Oživení hesychasmu a praxe chytrého jednání v Rusku v období: konec 18.-19. století. v skutcích svatého Paisiye Velichkovského a jeho studentů.

Obsah Úvod Kapitola 1. Hesychasmus v Rusku atd. Paisiy Velichkovsky 1.1 Původ tradice hesychastu v Rusku 1.2 Stručný životopis sv. Paisia Velichkovského 1.3 Učení sv. 2.1 Archimandrite Theodosius (Maslov) 2.2 Hieromonk Kleopas (Pokrovskij) 2.3 Schemamonk Theodore (Polzikov) 2.4 Hieromonk Kleopas (Antonov) 2.5 Schemamonk Afanasy (Zakharov) 2.6 Schemamonk. 2.8 Mnich Theophanes (Optina Pustyn) 2.9 Hieromonk Theophanes (Solovecký klášter) 2.10 Mniši Gerasim, Ambrož, Arsenij 2.11 Hieromonk Vasilij (Kishkin) Kapitola 3. Duchovní dědicové sv. Paisiya Velichkovsky 3.1 Archimandrite Theophan of Novoezersky 3.2 Schema-Archimandrite Macarius (Bryushkov) 3.3 Archimandrite Ignatius 3.4 Ctitelé Simonovského kláštera 3.5 Ctitelé kláštera Novospassky Elader a Hieromonks Alexandra 6 Disciples z Fila Ela Hieromonks (Kishkin) 3,7 Hegumen Filaret Glinsky 3,8 Optina starší: Leonid, Macarius, Mojžíš, Anthony 3,9 Valaamští asketové 3,10 Obyvatelé pouště Roslavl, starší: Adrian, Basilisk, Zosima 3,11 Metropolitan Gabriel (Petrov) Zdroj Metropolitní Gabriel (Petrov) Gera Závěr Literatura Monk Otázka modlitební komunikace s Bohem je pro křesťana vždy aktuální, protože... je to milostí naplněné společenství s Pánem. Ježíšova modlitba zaujímá v této věci významné místo, protože... je to nejlepší způsob, jak se modlící člověk ve svém srdci spojí s Pánem. Ježíšova modlitba je přitom závazná nejen pro mnicha, který je pro něj duchovním mečem, ale i pro každého křesťana, protože Pán všem přikázal: „Ustavičně se modlete“ (1 Tes 5,17). Tato práce je věnována oživení hesychasmu a praxi chytrého jednání v Rusku v období konce XVIII-XIX století. Toto oživení napomohl sv. Paisiy Velichkovsky, který obnovil staršovstvo a vyučování modlitby duševního srdce v Moldavsku, odkud starší učedníci přinesli tuto praxi do Ruska a rozšířili ji do mnoha ruských klášterů. Existuje velké množství patristických prací a teologické literatury na téma hesychasmus a praxe duševního konání. O svatém Paisiji Velichkovském, který byl v roce 1988 kanonizován ruskou pravoslavnou církví, bylo napsáno mnoho knih a článků. K tématu, které nás zajímá: oživení hesychasmu a praxe chytrého jednání v Rusku v období konce XVIII-XIX století. existují tyto primární zdroje: život staršího Paisia ​​(Velichkovského), jeho spisy a korespondence s jeho studenty, životy jeho bezprostředních studentů a následovníků, jejich dopisy a duchovní pokyny, další zdroje o asketech tohoto období. Kromě toho existuje velké množství výzkumů a vědeckých prací o svatém Paisiji Velichkovském. Většina z nich je ale zaměřena na bezprostřední život a pastorační službu sv. Paisia, na jeho literární a překladatelskou činnost. Ze známých děl o činnosti sv. Paisia ​​a jeho žáků je třeba vyzdvihnout následující dvě díla. Jeden s názvem „Slovanské a ruské rukopisy rumunských knihoven“ 1 patří A.I. Yatsimirsky, slavný slavista, který studoval knihovnu Njametského kláštera a publikoval v roce 1905 popis 276 slovanských rukopisů překladatelské školy svatého Paisia ​​(Velichkovského). Tato práce také poskytuje stručné informace o devíti slovanských učednících sv. Paisija, kteří opustili Moldavsko, aby pokračovali ve své činnosti v Rusku. Další dílo nazvané „Moldavský starší Paisius (Velichkovsky): jeho život, učení a vliv na pravoslavné mnišství“ 2 patří Archpriestovi. Sergius Chetverikov, což je monografie o životní činnosti staršího Paisia. Kapitola této knihy „Učedníci staršího Paisia ​​na Athosu, v Moldavsku a v Rusku“ obsahuje stručné informace o přímých učednících svatého Paisia, včetně učedníků, kteří odešli do Ruska, a také o některých dalších stoupencích staršího učení. Seznam literatury na toto téma je třeba doplnit o díla dvou známějších autorů, kteří psali v exilu: „Ruské mnišství“ 3 a „Život a učení starších“ 4 Smolich I.K. , „Získání Ducha svatého po cestách starověké Rusi“ 5 a „Optina Pustyn a její doba“ 6 Koncevič I.M. Smolich I.K. píše o ruském mnišství a fenoménu staršovstva, poukazuje na souvislost mezi staršovstvem a naukou o zbožštění a zařazuje staršovstvo mezi další asketické praktiky pravoslaví - duševní modlitbu a vnější mnišské výkony. Smolich I.K. uvádí ve svých spisech krátký životopis svatého Paisiye Velichkovského a stručné informace o jeho ruských studentech. Koncevič I.M. v prvním díle odhaluje podstatu chytré práce, zdůrazňuje její asketické postavení a podává informace o šíření Ježíšovy modlitby v Rusku; druhá práce je ve větší míře věnována poustevně Optina a jejím starším. V něm Koncevič I.M. poskytuje velmi stručné informace o učednících sv. Sergius Chetverikov. Na základě výše uvedeného spatřujeme originalitu této práce ve vývoji tématu oživení hesychasmu a praktikování chytrého jednání v Rusku v období konce XVIII-XIX století. přilákáním širšího materiálu o asketech tohoto období a ve větší míře využitím zdrojů předrevoluční publikace umístěných ve sbírkách Ruské státní knihovny. Naším cílem je v této práci ukázat, jak a díky čemu došlo v určeném období - na konci 18.-19. století k oživení hesychasmu a praktikování duševní práce a jak toto oživení ovlivnilo duchovní obnovu tehdejšího mnišství. Úkoly připravované práce: 1) Stručně popište podstatu hesychasmu, období jeho vzniku, úpadku a oživení na Východě a v Rusku s uvedením důvodů; 2) Stručně popište život a askezi sv. Paisije Velichkovského, jeho učení o duševní modlitbě, osobní příspěvek k oživení staršovstva a duševní práci v Moldavsku a Rusku v období konce XVIII-XIX století; 3) Přiveďte přímé studenty učitele. Paisiy Velichkovsky, který se přestěhoval z Athosu a z moldavského mnišského bratrstva do ruských klášterů, a také založit své duchovní následovníky, kteří nejvíce přispěli k oživení hesychasmu v Rusku v období konce 18.-19. 4) Sbírejte z více rozptýlených zdrojů, ve většině případů předrevolučních publikací umístěných ve sbírkách Ruské státní knihovny, podrobnější informace o těchto asketech (přímí studenti a následovníci); 5) Stručně nastiňte životy těchto asketů; 6) Identifikujte duchovní spojení mezi sv. Paisiy Velichkovsky, jeho studenty a duchovními následovníky; 7) Uveďte existující zdroje (díla, dopisy), které uvádějí duchovní pokyny ruských asketů tohoto období na téma chytrého jednání. 8) Uveďte teologické zhodnocení fenoménu obnovy hesychasmu a praxe chytrého jednání v Rusku v období konce XVIII-XIX století. Tato práce má následující strukturu: • Úvod se stručným shrnutím historického původu a šíření hesychasmu na Východě; • Stručný popis tradice hesychastu v Rusku s uvedením období vzniku, úpadku a oživení; • poskytování informací o asketickém životě sv. Paisiye Velichkovského, jeho literární a pastorační činnosti; • Biografie přímých žáků sv. Paisiy Velichkovského, naznačující jejich příspěvek k oživení hesychasmu a praktikování chytrého jednání; • Biografie duchovních následovníků sv. Paisiy Velichkovského (studenti jeho žáků a přívrženci jeho duchovního dědictví); • Závěr a teologické zhodnocení oživení hesychasmu a praxe chytrého jednání v Rusku v období konce XVIII-XIX století. Než začneme v této práci prezentovat téma obrody hesychasmu v období konce 18.-19. století, je třeba říci pár slov o samotném fenoménu hesychasmu a jeho vzniku. Hesychasmus je asketické učení pravoslavné církve o získávání Ducha svatého prostřednictvím neutuchající modlitby mysli a srdce. Termín hesychasmus pochází z řeckého slova ήσυχία, což znamená klid, mír, ticho. Protopresbyter John Meyendorff, mezi moderními badateli, identifikuje několik významů pojmu hesychasmus: 1) „Křesťanský mnišský život, převážně poustevnický, jehož cílem je kontemplace a modlitba; 2) praktikování Ježíšovy modlitby a speciálních psychofyzických technik s ní spojených; 3) teologie svatých. Gregory Palamas, jehož cílem bylo zejména obhájit a ospravedlnit praktikování Ježíšovy modlitby; 4) „politický hesychasmus“ – komplex sociokulturních a politických idejí, které vznikly v Byzanci a rozšířily se ve slovanských zemích“ 7. V této práci budeme uvažovat o hesychasmu v prvních dvou z výše uvedených významů ve vztahu k našemu tématu. Zpočátku byl hesychast poustevník, který se od obyvatel cenobitských klášterů lišil svou samotou od světa, aby získal vnější i vnitřní klid pro rozjímání a nepřetržité duševní modlitby 8 . Poustevnický způsob života byl charakteristický pro křesťanské mnišství, které vzniklo na konci 3. století. v Egyptě, Palestině a Malé Asii. Ale na druhou stranu by bylo špatné spojovat hesychasmus pouze s poustevnickým životem mnichů, protože od V-VI století se objevuje cenobitské mnišství, kde asketičtí mniši procházeli počátečním výcvikem, i když si následně zvolili poustevnický život v poušti. A proto je hesychasmus více než vnější ticho - hesychasmus je vnitřní ticho, posvátné ticho, spásné setrvání v neustálé duševní modlitbě. Podstata ticha podle učení svatého Silouana z Athosu spočívá „ne v ústraní a ne ve fyzickém přesunu do pouště, ale v neustálém přebývání v Bohu“ 9. Poušť nebo ústraní mohou jen v určité fázi přispět k získání čisté modlitby; pro askety může být prostředkem, nikoli však cílem. Na vnitřní straně bylo prvním cílem hesychasmu získání vnitřní dokonalosti a přizpůsobení se životu andělů, čehož bylo dosaženo nedbalostí o každodenní starosti a vyrovnaností srdce, dosaženým vítězstvím nad vášněmi a získáním bez vášně 10 . Jak zdůraznil reverend Neil ze Sinaje: "Požehnaná je mysl, která během modlitby zcela ztichne. Požehnaná je mysl, která bez rozptylování přijímá stále více touhy po Bohu. Požehnaná je mysl, která je při modlitbě nepodstatná a nežádoucí. Požehnaná je mysl, která si během modlitby zachovává naprostou necitlivost vůči všemu" 11. Dalším cílem hesychasmu je střízlivost, která asketovi pomáhá chránit srdce před myšlenkami a démonickými výmluvami, nepouštět je do buňky srdce a udržovat pozornost ke svému vnitřnímu stavu. A proto je upřímná modlitba duševní modlitbou, protože je to mysl, která střeží myšlenky 12. Charakteristickým rysem hesychasmu je tedy sjednocení srdce a mysli do jediného celku v modlitbě mysl-srdce, skrze kterou se dosahuje stavu hesycham jako duševní ticho, a která vede k očištění srdce a srdeční střízlivosti. A skrze očištění srdce od hříšných vášní a dosažení stavu bez vášně se získává milost kontemplativní modlitby. Hesychasmus se začal objevovat jako asketické učení ve 4. století. v egyptském mnišství pod vlivem spisů Evagria z Pontu a Corpus Macarius 13. Protopresbyter John Meyendorff poukazuje na to, že Evagrius se jako učedník velkých kappadockých otců stal prvním intelektuálem, který se rozhodl žít v poušti v egyptské poušti a systematizovat výuku mnichů o modlitbě 14. Evagrius byl považován za učitele Egypta a svatý Macarius je učitelem pouště Egypta jednoslovné modlitby „Pane, smiluj se!“ Následníci Evagria a Macaria – Diadochos z Photiki a John Climacus – vytvořili syntézu jejich učení. Podle protopresbytera Johna Meyendorffa se Evagriova „mentální modlitba“ stala na Východě „modlitbou srdce“, osobní modlitbou přímo adresovanou vtělenému Slovu, „Ježíšova modlitba“, v níž „vzývání jména“ zaujímá nejdůležitější místo. 15 Jedním z velkých sinajských učitelů je nepochybně sv. Jan Klimacus, ústřední místo v jím vyvinutém systému klášterního duchovního života, který ve své vlastní eseji „Žebřík“ zaujímá vzývání Ježíšova jména. Tak se Ježíšova modlitba stává středem spirituality hesychastu. K pokračovatelům tradice hesychastu patří sv. Simeon Nový teolog (11. století), jehož teologie posloužila jako základ pro rozvoj učení hesychasmu. Jako jeden z mála světců, které církev nazývala teologem, nastolil sv. Simeon otázku po povaze spojení člověka s Kristem“ 16. V 10. století dochází k poklesu poustevnického života, ale ve století XIII-XIV. dochází k obrození a novému duchovnímu vzepětí celého Východu vč. a na Athos, který se stává jedním z nejdůležitějších duchovních center 17. Významnou roli v šíření hesychasmu, říká protopresbyter John Meyendorff, sehrál Nicefor Asketik (13. století), který přišel do Byzance z Itálie, přestoupil k pravoslaví a stal se mnichem na hoře Athos 18. Zvláštní místo v oživení hesychasmu ve 14. století. zabírá prp. Řehoř Sinajský, který připravil úspěch palamismu v Byzanci a slovanských zemích. Protopresbyter John Meyendorff poznamenává, že: "budoucími postavami slovanského duchovního a intelektuálního obrození byli přímí či nepřímí studenti Sinaitu: Theodosius z Tarnovského, bulharský patriarcha Euthymius, Cyprián, metropolita kyjevský. Přinesli hesychasmus do Ruska, kde v 15. století. inspiroval slavné transvolžské starší"19. Velkým učitelem hesychastů je svatý Řehoř Palamas, který se postavil proti poselstvím mnicha Barlaama z Kalábrie na obranu praktikování hesychastu a potvrdil nestvořenost táborského světla, které hesychastští asketové, když vykonávali inteligentní práci, viděli nejen duchovním, ale i tělesnýma očima. Po tragickém pádu Konstantinopole tradice hesychastu nezanikla na Východě, který zůstal pod muslimským jhem 400 let. Athos zůstal po celou dobu hlavním centrem náboženského života. Tam se Maxim Trivolis, v Rusku známý jako Maxim Řek, a Nikodim Svyatorets, jehož díla měla hluboký vliv na rozvoj tradice hesychastu nejen v Řecku, ale v celém pravoslavném světě, naučili „čisté modlitbě“. Jeho současník Paisiy (Velichkovsky) (1722–1794) učinil tato díla široce známými ve slovanských zemích 20 . Kapitola 1. Hesychasmus v Rus atd. Paisiy Velichkovsky 1.1 Původ tradice hesychastu v Rusku Protopresbyter John Meyendorff ve svém díle potvrzuje myšlenku, že hesychasmus byl v ruském mnišství znám dávno před Paisiem Velichkovským, a objasňuje, že až do 14. století. Neexistují o tom přesné informace: „mongolské dobytí nám zanechalo jen málo dokladů svědčících o prvních staletích křesťanství na Rusi, i když nelze popřít, že tradice sv. Jana Klimaka již mohla nést ovoce ve velké severní zemi“ 21. Existují však samostatné zdroje, například List Šimona, biskupa vladimirského a suzdalského, Polykarpovi, pečerskému mnichovi, který nám říká, že „již na počátku 13. století vyprávěli o ctihodném princi Černigovu Nikolovi Svyatoshovi, který přišel do kyjevsko-pečerského kláštera v roce 1106, aniž by Ježíš „přestal držet v ústech Ježíšovu modlitbu, Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou“ 22. Profesor Koncevič I. M. ve svém díle „Získávání Ducha svatého na cestách starověké Rusi“ píše o duchovních souvislostech východního a ruského mnišství, přičemž naznačuje, že „především dirigenty křesťanské kultury byli řečtí metropolité a biskupové přijíždějící na ruský stolec“ 23. Autor však poznamenává, že byzantská kultura dříve pronikla i do pokřesťanských zemí. Z Bulharska se na Rus například dostala patristická díla, přeložená osvícenci Cyrilem a Metodějem a jejich žáky do církevní slovanštiny spolu s Písmem svatým a bohoslužebnými knihami. Kromě příchodu Řeků do Ruska došlo i ke zpětnému pohybu – Rusové putovali na Východ: do Palestiny, do Konstantinopole a Soluně, na Athos. Je třeba poznamenat, že ruské mnišství kyjevského období (od 10. do 12. století) bylo spojeno s cenobitickou tradicí studitského kláštera. Svatý Antonín Pečerský, zakladatel ruského mnišství, byl na Athosu dvakrát. Kyjevsko-pečerský archimandrita Dosifei byl také v první polovině 13. století na Athosu, kde osobně pozoroval, jak klášterní bratři kromě každodenního čtení žaltáře vykonali 600 modliteb „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou“ a ti, kteří neuměli číst a psát, vykonali sedm tisíc Ježíšových modliteb. Profesor Kontsevich I.M. poznamenává, že na Rusi bedlivě sledovali duchovní život Athos a „pečlivě napodobovali tuto duchovní perlu zbožnosti“ 24. S nástupem mongolského jha kulturní život na Rusi zamrzl až do poloviny 14. století. Ale v klášterech Konstantinopole a Athosu se v této době objevily ruské klášterní kolonie, které ve styku s jihoslovanskými mnichy překládaly patristické knihy, pořizovaly jejich kopie a posílaly je do své rodné vlasti v Rusku. Duchovní obrození Byzance ve 14. století. Ani Rus nebyl ušetřen; na vlnách tohoto obrození dosáhlo hnutí hesychastů i břehů naší vlasti. V této době nebyla moskevská Rus izolovaná od okolního světa - ruské písmo a umění byly ovlivněny kulturou slovanských národů (bulharských a srbských), Rusové úzce komunikovali s Řeky, mnoho metropolitů té doby sdílelo palamské názory na hesychasmus. Protopresbyter John Meyendorff zdůrazňuje, že „nejznámějším z nich je Cyprián, metropolita kyjevský (1376–1406), který převzal tradici hesychasmu od učedníků svatého Řehoře Sinajského v Bulharsku“ 25. Metropolita Cyprián kritizoval tradice ruské církve a klášterů vlastnit obrovské světy a požívat zvláštních privilegií mnichů. Učení metropolity Cypriana přitahovalo ruské askety, kteří byli obeznámeni s hesychasmem. Protopresbyter John Meyendorff poznamenává tuto skutečnost: "neboť v polovině 14. století se svatý Sergius, velký zakladatel ruského mnišství, a mnoho jeho učedníků oddávalo Ježíšově modlitbě. Bohatá knihovna Lávry Nejsvětější Trojice, kterou založil Sergius, obsahovala překlady Řehoře Sinajského, které tam udělali mniši ve 14. století kromě Atsho. se naučil ticho od jeho samotného zdroje“ 26. Hesychasmus na Rusi se projevoval mimo jiné v ikonomalbě, zejména u takových velkých mistrů, jako byli: Theophanes the Greek, Daniil Cherny, Andrej Rublev, Dionýsius. O spiritualitě svatého Andreje Rubleva a jeho učitele Daniila Černého napsali svatému Josephu Volotskému: „Jsou to úžasní a notoricky známí malíři ikon, Daniel a jeho žák Ondrei, vždy povznášejí své mysli a myšlenky k nehmotnému a Božskému světlu“ 27. Je třeba také zmínit Cypriánova předchůdce, svatého Alexise, který se těšil podpoře konstantinopolského patriarchy Filothea a sdílel s ním palamské názory. Alexy byl povýšen do hodnosti metropolity. Je také nutné poukázat na duchovní jednotu mezi metropolitou Alexim a svatým Sergiem Radoněžským – metropolita Alexij, v úzkém vztahu s patriarchou Filotheem, poukázal na patriarchu sv. Sergiovi jako na svého přítele a stejně smýšlejícího člověka. „Tito dva velcí hesychasté,“ píše Koncevič, „metropolita Alexij a reverend Sergius, s nimiž se nikdo z jeho současníků nevyrovnal, byli zakladateli nové éry duchovní obrody a obnovy vnitřní práce, která zeslábla a možná zapomněla v důsledku invaze Tatarů; a rozkvět klášterního života na severovýchodní Rusi je plodem naší spolupráce na severovýchodní Rusi. Alexis a velký starší ruské země, sv. Sergius“ 28. Mezi žáky svatého Sergia z Radoněže lze identifikovat jasné představitele kontemplativního asketismu - Sylvestra a Pavla Obnorských, sv. Savvu Storozhevského. Ale ke svatému Sergiovi přichází také Sergius pro slova poučení od kontemplativních asketů, kteří jsou již moudří s mnohaletými zkušenostmi, jako je Sergius z Nuromského, který přijel z Athosu, Evfimy ze Suzdalu, Dmitrij Prilutskij, Stefan Makhrishchevsky a další - nazývají se „Sergiovými 29 partnery“. Je třeba poznamenat, že farář Kirill Belozersky († 1427), tvůrce slavného Kirillovského kláštera na břehu Bílého jezera, je „jasnou hvězdou v této souhvězdí zakladatelů klášterů“, jak Smolich I.K. volá ho. Duchovním otcem zvláště přísných asketů se stal svatý Kirill Belozerskij, z něhož se na konci 15. - počátkem 16. století zformovalo zvláštní hnutí mnišství té doby - zavolžské staršovstvo, propojené přes Svatý Nil Sorského se Svjatogorskem a hesychastským mysticismem 30. Jak bylo uvedeno výše, mnoho ruských mnichů odešlo na horu Athos, aby se naučili chytré práci od zkušených mentorů. Jedním z těchto poutníků byl Nil Maykov (1433–1508), mnich tonsure v klášteře Kirillov Belozersky. Neil žil dlouhou dobu na Athosu, pozoroval tamní mnišský život, což z Neila udělalo stoupence hesychia 31. A po zbytek svého života svatý Nil vyhledával samotu a ticho, takže jak Smolich I.K. píše: „prožitkově zažít to, co se naučil na Athosu – krásu mystického ponoření do duševní modlitby, „zachování srdce“ a „střízlivost duše“, aby výstupem po tomto „žebříku do nebe“ mohl dosáhnout cíle křesťanského života a hesychie – být hoden „zbožštění“ 32. Svatý Neil založil v hustém lese na břehu řeky Sora nedaleko cyrilského kláštera klášter, kde se svými učedníky strávil zbytek života zaměstnán inteligentní prací. Starší Nil byl v Rusku nazýván „náčelníkem poustevny“ za zavedení nového typu askeze. Svatý Neil věřil, že mnišský život dává asketikovi nejlepší příležitost prožít svůj život ve střízlivosti ducha, abstinenci, modlitbě a tichu 33 . Pro své studenty napsal reverend Nil Sorsky knihu o chytrém jednání, která se jmenuje „Tradice jeho učedníka o životě v poustevně“. Jak zdůrazňuje Kontsevich I.M. ve svém díle „Získání Ducha svatého na cestách starověké Rusi“, v 16.-17. počet svatých ubývá a povaha svatosti se mění. Jestliže dříve, pod vedením staršího, plodem školy hesychastů byli četní duchovní potomci, nyní přichází doba individuálního úspěchu, kdy je pro asketa extrémně obtížné najít hodného duchovního rádce. Důvodem je pád Byzance a vliv západní teologie, který se projevoval již od poloviny 16. století. V důsledku toho I. M. Koncevič podotýká: "Ruská askeze, odříznutá od Byzance a ponechaná sama sobě, prochází procesem rozkladu a štěpí se na dva proudy. Duchovno brzy zaniká a škola duchovní práce je tak zapomenuta, že až Paisij Velichkovskij na začátku 19. století obnoví nedůvěru a strach, ustaví se nedůvěra a strach. neslýchaná inovace“ 34 . V následujících dějinách Ruska bylo 17. století dobou nepokojů a rozkolu. Počátek dalšího, 18. století, se mění v pronásledování za mnišství. Éra spolupráce mezi církví a státem ve znamení symfonie skončila. Posiluje se státní moc, jejímž cílem se pod vlivem západního humanismu stává obecné dobro. Petr I. zavádí církevní správu podle protestantského vzoru, v důsledku čehož se klérus stává „služební třídou, vykonávající jednu z funkcí státu“ ve prospěch a prospěch široké veřejnosti“ 35 . Petr I. měl zároveň negativní vztah ke křesťanské askezi. Petr nazývá kláštery „gangrénou státu“, považuje mnichy za parazity a darebáky a zakazuje jim mít ve svých celách papír a pera 36 . Mnoho klášterů bylo uzavřeno, včetně Optina Pustyn v roce 1724. Na dílo Petra I., zaměřené na sekularizaci klášterních pozemků, navazují dekrety císařovny Anny Ioannovny a Kateřiny II. V důsledku těchto akcí se kláštery vylidnily, mniši se stali tuláky a opilství se stalo běžnou metlou 37 . Profesor I. M. Koncevič toto období charakterizuje: "Na povrchní pohled by se mohlo zdát, že mnišství již zcela zemřelo. Ve skutečnosti ze staletí trvajícího období pronásledování se mnišství vynořilo očištěné a obnovené ve své někdejší duchovní kráse. V této době, kdy byl pronásledován duchovní princip, kdy byly kláštery prázdné, stáhly se z vnitřního života do duchovního světa duchovní dary. kdesi v hloubi musel být zachován pravý koncept duchovního výkonu a v nepovšimnutých koutech Boží vyvolení dozrávali v duchu, v tajném výkonu utvářeli sílu ducha, díky níž se s koncem pronásledování mohl znovuzrodit pravý mnišský život“ 38 . Po období perzekuce na konci 18. stol. přichází čas duchovního znovuzrození. Impuls k tomuto oživení daly dvě silné osobnosti: Archimandrita Paisy Velichkovsky, který obnovil výuku duchovní modlitby mimo Rusko, a Jeho Eminence Gabriel, metropolita Petrohradu, který plně pomohl rozšířit toto učení v Rusku. Filokalia, přeložená z řečtiny do slovanštiny od sv. Paisije Velichkovského, vyšla v roce 1793 díky osobnímu úsilí metropolity Gabriela. 1.2 Stručný životopis svatého Paisije Velichkovského Schema-Archimandrite Paisius, ve světě Peter Velichkovsky, se narodil v roce 1722 v maloruském městě Poltava zbožným rodičům, arciknězi Jana a Iriny Velichkovských. V rodině Velichkovských byli kněží a jeptišky a rodina sama byla zvláště věřící 39 . Mladý Petr v raném dětství volně četl Písmo svaté Starého a Nového zákona, stejně jako životy svatých a učení ctihodných otců. Již tehdy se v jeho duši začala objevovat horlivost pro svatý mnišský život. Petra studoval čtyři roky na Kyjevské teologické škole a už v necelých sedmnácti letech odešel do kláštera u města Ljubich nad řekou Dněpr. Opat tohoto kláštera přijal Petra s láskou a sám Petr našel velkou útěchu v jeho duši, byl mezi bratry, kteří žili v míru a v lásce jeden k druhému. Ale po několika měsících byl mladý novic nucen tento klášter opustit kvůli krutosti nového opata. Při hledání zbožného místa se Petr dostane do Medvedovského kláštera svatého Mikuláše, jehož opat, opat Nikifor, ho s láskou přijal a tonsuroval jako ryassofora a v 19 letech ho přejmenoval z Petra na Platóna. Kvůli pronásledování uniaty byl Platón donucen klášter opustit a odešel do Kyjevskopečerské lávry, kde zůstal nějakou dobu v tiskárně. Platónova duše však toužila po opuštěném a tichém životě s duchovním otcem, znalým duchovní práce a klášterního boje s démony a vášněmi, s nímž bylo možné zůstat na poušti v chudobě a nedostatku 40. Platón se vroucně modlil k Hospodinu a z Božího milosrdenství potkal dva mnichy připravující se na Valašsko a prosil je, aby ho vzali s sebou. Poté, co prošli Ukrajinou a Moldávií, bezpečně dosáhli Valašska a dorazili na Treistena skete ve jménu svatého Mikuláše Divotvorce, kde se Platón setkal se starším Basilem z kláštera Merlopolyansk. Po nějaké době se Platón, který se setkal s pouštním obyvatelem Onufriy, přestěhoval do kláštera Kyrkul, jehož hlavou byl Hieromonk Theodosius, kde pokračoval ve svém výcviku v opravdovém klášterním tichu. Platón strávil na Valašsku tři roky, v té době mu bylo 24 let a přišel čas, kdy se chtěl podívat na Svatou horu Athos. Spolu se svým společníkem hieromonkem Tryfonem prošel Platón mnoha zkouškami, než se z Boží vůle dostal na Svatou Horu. Po nějaké době dorazili do kláštera Pantokrator, kde žili jejich slovanští bratři. Cestou však nečekaně onemocněli horečkou, a zatímco Platóna klášterní bratři vyléčili, Tryphon zemřel na nemoc, která ho postihla. Po uzdravení se Platón usadil v jedné z cel nedaleko kláštera – Kaparis kaliva. Platón procházel kolem poustevníků a obyvatel pouště a hledal duchovního otce, úspěšného v mnišství a mlčení, kterému by se mohl v poslušnosti věnovat. Ale zjevně z Boží vůle takového rádce nenašel, a pak, spoléhajíc se na Boží Prozřetelnost, začal být sám 41 . Jsou nám skryty činy, které Platón vykonal o samotě před Pánem, „ale lnuv na víře a lásce ke Kristu Bohu, mladý stařec to všechno přemohl skrze Pána, který ho posílil“ 42. Platón žil ve své cele tři a půl roku, sám, v chudobě a nabytích, ale s díkůvzdáním Bohu, ještě více roznícen božskou horlivostí pro velký božstvo. Z Boží prozřetelnosti dorazil na Svatou Horu z Valašska starší merlopolyanského kláštera Schemamonk Vasilij, kde nalezl Platóna mlčet. Starší s ním zůstal několik dní, učil a mluvil o třech řádech mnišského života. Platón se slzami prosil staršího, aby ho oblékl do pláště, což starší Vasilij udělal a přejmenoval Platóna na Paisia. V té době bylo Paisiusovi 28 let. Paisius se stal žákem moudrého staršího Vasilije, ale po nějaké době starší odešel zpět na Valašsko. Později začali k Paisiovi přicházet učedníci, nejprve mladý mnich Vissarion, se kterým žili čtyři roky v modlitbě a o samotě, a poté další mniši. Paisius zpočátku mnohé odmítl, ale prozřetelností Boží se kolem něj shromáždilo dvanáct učedníků, kteří ho později požádali, aby přijal kněžství a stal se jejich zpovědníkem. V té době mu bylo 36 let. Během svého pobytu na hoře Athos se Paisius naučil řecký jazyk a zabýval se překládáním patristických spisů z řečtiny do slovanského jazyka. Postupem času získal starší Paisius více než padesát učedníků a nemohl se vyhnout zvýšení jejich počtu, bez ohledu na to, jak moc odmítal. Potřeba bydlení přiměla Paisia ​​hledat vhodný klášter; kvůli turecké nadvládě nemohl žádného najít na hoře Athos a starší se rozhodl přestěhovat se svými bratry na Valašsko, přičemž k tomu přijal požehnání od patriarchy. Po jisté cestě se starší Paisios spolu se svými čtyřiašedesáti bratry dostává na Valašsko a usadí se v klášteře Seslání Ducha svatého, zvaném Dragomirna, který mu poskytli místodržitel Řehoř a místní metropolita Gabriel. Zde se Paisiy usadil se všemi bratry, děkoval Pánu za jeho velkou pomoc, a zde ho do schématu vložil Hieromonk Alexy, žák staršího Vasilije. Klášter založil listinu přinesenou ze Svaté hory Athos; na bohoslužbách zpívali ve dvou jazycích - moldavsky a slovansky. Žádný z bratří neměl mít osobní věci, pro všechny bylo společné jídlo, pro všechny byla zavedena poslušnost. Zúčastnil se jich sám Paisius, čímž svým žákům ukázal příklad pokory a lásky. Bratři jsou sami ve svých celách, jak vidíme ze života staršího: „musí se cvičit ve čtení spisů boha-nesoucích otců a modlitbě, umělecky prováděné s myslí v srdci, podle úspěchu každého, spoléhat se na časté úklony se slzami“ 43. A každý den večer museli mniši odhalovat své myšlenky svým duchovním otcům. Starší Paisios pokračoval ve spolupráci se svými gramotnými studenty při překládání teologických a patristických knih z řečtiny do moldavštiny a slovanských jazyků. Kvůli válce mezi Ruskem a Tureckem připadl klášter Dragomirna pod katolickou správu a Paisius dostal pozvání, aby se s bratry, v té době čítající asi 350 lidí, přestěhoval do sekulského kláštera, kde se v roce 1775 pokračovalo v řeholním životě a službě podle řádu zřízeného v Dragomirně. Ale bratři se tísnili v malém sekulském klášteře a tato otázka byla brzy vyřešena – staršímu Paisiovi bylo nabídnuto, aby se přestěhoval do kláštera Neamets, který byl jen dvě hodiny odtud. Starší nad tímto rozhodnutím truchlil, protože bratři museli být rozděleni mezi kláštery a klášter Neamets byl k dispozici pro laické návštěvy, což porušovalo ducha askeze. Ale Paisiy se pokořil, když v tom viděl vůli Boží, a vydal se, „když dorazil do kláštera Neamets, přesně večer na svátek Nanebevzetí Panny Marie v roce 1779. Tam, vešel do kostela a zpíval: „Je hodné jíst,“ uklonil se starší svatým ikonám. Přistoupil také k zázračné ikoně Přesvaté Bohorodice, hodně před Ní plakal a svěřil sebe i své bratry Její přímluvě, ochraně, ochraně a výživě, políbil ji se slzami a veškerou svou naději vložil do Paní Boží ve všem.“44 A starší začal vládnout oběma klášterům s láskou a mírností. Celkem tam bylo asi pět set bratří – až čtyři sta v Neamtse s kláštery a dalších sto lidí v Sekulích. Starší Paisios všechny utěšoval otcovskou láskou, učil je, aby měli dokonalou poslušnost a pokoru, aby v každém byla nepředstíraná láska a jeho mysl byla udržována v neustálé Ježíšově modlitbě: „a především se snažil zasít a prohloubit v každém božské semeno, dílo srdce, myšlenkovou a neustálou Ježíšovu modlitbu“ 45. Po další válce Ruské říše proti Turkům navštívil kníže Potěmkin Njametský klášter spolu s arcibiskupem Ambrožem a během této návštěvy povýšil starší Paisius do hodnosti archimandrita. Ale starší se nenechal unést slávou světa, nadále sloužil svým bratřím a až do své smrti s velkou pílí překládal patristické knihy ve prospěch těch, kteří toužili po mnišském výkonu. A.I. Yatsimirsky poskytuje informace, že ručně psaná knihovna staršího Paisia ​​sestávala z 276 knih asketických svatých otců 46. Zvláštní místo v rukopisném dědictví školy sv. Paisius Velichkovsky zaujímá překlad řecké „Philokalia“ do slovanského jazyka, který byl později publikován v Moskvě pod názvem „Pílokalia“ v roce 1793“. Ale pro staršího Paisia ​​se nevyhnutelně přiblížil čas pro osvobození duše z těla. Blízcí učedníci tvrdili, že se o své smrti dozvěděl již dávno od Pána. Starší Paisios upadl do těžké nemoci, byl několik dní nemocný, přijal svaté přijímání a zavolal si do cely dva duchovní otce, jejichž prostřednictvím udělil pokoj a požehnání všem bratřím, aniž by cokoli řekl o volbě opata. Poté 15. listopadu 1794 vydal svou duši do rukou Božích, žil 72 let od narození. 