prvního dojmu a údaje ze seminárních vysvědčení jsou nevyhnutelně jednostranné, protože certifikační orgány nemají možnost porovnávat své studenty se svými konkurenty z jiných seminářů. Ucelenější údaje o studentech získává akademie až následně v průběhu každého kurzu, a proto mezi ně může volná místa rozdělovat spravedlivěji na základě výsledků ročních testů, než ověřovacích a seminárních certifikátů. Sám Vasilij Vasiljevič to brilantně vysvětlil ve své poznámce adresované Radě Akademie. "Podle platné Charty teologických akademií, říká Vasilij Vasiljevič, jsou nejlepší studenti z hlediska odpovědí akademií přijímáni jako státem placení studenti. Toto rozhodnutí rady zůstává v platnosti po všechny čtyři roky pobytu studentů na akademii. Pouze jako trest za zvláštní provinění může být student zbaven státní podpory a jen s malým úspěchem je přechod do dalšího ročníku nemožný - což se ukázalo až v dalším ročníku." zbavení vládní podpory. Mezitím musíme pozorovat, že studenti, kteří nepatří mezi státem financované studenty, odpovídají u zkoušek lépe a v žebříčku zaujímají vyšší místa než jejich soudruzi, kteří úspěšně prošli přijímacími testy. A Rada akademií však nemá možnost změnit své předchozí rozhodnutí a převést část vládou financovaných volných míst na tyto studenty, kteří se ukázali jako nejhodnější. Tato neměnnost sovětského předběžného rozhodnutí přitahuje pozornost tím spíše, že důvody, kterými se Rada při rozhodování řídí, nejsou nevyhnutelně zcela pevné. a) Akademie pozoruje nově přijaté studenty pouze několik dní při přijímacích testech. Tyto posledně jmenované mají inherentní a tudíž neodstranitelné nedostatky. Testy jsou písemné a ústní. I. První z nich mají z pohledu zkoušejícího své výhody a nevýhody ve srovnání s ústními zkouškami. Ty první se scvrkávaly především na to, že aa) že v esejích dávají zkoušení promyšlenější odpověď než u ústních zkoušek a bb) profesor, který eseje čte (jakkoli ho omezuje krátkost času, který je mu na jejich čtení přidělen), si může některé eseje znovu přečíst, v jejichž srovnávacím hodnocení si to na první pohled neodváží. Komparativní nevýhodou písemných testů oproti testům ústním je, že eseje píší všichni na dané téma, a tedy nevyhnutelně vždy speciálně. Znalý a výkonný student, který však má tu smůlu, že nevěnuje pozornost koutku vědy, z něhož je téma převzato, riskuje nevyhnutelně ztrátu všeho. Jeho informace napříč ostatními odděleními této vědy se mu mohou ukázat jako zcela zbytečné. Dané téma vše zredukuje na jednu ránu. To se neděje u ústních testů, kdy zkoušející sonduje respondenta všemi směry a dává mu možnost zakrýt neznalost jednoho oddělení prezentací důkladných znalostí v jiných částech předmětu. Z pohledu zkoušených je organickou nevýhodou písemných testů to, že musí nevyhnutelně napsat esej improvizovaně. Extemporálie se fatálně obrací ve prospěch osob s jedním typem myšlení a v neprospěch osob jiného duševního typu. Člověk, který zápasí s literární formou, prohrává; rychlé pero polygrafa vyhrává. V takové soutěži skutečně klasický spisovatel riskuje, že ho porazí novinář. Klasické pravidlo saepe stylum vertas se zde ukazuje jako vyloženě škodlivé. A vezmeme-li v úvahu pouze obsah takových děl, pak jsou extemporália prospěšná pro ty, kteří vše rychle pochopí a naplánují, a nejsou prospěšná pro ty, kteří nejsou zvyklí dávat pero na papír, dokud své myšlenky nepodrobí nejobsáhlejší kritické zkoušce, kteří v sobě nesou předpoklady seriózního myslitele a dělníka. – Přidáme-li k tomu, že si pisatel často není jistý, kterou stranu otázky, kterou řeší, zkoušející uznává jako hlavní, a proto se snaží nevynechat žádný z možných úhlů pohledu a není schopen odolat pokušení o tématu mluvit byť jen více, pak se výhody některých mentálních typů oproti jiným v takové soutěži projeví v celé své šíři. Jedním slovem, extemporálie, aniž by zkoušeným poskytla příležitost ukázat svou erudici, je slabě chrání před nebezpečím, že tupé vlohy zůstanou nepovšimnuty, že budou upřednostňovány kamínky před nebroušenými diamanty. II. Ústní testy mají také své fatální nevýhody. a) Zkoušený, již dospělý člověk, který již nemá radostnou bezstarostnost dětství a stáří, který jasně chápe, o co v případě neúspěchu přichází, a proto je přirozeně znepokojený, s vzrušenými nervy, tváří v tvář zkoušejícímu, kterého vidí poprvé, který se pro něj jeví jako čirá neznámá, jejíž názory je však třeba rozluštit. Závažnost prvního seznámení se za těchto podmínek stává obzvláště nerentabilní. Vyšetřovaný si řadu let zvykal na testování před vlastními lidmi, které znal a kteří znali také jeho. Cítil, že už má minulost za sebou, že ani pro nejpřísnější zkoušející není nějaké x, že znají jeho vlastnosti a bude se na ně brát ohled. Nyní žádná taková záruka neexistuje; je úplně cizí. Může být v rozpacích z tónu, řeči a velmi výrazu obličeje zkoušejících. Když dělá chyby ve svých odpovědích, je v rozpacích zejména proto, že neví, jak moc ho tito noví lidé budou za tyto chyby vinit. Také si není jistý, že jeho konkurenti (rovněž cizí) jsou schopni stejných chyb. Zkrátka první vzrušení většiny zkoušených jim brání co nejlépe využít své znalosti. Téměř každý z těch, kdo podstupují test, stojí s těžkým vědomím, že zde riskuje, že odpoví tak slabě, jako nikdy neodpověděl a neodpověděl by ve svém rodném semináři. b) Zkoušející si nemůže neuvědomovat, že má povinnost provést test co nejrychleji, jako bolestivý chirurgický zákrok. Zpožděním zkoušky riskuje předložení zcela nepravdivých údajů Radě. Míru únavy těch, kteří mají nevýhodu odpovídat jako poslední, nelze nijak spočítat, abychom jim právem naznačili jejich místo mezi jejich konkurenty, kteří odpověděli před polednem. Pisatel těchto řádků PAMÁTÁ, jak jeho seznam všechny překvapil dost slabou poznámkou jednoho z těch, kdo udělal ověřovací test a zaujal výbornými odpověďmi. Tento bod byl však dán s jistou shovívavostí s přihlédnutím k tomu, že tento seminářem doporučený student odpověděl jako poslední. O rok později se tento student umístil na prvním místě v pořadí prvního ročníku. Plný fyzické síly, energický, pravděpodobně od rána do večera naslouchal odpovědím ověřovacích testů, všímal si jejich nedostatků a chyb, duševně odpovídal na každou otázku, která zazněla ve zkušební síni, obával se, zda mu není jeho paměť nějak nevěrná, nebo zda mu otázka nepřipadá nesrozumitelná, a nakonec, když na něj přišla řada, vyšel už nervózně vyčerpaný a v odpovědích začal být zmatený. Není-li možné se omezit na odpověď na jednu otázku (může být úspěšná či neúspěšná čirou náhodou), musí zkoušející vyžadovat odpovědi nuzné, krátké a přesné, a omezit tak svobodu či jen pohodlí zkoušených, kteří jsou často zvyklí mluvit ostře, květy výřečnosti - a jejich požadavek na něco zdánlivě neobvyklého může na všechny sluchově vyvolat nedobrovolný dojem. c) Tyto organické nedostatky ověřovacích testů jsou zjevně dostatečně vyváženy danými seminárními certifikáty, vydávanými osobami, které uznávaly vlastnosti a přednosti studentů po celých šest let. Tyto údaje jsou zohledněny a hmatatelně zohledněny na hodnostním seznamu sestaveném po ověřovacích zkouškách. Seminářská osvědčení však mají i zvláštní nedostatky, které oslabují význam těchto dokumentů jako zcela spolehlivých zdrojů. aa) Samotná forma certifikátů neumožňuje vedení semináře prezentovat celý rozsah pozorování studentů: 1. na rozdíl od certifikátů vydaných světskými vzdělávacími institucemi nezobrazují certifikáty ze semináře průměrné skóre; 2. není zřejmé, jaké místo v hodnostní listině obsadila osoba, která toto osvědčení obdržela; 3. Z kolika studentů se tato třída skládala (být první mezi deseti a třiceti soutěžícími, rozdíl je značný); 4. jaké skóre získal poslední žák této třídy (v průměru); 5. jaké skóre je první (pro třetího k dokončení kurzu je například skóre 4, 5 je skvělá certifikace, pokud první a druhý absolvovali kurz s průměrným skóre 4,625; ale dostane jinou příchuť, pokud první a druhý mají skóre 5); 6. a jaká je průměrná známka kurzu; 7. neuvádí se součet míst, která student obsadil za celý kurz semináře (student semináře, který absolvoval kurz jako první a má celkem pouze 6 míst, se samozřejmě doporučuje jako zcela stabilní hodnota, alespoň v rámci této soutěže; ale první absolventská třída s ukazatelem v podobě součtu 16 nám umožňuje vidět v něm člověka, který byl možná povýšen na vrchol nedobrovolného, ​​nedobrovolného člověka); 8. a poté, crescendo, dominuendo, nebo s neurčitými výkyvy zaujal své místo v maturitním seznamu [součet 37 jinak charakterizuje toho, kdo kurz dokončil jako třetí, pokud byl tvořen z dat (v sekvenčním pořadí tříd od mladších po maturitu) 16 + 5 + 5 + 3 a je součet 1 + 1 + 17 + 2 + 3]; 9. Konečně zde není žádný náznak, často velmi důležitý: vidí vedení semináře sílu studenta v písemných pracích nebo v erudici a ústních odpovědích? Stručně řečeno, skóre studentů má pouze absolutní význam a neumožňuje rozdílový přepočet. Pro akademii je důležitá i jejich rozdílová závislost. bb) Bona voluntas představitelů semináře, jejich přísná nestrannost při hodnocení studentů, není předmětem nejmenších pochybností. Organický nedostatek certifikátů ze seminářů má zcela jiný původ. Žádné matematicky přesné měřítko pro hodnocení lidských znalostí nepochybně neexistuje a nikdy nebude. Každý člověk musí být brán společně se svým prostředím. Každý dobrý člověk je velmi dobrý, pokud neexistuje ještě lepší. Složení soutěže nevyhnutelně ovlivňuje hodnocení soutěžících. Bezvadně přísný učitel napíše jméno NN nejprve pevnou rukou, protože ví, že tento student je vždy pilný; Znalostí má dostatek, jeho odpovědi jsou vždy praktické, i když jsou podávány pomalu, s přestávkami na předběžné zamyšlení. Pokud by MM měl stejné přednosti, ale bez tohoto pomalého konceptu, mazlíček NN by musel zaujmout druhé místo. Vzhledem k tomu všemu hodnotí vedení semináře studenta semináře pouze jako součást těchto kurzů, aniž by ho mohly srovnávat s těmi konkurenty z jiných seminářů, vedle kterých vystupuje před akademickými komisemi ověřovacích testů. A když je v seznamu zkoušek bod 3 proti jménu studenta, jehož znalosti v tomto předmětu jsou na vysvědčení ze semináře ohodnoceny plnými 5; pak je neodstranitelná a neřešitelná otázka, který z bodů je špatně? Je to první, kvůli mylnému dojmu z prvního seznámení? nebo druhý, kvůli svému vzniku kvůli tomu, že seminář byl zbaven možnosti porovnávat svého žáka se silnější konkurencí? – V praxi se této obtíži vyhne, protože oba body jsou zahrnuty do výpočtu při sestavování vysvědčení a seznamu. Faktem však zůstává, že ani vysvědčení ze semináře, ani ověřovací testy neposkytují Akademickým radám taková čísla, na jejichž výsledky lze pohlížet jako na neotřesitelný pevný základ pro konečný úsudek o tom, zda je daný student hoden, nebo není hoden vládního uvolněného místa. Akademická rada nemá morální právo vzdát se názoru, že má každým rokem k dispozici více a více dat k hodnocení studentů, že každým kurzem se studenti stávají známějšími pro své nadřízené. Akademická rada však nyní nemá možnost využít tato nová data ve prospěch dobrých studentů v otázce, která je pro ně často velmi závažná. Pokud se v seznamu sestaveném po ověřovacích testech vyskytne chyba, pak mají slabí studenti plnou možnost čtyři roky beztrestně užívat následky. Inteligentní, pracovití studenti musí čtyři roky trpět stejnými následky, nuceni každý rok počítat s otázkou: kde vezmou prostředky na jejich údržbu. Vzhledem k tomu všemu se zdá vhodné, kdyby koncil Petrohradský. Teologická akademie sdílí výše uvedené názory, aby se obrátila na Jeho Eminenci s žádostí, aby požádala Svatý synod o povolení koncilu v Petrohradě. Teologická akademie (alespoň ve formě dočasné zkušenosti) každoročně rozdělovat vládou financovaná volná místa mezi ty studenty, které Rada na základě výsledků ročních testů uzná za hodnější tohoto vyznamenání. Pravda, státem placení studenti dávají povinnost odsloužit určitý počet let ve vzdělávacích institucích církevního oddělení. Ale život se již vyvinul tak, že tato povinnost je nyní výsadou vyhrazenou pro pár vyvolených. Usilují o čest sloužit v teologických seminářích a školách a ti, kteří již jednou dostali jmenování, nespěchají s rezignací po uplynutí povinné lhůty, ale pokračují ve službě jako dříve. Navrhované opatření pouze nahradí v řadách těch, kteří usilují o čest sloužit v duchovním a výchovném oddělení, osoby, o jejichž zásluhách akademie pochybuje, osobami, které si tuto poctu více zaslouží.“ Všechna tato pozorování a ustanovení Vasilije Vasiljeviče, Rady Akademie byla nesporně pochopena a na jejich základě sestavena a od roku 1895 byla do života Akademie zavedena pravidla o rozdělování vládních a soukromých stipendií mezi studenty podle jejich úspěšnosti na konci každého akademického roku. V praxi tato pravidla již přinesla své ovoce. Ale kromě nalezení skutečného měřítka pro rozdělení vládních volných míst mají tato pozorování Vasilije Vasiljeviče také význam, že nám odhalují psychologii zkoušejícího a zkoušeného a objasňují význam osvědčení ze semináře těch, kteří vstupují do akademie. Každý student je přijat na akademii až po složení ověřovacího testu. V důsledku tohoto testu se ale občas stane, že student, který byl poslán na státní účet a má na vysvědčení vysoké skóre, se ukáže jako nehodný přijetí na akademii, nebo ačkoliv test projde uspokojivě, nezaujme na seznamu poměrně vysoké místo, které by mu dávalo nárok na státní stipendium. Takové jevy je stěží možné odstranit, vzhledem ke konkurenci mnoha, kteří na akademii přicházejí na ověřovací testy. Zrušit většinu přijímacích zkoušek a přijmout studenty na akademii na základě vysvědčení ze semináře nelze kvůli nedokonalostem tohoto osvědčení, které uvedl Vasilij Vasiljevič. Oslabení požadavků na přijímací zkoušky ze strany akademie by znamenalo pokles akademického vzdělání. Ověřovací testy zajišťují, že akademie vybírá srovnatelně nejlepší studenty, které následně připravuje pro užitečnou službu církvi a vlasti. Jediným možným východiskem z této situace se zdá být to, že se představitelé semináře při výběru studentů do akademických kurzů neřídí pouze obecnými formálními požadavky na to, ale mají morální důvěru ve schopnosti těch, kteří jsou vybráni pro vysokoškolské vzdělávání; Ze strany akademií to vyžaduje pečlivé provedení přijímacích testů, aby zkoušející dostali solidní podklady pro rozhodný závěr o znalostech člověka nastupujícího na akademii. V tomto ohledu může Vasilij Vasiljevič sloužit jako vzorový zkoušející pro akademie. Jak pečlivě a svědomitě zkoušel znalosti nastupujících na akademii, zvláště v případě neúspěšné odpovědi zkoušeného, ​​o tom jasně svědčí jeho zprávy o těchto testech 15. Zde uvedeme popis pouze jedné zkoušky Vasilije Vasiljeviče, kterou sám učinil v jedné ze svých dosud nepublikovaných zpráv. „Student N byl požádán, aby promluvil,“ píše Vasilij Vasiljevič, „o „reformních radách“. Svou odpověď zahájil projevem „o Lutherově reformaci“. Když mu bylo upozorněno, že na otázku neodpovídá, nemohl se vzpamatovat natolik, aby vyjmenoval koncily, které položily otázku o transformaci římskokatolické církve v jejím vedení a členech. Pak mu zbývalo mluvit o Lutherově reformaci. Ale ze soukromých dotazů vyplynulo, že i toto oddělení je vyšetřovanému podrobně neznámé. Ten mimochodem nedokázal odpovědět na otázku: kde se Luther dostavil k soudu před státní orgány a jak se k němu choval císař? Poté byl požádán, aby promluvil o VII. ekumenickém koncilu. G. N. nebyl schopen jmenovat hlavní postavy na tomto koncilu a nastínit průběh jeho jednání. Vzhledem k tomu, že vyšetřovaný dříve, když odpovídal na otázky o Lutherovi, řekl, že případ tohoto reformátora byl projednáván v Kostnici, byl nyní požádán, aby řekl cokoli o Kostnickém koncilu, v naději, že si tuto stránku církevních dějin bude pamatovat o něco jasněji než ostatní. Ale pan N dokázal uvést i jméno osoby, která byla odsouzena a upálena v Kostnici. Pak dostal otázku: jaké neortodoxní východní církevní společnosti zná? Protože zjistil, že je těžké je pojmenovat, byl požádán, aby je vyhledal za Kavkazem a začal se seznamem národů žijících za kavkazským hřebenem. Ne bez váhání zavolal Gruzínce a uznal je za pravoslavné: ale jak se ukázalo, neměl žádnou etnografickou představu spojenou se jménem Gruzie: považoval gruzínský jazyk za blízký ruštině. Pan N nedokázal říci, kdo žije jižněji od Gruzínců. Ani jméno „Etchmiadzin“ mu nic nepřipomínalo. Na přímo položenou otázku: jakého náboženství jsou Arméni? Pan N nakonec odpověděl, že jsou nakloněni kacířství Nestoria.