1.3 Učení svatého Paisiye Velichkovského o duševní modlitbě Učení svatého Paisije Velichkovského o Ježíšově modlitbě je úzce spjato s učením jeho učitele a přítele Schemamonka Vasilije, staršího Merlopolyanského kláštera. Oba starší píší na toto téma s jistou jasností a přesností, protože oba přijali patristické učení o Ježíšově modlitbě a oba získali přímou osobní zkušenost dělat chytré věci. Starší Vasilij napsal několik předmluv ke knihám o chytré práci od svatého Řehoře ze Sinaity, svatého Hesychia Jeruzalémského atd. Nila Sorského. Sv. Paisij Velichkovskij napsal svou esej, aby varoval své bratry před útoky na duševní modlitbu jistého filozofa-mnicha, který žil v Mošenských horách v Moldávii. Tyto útoky byly prováděny z důvodu, že až do poloviny 18. stol. v Moldávii a na Valašsku byla „ctnost duševní modlitby“ málo známá. A když starší Paisios zavedl Ježíšovu modlitbu, někdy narazil na odpor mnichů 47 . Proto, když byl napaden duševní čin, byl nucen napsat esej na obranu Ježíšovy modlitby. „Svitek“, jak sám Ctihodný své dílo nazval. Paisius, začíná následujícími slovy: „naposled se ke mně donesla fáma, že někteří z mnišských řad se odvažují rouhat Božské, vždy nezapomenutelné a Bohem stvořené Ježíšově modlitbě, posvátně vykonávané s myslí v srdci“ 48. „Svitek“ Sv. Paisiya má kromě úvodu šest kapitol. V první kapitole Rev. Paisius uvádí, že duševní modlitba byla vždy nepřetržitým dílem starých svatých otců, ale ďábel se začal rouhat mnišskému obřadu duševní modlitby, aby toto dílo zachraňující duše zcela zničil z povrchu země 49 . Starší Paisius učí, že duševní modlitba očišťuje člověka od všech vášní a motivuje ho k pilnému dodržování Božích přikázání a také ho chrání před nepřátelskými útoky a kouzly. Je nemožné provést tuto modlitbu sami, protože to povede k pádu do nepřátelských sítí. Ve druhé kapitole sv. Paisiy poukazuje na to, že existují dvě mentální modlitby: jedna pro začátečníky – aktivní a druhá pro dokonalé – kontemplativní, první je začátek, druhá je konec. Starší píše: „Když někdo s Boží pomocí a výše zmíněným činem, a především s nejhlubší pokorou, očistí svou duši a srdce od všech nečistot duševních a fyzických vášní, pak milost Boží, společné matky všech, beroucí mysl, očištěnou jí, jako malé dítě za ruku, pozvedá, jakoby po krocích, jakoby po krocích, k duchovnímu zraku, zjevuje ho výše zmíněnému Božská tajemství nepochopitelná pro mysl A tomu se skutečně říká pravé duchovní vidění, které je vizuální, nebo podle svatého Izáka čistá modlitba, z níž pochází hrůza a vidění“ 50. Ve třetí kapitole svého díla starší Paisios říká, že duševní modlitba je duchovní umění, „protože stejně jako se člověk nemůže naučit umění sám bez zkušeného umělce, tak je nemožné naučit se tuto duševní praxi modlitby bez zkušeného mentora“ 51 . Ve čtvrté kapitole dopisu starší Paisios hovoří o tom, jakou přípravu by měl podstoupit ten, kdo je zapálený pro chytrou práci. Každý, kdo se chce naučit Ježíšovu modlitbu, se musí podřídit poslušnosti zkušenému mentorovi, který dokáže ukázat nezapomenutelnou cestu ke spáse – cestu duševního konání modlitby, tajně vykonávané myslí v srdci 52. A pokud v otci, kterému se student věnoval, nenašel šikovného rádce, ale v současné době zkušení mentoři chytré práce nejsou nezbytní, ale otci by se neměli zoufat, pak je třeba následovat který toto učení o božském díle vyložil do jemností. A milost Boží prostřednictvím modliteb svatých otců vám pomůže naučit se toto božské dílo. V páté kapitole sv. Paisius vysvětluje, co je tato posvátná modlitba z hlediska její kvality a působení, cituje slova svatých asketických otců, kteří „ve svých spisech o této posvátné modlitbě dosvědčují svým učením naplněným Boží moudrostí o jejím působení, o nevýslovných užitcích, které z ní plynou, ao úspěchu, který z ní plyne v božských darech Ducha svatého.“53. V šesté kapitole dopisu starší Paisios píše o některých externích technikách výuky mentální modlitby pro začátečníky. Je nutné, aby při modlitbě mysl střežila srdce a neustále v něm setrvávala a z hloubi srdce vysílala modlitby k Bohu. Tím končí poselství staršího Paisia ​​o mentální Ježíšově modlitbě. 1.4 Studenti St. Paisiy Velichkovsky Ke svatému Paisiovi Velichkovskému, jehož sláva se rozšířila daleko za hranice Valašska, proudili horlivci mnišského života, chtějíce být v poslušnosti tomuto staršímu, který měl zvláštní dar duchovní výživy. Novicové pocházeli nejen z Moldavska a Valašska, velké množství mnichů bylo z Ukrajiny a Ruska. Kromě toho byli ke staršímu posláni lidé z Řecka, Srbska, Bulharska a Polska. Koncem 18. – počátkem 19. stol. mnoho ruských studentů St. Paisiy Velichkovsky se vrátilo do Ruska. Přispělo k tomu několik faktorů. Za prvé, postoj turecké vlády k ruským mnichům zesílil po rusko-turecké válce a zároveň se zmírnila politika ruské vlády vůči mnichům – v roce 1801 vydal Alexandr I. manifest, který umožnil všem, kteří odešli bez povolení, vrátit se do Ruska. Za druhé, dva roky po smrti starce Paisia ​​začal klášter Nyametsky měnit cenobitská pravidla a pravidla stanovená starším, což začalo v klášteře působit zmatek mezi bratry a asi sedmdesát ruských mnichů odešlo do Ruska 54. Jak bylo uvedeno výše, ruské mnišství na konci 18. stol. byl v úpadku – mnoho klášterů bylo prázdných, asketismus vymíral. Ale sv. Paisij Velichkovskij vytvořil školu duchovního života, která byla nesmírně důležitá pro tehdejší dobu a pro budoucnost pravoslaví; probudil duchovní hnutí doznívajícího pravoslavného mnišství a v mnoha mniších vzbudil touhu po vnitřním mnišském výkonu. Pod vlivem svatého Paisia ​​vychovalo mnoho úžasných mnišských asketů, kteří se naučili příkazy starce, aby je později uplatňovali v praxi. Studenti St. Paisiya, kteří hluboce přijali ducha staršovstva, se rozptýlili po celém Rusku, usadili se v klášterech, poustevnách a lesích a obnovili staré tradice mnišství. Ale často se v mnoha klášterech setkávali s nepochopením a dokonce s pronásledováním, protože... místní mniši nepřijali duchovní dědictví svatého Paisia ​​a svatých otců a spoléhali spíše na vnější činy. Ale přes všechny obtíže vnesli učedníci svatého Paisije Velichkovského do mnišského života ohnivého ducha asketismu, odhalili nauku o vnitřní práci - očištění mysli a srdce neustálým vzýváním spasitelného Kristova jména. Více než stovka klášterů, včetně tak důležitých „duchovních center“, jako jsou: Optina Ermitáž, Valaamský klášter, Glinskaja Ermitáž, Beloberežský klášter, Ploščanskaja Ermitáž a mnoho dalších, přijatých od sv. Paisia, jeho žáků a následovníků, je duchovním dědictvím velkého starce, odkud se rozšířilo dále – do celého Ruska. Duchovní tradice svatého Paisia ​​Velichkovského, který absorboval asketickou zkušenost pravoslavného východu: Athos, Řecko, Moldavsko, Rusko, tak určily další duchovní život Ruské pravoslavné církve a Ruska. Kapitola 2. Ruští žáci svatého Paisije Velichkovského V této kapitole uvádíme informace shromážděné z různých zdrojů ze života přímých učedníků sv. Paisiy Velichkovsky. Spolu s těmito informacemi se pokusíme ukázat jejich duchovní zkušenost – jak se dostali ke mnišství, jak se stali učedníky svatého Paisia ​​a co získali z mnišského života pod vedením velkého staršího. Velmi důležité pro tuto práci jsou informace o tom, jak žáci svatého Paisia ​​po odchodu z hory Athos a z Moldávie do Ruska oživili staršovstvo v ruských klášterech, jak přinášeli a šířili učení chytré práce, jak našli své žáky, kteří pak pokračovali v duchovních tradicích svatého Paisije Velichkovského. Z ruských studentů sv. Paisius, který používal osobního příkladu a učení staršího, se proslavili zejména: Archimandrite Theodosius (Maslov), Hieromonk Kleopas (Pokrovskij), Hieroschemamonk Kleopas (Antonov), Schemamonk Theodore (Polzikov), Schemamonk Afanasy (Zakhovakhar Pavel), O Schemovamonk Pavel (Šimonovský klášter), mnich Feofan (Optina Pustyn), mnich Theophan Solovecký, mniši Gerasim, Ambrož a Arseny. 2.1 Archimandrite Theodosius (Maslov) Archimandrite Theodosius je jedním z žáků sv. Paisia první generace, kteří jako první přišli do Ruska a přinesli duchovní dědictví starších do ruských klášterů. Archimandrite Theodosius, ve světě Theodore Maslov se narodil v roce 1720 v rodině rolníka zabývajícího se obchodem. Dvacetiletý Theodore, kterému otec svěřil své hospodářství a obchod, ho rozčiloval riskantním a neúspěšným obchodem a nadělal spoustu dluhů. Theodore se bál hněvu a trestu svých rodičů a uprchl do Moldavska. Tam, v klášteře Merlopolyany v roce 1750, byl tonsurován mnichem starším Schemamonkem Vasiliem, pod jehož vedením získal klášterní vzdělání. Po smrti staršího Vasilije v roce 1767 byl Fr. Theodosius se stává žákem staršího Paisia ​​Velichkovského. Moldavští starší byli přísnými strážci klášterních pravidel a velkými nadšenci duchovního pravého klášterního života. Otec Theodosius byl také jejich hodným studentem a bratrem. V roce 1755 byl povýšen do hodnosti opata a v roce 1772 byl jednomyslným míněním bratří, kteří si staršího vážili pro jeho duchovní zkušenosti, zvolen rektorem kláštera Tisman. Ve svém životě Fr. Theodosius byl přísný opat, ale jeho přísnost byla vždy založena na duchovním uvažování, zatímco k lidským slabostem byl vždy shovívavý. Během rusko-turecké války byl Fr. Theodosius poskytoval našim vojskům důležité služby, za což byl vystaven útisku Turků. To ho přimělo, aby se obrátil na ruskou vládu o poskytnutí kláštera, kam by se mohl přestěhovat s bratry z Tismanova kláštera. Jeho žádost byla splněna na žádost knížete Potěmkina. Nejvyšším dekretem byl opat Theodosius v roce 1779 jmenován rektorem kláštera Sophronium s přeložením bratří z Tismanova kláštera tam. Tentýž dekret uváděl, že hegumen Theodosius by neměl být převeden do žádného jiného kláštera a že by neměl být zatížen žádnými jinými funkcemi než opatem. Pro Sophronium Ermitáž byl přechod na Fr. Theodosius a většina bratrstva Tismanových měli nejpříznivější důsledky; dá se říci, že se do ní nastěhoval duch Tismanova kláštera. První starost o. Theodosiem bylo zavedení přísných cenobitických pravidel hory Athos v Sophronium Ermitage, která byla dodržována v Tismanově klášteře 56. Později Fr. Theodosius se obrátil na Svatý synod s žádostí o schválení této charty pro trvalé použití v Sophronium Ermitage. Na novém místě v Rusku se Fr. Theodosius nepřerušil vztahy s moldavskými staršími, zejména se starším Paisiem, s nímž byl v korespondenci. Od Paisia ​​pro sebe osobně a pro povznesení bratří, Fr. Theodosius obdržel překlady otcovských spisů, zejména o mnišském kontemplativním životě, kterému starší Paisius věnoval většinu svého času 57 . Za 22 let řízení Sophronie Ermitage byl Fr. Theodosius prokázal klášteru velké služby mravní výchovou bratří v duchu starověkého mnišství, k čemuž přispělo zavedení přísných obecních pravidel, nad jejichž přesným prováděním měl stálý a bedlivý dohled 58 . Díky svému zdokonalení za starce Theodosia zaujímal klášter Sophronius jedno z nejvýznamnějších míst mezi cenobitickými kláštery a také sloužil jako vzor a živná půda pro mnišství pro ostatní kláštery. Starší Theodosius odpočíval v míru po četných pracích 9. prosince 1802 ve věku 82 let. 2.2 Hieromonk Cleopas (Pokrovsky) Jedním z prvních studentů St. Paisius byl hieromonek Kleofáš (Pokrovskij), který přenesl základy staršovstva z Athosu do Vvedenské Ermitáže. Starší Kleofáš se narodil kolem roku 1714 v Kyjevě a předpokládá se, že mohl získat školní teologické vzdělání na Kyjevské teologické škole, jako jeho současník Paisij Velichkovskij 59. Kleofášova mladická mravní čistota ho přitahovala ke mnišskému způsobu života. Kompilátor života hieromonka Kleopa Dobronravov V.G. věří, že Kleofáš mohl nejprve vstoupit do nějakého kláštera v jihozápadním Rusku, načež odešel na Svatou horu Athos, aby zlepšil své klášterní činy. Neexistují žádné přesné údaje, kdy Kleofáš přišel na Athos a kdy se setkal s Paisiem Velichkovským - mohl přijet s Paisiem ve stejnou dobu, nebo mohl přijet dříve. Starší Paisios strávil 17 let na hoře Athos – od roku 1746 do roku 1763 o samotě a v klášteře svatého proroka Eliáše. Zda Cleopas žil s Paisius v této době, cvičit přísné výkony, zůstane neznámý. Je možné, že před odchodem z Athosu žil Kleofáš v jiném klášteře, protože v rejstříku dekretů poustevny Vvedenskaja byla uvedena informace, že Kleofáš byl „hieromonk, který pocházel z hory Athos z kláštera Zugraf“ 60. Tento klášter Zografskij mohl být dobrým místem pro Kleofášovu výchovu v životosprávě a přísných pravidlech monastického života v osamělém monaismu poustevny nebo cely. Tato pravidla Athonitů přinesl starší Kleopas do Vvedenské Ermitáže. Subbotin N. píše, že Kleofáš „přijal mnišskou výchovu na Athosu, kde strávil většinu svého života praktikováním duševní modlitby a duchovní práce spolu se starším Paisiem Velichkovským, který byl tehdy na Athosu. Když je těžké životní okolnosti donutily Athos opustit, Paisius odešel do Moldávie a P. Kleopas se vrátil do Ruska. Dobronravov V.G. se domnívá, že Kleofáš opustil Athos spolu s Paisiusem Velichkovským, ale nezůstal s ním v Moldavsku, ale odešel do Ruska. Než v roce 1758 vstoupil do Vvedenské poustevny, mohl Kleofáš zůstat v některém z klášterů nebo mít celu v lesích, ale Dobronravov V.G. domnívá se, že pokud Kleofáš po návratu z Athosu žil v některých klášterech, v žádném z nich dlouho nežil a do žádného z nich nebyl přidělen 62. Podle V.G. Dobronravov, Kleofáš si Vvedenskou poustevnu vybral kvůli její odlehlosti na ostrově Vjatského jezera 63, mezi lesy a bažinami - mohla by tak připomínat odlehlé kláštery Athonitů. Vvedenská poustevna navíc neměla půdu, což z klášterů udělalo ekonomické hospodářství, což odvádělo pozornost od skutečného klášterního života. Kleofáš přišel do Vvedenské poustevny ve věku asi 45 let jako hieromnich a svou morální autoritou a čistotou mnišského života si získal přízeň malých bratří. O dva roky později, v roce 1760, když byl rektor Vvedenské Ermitáže, Hieromonk Alimpiy 64, převeden do kláštera Vzkříšení Nový Jeruzalém, bratři jednomyslně zvolili Hieromonka Kleopu za svého rektora. V době, kdy hieromonk Kleofáš převzal správu Vvedenské poustevny, byla již díky úsilí jeho předchůdců upravena - byly zde dva kamenné kostely a kvalitní cely pro bratry. But on o. Kleofáš měl další obavy o udržení vytvořeného zlepšení pouště, stejně jako obavy o nalezení finančních prostředků na údržbu bratří kvůli nedostatku, jak bylo uvedeno výše, půdy. Pouze světské dary byly zdrojem příjmů pro poušť a jak Dobronravov V.G. píše: „Větší či menší množství těchto almužen nebo jejich nedostatek závisely zcela na osobnosti opata, na jeho charakteru a schopnosti přilákat k sobě a svému klášteru štědré dárce a dobrodince“ 65 . Opat, hieromonk Kleopas, má tak vysoké morální ctnosti, které vyvolávají úctu a respekt těch, kteří s ním přišli do styku. Vzhledem k tomu, že se Vvedenskaja Ermitáž nacházela mezi bažinami a lesy, bylo možné najít dobrodince pouze v Moskvě a Kleofáš často navštěvoval hlavní město, aby hledal štědré dárce a udržoval s nimi dobré vztahy. Ale neméně důležitá byla odpovědnost opata poskytovat morální vedení bratřím, které mu byly svěřeny. Starší Kleofáš to považoval za svou povinnost, horlivě plnil své povinnosti opata, ale jak poznamenává autor: „jeho srdce rmoutilo, že obraz služby Kristu Spasiteli, který přijal, nebyl tak snadno vnucen bratřím z jeho kláštera, že mezi těmito bratry byli lidé prodchnutí zcela odlišnými náladami“ 66 . Povinnosti opata těžce tížily Kleofášovu duši; světské starosti ho odvedly od skutečného mnišského života, na který byl na hoře Athos zvyklý. A proto se rozhodl tajně opustit vvedenskou Ermitáž a hledat odlehlé místo, což v únoru 1765 učinil a zanechal bratřím dopis s rozloučením a instrukcemi. Z tohoto dopisu je zřejmé, že Kleofáš se začal bát mravní odpovědnosti za dílo, které mu bylo svěřeno na Božím soudu, a rozhodl se věnovat pouze obavám o svou spásu. Začalo se mu zdát, že není hoden být opatem, a protože jím je, dopouští se těžkého hříchu. Kleofáš ve svém dopise o této věci píše: „Proto jsou soudci nazýváni běžcem nebo darebákem od člověka, protože i kdyby mi to celý svět vyčítal, bude pro mě hledat nejlepší milosrdenství od Boha a odpuštění mých hříchů“ 67 . Diecézní úřady ohlásily útěk hieromonka Kleofáše Svatému synodu a Moskevskému synodnímu úřadu a vyslaly příkazy k zadržení uprchlíka. Sám Kleofáš se ale nečekaně přiznal na konzistoře Pereslavl, kde byl zatčen, spoután a podroben výslechu. Při výslechu Kleofáš otevřeně přiznal, že opustil poustevnu, obtěžkán opatstvím, odešel bydlet do poustevny, ale činil pokání a hodlal se vrátit do pereslavské diecéze. Toto Kleofášovo svědectví, poukazuje Dobronravov V.G., odhaluje jeho motivy, v nichž není nic trestně mravního a základem jeho jednání jsou pouze dobré úmysly 68. Ale upřímné vyznání a pokání nezměkčilo soudní rozhodnutí Pereslavlské církevní konzistoře - Hieromonk Kleopas byl vystaven přísnému trestu biskupem Sylvestrem a poslán do Nikitského kláštera. Po nějaké době však bratři z Vvedenské Ermitáže poslali vladykovi žádost, aby vrátil Hieromonka Kleofáše opatovi jejich kláštera. Biskup Sylvester si vyžádal potvrzení o Kleofášově chování v Nikitském klášteře, na což se mu dostalo následující odpovědi: „skromný, mírný, poslušný, trpělivý a tichý, neopustil klášter, sám nevstupoval do žádných podniků a nepřijímal cizí lidi do své cely a měl pravdu ve všech ctnostech patřících k mnišské hodnosti a neprováděl žádné mnišské činy. pokorně se podrobil přísnému trestu a zůstal na morální vysoké půdě. Po prosbě bratří a zpětné vazbě na Kleofášovo chování biskup Sylvester zmírnil své tvrdé rozhodnutí a vrátil staršího zpět do Vvedenské poustevny na místo opata, čímž omezil jeho cestování mimo klášter. Následně se Vladykovi podařilo Kleofase lépe poznat a spravedlivě zhodnotit jeho čin, což pomohlo navázat mezi nimi následné úzké srdečné vztahy. Duchovní břemeno však Kleofáše sužovalo a o čtyři roky později, na konci roku 1769, znovu tajně opustil Vvedenskou poustevnu a poslal biskupu Gennadijovi dopis s následujícími slovy: „Uvědomte si, svatý mistře, že jsem váš služebník, mnohohříšný starší Kleofáš, bývalý stavitel poustevny Vvedenského ostrova a její pohodlné místo, kde jí lord nechal odpočinout na této memi, kde jí lord nechal odpočinout. samotu plakat nad svými hříchy, kterými jsem se provinil v rukou opata, protože jsem hříšný člověk, nemohu slovně pást ovečky existence, i když jsem už byl v nouzi, ale viděl jsem, že podle Pánových slov není pro mě nic jiného než hřích: slepec vedl slepého, oba spadli do jámy“ 70. Tato slova a další text dopisu charakterizují stav staršího Kleofáše – ukazují jeho lítost nad morálním břemenem povinností opata a jeho nehodnost tohoto titulu. Cítil stáří a blízkou smrt a zbytek svých dnů chtěl věnovat věci osobní spásy prostřednictvím mnišských skutků. Kleofáš byl zapsán na seznam hledaných, ale brzy se sám přiznal a napsal biskupovi žádost, ve které s úplným pokáním žádal, aby byl umístěn do vvedenské Ermitáže jako prostý mnich. Biskup Gennadij neuložil Kleofášovi přísný trest a jeho prosbu milosrdně splnil. Starší Kleofáš tedy vstoupil „pod vedení“ kláštera, jehož byl mnoho let opatem. Ale i ponížený tímto postavením požíval stejné úcty od bratří, kteří znovu požádali biskupa, aby vrátil Kleofáše do opatství. Biskup Gennadij však tuto žádost odmítl. Následně starší Kleofáš sepsal petici za jeho převedení do diecéze Krutitsa, jejímž pánem byl biskup Sylvester, který mu byl blízký. On se na to obratem zeptal biskupa Gennadyho. A v roce 1771 se starší Kleofáš přestěhoval do diecéze Krutitsa, protože byl blízko svému blízkému příteli Vladykovi Sylvesterovi. Ale bratři z Vvedenské poustevny se nevzdali naděje na návrat svého milovaného staršího Kleofáše k opatovi a píší dopis adresovaný Vladice Gennadymu, který obratem žádá Vladiku Sylvesterovou, aby propustila Kleofáše, tehdy v klášteře Vzkříšení Nový Jeruzalém, do Vvedenského kláštera. Kleofáš možná zpočátku odmítal funkci opata, která ho tížila a kterou dvakrát opustil. A biskup Sylvester možná s neochotou nechal svého přítele odejít. Ale díky úsilí bratří a Boží Prozřetelnosti se starší Kleofáš stal potřetí rektorem Vvedenské Ermitáže. Po svém návratu starší Kleofáš pro své pokročilé roky a chatrný zdravotní stav již nepomýšlel na odchod z Vvedenské poustevny a zcela se věnoval zvelebování kláštera a péči o mravní výchovu jemu svěřených bratří. Dobronravov V.G. charakterizuje staršího: „vyrostl v přísných pravidlech mnišského života na Athosu, zcela prodchnutý duchem mnišství, vždy kráčel vpřed ve splnění všech požadavků mnišského života a dával živý příklad k následování“ 71. Kleofáš byl vždy v modlitební náladě, neustále četl díla velkých učitelů mnišství, svatého Efraima Syrského a svatého Jana Klimaka, a čerpal z nich duchovní pokrm. Starší Kleofáš se kvůli intenzivní osamělé modlitbě a úplnému soustředění v Bohu odebral se svými nejbližšími učedníky do okolních lesů. V přísných Pravidlech služeb Božích, které Kleofáš přinesl do kláštera Vvedenskaja z kláštera Athonitů, vidíme naplnění mnišského pravidla Ježíšovou modlitbou 72. Podstatu mnišského života viděl Kleofáš v následujícím, zdůrazňuje autor: „ideálem mnicha by neměly být vnější drsné činy, ale výchova mysli a srdce v duchu Kristova učení, kultivace ducha mírnosti, pokory, odříkání se světa a oddanosti Kristu. Vnější užitky budou hodnotné pouze tehdy, když jsou vnitřním projevem3, bez tohoto přirozeného rozpoložení.“7 V roce 1774 se do Vvedenské poustevny přestěhovali nejlepší mniši ze Sanaksarské poustevny: Ignác, který byl rektorem Vvedenské poustevny po Kleofovi, Macariovi, novicovi Theodorovi a později Archimandritu Theophanovi z Novoezerska. V této době také přibývalo řeholních bratří. V této době byly navázány stálé vztahy s moldavskými kláštery, kde pod vedením stařešina Paisia ​​Velichkovského kvetl klášterní život. Příběhy navštěvujících mnichů z Moldavska a příběhy samotného Kleofáše o Athosu uchvátily mnichy z Vvedenské poustevny, mnozí uvažovali o tom, že se vydají do Moldavska a dále na Athos. Kleofáš požehnal mnichům, kteří si přáli vykonat pouť, a až 15 mnichů, včetně hieromonka Ignáce a novice Theodora (budoucího archimandrita Theophana), se vydalo na výlet do Moldávie. Sám Kleofáš postupně slábl na síle a zdraví, cítil blížící se smrt. Za svého nástupce ve správě Vvedenské poustevny určil hieromonka Ignáce a symbolicky na něj umístil svůj archimandritský kříž. Starší Kleofáš si odpočinul 9. března 1778 a byl pohřben ve Vvedenské církvi na jižní straně oltáře. Starší Kleofáš 16 let vládl Vvedenské Ermitáži; pod jeho vedením vzrostl klášterní život do nebývalých výšin. Starší Kleofáš ze Svaté hory Athos az moldavských klášterů přinesl do života poustevny Vvedenskaja to, co tvoří podstatu mnišského úspěchu, to, bez čeho je nedosažitelné získání milosti naplněné bezohlednosti – mentální Ježíšovu modlitbu. Dalšími studenty svatého Paisije Velichkovského byli Schemamonk Theodore (Polzikov) a Hieroschemamonk Kleopas (Antonov), kteří společně v roce 1801 odešli z Moldavska od staršího Paisia do Ruska. 2.3 Schemamonk Theodore (Polzikov) Schemamonk Theodore se narodil v roce 1756 ve městě Karachev v provincii Oryol. Poté, co brzy ztratil otce, byl poslán svou zbožnou matkou do domu arcikněze, aby se naučil číst, psát a zpívat. Jak píše autor jeho života: „U mladého Theodora se brzy ukázaly šťastné schopnosti mysli a jeho duše byla osvícena tím světlem pravé moudrosti, jímž Zdroj světla osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět (Jan 1:9)“ 74. Pozornost na posvátné zpěvy, modlitby a učení Církve, pokyny a lekce od duchovního učitele připravily Theodora v jeho mládí na těžké činy křesťanského života. Po ukončení studií se Theodore zabýval obchodováním v malém obchodě v Karačevu, ale jeho srdce nebylo ve světském zboží. Rozhodne se opustit svět a svou matku, aby se mohl uchýlit do opuštěného kláštera sloužit Bohu. Poté, co Theodore opustil svůj domov, přišel do Ermitáže Ploshchanskaya, která se nacházela 80 verst od Karačeva. Opatem pouště byl v té době zkušený a laskavý stařec Serapion. Když se tam mladý Theodore usadil, vstal v duchu při pohledu na příkladný život a zbožné skutky bratří. Později byl ale Theodor nucen klášter opustit kvůli hořkým slzám své matky, která ho našla v poušti. Theodore se vrátil ke světským záležitostem, což ho přivedlo do hříšného pokušení – nechal se svést krásou ženy a propadl zhýralosti. „Velký byl Theodorův pád, ale jeho vzpoura byla ještě větší“ 75, čteme v jeho životě, „uprostřed starostí a starostí všedního dne – v příbytku marnivosti a pokušení si Theodor se zármutkem ducha vzpomněl na onen blažený stav své duše, který si užíval ve dnech poklidného mnišského života – a tekly mu slzy7 – a slzy7. Theodore pod rouškou poutě opustil dům svého otce a odešel do kyjevsko-pečerského kláštera, ale poté, co tam nějakou dobu zůstal, spěchal za hranice Ruska do kláštera v Moldavsku. Dorazil do Nyametského kláštera, kde bylo asi sedm set lidí skromných bratří pod vedením moudrého vůdce asketů - velkého staršího Archimandrita Paisius. Theodore nejprve odmítli přijmout bratry kvůli jejich velkému počtu, ale Theodore požádal o schůzku se starším Paisiem, který byl nemocný a téměř nikdy neopouštěl svou celu. Starší Paisios s pokorou a radostí přijal cizince Theodora, který s rozpaky a strachem padl k nohám velkého staršího, utěšoval ho slovy lásky a nařídil, aby byl přijat do řad bratří 77 . Theodorova radost a jeho vděčnost vůči staršímu neměla žádné hranice. Theodore byl přidělen k poučení svému duchovnímu otci, staršímu Sophronymu, kterému se srdečně vyznal ze všech svých hříchů. Theodore podstoupil mnišskou poslušnost, zabýval se těžkou prací, ale vždy ho provázela neutuchající srdečná modlitba, která osvěcovala jeho mysl silou Ducha Božího, očišťovala jeho srdce od vášní a hříšných sklonů a naplňovala jeho duši sladkými pocity milosti 78. Po 2 letech byl Theodor přidělen k poslušnosti prosforě sekulského kláštera, ale po nějaké době vstoupil na pole úplného pouštního života. Poté, co obdržel požehnání starších Sophrony a Paisius, přešel k poustevníkům Onuphrym a Nikolai, aby sloužil staršímu starci Onuphrymu a zároveň „zdokonalil svou duši v nejpřísnějším pouštním životě“ 79. V mírnosti a trpělivosti ducha sloužil starším, ale neštěstí je potkalo, když jejich lupiči v klášteře zaútočili na lupiče a zloděje. Po krátké době odešel starší Onuphry k Pánu, a když Theodore ztratil svého moudrého rádce, nemohl vstoupit do své cely bez slz a nářků, kde sloužil staršímu Onuphrymu pět let. Šest měsíců po smrti staršího se Theodore rozhodl vrátit do Nyametského kláštera a opat kláštera, starší Paisius, se z tohoto návratu vřele radoval. Brzy však přišel čas, kdy zemřel starší Paisius a také Theodorův společník, starší Nikolaj, zemřel Pánu. V této době nastoupil na ruský trůn císař Alexandr Blahoslavený, který svým milosrdným manifestem v roce 1801 umožnil volný návrat mnichů, kteří odešli bez povolení do rodné vlasti. Starší Sophronius, jmenovaný opatem, poradil Theodorovi, aby využil císařova milosrdenství, a Theodore podle jeho vůle a rady opustil hranice Moldavska. Až do okamžiku jeho odstranění z Nyametského kláštera oblékal starší Sophrony Theodora do velkého andělského obrazu - schématu. Schemamonk Theodore, který dosáhl ruských hranic, se nejprve usadil v klášteře Cholsky, ale brzy se přestěhoval do opuštěného kláštera Beloberezh, jehož stavitelem byl Hieromonk Leonid. Po nějaké době se uchýlí do pralesní divočiny, aby spolu s hieroschemamonkem Kleopasem žil tichým životem. Brzy se k nim přidá Leonid, který se dobrovolně vzdá své důstojnosti opata. Jak je psáno v životě: "Brzy Prozřetelnost odhalila lidem velké činy poušť milujícího Theodora. Sláva jeho laskavosti, moudrosti a neposkvrněného života se rozšířila všude a ke dveřím jeho cely se začaly hrnout tisíce návštěvníků" 80. Porušení jejich mlčení povzbuzuje poustevníky k přesunu do odlehlých severních končin Ruska. Pokorný Theodore jako první opustil Bílé břehy a zamířil do Novoezerského kláštera v provincii Novgorod. Rektor novojezerského kláštera Theophan přijal Theodora s velkou radostí a poradil mu, aby obnovil poustevnu svatého Nilu Sory pro pouštní výpravy, ale metropolita Ambrož posílá Theodora do paleostrovské poustevny. Zde byl ale pokorný Theodor připraven na zkoušku – dva roky kvůli závisti a pomluvám nemohl starší Theodor opustit klášter, nemohl jít do cel jiných mnichů, nemohl je přijmout do své cely; Theodore se dokázal utěšovat jen samotou a tichem. Po těchto zkouškách byl starší Theodore v roce 1812 nucen hledat útočiště ve skete kláštera Valaam, kam se jeho zaměstnanci Kleofáš a Leonidas přestěhovali o rok dříve. Šest let zde žil Schemamonk Theodore, který si svou moudrostí vysloužil úctu bratří, ale ani zde ho závist některých mnichů nepřešla. "Pronásledovaný starší, v nemoci těla a v zármutku ducha," čteme v jeho životě, "byl nucen hledat útočiště v klášteře Alexandra-Svirského. Považoval se za špínu světa, nehodný pokojného domova na zemi, přestěhoval se do tohoto kláštera se svými bývalými kolegy a tam brzy dokončil těžkou kariéru svého pozemského života" 81. K požehnané smrti staršího Theodora došlo 7. dubna 1822, v den, kdy svatá církev slaví památku svatého Nile Sorského, velkého otce ruské církve v jeho asketickém životě, konatele Ježíšovy modlitby a zakladatele poustevnického života v ruských klášterech. Před svou smrtí v klášteře Alexandra-Svirského dal Schemamonk Theodore svým učedníkům pokyny, včetně přikazování, aby neustále pronášeli Ježíšovu modlitbu, která je spásnou a mocnou zbraní proti duchovním nepřátelům. 2.4 Hieroschemamonk Kleopas (Antonov) Hieroschemamonk Kleofáš, ve světě Kirill Antonov, pocházel z měšťanů provincie Kursk, žil mnoho let v klášteře archimandrity Paisius Velichkovsky. Poté, co v roce 1791 přijal mnišské sliby od staršího Paisia, byl jím důkladně poučen a potvrzen v duchovním životě. V roce 1801 se Kleofáš spolu se Schemamonkem Theodorem s požehnáním starší Sofronie vrátil do Ruska, usadil se nejprve v klášteře Cholna a později se přestěhoval do Beloberežské Ermitáže, kde byl rektorem hieromonk Leonid, původem z Karačeva, jako Fr. Theodore. Zde byl v roce 1804 Kleofáš vysvěcen na hierodiakona a hieromona. V roce 1811 se Leonidas a Kleofáš přestěhovali do Valaamu, kde se k nim o rok později připojil Theodore. Asketové žili v klášteře Valaam více než pět let, pod vedením staršího Paisia ​​82 podstupovali duševní práci. Zde velcí starší svou pokorou a duchovní moudrostí přitahovali mnoho místních bratří, kteří chtěli mít prospěch z jejich duchovního vedení 83 . Otec Kleofáš, milovník ticha, neustále praktikoval mentální Ježíšovu modlitbu a přitom plnil všechny poslušnosti skete. Ale zároveň zde starší Kleofáš prošel útrpnou cestou, trpěl horlivci vnějších činů, kteří nebyli obeznámeni s činem duševní modlitby. Hieromonk Kleofáš zemřel v klášteře Valaam 19. května 1816 ve věku 66 let 84. 2.5 Schemamonk Afanasy (Zacharov) Vynikající student, reverend Paisius, byl schemamonk Afanasy (Zacharov). Pocházel ze šlechtického rodu, v mládí sloužil u husarského pluku jako kapitán, ale ve 30 letech odešel do důchodu a vstoupil do Nyametského kláštera, kde byl starším Paisiem tonsurován mnichem. Více než sedm let žil v Nyametském klášteře, kde se „s požehnáním staršího Paisia ​​nejvíce zabýval opisováním pokynů z otcovských knih o modlitbě, pokoře, trpělivosti, poslušnosti, lásce a dalších ctnostech, o jejichž získání se vždy staral“ 85 . Pro osobní potřebu a žádost byl v roce 1777 s mnichy Ambrožem a Feofanem propuštěn do Ruska, ale nemohl se vrátit zpět, pro což velmi truchlil. Byl přidělen do Floriščevské poustevny v provincii Vladimir, kde nějakou dobu vykonával povinnosti pokladníka; později žil v Gorochovském klášteře, ale v obou klášterech měl mnohá žalostná pokušení. V roce 1806 odcestoval na pouť do Kyjeva, ale kvůli nemoci na zpáteční cestě zůstal v Běloberežské poušti. V roce 1815 se s požehnáním Jeho Milosti Dosifei přestěhoval do poustevny Ploshchanskaya, kde zůstal natrvalo a žil v klášteře 10 let. Jeho desetiletý pobyt v Ploščanské poustevně byl příkladem pro všechny bratry; v jeho životě čteme, že: „mnozí využili jeho života, poučení a lásky; neboť tento starý muž byl mírný, shovívavý, pokorný, milosrdný, soucitný a láskyplný ke všem“ 86. Starší Afanasy byl pohostinný, každého přijal, utěšoval a poskytoval, co bylo potřeba, nasytil každého, dokonce obětoval vlastní jídlo. Stařeček byl milosrdný i k němým tvorům – vždy se postaral, čím ptáčky nakrmit. I když byl slabý, vždy splnil pravidlo, které mu přikázal starší Paisius – dělal to ráno a večer a přitom se poklonil dvěma sty. Nikdy neseděl na bohoslužbě, vždy zůstal až do propuštění. Když se hrálo čtení z Prologu nebo Vysvětlujícího evangelia, starší Athanasius zintenzivnil svou pozornost, přistoupil k samotnému čtenáři, zamyšleně poslouchal čtení, sklonil hlavu a opřel si hruď o berli a často se slzami v očích zaznamenal velký přínos Božího slova, a když se vrátil do své cely, spěchal, aby si ho poprvé zapsal na bohoslužbu8. Mnozí k němu přicházeli pro duchovní rady a on každého zval s velkou láskou, vždy mluvil s krajní pokorou, jako by to nevěděl, a většinou mluvil o dobrých mnišských pravidlech a ctnostných starších. Zvláště rád vyprávěl svým studentům o svém učiteli, starším Paisiusovi, archimandritovi z kláštera Nyamets. Starší Afanasy opakovaně přijížděl do Moskvy, kde vedl duchovní rozhovory o chytré práci s hieromonky z Novospasského kláštera - Alexandrem (Podgorčenkovem), budoucím archimandritem z Arzamas, a Filaretem (Pulyashkinem), kteří, ačkoli Paisia Velichkovského osobně neznali, používali duchovní nauky svatých otců8, přeložil Paisius.8 Starší Athanasius blaženě zemřel 17. října 1825 v poustevně Ploščanskaja v náručí svého nejbližšího žáka Hieromonka Macariuse 89. 