“ Vasilij Vasiljevič byl v tomto ohledu vůči studentům a během jejich akademického kurzu nezměněn. Jeho charakteristickým rysem byla touha hodnotit každého studenta podle jeho zásluh a být v této věci zcela nestranný. O tom, jak byl nestranný, svědčí to, že při posuzování studentských semestrálních prací nepovažoval jako člen komise pro kontrolu výpočtu bodů za možné mít na dosah zprávy o ústních bodech studentů a jejich pořadí. V akademickém archivu za rok 1897 se zachoval dopis Vasilije Vasiljeviče tajemníkovi Akademické rady, který o tom svědčí z nestrannosti. V tomto dopise Vasilij Vasiljevič mimo jiné napsal: "Na přelomu srpna a září jsem se musel potýkat s papíry týkajícími se starých katolíků. To je naléhavá záležitost. A většina esejů prvního ročníku ještě nebyla přečtena. Proto se nemluví o jejich přesunu do dalšího kurzu. Pokud si pamatuji, usnesení koncilu o nich stanoví konec září jako termín, zatím nejsem připravený, můj případ není hotový." vrácení vysvědčení Možnost nahlédnout do vašeho vysvědčení naruší náročnost práce a nezávislost mého seznamu.“ Zkušená ruka Vasilije Vasiljeviče pevně vedla studenty ke skutečnému poznání a světlu. Nikdy nedovolil žákovi ztrácet drahocenný čas činnostmi, které pro něj nebyly vhodné a v nutných případech je na to vždy upozorňoval. Témata, která zadává na semestrální a magisterské eseje, jsou pro studenta plná potřebných návodů a varování, čeho se vyvarovat při zkoumání známé problematiky. Například v listopadu 1897, kdy studenti prvního ročníku dostali na druhý semestr dvě témata týkající se 1) komparativního významu období církevních dějin pro členy Ruské pravoslavné církve a 2) misijní činnosti místních církví, jim Vasilij Vasiljevič poté, co poskytl studentům patřičné vysvětlení těchto témat, při vydání témat napsal následující varování: "Žádám studenty, aby neztráceli čas čtením žádných knih nebo článků, údajně "příruček" k diskuzi o otázkách uvedených v tématech. Zdraví lidé nepotřebují berle a není třeba si udělovat testimonium paupertatis. Očekává se promyšlená a literární reakce pouze na základě materiálu obsaženého v učebnici semináře." Tato starost Vasilije Vasiljeviče o studenty se vůči nim projevila nejen během jejich pedagogických a vědeckých studií, ale i po ukončení akademického kurzu, kdy si každý musel zařídit svůj vlastní osud. Abychom charakterizovali laskavou a starostlivou duši Vasilije Vasiljeviče, máme příležitost, díky laskavosti jednoho z kandidátů, kteří absolvovali kurz akademie, sdílet se čtenáři obsah dopisu Vasilije Vasiljeviče tomuto kandidátovi. Toto mu napsal Vasilij Vasiljevič: Jedno náhodné seznámení s kolegou - přísedícím na právě probíhajícím zasedání okresního soudu - mi dává příjemnou příležitost, abych Vám učinil nabídku - pro vás samozřejmě nečekanou: chtěl byste se kvalifikovat na pozici úředníka (pokud se nepletu) v kanceláři ministra financí? Vyžaduje se osoba se známým morálním a vědeckým sebeovládáním, která dobře ovládá pero, umí číst anglicky a francouzsky (znalost jiných jazyků samozřejmě není překážkou). Morální a vědeckou zdrženlivostí mám na mysli především ἐν πρωτοις, onen vyvinutý smysl pro povinnost, který člověku, který vyčerpal známý zdroj třeba jen z jedné třetiny, nedovoluje prezentovat jeho obsah, jako by byl již celý prostudován. Atd. – Samozřejmě je samozřejmostí, že budete číst anglicky i francouzsky pomocí lexikonu. Nemají nic proti tomu, pokud vaše výslovnost francouzštiny může Pařížanovi způsobit mdloby. Je samozřejmé, že budete ještě poučeni o svých povinnostech, a mé doporučení, že nejste doctus, ale docilis, a že vaše esej mi dává právo zaručit, že umíte vytáhnout požadovaná fakta z literárních zdrojů, považujete za dostatečné pro vaši kandidaturu. Již vše, co bylo řečeno, napovídá, že se jedná o úřednický post sui generis, že nebudete muset řešit pouze formální odpovědi a příkazy. Pokud zaujmete navrhovanou pozici, stanete se účastníkem realizace grandiózní myšlenky S. Yu. Witte - vytvořit vědecký referenční úřad pro otázky, které by mohly zajímat ministerstvo financí. Hmota je jak živá (ve smyslu její aktuální zajímavosti), tak svěží (ve smyslu novosti). Vaší hlavní povinností bude číst noviny a časopisy, odkud budete vytahovat všechny zprávy o tom koutě východu, které budou svěřeny vaší pozornosti. Sám chápete, že ekonomická témata by ve vašich esejích měla hrát hlavní roli. Pokud si svou prací získáte důvěru nadřízených, pravděpodobně vám bude svěřeno několik východních zemí na způsob velitele samostatné jednotky a otevře se vám příležitost – za pár let se stát specialistou v tomto oddělení, tedy váženým a váženým člověkem. Samozřejmě asi tři měsíce budete muset být uvedeni jako vyslaní, tedy sloužit bez nároku na odměnu. K mému rozhořčení mi vaše odpověď na mou náhodnou otázku ohledně vašeho stavu ve vojenské službě zmizela z paměti. Pokud vám tento bod nebrání stát se úředníkem, pak snad nic jiného. Od nového předsedy vzdělávací komise P. A. Smirnova můžete očekávat takovou filantropii, že vám nebudou chtít ublížit jmenováním do žádné, ať už je to Buguruslanská škola pro zeměpis a počítání. Možná by byla škoda odloučit se od okruhu zájmů, které jsou pouze teologické a vědecké? Ale co dělat? A navíc tam najdete zájmy podobné spíše vědeckým než úřednickým. – Nebo se vám ministerstvo financí zdá příliš velký skok do neznáma? Abych vás uklidnil, řeknu, že je to náš bratr seminarista, kdo je požádán, aby tam šel, tedy typ historicky ověřené síly jak ve výkonnosti, tak ve schopnosti svědomitě pracovat. A váš nejbližší šéf je docent na Fakultě orientálních studií místní univerzity, sám bývalý seminarista a student (kyjevského) ducha. akademie. Neváhejte prosím odpovědět. Pokud - což se (doufám) nestane - vás nějaké okolnosti vyzvou k odmítnutí této nabídky, můžete odpovědět (pokud vaše poloha nepředstavuje nepřiměřené potíže) i pouhým krátkým telegramem: "ne." S přáním všeho nejlepšího V. Bolotov.“ Dopisy Vasilije Vasiljeviče poskytují bohatý materiál pro charakterizaci jeho osobnosti. V soukromých dopisech, kterých nebylo málo, se zásadně vyjadřoval k otázkám vědy a života. Některé jeho dopisy, zejména o vědeckých otázkách, dosahovaly kolosálních rozměrů (až 50 listů). Je velmi žádoucí vidět tento materiál shromážděný a vytištěný. Akademie, která si dala za cíl po vztyčení pomníku Vasiliji Vasiljevičovi zvěčnit jeho jméno nějakým jiným hodným způsobem, by byla nejlepším centrem, kam by bylo možné všechny tyto dopisy zasílat k tisku. Pokud by se nyní nepodařilo všechny publikovat, nezůstaly by pro historii akademických osobností beze stopy. Aktivity Vasilije Vasilyeviče při organizování vzdělávacích záležitostí na akademii byly prodchnuty jeho upřímnou emocionální náklonností ke studentům a touhou vzbudit v nich vědecký zájem o jejich studium. Plně ovládal svou vědu a neustále se snažil pozvednout ji v akademii k výšinám moderního státu, neztratil ze zřetele skutečnou stránku studentského života a podle pokynů zkušenosti hledal opatření k uspokojení jeho bezprostředních potřeb. Obavy o zlepšení vzdělávacích záležitostí, jak akademických, tak seminářů, s cílem poskytnout studentům dokonalé způsoby, jak zvládnout vědu, ho neopustily po celý život). Vasilij Vasiljevič uspořádal samotné přednášky tak, aby studenti mohli nejen poslouchat, ale i zapisovat, co slyšeli. Jeho přednášky, které byly v podstatě vrcholem dokonalosti, byly tedy příkladné i ve vnější formě prezentace a byly snadno přijatelné jak pro poslech, tak pro záznam studenty – nikoli stenografy. V roce 1897 Vasilij Vasiljevič ve své oficiální zprávě poukázal na tuto svou starost - dát studentům - nikoli stenografům - příležitost zapsat si hrubou poznámku alespoň hlavních myšlenek přednášek - ve své oficiální zprávě jako jeden z důvodů, proč akademický program v obecných církevních dějinách nelze dokončit v jednom roce 16. V této zprávě napsal na otázku: "proč je program nenaplněn": „Program se nepodařilo dokončit z důvodu nedostatku času. Abych vysvětlil tento důvod, mám tu čest upozornit Jeho Eminenci rektora a Radu Akademie na následující dva body: 1) Jako téměř všichni učitelé mám k dispozici (pro každý akademický kurz) pouze 4 týdenní lekce. Mezitím v letech 1876 - 78. Na katedře historie se obecné církevní dějiny v mezích mnou sestaveného programu vyučovaly (dva profesoři) v 7 týdenních lekcích a i toto množství sotva stačilo. 2) Čtyři týdenní lekce budou činit cca 104 přednášek na kurz, tj. až 95 1/3 hodiny času. V přednáškovém čtení určeném k tomu, aby studenti (nikoli stenografové) měli příležitost zhrnout hlavní myšlenky, vyprodukuji asi 43 280 dopisů za hodinu; tj. můj kurz představuje asi 4 125 000 písmen. Seminární učebnice E. Smirnova (kurz III. a IV. ročníku, páté vydání, Petrohrad, 1889, 484 stran; kurz V. ročníku, čtvrté vydání, Petrohrad, 1886, 189 stran) obsahuje až 1 274 000 dopisů. Můj kurz je tedy objemově příliš 3x větší než učebnice E. Smirnova. Pokládám však za vědecky nemožné představit celý svůj program v objemu pouze 3x větším, než je prezentace učebnic E. Smirnova (stačí si pamatovat, že učebnice plní svou práci bez udání důvodů; mezitím tyto důvody, tedy obsah primárních zdrojů, pokud nebudou prezentovány z katedry, zůstanou studentům prakticky nepřístupné). Proto vzhledem k dostupným možnostem, tedy s 95 1/3 hodinami, považuji za vhodné nabídnout svým posluchačům ze svého programu pouze capita selecta. Zároveň se v rámci možností snažím zaplnit vzniklé mezery.“ Abychom studentům usnadnili zvládnutí přednášek, myslím si, že pro Vasilije Vasiljeviče by bylo nejpřirozenější osvobodit studenty od únavné práce s pořizováním poznámek a dát jim přednášky v litografované formě 17 . A to bylo o to více možné, že přednášky Vasilije Vasiljeviče byly ve všech ohledech dokonalé, ve všech částech byly na vrcholu moderního stavu vědy, kterou vyučoval na Akademii, a jejich úplný kurz dal jasnou představu o celé vědě „starověkých všeobecných církevních dějin“. Ale Vasilij Vasiljevič měl na toto téma různé názory. Na litografované přednášky pohlížel jako na útěchu, která lidi hýčká a kterou sám Vasilij Vasiljevič ve svém životě nevyužil. Studoval na akademii v době, kdy „až na výjimky nebylo praktikováno, aby sami profesoři vydávali hotové přednášky“ 18 . Podle svědectví jednoho z jeho soudruhů „pravidelně navštěvoval každou přednášku profesora, pozorně poslouchal a navíc si přednášky zapisoval, aniž by se spoléhal na oficiální zapisovače“ 19 . Vasilij Vasiljevič jako profesor přikládal těmto poznámkám studentů velký význam jako práci, která přispěla k jejich nezávislému studiu tohoto předmětu. Tento svůj pohled nastínil ve svém projektu litografie přednášek a poznámek. Vasilij Vasiljevič zde podrobně zkoumá a váží všechny základy uvažované problematiky a svou charakteristickou přesvědčivostí dokazuje důležitost studentských poznámek na přednáškách. Toto napsal v tomto projektu: "Litografování přednášek, tedy více či méně přesných záznamů toho, co zaznělo v publiku, je v životě Petrohradské teologické akademie poměrně nedávným fenoménem. Ale i v posledních čtyřech letech se v této nové praxi objevily některé poměrně stabilní rysy, které je třeba regulovat. 1. Litografie – podíváte-li se na tento fenomén jednoduše a přímo, nepředstavují nic jiného než prostředek k dosažení cíle. A tím cílem je, aby měl každý student při přípravě na zkoušku po ruce kopii toho, co se právě učí, a mohl se tedy připravit kdy, kde a jak se mu zlíbí. V důsledku toho se jedná o pohodlí, které umožňuje nejlepší zapamatování toho, co je studováno, ale žádná současná charta neposkytuje pohodlí tak, jak by mělo být. 2. Historicky nová praxe nahradila tu, ve které studenti poslouchali přednášky a poté museli odpovídat na zkoušky a připravovat se na ně na cokoliv. Tuto ryze domácí starost vyřešili studenti tím, že připravili jeden ručně psaný výtisk přednášky pro 12–15 osob a před zkouškou si jej přečetli a vytvořili pro tento účel speciální skupiny. Místo pohodlí tu tedy stála schopnost spokojit se s málem. 3. Tato čistě domácí příprava přednášek měla jednu stránku tak úctyhodnou, že si myslím, že by byla škoda o tento faktor akademického vzdělání přijít. Je třeba připomenout, že v naprosté většině případů tyto poznámky učitelé neopravovali – což je okolnost, která tomuto domácímu úkolu nedává žádnou zanedbatelnou hodnotu. Akademická četba je nejvyšším vzdělávacím prostředkem, když studenta pouze podněcuje k samostatnému studiu předmětu, vede ho v tom a nenahrazuje ho v očích vědy samotné. Požadovat, aby každý student přispíval svým pensem samostatného studia do každé vědy jako celku, by samozřejmě nebylo možné, ale je docela možné chtít, aby si každý student vyzkoušel takové zvládnutí jakéhokoli oddělení každé vědy. Potřeba „kompilovat přednášky“ byla důvodem takového studia: nepřesné hrubé poznámky četby, nejasně srozumitelné, musel někdy „kompilátor“ doplňovat čtením příslušných knih. A ušlechtilý smysl pro kamarádství, těžká morální odpovědnost, která dopadla na „kompilátora“, který špatně dopadl v případě, kdy „z jeho milosti“ jiný „neuspěl“ ve zkoušce – to byla pobídka, aby se „sestavování“ přednášek chovalo vážně a svědomitě. Pravda, kompilátoři jen někdy museli takto podnikat, t. j. čtením, aby doplnili nedostatky svých osnov. Ale není důvod zdržet se přání, aby to tak bylo vždy. 4. Význam výsledků zkoušek nyní a dříve byl zcela odlišný. Dříve přicházeli studenti ke zkoušce s tím, co bylo do jisté míry jejich kolektivním duchovním dědictvím, a vynikající výsledky zkoušek bylo nutno zcela plně připsat aktivitě kurzu jako celku. Nyní stejné výsledky hovoří pouze o schopnostech zkoumaných - každého jednotlivě - ale nedávají nic k závěru o duševním životě kurzu ve všech akademických měsících. 5. Nejhorší stránka věci se projevuje ve snížení úrovně kvality některých nahrávek. V této „kompilaci“ přednášek je však zjevná jistota, že to, co chybí, doplní další kompetentnější pracovník. 6. Současná praxe, ať už má jakékoli nedostatky, by se dala odůvodnit tím, že Charta z roku 1884 zvýšila počet povinných předmětů a pro současné studenty je mnohem obtížnější než pro předchozí udržet průběh studia na náležité úrovni. Neměli bychom však zaměňovat dvě různé skutečnosti: že je nyní pro studenty obtížnější připravit se na zkoušky (předmětů je více, a tedy i zkoušek), o tom zatím nelze polemizovat; ale nelze dopustit - a to je vše, o čem mluvíme -, že nyní je pro studenty mnohem obtížnější studovat v průběhu celého roku. Plus je jen kázání. Ve vztahu ke všem ostatním povinnostem zůstává vše při starém a domnělá obtížnost je iluzí, která neobstojí při střetu s následujícími figurami: Akademický školní rok se skládá ze 160 dnů, neboli 640 přednášek 20. Z 24 přednášek týdně v prvním ročníku jsou 4 jazykové, 12 je absolvováno společně s druhým ročníkem a pouze 8 (maximálně) se musí „sestavit“ pouze v prvním ročníku. Za rok tak vznikne 107 přednášek o jazycích, 213 přednášek pro první ročník samostatně a 320 společně s druhým ročníkem. Dosavadní praxe by tedy uložila prvnímu ročníku práci „sestavit“ 373 přednášek, což při skladbě kurzu 40 osob předá 9,33 přednášek pro každého studenta za 242 dní, neboli první přednášku za 25,93 dní. Vezmeme-li v úvahu, že každý student nemá fyzickou možnost každý den studovat semestrální esej (knihy v knihovně na to nestačí); pak se myšlenka zvláštních potíží pro třídy během školních měsíců ukáže ve svém pravém světle 21. 7. Dosavadní praxí je převod naturálních povinností na peněžní a částečně převod prvních na jiné osoby. 8. Dovoluji si nezastavit se vážně a) že skutečně litografované přednášky mohou být zneužity, b) že by se učitel, který litografoval celý kurz, ocitl v choulostivé pozici čtenáře – gramotného člověka před gramotnými. Tato poslední lahůdka je spíše psychologického než logického charakteru; a plagiátorství je v každém případě vzácné. 9. Suma summarum argumentů proti litografiím pro mě je, že každý vědec má právo i povinnost starat se o svůj volný čas a netrávit jej neproduktivně. A litografická edice kurzu – s průměrem 55 přednášek – si od každého vyžádá až 200 hodin na opravu rukopisu a cenzorické přečtení litografovaného listu. 10. A tyto náklady jsou periodické povahy. Přednášky jsou považovány za majetek studentů, kteří litografovali, a jsou jimi odvezeni. Litografie (a následně i cenzurní četba) musí být obnovena pokaždé, když se člověk musí vrátit k dané části kurzu. 11. Tato poslední nepříjemnost by byla zcela odstraněna, kdyby si Rada přála rozhodnout: litografické kopie se musí stát majetkem Akademické knihovny v úplných kopiích. 12. Takové opatření by mělo tyto důsledky: za prvé, že následné kurzy by byly ušetřeny zbytečných výdajů; za druhé, aby příprava na zkoušky mohla být provedena správně: kopie přednášek, která je nyní studentům k dispozici jen několik dní před zkouškou, by jim pak byla k dispozici od samého začátku akademického roku; pak mohli začít s přípravami za tolik měsíců, kolik považovali za vhodné; Pak by mohla být vznesena otázka o rozhodujícím odstranění jakýchkoli paliativ, jako jsou poznámky na zkoušce. 13. A nepříjemnosti doprovázející zveřejnění kompletního kurzu, naznačené výše (8, b), by mohly být odstraněny tím, že by litografie byla místo úplných poznámek přednášek umožněna pouze jejich zkrácenou prezentaci, která by mohla tvořit základ jakéhokoli kurzu, více či méně rozšířeného. 14. Nemohu však zastírat, že zavedení tohoto posledního opatření by vyžadovalo, aby Rada nejprve rozhodla, jak na tyto zkrácené položky nahlížet: a) Rada buď uzná tato kompendia jako examinatoria, to znamená, že ukládá zkoušejícím, aby uznali jako vynikající jakoukoli odpověď v mezích těchto zkrácených hesel, bezvadnou, to znamená každou odpověď, která předpokládá vynikající znalost těchto kompendií, i když neprozrazuje obeznámenost s podrobným kurzem přečteným v daném roce; b) nebo známkou výborný bude stále vyžadovat důkladnou znalost všeho, co se v hodině četlo. V případě tohoto posledního rozhodnutí tyto kompendia studenty od ničeho nezbaví a neusnadní jim práci. Ať už každý sám za sebe, nebo všichni dohromady, budou si muset vést další ručně psaný záznam. A protože kurz bude přirozeně obsahovat zveřejnění celého obsahu ve zkráceném výtahu a nejen jej doplnit o nové sekce; poté budou mít tyto poznámky – jako doposud – podobu kurzů a nejlepší studenti tyto ručně psané poznámky použijí a budou se – jako dosud – připravovat na zkoušky. Jedním slovem, rozhodnutí v tomto posledním smyslu by ve skutečnosti nic nevyřešilo 22. Na konci projektu Vasilij Vasiljevič vznesl následující otázky, aby Rada rozhodla: 1) „Neměla by se litografie přednášek úplně zastavit a obnovit předchozí řád – ručně psané poznámky sestavené studenty a nikým neopravené – v plném smyslu? 2) pokud ne, nemělo by být přijato usnesení uvedené v odstavci 11? 3) pokud ano, nemělo by být učiněno usnesení ve smyslu odstavců 13 a 14, co? “ A Akademická rada přijala tento autoritativní hlas Vasilije Vasiljeviče a rozhodla se nepovolit litografii poznámek sestavených studenty 23. Sám Vasilij Vasiljevič ochotně opravoval studentské zápisky a do roku 1889 je dokonce umožňoval litografovat. V této době je velmi žádoucí, aby jeho přednášky byly publikovány; ale stejně obtížné by bylo pravděpodobně je rekonstruovat ze studentských záznamů. Zdá se nám, že zveřejnění přednášek Vasilije Vasiljeviče, pokud by k němu došlo, bude nyní pouze ukazatelem toho, do jaké míry si studenti jeho přednášky osvojili, čehož dosáhli pod jeho vedením, ale neprojeví se v celé slávě dokonalosti, s jakou tyto přednášky Vasilij Vasiljevič četl ve třídě a s jakou by vycházely pod vedením Vasilije Vasiljeviče24. Jednou z výhod teologických akademií oproti jiným vysokým školám ve vzdělávání je písemná práce studentů. Každý student Teologické akademie je povinen napsat devět semestrálních esejí během akademického kurzu a jednu na konci kurzu pro udělení titulu kandidát teologie. Tyto práce, prováděné studenty pod vedením akademických profesorů a správně přednesené, mají nemalý význam pro celkový rozvoj každého studenta a pro rozvoj jeho vědeckých a literárních schopností. Pokud to nelze se vší silou říci o semestrálních esejích, protože jsou napsány v krátkém čase (na každou esej nejsou uvedeny více než 2 měsíce času), nedávají studentům možnost studovat problematiku akademicky a mají povahu povinné služby, pak kandidátské eseje nepochybně zanechají nezapomenutelnou stopu v každém absolventovi akademického kurzu. A samotná díla některých kandidátů jsou ve svých vědeckých závěrech natolik zdařilá a svým charakterem talentovaná, že jsou okamžitě hodna zveřejnění. Ale teologické akademie na to bohužel nemají finanční prostředky a tato úctyhodná díla zůstávají mrtvým kapitálem, užitečným až v budoucnu, jako ručně psaný materiál pro dějiny našeho duchovního osvícení. Zajištění správné formulace této části akademického vzdělávání bylo a je jednou z trvalých starostí akademie. A Vasilij Vasiljevič na této stránce akademického života poměrně hodně pracoval, za prvé byl v roce 1894 členem komise pro problematiku semestrálních prací a za druhé v roce 1896 pro problematiku těch změn ve struktuře akademického života, které se podle zkušeností jevily žádoucí. Ne každý vstupuje na vysoké školy z povolání a kvůli vědeckým zájmům: někteří mají jediný cíl hledat externí výhody, které vysoká škola poskytuje. Nepozornost vůči svým akademickým povinnostem a vyhýbání se dohledu se proto v životě studentů stávají nevyhnutelnými jevy. Mládež se navíc vyznačuje impulsy, i když jsou periodického charakteru a neobsahují nic tendenčního, co by mohlo ohrozit obecné směřování studentů. Nicméně tyto jevy jsou významnou překážkou akademické výuky. Naše teologické akademie samozřejmě nejsou bez těchto překážek. K jejich odstranění nemohou akademie slevit ze svých cílů a přirozeně hledají pedagogická a kázeňská opatření, aby jim zabránily. Jednou z těchto překážek v 90. letech minulého století na petrohradské akademii bylo včasné odevzdání semestrálních prací studentů. 1892 - 3. akademický rok, např. při vší obecné přísnosti při sledování odevzdání semestrálních prací studenty se jednomu studentovi 3. ročníku podařilo svůj třetí semestr vůbec neodevzdat a zůstal nepřeřazen do kurzu IY až 22. prosince příštího akademického roku 25. Po vzájemné dohodě docházelo někdy k hromadným pozdním příchodům. Nakonec, když se tento jev stal natolik nápadným, že bylo nutné uvažovat o jeho odstranění, vytvořila Akademická rada v roce 1894 komisi pro problematiku předčasného odevzdání semestrálních esejů studenty, které se aktivně účastnil Vasilij Vasiljevič a byl takříkajíc tvůrcem „pravidel o sankcích za pozdní odevzdání semestrálních esejů“, která nyní existují na Akademii v St.6 Osobní názor Vasilije Vasiljeviče na způsoby, jak eliminovat všechny tyto fenomény studentského života, pokud je nám známo, byl takový, že „dnešní studenti potřebují nejen pedagogickou otěž, ale také ostruhy“, jak sám Vasilij Vasiljevič někdy říkal, a že nejradikálnějším opatřením k tomu by bylo posílení inspektorova vedení studentů a pokud možno zřízení třetího asistenta inspektora na inspektorské škole. Vasilij Vasiljevič ale své názory nikomu nevnucoval a jménem svých nadřízených ve zmíněné komisi pilně pracoval a sestavoval pravidla ryze pedagogického charakteru. Tato pravidla stanovují rozdílnou povahu trestu a vycházejí z postoje: „Si duo idem faciunt, non est idem“, tedy „Jen naoko se dva totožné přestupky zdají být zcela rovnocenné; podle vnitřních motivů mohou být různé až protikladné“. Kromě toho jsou „zaměřeny na ochranu nejlepších studentů před tlakem na jejich stádní instinkt ze strany jejich kolegů“. Hlavní ustanovení těchto pravidel stručně nastínil sám Vasilij Vasiljevič v jedné z poznámek v následující podobě: 1. „Jedna část studentů, barva mezi ciues akademie, musí být osvobozena od všech represálií. a) Jsou to lidé, obvykle s poměrně vyvinutými duševními smysly. Jasně si uvědomují neuspokojivou povahu uspěchané práce a rádi by se u ní zdrželi déle. Oslabit nebo otupit v nich takové pocity by z vědeckého hlediska znamenalo udělat něco škodlivého. b) Před těmito studenty není Akademická rada morálně nezodpovědná: často zdvojnásobuje skladbu kurzu oproti normě a tím zkracuje dobu používání knih všem studentům na polovinu při zpracování esejí. Mezitím jsou kurzy I a II v souladu s pokyny předpisů naplněny „historií“, tedy předměty, které nemohou nabídnout teoretická témata. Je přinejmenším omluvitelné, když sebelepší student odloží odevzdání eseje na dobu, kdy mu knihy - jako nepotřebné pro ostatní soudruhy - budou zcela k dispozici. 2. Rada Akademie má naopak plné morální právo požadovat, aby se většina studentů, kteří z velké části vděčí za svůj počet masám, kteří neměli právo vstoupit do akademie a skončili zde pouze z milosti Jeho Eminence a blahosklonnosti Rady, prohlásila podle svých nejlepších schopností s tím, co je v jejich možnostech. V nejlepším případě obvykle mnoho neslibuje; ať prokáže, že je naprosto správné, sestává z lidí s přísnou disciplínou a přísně dodržuje požadavky zákona, a proto je vždy přesné. Svobody jsou pro umělce; Ať si řemeslník pevně pamatuje svůj čtverec a termín objednávky. 3. Je nutné osvobodit intelektuální aristokracii od ochlokratické tyranie, která utlačuje tu první pod falešnou vlajkou kamarádství. 4. Je nutné oslabit nakažlivost masového příkladu a odradit od vědomého kolektivního jednání. Princip tedy zní: „Divide et impera“. Na základě těchto ustanovení jsou pravidla vypracovaná Vasilijem Vasiljevičem zaměřena na zjištění skutečných důvodů prodlení studentů při odevzdání semestrálních prací a v případě, že se tyto důvody ukáží jako neuctivé, obsahují sankce v jednoduché i složité podobě. „Penalizace v jednoduché podobě, jak je uvedena v těchto pravidlech (§ 4), SPOČÍVÁ v tom, že při sestavování hodnostních listin na konci akademického roku se od sloupce obsahujícího dvojnásobný počet bodů za všechny semestrální práce odečte součet promlčených týdnů, nebo tak nějak – skóre za promeškanou esej, na základě příkazu tajenky, za každý promeškaný trest za komplexní 5 je nižší. formou je, že při sestavování hodnostních listin na konci akademického roku se od sloupce obsahujícího dvojnásobný počet bodů za všechny semestrální práce odečte zvláštní údaj zadaný do sloupce penalizací. Tento údaj se skládá z násobení dvou hodnot: aa) rozdílu mezi bodovým hodnocením, kterým se hodnotí opožděná esej, a nejvyšším bodovým ohodnocením 5, kterým se získá koeficient násobení bb). týdny po splatnosti do složených řadových čísel, ze kterých se skládá poslední týden po splatnosti“ 27 Vasilij Vasiljevič sestavil podrobné vysvětlení těchto pravidel, které je velmi charakteristické, poučné a zajímavé. Vasilij Vasiljevič vysvětluje, jak v praxi uplatňovat tresty, jednoduchou formou s následující přibližnou tabulkou: I. Druh části vysvědčení (pokuta v jednoduchém formuláři) II. Z přiloženého vzoru je vidět, že součet dnů po splatnosti (14, 0, 16, 4, 14) se vydělí 7 a zapíše se do kolonky pokuty; číslo v tomto sloupci se odečte od čísla v předchozím sloupci; rozdíl tvoří konečný závěr. III. Analýza prvního sloupce ukazuje, že Tutte napsal všechny eseje v 5 letech, ale jeden z nich se zpozdil o dva týdny. Penalta: „mínus 0,5 za každý týden“ změnila 5 na esej z prodlení na 4, a tak se Tutte vyrovnal Rouenu, který má body 5,5,4. – Tissot má skóre 5,5, 4,25; ale měl jen 4 dny zpoždění a tato okolnost poskytla provozuschopnému Rouenu výhodu nad Tissotem, ačkoliv jeho práce byla slabší než 0,25. IV. Srovnání č. 37 s č. 41 ukazuje, že základem tohoto systému trestů je myšlenka: „bez ohledu na osobnost je za stejný přestupek stejný trest“. Brilantní Tutte (5,5,5) je penalizován stejně jako průměrný Ramier (5, 3,5, 3). Pravidlo o vymáhání v komplexní podobě je doprovázeno nejen uvedením metody pro zjištění koeficientu potřebného v tomto případě a přibližnou tabulkou, ale také zajímavými úvahami Vasilije Vasiljeviče: "I. Koeficient," napsal Vasilij Vasiljevič, se získá takto: Týden 1 se skládá z týdne I... . . . . . . . . . . 1 2 týdny se skládají z týdnů I+II... . . . . ... . . 3 3 „ „ „ I+II+III týdny... . . . . . 6. 4 „ „ „I+IIIIIIV týdny . . . . . . . . . . . . 10. 5 týdnů se skládá z I+II+III+IV+V týdnů. . . ..... . 15 II. Koeficient pro zlomkové části týdne se získá jednoduchou interpolací. Například 0,571 je po splatnosti. Rozdíly mezi 0 a 1 týdnem 1. 0,571*1 koeficient 0,571. – Po splatnosti 1.286. Rozdíl mezi kurzem 1 a 2 týdny 2. 2*0 2860,572+1 000 (na 1 týden) kurz 1,572. – Po splatnosti 3,286. 3 týdny. . . . . . . 0,6 000. Rozdíl 10–64. 4*0,2861,144. Koeficient pro 3,286. . . . . . . . 