2.6 Schemamonk Afanasy (Okhlopov) Jedním z nejplodnějších studentů svatého Paisia je schemamonk Athanasius, který si v korespondenci někdy říkal Athanasius ze Svyatogorsku. Schemamonk Afanasy, ve světě Andrei Nikolaevich Okhlopov, sloužil jako sekretář Senátu před svou klášterní tonzurou. Opouští svět a přichází do Moldávie k staršímu Paisiusovi, od něhož byl pověřen pro budování starší Sophrony. Na pokyn staršího Paisia ​​šel Athanasius na Svatou horu Athos. Po smrti staršího Paisia ​​strávil schemamonk Afanasy pět let na Athosu a vrátil se do Nyametského kláštera ke svému duchovnímu otci Archimandrite Sophronymu. Za staršího Paisia ​​patřil Schemamonk Athanasius mezi zkušené písaře, kteří opisovali patristická díla. Na příkaz staršího Paisia ​​se Schemamonk Athanasius nejednou vypravil do Ruska navštívit vysoce postavené duchovní a byl to právě on, kdo byl v roce 1791 pověřen předáním rukopisu Filokálie, přeloženého starším Paisiem z řečtiny do slovanského jazyka, Gabrielovi, metropolitovi Petrohradu a Novgorodu. Během vydávání rukopisu byl starší Athanasius v Petrohradě a pomáhal vědcům v obtížných případech něco napravit, spolu s opatem kláštera Valaam Nazarius Hieromonkem Feofanem (Sokolovem) a hierodeakonem Philaretem (Pulyashkinem). „Oni,“ řekl moudrý arcipastýř učeným překladatelům, „ačkoli neznají řečtinu jako vy, znají ze zkušenosti lépe duchovní pravdy, které jsou nepochopitelné pouze knižním učením, a proto mohou správněji chápat význam pokynů obsažených v této knize“ 90. Po vydání Philokalia v roce 1793 se schemamonk Afanasy na nějaký čas usadil v roslavlských lesích, ale brzy odešel na Athos. Těsně před smrtí staršího Paisia ​​dorazil do Nyametského kláštera a po jeho smrti strávil dalších pět let na Athosu a vrátil se do Nyametského kláštera ke svému duchovnímu mentorovi Archimandrite Sophrony. Předpokládá se, že Schemamonk Afanasy odešel z Moldávie do Ruska v roce 1803. V roce 1805, již ve Svenském klášteře, měl plodný duchovní vliv na Timofeje Putilova, budoucího opata Optiny Pustyn. Starší Afanasy komunikoval v klášteře Svensk s jeho rektorem Philaretem, budoucím metropolitou Kyjevem, patronem mnišství a staršovstva 91. Když byl starší Afanasy v Rusku, neztratil své duchovní spojení s klášterem Nyametsky. Dopisoval si s opatem, starším Sophroniem, rmoutil se nad pravidly a tradicemi kláštera Nyametsky a měl otázky pro svého duchovního učitele. Schemamonk Afanasy obdržel od starší Sophrony „Život staršího Paisia ​​Velichkovského“ a některé jeho spisy, které později skončily v Optině Ermitáž a byly vydány v Moskvě v roce 1847 92 . Starší Afanasy zemřel v roce 1811 v náručí svého přítele Schemamonka Afanasyho (Zacharova) ve Svenském klášteře a byl tam pohřben. O Schemamonkovi Paulovi se nedochovalo mnoho informací. Je známo, že byl žákem a tonzurou staršího Paisia ​​Velichkovského. Do Ruska odešel z Njametského kláštera na počátku vlády Alexandra I., usadil se v klášteře Simonov, kde prožil svůj asketický život 93 . Starší Paul byl mentorem hieromonka Josepha při výkonu chytré práce. Devět let před svou smrtí upadl stařešin do stavu uvolnění, ve kterém zůstal nehybně až do své smrti v roce 1825. Starší Pavel snášel těžkou nemoc s velkou trpělivostí, díky čemuž byl poučný a užitečný pro všechny návštěvníky, kteří k němu přicházeli. A za jeho nestěžující se trpělivost ho Bůh po jeho smrti oslavil - tisíce moskevských obyvatel, když se dozvěděli o jeho smrti, přišly na tři dny, aby zaplatili svůj poslední dluh velmi nemocnému starci. Jeho Eminence Filaret, metropolita Moskvy, se rozhodl osobně uctít 96letého staršího slavnostním pohřebním obřadem. A z vůle biskupa Philareta byl Schemamonk Pavel pohřben ve spodním patře pod oltářem kostela Sergius 94. 2.8 Monk Feofan (Optina Pustyn) Student svatého Paisia, mnich Theophanes, byl jedním z prvních, již v roce 1800 přinesl Optině Pustyn učení velkého staršího Paisia. Feofan, před svou tonzurou, Theodore Talunin, rodák z vladimirské provincie, byl ve službách černomořského kozáckého vojska, ale kvůli nemoci odešel v roce 1791 do výslužby. Nějakou dobu byl v Sophronium Ermitage u Archimandrite Theodosia, odtud odešel do Moldávie, kde studoval mnišství, podstoupil přísnost u staršího Paisence. Po smrti staršího se Paisiya vrátil do Ruska a v roce 1800 vstoupil do Optiny Pustyn. Mnich Theophan se vyznačoval velkou mírností a extrémní nežádoucností, byl přísným rychlejším a velkým mužem modlitby. Horlivost pro výkon půstu ho v roce 1819 přiměla strávit svatý čtvrtý den zcela bez jídla. V postní době se usadil v roslavlských lesích, kde Fr. Mojžíš (Putilov). Schema-Archimandrite Moses popisuje čin mnicha Theophana a svědčí o tom, že stařešina během celého půstu nic neochutnala, jednou týdně pil pouze vodu smíchanou s octem na sucho v ústech. Theophan seděl na chodbě jejich cely a vykonával modlitební pravidlo před obrazem Ukřižování Páně napsaným na plátně, který nosil stále s sebou. Kromě obvyklé denní bohoslužby opravil pravidlo velké cely, provedl až 800 úklonů a v noci nechodil spát, celou noc stál na modlitbách a svazoval se provazy, aby neupadl vyčerpáním. Kromě těchto výkonů pomáhal poustevníkům zapalovat kamna, zpívat na bohoslužbách a přitom vypadal vesele. Poté, co Theophan vydržel tento obtížný čin s Boží pomocí, přijal svatá Kristova tajemství. Následně žárlil znovu takto trávit půst, ale nastydl, onemocněl těžkým kašlem a ochuzen o tělesnou sílu odešel 15. června 1819 k Pánu. Několik minut před smrtí Fr. Mojžíš se zeptal staršího, zda se jeho duše bojí smrti. Na to odpověděl: "Radostně si přeji být propuštěn z tohoto života." A hned začal končit, zvedl ruku, aby udělal znamení kříže a odevzdal svého ducha do rukou Božích. Byl pohřben v poušti 96. 2.9 Hieroschemamonk Theophanes (Solovecký klášter) Hieroschemamonk Theophan byl šiřitelem tradic sv. Paisija na dalekém severu Ruska, v Soloveckém klášteře. Feofan pocházel z maloruských farmářů, brzy přišel o rodiče, a proto byl v 16 letech nucen věnovat se farmaření, aby uživil sebe a svého bratra a sestru. Z jeho života se dovídáme, že jednoho dne, když pracoval na poli, „božské světlo osvítilo jeho duši, jeho srdce naplnila zvláštní něha: právě v tu hodinu vypřáhl své voly, opustil půdu, pluh, a aniž by se rozloučil se svým bratrem a sestrou, unesen láskou ke Kristu, opustil svou rodnou zemi“ 97 . Theophan dorazil do Kyjevsko-pečerského kláštera, kde byl přijat jako novic a kde sloužil sedmnáct let. Theophan sloužil asketickému Dosifeiovi, který třicet let žil v ústraní ve své cele. Dosifei měl vhled a zvláštní dar řeči, odhaloval tajné hříchy lidí a vyzýval je k pokání a také varoval před budoucími potížemi a pokušeními. Zatímco pobýval u Dosifeie, Theophanes studoval s asketou mnišského života. Kdysi chtěl Theophan navštívit svatá místa Kristova pozemského života, k čemuž žádal Dositheovo požehnání, ale dostal odpověď: „Nemáš cestu ani do Jeruzaléma, ani na Svatou Horu; jiná cesta ti bude předložena v pravý čas; a teď, chceš-li, jeď do Moldávie, bude to pro tebe výhodné“ 98. A Theophanes se vydal na cestu společně s moldavskými mnichy, z nichž jedním byl Sophronius, přítel a společník staršího Paisia. Když se Theophanes a jeho společníci přiblížili k Nyametskému klášteru, setkal se s nimi sám starší Paisius a pozdravil Theofana těmito slovy: „Dítě, Theophane, tvá cesta k nám, ubohým, nebyla marná; Bůh sečetl všechny tvé kroky; připraví ti svou odměnu.“99 Po příjezdu Theophanes bydlel v klášteře Nyametsky, ale také navštěvoval jiné kláštery, studoval místní obřady a klášterní předpisy a také zvyky mnišského života. A příklad ze života zdejších mnichů byl pro něj velmi poučný – žasl nad jejich naprostou nemajetností; v jejich celách nebylo nic kromě ikon, knih a nástrojů pro vyšívání. Místní mniši se vyznačovali pokorou, pýcha a ješitnost byla eliminována, neznali nenávist a vzájemné urážky. Pokud náhodou někdo neopatrností nebo vehemencí druhého urazil, okamžitě se s uraženým usmířil. A pokud někdo nechtěl odpustit svému bratru, který se provinil, byl vyloučen z kláštera 100. V klášteře tehdy se starším Paisiem žilo až sedm set bratří a všichni byli na poslušnosti: někteří opisovali knihy, jiní předli vlnu nebo šili kamilavky a kápě, další vyráběli kříže a lžíce nebo dělali jiné ruční práce. Theophanovi se život v klášteře pod vedením Paisia ​​velmi líbil a požádal staršího, aby ho zde nechal. Ale starší měl pro Theofana jiný nápad: „jdi hned do Ruska,“ řekl Paisius, a posluž na chvíli staršímu, který má umřít, a s jeho požehnáním se jdi zachránit, kde ti ukáže“ 101. Theophan vyslechl staršího Paisia, vydal se na cestu a bezpečně dorazil do Kyjeva k samotáři, který mu před smrtí sloužil, mé dítě, moje milované dítě hodně; nyní jdu cestou svých otců; až mě pohřbíš, nezůstávej tady, ale jdi na sever: tam v Soloveckém klášteře najdeš spásu“ 102. Tak dostal Theophanes pokyny k umírání staršího Dosifeie, který zemřel po třicetiletém ústraní ve věku 53 103 let. Theophan se nejprve pokusil neuposlechnout pokynů svého staršího a zůstal v Kyjevě, ale po nějaké době, když si uvědomil Boží nelibost, odešel do vzdáleného Soloveckého kláštera, jehož rektorem byl v té době Archimandrite Jerome. Theophan byl přijat do kláštera a přidělen k poslušnosti k prosforě, kde se setkal s mnichem Klementem, který toužil po pouštním životě a tichu, za což dostal požehnání svého staršího usadit se na odlehlých místech ostrova. Po odchodu svého přítele za ním Theophanes truchlil, hledal ho, a nenašel ho, postavil si zemlánek deset mil od kláštera. Zde poustevník Theophan v noci zpíval Žaltář, klaněl se, přes den jedl jen kořínky a mech a věnoval se ručním pracím. Nyní byla jeho dávná touha žít v poušti ukojena a jeho duše se v poušti cítila jako ve zcela původním živlu. Ale ďábel děsil Theophana různými vizemi, jak je psáno v jeho životě: „Někdy se mu zdálo, že se objevila divoká zvířata nebo draví ptáci a přiletěli v hojném počtu a vyvolali křik; někdy to vypadalo jako armáda nepřátel na koni, někdy byl dokonce bit. Potom se před Bohem klaněl, žádal o pomoc a přímluvu, a Pán ho zachránil.“ 104 Theophan téměř duchovně zemřel, když byl nucen vrátit se do Soloveckého kláštera a byl přidělen k životu na klášterním nádvoří uprostřed světa, a pak se stal hospodyní a poslán do Archangelska na nákupy. Theophanes byl zachráněn jeho přítelem, obyvatelem pouště Clementem, který prostřednictvím ztraceného mnicha řekl svému příteli, aby se vzdal světských honů, protože ho zničí. Theophan, který slyšel tento příběh a slova Klementa, opustil toto zaměstnání a rozhodl se opustit Solovecký klášter a vydal se po moři na lodi do odlehlého života na pobřeží. Theophan mohl zemřít, když se zvedla bouře - jeho loď byla deset dní nesena po moři, ale mnich se modlil ke Kristu s prosbou, aby ho nechal naživu k pokání. Loď byla vyhozena na břeh, zde se Feofan setkal s místním farmářem, který mu ukázal chýši v hustém lese. Feofan měl mnoho dobrých podnětů, bylo mnoho zbožných tužeb, ale nebylo úplné odmítnutí jeho vůle a podrobení se vůli Boží; neexistovalo žádné neústupné odhodlání k askezi. A proto ho Pán napomínal bolestmi a pokušeními, aby upevnil jeho dobrou touhu 105. Feofan trpěl mnoha zármutky od místních obyvatel. Někteří ho přivezli do Kemu, kde ho vzali do vazby a pak ho poslali do Soloveckého kláštera. Utekl a uchýlil se do hlubokých lesů, ale i tam ho objevili lovci, kteří v něm poznali kupce Soloveckého kláštera a domnívali se, že utekl s penězi, které si chtěli přivlastnit. Dlouho a krutě ho mučili, ale aniž dosáhli svého, nechali ho téměř mrtvého, spálili mu chýši, zásoby obilí a výrobní nástroje. Po probuzení se Theophanes se slzami modlil k Bohu: "Vidíš, Pane, moje utrpení, vidíš mé neštěstí: Nemám co jíst a zakrývat svou nahotu; Modlím se o Tvé milosrdenství, pomoz mi. Zemřu zde, bude-li to vůle Boží; ale Pán je schopen posílit mou slabost" 106. Jako zázrakem přežil, když Feofan ztratil všechny své zásoby. jedl mech a shnilé dřevo, dokud nepřišlo jaro. Pak si začal dělat zásoby kořínků, bobulí, mechu, pak začal sít žito a ječmen. Pomáhali mu sousedé vesničané, kteří ho milovali jako svého duchovního otce. Theophan žil na tomto místě 24 let v asketismu, jeho modlitební pravidlo bylo 2400 úklonů denně. Ale místní úřady, které se na Theofana podezřívavě dívaly, ho nahlásily do Soloveckého kláštera, odkud přijel hieromonk Josef a vzal ho do kláštera. To se stalo v roce 1817 za Archimandrite Paisius. Brzy byl Theophan propuštěn ze Soloveckého kláštera do kláštera Golgota na Anzerském ostrově, kde pokračoval ve své modlitbě. Když začal modlitební pravidlo, útoky démonů vzrostly, ale asketa stál v modlitbě neochvějně. Staršímu Theophanovi bylo v té době již 73 let, byl již starý a slabý, prošel mnoha nemocemi a nepřátelskými pokušeními. Mnoho bratří přišlo ke staršímu Theophanovi pro duchovní rady a pokyny a on nikoho neodmítl. Starší Theophan poučil mnichy o modlitbě a střízlivosti, aby byli v modlitbě pozorní, vykonávali ji s bázní Boží a svou myslí hleděli k Bohu. Také svou myslí vykonávali Ježíšovu modlitbu, aby vštípili Krista do srdce a získali Ducha Utěšitele. Nedlouho po Theophanově smrti na něj zaútočili zlí lidé, hledali u něj peníze, zbili ho, vytrhali mu vlasy na hlavě a vousech, popálili jeho tělo hořící značkou a nechali ho sotva naživu. Starý muž ležel napůl mrtvý tři dny, vyčerpaný zimou a hladem, a poté se již nemohl vzpamatovat. V jeho životě čteme: "Ale konec jeho života se blížil. Jednoho dne zasvítilo na jeho celu světlo a zjevil se mu hieroschemamonk Ježíš z Golgoty: "Raduj se, bratře," řekl, "brzy přijde tvůj konec." Měl také určitou vizi, která oznamovala jeho smrt, ale s jistotou řekl, že bude žít až do léta. Starší se nebál myšlenky na blížící se smrt: toužil po ní; ale občas ho zmátla představa přísnosti Božího soudu a výše mnišských slibů“ 107. Feofan strávil zimu ve vážném, bolestivém stavu a na jaře byl převezen do Soloveckého kláštera. Starší Theophan odevzdal svého ducha Bohu 26. července 1819 ve věku 75 let. 2.10 Monks Gerasim, Ambrose, Arseny Mezi žáky staršího Paisia je třeba jmenovat také velké askety - Gerasima a Ambrože. O mnichovi Gerasimovi je známo, že byl tonsurován starším Paisiem, odešel do Ruska, zemřel v Sofroniově poustevně 108, jejímž rektorem byl žák sv. Paisia ​​Archimandrita Theodosia. Starší Ambrož byl mnichem Paisius tonsurován jako mnich a po návratu do Ruska asketizoval v Gorochovském Nikolaevském klášteře. Ambrožovi bylo ctí přijmout od Pána dar duševní modlitby. Čas starcovy smrti je znám z rukopisu z počátku 19. století: „tato kniha byla napsána vlastní rukou nejlaskavějšího staršího, otce Afanasyho, rychlejšího a společníka zesnulého staršího blahé paměti, otce Ambrose, bývalého studenta velkého staršího Paisia Nyametského.0 Starší Ambrose zemřel 17. února 9. února Gorochovský klášter Tento dopis byl napsán 15. listopadu 1812, v den památky velkého staršího Paisia“ 109. Je také nutné zmínit atonského žáka staršího Paisia Arsenyho, který po návratu do Ruska pracoval v roslavlských lesích. Později se Arseny přestěhoval do kláštera Pskov Nikandrov spolu se svým žákem Gerasimem, kde zemřel. 2.11 Hieromonk Vasily (Kishkin) Na jihu Ruska měl velký vliv slavný hieromonek Vasilij (Kishkin). Smolich I.K. píše, že starší Vasilij Kiškin byl přítelem staršího Paisia ​​110. Arcikněz Sergius Chetverikov poskytuje informace, že Hieromonk Vasilij (Kishkin) žil v Moldavsku se starším Paisiem 111. V této práci se opíráme o informace z jeho života, že přišel do Nyametského kláštera z hory Athos tři roky po smrti Paisia. Elder v roce 179 Stejné informace jsou uvedeny v Ortodoxní encyklopedii 112. Na základě toho se domníváme, že by bylo správnější zařadit hieromonka Vasilije (Kishkina) nikoli jako přímého žáka svatého Paisiye Velichkovského a k duchovním pokračovatelům a následovníkům jeho života a učení, kteří nějakou dobu žili v nymametském klášteře velkého vel. Hieromonk Vasilij, v sekulární hodnosti Vladimíra Timofejeviče Kiškina, se narodil v roce 1745 ve Fatežském okrese z věrných a Krista milujících rodičů, kteří ho pilně učili ctnosti od dětství. Jeho otec, který odpovídal na otázky inteligentní mládeže, mu vysvětlil Písmo svaté: „Pokud se, jak řekl, vyhýbáš dětským zábavám a žertům, ale budeš se držet ticha a modlitby, pak budeš nevinný ve svých rukou a čistý v srdci, pak s pomocí Boží vystoupíš na Horu Páně a postavíš se v Jeho svatyni“ 113 . Malé dítě si tato slova hluboce vtisklo do srdce. V sedmi letech byl mladý Vladimír poslán svým otcem do Sarovské Ermitáže, která byla známá svým asketismem. Ve stejnou dobu s ním dorazil i 17letý mladík Nazarius, který se později stal opatem kláštera Valaam. Opat přijal oba mladíky s láskou a dal je staršímu Efraimovi, aby je učil. Po čtyřech letech pobytu v Sarovském klášteře odešel mladý Vladimír s požehnáním staršího do Svatého města Kyjeva. Když dorazil do Kyjeva, viděl Svatou Pečerskou lávru, navštívil Svaté jeskyně, kde se před relikviemi Pečerských svatých se slzami modlil o vedení na cestě spásy. Odtud na pokyn jednoho staršího odešel do kláštera Myropol v provincii Charkov, kde žil tři roky a byl pod jménem Vasilij tonsurován. V té době mu bylo pouhých 15 let. V roce 1764 bylo dekretem císařovny Kateřiny zrušeno mnoho klášterů, včetně kláštera Miropol. V souvislosti s tím se Vasily přestěhoval do Korenské Ermitáže, kde žil velmi dlouho, procházel asketickou vědou a dělal chytrou práci. Vasilij přinášel užitek bratřím a poutníkům, dával duchovní rady a pokyny. Vasily často navštěvoval Zadonský klášter, kde se stal partnerem se svatým Tikhonem Zadonským a stal se jeho žákem. V životě staršího Basila čteme, že „světec ho poučil, jak čelit vášním, a naučil ho osvícení duchovní mysli. Učil ho pozorné Ježíšově modlitbě a řekl: „Když se budeš modlit se vší silou a horlivostí, lenost odejde a tvé srdce bude naplněno Božskou láskou.“ 114 Taková inteligentní a sladká modlitba Fr. Vasily studoval celý život. Ale skromný asketa nemohl najít klid tady, v Korenské Ermitáži, a přitížili mu četní návštěvníci. Rozhodl se opustit toto místo a myslel na horu Athos. V roce 1795 s sebou vzal dva učedníky, Arsenyho a Izraele, vydal se na cestu, a když dorazili na Svatou horu Athos, zřídili celu s kostelem ve jménu sv. Eliáše proroka v Elias Skete. Brzy do Fr. K Vasilijovi se začali hrnout starší a prostí mniši z hory Athos, kteří s ním přišli na duchovní rozhovor nebo požádali o jeho svaté modlitby a požehnání. „On,“ píše autor svého života, „otevřel své Bohem inspirované rty a napojil žíznivé duše sladkým pramenem nejen slovy, ale i činy, projevoval lásku, pokoru, trpělivost, mírnost a milosrdenství všem“ 115. Fr. hodně cestoval. Bazila na Svaté Hoře, navštěvovat poustevníky, poustevníky, starší, mluvit s nimi o duševní modlitbě a vnitřním boji. Ale po několika letech Fr. Vasilij musel spolu se svými studenty opustit Svatou Horu kvůli požáru a strachu z trestu ze strany Turků, ačkoli jeho přáním bylo zůstat zde navždy. V roce 1797 odešli asketové do Moldavska a dorazili do Nyametského kláštera, ale staršího Paisia ​​už nenašli živého; zemřel v roce 1794. V roce 1978 se vrátili do Ruska, do Korenské Ermitáže. A tady o. Vasilij byl pro bratry důstojným příkladem a prokázal vysoké kvality a ctnosti. Pro své zásluhy byl opatem kláštera opatem Macariem pověřen duchovním vedením nad bratry. Otec Vasilij zavedl do kláštera athonitská pravidla. Ale ani zde se soudy nezastavily - docházelo k pronásledování a pokusům o jeho život a docházelo k vážným nemocem. Ale milosrdný Bůh zachoval život svého askety. O nějaký čas později, v roce 1800, se na pozvání biskupa Dosifeie hierodeakon Vasilij přestěhoval do Beloberežské poustevny, která v té době byla pustá a bylo tam pouze 7 bratří pod vedením laického kněze. Biskup napomenul staršího těmito slovy: „Prosím, starší Boží, beloberežská poustevna na tebe již dlouho čeká, až zde budeš bydlet.“ 116. Na žádost bratří byl jmenován rektorem kláštera, předtím byl vladykou Dosifei vysvěcen na hieromonaše. Mniši radostně přijali svého vůdce, čteme v životě, a „jejich požehnaný rádce se slzami pronesl koncilní modlitbu a prosil Pána, aby neopouštěl své služebníky, kteří žijí ve svatyni a důvěřují pouze jemu“ 117 . Starší Vasilij a Královna nebes se modlili, když ho navštívila touha a myšlenky na opuštění kláštera a opatství. A Matka Boží se nad ním smilovala, vyléčila ho z jeho duchovní nemoci as Její pomocí byl klášter obnoven a přitahoval stále více bratří. Jeho učedníci, hieromonk Seraphim a Fr., přijeli do kláštera navštívit staršího Vasilije. Leonid, který byl jím tonsurován v roce 1801, stejně jako vážení a ctění starší - Hieromonk Kleopas a Schemamonk Theodore, žáci staršího Paisia, kteří s ním žili v klášteře Nyametsky. Do Beloberežského kláštera přinesli Chartu Njametského kláštera týkající se ubytovny a služby, kterou představil Fr. Vasilij a Fr. Leonid. "Tak," píše autor života, "byla rada bratří u P. Vasilije ze dne na den rozmnožena a ozdobena Boha milujícími dušemi, které všemožně posiloval v sebeobětování a odřezávání vlastní vůle. Horlivě dbal na dobré chování všech, postupně všechny navykal na mona v hoře Athos a sám se učil v hoře Svaté a on sám." 118. V klášteře bylo mnoho dobrodinců, prosperoval i hospodářský život - Fr. Vasily postavil mlýn, pilu, hotel, mnoho buněk a další budovy potřebné pro ubytovnu. Známé jsou i osobní duchovní činy staršího Vasilije: „byl to inteligentní dělník, podstoupil duševní modlitbu, kvůli které po večerní vládě odešel do lesa, kde měl celu, a tam sám v tichosti mluvil s Jediným Bohem; a když padla noc, vrátil se do Příbytku“ 119. Beloberežský klášter proslul svatým životem a církevním děkanstvím po celé ruské zemi a sám starší Vasilij se stal známým mnoha urozeným osobám v hlavním městě, proto ho carevna povolala do svých královských komnat, ale ze své pokory se takovému setkání vyhnul. Ne nadarmo se Beloberežská poustevna nazývá semeništěm mnišství - duchovní děti a žáci staršího Vasilije z Běloberežské poustevny byli jmenováni opaty: stavitel Serafim - do kláštera Ploščanskaja, Archimandrita Melchizedek - do moskevského kláštera Herptin Belo Simonov otec Heyptin, otec Heberežo Leonid - (O Filaret - do Glinskaya Ermitage 120 . Starší Vasilij se kromě vnějšího zvelebování beloberežského kláštera zabýval tím nejdůležitějším - horlil za spásu duší slovního stáda, které mu Bůh svěřil: „s jakou rozvahou a moudrostí tento Kristův duchovní pracovník kultivoval pole srdce každého, kdo k němu přišel do kláštera, pod dobrou vůlí poslušnosti“. Starší Vasilij mnichům radil především, aby se snažili zůstat ve svých celách s bázní Boží, aby četli Otce nesoucí Boha a pronášeli v mysli Ježíšovu modlitbu a psali si slova modlitby do srdce, a také se klaněli, jak nejlépe dovedou, často a s něhou 122. Starší Vasilij, vyhýbaje se lidské chvále, začal žádat vladyku Dosifei o mír. S jeho požehnáním přenesl vedení kláštera na hieromonka Pitirima, který, ač byl žákem Fr. Vasilij, se stal jeho pronásledovatelem. Po pronásledování se starší Vasilij a jeho žák, schématický mnich Athanasius z Athosu, přestěhovali do kláštera Svensk, ale později se na žádost bratří vrátili zpět. Když klášter pod vedením Pitirima začal upadat, stal se v roce 1804 rektorem beloberežského kláštera Hieromonk Leonid (Optinsky). Starší Vasilij se chystal navštívit Athos, ale Boží prozřetelnost ho zastavila v Oděse kvůli uzavření hranic kvůli válce mezi Tureckem a Ruskem. A oh. Vasily se vrátil pro nové činy. Biskup Dosifei požádal staršího Vasilije, aby žil v Sevském klášteře pro duchovní péči o sestry. Poskytoval užitečné rady a duchovní pokyny sestrám a také přijímal občany, kteří ho žádali o radu. Starší všechny ochotně přijal, požehnal a poučil, načež od něj návštěvníci odcházeli s duchovní útěchou. Zejména návštěvníkům poradil, aby pamatovali na Boha a odříkali Ježíšovu modlitbu 123. Z Boží prozřetelnosti žil starší Vasilij nějakou dobu v Korenské poustevně, ale po nějaké době se přestěhoval do Glinské poustevny, kam ho přitáhl nevysvětlitelný pocit. Po příjezdu nalezl klášter ve velké pustině; bylo tam jen 10 bratří. A starší Vasilij a jeho žák Anastasius pracovali na vybavení kláštera Glinsk. Ale velkým zlem v klášteře bylo opilství, a když ho mezi mnichy vymýtil, byl starší vystaven rouhání se svému učení ze strany opata a bratří. Bylo tam mnoho závisti a pomluv, ale starší vše pokorně snášel, odpustil všem svým provinilcům a modlil se za ně. Starší Vasilij se modlil ke Královně nebes o poselství z kláštera hodného opata, a když paní vyslechla tyto modlitby, poslala k nim staršího z Ermitáže Sophronium, Fr. Filareta. Sám starší Vasilij požádal biskupa o jmenování o. Philaret jako rektor Glinské poustevny, s nímž po svém zvolení začal organizovat klášter - rektor Philaret se staral o vnější blaho kláštera a starší Vasilij o organizaci vnitřního řádu: „vzdělával bratry, utěšoval slabochy, ponižoval pyšné, smiřoval ty, kdo byli ve válce a opilci, se svou dobrotou a smířil se s bratry vzdálit se hněvu a zůstat ve vzájemné lásce, aby nesloužila světu jako pokušení“ 124. Starší Vasilij strávil deset let v Glinské poustevně, poté byl pronásledován kvůli závisti a pomluvám. Starší pokorně snášel své vyloučení z kláštera a přestěhoval se do Ploščanské poustevny, kde již nenašel svého žáka Fr. Seraphim. Rektor Glinské Ermitáže po vyhnání Fr. Vasilij ho v dopise staršímu požádal o odpuštění, že poslouchal pomlouvače a přesvědčivě ho vyzval, aby se vrátil, a tím sebe i jeho uklidnil. Starší mu odpověděl následujícími slovy: "S radostnými slzami děkuji a oslavuji Boha, který mě svými nepochopitelnými osudy přivedl do tichého a tichého útočiště. Proboha, odpusť mi, hříšníku! Všechny vás objímám láskou, líbám a odpouštím" 125. Bůh dal zjevení staršímu Vasiliji o době jeho smrti; o své smrti informoval bratry rok a půl předem a sám se na smrt začal předem připravovat. S požehnáním svého opata postavil v tiché poušti stísněnou celu a odešel do ústraní. Autor života píše, že „jeho modlitební díla v ústraní byla následující: vykonával každodenní bohoslužby, kromě liturgie. Navíc se neustále věnoval myšlenkové modlitbě, četl ve svém srdci střídavě Ježíšovu modlitbu a Modlitbu Theotokos. Někdy svatý Ioannikis pronesl modlitbu: „Moje naděje je Otec, mým útočištěm je Duch Svatý“. Po retreatu se starší Vasilij věnoval skutkům víry, duše zachraňujícímu vzdělávání a vedení svých bližních, přičemž každého bez překážek přijal k sobě. Po nějaké době, když starší Vasilij vycítil svou blízkou smrt, začal se připravovat na přechod do věčného života, opouštěl svou celu méně často a přijímal méně návštěvníků. Ale když byl nedávno ve své cele, neopustil svou celu, ani když byl vyčerpán, vykonával pravidlo vsedě a na rtech měl neustálou Ježíšovu modlitbu. Když nadešla hodina jeho smrti, starší zavolal opata Markelina a bratry do své cely a požádal je, aby se za něj upřímně modlili, aby mohl bez úhony překonat utrpení vzduchu. Potom odevzdal svou čistou duši Hospodinu. Starší Vasilij zemřel 27. dubna 1831 ve věku 86 let od narození. Vše výše uvedené v této kapitole umožňuje dospět k závěru, že ve 2. polovině 18. stol. a na počátku 19. stol. Díky zbožným asketům bylo podporováno a duchovně obnoveno doznívající mnišství. Z velké části to byli žáci velkého staršího Archimandrita Paisius Velichkovsky, vychovaní jím v přísných pravidlech mnišství, kteří obnovili mnoho ruských klášterů, které byly blízko zpustošení, uvedl je do rozkvětu a ztělesnil v nich duchovní smlouvy světce. Paisia: zavedli obecní předpisy, obnovili tradice staršovstva a chytré práce. Studenti sv. Paisiy Velichkovsky, pokračující v jeho práci, vychovali celou řadu svých studentů - následovníků a pokračovatelů duchovních tradic starce Paisiy. Kapitola 3. Duchovní dědicové svatého Paisije Velichkovského Kromě nejbližších žáků svatého Paise Velichkovského bylo mnoho jeho následovníků v duchovním společenství se starším Paisiem, zatímco jiní ztělesňovali jeho duchovní tradice, které získali od starších přímých žáků, kteří pocházeli z Athosu a Moldavska. V této kapitole se pokusíme vysledovat tyto souvislosti a kontinuitu. Vynikající studenti staršího Kleofáše (Pokrovského) jsou: Archimandrite Theophan z Novoezerského (Sokolov), Schema-Archimandrite Macarius (Bryushkov) a Archimandrite Ignatius, o kterých bude řeč níže. 3.1 Archimandrite Feofan Novoezersky Schema-Archimandrite Theophan je jedním ze starších vysokého duchovního života, který poskytoval neocenitelné služby v těžké době pro mnišství v pravoslavném Rusku. Duchovně komunikoval s mnoha mnichy a opaty a všemožně jim pomáhal v jejich prospěšné činnosti. Jeho vlastní činnost byla poznamenána organizováním vnějšího i vnitřního blaha několika klášterů, a zejména kláštera svatého Kirilla Novoezerského, kterému věnoval třicet šest let neúnavné činnosti a v němž po osmdesátiletém těžkém životě nalezl věčný klid 127. Archimandrite Feofan se narodil 12. května 1752 ve městě Troitsk v rodině šlechtického rodu Sokolovců a při křtu dostal jméno Theodore. Mládež Theodore rád četl a svým přirozeným talentem a velkou zvídavostí kompenzoval nedostatek vzdělání. Kvůli čtení dokonce obětoval dětské hry a zábavu. Písmo svaté, které četl, patristické učení a životy svatých asketů probudily v duši mladého muže hluboké náboženské rozpoložení ducha 128 . To byl důvod jeho rané touhy opustit svět a ve čtrnácti letech oznámil svůj úmysl odejít do kláštera se svým vrstevníkem, který vstoupil do Sarovského kláštera. Ale Theodorovi nebylo souzeno jít do kláštera tak brzy kvůli jiné touze svých rodičů, kterou nemohl neuposlechnout. Theodore odchází do Moskvy a vstupuje do služeb patrimoniálního kolegia. Ale touha po asketickém životě v jeho duši nevyprchala a Theodore brzy opouští své služby a rozhodne se odejít do kláštera. Vzhledem k jeho touze mít „mentora, který by se vyznačoval ne tak blahosklonností vůči slabostem těch, kteří vstupují do klášterního pole, ale přísností vůči všem jejich myšlenkám a činům, vůči všem projevům života, které nesouhlasí s duchem pravého mnišství“ 129, padá volba na klášter Sanaksar pod kontrolou v té době staršího Theodora (Ushakova Theodora). Klášter Sanaksar připomínal dávné časy mnišství díky přísným názorům starce Theodora, který se ujal vedení kláštera v roce 1764. Špatný vzhled kláštera, který měl dřevěný plot a kostel, a v němž se konala bohoslužba kvůli nedostatku svíček s pochodní, považoval za užitečný pro bratry. V životě cely se od mnichů vyžadovalo, aby byli naprosto nežádoucí – žádný z bratří neměl majetek, všichni nosili lýkové boty a roucho. Charta byla přísná kvůli dlouhým službám a poslušnostem pro bratry. Opat otec Theodore byl vzdělaný muž a zkušený vůdce v duchovním životě, byl na sebe přísný a od svých podřízených vyžadoval přísné plnění všech pravidel mnišského života. Ty, kteří neunesli jeho přísné tresty, nedržel v klášteře násilně, ale „ti, kteří v klášteře zůstali a pod jeho vedením podstoupili obtížnou vědu o nezpochybnitelné poslušnosti a sebezapření, vytvořili společnost připomínající nejlepší časy pravoslavného mnišství“ 130. Byl to přesně takový rádce, po kterém mladý novic Theodore toužil; od něj dostal první lekce mnišství, které ho naučily trpělivosti, přísnosti vůči sobě samému a bezpodmínečné poslušnosti a které se staly základem jeho charakteru. Později udělal opat ze Sanaksaru výjimku pro mladého Theodora a umožnil mu usadit se na samotě, ve které zůstal celý rok. Je třeba také poznamenat, že Theodore měl úzké vztahy s Ignácem a Macariem, 131 se kterými byl později v nerozlučném duchovním společenství. Ale otce Theodora (Ushakova) potkala těžká zkouška - kvůli guvernérově pomluvě byl odstraněn ze svého opatství a poslán do Soloveckého kláštera. Starší Theodore, když se s bratry rozloučil, dal jim úplnou svobodu volby - zůstat v klášteře Sanaksar nebo se rozejít do jiných klášterů. Mnoho mnichů se rozprchlo; dva blízcí soudruzi nováčka Theodora Ignác a Macarius se usadili ve Vvedenské poustevně, jejímž rektorem byl slavný starší Kleofáš. Theodore brzy opustil poustevnu Sanaksar, kde strávil tři roky asketismu, a přestěhoval se do stejného Vvedenského kláštera. Život Theodora ve Vvedenské poustevně pod vedením starce Kleofáše byl neméně důležitý než v Sanaksaru - pro něj to byl nový krok v mnišském vzdělávání, zde se mu dostalo nových, pokročilejších lekcí v mnišském životě, což velmi ovlivnilo další formování jeho postavy 132. Kleofáš sám získal mnišskou výchovu, duchovní modlitbu na hoře Elder Pais a duchovní modlitbu na Svaté hoře Atho Veličkovský. Po třech letech strávených v klášteře Sanaksar pod vedením přísného stařešina získal Theodor potřebné vlastnosti mnišského života – trpělivost, tvrdou práci, nezpochybnitelnou poslušnost a přísné dodržování klášterních pravidel. Zde se pod vedením nového mentora, staršího Kleofáše, musel naučit, že tyto vlastnosti k dosažení dokonalosti mnišského života nestačí, je třeba očistit jeho myšlenky, pěstovat ducha lásky a pokory, které dávají vnějším skutkům pravý smysl a spásnou sílu 133. Vliv starce Kleofáše na Theodora byl velký – pod jeho vedením v sobě pěstoval ducha lásky, mírnosti a blahosklonnosti, který ho provázel i ve vedení ostatních mnichů. Příběhy staršího Kleofáše o životě na Athosu probudily v mladém nováčkovi Theodoře touhu vidět Athosův život na vlastní kůži, učit se od moudrých starších, a zejména od staršího Paisia ​​Velichkovského. Theodorovu touhu posílil příchod dvou mnichů z moldavského kláštera Tisman, jehož opatem byl starší Theodosius (Maslov), který byl mluvčím starších Paisia ​​a Kleofy, a Theodora, který žil pod vedením Fr. Kleofáše tři roky jsem se rozhodl využít jeho požehnání a cestovat s moldavskými mnichy. To bylo v roce 1777. Theodore měl touhu navštívit Athos a Palestinu a poté by šel bydlet ke staršímu Paisiovi. Spolu s dalšími patnácti mnichy, vč. a se svým přítelem Ignácem zamířil Feodor do Moldavska, do Tismanova kláštera. Ale v Tismanovi mu Boží Prozřetelnost zabránila v další cestě opatem Theodosiem, který odpověděl na Theodorovu touhu jít dále těmito slovy: „Musíš zůstat tady, protože jsi povolán sem, a ne tam“ 134. Theodore se smířil a poslušně se poddal vůli nového mentora, který ho o tři roky později přenechal Monsticaphanismu. Fr. oblíbil Tismanův klášter. Feofan, odlehlé místo a ticho, ve kterém žilo asi 80 bratří různých národností a všichni podle jeho slov žili „jako andělé Boží“. Hegumen Theodosius byl žákem velkého staršího schemamonka Vasilije a se svým dalším žákem, starším Paisiem, byl po dlouhou dobu jeho nejbližším partnerem, protože byl v úzké duchovní komunikaci. Starší Theodosius tak mohl nahradit Fr. Theophan samotného staršího Paisia, po kterém tak toužil. Subbotin N. ve své biografii poznamenává: „Vedení, pod kterým byl v Tismanském klášteře, pravidla a způsob života bratří, kteří ho obklopovali, mohly dokončit své mnišské vzdělání, započaté v Sanaksaru a poustevně Vvedenskaja, a to přesně v duchu, jehož nejlepším představitelem byl starší Paisius, který dokonalost mnišského života vložil do neustálé modlitby a duchovní činnosti. 