7,144. III. Ti, kteří získali skóre 5 za esej po splatnosti v kolonce pokuty, dostanou stejné záporné číslo jako ti, kteří získali skóre 4,75 za esej po splatnosti. V. Rozbor vysvědčení ukazuje, že tento systém je založen na opačné myšlence: v závislosti na rozdílech osobností existují různé tresty za stejný (zdánlivě) přestupek. Ramier, Tutte a Tene byli stejně po splatnosti o 2 týdny; ale Tutte napsal esej za 5 a byl potrestán pouze -0,75, Ramier dostal za esej skóre 3,5 a už byl potrestán -4,5 a Ten, který dostal skóre pouze 3,0, byl potrestán 6,00. Na druhou stranu Ramier a Yurben dostali shodně po 3,5, Tutte a Tuile - po 5. Ale Tutte a Ramier byli vadní 2 týdny, Tuile a Yurben vydrželi až 4 týdny. První dvojice je penalizována –0,75 a –4,50, poslední 2,50 a –15,00, tedy ne ve dvou, ale ve 3 1/3. -Tissot měl zpoždění jen 4 dny, Saint-Evreux 16 dní; první obdržel skóre 4,25, druhý -4,75, a proto byl první potrestán přísněji (-0,428) než druhý (-0,393). VI. tendence tohoto systému je z těchto příkladů zřejmá. Si duo idem faciunt, non est idem. Pouze naoko se dva identické přestupky jeví jako zcela rovnocenné; z vnitřních důvodů mohou být různé až protikladné. Ten neodevzdá svou esej včas z důvodů, které si v jeho vlastních očích nezaslouží žádnou shovívavost („z 30 dnů určených na tuto esej jsem byl líný 27 a ve zbývajících 3 dnech nemohu nahradit to, co jsem zameškal“), Tutte – z důvodů, které četl („Pracoval jsem s neutuchajícím zájmem, dokonce se mi zdá, že jich není v hlavě málo, dokonce se mi zdá, že jich není v hlavě dost, dokonce se mi zdá, že jich není v hlavě málo, zcela vulgární, předložená forma mi bohužel není dána, ale chci esej řádně dokončit“), alespoň v jeho vlastních očích („soudruzi žádají, aby se neodevzdávali včas; podání je vyzbrojí proti sobě; možná si také budou myslet, že v očích úřadů prosazuji přízeň“). Ani v tomto posledním případě není vina Tutteho a jeho dalších kamarádů zdaleka stejná. Pokud by se člověk opozdil pouze z důvodů, kterými se řídí Thuili a Thoutet, nedošlo by k žádnému hromadnému zpoždění. Bohužel v takových případech je někdy třeba tušit vzájemnou dohodu, kdy nejhorší část studentů potlačuje vůli těch nejlepších, aby je přinutila přidat se k těm provinilým, a doufají, že tím donutí úřady, aby buď ponechaly masivní provinění nepotrestané, nebo s vrzavým srdcem potrestaly ty studenty, o jejichž dobrých vlastnostech si docela věří. -Diferenciální povaha trestů je zaměřena na ochranu nejlepších studentů před tlakem stádních instinktů ze strany jejich „soudruhů“. VII. Tento systém má studentům ukázat, že všemožné akce ve velkém pro ně prostě nejsou ziskové. Pro Julii Urbensovou mělo malý užitek z toho, že donutili Tuiles, aby se k nim přidali a statečně vydrželi stávce až 4 týdny: Tuiles dostali pokutu pouze 2,5; Průměrné skóre za jejich eseje a plných 5 se změnilo na 4,583, což jim umožňuje zůstat v čele žebříčku jako dříve. Pokuta je -15,00. Hubený Jurbanov s průměrným skóre (3,833) má 1. zzz a jsou nuceni podnik opustit. Thuili v tom zase vidí nejvážnější motivaci použít všechen svůj morální vliv na své druhy, aby je odchýlil od takového jednání, které lze zaměnit za orla, což může vést k usmíření této formy trestu, jejíž důsledky tak těžce zasáhnou právě ty nejslabší z provinilců. Sami chápou, že v případě, že se ukáže, že vlastně není možné odevzdat celý esej včas a v plném znění, mají jako silnější povinnost být v zájmu všech ostatních až nezištně korektní, aby těch pár dalších bylo trestáno podle prvního systému, a ne podle druhého. VIII. Koeficient v tomto systému roste tak rychle (z 1 v prvním týdnu se změní na 10 ve čtvrtém), že ti, kteří měli tu nepříjemnost s pozdním odevzdáním eseje, pochopí, že pro ně může být – v určitých případech – přímo důležité, aby jejich esej nebyla odevzdána zítra, ale dnes. Nikdo z nich si totiž nemůže být jistý, že jim jejich esej místo očekávaného minima 4 3 /4 nepřinese 3. kolo. Mezitím, pokud dojde ke zpoždění 4 týdnů, bude to rozdíl mezi -2,5 a 2000. Nemožnost výpočtu je pravděpodobně čistou - a strašnou - neznámou, na čem zvláštní práce na eseji 0 dní po 2-3 dnech po uzávěrce přinese0 kulminovat, eliminuje možnost jakýchkoli spekulací o zpoždění v naději, že se jim podaří získat nejvyšší skóre za lépe zpracovanou esej: spekulanti riskují pokutu podle druhého systému, který za esej dává dokonce 5. kolo. Při zpoždění 4 týdnů se změní na 3,75. A protože podle prvního systému se tato 5 změní na kulaté 3,00; Pak spekulanti pochopí, že nejlepší a nejspolehlivější spekulací je mít v kolonce pokuty vždy kolo 0. Neméně zajímavá a poučná jsou ustanovení, která vypracoval Vasilij Vasiljevič v roce 1896 o žádoucí organizaci školení pro studenty akademií a zejména o kandidátských esejích. V roce 1896 byla z pověření nejvyšších úřadů 28 ustavena na akademii komise profesorů za účelem zjištění žádoucích změn ve struktuře akademického života. Každý z členů této komise na pro akademii tak zásadním tématu pilně pracoval a vypracoval vlastní projekty. Vasilij Vasiljevič, vždy citlivý k naléhavým potřebám akademie, se těchto prací aktivně účastnil, jak ukazují poznámky zanechané po jeho smrti. Posvátný synod tehdy nehodlal dělat výrazné změny v organizaci kurikula na teologických akademiích. A proto se akademická komise ve své práci omezila na domněnky pouze o drobných změnách ve vzdělávací části a navíc o těch, které byly v souvislosti s disciplinární stránkou. Upozornila tedy na následující nepříjemnosti v akademickém životě. 1. "Přechodové testy se na akademii zřizují ne zcela účelně. Odpovědi studentů jsou obecně více než uspokojivé. Studenti však tohoto výsledku dosahují nepřirozenou námahou, přípravou na zkoušku dva nebo tři dny před ní a v tomto krátkém čase se snaží zapamatovat si vše, co o tomto tématu během roku přečetli. Je zcela přirozené, že znalosti, narychlo uložené nejen v paměti, zapamatovatelné, jsou po určitou dobu uchovány v paměti. ale také Pro rozvoj morální důslednosti u studentů je důležité, aby se na testy připravovali moderně a probrané předměty zvládali postupně v průběhu celého akademického kurzu. 2. Doporučení studentům, aby si zopakovali přednášky, které slyšeli ve večerních hodinách, se obvykle setkávají s námitkou, že studenti na to nemají volný čas, protože večerní hodiny využívají k sestavování semestrálních esejí. Tyto eseje nepochybně zaujímají v životě studentů tak významné místo, že nemají morální odvahu vážně se pustit do plnění svých dalších povinností, dokud zadanou esej nenapíší. Pouhé zvýšení skóre za eseje oproti skóre získaným ve zkouškách může studenty omluvit z toho, že pozornost upoutají výhradně eseje. 3. Přitom kvůli čistě vnějším podmínkám nemohou semestrální eseje přinést všechny výhody pro duševní rozvoj studentů, které by se daly očekávat s ohledem na intenzivní studium esejí studentů. V prvním a druhém kurzu na Petrohradské teologické akademii se vědy vyučují především v historii. Ve stejných předmětech jsou také zadávána témata semestrálních esejí. Ale neexistuje způsob, jak vážně diskutovat o jakémkoli historickém problému, aniž bychom měli po ruce historické prameny. K tématům v předmětech historie studenti požadují knihy. Mezitím je akademická knihovna zřídka schopna poskytnout byť jen 2 kopie požadovaných knih na celý kurz - 50-60 lidí. Pokud například povaha eseje vyžaduje, aby si studenti přečetli nějaké patristické dílo v originále, pak je knihovna nucena vydávat jim pouze benediktinská vydání ve foliu. Minh patrolologii obvykle používají pouze akademičtí učitelé, a to je velmi vhodné; neboť Patrologia vyšla na papíře tak špatné kvality, že svazek, narychlo přečtený 20 nebo 30 studenty, by se do knihovny nevyhnutelně vrátil poněkud poškozený. Využívání darů katedrál (Labbe, Harduin, Mansi) nebo publikace Balandistů Acta Sanctorum představuje stejné potíže. Vzhledem k těmto nepříjemnostem je nutné vymýšlet víceméně apriorní témata pro historické vědy. O kterých se dá psát i bez čtení knih. Ale přínos děl tohoto druhu pro duševní rozvoj není zdaleka nesporný. 4. Studenti v současné době píší eseje pro kandidátský titul ve čtvrtém ročníku. Tato okolnost připravuje Akademii o možnost plně prokázat svůj vědecký vliv na své studenty, jako budoucí vědce nebo alespoň literární osobnosti. Nejpodrobnější recenze může pouze poukázat na nedostatky v disertační práci, ale nemůže naučit začínajícího vědce, aby se jim v budoucnu vyhnul. Když se tyto recenze objeví v tisku, kandidáti teologie jsou již mimo akademii. Profesoři akademií nemají možnost zadávat jim čistě praktické úkoly týkající se nedostatků uvedených v disertačních pracích a samotní autoři jsou zbaveni možnosti čerpat skutečný prospěch z takových pokynů, protože žijí daleko od akademických knihoven.“ 29 Aby tyto nepříjemnosti odstranil, Vasilij Vasiljevič jako člen komise vyvinul změny, které zcela tvořily základ zprávy komise a jsou nyní historicky zajímavé. Pro regulaci průběhu studia na akademii považoval za žádoucí následující změny: 1. „Semestrální eseje zadávejte studentům prvního a druhého ročníku vždy na dobu nejvýše jednoho měsíce (konkrétně první esej za měsíc září, druhou za měsíc říjen a třetí od 10. ledna do 10. února), aby studenti využili volného času na psaní esejí ke zvládnutí předmětů, které se jim učí. 2. V měsíci prosinci zkontrolovat včasnost a úspěšnost studia studentů v akademických předmětech. Za tímto účelem musí učitel každého předmětu za přítomnosti asistenta požádat každého studenta. 3. Studentům, kteří uspokojivě odpoví na tento ověřovací test, Rada započte skóre, které získali jako ústní odpověď u zkoušky. V přestupových testech na konci akademického roku tito studenti odpovídají pouze z té poloviny kurzu, která byla přečtena v druhé polovině roku (od ledna do dubna). 4. Naopak studenti, kteří uspokojivě neodpoví na ověřovací test, konají na konci akademického roku v obou pololetích akademického roku zkoušku. 5. Studenti píší eseje pro udělení titulu kandidát teologie ve 3. akademickém roce. a 6. Studentům jsou ve čtvrtém ročníku kromě poslechu přednášek z předmětů, které je v tomto kurzu povinně absolvováno, přidělena speciální výuka pod vedením vyučujícího v předmětu, ve kterém psali esej pro udělení titulu kandidát teologie ve třetím ročníku, nebo se svolením rady v některém jiném předmětu.“ Ve vysvětlující poznámce k těmto ustanovením Vasilij Vasiljevič napsal: „Pátý bod úzce souvisí s bodem šestým. Pouze několik kandidátů na teologii píše eseje pro titul Master of Theology. Totéž nelze říci o tomto typu literární činnosti, jako je spolupráce v časopisech atd. Články toho či onoho ročníku, vědecké v té či oné míře, píše mnoho studentů akademie. Kvantitativní převaha článků nad knihami přispívá k tomu, že právě časopisy jsou naším ukazatelem teologické produktivity v dané éře. Akademie nemůže pokládat za lhostejnou, pokud její žáci, aniž by jí předkládali své disertační práce k posouzení, spoluprací na periodických publikacích přispívají ke zlepšení nebo naopak vědeckému vkusu čtenářů. Mezitím je akademie za stávajícího řádu zbavena možnosti plně demonstrovat svůj vliv na své studenty právě jako budoucí literární postavy. V tomto ohledu jsou téměř vždy ponecháni svému osudu. Semestrální práce nevedou – v tomto ohledu – k cíli. Vzhledem k jejich velkému počtu nemá učitel, který je čte, možnost vyjádřit svůj názor na ně jinak než tím, že k nim přiřadí partituru a nějaké lakonické poznámky. O kandidátských disertačních pracích jsou psány podrobné recenze. Ale autoři těchto prací se s těmito recenzemi seznamují i ​​tehdy, když jsou sami zbaveni možnosti je využít pro své sebezdokonalování. V této době jsou již daleko od akademie a akademická knihovna je pro ně často zcela nepřístupná. Z recenzí se dozvídají, které aspekty jejich prvních zkušeností s vědeckým výzkumem nebyly zcela uspokojivé. Od nikoho ale nedostávají praktický návod, jak nedostatky ve své práci odstranit (či zmírnit). Pokud je výzkum kandidáta napsán během třetího ročníku, bude mít každý učitel možnost: a) napomáhat při odstraňování nahodilých nedostatků disertační práce zadáním vhodných cvičení jejímu autorovi; a b) objasnit, co zůstalo autorovi disertační práce nejasné i přes celoroční studium problematiky, a to tak, že mu nabídne buď rešerše přímo související s tímto aspektem, nebo v případě jejich neexistence vlastní supervizní četbu.“ Vycházíme-li z myšlenky nedotknutelnosti současného akademického status quo, je třeba uznat, že opatření navržená Vasilijem Vasiljevičem mohla dobře uspokojit bezprostřední potřeby akademického života a komise nemohla udělat nic víc než to. Pokud by tato opatření byla realizována, zejména ve vztahu ke kandidátským esejům, pak by akademie byly nejlepší vědeckou školou. Studenti píšící kandidátské eseje by nutně vstoupili do užšího vztahu s profesorem, který zadal téma, které si vybrali. Vasilij Vasiljevič ve svém projektu doufal, že „tato morální blízkost mezi studentem a profesorem bude ještě posílena během speciálních znalostí ve čtvrtém ročníku a povede k blahodárnému morálnímu vlivu profesorů na studenty, k jehož projevu poskytuje běžný průběh akademického života nemálo důvodů, protože vztah spočívající pouze v tom, že jeden se objeví ve třídě, aby přednášel, a ostatní nemohou tyto přednášky nutně poslouchat a zaznamenávat. určitým způsobem na obecný tón života studentů." Tyto speciální kurzy pro studenty čtvrtého ročníku, zaměřené na určité skupiny předmětů v návaznosti na kandidátskou esej, kterou napsali ve třetím ročníku, a sestávající pod vedením jejich profesora, by měly i praktický význam v tom, že by studentům poskytly možnost samostatně studovat a hodnotit naučnou a vědeckou literaturu z těch předmětů, které by byly zařazeny do jejich skupiny, a připravovaly by tyto studenty na vedoucí učitele pro náboženské vzdělávací instituce. V každé vzdělávací instituci má stav knihovny velký význam pro úspěšnost vzdělávací a vědecké činnosti. Pro teologické akademie je knihovna jedním z nejdůležitějších prostředků pro posílení vědecké činnosti. To je, abych tak řekl, žaludek akademií: jeho stav je dobrý, hlava funguje dobře; a naopak: jeho chudoba a prázdnota paralyzuje činnost i těch nejtalentovanějších sil. Starost o doplňování a zkvalitňování akademických knihoven proto po celý život našich akademií byla a je jednou z nejdůležitějších funkcí činnosti akademických rad 30. Vasilij Vasiljevič ve svých dílech o otázkách vnitřního života Akademie opakovaně upozorňoval na důležitost knihovnických záležitostí. Nikdy nevynechal příležitost o tom mluvit při plnění úkolů, někdy samostatně vstoupil do akademické rady s poznámkami k těmto otázkám. Takže v roce 1898, kdy mezi studenty akademie bylo několik přirozených východních Syřanů z břehů Urmu a akademická knihovna, která nebyla vůbec bohatá na díla v syrském jazyce, se ukázala být zcela nepřipravená na požadavky těchto studentů, Vasilij Vasiljevič nejen vznesl zvláštní otázku o nalezení půjčky na akvizici starověkých syrských děl, které se nazývají také Nestorův seznam pro východní (takzvaný) seznam literatury. a naznačil nejpraktičtější a nejhospodárnější způsoby jeho pořízení. Impulsem k tomu byla následující úvaha, jak sám píše ve své poznámce akademické radě: "Mezi Syřany znovu sjednocenými s pravoslavnou církví je patrná touha konat bohoslužby podle pravoslavného ruského obřadu v novosirském jazyce. Je zřejmé, že v osobě našich posluchačů máme co do činění s budoucími překladateli našich liturgických obřadů do novosirského jazyka. Povinnost akademie jim tento nadcházející úkol co nejvíce usnadní budoucí překladatele. vzhledem k jejich věku a jejich předchozímu výcviku jim nedává žádnou naději stát se nějakými uspokojivými znalci řeckého jazyka. Zůstane jim tedy nedostupné, že dokonale ovládají církevně slovanský jazyk, a naopak je malá naděje, že pravoslavní ruští misionáři budou studovat živou novosirskou řeč tak dobře, že budou pro překladatele spolehlivými přirozenými vůdci. To vysvětluje význam, který má v této věci starosirianský jazyk. Byzantská řečtina termini technici a charakteristické výrazy církevního jazyka ve staro syrském písmu jsou zprostředkovány - pokud je to obecně možné - velmi uspokojivě odpovídajícím syrským chápáním, a dokonce i samotné nepřesnosti těchto náhrad jsou důležité v tom smyslu, že ukazují impotenci tohoto jazyka, která je zřejmá a nyní neodstranitelná. A přechod ze starosirijské slovní zásoby do novosirské je samozřejmě méně obtížný než ze slovanské do novosirské. Je proto velmi žádoucí, aby naši studenti ve zdech akademie měli příležitost jak upevnit, tak zdokonalit své znalosti starosirijského jazyka 31 . Činnost akademických rad ve vztahu k jejich knihovnám je bohužel často komplikována nedostatkem knihovních fondů zaměstnanců. Za tyto částky není nutné nakupovat všechny knihy potřebné pro potřeby akademie. Nalezení opatření, která by co nejvíce snížila a zároveň splnila tyto potřeby, aniž by byla ohrožena akademická práce, je jednou z nepříjemných starostí. V roce 1879, kdy byl Vasilij Vasiljevič ještě studentem čtvrtého ročníku, zkušenost odhalila nedostatek finančních prostředků existujících v akademii na nákup všech knih požadovaných jednotlivými mentory, přiměla Radu Akademie, aby pozvala všechna oddělení k účasti na výběru nejpotřebnějších knih pro knihovnu 32 . V roce 1898 se knihovnická otázka natolik zkomplikovala, že Akademická rada dokonce musela pozastavit výpůjčku knih do akademické knihovny až do roku 1899, 33 a Vasilij Vasiljevič, který byl v té době v revizní komisi pro knihovnu, musel z pověření rady pracovat na otázce regulace výpůjčky knih do akademické knihovny. Výsledky těchto společných prací Vasilije Vasiljeviče s dalším členem komise již byly publikovány v časopisech Akademické rady 34. Proto zde uvádíme pouze několik z nich, ve kterých je vyjádřen zásadní pohled Vasilije Vasiljeviče na problematiku akademických knihoven: "Při sledování výukových zpráv Rada vychází z následujícího stanoviska: akademie je povinna vybavit učitele nejlepšími recenzemi pramenů k příslušným tématům, respektovat knihy ad instar fontium, ale příplatky, tedy berle pro mrzáky, si učitelé musí na vlastní náklady pořídit, pokud se domnívají, že potřebují tento druh lichého produktu. Rada proto vydala některé knihy za dobrovolný nákup propisek akademická knihovna. progresivní pohyb v něm, zejména díla, která se obvykle nazývají „Epochenmachend“, „making the era“, knihy tohoto druhu, i když jsou drahé, je dovoleno znovu zakoupit, ve vydáních opravených a doplněných, pokud je pouze učitel přesvědčen, že tyto opravy a doplňky jsou významné nebo zásadní. Ale Rada vynakládá akademické prostředky mimořádně šetrně na nákup sekundárních a levných publikací, pokud se neprokáže, že v dílech těchto drobných postav jsou vyjádřeny nové teze, že tyto bezvýznamné postavy představují zvláštní vědecký směr atd., pak se tyto knihy nakupují podle vědeckého pravidla: ut et fltera pars audiatur „35. "Rada by neměla podporovat snahu o úplnost literatury k nějakým konkrétním otázkám. Takový výběr "všeho napsaného" je považován za ozdobu soukromých knihoven, protože doma má majitel knihovny plné právo být amatérem. Ale v akademické knihovně by taková úplnost musela být považována za nevýhodu. Je naprosto nevyhnutelné, že pod vlajkou této úplnosti skončí spousta knihoven jak starých, tak zejména nových vytištěných odpadků. programy, brožury a tlusté knihy, ale bez jakéhokoli vědeckého významu a jsou již dlouho hodny pouze zapomnění Nemůžete utrácet akademické peníze za takové „opakování toho, co již bylo probráno“: můžete dokonce ušetřit místo na policích akademické knihovny pro takové otravné literární hosty: z každé doporučené nové eseje na staré téma musíme vyžadovat určitou vědeckou povahu, absolutní prázdnotu, výhody. obecného habitu), ve srovnání s díly již získanými v knihovnách. Toto veto by mělo být distribuováno zvláště energicky v případech, kdy takové shromáždění směřuje k otázce týkající se pouze předmětů vyučovaných na akademii“ 36. „Akademická knihovna by nikdy neměla být v pokušení hrát roli mecenáše umění. Tato role je zcela mimo náš rozpočet. Proto žádosti a nákupy té či oné knihy v mnoha exemplářích musí projít uchem jehly, než obdrží povolení Rady. Je zřejmé, že toto ustanovení nelze použít, pokud jde přímo o učebnice“ 37. "Žádné snížení výdajů na vydávání časopisů není možné. V tuto chvíli nemáme vůbec žádný luxus, ale možná čistou chudobu, sotva slučitelnou se slušností, která je přímo vyžadována od vysoké školy. Mnoho věcí si již odepíráme. Stačí poznamenat, že publikace Akademie věd v Berlíně, Vídni, Mnichově nejsou odebírány v naší knihovně; na její klasické filologii také nejsou žádné slavné časopisy. orgány o orientálních studiích jako Leukocyte Zeitschrift der Deutschen Morgenlandischen Geselschaft, stejně jako pařížský časopis Asiatique Ale uvedené publikace se věnují orientálním studiím obecně a vedle nich jsou periodické publikace o egyptologii a asyriologii, a proto se v těchto dvou odborech již neúnavně pracuje je možné se obejít bez výpisu z Zeitschrift for Assyriologie und verwandte Gebiete? "Žijeme v době, kdy je kniha zastavena tlakem včasných publikací. Hluboce politováníhodný fakt; ale nemáme sílu to odstranit. Sotva lze namítat, že to nejcennější ve vědě se nyní objevuje méně často v knihách, častěji v časopisech - a to proto, že časopis Verleger ve svém čistě komerčním smyslu je omezen dvojitou vědeckou povinností vědeckého autora a "noblisse" smysl pro vědeckou povinnost jako redaktor vědeckých časopisů V takové chvíli je úspora rozpočtu na časopisy stěží přípustná.“ 38 "Normální počet všech studentů Petrohradské teologické akademie je 120 lidí, skutečný počet je 240. Když se podíváme z pohledu akademické knihovny, nebude možné nerozpoznat velkou historickou neobezřetnost tohoto nad rámec běžného růstu našich ciues Academyi. Akademie nejsou univerzity. Naprosto všichni studenti jsou povinni psát diplomové práce a vynalézat téma pro kandidáta. eseje i nad rámec skutečné potřeby jejich vědeckého zpracování: a knihovna měla dodávat knihy a byla to knihovna, která nedostala žádnou „kompenzaci“ za to, že počet studentů na akademii se již zdvojnásobil Několik stipendií pro nedostatečné nebo prostě zasloužilé studenty: dosud nikdo nezřídil jediné stipendium, které by pokrylo její zvýšené náklady. Akademie sama byla buď tak neprozíravá, nebo tak humánní, že neměla odvahu zavést opatření, aby z každého nově vzniklého stipendia šlo minimálně 10 rublů ročně na posílení rozpočtu naší knihovny. Mezitím v zásadě můžeme předpokládat, že každý student píšící Ph.D. dizertační práce stojí knihovnu v průměru nejméně 10 rublů. Na tuto zvláštní výdajovou položku by tedy mělo být ročně přiděleno až 600 rublů. A na tuto výdajovou položku musíme pohlížet právě jako na zvláštní položku, protože lze předvídat, že může naši akademickou knihovnu obohatit o díla dosti problematické hodnoty – knihy, které by si profesor pro sebe nekoupil, protože jejich vědecká hodnota je spíše průměrná: ale právě proto tyto knihy nemohou být dobrým testem pro kritický pohled studentů. Někdy je v takových případech nutné zakoupit malé brožury a levné publikace, protože jsou nezbytné pro úplnost disertační práce nebo ušetří studentovi drahocenný čas.“ 39 Aktivity Vasilije Vasiljeviče v otázkách vnitřního života akademie se týkaly i teologických seminářů, které mají podle účelu své existence s teologickými akademiemi nejužší spojení. Na teologické akademie vstupují pouze studenti z teologických seminářů; a samotné akademie jsou prostřednictvím svých bývalých studentů vyzývány, aby svým budoucím studentům poskytovaly všeobecné vzdělání. Při výchově duchovních tedy úspěšnost akademického studia nepochybně závisí na míře koordinace programů seminářů s akademickým řádem. Čím vyšší je obecný rozvoj těch, kdo na akademii vstupují, tím úspěšnější je vědecké speciální teologické vzdělávání na akademiích. Čím vyšší je obecný rozvoj těch, kdo na akademii vstupují, tím úspěšnější je vědecké speciální teologické vzdělávání na akademiích. Žádná ze vzdělávacích reforem se proto neobejde bez výzvy akademiků k účasti na revizi programů seminářů a nemůže pominout ani otázku jejich sladění s formulací akademické výuky. V roce 1884, kdy byly v náboženských vzdělávacích institucích zavedeny nové statuty, byli akademičtí představitelé skutečně vyzváni, aby přepracovali programy v předmětech semináře a pro některé vypracovali nové – a uvedli je do souladu se změnami zavedenými statutem z roku 1884. Jedním z motivačních důvodů k tomu bylo vzájemné propojení akademií a seminářů, při sledování směřování a postupu vzdělávací části v teologických seminářích (zřizovací listina teologických akademií § 81, odst. 6, odst. 8 a vysvětlivka ke zřizovací listině, s. 42–45). Ale v praxi se toto spojení neprojevilo za celou dobu existence stanov náboženských vzdělávacích institucí v roce 1884 a omezilo se pouze na revizi programů a je podpořeno akademickými postřehy o úspěšnosti seminářové výuky, které objevili ti, kteří na akademii vstoupili při přijímacích zkouškách. Připomínáme-li tuto souvislost, která se projevila v roce 1884 při revizi programů semináře akademickými osobnostmi, nepovažujeme za zbytečné, zvláště s ohledem na již naléhavou otázku nové revize těchto programů, citovat zde práce Vasilije Vasiljeviče o jeho revizi programu obecných církevních dějin pro teologické semináře. Ještě jako odborný asistent v roce 1884 učinil Vasilij Vasiljevič následující poznámky k programu všeobecných církevních dějin pro teologické semináře40: 1. "Podle statutu z roku 1867 bylo v teologických seminářích určeno 6 týdenních lekcí pro výuku všeobecných církevních dějin. Nový statut teologických seminářů pro výuku věd církevních dějin přiděluje 12 týdenních lekcí. Jejich rozdělení mezi jednotlivé obory církevních dějin však není uvedeno ani v rozvrhu akademických předmětů, ani ve statutu není zamýšleno redukovat. počet lekcí všeobecných církevních dějin, pak můžeme předpokládat, že zůstane stejný, tj. k 5 lekcím (ve III. a IV. ročníku) přibude další ze tří lekcí zadaných ve V. ročníku, pokud kurz obecných církevních dějin zůstane stejný s 6 týdenními lekcemi, odpadá důvod přepracování stávajícího programu této vědy. 2. Prezentaci tohoto předmětu v seminářích určuje nejen jeho program, ale i jeho realizace. Přijímací testy na Petrohradské teologické akademii v roce 1881 ukázaly, že sotva polovina seminářů plnila program až do konce a poté s výraznými svévolnými škrty. To zřejmě svědčí o tom, že program byl napsán v učebnici E. Smirnova v tak širokém formátu 41, že se zkratky v něm stávají žádoucí. 3. Lze předvídat, že podle nové charty bude potřeba těchto snížení ještě silnější. aa) Dříve se církevní dějiny studovaly současně s dogmatickou teologií a učitel té první se mohl do jisté míry opřít o paralelní vysvětlení učitele dogmatiky. Například studenti, kteří se seznámili s přesným vyjádřením pravoslavného dogmatu v jeho detailech, kteří si prostudovali textově příkladné výklady dogmatu sv. Trojice a vtělení, bez větších obtíží vstřebali detaily církevní historie, které jim již byly srozumitelné, nebylo třeba intenzivně vysvětlovat, jaký význam a význam měly jednotlivé body systémů nestorianských, monofyzických, ariánských. Všechna tato objasnění budou nyní zcela na zodpovědnosti učitele církevních dějin. bb) Dříve se všeobecné církevní dějiny učili žáci páté třídy, kteří již absolvovali pro střední školu dosti vážný kurz filozofických věd. Nyní studenti začnou studovat starověké období církevních dějin ve stejnou dobu, kdy začnou studovat logiku, a dokončí to dříve, než začnou vyučovat psychologii a počáteční základy a stručné dějiny filozofie. Člověk by neměl přeceňovat význam studia filozofie po materiální stránce, i když to má také svou cenu. Například strana 10 (ed. 1880) učebnice byla psána s nepochybným předpokladem, že studenti již znají stručné dějiny filozofie. Fenomény, jako je gnóze, jako starověký alexandrijský vědecký teologický směr, jsou snadněji pochopitelné a jasněji asimilované, když se seznámíte s novoplatonismem. Pro pochopení heretických systémů jako je arianismus, pro pochopení středověkého sporu mezi nominalisty a realisty může filozofie sloužit jako dobrá propedeutika. V každém případě by učitel mohl použít filozofický materiál k vysvětlení církevně-historických jevů jen ve skromné ​​míře. Ale formální význam filozofických věd ve smyslu vývojového prostředku zůstává v plné síle. Žáka páté třídy nelze než považovat za duševně vyspělejšího než žáka třetí třídy: nebylo by spravedlivé předkládat druhé třídě stejné požadavky, jaké byly po právu kladeny té první. Učebnice církevní historie pro žáka páté třídy nepředstavovala při zvládnutí takové obtíže, jako by mohla představovat žákovi třetí třídy. Z toho vyplývá, že učitel nyní stráví více času nejobyčejnějšími vysvětlivkami než dříve; že proto jsou zkratky v učebnici žádoucí, ať už ve formě zjednodušení (když se vynechají složité detaily), nebo prostě z důvodu úspory času. 4. Věda srovnávací teologie, nově zavedená do semináře, nemůže neovlivňovat formulaci obecných církevních dějin. S jednou lekcí týdně si tato věda možná nevezme za úkol nabídnout svou historickou argumentaci v plném rozsahu a vyjádřit přání, aby v církevních dějinách byla věnována zvláštní pozornost těm bodům, které jsou zajímavé pro hodnocení heterodoxních vyznání. takové desideratum se zdá o to spravedlivější, že v zájmu samotných církevních dějin je důležité plně porozumět takovému fenoménu, jakým je římská spíž. Mezitím je tato otázka v učebnici položena poměrně špatně. Precedenty spíže ve 2. a 3. století jsou nejen shrnuty v jednom odstavci, ale jsou na svých místech posouzeny a zdůrazněny. Ale ve druhém období se kapitola: „Panské nároky na nadvládu v církvi“ (32) ukazuje jako rozhodně bezbarvá, srovnáme-li ji s těmi podstatnými odstavci, které se o této problematice čtou v zahraničních kurzech církevních dějin (Kurtz, Schaff). Na tomto místě jsou tedy žádoucí nikoli zkratky v učebnici, ale výrazné doplňky k ní. 5. Nová charta zavádí vědu o biblických dějinách. Jeho podoba v semináři slibuje výraznou úsporu času pro obecné církevní dějiny. Historie Nového zákona ve Smirnovově učebnici zabírá 84 stran (4–89, §§ 5–40). Díky přiřazení této části k biblickým dějinám, do kterých podle svého zdroje patří a je zařazena do směrodatného „Nástin církevních biblických dějin“, lze těchto 80 stran zkrátit 8krát a ve formě skutečně stručné eseje 42 spojit s další částí – druhou polovinou prvního období církevních dějin. A to se bude hodit pro věc: v dějinách apoštolského věku je sestavitel učebnice někdy obsáhlý jen proto, že bere hrstku informací z pozdější doby. 6. Zvláštní pozornost si zaslouží i styčné body obecných církevních dějin a liturgie. Je-li v této posledně jmenované vědě zamýšleno dát široké místo archeologickému prvku, pak je žádoucí, aby podrobnosti tohoto druhu (§§ 68–71 prvního vydání a §§ 33–36 druhého), protože se navrhuje opakovat je na stránkách liturgie, byly omezeny na minimum v učebnici církevních dějin. 7. Další zkratky v učebnici jsou také žádoucí. V samotném programu ale není možné identifikovat body, které by bylo potřeba odstranit. Úkolem je poskytnout učebnici výstižnější text, aniž by se omezoval program. V této souvislosti upozorněme na následující místa: a) Mluví autor příliš podrobně o šíření křesťanství mezi západoevropskými národy (druhá polovina § 5 § 45 druhého čísla)? b) Zaslouží si papežové hanebné doby 883-1046 dvě stránky v učebnici? c) Nebylo by účelnější podrobit § 21 3. vydání výrazné redukci? Obecně se jeví jako žádoucí, aby se při tvorbě zkratek nevynechávaly faktické detaily – mohou dokonce usnadnit zapamatování, ale fráze, někdy dosti upovídané. Ale s ohledem na fakta je nutná jejich přísná kontrola: vše chybné, neudržitelné, ale prezentované jako fakt, musí být z učebnice odstraněno. A to přinese určitou úsporu místa a času. 8. Vycházíme z návrhu, že nová zřizovací listina poskytuje pouze 6 vyučovacích hodin týdně pro výuku obecných církevních dějin. Možné je ale i jiné rozdělení: snad při srovnání programů jiných odvětví církevních dějin nebudou vyžadovat více než 5 lekcí. Sedmá lekce pro obecné církevní dějiny je žádoucí i s těmi zkratkami, které jsou připojeny výše. Pokud by bylo dosaženo výrazných úspor času, mohl by tento přebytek sloužit k doplnění vlastivědné části učebnice. V dnešní podobě neříká nic např. o svatém Epifanovi Kyperském, i když na jiných místech (s. 161, 342) jsou o něm zmínky. Církevní historici Sokrates, Sozomen a Evagrius nejsou jmenovitě zmíněni, nemluvě o kronikářích a latinské církevní historiografii. 9. Výše navržené změny, pokud se týkají programu, se scvrkají na následující: A) Úvod do vědy: (§§ 1 – 4) beze změn. První období: od prvního rozšíření církve za časů apoštolů až po její triumf nad pohanstvím za Konstantina. (34 – 313); povaha této lhůty (§ 13). Kapitola I. Šíření církve. 1) Politický a mravní stav pohanů a Židů jako podmínka příznivé pro jejich obrácení ke Kristu. 2) Šíření křesťanství za apoštolů (způsob šíření - apoštolské cesty; činy apoštola Pavla a dalších apoštolů; objem šíření, důvody úspěchu) (§§ 14 - 19, 23). 3) Šíření křesťanství po apoštolech (způsob šíření) v Asii-Africe-Evropě (§ 41). 4) Pronásledování církve Židy. Jejich konec: rozptýlení Židů (§ 20). 5) Pronásledování církve pohany (důvody pronásledování) za císařů: Nerona, Domiciána, Trojana atd. (§§ 21, 22, 42 – 47). 6) Útoky pohanské filozofie na křesťany (§§ 48, 49). 7) Omluvenci (§ 50). Kapitola III. Církevní učení. 1) Pramenem nauky novozákonní církve je kánon a tradice (§§ 24, 57). 2) Soukromá dogmata odhalená církví. Symbol (§§ 25, 57 konec, 58). Kapitola IV. Hereze a falešné učení. 