135. Ale Fr. nemusel zůstávat dlouho. Theofan v Tismanově klášteře – když začal útlak ze strany Turků, rozhodl se opat Theodosius požádat ruskou vládu o poskytnutí nějakého kláštera, kam by se mohl se svými bratry přestěhovat. Poslal mnicha Anastáze, který byl považován za příbuzného knížete Potěmkina, aby v této věci pracoval, a Fr. Feofanovi pro jeho duševní a mravní vlastnosti. Petice byla doručena do Petrohradu a nejvyšším dekretem bylo rozhodnuto jmenovat opata kláštera Tisman, otce Theodosia, opatem poustevny Molchanskaja Sofronieva. Po splnění příkazu opata Theodosia Fr. Theophanes se již na Valašsko nevrátil, ale na pozvání svého starého přítele Fr. Ignatius se přestěhoval do Florishcheva Ermitage, kde byl vysvěcen na hierodiakona. Brzy však Fr. Theophanes se přestěhoval ke svému bývalému mentorovi, staršímu Theodosiovi, do sofronské poustevny, kam starší přenesl listinu hory Athos a vnitřní strukturu Tismanova kláštera, kde žil další rok a půl. Po této době se Fr. Theophan byl spolu s dalšími mnichy, zkušenějšími než jiní v duchovním životě, povolán do Lávry Alexandra Něvského, aby obsadil různé pozice. O. Theophanes této výzvě odolal, ale byl nucen, vnímat to jako Boží prozřetelnost, objevit se v Petrohradě. Zatímco v klášteře podstupoval různé poslušnosti, pro jeho horlivost, svědomitost, mírnost a klidnou rozvážnost byl metropolitou Gabrielem odveden do své cely. V této pozici Fr. Theophan žil pod metropolitou Gabrielem deset let a pozoroval život moudrého a zbožného pastýře, který mu byl neustálým povznášejícím příkladem. Subbotin píše: „na druhé straně mu mravní vlastnosti P. Theofana vysloužily úplnou důvěru světce, který se na něj obracel s prosbou o radu v mnoha důležitých věcech, a dal mu tak příležitost být užitečný jak pro něj osobně, tak skrze něj pro církev samotnou, o jejíž dobro bylo světci stálou a prvořadou starostí“. 136 Když se metropolita Gabriel seznamoval s povahou a duchovní strukturou svého pomocníka na cele, přiblížil ho k sobě, zcela mu důvěřoval a obracel se na něj s žádostí o různé rady, takže následně všechny tajné papíry napsal Fr. Feofan 137. Nejdůležitější však bylo, že Fr. Theophan byl poradcem a asistentem metropolity Gabriela při jeho práci na zakládání klášterů. Ostatně v té době bylo mnišství na ústupu, mnohé kláštery byly blízko zpustošení, kdysi bohaté, nyní však zbavené prostředků k obživě. Otec Feofan poukazuje i na další důvod zpustošení - archimandrité a opati klášterů byli převážně malorusové - učení mniši, kteří se více angažovali v akademických funkcích než v organizaci klášterů. Metropolita Gabriel byl velmi rozrušený situací starých ruských klášterů, a proto pro něj byly velmi důležité rady a pomoc v této věci od cely, která získala klášterní vzdělání pod vedením několika starších vysokého duchovního života 138 . Když metropolita Gabriel obdržel překlad Philokalia z Moldávie od staršího Paisia ​​Velichkovského a dal jej k opravě učencům semináře Alexandra Něvského, nařídil mu, aby se obrátil na Fr. Feofan a další zkušení asketové. Ke správnému překladu křesťanského učení bohomoudrých otců a asketů o duchovním kontemplativním životě a duševní modlitbě nestačila znalost řeckého jazyka; bylo nutné zažít uvedená pravidla a pravdy. Proto metropolita Gabriel doporučil radu Fr. Theophan a další starší uvažují: „ačkoli neznají řečtinu jako vy, znají ze zkušenosti lépe duchovní pravdy, které jsou nepochopitelné pouze knižním učením, a proto mohou správněji chápat význam pokynů obsažených v této knize“ 139. Kromě Fr. Feofana, ve věci nápravy, účast opata z Valaam Starší Nazarius, který kázal sladkost duševní modlitby a měl od Pána dar jasnovidectví 140, Hieromonk Philaret, Fr. Ignác a schemamonk Athanasius, kteří dodali překlad Filokálie z Moldavska do Petrohradu. Metropolita Gabriel se obzvláště staral o nalezení mnichů schopných zakládat kláštery, protože jejich úpadek byl způsoben nedostatkem takových lidí. A v otázce hledání a jmenování opatů klášterů se metropolita obrátil s prosbou o radu na obsluhu cely. Sám otec Theophan o tom mluvil: "Pan reverend se mě zeptal na duchovní starší, zda jsou mi známí někteří, kteří by byli schopni zakládat kláštery. A všechny své známé, s nimiž jsem žil společně v poslušnosti starším, jsem odtáhl do Petrohradu: zde je P. Nazariya, P. Ignatius, P. Jonáš a další o jeho starověkou stavbu měl Gabriel Metropolitan ze 141." diecéze - Valaam, Tikhvin, Klop, Modena, Novoezersky a další, které byly na pokraji úplného zpustošení. Jak bylo uvedeno výše, učení mniši byli jmenováni archimandrity klášterů, a proto, když metropolita Gabriel jmenoval Fr. Ignáce, Svatý synod nejprve odmítl pro nedostatek duchovního vzdělání kandidáta, ale o šest měsíců později byl problém vyřešen. Jde o významnou událost, kterou Fr. sám poznamenal. Feofan: "Řekl tedy, že P. Ignatius byl první z neučenců, který byl povýšen na archimandrita, a od té doby začala výroba neučenců." 142 Velká zásluha Fr. Feofan a při organizaci zrušeného moskevského kláštera Simonov - svým přispěním metropolita Gabriel požádal o obnovu tohoto starobylého kláštera. Metropolita Gabriel jmenoval do kláštera Simonov tikhvinského archimandritu Ignáce, který uvedl jeho vnější i vnitřní strukturu do důstojného stavu. Tak píše N. Subbotin: „Ve skromné hodnosti ošetřovatele cel pod metropolitou Gabrielem se P. Theophanovi již podařilo poskytnout významné služby mnišské komunitě, podporovat obnovu a vnitřní zvelebení zpustlých klášterů tím, že identifikoval lidi, kteří jsou toho schopni a mají zkušenosti s duchovním životem“ 143. Ale nadešel čas pro přímou službu církvi a pro o. Feofan - v roce 1785 metropolita Gabriel vysvětil Fr. Theophan byl vieromonkem a roku 1791 jej jmenoval opatem modenského kláštera, kterému vládl až do roku 1793. V tomto klášteře směřoval hegumen Theophan své úsilí k vnějšímu i vnitřnímu zdokonalování, což přitahovalo nové mnichy, kteří chtěli pod vedením nového opata podstoupit poslušnost. V roce 1793 jmenoval metropolita Gabriel opata Theophana rektorem starobylého kláštera svatého Kirilla Novoezerského pro jeho extrémní úpadek, takže Fr. Feofan jej jako zkušený stavitel uvedl do patřičného stavu. Klášter Novoezersky se nacházel na ostrově v jezeře Novoe a měl odlehlé místo od světa - byl vynikajícím útočištěm pro ty, kteří se věnovali mnišskému životu. Bylo zde důstojné vykonávání bohoslužeb, přísné dodržování obecných pravidel a „harmonický řád mnišského života, který tak uklidňuje duši, unavenou světskými starostmi a marnostmi“ 144. Ale v době přijetí Fr. Klášter Feofan Novozersky byl ve stavu extrémního úpadku - budovy kláštera byly zanedbané, bratři nepočítali více než deset lidí, jídlo pro obyvatele bylo extrémně skromné. A oh. Theophan začal s obnovou kláštera svatého Cyrila a s modlitbou ho volal o pomoc. Fr. strávil v tomto klášteře třicet šest let. Feofan, celou tu dobu horlivě pečující o vnější i vnitřní zlepšení. Za svého opatství dal do pořádku a přestavěl staré kostely a budovy, postavil nové klášterní cely a kamenný plot. Během více než dvaceti let, které uplynuly od jeho nástupu do funkce opata novojezerského kláštera, dal otec Theophan tomuto zpustošenému klášteru dobře vybavený a elegantní vzhled 145. Ale kromě vnějšího vylepšení Fr. Theophan věnoval velkou péči vnitřní struktuře kláštera, zřizování a přísnému dodržování církevní listiny a klášterních pravidel, přičemž uplatňoval veškeré duchovní zkušenosti získané pod vedením moudrých starších. Otec Theophan se při každé příležitosti snažil vštípit bratřím pravou představu mnišského života a učil je soukromě nebo všechny společně na konci jídla. Jeho učení, založené na Božím slově, se vyznačovalo zvláštní srdečností a dojemnou jednoduchostí slov, což na naslouchající mnichy 146 hluboce zapůsobilo. O. Theophan byl také pro bratry živým příkladem přesného naplňování mnišské regule – jeho život sloužil jako příklad pro každého z bratří. Nechyběl na bohoslužbách v klášteře, pracoval společně s bratry v obedidencích, chodil s bratry na jídlo, v cele neměl nic navíc a žil v přísné abstinenci. V roce 1799 Fr. Feofan byl jmenován děkanem několika klášterů, včetně ženského kláštera Goritsky, jehož jeptišky milovaly Fr. Feofan a sestavil poznámky s jeho morálními pokyny. Také mnoho poutníků přicházelo do novozerského kláštera pro radu a pomoc od moudrého staršího Feofana; všechny s láskou přijímal bez ohledu na hodnost a učil je potřebným pokynům. Velo. Feofan a obsáhlá korespondence s těmi, kteří potřebují radu a napomenutí, vždy připraveni pomoci svému bližnímu v různých těžkých a strastiplných životních situacích. Subbotin N. poznamenává: „s takovou horlivostí a nezištností a s takovou láskou, když se zbožný starší věnoval starostem o duchovní prospěch klášterů svěřených jeho dozoru a všech těch, kteří pod jeho vedením chtěli spasení v Pánu, považoval se pouze za plnění své povinnosti a nemyslel na žádnou dočasnou odměnu a očekával pouze milosrdenství od nebeského Odměňovatele“. Po 36 letech vlády kláštera začala síla staršího Theophana slábnout v důsledku neustálé práce a intenzivních klášterních výkonů. V roce 1829 Fr. Theophan žádá, aby byl propuštěn z pozice opata, a metropolita Seraphim jeho žádost splní a nechá ho žít v klášteře Kirillo-Novoezersky. Archimandrite Theophan sloužil modlitbu za svatého Cyrila a naposledy, když předal učení bratřím, požádal, aby poslechl svého nástupce, protože byl ustanoven Bohem. Archimandrita Feofan zemřel 3. prosince 1832 ve věku 80 let. Otec Feofan měl velký morální vliv na všechny, kteří se na něj obraceli s žádostmi o duchovní pomoc. „V dějinách pravoslavného ruského mnišství,“ píše N. Subbotin, „zaujme jeho jméno čestné místo mezi těmi nadšenci mnišského života, kteří byli vychováni pod vedením staršího Paisia ​​a tolik přispěli k udržení a obnově mnišství, které upadalo“ 148. Archimandrite Theophan po sobě zanechal cenné dědictví v podobě duchovních pokynů. Zvláštní význam mají jeho pokyny týkající se neustálé Ježíšovy modlitby, která je pro křesťana spásná. Radil, abyste to měli vždy ve své mysli a na rtech, bez ohledu na vaše aktivity. 3.2 Schema-Archimandrite Macarius (Bryushkov) Schema-Archimandrite Macarius, ve světě Matthew Bryushkov, se narodil ve městě Ruza v roce 1750 v chudé kupecké rodině. Jako dítě byl Matthew poslán do Moskvy na školení v obchodě, kde skutečně zažil marnivost světa. Ale v době, kdy jeho soudruzi snili o hromadění pozemských pokladů a zábav, mladý mladík Matouš přemýšlel o mnišském životě 149. V roce 1767 šel Matthew do Ermitáže Sanaksar, jejímž rektorem byl Hieromonk Theodore (Ushakov), známý krutostí svého života. Klášter Sanaksar byl velmi chudý: klášter byl obehnán dřevěným plotem, měl jeden dřevěný kostel, ve kterém kvůli nedostatku svíček používali pochodeň. Výživa bratří byla mizerná - chodili v lýkových botách a hábitech, nikdo neměl vlastní majetek. Otec Theodore byl zkušeným vůdcem v duchovním životě a velmi bedlivě sledoval život a ducha bratří. Hierodeacon Ignatius, budoucí opat kláštera Peshnosh, již v té době žil v poušti Sanaksar a v roce 1771 sem dorazil 19letý mladík Theodore, později slavný Archimandrita Feofan z Novoezerského. Žil s Matthewem kvůli nedostatku buněk a od té doby mezi nimi začalo upřímné přátelství, které trvalo až do jeho smrti. Pracovali společně v mnišských poslušnostech, společně se modlili a láska k Bohu a k sobě navzájem jim usnadňovala práci. Ale nebylo to bez pokušení - Fr. Theophan ve svých poznámkách napsal: "Žil jsem v jedné cele s Macariem; Měl největší pokušení: P. Theodore mu dá špatně ušité roucho, s dlouhými zády nebo se záplatami, bude v rozpacích a přijde k P. Theodorovi, ukáže, jak mu to roucho sedí, jak jeho záda jsou nepřiměřená. Proč jste tam přišel otec Ishore do kláštera? rozum!.. co to děláš?.. s hadry!.. Musíš udělat něco pro očistu své duše, aby ses na ničem dočasném nestal závislým!“ 150. Ale pokyny staršího byly vždy přijímány s láskou. Přátelé nemuseli žít dlouho v poušti Sanaksar - kvůli pomlouvačnému udání Fr. Theodore byl poslán do Soloveckého kláštera a poté se bratři rozešli do různých klášterů. Novicové Matthew a Theodore odešli do poustevny Vvedenskaja Ostrovsk, ke slavnému staršímu Kleofášovi. Za nimi odešel Sanaksar a Fr. Ignáce, který se v roce 1776 přestěhoval do kláštera Florishcheva Pod vedením staršího Kleofáše žili mladí přátelé ne déle než dva roky - Theodor, který chtěl uctívat svatá místa Palestiny, odešel se dvěma mnichy z Moldávie do Valašska, kde si ho ponechal opat kláštera Tisman, Archimandrita Theodosius, který ho uvrhl do mnišství se jménem Theophanes. Ve stejné době byl Matthew přijat mezi bratry Vvedenské Ermitáže. Zde píše Rudnev V.F.: „Matouš, obklopen nádhernými příklady, inspirovaný pokyny P. Kleofáše, horlivě pracoval na své zvolené cestě. Nikdy nedělal kompromisy v přesném zachování pravidel a byl první ve všech mnišských dílech, v vigiliích a modlitbách“ 151. Matěj žil pod vedením Fr. Kleofáše ne déle než tři roky; po jeho smrti Fr. Ignáce. Někdy přicházel z Floriščevské poustevny do Vvedenské, aby navštívil staršího Kleofáše. Jednou, když Ignác navštívil Kleofáše, „starší, jakoby vnuknutím shůry, řekl Ignáci: „Ty budeš tady po mně opatem,“ a položil na něj kříž: „Ano, otče, toto je archimandritův kříž,“ odpověděl Ignác. „Ano, budeš,“ potvrdil Kleofáš“ 152. A příště, když se Ignác zastavil ve Vvedenské poustevně, už Fr. Kleofáš. Poté, na žádost bratří, Fr. Ignác souhlasil, že se stane rektorem, a v roce 1778 byl v této funkci potvrzen. V roce 1779 Fr. Ignác uvrhl novica Matouše, známého ze Sanaksaru, do mnišství se jménem Macarius na počest svatého Makaria Egyptského. Během dvou let byl Macarius vysvěcen na hierodiakona a hieromona, což slouží jako důkaz lásky a respektu, který si získal od svých nadřízených. Vzhledem k žalostné situaci starobylého a dříve kvetoucího kláštera Pešnoš jmenoval biskup Theophylact z Pereyaslavlu v roce 1781 o. Ignáce a pokladníka Fr. Macaria. Spolu s nimi dorazilo z Vvedenské poustevny asi 12 mnichů s nejlepším talentem a chováním, se kterými stavitel Ignác začal zavádět řád Svaté hory Athos, který odtud přinesl starší Kleofáš. Macarius byl jeho aktivním pomocníkem ve všem 153. Když Macarius viděl zchátralost kláštera Peshnosh a vzpomněl si na pohodlné vybavení Vvedenské Ermitáže, upadl do zoufalství s myšlenkou přestěhovat se do nějakého jiného kláštera. Ale ve snu se mu zjevili mniši Sergius z Radoneže a Metoděj z Pešnoše se slovy: „Neodcházej odtud, a zde bude hojnost ve všem“ 154. Po tomto vidění Fr. Macarius pocítil nevysvětlitelnou útěchu, vzchopil se a rozhodl se žít a pracovat pouze na Pešnoše a pouze pro Pešnošu. A potom ho Pán rád ustanovil opatem tohoto kláštera. Metropolita Gabriel v roce 1788 na radu svého cele Fr. Theophan (přítel a spolupracovník P. Macaria) překládá Fr. Ignáce jako archimandritu Tichvinského kláštera. Velké množství mnichů jde s ním a zbývající mniši žádají Platóna, moskevského metropolitu, aby jmenoval Fr. Macarius a v roce 1788 Macarius převzal funkci rektora. Když Fr. Klášter Macarius Peshnosha povstal z ruin, stal se vznešeným a proslavil se svou vnější i vnitřní strukturou. Neúnavný a v ekonomických pracích znalý Fr. Macarius byl ještě neúnavnější ve vykořisťování svého vnitřního života. Sláva jeho přísného asketického života se rozšířila po celém Rusku a odevšad k němu začali přicházet vyznavači pouštního života. Počet poutníků v klášteře přitom každým rokem přibýval a s nimi se objevily i prostředky na jeho obnovu 155. Byly přestavěny budovy kláštera, postaven nový dřevěný hotel pro poutníky a v divočině klášterního lesa byly vybudovány cely pro milovníky tichého pouštního bydlení. Klášter Pešnoš se stal vzorem té doby pro ostatní kláštery a byl nazýván „školou zbožnosti, příkladem mnišského života“ 156. K o. Macarius, jako člověk zkušený v duchovním životě, byl v obtížných případech požádán o radu opatů jiných klášterů a sám metropolita Platon dal Macaria za příklad ostatním opatům slovy: „Druhá lávra v mé diecézi je pěšák“ 157. Přítel o. Macarius Theophanes, který se v té době již stal opatem novoezerského kláštera, přišel do Peshsha kolem roku 1793 a vypůjčil si cenobitskou listinu a požádal také Fr. Macarius z některých bratří založit vlastní klášter. Jméno o. Macarius se pak proslavil i mimo Rusko. Byl v duchovním společenství a dopisoval si s archimandritou Njametského kláštera starším Paisiem Velichkovským a dostal od něj jako dar hůl 158. Důvěra metropolity Platona v Fr. Macarius - svěřil mu mnoho klášterů, v nichž bylo třeba zavést obecní řády po vzoru Pešnošské a dosadit do nich opaty ze svých bratří. K dispozici Fr. Macarius dostal plnou kontrolu nad těmito kláštery: Sretenskij v Moskvě, Golutvinskij v Kolomně, Borisoglebskij v Dmitrově; pouště: Kozelskaja Optina, Davidova, Berljukovskaja, Jekatěrinskaja. Macarius se pilně staral o vnější i vnitřní zvelebení kláštera Pešnoša, který se skutečně stal školou zbožnosti, živnou půdou pro mnišský život. 24 studentů Fr. Macarius se stal opaty různých klášterů 159. Za svá díla Fr. Macarius obdržel od metropolity Platóna požehnání k procházce s holí sv. Metoděje Pešnošského. Když Fr. Macarius zvýšil přípustný počet mnichů na plný úvazek ze šesti na třicet, takže obřady Svaté hory Athos byly vykonány v plném rozsahu – byly slouženy dvě liturgie, byl čten neúnavný žaltář a večerní pravidlo bylo vykonáváno myšlenkovými modlitbami a poklonami. Klášter Peshnosha obdržel zvláštní patronát Nejsvětější Bohorodice, abatyše hory Athos, jejíž chartu provedli mniši z Peshnosha v čele se starším Macariem. Kopie Tichvinské ikony Matky Boží, která byla bohatě zdobena a uctívána se zvláštní úctou, byla přijata jako dar od Archimandrita Ignáce z Tichvinu. Svatý chrám byl rozšířen. Mikuláše a v roce 1806 byl Macarius za své služby při správě kláštera povýšen do hodnosti archimandrita kláštera Dmitrov Boris a Gleb a zůstal opatem v Pešnose. Ale i ve vysoké hodnosti Archimandrita zůstal Macarius oddán svému dřívějšímu přísnému asketickému životu - nelišil se od bratří ani v jídle, ani v oblékání, ve volném čase s nimi chodil na poslušnosti a nevynechal jedinou bohoslužbu. Archimandrite Macarius se vyznačoval vysokou ctností. A přestože jeho tvář vypadala přísně, jeho srdce bylo vždy naplněno křesťanskou láskou. Každý v něm našel moudrého rádce a přátelského partnera. Moudrost jeho pokynů přitahovala nejen mnichy, ale i laiky a vysoce postavené lidi 160. Macarius miloval osamělý a tichý život, a pokud to bylo možné, uchýlil se na několik týdnů do hlubokých lesů, kde setrvával v asketické práci. A vždy, když starší zůstal sám, řekl mentální Ježíšovu modlitbu. Fr. celý život strávil v práci, vykořisťování a starostech. Macaria. Cítil, že se blíží jeho smrt, pokusil se více si vzpomenout na svou hodinu smrti, nařídil mnichovi Theophanovi, aby mu vyrobil borovou rakev, ale zakázal bratřím o tom mluvit až do své smrti. Když už byl Macarius blízko smrti, zavolal bratry do své cely, požehnal jim láskou a požádal je, aby se za něj modlili. Rudněv V.F. píše o tomto okamžiku: "pak najednou začal mluvit o hněvu Božím přicházejícím na Rusko - požádal a nařídil, aby se vážně modlil, se slzami se modlil za odvrácení Božího hněvu, za záchranu vlasti. Bylo to téměř dva roky před francouzskou invazí v roce 1812" 161. Před svou smrtí byl Macedachemarius do velkého srenasur Schema-Archimandrite Macarius zemřel 31. května 1811 ve věku 61 let. Archimandrite Ignatius pocházel z Velké Rusi a sloužil na dvoře císařského veličenstva. V roce 1763 byl propuštěn z vládních služeb a v roce 1764 byl opatem kláštera Sanaksar Theodorem Ushakovem tonsurován mnichem. V tomto klášteře byl Ignác povýšen na hierodiakona a hieromona. Jak bylo uvedeno výše, v roce 1776 se přestěhoval do Florishchevskaya Ermitage, kde sloužil jako pokladník. Od roku 1778 byl po starci Kleofášovi stavitelem Ostrovské Vvedenské poustevny a roku 1781 byl přeložen jako opat do Nikolajevského Pešnošského kláštera, kam z Ostrovské poustevny přenesl cenobitickou listinu hory Athos. O. Ignáce, na doporučení Fr. Feofan, ošetřovatel cely metropolity Gabriela, byl v roce 1788 jmenován rektorem kláštera Tichvin, který byl ve velké pustině, a metropolita Gabriel byl touto pustinou starobylého kláštera nesmírně rozrušený 162 . Metropolita Gabriel navrhl jmenovat Ignáce archimandritem Tichvinského kláštera, ale Svatý synod měl s touto implementací potíže, protože do hodnosti archimandrita byli povýšeni pouze učení mniši. Ale po šesti měsících byl tento nápad vyřešen. Této okolnosti přikládal velký význam Fr. Feofan: "Takže," řekl, Fr. Ignác byl první z neučenců povýšen na archimandritu a od té doby začala výroba neučenců“ 163. Nově jmenovaný archimandrita Ignác zavedl cenobitskou listinu v Tichvinském klášteře a obnovil v něm přísný řád. Neméně důležitou roli sehrál Fr. Feofana a ve jmenování Fr. Ignáce, stavitele moskevského Simonovského kláštera, který byl již dříve zrušen. V tomto jednom z nejstarších klášterů v Moskvě byl jízdní pluk a vláda také hodlala zřídit nemocnici v rozsáhlých budovách kláštera. Otec Theophan upozornil metropolitu Gabriela na žárlivost moskevských dobrodinců na obnovu kláštera Simonov a metropolita Gabriel se v této věci přimluvil u císařovny prostřednictvím hlavního prokurátora Svatého synodu Musina-Puškina, po čemž následoval dekret z roku 1795. Aby usnadnil rychlou obnovu Simonovského kláštera, jmenoval metropolita Gabriel archimandrita Ignáce rektorem jako zkušený organizátor mnišského života. A oh. Ignác přivedl Simonovský klášter do rozkvětu nejen navenek, ale i z hlediska vnitřní struktury. Archimandrite Ignatius zemřel v roce 1796 v klášteře Simonov ve věku 65 let. Starší Ignatius strávil více než 33 let jako mnich. Pro bratry byl příkladem ctnostného života, chudoby a nechtěnosti; nenosil hedvábné roucho od chvíle, kdy vstoupil do mnišství. Byl milosrdný k chudým, soucitný k chudým, dobrotivý k bratřím. Jeho jídlo bylo neoddělitelné od bratří, kde často opakoval tato slova: co je dobré nebo dobré, ale život bratří pospolu“ 164. Jedním z míst, kde se Paisievsky hnutí aktivně rozvíjelo, byla Moskva, která měla dvě hlavní centra - Simonovův klášter a Novospasský klášter. 3.4 Asketové kláštera Simonov V Simonovském klášteře pracoval žák staršího Paisia, mnich Pavel (o němž jsme psali ve 2. kapitole), opat Simonovského kláštera hieromonk Josef byl Pavlovým žákem; Starší Adrian byl tonsurován v klášteře Simonov a tam strávil zbytek svého života a převzal schéma se jménem Alexy. V Simonovském klášteře byl opatem výše zmíněný archimandrita Ignác, který byl pověřen zřízením ubytovny. Schemamonk Paulův žák, hieromonk Joseph, opat Simonovského kláštera, byl pozoruhodný svým vysokým duchovním životem a odvahou. Vedl asketický mnišský život skrytý v Kristu, neustále se modlil ke Spasiteli a tajně se každý den tajně poklonil 165. Napoleonovy hordy poté, co obsadily Moskvu, vyplenily kláštery. Bývalý opat kláštera Simonov odešel z kláštera, předal jej Fr. Josefe. Francouzi mučili Fr. Postavili Josefa před kazatelnu katedrálního kostela, zvedli nad ním obnažené meče a vyhrožovali mu zabitím, ptali se na poklady, ale starší nic neprozradil 166. Jejich mučení mělo později vážný dopad na zdraví staršího. Neustále trpěl a žil v nemocnici. Byl přísným rychlejším a mužem modlitby a pracoval na výkonu noetické Ježíšovy modlitby. Fr. zemřel. Josefa v roce 1829, pohřben v Simonském klášteře. 3.5 Oddaní Novospasského kláštera V Novospasském klášteře byli pozoruhodnými staršími Hieromonk Filaret (Pulyashkin) a Hieromonk Alexander (Podgorčenkov), kteří byli studenty Schemamonka Afanasyho (Zacharova), tonzurního mnicha a žáka staršího Paisia. Hieromonk Filaret (ve schématu Theodore), ve světě Feodor Nikolajevič Puljaškin, jeden ze slavných moskevských asketů zbožnosti 19. století. Feodor se narodil v roce 1758 ve městě Vjazma do kupecké rodiny. Po smrti manžela se jeho matka přestěhovala do Petrohradu a v roce 1786 vstoupila do moskevského Novoděvičího kláštera, kde se stala jeptiškou se jménem Metropolita 167. Mladík Theodore, když pobýval v domě svých rodičů, naučil se číst a psát, kaligrafii a Boží zákon. Jeho oblíbenou zábavou bylo čtení duchovních knih, kterých bylo v domě jeho otce spousta. Po příjezdu do Petrohradu byl pověřen výpomocí v obchodě svého strýce, ale brzy se cítil znechucen ruchem světa. Kdykoli to bylo možné, utekl do kláštera Alexandra Něvského a po bohoslužbě trávil čas rozhovory se starším mnichem. Třináctiletý chlapec Theodore prosil svou matku, aby ho nechala trvale žít v klášteře Alexandra Něvského ke starému muži, kterého znal. O šest měsíců později starší poradil Theodorovi, aby se přestěhoval do sarovské poustevny, která byla proslulá přísností mnišského života. Zde strávil několik let v různých poslušnostech a později vstoupil do moskevského Simonovského kláštera, kde byl jeho bratr Archippus novicem. V roce 1786 byl Theodore tonsurován jménem Philaret a o rok později byl vysvěcen na hierodiakona. V roce 1788 byl klášter Simonov zrušen a přeměněn na nemocnici a Filaret byl z vůle metropolity Gabriela povolán do Petrohradu a jako mnich přísného života byl zařazen mezi bratrstvo Alexandrovského kláštera 168. V roce 1789 byl Filaret vysvěcen metropolitou Gabrielem na hieromonka. Hieromonk Philaret byl mezi duchovními staršími, které metropolita Gabriel doporučil vědcům Semináře Alexandra Něvského, aby pomohli opravit překlad z řečtiny Filokalie, který provedl starší Paisius Velichkovsky. "Oni," řekl moudrý arcipastýř učeným opravářům, ačkoli neznají řečtinu jako vy, ze zkušenosti znají lépe duchovní pravdy, které jsou nepochopitelné pouze knižním učením, a proto dokážou pochopit význam pokynů obsažených v této knize správněji než vy. 169 V roce 1791 byl Hieromonk Filaret převelen pro kněžskou službu na Novgorodský metochion v Moskvě, ale již v roce 1794 byl na vlastní žádost ze zdravotních důvodů propuštěn a přidělen do nemocnice Novospasského kláštera jako nemocniční hieromonek. Tam ale nadále sloužil ve špitálním kostele sv. Mikuláše a podílel se i na správě kláštera. V roce 1798 byl Filaret jako zkušený mnich v duchovním životě zvolen do funkce bratrského zpovědníka. Ale hned příští rok byl kvůli slabosti odvolán ze všech funkcí a ponechán na platu v nemocnici. Od té doby Filaret výlučně praktikoval duševní modlitbu, četl posvátné knihy a spisy svatých otců a asketů překladu staršího Paisia, k nimž měl velkou lásku a úctu, i když staršího osobně neznal 170. Zřídka vycházel za plot kláštera, jen občas se procházel za tichých letních večerů se svým přítelem z kláštera Hieromonkdricha Alexandra, budoucího Archimana Alexandra z kláštera. Jindy měl Filaret duchovní komunikaci se Schemamonkem Afanasym (Zacharovem), mnichem z tonsury a žákem staršího Paisiuse Velichkovského. Starší Afanasy přijel z Floriščevského kláštera do Moskvy a navštívil Novospasský klášter (nejpozději v roce 1806), kde hovořil s hieromnichy Philaretem a Alexandrem o chytré práci a mnišském životě 171 . Filaret strávil několik let přísným mlčením, které ho připravilo na vysokou senilní službu. Starší Philaret zasvětil zbytek svého života (přibližně v letech 1809–1810) službě svým bližním, vzdělával a utěšoval každého, bez ohledu na osobu nebo stav. Jeho činnost přerušila francouzská invaze do Moskvy v roce 1812, během níž Filaret odešel do provincie Vologda, kam byl poslán klášterní majetek. Snegirev I.M. o těchto událostech podrobně píše. ve své eseji o historii Novospasského kláštera, poukazující na to, že Francouzi, kteří přišli, se vysmívali místodržiteli Nikodémovi se zbývajícími deseti mnichy: „Tam je položili na kolena uprostřed chrámu a položili jim zbraně na hruď, přikázali jim, aby se navzájem přiznali, jako by před smrtí, pak jim vyhrožovali, že je zastřelí, a ptali se jich, kde je v klášteře zastřelí, několik jich bylo ukryto v pokladu. stařec se šavlemi a nevynutili si od něj přiznání ani hrozbami, ani ranami, sotva živého ho propustili“ 172 . Po vyhnání Francouzů se starší Philaret vrátil do Moskvy a téměř až do své smrti pokračoval v poučování a pomoci svým sousedům. Jeho cela byla každý den zaplněna mnoha různými lidmi – od vysokých hodnostářů až po obyčejné lidi. Ze všech stran se lidé sbíhali k Filaretu, aby vylili své duše a své smutky, nacházeli v něm pravou otcovskou účast 173. Filaret byl velmi sužován neustálou nemocí, která mu přinášela nesnesitelné utrpení, ale slabý stařec byl posílen Boží milostí, která se přenášela na ty, kteří k němu přicházeli s vírou v duši a žízní po útěchě. Jak píše Archimandrite Gregory (Voinov): „v jeho rozhovoru byla zvláště jasně vyjádřena úžasná mírnost jeho duše, velká pokora, horoucí láska k bližnímu, soucit, trpělivost a síla hlubokého duchovního poznání“ 174. Starcovo pochopení bylo také zarážející; přímo reagoval na vnitřní myšlenky návštěvníka. Stejně jako vyznavači zbožnosti své doby – Paisius Velichkovsky, Feofan Novoezersky, Philaret Glinsky, Macarius z Optiny a další – i starší Philaret dával písemné odpovědi těm, kteří ho žádali o radu v nepřítomnosti. Hieromonk Macarius, budoucí starší z Optiny, měl také útěchu od staršího Philareta, který se v roce 1832 vrátil z Petrohradu do Ploščanské Ermitáže, kde pracoval. V srdečné vzpomínce Fr. Macarius byl otištěn hlubokou inteligencí a láskou staršího. Částečně na radu staršího Philareta se Macarius přestěhoval z Ploshchanskaya do Optina Hermitages. V jeho cele byl malebný portrét Filareta 175. Samotář Dosithea, který žil v moskevském klášteře Ivanovo, mluvil o starším Philaretovi jedné ze svých duchovních dcer: "Šťastná dívka, znáš tak velkého staršího a chtěla jsi mě vidět, hříšného, bezvýznamného! Drž se tohoto starého muže - je to velký svatý Boží, dodržuj a naplň jeho slovo, otevři mu své svědomí76." Navzdory svému pokročilému věku a bolestivému stavu se starší Philaret každý den modlil na rané liturgii v nemocničním kostele, přijímal přijímání každých šest týdnů po pečlivé přípravě a zpovědi a nikdy neseděl v kostele ani během své cely modlitebny. Rád četl knihy svého otce a přepisoval jiné nebo dělal kopie pokynů. Někdy trávil starší celé noci bděním a rozjímáním o Bohu. Starší se také zdržel jídla, které přijímal jednou denně a někdy jedl pouze prosforu z chrámu. Bystrý starší Filaret také předvídal svou vlastní smrt, kterou sám oznámil dva týdny předem: „Je mi již 84 let“ 177, „je čas, aby mé kosti odpočívaly“ 178. Před svou smrtí se starší Philaret přiznal a přijal svaté přijímání a také opatovi prozradil, že před 16 lety byl ve své cele pod jménem tonsur. Starší Philaret zemřel 28. srpna 1842 ve věku 83 let. V den pohřbu konala Jeho Eminence metropolita Philaret v katedrále Proměnění Páně 179 pohřební liturgii a pohřební obřad za tělo podle mnišského obřadu. Na klášterním hřbitově přibyl úctyhodný hrob 85letého starce Philareta podle schématu Theodora, který v klášteře zůstal asi půl století a svými poučnými radami a příkladem zbožného života přinášel mnohým duchovní užitek 180. Hieromonk Alexander, ve světě Adrian Ivanovič Podgorčenkov, se narodil roku 1758 v Malé Rusi do rodiny přistěhovalců z Polska pravoslavného vyznání 181. Adrian získal vzdělání na Kyjevské teologické akademii a v roce 1779 vstoupil do veřejné služby. Ale již v roce 1787 byl pro nemoc na vlastní žádost propuštěn. V prosinci 1789 Adrian vyjádřil upřímnou touhu připojit se k bratrstvu moskevského Novospasského kláštera v naději, že se stane mnichem. A novic Adrian byl v roce 1793 tonsurován v Petrohradě metropolitou Gabrielem se jménem Alexander. A ve stejném roce, ve věku 35 let, byl Alexander vysvěcen na hierodiakona a hieromona. Alexandr horlivě praktikoval modlitbu, četl Svaté knihy a spisy svatých asketických otců přeložené starším Paisiem Velichkovským. Metropolita Gabriel znal jeho přísný mnišský život a chtěl ho dosadit jako archimandritu; Alexander odmítl všemi možnými způsoby a měl v úmyslu navštívit svatá místa. Metropolita Gabriel však Alexandrovi odpověděl: "Nežehnám tvému úmyslu. Protože kde chceš hledat Krista? Kde jsou Turci? Máš to v sobě: tady Ho bolestně hledej a najdeš ho" 182. Bez ohledu na to, jak moc Alexander odmítal, jeho nadřízení mu svěřili funkci - v roce 1798 se stal guvernérem Novo-Spasského kláštera. Ale o rok později Alexander požádal o jeho odvolání z funkce rektora a byl zařazen mezi nemocniční hieromonky. Od té doby začal Hieromonk Alexander vést osamělý život. Neustálé vzývání Ježíšova jména v modlitbě „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou“ bylo hlavním předmětem jeho mysli a srdce. Za tichých letních večerů procházel se svým přítelem hieromonkem Philaretem kolem klášterních zdí a živil své srdce vznešenou konverzací. Byli si blízcí v duchu a nějakou dobu snášeli stejný zármutek – „Já sám jsem mnoho let trpěl s novospasským hieromonkem, svatým Filaretem,“ napsal Alexander v jednom ze svých dopisů 184. Alexandr, ačkoli miloval samotu a modlitbu, se nevyhýbal návštěvníkům a duchovním partnerům. Schemamonk Afanasy Zacharov, tonzura staršího Paisia ​​Velichkovského, navštívil Alexandra v Moskvě a hovořil s ním o mentální modlitbě. Alexandr také přijal další starší, žáky velkého Paisia, kteří se přestěhovali z Athosu a Moldávie, kteří se v Moskvě těšili pohostinnosti novospasského askety. Pohostinný Alexandr asimiloval učení starších a zkušenosti jejich duchovního života. Také si dopisoval se samotným starším Paisiem 185. Roslavlský poustevnický mnich Arseny (Kirillov) ctil Fr. Alexandra a těšil se jeho přízni. 