1) Jejich původ (§ 38). 2) Judaizující kacíři (§ 39). 3) Gnosticismus. Jeho původ a hlavní postava (§§ 40, 51). Gnostici doby apoštolské (§ 40), alexandrijští a syrští (§ 52). 4) Manicheismus (§ 53). 5) Montanismus (§ 55). 6) Monarchové (§ 54). 7) Chiliasmus (§ 56). Kapitola V. Teologické psaní a věda. 1) Apoštolští muži, jejich výtvory (§ 26). 2) Teologická věda poapoštolské doby; její zástupci (§ 59). Kapitola VI. Struktura a řízení sboru. 1) Laici a duchovní (§ 27). 2) Mimořádné dary a služby v době apoštolské (§ 28). 3) Stupně stálé hierarchie: biskupové, presbyteři a jáhni (§§ 29, 60). 4) Nehierarchické církevní pozice: diakonky, subjáhnové, čtenáři, zpěváci, akoluti, exorcisté, sotiáři (§§ 29, 61). 5) Volba a svěcení duchovních; jejich rodinný stav a způsoby výživy (§ 62). 6) rozdělení církve na diecéze a farnosti. Vzájemné společenství mezi církvemi. katedrály; jejich prototypem je apoštolský koncil (§§ 64, 65, 31, 30). 7) Moc metropolitů. římští biskupové; jejich nároky na přednost (§ 66). Kapitola VII. Bohoslužba, děkanství (kázeň) a křesťanský život. 1) povaha novozákonního uctívání; jeho součástí (§§ 33, 69). 2) Posvátná místa (§§ 34, 68). 3) posvátné časy. Spory o době oslav Velikonoc. V sobotu na západě začíná půst (§§ 36, 71, 72). 4) Vykonávání svátostí. Spor o křest kacířů (§§ 35, 70). 5) Církevní kázeň ohledně přijímání padlých. Rozkoly proti církevní kázni: Hippolyta v Římě, Novata felicissima v Kartágu, Novacián v Římě, Melitia v Egyptě (§§ 37, 73). 6) Život křesťanů (§§ 34, 74, 75). V kapitole 2 druhé éry, B, druhé části posledního období (strana 18 programu) je nutné dodat: ​​​​​​​​​​​​Vatikánský koncil​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​ totiž​​ totiž​​​​​​​​​​​​​​​​ totiž​​ totiž​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​​biscopal Church​​. Veškeré teologické vzdělávání v našich náboženských vzdělávacích institucích je založeno na studiu klasických jazyků. Kromě pedagogického významu jsou tyto nejbohatší jazyky světa nejposvátnějšími jazyky celé křesťanské církve. „Oba klasické jazyky, zejména řečtina, byly předurčeny k tomu, aby se staly nástrojem pro šíření, ustavení a komplexní vnitřní rozvoj křesťanství, takže bez těchto jazyků není možné mít přímý přístup ke zdrojům křesťanské nauky, učení a bohoslužby“ 43. Nemluvit těmito jazyky znamená vymanit se z bohatých pokladů děl sv. nutnost jak pro učené badatele, tak pro svaté pastory. A pokud jde o všeobecné vzdělání, bez znalosti jazyků je stěží možné studovat i naše rodné jazyky - ruštinu a slovantinu - které se vyvinuly pod vlivem řeckého jazyka. Proto se v zájmu duchovního zasvěcení jeví studium těchto jazyků v teologických seminářích a akademiích jako naléhavá záležitost. S ohledem na tento význam klasických jazyků museli akademici od roku 1848 pracovat více než půl století, aby našli opatření k posílení studia těchto jazyků a ke zlepšení metod jejich výuky na akademiích a seminářích 44 . Akademie nemohou na tyto jazyky pohlížet jako na pomocný prostředek pouze pro teologické vědy, neboť akademie musí mít za cíl nejen seznámit své studenty s primárními prameny o teologických předmětech, ale také připravit učitele klasických jazyků na teologické semináře. K dosažení prvního cíle je třeba rozšířit znalosti žáků v jazycích, které získali v seminářích, a za druhé je nutné důkladně speciální filologické vzdělání - vyškolit učitele - filology. Ale pro teologické akademie, jako převážně teologické instituce, tyto dva úkoly spojují a bez řádné reformy v této věci je prakticky nelze řešit. Lze doufat, že srovnávací lingvistika, která se nyní projevila svými plodnými výsledky, změní i zastaralé metody výuky klasických jazyků v teologických seminářích a nepochybně přispěje k pokroku všeobecného vzdělání na teologických akademiích. V současné době, kdy ve středních vzdělávacích institucích ministerstva školství dochází k reformě ve smyslu eliminace studia klasických jazyků a kdy se v církevním oddělení ozývají hlasy o omezení studia až zrušení těchto jazyků v náboženských vzdělávacích institucích, je pohled Vasilije Vasiljeviče na toto téma zajímavý. Tento jeho pohled je patrný především z jeho zpráv o přijímacích zkouškách na akademii všeobecných církevních dějin, v nichž měl někdy za cíl vyjasnit nezbytnou právní způsobilost předmětů pro vědecká teologická studia. K tomu býval po ústní odpovědi na otázku z učebnice zkoušeným nabízel malé kartičky v řečtině a latině s výpisky charakteristických teologických výrazů, podle nichž určovali, zda je předkládaná nauka pravoslavná či nepravoslavná a proti komu je namířena. V jedné z těchto zpráv Vasilij Vasiljevič píše: "Psané pasáže (tj. definice náboženství uvedené v řečtině a latině) nebyly stejně snadné, ale obecně karty ukazovaly, že zkoušení byli daleko od mistrů svých informací a nepromysleli vše, co si pamatovali. Pravda, asi 20 zkoušených (ze 69) odpovědělo zcela správně." "Je pravděpodobné, že část těchto neúspěšných odpovědí je třeba připsat neuspokojivé znalosti řečtiny a latiny. Ale pokud lze z omezeného počtu pozorování vyvodit nějaký závěr, jsou seminaristé na čtení latinských a řeckých památek křesťanské literatury připraveni lépe než studenti středních škol." 45. V další zprávě z roku 1894 uvádí Vasilij Vasiljevič také chudobu jazykových znalostí předmětů: "Byly tu dalekosáhlé odpovědi, píše Vasilij Vasiljevič, ale převládaly neúspěšné. Bez problémů, dokonce i po ústní odpovědi, která zdaleka nebyla brilantní, uhádli příliš upřímné citáty (pochopili například, že pasáž byla opsána z vatikánského dekretu nebo z učení Palagiů). Ale pasáže s barvou jen jemnějšího odstínu, které všichni 25 nedokázali určit. vyjadřovaný názor (křesťanský - patří k Ariánům, a ne k Apollianarisovi. Ani jeden ze 4 respondentů nepochopil, že slova (o křtu nemluvňat) nebyla namířena proti Pelagiánům, ale patřila Pelagiánům samotným (dogmatická konotace byla vyjádřena extrémně - nicméně - rafinovaně a vyhýbavě). Byly tam ale chyby a velmi hrubé. Pokřivené učení (ikonolatrie) bylo připisováno otcům VII ekumenické rady. Eutychesova pravdivá slova byla vzata jako obvinění proti němu. Hlavní vina za tyto nedostatky neleží ani tak ve slabosti dogmatického chápání předmětů, ale ani ve skromnosti jejich jazykových znalostí. Je zřejmé, že kniha v řečtině nebo latině může být předmětem čtení jen velmi málo z nich. Většinu čeká těžká, stěží proveditelná práce, přeložit z ní pár řádků – sotva stránek – za celé hodiny. A lexikonů pro takovou práci by bylo potřeba takové množství, že by poptávku nedokázala uspokojit ani ta nejbohatší knihovna. Na této straně se ukázalo, že ti, kteří jsou využíváni, jsou na vědecká studia teologie špatně připraveni. To lze názorně ilustrovat na jednom příkladu. Zdálo se, že v citátu začínajícím slovy: každý uhodne známý text Irmos: „Přišel jsi od Panny“. Několik zkoumaných však nedokázalo určit polemickou tendenci tohoto irmosu - protože nevěděli, jak slova přeložit (první bylo přeloženo: „přijato“, druhé „starší“), a i když jim byl naznačen slovanský začátek irmos, nevěděli, jak v něm pokračovat (vše kvůli ošemetnému). Řek („celé jméno člověka“) jim mluvil do mysli tak málo, že v tom neviděli nic jiného než pravdu, že Ježíš Kristus chce, aby všichni lidé byli spaseni. Ale Vasilij Vasiljevič nastínil podrobnější pohled na skutečný význam klasických jazyků pro náboženské vzdělávací instituce a na důvody skutečné marnosti výuky ve zvláštní poznámce s následujícím obsahem: 1. „Mimochodem, teologická škola může být kritizována za takové nedostatky, za které její představitelé nemohou být zodpovědní,“ a v minulosti existovaly a jsou nyní – ke škodě věci – takové důvody, které mohou odstranit pouze úřady, které jsou nesrovnatelně vyšší než jak rektoři, tak profesoři. 2. „Úspěchy teologických akademií stojí v nejužším spojení s úspěchy, kterých semináře skutečně dosahují. Akademie nemohou než požadovat, aby jednotlivci, kteří jsou schopni se skutečně zajímat o vědy ve své nejvyšší formě, vstupovali do akademií se „studentskými“ certifikáty.“ 3. „V seminářích bylo jednou „čtení církevních otců v řečtině“. Formuloval bych to poněkud šířeji: „čtení řeckých církevních otců v řečtině a latinských otců v latině“. Tento předmět - z akademického hlediska - je kvint - podstata semináře, skutečné testimonium maturitatis studenta teologie." „Nezralí“ nebudou číst Církevního Otce v originále, buď proto, že samotný obsah spisů Otců bude pro špatně připraveného „teologa“ nesrozumitelný, nebo proto, že samotný jazyk Otců se nám bude zdát „nenapsaný v našich rukou“. 4. „Jedna z důležitých dogmatických památek pravoslaví začíná slovy: „Následně od Božského Otce.“ To samo o sobě vyjadřuje „čtení církevních otců v řečtině“ význam nedílné součásti samotného pravoslaví. Kolik „měděných mincí“ lze dát za morální sílu takové rodiny, kde děti nerozumějí řeči svých rodičů? A pravoslavný „teolog“ musí rozumět jazyku církevních otců, aby měl skutečnou příležitost následovat jejich autentické učení. Ruský církevní život nám dal kruté lekce. Jen si pamatujte: „Pokud někoho doma neslaví Peršané, tak Kristus: buď proklet, svatí otcové, rekoša.“ Neznalý člověk, který si představuje, že bude následovat božské otce, může být přímo hrozný. 5. "Z hlediska akademických zájmů bych považoval za vhodné umístit 'čtení svatých otců v originále a livre ouvert do popředí akademických přijímacích testů. Tato ověřovací zkouška by měla být umístěna před všemi ostatními - a osoby, které dosáhly průměrného skóre méně než 3 ¾ ve čtení řeckých a latinských otců na akademické zkoušce, by měly být přímo vyloučeny z jiných testů." 6. "Bylo by divné ignorovat, že s pokrokem v řečtině a latině není situace v seminářích ani zdaleka dobrá. Semináře za to nemohou. V reakci na úsilí teologické školy nesl život bahnité vlny své zkaženosti. Je možné udržet seminaristy, dvacetileté muže, v tak šťastné nevědomosti, že to pro ně zůstává v jejich rodné sféře tajemstvím? zapomněli řečtinu skoro až do abecedy, a přesto to nebrání tomu, aby byli považováni za úctyhodné osobnosti na poli života Páně, tedy duchovním vůdcům nedovoluje neuhasit toho ducha, to světlo, které do nich vložilo skromné seminární vzdělání, čeká na studenty seminaristů i to, že si utvářejí názor, že řečtina se na lavici ještě nic nepoužívá. 7. "To ale není hořký konec. Předpokládejme, že seminaristé nastudovali oba klasické jazyky zcela uspokojivě. Nabízí se otázka: co budou číst v řečtině a latině, až odejdou ze školy? Klasičtí autoři z Biblioteca Teubneriana jsou poměrně levní (ačkoli jsou velmi drazí za skromnou peněženku většiny venkovských kněží). Ale nemůže za to on ani C. Virgilius nemá zájem a bude chtít číst Svaté otce, ale jsou to právě patristická díla, která jsou pro něj nedosažitelná, jako „nebeské výšiny“. Stará benediktinská „Opera omnia“ je strašně drahá. Nová vydání jednotlivých světců. V zahraničí nejsou otcovské výtvory vůbec. A samozřejmě to nejsou ruští kněží se svými skromnými příjmy, kdo bude tvořit tak všeobecný kontingent kupců patristických děl, že to Teibnerové a Tauchnitové uznávají jako dostatečně komerčně výnosné, aby začali přetiskovat jednotlivá díla svatých otců. Je překvapivé, že se teologická škola ukáže jako bezmocná v boji proti takovému „stavu věcí“, jehož trvání nemá konce? . . . . . . ... . . . . ... . . ... . Naplňte konzervatoř profesory, aby vybrali každého, kdo má talent a - co je důležitější - slávu Rubinsteinů, ale oznamte studentům, že po odchodu ze školy neuvidí houslisté ani smyčec, ani housle, klavíristé se nikdy nedotknou kláves prsty - a konzervatoř utrpí fiasko. Zavést nejpříkladnější výuku vinařského umění na celých Špicberkách – na Solovkách vinice stále neporostou. 8. „Mezitím tento přetrvávající nedostatek „zásoby“ knih v Rusku, zabíjející samotnou možnost poptávky po nich, není to pro Rusko ostudné? Bude každý kněz na vrcholu svého povolání, když mu farník položí řadu takových otázek, například: a) Co to znamená: „Sešle k nám vůz Boží milost? Posíláme slávu Bohu a Bůh ji sešle dolů, a zde je napsáno: „Pošle dolů vozík“. b) co znamená takový jev: ve 4 písních nedělního kánonu Irmos zpívají 2 hlasy: „Jestliže jsi přišel z panny, žádný přímluvce, ani anděl“ a o několik minut později v Irmosu 5 písní téhož kánonu slyšíme: „Ty jsi přímluvcem Božím a člověkem, Kriste Bože? Případ je velmi poučný pro ty, kteří si myslí, že takové konflikty lze odstranit opravou stávajícího slovanského překladu. Zde bychom museli začít rozebráním nejčastěji používaných termínů teologického jazyka. c) Co znamenají slova: „rozpusťme zatvrzelé nutné změny“ (ve stichera: „Půst, bratři, tělesný“ atd. atd. atd. Předpokládejme, že farář dává na tyto otázky odpovědi; ale bude to hoden integrity jeho presbytáře? Odpoví-li totiž, byť správně, ale bez přečtení řeckého textu temných pasáží, odpoví jen nahodile, tedy eo ipso se zařadí do kategorie vyznavačů oné jezuitské morálky, která se místo přesné pravdy umí spokojit s přibližnou věrohodností. 9. Myslím, že stávající řád věcí je pouze nepořádek, který musí být odstraněn. V každém farním kostele, i v chudém, by měly být v „diakoniu“ ve skříni bohoslužebné knihy v řečtině, aby presbyter, který bere své postavení vážně, kdykoli se setká s tak zmatenými výrazy, ještě téhož dne zjistil, o co jde. 10. Tyto církevní knihovny mohly kromě bohoslužebných knih obsahovat i svazky jednotlivých děl svatých otců v originále... Takzvaná benefiční reklama vyvolala nejednou kvílení a pláč nad recidivou negramotnosti pozorovanou u některých bývalých žáků základní veřejné školy. Mluví se o církevní knihovně pro lid. Je snadnější recidiva negramotnosti, ke které náš způsob života odsuzuje samotného kněze? A kde jsou slušné církevní knihovny pro samotné kněze? 11. Otázku přetisku původních patristických děl v Rusku pokládám záměrně široce. Možná, že tento podnik, bude-li zinscenován ve velkém, bude stát „levněji ve velkém“ a nebude užitečný pro úzké hranice akademického života. Teď se obracím na něj. 12. Lze snadno předpokládat, že studenti semináře, když položili alespoň základy, aby byli připraveni zvládnout vyšší teologické vědy, vstupují na teologické akademie a ty jsou povinny odpovídat na jeho vědecké potřeby a hojně ho nasycovat jídlem patristických spisů. Stížnosti, že to na akademiích vypadá špatně, zazněly téměř ve sloupcích novin, které se vůbec neprovinily teologií. Spisovatelé tohoto typu evidentně ani netuší, že akademie má nejen právo, ale i povinnost na jejich vzácné rady reagovat slovy: ultraposse nemo obligatur. Akademie jsou zbaveny možnosti jakkoli systematicky organizovat úkol čtení patristických děl studentů. Důvod již byl uveden výše. Nikde na světě není ani stopa po jednotlivých vydáních patristických děl v originále, v malých knížečkách o 2-3 tištěných stranách. To znamená, že se ještě nikdo nepostaral o uspokojení jedné ze základních potřeb vyššího duchovního osvícení. Je nepochybně snazší mluvit o vznešených principech, než chápat praktickou stránku věci. ulice Otcové ve své době vydávali benediktini, ale vydávali jak ve formě Opera omnia, tak v podobě nepohodlných svazků. Tyto Opera omnia jsou velmi drahé, a proto nejbohatší knihovna má jednu nebo dvě kopie. Normální uspořádání akademie je přitom navrženo pro 30 studentů. A různé každodenní okolnosti vedly k tomu, že akademie každoročně přijímá 50 nebo více studentů místo 30. Jestliže student A. vzal první svazek děl Athanasia Velikého, aby si přečetl jeho slova o vtělení Boha Slova, pak tím studenta B. zbavuje možnosti dotazovat se v Apologia ad Constantium, student B., aby se seznámil s jeho fuga, Apologia s de.tori. arianorum ad solitarios, protože všechna tato díla sv. otce jsou umístěna ve stejném svazku I. A pak svazek otevřený na stole zabírá více místa, než je dovoleno jednomu studentovi. Je pravda, že tyto svazky již byly přetištěny v poměrně pohodlných kvartantech Patologie min. Ale bohužel ctihodný abbé, potýkající se s nejrůznějšími překážkami, použil pro svůj publikační papír, horší, než jaký, jak se zdá, v celé Paříži nebylo možné v roce 1857 sehnat. Proto má akademická knihovna právo vydávat svazky Patrologie ne jen tak někomu. A pak je zcela přirozené, že patrologie je většinou v rukou akademických učitelů. Bez ohledu na to, jak přísně se člověk chová k profesorům, kteří nemají vlastní akademickou knihovnu, kvůli Patrologie Cursus Completus jim nemůže padnout žádná výtka, protože v roce 1875, kdy Migne zemřel, většina z nich seděla buď v akademických nebo školních lavicích. A Patrologia se ještě za života vydavatele stala největší bibliografickou vzácností.