22letý Timofey Putilov, pozdější Archimandrite Moses, rektor Optina Ermitage, přišel pro radu k Hieromonkovi Alexandrovi. K Alexandrovi ho poslala zbožná stará paní Dosithea, která žila v moskevském Ivanovském klášteře. Na radu Alexandra vstoupil Timofey v roce 1805 se svým bratrem Jonášem do Sarovské Ermitáže a v roce 1808 po jeho požehnání odešel do Svenského kláštera. Pobyt ve vlhké nemocniční budově Novospasského kláštera měl neblahý vliv na Fr.ův špatný zdravotní stav. Alexander a tohle ho tížilo. Zde je to, co o tom napsal: "Já, velký hříšník, jsem kdysi žil 13 let v dokonalém sklepě v Novospasskoje, vedle nemocnice. Začaly mi růst vlasy na hlavě a vousy a začaly mi uvolňovat zuby... A na tento spontánní závěr jsem si tak zvykl, že pro něj dodnes truchlím" 186 . V jeho životě však následovaly změny - v roce 1810 byl Hieromonk Alexander vysvěcen na archimandritu kláštera Arzamas Spassky. Následujících 35 let Alexandrova života a práce strávil v hodnosti archimandritu. V roce 1820 byl jmenován děkanem pěti klášterů (mužského a ženského). V roce 1822 otevřel farní školu Arzamas a jako její správce mu to poskytovalo útěchu. Archimandrita Alexandr se staral o zvelebení kláštera a také o spokojenost chudých bratří, kterým pomáhal z vlastních peněz. Choval se ke svým podřízeným blahosklonně, jako milující otec. K mnichům pronesl tato poučná slova: "Klášterní cela je babylónská jeskyně. Pro ty, kdo jsou pozorní, je očistná a chladivá, ale pro ty, kteří nejsou pozorní k sobě, je bolestivá a škodlivá." 187. Fr. byl velmi soucitný. Alexandr nešťastným a chudým, sám jim pomáhal a přesvědčil ostatní. Fr. vydržel. Alexandr trpěl dobrovolnou chudobou a nouzi, i když pobíral několik platů a měl dobrodince - malou část utratil na vlastní potřeby a zbytek rozdělil chudým a potřebným. Starší nosil nejjednodušší oblečení, jedl jednoduché a střídmé jídlo, jaké bylo připraveno pro bratry, a umrtvoval své tělo půstem. Přes svůj bolestivý stav žil starší Alexander velmi dlouho, a to vše proto, že v jeho slabém těle žila zdravá duše, která obdržela božskou milost od Zdroje života. Tato milost posílila slabého starce v jeho činnosti i přes zjevnou slabost jeho tělesné síly 188 . Až do poslední minuty svého života. Alexander byl v dobré paměti a měl klidný, radostný vzhled. Zemřel pokojně a blaženě 29. dubna 1845 v 87. roce svého vysokého křesťanského života a byl pohřben ve Spasském klášteře v Arzamas. 3.6 Učedníci staršího Vasilije (Kishkin) Je třeba podrobně vyprávět o studentech vynikajícího staršího Vasilije Kishkina. Mezi jeho studenty jsou známí: schemamonk Leonid Optinsky, mnich Arseny (Kirillov), schemamonk Afanasy (Okhlopov), schéma-hierodeacon Melchizedek, hierodeacon Anastasy, archimandrita Melchizedek, Izrael, schemamonk Macarius, rektor Beloberezhem Beloberezh (Hermibotenistage hieromerez) Filaret Glinsky. Již jsme zmínili dva žáky staršího Vasilije Kiškina, mnichy Arseny a Israele, kteří s ním odešli na Svatou horu Athos a žili v Iljinském klášteře. O prvním je mnohem více informací. Arseny mladší, ve světě Alexy Nikitich Kirillov, se narodil v roce 1764 v Orlu. Svou mnišskou cestu začal v Korenské Ermitáži pod vedením staršího Vasilije Kiškina, kam vstoupil v roce 1795. V roce 1797 dorazil Alexy spolu se starším Vasilijem na Athos, kde byl v klášteře sv. Prorok Eliáš tonsurován Hieromonkem Macariem jménem Arseny a jeho nástupcem 189 byl starší Vasilij. V roce 1798 se Arseny a starší Vasilij přestěhovali do Moldavska do Njametského kláštera a v roce 1800 se vrátili do Ruska a zůstali v Korenské Ermitáži. Odtud se přesunuli do Beloberežské poustevny. Kolem roku 1804 se Arseny uchýlil do Roslavlských lesů, kde žil v opuštěné cele. Arseny měl za přítele nejctihodnějšího Philareta, metropolitu Kyjeva, a velmi ho mrzelo, že se tato lampa - Arseny - skrývá pod keřem. Biskup ho poslal do jednoho z klášterů pod jeho jurisdikcí se slibem, že ho pověří vedením a učiní z něj opata. K tomuto návrhu biskupa Fr. Arseny se uctivě uklonil a řekl: „Svatý Pane, je tam spousta kamenů, o které můžeš zakopnout a spadnout,“ 190 a poděkoval Metropolitanovi Philaretovi za čestnou nabídku a dodal: „Velký Arseny nevyměnil svou divokou poušť za královské paláce; a já, malý Arseny, jsem stejně smýšlející“ 191. Po tomto rozhovoru s biskupem Philaretem, Fr. Arseny se vrátil do opuštěných lesů Roslavl, kde opět žil v záletech. V roce 1840 Fr. Arseny se přestěhoval do Beloberežské Ermitáže, kde mlčel ve své cele, oddával se nejvyšším zálibám své mysli a srdce a ponořil se do duševní modlitby. Také četl Boží slovo, chodil na bohoslužby, a pokud to nebylo možné, konal je ve své cele. Starší Arseny ochotně vzdělával bratry, kteří k němu přišli pro svůj duchovní prospěch. Starší Arseny měl od Boha oznámení o jeho smrti, ale řekl bratrům pouze to, že zemře v pondělí. Arseny spočinul v Pánu 7. února 1844 ve věku 80 let. Existuje jeden poučný příběh ze života Arsenyho. Z jeho života jsme se dozvěděli, že jednoho dne šel starší Vasilij se svým učedníkem Arsenyem pouští, učil ho Ježíšovu modlitbu a v takovém rozhovoru, který pomáhá duši, setrvával docela dlouho. Nepřítel žárlil na starcovo učení a zašeptal Arsenyovi do ucha: „Nejde s tebou tvůj starší, ale nepřátelský duch; tvůj stařík je bez vlasů, dobře ho udeř a uvidíš pravdu. Arseny poslouchal zlé rady a chtěl ho udeřit, ale starší předvídal jeho zlé myšlenky, sundal si klobouk a jako důkaz pravdy ukázal svou holou hlavu. Arseny si uvědomil svůj sebeklam, poklonil se staršímu a požádal ho o odpuštění“ 192. Hierodeacon Anastasius byl jedním z prvních žáků staršího Vasilije a pozoruhodným asketa. Žil nejprve ve Svenském klášteře, poté se se starším Vasilijem přestěhoval do Glinské poustevny, kde mu pomáhal při zakládání kláštera 193. Poté se přestěhoval do Roslavlských lesů, kde žil v poušti, a tam zemřel 194. Otec Seraphim, ve světě Sergius Petrovič Vedenisov, se ve věku 16 let setkal v Moskvě s hieromonkem Vasilijem Kiškinem, jehož slova roztavila v jeho srdci ohnivou lásku k Bohu. Zeptal se Fr. Vasilij ho vzal s sebou do Kořenského kláštera a on souhlasil. V tomto klášteře byl Sergius 11 let pod vedením staršího Vasilije a ve všem ho napodoboval - byl pokorný, tichý, poslušný, vše dělal jen s požehnáním, a proto ho bratři milovali 195. V klášteře Korenskaya prošel Sergius všemi stupni mnišské poslušnosti a připravil se na složení mnišských slibů. Starší Vasilij tonsuroval nováčka Sergia jménem Seraphim. Po nějaké době byl Seraphim vysvěcen na hieromona. V roce 1800 se Hieromonk Seraphim a starší Vasilij přestěhovali do Beloberežské Ermitáže a odtud Fr. Serafín byl převezen do Svenského kláštera, kde byl jmenován pokladníkem. V roce 1810 Fr. Seraphim byl jmenován rektorem beloberežské Ermitáže a vladyka Gabriel v roce 1818 požádal Fr. Seraphim do Ploshchanskaya Ermitage, která byla v nepořádku. V klášteře Ploshchansky Fr. Seraphim byl ve vedení 8 let a zemřel tam v roce 1826, pohřben na levé straně katedrálního kostela 196. Archimandrita Melchizedek, ve světě Maxim Sokolnikov, od mládí zasvětil svůj život mnišskému životu, byl žákem staršího Vasilije Kiškina a v roce 1807 se stal rektorem Beloberežské Ermitáže 197. V roce 1812 Fr. Melchizedek byl přidělen jako stavitel Petropavlovské Ermitáže, později povýšen na archimandrita kláštera Nejsvětější Trojice v Rjazaně a také se stal děkanem osmi mužských a ženských klášterů. V roce 1815 byl jmenován rektorem Pustynno-Rykhlovského kláštera Černigovské diecéze. V roce 1821 byl jmenován opatem moskevského Simonova stauropegiálního prvotřídního kláštera. V roce 1826 mu byla udělena nejvyšší přízeň císařovny Marie Fjodorovny za založení kláštera. V roce 1830, v důsledku rozšířené cholery v hlavním městě, měl Archimandrite Melchizedek duchovně na starosti dočasnou nemocnici v části Taganskaja, daroval majetek a utěšoval nemocné, navštěvoval všechny cholerové nemocnice. Po uzavření nemocnic pronesl utěšující proslovy pro příbuzné zemřelých na choleru a bezplatně zaznamenal jména zemřelých v klášterním synodiku na věčnou památku. V roce 1831 navštívil suverénní císař a jeho dědic klášter Simonov a Archimandrita Melchizedek. V roce 1832 byl za horlivou péči o vynikající zvelebení starobylého Šimonova kláštera na doporučení Svatého synodu vyznamenán Řádem rovnoprávných apoštolů knížete Vladimíra 3. stupně. Archimandrita Melchizedek během 20letého vedení kláštera Simonov uvedl všechny klášterní budovy do lepšího stavu a postavil nové rozsáhlé budovy. V roce 1840 byla dokončena stavba obrovské pětipatrové zvonice 198. Schema-hierodeacon Melchizedek, ve svatém křtu Maxim, byl tonsurován do pláště v poušti Beloberezh a dostal jméno Melchizedek. V roce 1800 se stal rektorem beloberežské Ermitáže Hieromonk Vasilij Kiškin, starší duchovního života, který svého času asketizoval na hoře Athos. Starší Vasilij se sblížil s Fr. Melchisedekem a vytvořili mezi nimi blízké duchovní přátelství 199. V roce 1810 byl Fr. oslaví 50. výročí jeho pobytu. Melchizedek v poušti Beloberezh, jemu samotnému bylo již 95 let. V této době je pronásledován a jde do opuštěných lesů provincie Smolensk. Tam asi. Melchizedek si zakládá celu a tráví svůj život prací, čtením, půstem a modlitbou, v extrémní chudobě a nouzi. Později se stěhuje do lesů provincie Kaluga a v roce 1837 do Brjanských lesů. Tři roky před svou smrtí Fr. Melchisedech si připravil rakev z masivního dubu a ukryl ji na tajném místě, kde se modlil. Starší Melchisedek odpočíval v roce 1840 poté, co žil 125 let pozemského života. 3.7 Hegumen Filaret Glinsky Žák staršího Vasilije Kiškina a zároveň žák Archimandrita Theodosia byl slavný asketa Glinské poustevny Hegumen Filaret, z něhož pochází glinská linie ruského asketismu. Hegumen Philaret je jakýmsi živým článkem spojujícím Glinskou Ermitáž s Sofroniovou Ermitáží a Kyjevsko-pečerskou lávrou a jejich prostřednictvím s mnišstvím Athosu a Moldavska, se smlouvami slavného starce Paisia Velichkovského 200. Hegumen Filaret, ve světě Thomas Danilevsky, který pocházel z rodiny obyčejných malorusů, se narodil v roce 1777 na Ukrajině. Od raného dětství na Tomáše příznivě působila jeho zbožná matka, která v něm rozvíjela náboženské schopnosti a probouzela lásku k Božímu chrámu 201. Od osmi let byl mladý chlapec poslán, aby se naučil číst a psát ke zbožné stařeně, v kostele studoval církevní listinu a pomáhal se čtením a zpěvem. Po nějaké době Thomas navštívil Kyjevskopečerskou lávru, kde přijal nabídku staršího Triffiliyho, aby se stal pomocníkem jeho cely. Pobyt v jeskyních Lávry mu přinesl velký užitek – vznešenost chrámů, pietní bohoslužba v nich, svatost těchto míst spolu se zde odpočívajícími Božími světci blahodárně působily na modlitební náladu mladého novice 202. Starší Triffilius strávil rok pokoušením Thomase v poctivosti, poslušnosti, skromnosti a přesnosti ve službě. Udržoval mladého muže Thomase ve všech útrapách klášterní poslušnosti, ale byl k němu pozorný jako rádce. A starší, když předvídal osud svého cele, řekl mu v duchu proroctví: „To věz, budeš mnichem a vůdcem nad mnichy“ 203 . Ale pak se tato slova staršího zdála Thomasovi nerealistická. Po třech letech pobytu v jeskyních Kyjevskopečerské lávry šel Thomas sloužit svou vojenskou službu, ale jeho služba se konala ve vojenském kostele. Jeho vojenská služba netrvala dlouho - po nemoci zamířil zpět do Kyjevskopečerské lávry sloužit ve Velké církvi. Tam mu hieromonk Antonín poradil, aby žil v nějakém pouštním klášteře, a po setkání s mnichy ze Sofronie Ermitáže, jejímž rektorem byl starší Theodosius, žák velkého Paisia ​​Velichkovského, a po zázračném vidění ve snu odešel do Sofronie Ermitáže s touhou věnovat se mnišské službě pod vedením Theodosia pod vedením Theodosia. V roce 1802 přišel pokorný Thomas Danilevskij za starším Theodosiem, padl mu k nohám a požádal o přijetí pod jeho duchovní vedení. Starší radostně přijal Tomáše a viděl v něm vyvoleného Božího. Ve stejném roce byl Thomas tonsurován a pojmenován Philaret a Archimandrite Theodosius vzal nově tonsurovaného mnicha pod své duchovní vedení. Otec Theodosius varoval mladého mnicha před různými pokušeními, naučil ho odolávat všem zlým myšlenkám a objevil způsoby, jak s myslí v srdci neustále vytvářet Ježíšovu modlitbu. Starší také uvedl Philareta do Philokalia, kde je podrobně vysvětlena nauka o střízlivosti a modlitbě 204 . V roce 1802 odešel k Pánu Archimandrite Theodosius, který předtím pověřil svého žáka vedení jednoho přísného askety, který šest let vedl Filareta tím, že zcela odřízl jeho vůli. V roce 1803 byl Filaret vysvěcen na hierodiakona a v roce 1806 na hieromona, načež Fr. Philaret byl pověřen poslušností děkana kláštera. Ale tato díla neodváděla pozornost hieromonka Philareta od jeho modlitebního činu. Otec Filaret se příležitostně snažil o své milované ticho a ve své odlehlé cele studoval učitele modlitby inteligentního srdce, střízlivost z myšlenek a kontemplativní život v Bohu. A Filaretovi byl z Boží milosti udělen dar neutuchající mentální modlitby Ježíše. Nepřítel, vidouc úspěch asketického Filareta, na něj všemožně zaútočil s velkou zuřivostí - pokoušel ho tělesnými žádostmi, snažil se ho zastrašit různými vizemi, přinášel sklíčenost a zoufalství, ale díky milosti Fr. Filaret vyšel z této kruté bitvy 205 vítězně. A pro tento boj Pán korunoval Fr. Filaret byl odměňován nezaujatostí různými dary, včetně daru duchovní útěchy. Fr. Filaret byl zcela duchovním stařešinem – i starší asketové přicházeli za starším Filaretem se svými pochybnostmi a otázkami a každému, kdo přišel, pomáhal radou, varoval, napomínal a povzbuzoval. V roce 1815 Fr. Filaretovi bylo nabídnuto, aby vedl Sophronie Ermitáž, ale tuto nabídku odmítl, protože. musel do Glinské poustevny, která potřebovala jeho duchovní zkušenosti. Padesát let byla Glinská poustevna v krajně zanedbaném stavu kvůli nedostatku zkušeného opata a mnichů žijících z vlastní vůle. Opatové se často měnili, aniž by v tomto klášteře dlouho pobývali. Ale v té době žily v Glinské Ermitáži dvě ctnostné lampy - velký asketa a muž modlitby, starší starší Theodotos a hieromnich Vasilij Kiškin, nestranný fanatik starověké patristické zbožnosti 206 . Hieromonk Vasilij Kiškin se vzbouřil proti anarchii v poušti a s darem nepřetržité mentální modlitby ze srdce zesílil své modlitby k Panně Nejsvětější Theotokos, aby jim poslala zbožného opata. Modlitba byla vyslyšena a rektorem jmenoval hieromonka Filareta z Ermitáže Sophronium. Jeho Eminenci Theoktistus byla předložena petice a biskup svým výnosem z roku 1817 jmenoval otce Philareta rektorem Glinské Ermitáže. Přijal Fr. Filaretův statek byl v žalostném stavu – zchátralé klášterní budovy vyžadovaly okamžitou opravu. A nový opat se horlivě pustil do uvedení Glinské Ermitáže do pořádku. Kromě vnější struktury kláštera se Fr. Filaretovi také záleželo na povznesení mravního asketického života – postupně zaváděl přísnou atonskou řeholi, odstraňoval z kláštera ženy, které v klášteře pracovaly, zakazoval druhému pohlaví vstup do cel mnichů, i když to byly jejich matky. Tyto změny a samotný život dobrého pastýře přitahuje do Glinské Ermitáže nové mnichy - žáky Fr. Filareta. A z bývalých obyvatel Glinské Ermitáže ji opustili ti, kteří se nedokázali smířit s reformami nového opata. Fr. Philaret představuje staršovstvo každodenním vyznáváním myšlenek mnichů svému staršímu. A v těchto věcech duchovního vedení pomáhá starší Vasilij Kiškin rektorovi Glinskému; nahrazuje také Fr. Philaret, když byl na výletech. Po deset let měl starec Vasilij blahodárný vliv na své učedníky svými ctnostmi a dary milosti, ale nepřítel proti němu přivedl pronásledování a pomluvy prostřednictvím některých mnichů, kteří ho začali pomlouvat opatovi. Starší Vasilij byl nucen přestěhovat se do Ploščanské Ermitáže, kde v roce 1831 blaženě zemřel. Všemožně se o něj staral. Filaret o vnějším zvelebení glinské poustevny, stavěl a opravoval klášterní budovy, přitahoval pro tyto potřeby filantropy a jezdil řešit záležitosti kláštera do Petrohradu. Otci Filaretu se na žádost prince Golitsyna dostalo té cti mluvit se suverénem Alexandrem Pavlovičem, který zvážil žádost opata o udělení lesní půdy klášteru a splacení dluhů Glinské Ermitáže. Císař, hluboce věřící v posledních letech svého života, slíbil, že zařídí všechny prosby Fr. Philaret, což bylo provedeno a roku 1825 věnoval klášteru štědrou almužnu 1000 rublů. Při návštěvě Petrohradu se Fr. Filaret vystupoval proti heretickým mystikům, hájil patristické učení o nejvyšších stupních společenství s Bohem a modlitbou mysli-srdce Ježíše a byl také obráncem mnišství v nejvyšších světských kruzích. Fr. Philaret napsal „Instrukce pro čerstvě tonsurovaného mnicha“, který byl publikován v roce 1824, a toto je pokyn Fr. Filareta četli mniši z Glinské poustevny ve svých celách nebo v den tonzury jednoho z bratří při jídle. Vedle psaní duchovních a mravních knih vlastního složení Fr. Philaret musel také vést četnou obchodní korespondenci s dobrodinci kláštera a osobními obdivovateli - ročně z pera Fr. Filaret publikoval až 750 dopisů 207. O Fr. O Philaretovi a jeho klášteře mluvili jeho současníci velmi; Sv. Serafín ze Sarova znal Fr. Filareta v duchu a hluboce ho miloval v Kristu. Za své činy Fr. Filaret byl také oceněn viděním Nejsvětější Bohorodice během akathistu Královně nebes. Za své služby v roce 1835 byl Fr. Filaretovi bylo uděleno právo nosit opatskou hůl a v roce 1839 byl za svou pilnou 22letou službu opata povýšen do opatské hodnosti. Tak pomalá odměna hodného manžela závisela na jeho osobní pokoře, která si byla vědoma své bídy v duši. A ve svých dopisech se vždy podepisoval jako ubohý starý muž 208. Krátce před smrtí opat Filaret těžce onemocněl konzumací, ale svých četných děl se nevzdal. Starší Philaret zemřel 31. března 1841, ráno druhého dne Velikonoc roku 209. Žák staršího Vasilije Kiškina a zároveň žák starších Theodora a Kleofáše (Antonova) je vynikající asketický starší Leonid z Optiny. Schemamonk Leonid Optinsky (ve schématu Leo), se narodil v roce 1768 ve městě Karachev, provincie Oryol, do rodiny prostých rodičů jménem Nagolkins. Při křtu dostal jméno Leo. V mládí se zabýval kupeckými záležitostmi, ale v roce 1797 opustil svět a pod velením opata Abrahama vstoupil do Optiny Pustyn. O dva roky později se Lev přestěhoval do Beloberežské Ermitáže, jejímž rektorem byl hieromonk Vasilij Kiškin. V roce 1801 ho starší Vasilij tonsuroval jako mnicha jménem Leonid a v témže roce byl vysvěcen na hierodiakona a hieromona. V roce 1804 Fr. Leonid, v pátém roce svého pobytu v Beloberežské Ermitáži, byl jmenován jejím opatem, když starší Vasilij opustil vedení mnišských bratří 210. Před nástupem do funkce rektora Fr. Leonid dočasně pobýval v klášteře Cholna, kde se v té době usadil schemamonk Theodore, žák velkého staršího Paisia, který přijel z Moldavska. Pod vedením tohoto zkušeného mentora Fr. Leonid se naučil bojovat s vášněmi a později jej a starší spojilo nerozlučitelné pouto lásky v Kristu. V roce 1805 se starší Theodore přestěhoval do opuštěného kláštera Běloberež, ale po nějaké době se usadil v odlehlé cele v hlubinách lesa nedaleko kláštera s dalším asketikou, hieroschemamonkem Kleofou. V roce 1808 Fr. Leonid rezignoval na funkci opata, přestěhoval se do divočiny se svým učitelem, starším Theodorem, a byl jím ve své cele tonsurován do schématu se jménem Leo. V roce 1809 se starší Theodore přestěhoval do Novoezerského kláštera. Otec Leonid a starší Kleopa se v roce 1811 přestěhovali do kláštera Valaam ao rok později se k nim připojil starší Theodore, kde spolu žili asi šest let. Ve stejné době žil Hieromonk Varlaam, pozdější opat z Valaamu, se třemi askety v klášteře Valaam. Společný život a rozhovory se staršími přinesly Fr. Varlaam 211. Duchovní pokyny staršího Theodora a Fr. Leonidas používal i celiarcha kláštera Valaam Fr. Evdokim, později schema-mnich Evfimy 212. Sláva asketů se šířila stále více a spolu s Fr. Jako Evdokim k nim začali přicházet další mniši z řad bratří z kláštera Valaam. Pro zbožné rady starších k nim také proudili návštěvníci různých tříd. Ale navzdory duchovnímu prospěchu, který některým přinesl, jiní vzbudili nelibost vůči starším spojeným s jejich učením, což se zdálo jako zvláštní inovace. Po pohřbu staršího Kleofáše v roce 1816 starší Theodor a Fr. Leonid se v roce 1817 přestěhoval do kláštera Alexandra-Svirského a v roce 1822 starší Theodor odešel k Pánu v náručí svého milovaného žáka Fr. Leonida. Po smrti svého učitele měl otec Leonid touhu opustit Svirský klášter a přestěhovat se do Optiny Pustyn, ale byl nucen pět let držen v klášteře Alexandra-Svirského a teprve v šestém roce byl bez potíží propuštěn. Nejprve o. Leonid se v roce 1828 přestěhoval do Ploščanské Ermitáže a o šest měsíců později se s pěti studenty přestěhoval do kláštera Optinské Ermitáže 213. Mezi studenty byl Dmitrij Brianchaninov, budoucí biskup Ignáce z Kavkazu a Černého moře 214. Příjezd Fr. Leonid v Optině Pustyn je pozoruhodný tím, že zavedl do kláštera staršovstvo, které spočívá v upřímném duchovním vztahu duchovních dětí k jejich duchovnímu otci či starci. To usnadnil Fr. Mojžíš, opat Optinské poustevny, který se svým bratrem vůdcem poustevny Fr. Anthony předtím podstoupil výkon pouště žijící v lesích Roslavl. O. Mojžíš, znal zkušenost duchovního života Fr. Leonidas, svěřil mu duchovní vedení nad bratry. A od té doby se změnila celá vnitřní struktura klášterního života v Optinské Ermitáži. Bez rady a požehnání staršího se v klášteře nekonala žádná důležitá práce. Bratři se ve večerních hodinách hrnuli do jeho cely se svými duchovními potřebami – činit staršímu pokání za hříchy spáchané během dne, žádat o radu, přijímat útěchu v smutku a pomoc ve vnitřním boji s vášněmi a duchovními nepřáteli. Dovedné uzdravování, moudrost staršího, láska a úcta k němu ze strany opata a bratří učinily Fr. Leonida je známá i mimo Optinu Pustyn. Po 30 letech asketického života byl starší Leonid povolán Boží Prozřetelností k velkému činu služby lidstvu 215. Lidé různých tříd k němu začali přicházet z různých měst a vesnic pro duchovní rady a starší je všechny přijímal s otcovskou dispozicí a láskou, nikdo neopouštěl jeho celu, aniž by byl utěšen. Před příchodem Fr. Leonidas, bratři z Optinské Ermitáže, žili podle vlastních představ a věnovali pozornost především externím dílům. Když se starší Leonid usadil v klášteře a když začali mluvit o staršovstvu a duchovní výživě, o očištění svědomí a zjevení myšlenek, o odříznutí své vůle, o vnitřní práci, mnohým to připadalo jako jakési nové nepochopitelné učení, které se dokonce nazývalo novou herezí. Někteří mniši se bouřili proti novotám a hleděli s nedůvěrou na Fr. Leonidas, část nespokojených mnichů opustila klášter. Ale brzy se vše uklidnilo a Fr. Leonidovi byli přidáni noví studenti. Ale starší Leonid utrpěl mnoho zármutku kvůli různým výpovědím - splnil vůli nejvyšších duchovních autorit, bylo mu zakázáno přijímat návštěvy ve své cele, sám byl převezen z kláštera do kláštera. Ale i tam navzdory zákazům dál přijímal návštěvy, čímž zachraňoval lidské duše. Starší Leonid spočinul 11. října 1841 a byl pohřben poblíž katedrálního kostela Představení 216. Another famous Optina elder, Hieroschemamonk Macarius, is a disciple of schemamonk Athanasius (Zakharov), a tonsure monk and disciple of Elder Paisius. Hieroschemamonk Macarius of Optina, in the world Mikhail Nikolaevich Ivanov, was born on November 20, 1788 in the Oryol province into a family of noble origin. V mládí Michail sloužil jako účetní okresní pokladny; jeho příbuzní si ho chtěli vzít, ale bylo mu souzeno stát se mnichem. V roce 1810 se Michail vydal na pouť do Ploshchanskaya Ermitage a nikdy se nevrátil. V poušti pod vedením svého zpovědníka rychle uspěl ve skutcích klášterního života. Ve stejném roce byl Michail tonzurován do hábitu se jménem Melchizedek a v roce 1815 byl tonzurován do pláště se jménem Macarius. Ve stejném roce byl vysvěcen na hierodiakona a hieromona. In the Ploshchanskaya hermitage, Macarius was under the spiritual guidance of the disciple of Elder Paisius Velichkovsky, schemamonk Athanasius (Zakharov), from whom he received many translations of the ascetic works of the holy fathers and ascetics, translated by Fr. Paisia ​​217. V roce 1818 se stal rektorem poustevny Ploščanskaja Hieromonk Seraphim, žák staršího Vasilije Kiškina, stavitele Beloberežské Ermitáže. O. Seraphim zavádí dobré změny v církevním řádu v klášteře, které byly pokorně přijaty bratry ke společnému duchovnímu prospěchu. Otec Macarius dostal povolení vydat se na pouť do Kyjevskopečerské lávry, kde ho utěšoval archimandrita Antonín. Na zpáteční cestě se vydal do Glinské Ermitáže, kde se setkal se studentem Hegumen Philaret, Hierodeaconem Samuilem, praktikem duševní modlitby, jejíž učení studoval pod vedením svého staršího, studenta Archimandrita Theodosia, rektora Sophronium Ermitage. V roce 1824 Fr. Macarius cestoval do Rostova, aby uctíval ostatky svatého Demetria; na této cestě poprvé navštívil Optinu Pustyn a nově vybudovaný klášter, který ho později ukryl ve svých zdech 218. V roce 1825 byl učitel Fr. Macarius, starší Athanasius, který pro něj byl živým příkladem křesťanských ctností. V roce 1826 Fr. Macarius byl jmenován děkanem kláštera a v roce 1827 byl jmenován zpovědníkem Sevského kláštera a toto jmenování určilo začátek nového období duchovní činnosti Fr. Macaria. V roce 1828 přijel Hieroschemamonk Leonid ve schématu Lva z kláštera Alexandra-Svirského do Ermitáže Ploshchanskaya se svými žáky, kteří se zde po šesti měsících přestěhovali do trvalého bydliště v nově postaveném klášteře Optinské Ermitáže. Sblížení se starším Leonidem jako zkušeným rádcem v duchovním životě mělo velký význam pro budoucí život o. Macaria. Po odchodu staršího Leonida, Fr. Macarius s ním pokračoval v duchovní komunikaci prostřednictvím korespondence 219. Na výletě z Orla do Petrohradu se Fr. Macarius měl v Moskvě duchovní rozhovor s novospasským starším Philaretem, který zanechal nesmazatelný dojem v duši Fr. Macaria. Na stejné cestě viděl také staršího Leonida, od kterého požádal o požehnání k jeho přijetí do kláštera Optina, o což podal žádost opatovi Fr. Mojžíš. Po návratu do Ploshchanskaya poustevny, Fr. Macarius pokorně očekával rozhodnutí a v roce 1834 obdržel dekret o svém přemístění do Optina Ermitage z kláštera Ploshchanskaya, kde žil více než 23 let. Téhož roku 1834 Fr. Macarius přijíždí ke svému učiteli do kláštera Optina Hermitage, kde žil asi 27 let. Až do smrti staršího Leonida byl jeho extrémně poslušným a oddaným studentem a spolupracovníkem. V roce 1836 Fr. Macarius byl jmenován zpovědníkem kláštera Optina a v roce 1839 byl pověřen vedením kláštera. Za 20 let vedení cca. Macarius zajistil rozkvět kláštera, jeho soběstačnost a zároveň pomoc při udržování kláštera. Kromě vnější dispense Fr. Macarius nezapomněl ani na vnitřní věci - jeho úsilím se změnil řád bohoslužeb, mniši přicházeli ke svému zpovědníkovi k častému vyznání činů a myšlenek, aby dostali duchovní rady a útěchu. Dary, které dostal starší Macarius, byly: dar duchovního uvažování, velká pokora, shovívavost, mírnost a láska. Naplněn pravou láskou, Fr. Macarius ho hojně vyléval na své duchovní děti; neodvracel se od nikoho, kdo k němu přišel pro pomoc, a nikoho nepustil, aniž by poskytl pomoc v nouzi. Starcova tvář byla jasná, jeho pohled byl tichý, jeho slova byla pokorná. Jeho mysl jakožto konatel duševní modlitby byla vždy sjednocena s Bohem a z tohoto díla „jeho tvář rozkvetla duchovní radostí a zářila láskou k bližnímu“ 220. Jeho modlitba byla neutuchající. Je třeba upozornit na velký význam o. Makaria v organizaci vydavatelské činnosti v Optině Pustyn. Na konci 18. stol. v Rusku, spolu s úpadkem mnišství, byl také nedostatek náboženské, morální a asketické literatury kvůli omezujícím dekretům Svatého synodu. Pouze asketická kniha „Philokalia“ byla poprvé vytištěna ve slovanském jazyce na příkaz Posvátného synodu v roce 1793 a poté na základě zvláštní dispozice metropolity Gabriela k tomuto vydání. Patristické asketické spisy byly v té době distribuovány mezi milovníky duchovního osvícení v ručně psaných opisech. Jednalo se především o díla řeholníků, která byla velmi draze ceněna 221. Hotové překlady staršího Paisia Velichkovského byly skryty více než 50 let. A zásluhu na vydání těchto překladů má nepochybně Fr. Macarius. Když nastal příhodný čas, Fr. Macarius měl učené pomocníky, spolupracovníky a patrony 222. Nejprve v roce 1847 vyšla kniha „Život a spisy moldavského starce Paisia ​​Velichkovského“; později byly vydány patristické asketické publikace, které byly z velké části těmi překlady staršího Paisia, které nebyly zahrnuty do „Filokálie“. Vyšla také řada krásných vydání ruské asketické literatury, mezi nimiž byla vydání asketických zážitků samotných optinských starců a vyšly i spisy samotného staršího Paisia 223. Ale v důsledku jeho četné práce se zdraví staršího Macaria oslabilo, pronásledovaly ho množící se nemoci a záchvaty byly častější. Starší Macarius odpočíval v pokoji 7. září 1860, v den předvečera Nejsvětější Bohorodice, v kterou starší věřil ze srdce. Mezi pozoruhodné askety a stařešiny Optiny Pustyn je třeba jmenovat jejího slavného opata Schema-archimandrita Mojžíše a jeho bratra opata Antonína, kteří se na pozvání biskupa Filareta (Amfiteatrova) z Kalugy přestěhovali z roslavlských lesů do Optiny Pustyn a přímo se podíleli na jeho obnově a duchovní obrodě. Bratři Putilovové byli studenty Hieroschemamonka Afanasyho (Stepanova), slavného askety roslavlských lesů. Schema-Archimandrite Moses, ve světě Timofey Ivanovič Putilov, se narodil v roce 1782 v provincii Jaroslavl. Rodiče mladého Timothyho vychovávali v bázni Boží a učili ho ve víře a zbožnosti. Ve věku 18 let byli Timofey a jeho bratr Jonah posláni do Moskvy, kde sloužili u daňového farmáře. Ve volném čase bratři Putilové četli duchovní knihy a komunikovali s duchovními lidmi. Zde se setkali se starším Dositheou z Ioannovského kláštera, který je poslal do moskevského Novospasského kláštera na duchovní výživu hieromnichů Alexandra a Philareta, kteří byli v duchovním společenství s velkým starším Paisiusem Velichkovským. Na radu Fr. Alexandrovi bratři v roce 1805 vstoupili do Sarovské poustevny, kde vykonávali různé poslušnosti a duchovně rostli. Jonah Putilov, mnich Isaiah, zůstal v Sarovské Ermitáži a v roce 1842 se stal jejím opatem. V roce 1808 se Timofey setkal s Fr. Seraphim, student staršího Vasilije Kiškina, který ho pozve do Svenského kláštera. Asi tak. Serafínů ve Svenském klášteře se shromáždilo mnoho pozoruhodných asketů: studenti a tonzury Archimandrita Paisius Velichkovsky, mniši schémat Afanasy (Ochlopov) a Afanasy (Zacharov), bývalý zpovědník kláštera Optina, Hieromonk Afanasy (Stepanov), mnich K Monkinacon starší Anasta Hi Vasily Bartoloměje z moldavského Njametského kláštera, Fr. Arseny poustevník. Společnost těchto starších pravděpodobně přilákala Timotea do Svenského kláštera 224. V roce 1809 byl Timofey Putilov identifikován jako jeden z noviců kláštera Svensky, ale po nějaké době byl nucen odejít do Moskvy k propuštění a nikdy se nevrátil do kláštera Svensky. V roce 1811 odešel na radu hieromonka Adriana (ve schématu Alexyho) do roslavlských lesů pod duchovním vedením Hieroschemamonka Afanasyho (Stepanova), který měl duchovní střízlivost a dar duševní modlitby. Tam byl Timofey tonsurován Fr. Athanasius v plášti se jménem Mojžíš a pod jeho vedením strávil 10 let života v poušti. Od zkušeného staršího Fr. Mojžíš získal dar modlitby a pozornosti k sobě. V roce 1816 Fr. K Mojžíšovi se připojil jeho mladší bratr Alexander, který byl ve své cele tonzurován mnichem jménem Anthony. Fr. Mojžíš vzpomíná, že když přišel do roslavlských lesů, poustevníci - Hieroschemamonk Athanasius, Fr. Dosifei a Fr. Dorofei žila ve třech celách. Otec Mojžíš se usadil se starším Athanasiem a vybudoval novou celu pro něj i pro sebe 225. Obyvatelé pouště vedli velmi skromný život a ve svých celách nic neměli. Jedli pouze zahradní zeleninu a málokdy jedli chléb, když ho majitelé půdy poslali. V létě sbírali houby a lesní plody. Starší se dívali na čaj jako na luxus a používali ho jako lék k udržení síly. Oděv poustevníků nebyl o nic méně sporý; na nohou nosili lýkové boty. Téměř celý den stáli poustevníci v modlitbě - kostel nebo cela, opouštěli ji pouze v případě vykonávání různých prací a poslušností. Oblíbená zábava Fr. Mojžíš a jeho bratr Anthony přepisovali knihy, které přinesli do pouště a získali během cest do Moskvy a Kyjeva. Starší Athanasius nechal udělat mnoho ručně psaných překladů patristických knih od Paisije Velichkovského. Bratři si z nich dělali výpisky, sestavovali různé ručně psané sbírky, které stanovovaly pravidla křesťanského, a zejména mnišského života 226. Asketismus starších spočíval v následujícím - Fr. Mojžíš a Anthony strávili 18 hodin ve stoje v modlitbě, udělali až 800 úklon a dodržovali přísný půst a abstinenci. Ale nejdůležitější je, že většina poustevníků prošla školou staršího Paisia ​​osobně nebo prostřednictvím jeho žáků a usilovala o duchovní sebezdokonalení, čehož bylo dosaženo bojem s tělesnými a duševními vášněmi, dodržováním přikázání evangelia, úplným odříkáním se od kouzel světa a obrácením mysli dovnitř. Bylo nutné zcela se zříci své vůle a naprostá poslušnost staršímu 227. To vše se u poustevníků rozvíjelo duchovní čistotou, jasností myšlení, silou vůle a vytrvalostí charakteru – tím se nebáli žádných zkoušek. A díky tomu z tiché samoty roslavlských lesů tak ostřílené osobnosti jako Fr. Mojžíš a Fr. Anthony. V roce 1821 přijeli na pozvání biskupa Filareta z Kalugy do Optiny Pustyn bratři Putilové, aby zde založili klášter sv. Jana Křtitele. V roce 1822 svatý Filaret vysvětil Fr. Mojžíš se stal hierodiakonem a poté hieromonkem, načež ho jmenoval zpovědníkem v Optinské poustevně. V roce 1826 byl Hieromonk Moses, 43letý, jmenován rektorem Optinské Ermitáže a 37 let „stál neochvějně na božské stráži jemu svěřeného stáda“ 228. V roce 1837 byl Hieromonk Moses povýšen do hodnosti opata a v roce 18 na hodnost dritearchi. Když Fr. Mojžíš vzal Optinu Pustyn pod svou kontrolu, bylo tam 40 bratří, klášter byl pustý, nebyly zásoby jídla pro bratry, nálada bratří byla bolestivá. O. Mojžíš vybavil a zkrášlil klášter, poskytl bratrstvu oděv a stravu. Ale hlavní pozornost je o. Mojžíš byl zaměřen na duchovní a mravní výchovu mnichů. Položil základ slavného staršovstva Optiny; všechny vnější i vnitřní řády kláštera Optina, celá duchovní struktura kláštera byla založena a založena za opatství Fr. Mojžíš. V roce 1829 byl Fr. byla umístěna v Optině Pustyně. Leonida a v roce 1834 se souhlasem Fr. Mojžíš - Hieromonk Macarius. Klášter se začíná plnit nově příchozími z různých vrstev, kteří se chtějí věnovat klášternímu životu. A všichni rektor kláštera Fr. Mojžíš přijímá s láskou a svěřuje budování duchovních starších. Staršovstvo v Optině Ermitáž zasadil Fr. Mojžíš, ale za tuto inovaci utrpěl mnoho strastí. Výrazné rysy Fr. Mojžíš byl laskavý k ostatním a přísný k sobě. Postupně jedl klášterní jídlo, nosil jednoduché a skromné ​​oblečení a po modlitbě rád četl knihy s duchovním obsahem. S pomocí duchovní práce a pokorné modlitby úspěšně odolal tělesným a duševním vášním, dosáhl nezaujatosti a duchovní čistoty. V rozhovoru, vždy prstokladem růžence s Ježíšovou modlitbou a sotva znatelným pohybem rtů 229. O. Mojžíš vždy a ve všem spoléhal s vírou a důvěrou v Pána. V roce 1860 dosáhl archimandrita Mojžíš 80 let a letos onemocněl. Před svou smrtí byl tonsurován do schématu. Fr. přišel k odpočinku. Mojžíš 16. června 1862 Hegumen Anthony, ve světě Alexander Ivanovič Putilov, se narodil v roce 1795. Alexander si se svými bratry mnichy přál mnišství. V roce 1816 opouští svět a odchází ke svému bratru Fr. Mojžíš v roslavlských lesích. Spolu s ním se přestěhoval do kláštera Optina a podílel se na organizaci kláštera Optina, kde byl jeho prvním náčelníkem. V roce 1839 byl Antonín jmenován opatem malojaroslaveckého kláštera diecéze Kaluga a vládl mu 14 let. Po svém odvolání z funkce rektora žil opat Anthony 12 let v důchodu v Optina Hermitage. Hegumen Anthony se vyznačoval vysokým duchovním životem, byl bystrý a měl zvláštní dar útěchy. Velká byla moc modlitební přímluvy staršího. Fr. přišel k odpočinku. Anthony 7. srpna 1865 Optina Pustyn je jedním z „duchovních center“ učení sv. Paisia ​​Velichkovského a v souvislosti s tím je třeba zmínit opata Abrahama, žáka archimandrity Ignáce (Pešnoshského), kterého moskevský metropolita Platon (Levšin) v roce 1796 jmenoval stavitelem Optinské poustevny k její obnově z pustiny. Otec Abraham byl horlivým obdivovatelem staršího Paisia ​​a správcem jeho tradice, kterou přenesl do Optiny Pustyn, kde zavedl cenobitské pravidlo a povznesl duchovní život. Tedy, jak píše Rev. Sergius Chetverikov: „V Optině Ermitáž, jako v uzlu, se četná vlákna duchovního vlivu starce Paisia sjednotila prostřednictvím jeho různých žáků, jmenovitě: mnich Theophanes přinesl přímo od samotného starce Paisia duchovní kvas, který dostal v klášteře Nyametsky; Abraham přinesl tradice starce Paisia, dostal od Moseského Athána a Antonia, dvě legendy z Ostrovského; Serafim ze Svenského a obyvatelé pouště Roslavl a Leonidas přinesli legendy o Theodorovi a Kleofovi z Malého Rusa Tato kombinace rozmanitých duchovních vlivů vyústila v pozoruhodný rozkvět optinských stařešinů“ 230. 3.9 Valaamští asketové Je třeba se pozastavit u asketů kláštera Valaam, pokračovatelů díla velkého staršího Paisia Velichkovského. Výše jsme zmínili, že ve Valaam All Saints Skete spolu se staršími Theodorem (Polzikovem), Kleofou (Antonovem) a Leonidem z Optiny žili: Hieromonk Varlaam, pozdější opat kláštera Valaam, a Hieroschemamonk Euthymius. Jak ukazuje moderní badatel staršovstva Valaamských asketů, 231 staršovstvo schemamonka Theodora na Valaamu významně doplňovalo tradici klášterní práce na Valaamu. Tradice hesychasmu se na Valaamu začíná posilovat poté, co starší Theodore naučil bratry chytré práci, a Varlaam, který se stal opatem, tuto tradici podpořil spolu se staršovstvem 232. Zde badatel tvrdí, že Hieroschemamonk Euthymius by měl být považován za nástupce „moldavských“ starších, a nikoli za žáka a pokračovatele senilní zkušenosti opata Nazaria. Byli to učedníci staršího Paisia, kteří přišli do Valaamu, kteří dokázali vychovat velkého asketu, který znamenal oživení duchovního života na Valaamu. Osobnost Hieroschemamonka Euthymia je klíčová pro oživení staršovstva na Valaamu. Právě v mentoringu staršího Euthymia je třeba hledat původ duchovní zkušenosti vynikajícího opata z Damašku, učitele četných Valaamských asketů 233 . Slavný opat Valaam Damascene měl za své žáky: Archimandritu Agafangela z kláštera Alexandra-Svirského, slepého staršího z kláštera Valaam Schemamonka Agapia, Schemamonka Jana, tichého mnicha z kláštera Valaam. Studentem Archimandrite Agafangela byl Mauricius, opat kláštera Valaam 234. 3.10 Obyvatelé pouště Roslavl Je třeba zmínit roslavské poustevníky, tuto jedinečnou skupinu poustevníků, kteří byli v úzkém kontaktu se starším Paisiem Velichkovským. Do této skupiny patřili přímí žáci staršího Paisia: Arseny, který se později přestěhoval z roslavlských lesů do pskovského Nikandrovského kláštera, šaman Afanasy Afonskij (Okhlopov), který žil v roslavlských lesích (v období 1793-1805), mnich Feofan (Optina s ní, Pustyn) a další, kteří se znali jako mimit Pustyn a další starší osobně, ale zachoval si své tradice: Hieromonk Adrian (ve schématu Alexy), jeho žáci Basilisk, Zosima a Jonah, Hieroschemamonk Afanasy (Stepanov), který žil v roslavlských lesích více než 20 let a měl dar mentální modlitby 235, jeho žáci Mojžíš a Anthony (Putilaynad, jeho učedník, Anastaserode, Abrahám, Elestasandr Hier Nikita, Dositheus a další. Historie poustevnictví v Brjanských a Roslavlských lesích je spojena s odporem proti masovému rušení a zavírání klášterů v polovině 18. století. Mnoho mnichů kvůli úpadku morálky ve zbývajících klášterech odešlo do zahraničí - na Athos a Moldávii a nejhorlivější mniši uprchli do opuštěných tichých lesů, odmítajíce materiální blaho, církevní postavení a moc. Tam, pryč od světa a ruchu, oživovali slábnoucího klášterního ducha, aby ho, až přijde čas, projevili v klášterních klášterech a oživili v nich klášterní život. Poustevnický život začal v Brjanských lesích v první polovině 18. století, ale postupem času začal být klid v těchto lesích narušován a poustevníci se začali stěhovat do vzdálenějších roslavlských lesů. Ale malá skupina stále žila v Brjanských lesích, hlavně kolem pouště Běloberež - žili zde starší Vasilij (Kishkin), Leonid Optinsky, schemamonk Theodore (Polzikov) a hieroschemamonk Kleopas (Antonov). Poustevníci, kteří vyšli z Brjanských lesů, se usadili v lesích Roslavl a zde na počátku 19. století. pouštní obydlí dosáhlo svého rozkvětu. Poustevníky kontemplativního trendu sem přitahovala odlehlost od hlučných center veřejného života a hojnost hustých lesů s jejich tichem 236 . Jejich asketický život proslul nejen v nejbližším okolí, ale i daleko za hranicemi Smolenské gubernie. Církevní hierarchové a klášterní opatové se obraceli do roslavlských lesů za lidmi, které potřebovali ke zřizování klášterů a klášterů a ke zlepšení klášterního života. Roslavlské poustevny se v Rusku staly semeništěm pravého mnišského ducha – jak Orlovský I.I. píše: „odtud mniši šli na sever, do klášterů Ladožského jezera, a také na východ do sibiřských klášterů a na jih do provincií Orjol, Černigov a Kursk“ 237. Odliv nejlepších sil byl přitom neustále doplňován novými. Jedním z asketů, kteří žili v opuštěných roslavlských lesích, je hieromonk Adrian, který vychoval mnoho žáků a pomáhal mladým mnichům duchovními radami. Hieromonk Adrian (ve schématu Alexy), ve světě Vasily Blinsky, se narodil v roce 1722 ve vesnici Orel v provincii Perm. Jako dítě musel Vasilij snášet spoustu útrap, protože... jeho otec brzy zemřel, matka se znovu provdala a on a jeho dvě sestry byli svěřeni do péče svého strýce. V sedmi letech se chlapec Vasilij naučil číst a před dětskými kratochvílemi dával přednost četbě božských knih. Obzvláště rád četl Čtyři Menaiony svatého Demetria z Rostova a vtiskoval mu do duše jasné obrazy svatých. Při návštěvě místního kláštera si mladík zblízka prohlédl klášterní život a místní mniši si ho zamilovali. Jednoho dne se v kapli před ikonou ukřižovaného Spasitele modlil za možnost častých návštěv kláštera, kterým jeho příbuzní bránili. „Také se slzami Pána prosil, aby mu dal zkroušené a pokorné srdce a zařídil svůj život ke spasení“ 238. Chlapec vyrostl tichý a tichý, poddajný a poslušný a byl vždy se vším spokojený. Vasilij se dobře učil a místní mniši ho zásobovali patristickými knihami, ze kterých byl dojat a plakal. Jak píše Kovalevsky A.F. ve svém životopise: „Tak pod příkrovem Boží milosti Vasilij rostl a uspěl ve zbožnosti“ 239. Ale Boží prozřetelností byl Vasilij předurčen vstoupit do vojenské služby, než se stal mnichem, ve kterém sloužil své vlasti dvacet let. Vasilij, pečlivě plnící své úřední povinnosti, i zde zasvětil noci modlitbě, pilně četl duchovní knihy, přísně dodržoval půsty, hledal příležitost často navštěvovat Boží chrámy, „se stálou střízlivostí vymýtil nečisté myšlenky a jako zřítelnici svého oka si uchoval panenství na duši i na těle“ 240. Jeho zhýralí kolegové se mu posmívali jeho pití, zhýralí a zbožní kolegové se mu posmívali někdy byl dokonce bit za odmítnutí takových událostí. Vasilij, který měl spoustu volného času, navštěvoval různé kláštery, navštěvoval starší zkušené v asketismu a vtiskl si jejich pokyny do srdce. Vasilij se nevzdal myšlenky zasvětit svůj život Bohu v mnišství, ale nebyl propuštěn ze služby, dokud se za něj nepřimluvil Innocent, arcibiskup z Pskova. A pak se splnilo Vasiliho drahocenné přání - vstoupil do Ploščanské poustevny oryolské diecéze, kde ho láskyplně přijal rektor poustevny Fr. Joel. Ve stejnou dobu vstoupil do Ploščanské poustevny další novic jménem John, později mnich Jonáš, Vasilijův společník a strážce tajemství až do své smrti. Kvůli nedostatku klášterních volných míst se novic Vasilij na čas přestěhoval do moskevského Šimonovského kláštera, kde byl v roce 1772 tonzurován do pláště se jménem Adrian, tam byl vysvěcen na hierodiakona a hieromona, načež se v roce 1775 vrátil do poustevny Ploshchanskaya. Ale duše mnicha Adriana toužila po pouštním tichu a s požehnáním opata se usadila v odlehlé cele v lese a po nějaké době se s Jonášem a dvěma dalšími novicemi stáhla do hustých Brjanských lesů. Usadili se na půdě zbožného statkáře, který jim dovolil usadit se ve svých lesích a všemožně jim pomáhal při úpravě. V chýši postavené v lesním houští žili asketové vedení starším Adrianem přísným a drsným životem v neustálém suchém stravování, dlouhých nočních modlitebních bděních, v extrémní chudobě a nedostatku 241. Kromě statutárních bohoslužeb a psalmodie byly vyžadovány četné poklony s Ježíšovou modlitbou. Starší Adrian se rád se svými učedníky modlil pod širým nebem, mezi opuštěným tichem lesní houštiny, která pro ně představovala Bohem stvořený chrám a kde jim nebe sloužilo jako klenba. Zde pozvedli své tiché hlasy v psalmodii ke slávě Stvořitele a opeření obyvatelé lesa jim přizvukovali. Kovalevskij A.F. poznamenává, že „společnost těchto asketů v divoké a opuštěné Brjanské poušti se podobala starověké Libyi a Thebaidu s jejich rovnocennými andělskými mnišskými obyvateli“ 242. Obyvatelé pouště předváděli těžké fyzické výkony, ale sám starší šel svým žákům příkladem v těžkostech – neměl teplé oblečení a boty, vždy chodil ve starých látkových šatech a cestoval dvacet až třicet mil ke svým dobrodincům. Starší Adrian a jeho žáci zůstali v tomto lese osm let, dokud jej místní nezačali kácet a kvůli davům byli nuceni se přestěhovat jinam. Nedaleko jejich nové osady žil starší Barnabáš, který mlčel. Starší Adrian ho miloval, ale po nějaké době je přepadli lupiči, načež starší Barnabáš, slabý na těle, aniž přežil bití, vydal svou duši do rukou Božích v náručí Adriana. Poté, co v těchto lesích strávil zimu, starší Adrian a jeho žáci odešli do smolenských lesů Roslavl. Tam dostali od místních obyvatel povolení k usazení a v odlehlém, nepřístupném houští postavili dvě chatrče, z nichž jedna sloužila k modlitbě. Jejich mír ale netrval dlouho – začali být udáváni jako potulní mniši a schizmatici. Starší Adrian byl také povolán k biskupovi Partheniusovi ze Smolenska, který ho pozval, aby se přestěhoval do své diecéze. Po poradě se svými učedníky se starší Adrian obával, že po přechodu je biskup Parthenius pošle do jiných klášterů, protože potřebují mnichy. Problém byl vyřešen následovně – Jonáš navrhl napsat dopis svému příteli mnichovi Theophanovi, který byl ošetřovatelem cely Gabriela, metropolity Petrohradu a Novgorodu. Po nějaké době, jak zdůrazňuje Kovalevsky A.F.: „Metropolita Gabriel velmi milosrdně přijal staršího a když v něm viděl muže zkušeného v duchovních skutcích, vedl s ním více než jednou rozhovory o spáse duše.“ 243. Starší Adrian požádal metropolitu Gabriela, aby je usadil v odlehlém klášteře ve Valaamském klášteře na ostrově Kongres, ale kvůli sezóně je pozval do kláštera v Metropolitanu na ostrově Kongres z Koněvce. Z vůle Boží byl po nějaké době starší Adrian na základě výnosu metropolity Gabriela jmenován rektorem tohoto kláštera. Starší Adrian musel ve své pozici rektora hodně vytrpět kvůli vzkvétající opilosti mnichů, kterou bývalý opat toleroval. Když shromáždil bratry, oslovil je s láskou, označil jejich závislost na pití vína za důvod dezorganizace kláštera a vyzval je, aby tento rozpor se svou hodností napravili. Starší vyloučil z kláštera všechno víno, kromě toho, co bylo potřeba ke slavení liturgie, a řekl mnichům: „Kdo by tuto listinu shledal nad jejich síly, ať si hledá jiné místo příznivé jeho sklonům“ 244 . Mnoho mnichů bylo ze slov nového opata v rozpacích, někteří reptali a někteří opustili klášter. Ale sám starší Adrian byl v této otázce neústupný, ačkoli trpěl mnoha urážkami. A vděčnost na sebe nenechala dlouho čekat – mniši se k němu drželi s nepředstíranou láskou a podřídili se novému přísnému řádu. Starší Adrian vládl klášteru Koněvskaja deset let a do jeho kláštera přicházelo mnoho zbožných mnichů a dokonce i obyvatel pouště a žili pod jeho vedením. Milující stařec přijal každého s láskou, ale sám byl bystrý, na první pohled poznal slabosti a hříchy přicházejícího člověka. Ale nesoudil ty, kteří zhřešili, ale zahrnul je láskou a snažil se je napravit. A pokud si všiml u mnichů touhu po tiché samotě, pak se z takových asketů radoval a pomáhal jim tento čin uspět, „neboť on sám byl v srdci velký tichý člověk, zcela odtržený od všeho světského a všedního“ 245 . Sám starší neměl ve své cele nic navíc; nosil hrubé a ošuntělé šaty a říkal, že záplaty na šatech jsou pro mnicha ozdobou. Starší Adrian měl dar duchovního uvažování, zdobil rozhovor výroky svatých otců a rád si tyto výroky zapisoval. Starší Adrian si uvědomil svůj postupující rok a rozhodl se požádat metropolitu Gabriela, aby odešel ze své pozice rektora a odešel do moskevského Simonovova kláštera, kde složil mnišské sliby, když byl tonsurován. A poté, co dostal svolení biskupa, přestěhoval se v roce 1800 se svým žákem Hieromonkem Jonášem z Konevského kláštera do Simonova. V klášteře Simonov byl starší Adrian vtažen do schématu se jménem Alexy a poté strávil dalších deset let v půstu a modlitbách v cele. Starší, který měl dar předvídavosti, předpověděl katastrofální invazi do Moskvy v roce 1812, ale sám se těchto událostí nedožil, jak uvádí A. F. Kovalevskij. v biografii staršího: „28. března 1812 s nebeským úsměvem nadpozemské blaženosti vydal svou duši do rukou Božích, devadesát let od narození“ 246 . Žáci staršího Adriana jsou slavní asketové, stařešinové a hesychastové - Bazilišek a Zosima (Verkhovský), kteří žili mnoho let v sibiřských lesích. Starší bazilišek, ve světě Vasilij, původem z provincie Tver, byl třetím dítětem v rodině; v raném dětství zažil chudobu, prosil o almužnu, aby si mohl koupit chleba pro sebe 247. Když Vasilij dospěl, otec se s ním oženil a Vasilij bydlel v domě svého tchána. Po nějaké době se však se svou ženou dohodl, že bude žít cudně v abstinenci, a když šel do práce, žil v různých klášterech. A po nějaké době jeho tchán a manželka Vasilije v klidu propustili a osvobodili ho od rodinných povinností. Poté, co žil nějakou dobu se svým bratrem, který byl velkým mužem modlitby, se Vasilij přestěhoval do Vvedenského kláštera. Opat kláštera, starší Kleofáš, Vasilije vyzkoušel a požehnal mu, aby odešel do tichého sídla mezi poustevníky nedaleko kláštera. Vasilij ale šel dál, do jiných lesů, kde se usadil s poustevníky Pavlem a Janem a mnohému se z jejich života naučil. Vasily žil nějakou dobu sám, ale když slyšel, že hieromonk Adrian a jeho žáci žijí v Brjanských lesích, šel k němu. Vasilij, vidouce ve Fr. Adrianina jednoduchost charakteru, velmi se do něj zamiloval a požádal, aby byl přijat jako jeho student. Otec Adrian souhlasil a po nějaké době, když viděl, že Vasilij žije život, který se líbí Bohu a je úspěšnější než jeho učedníci v postních pracích, pro svou poslušnost a mírnou povahu, pro své pokorné uvažování, zahalil Vasilije do pláště se jménem Bazilišek, ale odkázal mu, aby strávil celý svůj život v poušti 248. Po nějaké době Fr. Adrian, kvůli nespokojenosti místních kněží, je z těchto míst odstraněn a Bazilišek je ponechán žít sám, někdy v pokušení démonickými posedlostmi. Poustevník jedl jednoduché a skrovné jídlo a málo spal. Do Baziliška přicházeli statkáři a rolníci a také mniši, kteří ho milovali pro jeho mírnou povahu. Sám občas navštěvoval jiné poustevníky a o svátcích společně prováděli celonoční modlitbu. V té době žil starší Adrian v Koněvském klášteře a zavolal si baziliška. Basilisk nesouhlasil s opuštěním svého drahého pouštního obydlí, ale Fr. Adrian potrestal svého učedníka: „Pokud mě nebudeš poslouchat, pak od této chvíle nejsi můj duchovní syn a já tě nepřijmu do ducha a ať jsi ode mne svázán, jako bys neposlechl svého duchovního otce! 249. Bazilišek uposlechl a přešel k Fr. Adriana a požehnal mu, aby odešel do důchodu se svým žákem Zosimou nedaleko kláštera, kde žili 10 let jako poustevník 250. Když starší Adrian odešel do kláštera Simonov, kde obdržel schéma se jménem Alexy, poradil Baziliškovi a Zosimě, aby šli k sibiřským hranicím. Třikrát se ale vydali na cestu na Athos a třikrát se jim to nepodařilo. Žili v Kyjevě v Lávře, pak si hledali úkryt na Krymu a teprve poté se rozhodli odjet na Sibiř. Bazilišek a Zosima se s Boží pomocí dostali do Tobolska, kde je s láskou přijal Pravý reverend Varlaam a usadil je v klášteře Ivanovo. Na jaře se mohli volně pohybovat po tobolské diecézi a poustevníci vyhledávali samotu. V hlubokém lese, 40 mil od vesnice, si udělali zemljanku, kde trávili zimu ve výkonu duševní modlitby a měli skromné ​​zásoby jídla. Poté nějakou dobu žili ve městě Kuzněck, poté se přestěhovali k jezerům, kde zřídili oddělené cely blízko sebe pro osamělé modlitby. Na tomto místě žili starší 24 let v tichu a modlitbě. Bylo určeno Fr. Zosima vystavět z pustého turínského kláštera kvůli jeho nedostatku konvent, a za tím šel žádat o povolení do Petrohradu. Za asistence ministra pro duchovní záležitosti prince Golitsyna bylo získáno povolení od Svatého synodu a Fr. Zosima se po návratu přestěhovala, aby vybavila ženský klášter, truchlící nad tichým životem. O. Basilisk pomohl Fr. všemi možnými způsoby. Zosima ve věcech nabádání sestrám a při odchodu Fr. Zosiminy sestry vzaly staršího Baziliška do kláštera. Až do své smrti zůstal v modlitbě mysl-srdce Ježíš – i když už byl slabý, necítil únavu a „jeho srdce se zahřálo láskou k Bohu, a pak se neomylně přeměnil v duchovní modlitbu a cítil její účinek v srdci, posadil se na židli vedle sebe a ponořil se do vnitřní modlitby“ 251. Starší Bazilišek odpočíval 29. prosince 1824 v turínském klášteře sv. Mikuláše a byl tam pohřben poblíž oltáře katedrály. Jeho žák Zosima Verkhovsky vyprávěl o účincích srdečné modlitby jeho staršího Baziliška ve svých příbězích <Viz. Dodatek 1>. Schemamonk Zosima, ve světě Zakharia Vasilyevich Verkhovsky, se narodil v roce 1767 v rodině významného guvernéra provincie Smolensk. V dětství mu nebyly dány světské vědy, ale chlapec miloval Boží zákon. V 15 letech byl poslán se svými bratry na studia do Petrohradu; po studiu byli všichni bratři přiděleni k vojenské službě ve stráži. Po smrti svých rodičů, zatížených statkem a světským životem, v roce 1786 Zachariáš ve věku 19 let prodal svůj majetek, opustil svět a odešel do Brjanských lesů k asketům, kteří tam žili, vedeným starším Andrianem, kteří se s ním setkali s velkou radostí 252. Zachariáš měl rád obyvatele pouště, zaryté, tiché a poslušné, v jejich chování byly prosté. Jejich jídlo bylo nejhubenější a jejich modlitební úsilí bylo velké. Bydlení u Fr. Adrian z brjanských poustevníků se Zachariáš zamiloval především do jednoho z žáků staršího Adriana - Baziliška pro jeho tichou a mírnou povahu, pro jeho prosté a láskyplné chování, pro jeho rozvážné úsudky. A Zachariáš si tajně v duši přál se s ním nerozloučit, za což odjel do Petrohradu, aby získal úplné propuštění ze služby. Po vyřešení všech problémů se vrací do Brjanských lesů, ale už tam nenajde staršího Adriana, který odjel do Petrohradu. Pak Zachariáš přichází za Baziliškem a prosí ho, aby ho vzal za učedníka, na což poustevník nemohl odolat mladíkově vroucí žádosti 253. Bazilišek však nejprve radí Zachariášovi, aby začal žít mnišským životem ve společném klášteře, vyzkoušel se v mnišské poslušnosti a naučil se trpělivosti a pokoře mezi bratry. Poté bazilišek slíbil mladému muži, že ho přijme, aby s ním žil. Zachariáš jde v roce 1786 ke staršímu Adrianovi, který na žádost metropolity Gabriela převzal vedení Koněvského kláštera, a on mladého muže přijímá s velkou otcovskou láskou. Zachariáš vykonával své mnišské poslušnosti s velkou horlivostí, ponižoval se přede všemi a všichni bratři i opat ho velmi milovali. Brzy Fr. Adrian, který viděl v Zachariáši velkého asketa, ho tonsuroval do mnišské hodnosti se jménem Zosima. Hieromonk Sylvester v té době žil v klášteře Koněvskaja a Zosima k němu začal chodit na duchovní rozhovor. Od něj se Zosima seznámil s chytrým cvičením Ježíšovy modlitby a s požehnáním o. Adriana Zosima začala vykonávat posvátnou modlitbu a číst otcovské knihy o duševní modlitbě – Filokálii, spisy svatého Nila ze Sory, Izáka Syrského a dalších pouštních otců 254. Po nějaké době starší Adrian následoval do provincie Smolensk a vzal s sebou Zosimu. Navštívili také Brjanské lesy, kde měli vzrušené setkání s baziliškem a dalšími poustevníky. Zosima měl z tohoto setkání velkou radost a Fr. Adrian požádal Basiliska, aby se k němu připojil v Koněvském klášteře, kde mu slíbil, že ho v tichosti usadí v opuštěném lese. Bazilišek se stěhuje se Zosimou do cel pro ně postavených a brzy Fr. Silvestr. Zde se Basilisk seznamuje s prováděním Ježíšovy modlitby a brzy se mu tento čin podaří, a tím se těší hluboké úctě ostatních asketů. Basilisk a Zosima požádali staršího Adriana, aby je nechal jít na Athos nebo Moldavsko, ale on jim své požehnání nedal. Po nějaké době opustil opata Koněvského kláštera a přestěhoval se do Moskvy do kláštera Simonov, kde je nakonec pozval do ústraní na Sibiř, kde je mnoho divokých neobydlených pouští. Po odjezdu staršího Adriana do Moskvy bratři obklopili Zosimu a požádali ho, aby přijal kněžství a pravomoc nad nimi. Basilisk a Zosima potřebovali mnoho slz a proseb, aby je bratři osvobodili od těchto voleb, respektujíce jejich mlčení. Po 10 letech života v Koněvském klášteře se poustevníci po marných pokusech dostat se na Athos stahují do sibiřských zemí, jak je popsáno výše, kde zůstali v tichém pouštním životě a nepřetržité modlitbě. Po zřízení turínského kláštera Fr. Zosima trpěl mnoha perzekucemi a ponižováním. Následně byl odstraněn z turínského kláštera a s několika oddanými sestrami navždy opustil Sibiř, než pohřbil staršího baziliška 255. Při příjezdu do Moskvy, Fr. Zosima se zjevuje svému patronovi, Jeho Eminenci arcibiskupovi Philaretovi, který jim poskytuje útočiště v Chudovském klášteře. A v roce 1826 Fr. Zosima a 20 sester se stěhují k bohaté vdově Bakhmetyeva, která je jako matka uklidnila ve svém domě. Poté, co u ní strávil zimu, Fr. Zosima a jeho sestry se stěhují 60 mil od Moskvy do zemí vdovy Bachmetjevové, kde starší Zosima založil klášter. Když byl díky své četné práci, s Boží pomocí a pomocí Nejsvětější Bohorodice, postaven klášter navenek i zevnitř, starší Zosima se stáhl do tichého ticha a zůstal pět dní v týdnu v osamocené cele. Zde starší soukromě přijal skvělý obraz schématu 256. Starší Zosima v klidu odpočíval 24. října 1833 ve věku 67 let. 3.11 Metropolitan Gabriel (Petrov) Nejctihodnější Gabriel, metropolita Petrohradu a Novgorodu, sehrál významnou roli v organizaci mnišského života, zavedení cenobitské listiny hory Athos v klášterních klášterech, oživení staršovstva a inteligentní práci. Metropolita Gabriel byl v duchovním spojení s velkým starším Paisiusem Velichkovským prostřednictvím korespondence a také komunikoval s dalšími askety různých klášterů své doby. Na základě doporučení svého oblíbeného ošetřovatele cely Fr. Feofan (Sokolov) povolal nejlepší mnichy, aby ve svých klášterech zřídili ubytovnu 257. Metropolita Gabriel přitom v otázce organizace klášterního života upřednostňoval prosté, nikoli knižní, ale v duchovním životě zkušené opaty před učenými mnichy. Na žádost metropolity Gabriela přeložil archimandrita Paisij Velichkovskij z Njametského kláštera Filokálii, která obsahuje instrukce o duchovním životě a duševní modlitbě, z řečtiny do slovanského jazyka. Metropolita Gabriel se narodil v Moskvě roku 1730 a při svatém křtu dostal jméno Petr v rodině duchovního Petrova. Peter získal vysokoškolské vzdělání na moskevské Slovansko-řecko-latinské akademii, po absolutoriu pracoval v Synodální tiskárně a později byl učitelem v Trinity Lavra Seminary. Tam byl v roce 1758 tonzurován mnichem jménem Gabriel a po nějaké době byl vysvěcen na hieromona. Otec Gabriel, zaštítěný archimandritem Trojiční lávry Gideonem Krinovským, rychle postoupil do episkopátu. V roce 1758 byl jmenován rektorem Lávrského semináře a o něco později vikářem Trojiční lávry. V roce 1761 byl jmenován rektorem Moskevské akademie a archimandritem Zaikonospassského kláštera. A za své zásluhy o vědeckou činnost a přísný asketický život byl archimandrita Gabriel v roce 1763 vysvěcen na biskupa se jmenováním do Tverského stolce. Císařovna Kateřina II. si na základě příznivých recenzí všimla biskupa Gabriela a přiměla ho spolu s Inocentem, biskupem z Pskova a archimandritou Platonem Levshinem, aby vypracovali projekt transformace teologických škol. V roce 1766 císařovna osobně hovořila s biskupem Gabrielem, mluvila o něm lichotivě a její nejvyšší hodnocení bylo oznámeno Svatému synodu. Biskup Gabriel byl jmenován zástupcem Posvátného synodu do komise pro vypracování nového duchovního kodexu a za svou úspěšnou práci byl v roce 1769 císařovnou jmenován členem Posvátného synodu. V roce 1770 ho císařovna, která chtěla opustit biskupa Gabriela v Petrohradě, jmenovala arcibiskupem v Petrohradě a v roce 1775 byl pověřen správou novgorodské diecéze. V roce 1783 císařovna udělila hodnost metropolity Novgorodu, Petrohradu a Olonců pravému reverendu Gabrielovi 258. Metropolita Gabriel, který si uvědomoval důležitost vzdělávání pastorů církve, otevřel nové teologické školy a postaral se o zvelebení semináře Alexandra Něvského v Něvském klášteře a přidal k němu Novgorodský seminář. Sám metropolita Gabriel byl přísný asketa a asketa skrytý před světem; miloval a ctil mnišství a duchovní asketismus jako nejvyšší světlo křesťanského života. Proto všemožně přispíval k renovaci mnoha zchudlých klášterních klášterů, dosazoval nejlepší mnichy za opaty a prosazoval zřizování ubytoven v nich podle listiny Svaté hory Athos 259. Při akcích metropolity Gabriela k obnově a zakládání klášterů byl P., známý svou zbožností, věrným a přesným vykonavatelem. Feofan (Sokolov), který měl bohaté zkušenosti s mnišským životem v poustevnách Sanaksar, Florishcheva a Sofroneeva. Po dobu deseti let Fr. Theophan byl ošetřovatelem cely a nejbližším pomocníkem metropolity Gabriela, který mu pomáhal vybírat hodné mnichy, aby se stali opaty klášterů, které potřebovaly obnovu a založení zbožného mnišského života. K zakládání společných klášterů si metropolita Gabriel přeje vydat knihu The Philokalia, kterou z řečtiny přeložil starší Paisius Velichkovsky, kterého si váží. Opakovaně se na to ptal staršího, ale Fr. Paisius se toho dlouho neodvážil pro svou pokoru a strach z nesprávného výkladu pokynů v něm obsažených o duchovním životě a duševní modlitbě. Ale přesto v roce 1791 staršíův žák, Schemamonk Afanasy (Ochlopov), doručil metropolitovi Gabrielovi řecký originál a překlad starce Paisia v rukopise s dedikačním nápisem rukou archimandrity kláštera Nyametsky 260. První kopie Philokalia byly vytištěny v Moskevské tiskárně Philokalia17. Metropolita Gabriel si našel čas věnovat se vědeckým pracím – Ruská akademie ocenila jeho literární díla přijetím za člena. Císařovna si velmi cenila moudrých názorů metropolity Gabriela a radila se s ním v církevních i občanských záležitostech. Metropolita Gabriel, unavený četnými pracemi a řízením dvou diecézí, požádal v roce 1798 císaře Pavla o odvolání z řízení petrohradské diecéze a v roce 1800 požádal o penzionování. Prosby metropolity Gabriela byly splněny a usadil se v Novgorodu v cele poblíž kostela sv. Nikity, biskupa novgorodského, kde se věnoval duchovním činům. Často trávil celé noci v slzavé modlitbě na kolenou před ikonou 261. A v sobotu rozdával almužny mnoha žebrákům. Jeho Milost metropolita Gabriel zemřel tiše 26. ledna 1801 ve věku 71 let a byl pohřben v baptistické kapli novgorodské katedrály sv. Sofie 262. Na závěr je třeba zmínit Gerasima, studenta Arseny. Mnich Gerasim, pokřtěný George, se narodil ve městě Karachev v provincii Oryol, kde žil se svou ženou a dětmi. Po smrti své manželky odešel do Brjanských lesů k staršímu Arsenymu, který pocházel z Athosu, kde byl žákem staršího Paisia. Spolu s Arseny se Georgy přestěhuje do Nikandrov Ermitage v okrese Pskov, kde složí mnišské sliby se jménem Gerasim. Zde pohřbil svého mentora. A pracoval v půstu a modlitbě. Autor jeho života píše: „Jako odměnu za svou naprostou oddanost Bohu byl poctěn, když viděl podivuhodné zážitky Boží prozřetelnosti, poskytující nezbytnosti těm, kdo hledají pouze Boží království“ 263. Gerasimův chléb se stal vzácným a strávil 12 dní bez jídla. Když se Gerasim shromáždí do nejbližší vesnice, aby si koupil chleba, najde u své cely velký teplý ječný chléb, který mu vydržel na dlouhou dobu. Stejně zázračným způsobem našel asketa prádlo, které potřeboval na oblečení, když taková potřeba vyvstala. Gerasim také utrpěl mnoho neštěstí od démonů, kteří se snažili setřást jeho trpělivost s různými duchy, ale démonickou moc zahnal Ježíšovou modlitbou a čtením žalmů a něžným čtením akatisty přesvaté Bohorodice ze sebe odstranil sklíčenost a zoufalství 264. Gerasim šel do různých klášterů, ale znovu se vrátil do své poustevny. V roce 1823 dorazil do Soloveckého kláštera, kde obdržel od Archimandrita Macariuse požehnání žít v poušti. 