“ Z praktického hlediska lze udělat mnoho, a skutečně se to dělá, proti studiu klasických jazyků v náboženských vzdělávacích institucích. -Například jeden kněz A.S. ve svém článku v „The Week“ z roku 1901: „Co stojí studium klasických jazyků v Rusku?“ mimo jiné napsal, že „starověké jazyky, ve vší počestnosti, k ničemu v životě nejsou potřeba. Latinu mohou potřebovat pouze lékaři pro psaní receptů; ale aby mohli psát názvy léků v latině, stačilo by se naučit latinsky a nestudovat medicínu. studenti školy bez výjimky s tím po dobu 10 let“ 46. Nebo stejný autor také namítá proti studiu jazyků: „Slyšel někdo o diecézních biskupech, školních radách a jejich odděleních, diecézních a okresních pozorovatelích, misionářích a jiných úřadech, zda se duchovní pod jejich jurisdikcí zná latinsky nebo řecky nebo ne To znamená, že je všichni považují za nepotřebné pro farní duchovní? Jak je patrné z námi prezentovaného náčrtu aktivit Vasilije Vasiljeviče, přispěl kapitálově do vnitřního života akademie a naznačil směr, kterým by se měl ve svých dílech a ve svém životě ubírat. Nelze zde nepoznamenat ještě jeden z těchto příspěvků, který sloužil k posílení vědeckých zájmů Akademie. Úspěšnost činnosti akademie nelze měřit počtem vědeckých dizertací, které produkuje. V každém podnikání se oceňuje především kvalita předmětu. Totéž platí pro vědecké disertace: stanovit princip – jaké vědecké zásluhy by měl mít – je jedním z úkolů teologických akademií. To je o to potřebnější, že ani v akademických předpisech, ani ve vysvětlivce nejsou k tomuto tématu žádné pokyny nebo pravidla. Podle § 142 stanov teologických akademií je např. k získání doktorátu potřeba pouze esej, z níž však není patrné, jaké má mít zásluhy. Akademický zvyk byl v tomto ohledu odlišný a proměnlivý v závislosti na životních podmínkách. Prohlásit, že známá doktorská práce je podle stávajících pravidel „hodná“ nebo „nehodná“, závisí na osobních názorech oponentů, na jejichž základě se akademické rady rozhodují. Jakým kritériem skutečné učenosti by se měli řídit tito recenzenti, aby vyjádřili svůj nestranný názor na známé dílo, není nikde uvedeno v řídících akademických pravidlech. Je na druhou stranu možné udělit tento titul za souhrn autorských děl a nebude to v rozporu s požadavkem § 142 zákona a na jakých vědeckých základech to lze odůvodnit? Všechny tyto otázky akademického života vysvětlil Vasilij Vasiljevič v některých svých recenzích těch doktorských disertací, ke kterým se musel vyjádřit. Zde je nepochybnou zásluhou, že se pokusil stanovit požadavky, které musí splňovat doktorská disertační práce. „§ 142 statutu teologických akademií vyžaduje, aby doktorand předložil „disertační nebo esej, i když nejsou napsány za účelem získání jediného titulu“. Podle obvyklého chápání musí esej nebo disertační práce představovat něco jednotného, úplného nebo celku. A pojetí doktorské disertační práce, jak je prezentováno v soutěži o nejvyšší vědeckou hodnost, přirozeně vede k očekávání, že v takové eseji budou vědecké poznatky prezentovány na nejvyšší úrovni rozvoje dosažitelné pro autora, že nauky o prostředcích zde uplatní v nejširším a nejúplnějším způsobem“ 48. „Nejtěžší na každé doktorské disertační práci je výběr tématu, které umožňuje vypracování skutečně doktorské disertační práce“ 49. „V eseji vědce v přísném slova smyslu se předpokládá: a) hluboká erudice ab) vědecká metoda. a) V prvém ohledu je samozřejmé, že vědec stojí na vrcholu zvláštního moderního bádání o své otázce a cennější práce starověkých vědců (ne-li celá příslušná literatura) jsou mu známy a jsou jím skutečně používány ve svém výzkumu. b) V druhém ohledu mám na mysli: aa) obsahově: vědecká formulace otázky a konzistence výzkumných technik. bb) vzhledově: bezvadná technika. Z věcné stránky (aa) lze ve vztahu např. k homolytickému výzkumu stanovit tato ustanovení: 1. Vybere-li si vědec známého kazatele jako předmět výzkumu, zaručuje tím, že zvolený předmět umožňuje vědecké zpracování. 2. Musí být vyvinut vědecký typ homiletické biografie: vědec se musí dotknout pouze takových detailů v biografii kazatele, které mají pragmatickou souvislost s jeho kázáními, nebo uznat vědeckou nemožnost takové biografie. 3. Je třeba zjistit objem literární činnosti toho či onoho kazatele, počet jeho vydaných i nevydaných děl. 4. Vědec musí být citlivý k otázkám souvisejícím s kritikou textu vybraného spisovatele. 5. Metodologické výzkumné techniky, např. tzv. referenční metoda a určitá hlediska, z nichž je nahlížena kazatelská činnost, musí být důsledně aplikovány jak na jednoho, tak na druhého kazatele. 6. Revize kázání daného pisatele by měla mít za úkol nikoli inventarizační účely, ale objasnění jejich homiletického typu, homiletické teorie, ke které se kazatel držel, pokud se nepředpokládá, že jeho kázání byla náhodnými výlevy jeho přirozeného daru řeči, a proto nebyla regulována žádnými pravidly. 7. Pokud se předpokládá, že daný kazatel formoval svůj talent pod vlivem sovětských nebo duchovních mluvčích své doby, musí být tento vliv prokázán. 8. Společný základ mezi křesťanskými kazateli musí být vědecky objasněn. 9. Vzhledem k tomu, že kázání je uměleckým dílem, určitá subjektivita při posuzování jeho zásluh je nevyhnutelná více než u jiných typů kritiky; o to více je proto důležité znát normy pro hodnocení kázání – ta ustálená pravidla, která do jisté míry omezují kritickou svévoli. Konečně, dokonalou technikou (bb) mám na mysli vědeckou schopnost poskytnout vědeckému obsahu nejlepší vyjádření, pečlivé dokončení i malých detailů, onu promyšlenost, která se odráží v samotném vzhledu vědecké práce – tomu se říká vědecká acribia. Pokud nelze všechny tyto požadavky splnit v plném rozsahu, pak si nelze než si přát, aby jejich porušování bylo málo a bylo dostatečně motivováno“ 50. "Práva na existenci těch vědeckých knih, které zakládají nějaké nové teze, dosud ve vědě známé, jsou zcela nesporná. Taková díla jsou všemi uznávána jako kapitálová díla, jako práce první řady. Spolu s nimi stojí knihy, které rehabilitují teze, které nejsou v dějinách vědy nové, ale ve skutečnosti byly dávno zapomenuty, nezaslouženě opuštěny, nebo dokonce přímo zpochybňovány jako nepravdivé argumenty starých moderních osobností v takovýchto světoznámých dílech. autor eseje první řady, uvést do vědecké pokladnice novou tezi, je tím nejušlechtilejším cílem, o který může každý správný vědec usilovat.“ [Ve skutečnosti však] "akademická praxe poslední doby, pokud je mi známo, nikdy nevyžadovala, aby doktorandi ve svých esejích uváděli jakákoli ustanovení vědcům dosud neznámá. Nejen že to nevyžaduje akademický zvyklost, ale charta teologických akademií neobsahuje odstavec, který by dával recenzentům disertačních prací předložených k neúspěšnému získání titulu doktora teologických věd právo žádat o titul doktora teologických věd." V důsledku toho by měl být normální typ tohoto druhu disertační práce uznán jako práce druhého stupně - takové, které, aniž by zakládaly nové vědecké pozice, aniž by si kladly vyšší úkoly než cognitio cogniti, provádějí výzkum na toto téma na vrcholech dosažených moderní vědou, prostě chtějí být vědecky užitečné pro čtenáře a upozorňovat je na nejcennější výsledky, kterých dosáhli jiní vědci, kteří o této problematice napsali 51. Otázka, zda kniha zakládá nějaké nové vědecké teze, "není vznesena, protože přetrvávající "quid novi?" by se stalo osudným, pravděpodobně pro 99 % knih o produktivitě, a ve vědeckém světě jsou již dlouho zvyklí nehledat nutně nové výsledky v nové knize, ale spokojit se s talentovaným shrnutím toho, co již bylo dosaženo, ve kterém se zcela nevytrácí autorova individualita“ 52. Na druhou stranu je třeba to principiálně uznat a) že jednotlivé články, byť roztroušené a nedokončené, se mohou vyznačovat tak vysokými vědeckými zásluhami, že by bylo nespravedlivé neupřednostnit je před jednotou legitimní disertační práce, a b) že v zájmu vědy samé je dokonce žádoucí, aby články a náčrtky převažovaly nad esejemi; protože to umožňuje zkušeným a zralým vědcům ušetřit si práci a čas tím, že je věnují řešení skutečně kontroverzních a obtížných problémů a ušetří se neproduktivní, ale nevyhnutelné práci v kompletní eseji (zejména kurzu) - opakování výsledků získaných ostatními, předkládající nesporná a plně ověřená fakta“ 53. Život klade na naše duchovenstvo nejrůznější požadavky, k jejichž uspokojení musí mít představitelé církve nejen specificky teologické, ale i všeobecné vzdělání. Teologické akademie, jejichž cílem je dát svým studentům přesně takové vzdělání, jaké je nezbytné jak pro představitele církve, tak pro učeného teologa, potřebují pro tuto práci talentované a vycvičené osobnosti. Kontingent těchto osob tvoří z větší části absolventi vlastní akademie. Podle pravidel duchů. akad. 1869 měly akademie možnost udržet si nejtalentovanější studenty na známých katedrách jako soukromé asistenty a zdokonalit je v příslušných vědách byli vysláni na zahraniční univerzity 54. Od roku 1884 byl za stejným účelem na akademiích zřízen ústav profesorských kolegů: každý rok zůstávají na akademii dva, někdy i více talentovaní studenti na delší období, na požádání na akademii na delší dobu. za nástup na pedagogickou pozici na akademii. Tyto osoby jsou prvními kandidáty na obsazení profesorských míst na akademiích na těch katedrách, na kterých byli stipendisty. Volitelný přístup k obsazování těchto volných míst v akademiích je v této věci nejlepší zárukou úspěchu. Rady akademií samy volí kandidáty na profesorská místa a samy hledají kandidáty na profesorská místa a samy hledají opatření k posílení vědecké činnosti akademie. Smysl akademického stipendia se bohužel znatelně začal vytrácet: pro co nejlepší přípravu na profesuru nejsou vysíláni do zahraničí a na konci stipendijního roku nejsou vždy ponecháni přednášet na akademii, ale jsou jmenováni učiteli v teologických seminářích a dokonce i na teologických školách. Tím, že jsou odříznuti od akademie a vyřazeni z akademických knihoven, nemají možnost pokračovat v práci, na kterou se po dobu stipendia připravovali, a za nejvýhodnějších podmínek své stipendium deklarují až o několik let později předložením diplomové práce. Když se na akademii uvolnilo jedno z biblických kateder, Vasilij Vasiljevič jako člen Rady, který se aktivně podílel na výběru kandidáta na toto volné místo, chtěl zřejmě obnovit již tak znatelně snížený význam akademického stipendia a navrhl zvoleného kandidáta akademického katedry, aby byl vyslán na dva roky do zahraničí ke zdokonalování se v biblických vědách. V akademickém archivu jsme bohužel nenašli bývalý projekt Vasilije Vasiljeviče o potřebě zahraničních služebních cest pro nově nastupující osoby na akademické půdě. Na závěr naší eseje o aktivitách Vasilije Vasiljeviče v otázkách vnitřního života Akademie uvádíme seznam témat, která Vasilij Vasiljevič zadal pro kandidátské eseje od roku 1884 do roku jeho smrti 55. Některá z těchto témat byla rozpracována do kandidátských a magisterských prací a některá byla poskytnuta Vasilijem Vasiljevičem vedením. Ve školním roce 1884-85. ročník: Římská vzdělaná společnost podle listů bl. Jerome. Esej na toto téma napsal Kh. Drobotov, oceněný Čl. kandidát teologie podle posudku V. V-cha. Viz „Časopis sovětské akademie“ pro akademický rok 1884-85. např. Petrohrad 1886, str. 229. Ve školním roce 1885-86. ročník: 1) Východní hagiologie jako pramen pro přesné a místní církevní dějiny (leden a únor). Kandidátská disertační práce E. P. Akvilonova. Pro recenzi V. V. viz „Journal of the Soviet Academician“. na školní rok 1885-86. Petrohrad. 1888, str. 345. 2) Stejné téma - s měsíci březen a duben. 3) Dogmatický jazyk sv. Řehoře Teologa v nauce o vtělení. 4) Mari Victorinus, jako polemik proti arianismu. 5) Bl. Augustina jako polemika proti arianismu. V akademickém roce 1886-87. ročník: 1) Sedmdesát let dějin arianismu na latinském Západě (360–430). Cand. Op. V. N. Samuilov, přepracovaná na diplomovou práci. Recenze V. V. viz „Journal of the Soviet Academician“. na školní rok 1886-87. Petrohrad. 1892, str. 229 a pro 18 89/90, str. 103. 2) Východní hagiologie (Acta Sanctorum), jako pramen pro přesné a místní dějiny církve 1.-8. 4 díly Acta Sanctorum, počínaje měsícem. Martha. Candide. op. P. Liventseva, O. Makarieva, G. Polyanskago, P. Polzinskago, M. Serebrenitsky a G. Sokalskago. Recenze V. V. viz „Journal of the Soviet Academician“. pro akademický rok 1887–88, Petrohrad. 1892, s. 67, 97 a pro školní rok 1886–87. např. str. 231. 3) Učení Didyma Alexandrijského o svaté Trojici ve srovnání s učením sv. Afanasia V. 4) Dogmatický jazyk sv. Řehoře Teologa v christologických částech jeho děl. 5) „Historický dialog“ od Palladia o životě sv. Zlatoústého a „Lavsaik“ Palladium. Otázka na autora těchto dvou historických děl. 6) Doba od Konstantina IV. Pogopata do Theodory (668 - 842). Zkušenosti s historickým a literárním výzkumem byzantské chronografie s vydáním jejího konsolidovaného textu. V roce 1887 - 88. 89 škol. ročník: 1) Století ikonoborců v byzantské chronografii. Candide. Op. P. Preobraženskij. Pro recenzi V. V. viz „Journal of the Soviet Academician“. pro akademický rok 1888-89. Petrohrad. 1894, str. 221. 2) Otázka o dílech Palladia z Elenopolis. 3) Svatý Nikeforos Konstantinopolský, jako polemik proti obrazoborcům (ve srovnání se sv. Janem Damašským a Theodorem Studitem). 4) Liber Pontificalis ve studiích evropských vědců. Candide. Op. M.I. Orlová, přepracovaná na diplomovou práci. Pro recenzi V. V. viz „Journal of the Soviet Academician“. pro akademický rok 1888–90 g., s. 219. 5) Drazekeho výzkum o apolinářích. V letech 1889 – 90 akademických let. ročník: 1) Christologie sv. Cyrila Alexandrijského podle jeho exegetických děl. 2) Literánský koncil z roku 649 v jeho historickém významu. 3) Svatý Nikeforos Konstantinopolský jako plemista proti obrazoborcům. 4) Díla filologického charakteru: a) Patří Historia arianorum ad nonachos Athanasiovi V.? 5) b) Rok smrti svatého Efraima Syrského. V letech 1890 - 91 akademických let. ročník: 1) Svatý Jan Zlatoústý, jako polemik proti arianismu. 2) Židé v Antiochii (podle děl sv. Zlatoústého). 3) Výtvory sv. Epiphany of Cyprus, jako zdroj pro jeho biografii. 4) Církevní dějiny Nicephorus Callistus (svazek VIII-XVIII), jako historický pramen. 5) Církevní historický materiál ve Svidově slovníku. 6) Otázka času smrti svatého Efraima Syrského. V letech 1891 – 92 akademických let. ročník: 1) Historické informace o zemích Východu, ve kterých se v prvních dvou stoletích křesťanství hlásalo křesťanství. 2) Život Vasilije V. ve francouzské církevní historiografii. 3) Jsou Aliardova díla o církevních dějinách nezbytná po dílech Le Blanca a Aubeyho? 4) Neautentická díla připisovaná Athanasiovi V. V akademickém roce 1892-93. ročník: 1) pád řecko-římského pohanství (podle moderních vědeckých výzkumů). Conditio sine qua non: plynulé čtení německy a francouzsky, jako literatura: M. V. Schultze 2 svazky, Beugnot 2 svazky; Chastel a von Lasaulx. 2) Je spravedlivé si myslet, že kánony I. ekumenického koncilu v Nicei byly sestaveny pod převládajícím alexandrijským vlivem? 