10 mil od kláštera si Gerasim postavil hliněnou jeskyni, ve které žil 5 let, jedl jen sušenky a trávil čas v modlitbách. Kvůli vysokému věku byl převezen do jiné cely blíže kláštera a v roce 1845 byl vyčerpáním převezen do klášterní nemocnice. Bylo mu více než 100 let, ale paměť ho neopustila - jeho rozhovory o asketismu byly velmi poučné. A jeho modlitební nálada ho nikdy neopustila – jak se píše v jeho životě: „stalo se, že se v rozhovoru s bratry uprostřed vyprávění náhle zastavil a začal říkat Ježíšovu modlitbu“ 265. Gerasim spočinul v Pánu 28. října 1848 ve věku 108 let od narození. Zde je třeba výčet velkých asketů – stoupenců svatého Paisije Velichkovského ukončit, protože nelze spočítat všechny, kteří v ruských klášterech využívali a využívají duchovní osvícení z děl a učení starce Paisia, vzájemně si předávali a předávali 266. Závěrem této kapitoly můžeme poznamenat, že duchovní tradice sv. Paise Velichkovského, přivezené jeho žáky do Ruska, ležely na úrodné půdě ruského mnišství, jehož nejlepší představitelé toužili po blažené duchovní jednotě s Pánem. Studenti St. Paisius, kteří v Rusku obnovili tradice staršovstva a chytré práce, vlili do uvadajícího ruského mnišství nové duchovní síly, což dalo vzniknout celé řadě dalších následovníků učení starce Paisia, kteří nadále nesli tento „duchovní prapor“ křesťanství do mnoha ruských klášterů. Shrneme-li výsledky této práce jako celku, můžeme vyvodit následující závěry. Ve druhé polovině 16.–17. stol. počet asketů začíná ubývat. Jestliže dříve, pod vedením staršího, bylo ovocem hesychastské školy četné duchovní potomstvo, pak během tohoto období nastává čas individuálního úspěchu, kdy je pro asketa extrémně obtížné najít hodného duchovního mentora. Vnitřní očista mysli a srdce spolu se střízlivostí je nahrazena vnějšími činy umrtvování těla. Oživení mnišského a asketického života nastává v námi uvažovaném období – konec 18.–19. století a velkou zásluhu na tom má díky svým životním skutkům a dílem sv. Paisij Velichkovskij i jeho studenti. St. Paisiy obnovil školu staršovstva a přinesl ji do své moldavské komunity, která se stala centrem duchovní obrody slovanských zemí. Právě z tohoto duchovního centra přinesli žáci svatého Paisia ​​do Ruska nabytý duchovní poklad – tradici, která byla v zapomnění a zpočátku byla mnichy a opaty ruských klášterů vítána s velkou nedůvěrou a strachem. Jak Smolich I.K. při této příležitosti napsal: „strom bezu, přesazený Nilem Sorským na půdu ruské zbožnosti, ale postupem času poněkud uschl, díky Paisiovi Velichkovskému znovu ožil a zezelenal se. Tento strom rostl více než jedno století, dalo by se říci až do revoluce v roce 1917; a ještě později, když se ocitl ve stínu, napůl se otevíral a stále lépe nesl nové plody křesťanského života26. . Jednalo se o oživení starověkého asketismu, který se zaměřoval na vnitřní duchovní úspěchy, a to nejen vnější. Staršovstvo bylo vždy základem mnišského života a nejdůležitějším prvkem správné mnišské dispensace. Svatí otcové chápali staršovstvo jako zkušené vedení nad slabými novými mnichy, kteří staršímu svěřili vedení nad sebou samými, nesli naprostou poslušnost, odhalovali mu všechny své myšlenky a touhy, všechny nejdůležitější kroky podnikali pouze s jeho požehnáním. Starší pomáhal duchovnímu dítěti vymýtit vášně a hříšné sklony, pěstovat ctnosti, a tak se zkušený mentor stal vůdcem celého duchovního života svého žáka. Starší Paisius přinesl do Moldovaly přísnou Athonitskou řeholi, která umožňovala úplné odříznutí vůle a nezpochybnitelnou poslušnost ze strany mnichů. Každý večer museli mniši vyznávat své myšlenky starším a v tom viděl svatý Paisius základ duchovního života a naději na spásu duše, která upřímně lituje svých hříchů. Mniši byli povinni číst Písmo svaté a patristické spisy. Úspěšní mniši ve svých celách museli upřednostňovat, více než jakýkoli jiný čin, Ježíšovu modlitbu, vykonávanou s myslí v srdci, která je stejně jako láska k Bohu zdrojem veškeré ctnosti. Studenti St. Paisiyas vyhověli požadavkům mnišské charty, přísně dbali na vnitřní stránku života, usilovali o očistu srdce a duchovní dokonalost a nedovedli si představit svůj život bez vedení starších. Když byli svědky osobního asketického činu staršího Paisia ​​a jeho vysoce mravního života, pod jeho jasným vedením prošli životně důležitou školou poslušnosti a modlitby. Po odchodu do Ruska se mnoho studentů St. Paisius stalo představeným klášterních klášterů, měli své vlastní žáky, a tak se duchovní dědictví staršího Paisia ​​rozšířilo po celé Ruské pravoslavné církvi. V 19. století se staršovstvo etablovalo nejen v ruských klášterech, ale také vycházelo sloužit širokým masám věřících různých vrstev, což kompenzovalo krizi farního života v synodální éře Ruské pravoslavné církve. Velký dar přinesli učedníci učení svatého Paisia ​​o duševní modlitbě, které předávali mnichům ruských klášterů. Starší Paisios se horlivě postavil proti těm, kteří odmítli Ježíšovu modlitbu, a odkázal mnichům, aby vždy setrvali v inteligentní práci, aby tímto vnitřním duchovním činem předčili ty, kteří žijí v životních starostech. Duševní modlitba jako duchovní nástroj hesychasmu se spolu s poslušností stává ústředním bodem učení ruských starších. Milosrdný starší, který na základě osobní zkušenosti prošel školou modlitby a střízlivosti s inteligentním srdcem a který osobně dosáhl nesympatie prostřednictvím očištění mysli a srdce, může nyní vést duchovní život mnicha-nováčka. Zkušený zpovědník vidí strukturu studentovy duše, vidí původ hříšného zla spolu se samotnými důvody tohoto původu, může stanovit diagnózu této nemoci a jako zkušený lékař může určit přesnou metodu léčby. V naší práci jsme uvedli základní informace ze života žáků svatého Paise Velichkovského, kteří pod vedením staršího prošli seriózní teologickou školou, přinesli do Ruska přikázání staršího Paisia ​​a učení o modlitbě duševního srdce a rozšířili je do mnoha ruských klášterů. Mnozí z žáků svatého Paisiyase byli jmenováni opaty klášterů, jiní zůstali prostými asketickými mnichy, ale všichni svým vysokým duchovním životem a ctnostmi získali četné studenty, kteří se chtěli připojit k tomuto učení. V důsledku toho vzkvétal počet stoupenců teologické školy sv. Paisia, „duchovních center“ tohoto hnutí, jako jsou: klášter Optina, klášter Valaam, Beloberežskaja, Glinskaja a Ploščanskaja poustevny a další kláštery, z nichž se rozšířilo všeobecné oživení mnišství. Toto oživení napomohla také Filokálie, sbírka patristických spisů na téma Ježíšova modlitba, přeložená sv. Paisiy Velichkovsky a vydaná s podporou metropolity Gabriela z Petrohradu. Díky této publikaci se učení o duševní modlitbě rozšířilo do četných klášterů. Po určité době byla tato iniciativa doplněna o nakladatelskou činnost Optina Ermitáž, kterou zahájil starší Macarius z Optiny, a navázal tak na dílo sv. Paise Velichkovského v regionu šířilo asketická díla svatých otců církve. To vše dohromady přispělo k duchovní obrodě a obnově ruského mnišství a také k novému rozkvětu hesychastského hnutí až do tragických událostí roku 1917. Ale v tomto těžkém období pro ruské dějiny ruská církev odhaluje tisíce mučedníků, kteří s vírou v Krista a vzýváním jeho slavného jména v modlitbě duševního srdce šli na fyzickou smrt. Tato stránka v historii ruské pravoslavné církve čeká na své nové badatele, kteří se teprve musí seznámit s vynikajícími askety 20. století. - pokračovatelé tradic svatého Paisije Velichkovského. Tato práce by mohla být rozvinuta při studiu dalšího šíření učení svatého Paisiye Velichkovského prostřednictvím jeho studentů a následovníků v mnoha ruských klášterech v 19.–20. století. Prot. Sergius Chetverikov poskytuje seznam více než 100 klášterů, vavřínů, pousteven, pousteven a komunit nacházejících se v 35 diecézích ruské pravoslavné církve. V některých klášterech byl proveden výzkum, byly sepsány a zveřejněny paterikony a životopisy jednotlivých asketů, jiné vyžadují důkladné prostudování archivních materiálů a dostupných pramenů. Archimandrite Alexander, rektor Arzamas Spasského kláštera. M., 1867 Valaam Patericon: Klášter Spaso-Preobrazhensky Valaam. Nakladatelství Pilgrim, 2001 Philokalia, přel. z řeckého svatý. Theophan the Recluse: v 5 svazcích. M.: Klášterní nakladatelství Sřetensky, 2004 Životopis opata Philareta, rektora Ermitáže Glinskaya Bogoroditskaya Ermitage. Petrohrad: tiskárna hlavního velitelství Jeho císařského Veličenstva pro vojenské vzdělávací instituce, 1856 Život staršího Vasilije Kiškina a jeho žáka mnicha Arsenyho z kláštera Beloberezh. Druhé vydání pouště Bryansk Beloberezh. Oděsa, 1904 Život a činy schemamonka Theodora. 3. vydání Kozelskaja Optina Ermitáž. Sergiev Posad: tiskárna Nejsvětější Trojice Sergius Lavra, 1907 Život mnicha a pouštního obyvatele baziliška, Edice Kozelskaja Vvedenskaja Ermitáž. M., 1849 Život a spisy moldavského staršího Paisia Velichkovského. Druhé vydání (s dodatkem) Kozelskaja Optina Ermitáž. M.: Univerzitní tiskárna, 1847 Život moldavského staršího Paisia Velichkovského. Edice Kozelskaja Optina Pustyn. Sergiev Posad: tiskárna Nejsvětější Trojice Sergius Lavra, 1906 Životy Optina Elders: Ctihodný Leo. Kozelsk: nakladatelství Holy Vvedenskaya Optina Ermitage, 2006 Životy optinských starších: Ctihodný Mojžíš. Kozelsk: nakladatelství Holy Vvedenskaya Optina Ermitage, 2004 Výroky staršího Schemamonka Zosimy a výňatky z jeho spisů. M.: tiskárna A. Fedotova, 1860 Krátký příběh o životě otce Theophana blahé paměti, Kirillo-Novoezersk Ermitáž posvátného archimandrita, s doplněním jeho morálního a duchovního učení, M.: Tiskárna A. Semyona, 1853. Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století: ve 14 svazcích. M.: Nakladatelství. Athos ruský klášter Panteleimon, 1906-1912. První velký starší Optiny, hieromonk Leonid (ve schématu Leo), druhé vydání Kozelské Vvedenské Optiny Ermitáže, opravené a výrazně rozšířené. Shamordino, region Kaluga, 1917 Peshnoshsky patericon. Reprint reprodukce vydání z roku 1898 (Moskva): Květná zahrada Peshnoshského, ctitelů zbožnosti kláštera St. Nicholas Peshnoshsky. M., 1998 Ctihodný Nil ze Sorského a Innocent z Komel: díla. Třetí vydání, přepracované. Petrohrad: nakladatelství O. Abyshko, 2011 Ctihodná starší Zosima Verkhovsky. Výtvory. Publikace Nejsvětější Trojice Sergius Lavra. Sergiev Posad, 2006 Existují různá slova o přikázáních, příkazech, zákazech a slibech, také o myšlenkách, vášních a ctnostech, a také o tichu a modlitbě. Rukopisné oddělení RSL, fond 214, karton 487. Solovecký paterikon. M.: Synodální tiskárna, 1895 Starší rady některých domácích asketů zbožnosti 18.-19. Reprint reprodukce vydání z roku 1913. M.: Vydavatelské oddělení Moskevského patriarchátu, 1994, část I Chytré jednání. O Ježíšově modlitbě: sbírka učení svatých otců a zkušených praktikujících. Publikace kláštera Valaam. 1936 Borovkova-Maikova M. Nil Sorsky a Paisiy Velichkovsky // Sborník článků věnovaných S. F. Platonovovi. Petrohrad, 1911. Klášter Valaam a jeho oddaní. Druhé vydání a rozšířené. Petrohrad: tiskárna N. A. Lebeděva, 1889 Grigorij (Voinov), archimandrita. Esej o životě staršího Philareta (ve schématu Theodora), hieromona z moskevského Stavropegial Novospassského kláštera. M., 1866 Dobronravov V.G. Hieromonk Kleofáš, stavitel Vvedenské poustevny vladimirské diecéze. Publikace rektora Vvedenské poustevny opata Josefa. Vladimír, 1908 John (Maslov), schéma-archimandrit. Glinsky Patericon. M.: Nakladatelství Samshit, 1997 Historický popis pouště Vvedenskaja Ostrovskaja, provincie Vladimir, která se nachází na ostrově v jezeře Vjatskaja. M.: Univerzitní tiskárna, 1830 Kartashov A.V. Eseje o historii ruské církve: ve 2 svazcích. M.: Klášterní nakladatelství Sřetensky, 2009 Kovalevsky A.F. Hieroschemamonk Alexy, asketa moskevského kláštera Simonov. Třetí vydání. M.: tiskárna vdovy N.L. Orlová, 1895 Kontsevich I.M. Optina Pustyn a jeho doba. Vvedensky stauropegiální klášter Optina Pustyn, 2008 Kontsevich I.M. Získání Ducha svatého způsoby starověké Rusi. M.: Nikya, 2009 Macarius (Mirolyubov), archimander. Legenda o životě a díle Jeho Eminence Gabriela, metropolity novgorodského a petrohradského. Petrohrad: tiskárna E. Weimar, 1857. Meyendorff I., protopr. O byzantském hesychasmu a jeho roli v kulturním a historickém vývoji východní Evropy ve 14. století // Dějiny církve a východní křesťanská mystika / Comp. a obecné vyd. I.V. Mamaladze. M.: Institut DI-DIK, Ortodoxní teologický institut sv. Tichona, 2000 Meyendorff I., protopr. Svatý Řehoř Palamas a ortodoxní mystika//Dějiny církve a východní křesťanská mystika/ Comp. a obecné vyd. I.V. Mamaladze. M.: Institut DI-DIK, Ortodoxní teologický institut sv. Tichona, 2000 Nogačevskij N.F. Život otce Theodosia, prvního archimandrity a zakladatele kláštera Grigorievsky Bizyukov. Odessa: tiskárna E.I. Fesenko, 1895 Popis Matky Boží Ploshchanskaya Ermitage, sestavený z poznámek uchovávaných v sakristii kláštera. Petrohrad, 1885 Orlov A.S. Ježíšova modlitba v Rusku v 16. století/Památky starověkého písma a umění. Petrohrad, 1914 Orlovský I.I. Poušť žijící v lesích Roslavl. Reprint reprodukce vydání z roku 1907 (Smolensk) - Smolensk, 2004 Passek V.V. Historický popis moskevského kláštera Simonov. M.: tiskárna S. Selivanovského, 1843. Poselyanin E. Ruští asketové 19. století. Vydání I.L. Tuzová. Petrohrad, 1901 Ortodoxní encyklopedie / ed. Patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill: ve 29 svazcích. M.: Církevní a vědecké centrum Ortodoxní encyklopedie, 2011 Volejte mé jméno: rozhovory mezi starším mnichem a laickým knězem o Ježíšově modlitbě. M.: Sibirskaya bevozvonnitsa, 2009 Rudněv V.F. jáhen Archimandrite Macarius, opat kláštera sv. Mikuláše Pešnoše. M., 1866 Smolich I.K. Život a učení starších//ruské mnišství/ překlad z němčiny od metropolity. John (Wendland). M.: Církevní a vědecké centrum Ortodoxní encyklopedie, 1997 Smolich I.K. Ruské mnišství / překlad z němčiny od arcikněze. Vladislav Tsypin. M.: Církevní a vědecké centrum Ortodoxní encyklopedie, 1997 Klášter Snegirev I.M. Novospassky v Moskvě. M., 1883 Sophrony (Sakharov), archimander. Starší Silouan. M.: Klášterní nakladatelství Sřetensky, 1999 Starší z Ploshchanskaya Ermitage. M.: Vydavatelská rada Ruské pravoslavné církve, 2002 Subbotin N. Archimandrite Feofan, opat kláštera Kirillov-Novoezersk. Petrohrad: tiskárna duchovního časopisu Wanderer, 1862 Titlinov B.V. Gabriel Petrov, metropolita Novgorodu a Petrohradu. Petrohrad: tiskárna M. Merkusheva, 1916 Chetverikov S., prot. Moldavský starší Paisius Velichkovsky: jeho život, učení a vliv na pravoslavné mnišství. Druhé vydání. Paříž: YMCA-PRESS, 1988 Šatov D. Staršovstvo valaamských asketů v 18.–19. století: Disertační práce pro akademický titul kandidáta teologie/školitel opata Vsevoloda (Varjuščenko). Sergiev Posad, 2008 Yatsimirsky A.I. Slovanské a ruské rukopisy rumunských knihoven // Sbírka ORYAS. Petrohrad: Publikace Císařské akademie věd, 1905, v. 79 Příloha 1. Duchovní pokyny učedníkům a následovníkům svatého Paisije Velichkovského V této příloze jsme se pokusili představit nám známé duchovní pokyny o Ježíšově modlitbě a duševní práci, které se k nám dostaly v dopisech či literárních dílech učedníků sv. Paise Velichkovského a jeho duchovních následovníků. Duchovní pokyny Schemamonka Theodora (Polzikova): "Vždy musíme mít v ústech a v mysli vzpomínku na Boha, to jest Ježíšovu modlitbu, as tímto duše zachraňujícím jménem, jako zbraní, musíme odhánět všechny ošklivé útoky, které na nás páchají od společného nepřítele. Svatý Callistus a Ignatius o tom píší ve Filokalii, kapitola 24; "Velký breom, ty se nikdy nevzdávej, říká Chrys pravidlo této modlitby, buď ji konat, nebo jí pohrdat, a postupně: mnich musí jíst, ať jí, ať pije, ať sedí, ať slouží, ať cestuje, ať dělá cokoli jiného, aby neustále volal: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi“ 268. "A svatý Jan Klimacus v kapitole 21 píše toto: Ve jménu Ježíše pobij bojovníky, tj. démony: nenajdete nejsilnější zbraně v nebi ani na zemi. Totéž z 15. slova: když ležíme na lůžku, pak jsme střízliví: mysl pak vždy, bez těla, bojuje s démony, a pokud se ukáže, že je to smyslný smrtelník, stane se vzpomínkou. spát a vstávat s tebou a jednoslovná Ježíšova modlitba: není to nic jako najít pomocníka ve snu“ 269. Pokyny staršího Theophana (Solovecky): "Prosím vás, mé děti, když se modlíte, buďte opatrní, aby se modlitba nabízená na usmíření Pána pro vás neproměnila v hřích. Dbejte na to, abyste v době, kdy se modlíte za modlitbu, nebyli daleko od modlitby a nepracovali bez zisku, nezpívali žalmy svými rty a bloumali myslí na různých místech. Modli se s bázní Boží, hledej modlitbu, když hledíš Boží slova, hledej modlitbu celou svou myslí." 270 Starší Theophan také poučil o Ježíšově modlitbě: „Vy, mé děti, praktikujte modlitbu ve své cele a buďte střízliví v mysli, následujte žalmistu: Viděl jsem Pána před sebou, jako by byl po mé pravici (Žalm 15:8); a: Pozvednu své oči k Pánu, protože mi vyrve nos z Ježíšovy léčky (21:Žalm 5) (Žalm 5). Modli se mou myslí bez donucení, vštěpuj do svých srdcí nejsladšího Ježíše, abys, když jsi nyní získal Utěšitele Ducha, mohl se radovat ve svém stáří, budeš-li mi naslouchat, uvidíš Božské světlo, které tě povede v každém dobrém skutku“ 271. Duchovní pokyny Archimandrite Theophana z Novoezerska: „Apoštol říká: Modlete se bez ustání (1 Tes 5,17) – nejen ve stoje a klanějte se, ale neustále mějte Pána v sobě: „Pane, smiluj se, Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným,“ čteme myslí nebo rty; a pak stojíme a v rozptýlení svých myšlenek musíme kontemplovat něco pozemského Boha bez ovoce – k tomu musíme kontemplovat něco pozemského Boha, bez ovoce. posil nás svou milostí a nemůžeme si přát nic lepšího, než dát nám pokoru, když se modlíme, musíš si představovat, že jsem jen země a popel, musíš stát před Bohem se strachem a chvěním, aby Bůh po kousku vše napravil, když ho budeme prosit, vidíme, že se ti Pánu líbily, že se toho všeho dost vzdal. "Ježíšova modlitba, po modlitbě Páně, se zdá být vyšší než všechny modlitby; s ní mluvíš přímo a jednoduše k Pánu; ale když čteme modlitbu rty, ale naše mysl bloudí, pak zjevně nestojíme před Bohem. Mysl nebo duch v nás letí tak rychle, že si dokáže představit, co jsme viděli nebo slyšeli; ale proč bychom se měli obtěžovat, oslepovat a osvětlovat mou duši? a nejlepší ze všech: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“273 „Čtěte častěji Ježíšovu modlitbu a Modlitbu Matky Boží. Mluvte častěji o smrti, o druhém příchodu Krista, o posledním soudu; a nepřijímat žádné další myšlenky. Během modlitby a duchovního uvažování mějte se na pozoru; řekni svým myšlenkám se zákazem: ve jménu Boha vám to zakazuji! a myšlenka jistě poslechne. S Ježíšovou modlitbou a znamením kříže bude veškerá síla nepřítele pohodlně zahnána“ 274. „Vždy musíme mít na mysli Ježíšovu modlitbu: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšníkem! Můžete se dokonce vleže modlit a říkat: Pane, smiluj se! 275. „Ať děláš ruční práce nebo chodíš, měj na rtech Ježíšovu modlitbu: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným. Vše je posvěceno modlitbou. V rukou je věc, modlitba je na rtech“ 276. Od učení mnichům Glinského od opata Philareta „Před a po tonzurě“. Kapitola o neutuchající Ježíšově modlitbě a střízlivosti mysli: „Někteří svatí otcové při modlitbě řekli, že je třeba vyslovit celou modlitbu: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou. Pro nezkušenost a slabost mysli je to druhé, říkají (svatí otcové), pohodlnější, protože nikdo sám o sobě nemůže skrytě, čistě a úplně mluvit o Pánu Ježíši, právě skrze Ducha svatého (1. Korintským 12:3). V současné době mnozí, kteří opustili toto Boží úsloví, se chtějí přiblížit Bohu pouze vnějšími pracemi a vykořisťováním, bez duševní pozornosti a modlitby. Takoví lidé, myslím, nevědí (nebo zapomínají), že když je jim během tonzury předán duchovní meč (provaz nebo růženec) do rukou, je jim přikázáno, aby neustále v duchu, srdci a rtech říkali: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným. To učí zvláště mnichy sv. Jana Zlatoústého a mnoho velkých světců, kteří z tohoto chytrého díla zazářili. Říkají: „Ať jíte nebo pijete, cestujete nebo děláte cokoli jiného, nezapomínejte na své modlitby, bez modlitby není bojové zbraně. „Ty,“ píše sv. Řehoře Sinajského, - když přijdou myšlenky, vzývaj často a trpělivě Pána Ježíše a oni utečou, neboť, aniž by ztratili teplo srdce poskytnuté modlitbou, utíkají, jako by je spálil oheň." „Ve jménu Ježíše,“ říká Climacus, „bičujte protivníky“. Proč se člověku nejvíce daří dělat chytré věci? Z rad otců, z opravdové poslušnosti a trpělivosti s vírou, ale pokud někdo říká, že tato praxe způsobuje, že někteří upadají do klamu, pak ať poslouchá svatého Řehoře ze Sinaity: „Jestliže,“ říká, „někteří sešli z cesty, zkazili se ve své mysli, pak vězte, že trpěli požitkářstvím a pýchou.“ Málo dosahují a hodně si škodí, protože se chtějí zapojit do vnitřní práce bez poučení, spoléhat se na sebe a na svou mysl a na vnější kořist, opomíjejí udržet mysl od myšlenek a očistit srdce od hněvu a vášní. Při správném experimentálním začátku bude vše užitečné (slušné), ale při nesprávném (nešikovném) začátku bude vše roztěkané, nestálé a zbytečné. Toto učí otcové, kteří nesou Boha. Svatý Theodoret z Edessy píše: "Naším prvním činem je zmenšit vášně, a proto je porazit. Druhým činem je získat ctnosti a nenechat svou duši prázdnou a nečinnou. Třetím činem je střízlivě střežit plody našich ctností a námahy, neboť je nám přikázáno nejen pilně pracovat, ale také je střežit." „Počátkem plodnosti je barva,“ říká svatý Hesychius, presbyter Jeruzaléma, – a počátkem střízlivosti mysli je zdrženlivost v jídle a pití, odmítnutí a odříznutí všech myšlenek a srdečné mlčení, čehož se dosahuje pokojným duchem s každým, a pro druhé, stejně jako pro první, je nejdůležitější pokora s poslušností“ 277. Starší Zosima o modlitebních činech svého učitele, staršího Basiliska: "Někdy, když mluví o sladkosti a útěchě, která k němu přichází, a Nepshcheva, jako by se jen utěšoval a nemodlil se k Bohu, jeho mysl je v jeho srdci, a ne v nebi před Bohem. A chtěl pozvednout svou mysl k Bohu, a uviděl svou mysl jako mrak a vzlétl k nebi k Bohu. A pak už nejsou žádné útěchy, sladkosti v srdci byly jen v srdci. srdce“ 278. „Někdy, když sedí dlouhou dobu v jediném bodě modlitby, hlouběji, třeba čtyři hodiny a dlouho, a najednou pocítí nesrovnatelnou sladkost, slast, takovou, že se už nemodlí bolestně, ale jen hoří přehnanou láskou ke Kristu“ 279. Někdy, kvůli velké vnitřní duchovní radosti v Bohu a mnohé sladkosti a nezměrné lásce pociťované v srdci ke Kristu, si člověk klade otázku, jakými slovy nazvat našeho Pána Ježíše Krista. Neboť se mu zdá, že nestačí nazvat tuto modlitbu, vyslovenou Ježíšem, a litovat ji a být nemocný, jako by věděl, jak to nazvat, je náhodou bez modlitby, to znamená, že slovesa modlitby jsou skryta a nejsou vidět; ale jen jedna sladkost vře zeleněji a zaplavuje ho uvnitř jeho srdce a z nadměrného lhaní přetéká ze srdce jako řeka“ 280. Příloha 2. Asketové kláštera Valaam V této příloze jsme se pokusili poskytnout informace o valamských asketech, kteří pocházejí od starších Theodora a Kleofy, studentů svatého Paisiye Velichkovského, a také jejich studenta staršího Leonida (Optinského), který do Valaamu přinesl tradice staršovstva a chytré práce. Hegumen Nazariy, ve světě Nikolaj Kondratyev, se narodil v roce 1735 v provincii Tambov. Nikolaj se od mládí vyznačoval zbožností a v sedmnáctém roce svého života odešel do sarovské poustevny, aby se věnoval mnišskému životu. V roce 1760 byl Mikuláš tonsurován mnichem jménem Nazarius 281. Celý jeho život byl před Hospodinem činem, naplněním Jeho přikázání. Sám byl zdánlivě přísný a nepřístupný, ale jeho slova byla vždy plná lásky. Nazarius žil postním a nežádoucím životem, byl příkladem pokory a sám učil ostatní pokoře. V roce 1781 Fr. Nazariy byl povolán metropolitou Gabrielem do Petrohradu a jmenován do funkce stavitele kláštera Valaam, aby v něm založil komunální řád po vzoru Sarovského kláštera. Otec Nazarius během své dvacetileté vlády dokonale zorganizoval klášter Valaam. Starší Nazarius se těšil velké úctě a Jeho Milost Gabriel ho zvláště milovala. Po založení kláštera Valaam si opat Nazarius přál mír a v roce 1801, ve věku 66 let, dostal od opata 282 výpověď. Starší odešel do poustevnické cely, ve které předtím strávil celé týdny. Nyní se jeho zaměstnáním stala pouze modlitba a ruční práce. Okolnosti však donutily staršího Nazaria opustit svou celu a Valaam - v roce 1804 odešel na trvalý pobyt do Sarovské Ermitáže. Tam, v lese u řeky Sarovky, Fr. Nazarius si pro sebe zřídil opuštěnou celu pro tichý pobyt. A mnoho poustevníků přišlo ke staršímu, aby důvěřovalo jejich myšlenkám a jejich životům. Starší Nazarius často praktikoval tichou mentální modlitbu. „Modleme se v duchu, modleme se také v mysli,“ napsal jedné jeptišce. Podívejte se na slova apoštola Pavla: Raději bych mluvil pět slov rozumem než tisíc slov jazykem (1. Kor. XIV, 15, 19). Nedokážu popsat, jak jsme šťastní, že nám bylo ctí pronést těchto pět slov; jaká radost! Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, hříšníkem. Představ si, Pane, koho volám? Tvůrce. Stvořitel všeho, kterým se třesou všechny nebeské síly. Ježíši Kriste, Synu Boží! Vylil jsi za mě svou krev, zachránil jsi mě, sestoupil jsi na zem... Spoj svou mysl a srdce v jedno, zavřeš oči, pozvedni své mentální oči k Pánu. Ó nejsladší a nejdražší Pane, Ježíši Kriste, Synu Božím!” 283. Srdce o. Nazariya hořela láskou k Bohu; v žádném okamžiku nepřestal vykonávat mentální modlitbu a vždy si v rukou držel růženec. Starší Nazarius byl od Boha obdařen bohatým duchovním uvažováním; každého, kdo přišel, učil pokoře, mírnosti a poslušnosti. Projevoval lásku a blahosklonnost těm, kteří zhřešili, a snažil se v nich všemi možnými způsoby vymýtit vášně. Fr. strávil pět let. Nazarius v poušti Sarov a zemřel 23. února 1809 ve věku 74 let od narození. Z pokynů opata Nazaria: „S úctou se tajně modli ke jménu Ježíše takto: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!“ Pokuste se prohloubit tuto modlitbu do své duše a srdce; udělejte to svou myslí a myšlenkou, nedovolte, aby se ani na krátkou dobu vzdálila od vašich rtů; spojte to co nejvíce se svým dechem a pokud máte sílu, snažte se přinutit se k upřímné lítosti a ne bez slz čiňte pokání ze svých hříchů. Pokud nejsou slzy, pak musí být alespoň lítost a sténání srdce“ 284. Hegumen Varlaam, ve světě Vasilij Davydov, se narodil v roce 1767 v rodině moskevských obchodníků. Již v mládí opustil dům svých rodičů, cítil přitažlivost ke klášternímu životu, a v roce 1795 odešel do Valaamu. Tam, pod vedením zkušeného staršího Nazaria, poušť milující Fr. dozrál a zesílil ve skutcích mnišského života. Varlaam 285. V roce 1798 byl tonsurován na mnicha, v roce 1801 byl vysvěcen na hierodiakona a v roce 1805 na hieromona 286. Otec Varlaam vykonával bohoslužby v klášteře Valaam v době, kdy tam byli slavní starší Theodore, Kleofáš a Leonidas. Soužití a rozhovor s nimi přinesl Varlaamovi podle jeho osobního svědectví značný prospěch. V roce 1830 Fr. Varlaam byl bratry zvolen opatem kláštera Valaam, ale zůstal v této funkci pouze tři roky - poté, co utrpěl různá pokušení, Fr. Varlaam v roce 1833 požádal o propuštění od svých nadřízených a usadil se v odlehlé lesní cele k tiché modlitbě. V roce 1839 Fr. Varlaam je převezen do kláštera Optina ke staršímu hieromonkovi Leonidovi, se kterým se sblížil v klášteře Valaam. Tam asi. Varlaam pokračuje ve svém asketickém životě, kdykoli je to možné, na samotě v lese kvůli modlitbě. I když jsem si na nové místo zvykl Fr. Varlaam, ale jeho duše toužila po svém milovaném Valaamu - tomto ruském Athosu, vhodném pro tichý pobyt o samotě v poušti 287. Hegumen Varlaam spočinul v Pánu 26. prosince 1849 ve věku 82 let. Byl pohřben na klášterním hřbitově v Optině Ermitáž. Z pokynů opata Varlaama: „Apoštol píše: „Naší chválou je čisté svědomí. Simeon Nový teolog říká: „Za to se dává duševní a srdečná modlitba, ale bez toho člověk nemá čas na žádné duchovní skutky“ 288. Hieroschemamonk Evfimy, ve světě Evsevy Ushtovsky, se narodil ve městě Tikhvin v roce 1769 do šlechtické rodiny. Eusebius přijel do Valaamu v roce 1792 a v roce 1800 byl opatem Nazariem pod jménem Evdokim uvržen do mnišství. V roce 1802 byl vysvěcen do hodnosti hierodiakona a v roce 1805 do hodnosti hieromonka. V klášteře Fr. Euthymy působil jako bratrský zpovědník a starší a byl opatovým ošetřovatelem cely a strážcem knihy. Když starší Theodore, Kleofáš a Leonid dorazili do kláštera Valaam, poslali o. Eufemie na pravé cestě duchovního života, ukazující rozdíl mezi vnějším a vnitřním mnišstvím. Proto je třeba osobnost hieroschemamonka Euthymia považovat za přímého následovníka „moldavských“ starších a jejich duchovního žáka. Právě oni, zastoupeni Fr. Euthymius dokázal vychovat velkého asketu a důstojného nástupce, který znamenal oživení duchovního života na Valaam 289. Vyznačoval se velkou pokorou, Fr. Euthymius vždy přijímal přijímání jako prostý mnich se všemi bratry, a ne jako duchovní u oltáře chrámu. Deset let před svou smrtí starší Euthymius vážně onemocněl, v roce 1827 přijal schéma a v roce 1829 zemřel ve věku 60 let od narození. Jeho žák Damascene, pozdější opat kláštera Valaam, vzpomínal: „Náš Otec nás varoval před uměleckou modlitební prací popsanou ve Filokalii a dlouho... nám nedal číst tuto knihu, protože se bál, že se touto prací necháme unést. Jednou jsem se ho zeptal: „Proč nás, otče, neučíš umělecké modlitbě? - to je asi. Učí to Anthony své studenty? Pamatuji si, že starší zavrtěl hlavou a s povzdechem řekl: „A rozumí sám tomu, co učí ostatní! 