3) Život Antonína V. jako stvoření Athanasia V. Conditio sine qua non: dobrá znalost řeckého (některého německého) jazyka; studium problematiky se předpokládá nevyhnutelně filologické, vyžadující za prvé trpělivost a pozornost, za druhé trpělivost a pozornost a za třetí také trpělivost a pozornost. Problém bude brilantně vyřešen, pokud se to ukáže. a) charakteristické projevy Vita s. Antonii se většinou vyskytují v nepochybně pravých dílech Athanasia V. a c) se nenacházejí v padělaných. 4) Rok smrti sv. Efraima Syrského z pohledu díla sv. Řehoře Nysského. Podmínky (stejně jako povaha práce) jsou v zásadě stejné jako u tématu 3. 5) Panická moc nad řeckým Illyricem. Téma bez nového pohledu: pracná kompilace na poli dávno známého. Hlavní příručka je Langen, Geschichte der romischen Kirche, orientační zdroj Jaffe, Regesta, Pontificum, Romanorum. V letech 1893 - 94 akademických let. ročník: 1) Dvě knihy proti pohanům v jejich vztahu k jiným výtvorům sv. Atanáše Velikého. 2) Život sv. Bazila Velikého v podání evropských vědců. 3) Doba Justiniána I. podle monofyzitů (podle Jana z Efezu). 4) Rysy antiochijsko-byzantského života podle děl sv. Zlatoústého. 5) „Duchovní louka“, jako pramen pro chronologii církevních dějin. V letech 1894 - 95 akademických let. ročník: 1) pád pohanství v Řecko-římské říši (podle výzkumů moderních evropských vědců). Candide. Op. N. V. Malitsky. Recenze V. V. dosud nebyla publikována. 2) Církevní a společenský život na konci 4. a počátku 5. století. podle děl svatého Zlatoústého. Candide. Op. H. Napadopoulo. Recenze V. V. dosud nebyla publikována. 3) Historie soluňského vikariátu před jeho připojením ke konstantinopolskému patriarchátu. Cand. Op. P. I. Leporskago, přepracovanou na diplomovou práci. Zpětná vazba od V. V. o Ph.D. op. nepublikováno a o magisterské práci viz „Journal of the Soviet Academician“. za 1900 – 1 rok p. 239. 4) Otázka spolehlivosti nejstarších vyprávění o dějinách křesťanství v Iverii (historie prince Vakhushta) v souvislosti s nově publikovanými gruzínskými památkami. 5) Život a dílo Gennady II Scholarius, patriarchy Konstantinopole. Candide. op. H. Ioannova. Recenze V. V. nebyla publikována. 6) Analýza památek arménské polemiky proti pravoslaví, uchovávaných nejstaršími arménskými historiky. (Překlady Patkanyana a Emina do ruštiny, Brosse do francouzštiny; Die armenische Kirche in ihrer Bezichungen zur buzantinischen (von IV rum XIII Jahrhunder), von Dr. Arsak Ter-Mikelian. Leipzig 1892. S.121. Nejdůležitější část úkolu: pokuste se určit, které pasáže Arménů jsou řečtí otcové). 7) Esej o dějinách patriarchátu Antiochie ve 2. polovině 6. století. (Úkol: zpočátku se seznámit s historií této doby podle řeckého textu Evagria; omezení na druhou polovinu století je dáno tím, že první polovina by vyžadovala znalost syrštiny a nizozemštiny a práce by byla příliš složitá na jeden rok. Ale v budoucnu musí ten, kdo píše podle Kompletní měsíční knihy východu od sv. Sergia na 25, určovat, který z jejich svatých zemřel na 25. životy; vytěžit z nich údaje vztahující se k Antiochijskému patriarchátu (neboli ubersetzt von J. M. Schonfelder, Munchen 1862, angl. Smith, Offord. 1860) shromáždit statistický materiál (kostely, kláštery, vesnice v Sýrii a Fénicii v M. I. v Mosch. Katalog v této době v Mosch. IV. v této době; Wright (anglický překlad ze syrštiny) a v Acta Sanctorum (a také materiál pro topografii Antiochie (v Afss, ve Wrightu, v Evagriu, v Malale); seznamte se s dopisy římských biskupů týkajícími se antiochijských patriarchů druhé poloviny 6. století. I přes dlouhou formulaci problému musíte poměrně hodně číst a velmi málo psát). V letech 1895 – 96 akademických let. ročník: 1) Život africké církve (hlavně podle listů a kázání sv. Augustina). 2) „Kniha pokladů o Nejsvětější a Konsubstanční Trojici – sv. Cyril Alexandrijský. 3) Otázka o významu slov: „Trpěla sama Nejsvětější Trojice“ v 6. století. (Stránka z historie vztahů mezi východní a západní církví). 4) Situace křesťanů v Persii za posledních sásánovců. 5) Svatý Nikeforos Konstantinopolský, jako obhájce cti svatých. ikony V letech 1896 - 97 akademických let. ročník: 1) A podobné koncepty v dílech svatého Bazila Velikého. (Jde vlastně o to, jak objektivní Basil V. rozpoznal lidské vědění. Teologická věda potřebuje širokou formulaci tohoto tématu, protože strana, která má zájem o určité osvětlení čistě dogmatických pozic Svatého otce, se přiklání k názoru, že slovy sv. Basila má na mysli čistě subjektivní povahu lidských představ o Bohu. Mezitím je takový pohled na tyto filozofické, teologické a teologické pojmy velmi teologický, v teologickém IV. Ekumenický koncil káže Ježíše Krista). 2) Učení Didyma Alexandrijského o Duchu svatém ve srovnání s učením sv. století Athanasius a Basil. 3) Nejstarší historie církve v Gruzii (od 4. století do příchodu syrských světců). Cand. op. G. Gamekelová. Recenzi V. V. viz „Journal of the Soviet Academician“ za období 1896 – 97 akademických let. ročník, strana 253. 4) Kritické hodnocení obviňujících slov připisovaných arménskému katolíkovi Izákovi proti Arménům a podobným řeckým památkám téže sbírky („ex codice Regio“). 5) Dějiny patriarchátu Antiochie v 6. století. Cand. op. A. P. Dyakonova. Pro přehled V. V. viz „Journal of the Soviet Academician“ za období 1896 – 97 akademických let. ročník, strana 246. 6) Konstantinopolský patriarcha Fotios a studenti. 7) Výzkum spisů Palladia z Illinople. V akademickém roce 1897-98. ročník: 1) Křesťanství v oázách. 2) Nauka o Duchu svatém sv. Vasilij V. a Řehoř Teolog. 3) Život sv. Porfiryho z Gazy jako pramen pro dějiny církve. 4) Odpovědi římských biskupů v Konstantinopoli. V letech 1898 - 99 akademických let. ročník: 1) Patristická polemika proti Makedoncům. 2) Lze všechny výtvory svatého Řehoře z Nyssy považovat za autentické? 3) Co si myslel blažený? Augustina o praktických důsledcích jeho učení, o předurčení? 4) Církevní geografie patriarchátu Antiochie. 5) Učení sv. Maxima Vyznavače o Bohu v sobě samém a o trojjediném Bohu v osobách. 6) Existují vědecké důvody k tomu, abychom považovali nedělní bohoslužby Octoechos za stvoření sv. Jana Damašského? 7) Představuje „Mystagoria“ patriarchy Fotia konzistentní závěr z jeho teologického systému? V akademickém roce 1899 – 1900. ročník: 1) Svatý Hippolytus Římský jako chronolog a paschalista. 2) Úspěchy pravoslaví od 361 do 373. 3) Starobylý biskup (podle listů sv. Ambrože Milánského). 4) Je 23. list sv. Ambrože z Mediolaiscaga „Non mediocris esse sapientas“ určený emiliánským biskupům na Velikonoce? (K zodpovězení této otázky budete potřebovat přesné seznámení s alexandrijskou a římskou Paschalií ve 3. - 5. století a se všemi novinkami o tom, co bylo na 1. ekumenickém koncilu nařízeno v otázce Velikonoc). 5) Svatý Řehoř Veliký Římský ve své korespondenci s Východem. 6) A v „Přesném výkladu“ sv. Jana z Damašku. Vasily Vasilyevich byl nejen úžasný vědec, ale také skutečný umělec slov. V tomto ohledu byl originální a nenapodobitelný. Jeho povaha byla příliš zvláštní a hluboká. Charakteristická forma prezentace, ve které Vasilij Vasiljevič vyjadřoval své myšlenky, nás přiměla k tomu, abychom do této eseje z akademického archivu umístili celé jeho poznámky a v případech, kdy nebylo dostatek archivních dat, jeho soukromé dopisy. Jeho skutečná osobnost byla ztělesněním skutečné učenosti a plně ji vykreslují jeho učená díla, která, jak sám opakovaně říkal, jsou přístupná jen „někomu“. Jeho podrobné historické bádání se i pro některé ruské vědce (samozřejmě ne specialisty) zdálo nezajímavé a zbytečné. Potomci postupně dosáhnou pochopení takových detailů jako Vasilij Vasiljevič. Nyní, když Vasilij Vasiljevič zemřel, je ještě potřebnější, abychom studovali jeho duchovní svět a jeho základní názory. Byl oblíbeným aktivem Akademie. Jeho duch bude po dlouhou dobu inspirovat moderní akademiky, aby postupovali blíže a blíže k Prvotnímu zdroji pravé moudrosti a pravého života. U příležitosti otevření náhrobního pomníku profesorů I. E. Troitského a V. V. Bolotova dne 19. dubna (Church West. No. 17 for 1903) vyšel článek věnovaný „Památce prof. I. E. Troitského“ v květnové knize „Křesťanská čtení“ a v červnových a červencových knihách „Na památku nejmladších profesorů“. „O otázce Acta Martyrum Scilitanorum“ jsou věnovány V. V. Bolotovovi. Rejstřík literatury o V.V. Bolotov, který se objevil po jeho smrti, napsal A.I. Brilliantovaya ve svém článku: „O charakteristikách vědecké činnosti V.V. Bolov jako církevní historik.“ Viz „Křesťanská čtení“, 1901, duben, str. 467, pozn. 1. Imperátorova zpráva. Akademie věd pro rok 1900, str. 14. Výroční akt v Petrohradě. d.a. v roce 1900 Petrohrad. 1901, strana 5 Tamtéž, str. 5. Srov. „Věnec na hrob V.V. Bolotov“, Petrohrad. 1900, s. 14. A.I. Brilliantov. Charakterizovat vědeckou činnost V.V. Bolotov. "Křesťanské čtení", 1901, duben, str. 489. Pravděpodobně z finančních důvodů Posvátného synodu není tato zásada v současnosti důsledně uplatňována v praxi. Teologická akademie, která je jedinou živnou půdou pro vysokoškolské vzdělání pro duchovenstvo, nyní nemá katedry např. fyzikálních a matematických věd a nepřipravuje učitele v těchto předmětech pro teologické semináře. A byla doba, kdy se na akademiích vyučovala antropologie, fyzika, matematika a další obecné vědy. Archiv, Petrohrad. duch. Akademie, 1881, případ č. 56: „Úvahy arcikněze I. L. Janyševa o změnách v organizaci teologických akademií, které se podle téměř 12 let zkušeností v současné akademické chartě jeví jako nezbytné a užitečné.“ Zpráva o stavu a činnosti Petrohradu. duch. Akademie na rok 1873, s. 43–44. Archiv Petrohradský duch. Akademie, 1822, př. č. 86. Tamtéž, 1899, případ č. 18. Význam V.V. Bolotovovy práce k problematice starých katolíků stručně naznačuje prof. I. I. Žukovič v „Věnec na hrob V. V. Bolotova“, s. 19. Výsledkem práce V. V. v této komisi jsou jeho tři abstrakta, čtená na jednání komise a publikovaná v její zprávě; měly obrovský význam při řešení problému posuzovaného komisí. Pravidlo kontroly sekretářských výpočtů studentských bodů existuje v Petrohradském duchu. Akademie od r. 18S5; viz Deník. Zasedací rada Akademie pro akademický rok 1884–85. ročník, strana 147. Viz Věstníky schůzí Petrohradské rady. d.a. pro rok 1881, s. 25 – 26; 1885, s. 30 – 33; 1887, s. 35 – 36; 1890, s. 31 – 35; 1893, s. 74 – 76; 1896, s. 86 – 90; 1897, s. 49 – 52; 1899, 26.–29. Dekretem Posvátného synodu ze dne 10. dubna 1895, č. 1570, byli mentoři Akademie pověřeni vypracováním programů pro své předměty a poté, když byly tyto programy Svatým synodem schváleny, bylo Akademickým radám nařízeno, aby dohlížely na to, aby mentoři Akademie tyto programy během akademického roku prováděli; v ostatních případech si ve svých zprávách poznamenejte, proč nebyl program dokončen. Podle předpisů platných pro teologické akademie je litografie akademických přednášek povolena pouze učiteli akademií samotnými, aniž by pro ně bylo povinné prodávat tyto přednášky na stejné úrovni jako knihy. Dekret posvátného synodu ze dne 31. prosince 1870 č. 2841. Petrohradský duchovní zpravodaj, 1901 č. 15, prot. N. Drozdov: "K výročí smrti V. V. Bolotova." Školní doba, 1. září – 30. dubna, 242 dní. Odečíst: a) 34 nedělních dnů; b) 12 svátků (z 15 ročních svátků asi 3 připadají na ^neděle) a c) 3 prázdniny: ^242 34 16 – 2 ^-82 12 11 – 2 ^160 dní. 36 16 – 3 ^ 82. 43 dní – 7 nedělí Podle propočtů: 1 kopie pro 12 studentů, kurz by vyžadoval dalších 2292 kopií, což dává maximálně 57,3 kopií (minimálně 46,5) na 1 studenta. Archiv Akademické rady 1888, č. 52. Věstník zasedání rady Petrohradu. Teologická akademie pro akademický rok 1888/9. Petrohrad 1894 str. 99. Věstník koncilu petrohradského. Teologická akademie na rok 1893 – 4 akademické dny. ročník Petrohrad 1894, str. 129. Tato pravidla jsou vytištěna v příloze „Pamětní knihy“ sibiřských duchů. Akademie, Petrohrad 1900 str. 6 – 7. App. do „Památné knihy“ Petrohradu. duch. Akademie, Petrohrad. 1900 str. 6. Pravděpodobně ozvěna těchto aspirací vyšších duchů. nadřazené žádoucímu zlepšení tréninků v lihovinách. Akademie byly v „Wandereru“ 1896. Pozn.: „Revize statutů duchovních vzdělávacích institucí“ a 1897. Článek N. Vafinského: „K problematice potřeb duchovního a akademického vzdělávání.“ Akademie Archives 1896 Případ č. 60: „Memorandum komise o žádoucích změnách ve struktuře akademického života.“ s. 1–3 a 5. Samotný zápisek byl pečlivě opsán rukou samotného Vasilije Vasiljeviče. Zprávy všech akademií za každý rok jejich existence jsou plné indicií o této činnosti. Výsledkem těchto obav Vasilije Vasiljeviče bylo zvláštní přidělení částek od Svatého synodu na extrakci starověkých syrských knih. Archiv Petrohrad D.A. 1898 č. 30. Radní časopisy na školní rok 1899–1900. ročník str. 96–7. Věstník rady pro akademický rok 1899–1900. ročník s. 141–157. Archiv petrohradského koncilu. duch. akad. 1885 případ č. 48. Zde je přibližný výpočet: a) Kniha E. Smirnova se skládá z 588 stran (vyd. 1880, vydání 1 a 2, 456 stran; vydání 3, vydání 1873, 132 stran), takové hustoty, že samostatné čtení nahlas vyžaduje v průměru 3 minuty na stránku. S ohledem na složitost církevního života na Západě v moderní době a právě na skutečnost, že posledních třicet let přináší fakta velkého významu (vztah bulharské církve ke cařihradské církvi na východě; vatikánský koncil s jeho předchůdcem (sylabus) a jeho nástupcem (Kulturkampf); staří katolíci se svým zjevem zdůrazňujícím svobodu zdůrazňující existenci galské církve s vrcholnou církví) dokončena ve stejném svazku by Smirnovova učebnice neměla méně než 800 stran a čtení by trvalo 40 hodin. b) Akademický rok v seminářích (s výjimkou 2 týdnů na zkoušky) se skládá z 200–205 školních dnů; tedy při 6 lekcích je kurz všeobecných církevních dějin 200 - 205 hodin. c) V této době lze učebnici číst 5krát. d) Ale při poslechu studentů, kdy se předmět znovu studuje a poté, když se opakuje před zkouškami, čas pravděpodobně stráví 1 1/2 krát více než čtením z knihy. Toto nevyhnutelné dvojité opakování učebnice tedy při naprosté úspoře času zabere 3/5 celého akademického roku. e) Na výklad učitele a občasné potřeby pro intenzivní studium některých oborů zbývá 80 hodin, což dává až 30 minut na hodinu v období před generální zkouškou. Tato doba zjevně v praxi nestačí. f) Rozděleno do 150 lekcí, 800 stran dá až 5 1/2 strany pro každou třídu, což se třemi dalšími lekcemi a tendencí k doslovnému memorování dá studentům poměrně hodně práce. A. I. Georgijevskij. Návrh reformy naší střední školy. Petrohrad. 1901, str. 9. st. M. N. Katkov. Naše vzdělávací reforma. Moskva. 1890, ed. S. N. Fischer. Věstník Petrohradské rady. duch. Akademie na rok 1875, str. 178, 180 a 183, 184. Časopisy koncilu Petrohradského. duch. akademii na 1890 – 1 akademický rok. Petrohrad. 1896, str. 33. „Týden“ pro rok 1901 č. 10, str. 361. Recenze Vasilije Vasiljeviče na díla prof. N.I. Barsová, předložený k získání akademického titulu doktor. Archiv petrohradského koncilu. duch. akademie. 1889, př. č. 33. Věstník koncilu petrohradského. duch. Akademie na 1899 – 1900 Petrohrad. 1902, str. 201. Recenze eseje prof. N.I. Baršová, 1889, př. č. 33. Věstník rady Petrohradské teologické akademie na rok 1895 – 6 akademických dnů. rok. Petrohrad 1900, s. 197–9. Archiv Petrohradský duch. Akademie 1889, př. č. 33. V období od roku 1870 do roku 1884 v Petrohradě. Teologická akademie, aby se seznámila s metodami výuky teologických předmětů nejlepšími profesory zahraničních univerzit, bylo vysláno do zahraničí sedm docentů. Viz Deník. Sov. Petrohradská teologická akademie pro rok 1870, s. 258–261; za 1878–77, s. 101–3 a 144–5; za 1879–80, s. 9, s. 148–170; pro 1880–81, s. 13–23, 143–165 atd. Témata V. V-cha za období let 1879 až 1883 se v akademickém archivu nedochovala.