290. Hegumen Damascene se narodil v roce 1795 a při křtu dostal jméno Damian. Ve věku 20 let se Damian vydal na pouť do Kyjevskopečerské lávry, kde se pevně rozhodl, že bude vytrvale následovat cesty Páně. Po nějaké době navštíví Solovecký klášter a na zpáteční cestě se zastaví v Andrusovské poušti. Tam je horlivý poutník, který mnoho slyšel o klášteře Valaam, zapálen touhou navštívit tento svatý klášter. Na cestě do Valaamu se Damian setkává s belaberezskými staršími - hieromonkem Leonidem, schemamonkem Theodorem, hieromonky Gabrielem a Ioannikiy, kteří byli na cestě z Valaamu do kláštera Alexandra-Svirského. Když starší viděli Damiána, viděli ho jako obtížného poutníka, poklonili se mu a tato pokora starších mu zůstala v paměti po celý život 291 . Poté, co strávil nějaký čas ve Valaamu, Damian šel do klášterů, ale v roce 1819 dorazil do Valaamu na delší dobu. Cestou do kláštera potkal mnicha Theodoreta, který mu dal svůj růženec a ukázal mu, jak se má říkat Ježíšova modlitba. Od té chvíle se Damian rozhodl zůstat na Valaamu navždy. Hegumen Innocent přijal tuláka do řad bratrstva a svěřil ho staršímu Euthymiovi pro radu v duchovním životě; pod jeho vedením mladý Damian dozrál a zesílil ve skutcích mnišského života 292 . Damian nesl těžké poslušnosti, zdržoval se jídla a každou noc vstával k půlnoční modlitbě, ke které ho vzbudil zkušený starší Euthymius. V roce 1823 byl novic Damian tonsurován do ryassoforu a v roce 1825, ve věku 31 let, byl tonzurován mnichem jménem Damašek. O rok později se Damašek stáhl do kláštera Valaam a v roce 1827 se usadil v odlehlé poušti, kde sloužil Bohu sám bděním, půstem a modlitbou. V malé cele prováděl modlitební pravidlo a dělal poklony a zde na nízké židli cvičil duševní modlitbu. Ve svém volném čase Damascene kopíroval knihy svého otce a dělal ruční práce, soustružil dřevěné lžíce. Mnich Amphilochius žil svého času s Damaškem, ve schématu Fr. Anthony, který praktikoval mentální modlitbu šest hodin nebo více. Dalším společníkem v jiné době byl další pouštní stařešina, Athanasius. Šest let, od roku 1827 do roku 1833, Fr. žil v poušti. Damašek 293. V roce 1833 byl nucen opustit poušť a převzít kontrolu nad klášterem Všech svatých. V roce 1837 na doporučení archimandrity Ignáce Brianchaninova Fr. Damašek byl v Petrohradě vysvěcen na hierodiakona a hieromona a o měsíc později obdržel hodnost opata. Na jaře roku 1839 se opat Damascene vrátil do Valaamu a ujal se vedení kláštera Valaam. A hned se nový opat pustí do vnějšího i vnitřního zvelebování kláštera. Za 42 let svého vedení se opat Damascene staral o klášter s klášterem, na nedalekých ostrovech postavil asi 20 kaplí a postavil mnoho křížů. Charakteristickými rysy opata Damašku byly: nejhlubší pokora, vysoká duchovní moudrost, nejčistší a vroucí láska k Bohu, ke klášteru a bližnímu. Spolu s bratry šel na společné jídlo a řídil se společným modlitebním pravidlem, oblečený stejně jako všichni ostatní 294. Díky vysokým kvalitám duše a mentálních schopností měl opat Damascene od Pána dar mentální modlitby a vhledu. Po četných asketických pracech odpočíval opat Damaskin 23. ledna 1881 295. Archimandrite Agafangel, ve světě Alexey Ivanovič Amosov, se narodil v roce 1841. V roce 1882 byl novic Alexey tonsurován do pláště na Valaamu pod jménem Agafangel, v roce 1882 byl vysvěcen na hierodiakona a v roce 1885 na hieromonka. Jeho duchovním vůdcem byl sám opat Damaskin, žák staršího Euthymia 296. Otec Agafangel, kterému se podařilo inteligentně vykonávat Ježíšovu modlitbu, byl nedávno sám zvolen starším, aby vedl duchovní život bratří. V roce 1891 Fr. Agafangel byl jmenován rektorem kláštera Alexandra-Svirského, kterému vládl 18 let, a v roce 1892 byl povýšen do hodnosti archimandrita. Archimandrite Agafangel zemřel 27. prosince 1909. Schemamonk Agapius, ve světě Alexander Andreevich Molodyashin, se narodil v roce 1838. Od dětství trpěl Alexandr oční chorobou, která ho později přivedla ke slepotě. Ve 22 letech odešel kvůli chudobě do kláštera Valaam, známého svými přísnými asketickými pravidly. Ale Alexandrovo špatné zdraví a oční onemocnění mu znemožnily snést všeobecnou poslušnost. Opat kláštera Valaam, opat Damaskin, udělal pro slabého mladíka odchylku od pravidel, přijal ho k pobytu v roce 1860. V roce 1864 byl Alexandr přijat do řad bratří a v roce 1870 byl opatem Damaskinem tonzurován do mnišství se jménem Agapius 297. Agapius byl jmenován žákem staršího Hieroschemamonka Antipa, který měl dar jasnovidectví. Mezi starším a žákem bylo vytvořeno velmi úzké duchovní spojení. Pod vedením staršího Antipa získal Agapius duchovní zkušenosti a morálně rostl. Pod vedením staršího se Agapius naučil niterné srdečné modlitbě a neustálé vzpomínce na Boha - Ježíšova modlitba neopustila jeho rty 298. V poměrně mladém věku na mnicha, jen něco málo přes 40 let, byl Agapius ve své cele tonsurován do schématu a opustil Agapiovo panství svým starším Fr. Antipoos. Když Schemamonk Agapius oslepl, dal mu opat Damascene celu v tichém koutě kláštera, kde ho nikdo nerušil, aby se mohl oddávat rozjímání o Bohu a duševní modlitbě. Jeho tělesná slabost — slepota, Fr. Agapius to snášel s velkou trpělivostí a mírností 20 let a děkoval Bohu za těžkou a spásnou zkoušku. Za svůj zbožný a asketický život byl Fr. Agapius získal čest nést poslušnost starších, i když s tím okamžitě nesouhlasil. Otec Agapius si dopisoval s biskupem Theophanem, samotářem Vyšenského, zejména na téma duševní modlitby. Učí Fr. Antipas, dokonce i ve svém mládí, dělal Ježíšovu modlitbu, Fr. Agapius se tomuto zbožnému cvičení oddal celým srdcem, sám se modlil a vyučoval ostatní, aby se modlili Ježíšovu modlitbu: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšníkem. O Ježíšově modlitbě Fr. Agapius řekl, že „vnitřním dílem srdce je věda o vědách a umění jejich umění a ti, kteří jsou v této práci zkušení, vždy zůstávají ve strachu a chvění kvůli úzké a velmi temné cestě, které je dosaženo pouze s pomocí zkušených mentorů“ 299. Vnitřní konání Ježíšovy modlitby Fr. Agapius radil vedení v tajnosti a radil se se zkušenými lidmi. Fr. přišel k odpočinku. Agapius 7. dubna 1905, 67 let, pohřben na bratrském hřbitově kláštera Valaam. Z instrukcí schemamonka Agapiuse: "Při myšlenkové modlitbě je nutné udržovat pozornost v srdci před Pánem. V míře naší horlivosti a pokorné píle v modlitbě dává Bůh naší mysli první dar - vyrovnanost a soustředění v modlitbě. Když se pozornost k Pánu stává vytrvalou, pak je to pozornost plná milosti; a naše vlastní pozornost je vždy vynucena. Od takové mentální modlitby je volný přechod k srdečné vnitřní modlitbě a příhodnému učiteli s Bohem." city a srdce se naplní láskou k Bohu, pak se taková modlitba nazývá srdečná modlitba.“300 "Kdo chce legitimně usilovat o modlitbu, musí se nejprve zříci své vlastní vůle a vlastního chápání, a pak nést kříž, to jest duševní a fyzickou námahu, která je při tomto výkonu nevyhnutelná. Když jsme se zcela oddali bdělé péči Boží, musíme tuto práci pokorně a samolibě snášet pro pravý čas, kdy jeho modlitba je dána jeho pilným Bohem od Boha, který je dán jeho modlitbou od Boha. milost, nastavuje limity naší mysli a znehybňuje ji vzpomínkou na Boha v srdci, když se takový stav mysli stane něčím přirozeným a trvalým, nazývají se otci spojením mysli se srdcem s takovou strukturou, mysl již nemá touhu být mimo srdce, naopak, je-li kvůli nějakým okolnostem nebo mnoha konverzacím držena mimo sebe s nekontrolovatelnou touhou, aby se znovu vrátila do srdce, má nekontrolovatelnou pozornost. s novým elánem začít znovu vytvářet svůj vnitřní domov“ 301. Dodatek 3. Oddaní Glinské Ermitáže Prot. Sergius Chetverikov ve své práci o starším Paisiu Velichkovském poskytuje seznam nejslavnějších asketů z glinské linie ruského asketismu, který pochází od opata Philareta Glinského: „mnich-starší Theodotos, věštec; Macarius, hieroschemamonk, bystrý, dokonalý, duchovní staršina, který nedosáhl vysoké potravu pro Marriho rychleji. týden a miloval samotu a ticho; Schemamonk Evfimy, cela zpovědník otce Philareta Panteleimon, poustevník hieroschemamonk, pohřben v klášteře, který byl jeho péčí postaven na místě zjevení zázračné ikony Narození Panny Marie jeho pomocníka hirapera, zpovědníka, anděla, který po smrti viděl; růženec na tři hodiny, mnich Dositheus, který měl dar vhledu a uzdravování, byl poctěn, když slyšel andělský zpěv při smrti staršího Theodota-Archimandrite Iliodora, který byl osm let opatem kláštera Rychlovskij a rektorem kláštera Petra a Pavla Čerliodoryse I. Schliodorysek a učedník Archemdio Schemdio; jeho nástupce ve staršovstvu, učedník mnoha starších a především starší Macarius, který měl láskyplné srdce a dar uzdravování, Hieroschemamonk Iliodor, modlitební kniha, na rok, který předpověděl jeho smrt, schemamonk Arkhipp, který měl dar vhledu a modlitby, „sechemamonka duchovního života“; 302. Poskytujeme stručné informace ze života některých z uvedených asketů, převzaté z Glinského paterikonu, který sestavil archimandrita John (Maslov). Mnich Theodotos (ve světě Theodosius Levchenko), který pracoval v Glinské poustevně asi 70 let pod vedením opata Philareta, byl živým duchovním pojítkem spojujícím starověký asketismus Glinské poustevny s její současností 303. Starší Theodotos, velký fanatik víry a zbožnosti, získal vysoké dary a bohaté ctnosti. Modlitba k Pánu Ježíši Kristu a Nejsvětější Bohorodice nikdy neodešla z jeho rtů, mysli a srdce a plamenná modlitba staršího Theodota vystoupila na Boží trůn podle příkladu starověkých asketů 304. Hegumen Philaret se ke staršímu Theodotovi choval s hlubokou úctou a úctou a připisoval velkou moc jeho modlitebním přímluvám u Boha za svůj klášter, přičemž poznamenal, že modlitba staršího přitahovala Boží přízeň. Někteří bratři z Glinské poustevny byli poctěni, když viděli zázračné stavy staršího Theodota během modlitby – někteří ho viděli zvednutého ze země, jiní ho viděli osvětleného nadpozemským světlem 305. Bratři z Glinské poustevny se ke staršímu Theodotovi chovali s velkou důvěrou a upřímnou úctou a láskou a využívali jeho duchovní útěchu. Starší Theodotos předpověděl budoucnost mnoha bratřím. Starší Theodotos odpočíval v míru 16. července 1859. V hodině smrti staršího Theodota byl šestinedělní mnich Dosifei poctěn, když slyšel nádherný nadpozemsky sladký zpěv, který naplnil jeho srdce pocity překvapení a radosti 306 . Hieroschemamonk Macarius (ve světě Matvey Terentyevich Sharov), ve věku 26 let, v roce 1882, vstoupil pod duchovním vedením opata Philareta do Glinské Ermitáže. V roce 1833 Fr. Filaret tonsuroval Matveye, mnicha jménem Macarius; za svůj zbožný život byl Macarius v roce 1837 povýšen do hodnosti hierodiakona a v roce 1939 do hodnosti hieromonka 307. Otec Macarius, který přijal pokoru jako matku talentů, ji postavil do čela jiných ctností. A se zbraní chytrého jednání Fr. Macarius neustále blokoval vstup do jeho srdce vášní. Svým ctnostným životem a duchovními dary Fr. Macarius přitahoval laické návštěvníky, které opravoval a dával životní rady a pokyny. Přišlo k němu i mnoho bratří glinského kláštera. V roce 1863 Fr. Macarius si přál vzít na sebe ten velký andělský obraz a získal svaté schéma, což zhoršilo jeho již tak velké činy a setrvával v nepřetržité modlitbě ve své osamělé cele. Starší Macarius spočinul v Pánu 21. února 1864, v 63. roce svého narození 308 . Mnich Martyriy (ve světě Matthew Kirichenko) vstoupil mezi bratry Glinské poustevny pod duchovním vedením opata Philareta v 31. roce svého narození v roce 1831, v roce 1840 byl opatem se jménem Martyry 309 tonsurován do mnišství. Mnich Martyrius se k sobě choval velmi tvrdě, zříkal se všeho pozemského a smyslného, ​​připravoval se o to nejnutnější k životu. Starší Martyrius si dopřával tu nejpřísnější zdrženlivost v jídle a dával svému tělu jídlo pouze pro udržení života. Den nebo dva nejíst bylo obvyklé pravidlo staršího Martyria a během půstu strávil až 15 dní bez jídla 310. Starší Martyrius miloval poustevnickou samotu a ticho, veškerý čas trávil v modlitbách, četných poklonách, četbě Písma svatého a žaltáře. Život starce Martyria byl plný nejkrutější nezištnosti a strádání, bojů a utrpení, ale díky tomu starec dosáhl výšin blaženého beznaděje, sjednotil se s Pánem v pozemském životě a po své smrti, ke které došlo 5. dubna 1865, se přestěhoval do nebeských příbytků, aby oslavil Pána se všemi jemnohmotnými svatými silami a se všemi nadpozemskými svatými silami. Schemamonk Evfimy (ve světě Evstafy Lyubimchenko) 48 let beznadějně pracoval v Glinské Ermitáži a jako pravý učedník opata Philareta sloužil obyvatelům kláštera jako vzor a neustále se niterně modlil k Pánu Ježíši Kristu. Přesný čas Eustathiova příchodu do Glinské poustevny není znám, ale již v roce 1818 byl uveden mezi nováčky. V roce 1832 byl Eustathius tonsurován opatem Philaretem do pláště se jménem Evfimy. Mnich Euthymius vedl přísný asketický život, vyhýbal se všem poctám, včetně přijímání svatých příkazů. Starší Euthymius ze všeho nejraději scházel do lesního houští a oddával se tam modlitebním rozjímáním. V padesátých letech byl starší Euthymius tajně tonsurován do schématu, a proto se jeho jméno nezměnilo. Schemamonk Evfimy ukončil svou namáhavou pozemskou asketickou kariéru 7. února 1866 ve věku 71 let. Hieroschemamonk Panteleimon se stal mnichem ve věku 19 let v Moldavsku v klášteře Nyametsky, poté 18 let pracoval na hoře Athos, kde přijal schéma. Hieroschemamonka Panteleimona přilákala do glinské poustevny duchovní zkušenost opata Philareta a od roku 1826 se stal bratrským zpovědníkem kláštera 312. Ale po 2 letech se Hieroschemamonk Panteleimon přestěhoval do ticha do kaple vzhledu Glinské zázračné ikony Matky Boží, kde byl založen první klášter Glinskaya Ermitáž. Starší Panteleimon odpočíval v míru 26. února 1831 ve věku 75 let. Hieroschemamonk Anthony byl asketa, který sloužil jako příklad pro bratry. V letech 1831–1833 se odmlčel v klášteře Glinské Ermitáže a později byl jmenován asistentem bratrského zpovědníka a poté zpovědníkem Glinské Ermitáže. Otci Anthonymu byl od Pána udělen dar slz, které vždy hojně tečou. Rok před svou smrtí přijal schéma, aniž by změnil své jméno, a podstoupil vysoký výkon v buněčné samotě a tichu 313. V roce 1842 následovala požehnaná smrt staršího Anthonyho. Mnich Dosifey (ve světě Dimitrij Kolčenkov) vstoupil do Glinské poustevny před rokem 1840, v roce 1849 byl tonzurován do pláště se jménem Dosifey. Vedl přísný asketický život a byl v intenzivním boji s nepřáteli spásy. Za svůj zbožný život a dlouhou službu v kostelech zasvěcených Královně nebes byl asketický Dosifei oceněn ctí vidět Nejsvětější Bohorodičku u oltáře a byl také poctěn, že slyšel andělský zpěv při smrti staršího Theodota. Bratři si všimli i Fr. Dositheus dar vhledu a léčení 314. Starší Dosifei zemřel 5. listopadu 1874 ve věku 64 let. Schema-Archimandrite Ilidor (ve světě Ioann Golovanitsky) pracoval mnoho let jako mnich v Glinské poustevně, kde dosáhl vysokých duchovních darů. Před vstupem do Glinské Ermitáže strávil John nějaký čas v Sophronium Ermitage, která dosáhla dokonalosti díky práci staršího Theodosia, žáka svatého Paisia ​​z Velichkovského. Tam se Jan dozvěděl, že od mnicha se vyžaduje nejen vykonávat fyzické výkony a práce, ale také vnitřně pracovat v srdci 315 . Ze Sophronie Ermitage se z Boží Prozřetelnosti Jan přestěhoval do Glinské Ermitáže, kde ho radostně přijal opat Philaret, žák staršího Theodosia. O dva roky později byl John tonzurován starším Philaretem do sutany se jménem Joel a po tonzuře byl předán Schemamonkovi Pachomiusovi k duchovnímu vedení. Po smrti staršího Pachomia se Joel obrátil o radu přímo na opata Philareta a pod jeho vedením tvrdě pracoval na svém duchovním zlepšení. V roce 1823 byl Joel oděn opatem Philaretem do klášterního obrazu se jménem Ioannikis, v roce 1824 byl vysvěcen do hodnosti hierodiakona a v roce 1831 do hodnosti hieromonka. V roce 1832 se Hieromonk Ioannikiy přestěhoval do Rychhlovského kláštera, kde přijal místo opata, a v roce 1835 byl za zásluhy o zlepšení klášterního života povýšen do hodnosti opata. Po osmi letech správy Rykhlovského kláštera byl opat Ioannikiy v roce 1840 převeden na opata Petropavlského kláštera s povýšením na archimandritu 316. V roce 1845 odešel Archimandrite Ioannikiy do důchodu, přestěhoval se do Glinské poustevny a v roce 1885 přijal obraz velkého schématu se jménem Iliodor. Starší Iliodor zesílí svůj výkon a přestěhuje se do opuštěné cely, kde tráví veškerý čas v abstinenci a nepřetržité modlitbě. Starší Iliodor odpočíval v míru 28. června 1879, v 84. roce svého trpělivého života. Mnoho asketů Glinské Ermitáže si zaslouží pozornost, ale není možné je v této práci všechny vyjmenovat. Všichni jsou nositeli mnišského ducha, vštípeného opatem Filaretem, který se sám zase od Archimandrita Theodosia a od hieromonka Vasilije Kiškina naučil tradicím velkého starce Paisia ​​Velichkovského a dále je vštípil v glinském klášteře. Smolich I.K. Ruské mnišství / překlad z němčiny od arcikněze. Vladislav Tsypin. M.: Církevní a vědecké centrum Ortodoxní encyklopedie, 1997 Smolich I.K. Život a učení starších//ruské mnišství/ překlad z němčiny od metropolity. John (Wendland). M.: Církevní a vědecké centrum Ortodoxní encyklopedie, 1997 Dunaev A.G. Hesychasm // Ortodoxní encyklopedie: ed. Patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill: ve 29 svazcích. M.: Církevní a vědecké centrum Ortodoxní encyklopedie, 2011, ročník 27, str. 240 Sophrony (Sakharov), archimander. Starší Silouan, edice Sretenského kláštera, M., 1999, str. 183 Dunaev A.G. Hesychasm // Ortodoxní encyklopedie, sv. 27, str. 242 Philokalia, přel. z řeckého svatý. Theophan the Recluse: v 5 svazcích. M.: zveřejněno. Sretenský klášter, 2004, roč. 2, str. 216 Dunaev A.G. Hesychasm // Ortodoxní encyklopedie, sv. 27, str. 244 Meyendorff I., protopr. Svatý Řehoř Palamas a pravoslavná mystika//Církevní dějiny a východní křesťanská mystika/ M.: Institut DI-DIK, PSTBI, 2000, str. 282 Kontsevich I.M. Získávání Ducha svatého způsoby starověkého Ruska, str. 77 Meyendorff I., protopr. Svatý Řehoř Palamas a ortodoxní mystika, str. 293 Meyendorff I., protopr. Svatý Řehoř Palamas a ortodoxní mystika, str. 322 Orlov A.S., Ježíšova modlitba v Rusku v 16. století / Památky starověkého písma a umění. Petrohrad, 1914, str. 24 Koncevič I.M. Získávání Ducha svatého způsoby starověkého Ruska, str. 86–87 Koncevič I.M. Získávání Ducha svatého způsoby starověké Rusi, str. 89 Meyendorff I., protopr. Svatý Řehoř Palamas a ortodoxní mystika, str. 323 Citace: Kontsevich I.M. Získávání Ducha svatého způsoby starověkého Ruska, str. 220 Kontsevich I.M. Získávání Ducha svatého způsoby starověkého Ruska, str. 104 Smolich I.K. Ruské mnišství, strana 56 Smolich I.K. Ruské mnišství, strana 66 Kontsevich I.M. Získávání Ducha svatého způsoby starověkého Ruska, str. 151 Kartashov A.V. Eseje o dějinách ruské církve: ve 2 svazcích, M.: Klášterní nakladatelství Sretensky, 2009, sv. 2, str. 391 Kontsevich I.M. Získávání Ducha svatého způsoby starověkého Ruska, str. 204 Chetverikov S., prot. Moldavský starší Paisiy Velichkovsky: jeho život, učení a vliv na pravoslavné mnišství, str. 15 Citace: Život moldavského stařešina Paisia Velichkovského. Edice Kozelskaja Optina Pustyn. Sergiev Posad: tiskárna Nejsvětější Trojice Sergius Lavra, 1906, s. 15 Život moldavského staršího Paisia Velichkovského. Edice Kozelskaja Optina Pustyn, 1906, str. 30 Život moldavského staršího Paisia Velichkovského. Edice Kozelskaja Optina Pustyn, 1906, str. 31 Život moldavského staršího Paisia Velichkovského. Edice Kozelskaja Optina Pustyn, 1906, str. 49 Život moldavského staršího Paisia ​​Velichkovského. Edice Kozelskaja Optina Pustyn, 1906, str. 73 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století: ve 14 svazcích. M.: Nakladatelství. Ruský klášter Panteleimon Athos, 1906–1912, svazek 11 (listopad), s. 390–391 Yatsimirsky A.I. Slovanské a ruské rukopisy rumunských knihoven // Sbírka ORYAS. Petrohrad: Publikace císařské akademie věd, 1905, v. 79, s. 555–583 Smolich I.K. Život a učení starších//Ruské mnišství, s. 404–405 Citace: Call on My Name: rozhovory mezi starším mnichem a laickým knězem o Ježíšově modlitbě. M: Sibiřská blagozvonnitsa, 2009, str. 428 Volejte mé jméno: rozhovory mezi starším mnichem a laickým knězem o Ježíšově modlitbě, str. 432 Volejte mé jméno: rozhovory mezi starším mnichem a laickým knězem o Ježíšově modlitbě, str. 471 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 11 (listopad), str. 393 Nikodim (Kononov), archimandrita. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, sv. 1 (leden), str. 47 Nikodim (Kononov), archimandrita. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, sv. 1 (leden), str. 48 Subbotin N. Archimandrite Feofan, opat kláštera Kirillov-Novoezersk. Petrohrad: tiskárna duchovního časopisu Wanderer, 1862, str. 15 Nikodim (Kononov), archimandrita. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, sv. 1 (leden), s. 48–49 Dobronravov V.G. Hieromonk Kleofáš, stavitel Vvedenské poustevny vladimirské diecéze. Publikace rektora Vvedenské poustevny opata Josefa. Vladimír, 1908, str. 11 Subbotin N. Archimandrite Feofan, rektor Kirillov-Novoezerského kláštera, p. 11 Dobronravov V.G. Hieromonk Kleofáš, stavitel Vvedenské poustevny vladimirské diecéze, str. 16 Historický popis pouště Vvedenskaja Ostrovskaja, provincie Vladimir, která se nachází na ostrově v jezeře Vjatskaja. M.: Univerzitní tiskárna, 1830, s. 3 Dobronravov V.G. Hieromonk Kleofáš, stavitel Vvedenské poustevny vladimirské diecéze, str. 19 Dobronravov V.G. Hieromonk Kleofáš, stavitel Vvedenské poustevny vladimirské diecéze, str. 20 Dobronravov V.G. Hieromonk Kleofáš, stavitel Vvedenské poustevny vladimirské diecéze, str. 28 Dobronravov V.G. Hieromonk Kleofáš, stavitel Vvedenské poustevny vladimirské diecéze, str. 34 Dobronravov V.G. Hieromonk Kleofáš, stavitel Vvedenské poustevny vladimirské diecéze, str. 46 Tamtéž, str. 49 (viz příloha str. 59–67) Život a činy schemamonka Theodora. 3. vydání Kozelskaja Optina Ermitáž. Sergiev Posad: tiskárna Nejsvětější Trojice Sergius Lavra, 1907, s. 6–7 Život a činy schemamonka Theodora, strana 17 Život a činy schemamonka Theodora, strana 27 Život a činy schemamonka Theodora, strana 31 Chetverikov S., prot. Starší Paisiy Velichkovsky, p. 256 Životy Optina Elders: Ctihodný Leo. Kozelsk: nakladatelství Svaté Vvedenské Optiny Ermitáž, 2006, s. 27 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 11 (listopad), s. 411–412 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 11 (listopad), str. 412 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 10 (říjen), str. 465 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 10 (říjen), str. 466 Hegumen Andronik (Trubačov), Afanasy (Zacharov)//Ortodoxní encyklopedie, sv. 3, str. 714 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 11 (listopad), s. 412–413 Chetverikov S., prot. Starší Paisiy Velichkovsky, p. 264 Hegumen Andronik (Trubačov), Afanasy (Ochlopov)//Ortodoxní encyklopedie, sv. 4, str. 13 Passek V.V., Historický popis moskevského Simonovského kláštera. M., 1843, str. 108 Passek V.V., Historický popis moskevského Simonovského kláštera, s. 108–109 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 11 (listopad), s. 413–414 Životy optinských starších: Ctihodný Mojžíš. Kozelsk: nakladatelství Svaté Vvedenské Optiny Ermitáž, 2004, s. 43–44 Solovecký Paterik, M.: Synodální tiskárna, 1895, str. 137 Solovecký paterikon, strana 138 Solovecký paterikon, strana 139 Samotář Dosifei byla dívka Daria Tyapkina ze šlechtické rodiny, která utekla z domova a věnovala se službě Bohu pod maskou mnicha. Solovecký paterikon, strana 142 Solovecký paterikon, s. 145–146 Solovecký paterikon, strana 153 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 11 (listopad), str. 413 Smolich I.K. Ruské mnišství, strana 347 Chetverikov S., prot. Moldavský starší Paisiy Velichkovsky: jeho život, učení a vliv na pravoslavné mnišství, str. 278 Jerome. Diomede (Kuzmin). Vasilij (Kishkin Vladimir Timofeevich)//Ortodoxní encyklopedie, sv. 7, str. 82 Život staršího Vasilije Kiškina a jeho žáka mnicha Arsenyho z kláštera Beloberezh, druhé vydání Ermitáže Bryansk Beloberezh. Oděsa, 1904, str. 7 Život staršího Vasilije Kiškina a jeho žáka mnicha Arsenyho z kláštera Běloberež, str. 10. Život staršího Vasilije Kiškina a jeho žáka mnicha Arsenyho z kláštera Beloberezh, strana 12 Život staršího Vasilije Kiškina a jeho žáka mnicha Arsenyho z kláštera Běloberež, str. 21 Život staršího Vasilije Kiškina a jeho žáka mnicha Arsenyho z kláštera Běloberež, str. 25 Život staršího Vasilije Kiškina a jeho žáka mnicha Arsenyho z kláštera Běloberež, str. 36 Život staršího Vasilije Kiškina a jeho žáka mnicha Arsenyho z kláštera Běloberež, str. 56 Subbotin N. Archimandrite Feofan, opat kláštera Kirillov-Novoezersk, s. 1–2 Subbotin N. Archimandrite Feofan, opat kláštera Kirillov-Novoezersk, s. 2–3 Subbotin N. Archimandrite Feofan, rektor Kirillov-Novoezerského kláštera, p. 7 Mluvíme o budoucnosti: Archimandrite Ignatius (klášter Simonov) a Archimandrite Macarius (Brjushkov) Subbotin N. Archimandrite Feofan, opat kláštera Kirillov-Novoezersk, s. 10–11 Subbotin N. Archimandrite Feofan, opat kláštera Kirillov-Novoezersk, s. 12–13 Subbotin N. Archimandrite Feofan, opat kláštera Kirillov-Novoezersk, s. 15–16 Subbotin N. Archimandrite Feofan, opat kláštera Kirillov-Novoezersk, s. 20–21 Subbotin N. Archimandrite Feofan, rektor Kirillov-Novoezerského kláštera, p. 24 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 2 (únor), str. 305 Subbotin N. Archimandrite Feofan, rektor Kirillov-Novoezerského kláštera, p. 25 Subbotin N. Archimandrite Feofan, rektor Kirillov-Novoezerského kláštera, p. 30 Subbotin N. Archimandrite Feofan, opat kláštera Kirillov-Novoezersk, s. 37–38 Subbotin N. Archimandrite Feofan, opat kláštera Kirillov-Novoezersk, str. 49 Rudněv V.F. jáhen, Archimandrite Macarius, rektor Nikolajevského Pešnošského kláštera. M., 1866, str. 2 Rudněv V.F. jáhen, archimandrita Macarius, rektor Nikolajevského Pešnošského kláštera, p. 7 Rudněv V.F. jáhen, archimandrita Macarius, rektor kláštera sv. Mikuláše Pešnoše, p. 9 Rudněv V.F. jáhen, archimandrita Macarius, rektor kláštera sv. Mikuláše Pešnoše, p. 10 Rudněv V.F. jáhen, archimandrita Macarius, rektor Nikolajevského Pešnošského kláštera, p. 13 Rudněv V.F. jáhen, archimandrita Macarius, rektor kláštera sv. Mikuláše Pešnoše, p. 21 Subbotin N. Archimandrite Feofan, opat kláštera Kirillov-Novoezersk, str. 26 Passek V.V. Historický popis moskevského kláštera Simonov. M., 1843, s. 103–104 Passek V.V. Historický popis moskevského Simonovského kláštera, str. 107 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 2 (únor), strana 16 Grigory (Voinov), archimander. Esej o životě staršího Philareta (ve schématu Theodora), hieromona z moskevského Stavropegial Novospassského kláštera. M., 1866, str. 2 Grigory (Voinov), archimander. Esej o životě staršího Philareta (ve schématu Theodora), hieromona moskevského stavropegiálního novospasského kláštera, str. 6 Grigory (Voinov), archimander. Esej o životě staršího Philareta (ve schématu Theodora), hieromona moskevského stavropegiálního novospasského kláštera, str. 8 Snegirev I.M., Novospasský klášter v Moskvě. M., 1883, s. 20–21 Grigory (Voinov), archimander. Esej o životě staršího Philareta (ve schématu Theodora), hieromona moskevského stavropegiálního novospasského kláštera, str. 10 Grigory (Voinov), archimander. Esej o životě staršího Philareta (ve schématu Theodora), hieromona moskevského stavropegiálního novospasského kláštera, str. 19 Snegirev I.M., Novospasský klášter v Moskvě, str. 61 Archimandrite Alexander, rektor kláštera Arzamas Spassky, M., 1867, s. 1 Archimandrite Alexander, rektor kláštera Arzamas Spassky, p. 5 Archimandrite Alexander, rektor kláštera Arzamas Spassky, p. 9 Archimandrite Alexander, rektor kláštera Arzamas Spassky, strana 14 Igum. Andronik (Trubačev). Arseny mladší (Kirillov Alexey Nikitich)//Ortodoxní encyklopedie, svazek 3, s. 436–437 Život staršího Vasilije Kiškina a jeho žáka mnicha Arsenyho z kláštera Běloberež, str. 77 Život staršího Vasilije Kiškina a jeho žáka mnicha Arsenyho z kláštera Běloberež, str. 10 Orlovský I.I. Poušť žijící v lesích Roslavl. Reprint reprodukce vydání z roku 1907 (Smolensk) - Smolensk, 2004, str. 22 Život staršího Vasilije Kiškina a jeho žáka mnicha Arsenyho z kláštera Běloberež, str. 15 Popis Matky Boží Ploshchanskaya Ermitage, sestavený z poznámek uchovávaných v sakristii kláštera. Petrohrad, 1885, str. 35 Podle aktualizovaných údajů v roce 1808, kdy Fr. Leonid rezignoval jako vedoucí Passek V.V., Historický popis moskevského Simonovského kláštera, s. 224–232 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 7 (červenec), str. 153 John (Maslov), schiarchim. Glinsky Patericon. M.: Nakladatelství Samshit, 1997, str. 53 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 13 (březen), str. 355 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 13 (březen), strana 358 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 13 (březen), strana 362 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 13 (březen), strana 364 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 13 (březen), strana 389 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 13 (březen), strana 397 John (Maslov), schiarchim. Glinsky Patericon, strana 70 První velký starší Optiny, hieromonk Leonid (ve schématu Leo), druhé vydání Kozelské Vvedenské Optiny Ermitáže, opravené a výrazně rozšířené. Shamordino, oblast Kaluga, 1917, str. 8 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 12 (prosinec), str. 879 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 10 (říjen), str. 382 První velký starší z Optiny, hieromonek Leonid (ve schématu Leo), p. 35 Kněz Pavel Khondzinsky, G.V. Bezhanidze, N.Yu. Suchova, A.I. Jakovlev. Ignatius (Brianchaninov Dmitrij Alexandrovič)//Ortodoxní encyklopedie, svazek 21, s. 74–89 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 10 (říjen), str. 387 První velký starší z Optiny, hieromonek Leonid (ve schématu Leo), p. 317 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 9 (září), str. 105 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 9 (září), str. 106 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 9 (září), strana 123 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 9 (září), s. 479–480 Životy optinských starších: Ctihodný Mojžíš, str. 30 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 3 (březen), str. 153 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 3 (březen), str. 161 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 6 (červen), str. 160 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 6 (červen), strana 201 Chetverikov S., prot. Moldavský starší Paisiy Velichkovsky: jeho život, učení a vliv na pravoslavné mnišství, str. 267 Shatov D. Staršovstvo Valaamských asketů v 18.-19. století: Disertační práce pro akademický titul kandidáta teologie/školitel opata Vsevoloda (Varjuščenko). Sergiev Posad, 2008 Shatov D. Staršovstvo Valaamských asketů v 18.–19. století, str. 83 Shatov D. Staršovstvo Valaamských asketů v 18.–19. století, str. 86 Chetverikov S., prot. Moldavský starší Paisiy Velichkovsky: jeho život, učení a vliv na pravoslavné mnišství, str. 256 Životy optinských starších: Ctihodný Mojžíš, str. 34 Orlovský I.I. Poušť žijící v lesích Roslavl, strana 13 Kovalevsky A.F. Hieroschemamonk Alexy, asketa moskevského kláštera Simonov. Třetí vydání. M.: typ. vdova N.L. Orlová, 1895, str. 5 Kovalevsky A.F. Hieroschemamonk Alexy, asketa moskevského kláštera Simonov, p. 14 Kovalevsky A.F. Hieroschemamonk Alexy, asketa moskevského kláštera Simonov, p. 23 Kovalevsky A.F. Hieroschemamonk Alexy, asketa moskevského kláštera Simonov, s. 26–27 Kovalevsky A.F. Hieroschemamonk Alexy, asketa moskevského kláštera Simonov, p. 34 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 12 (prosinec), str. 981 Život mnicha a pouštního obyvatele baziliška. Edice Kozelskaja Vvedenskaja Ermitáž. M., 1849, str. 39 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 12 (prosinec), str. 996 Život mnicha a pouštního obyvatele baziliška, strana 55 Výroky staršího Schemamonka Zosimy a výňatky z jeho spisů. M.: typ. A. Fedotová, 1860, s. 28 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 10 (říjen), str. 610 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 10 (říjen), str. 617 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 10 (říjen), str. 651 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 1 (leden), str. 143 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 1 (leden), str. 142 Makariy (Mirolyubov), archimander. Legenda o životě a díle Jeho Eminence Gabriela, metropolity novgorodského a petrohradského. SPb.: typ. E. Výmar, 1857, str. 76 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 1 (leden), str. 147 Makariy (Mirolyubov), archimander. Legenda o životě a díle Jeho Eminence Gabriela, metropolity novgorodského a petrohradského, str. 117 Solovecký paterikon, strana 177 Solovecký paterikon, str. 179 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 11 (listopad), s. 414–417 Život a činy schemamonka Theodora, s. 59–60 Život a činy schemamonka Theodora, strana 152 Starší rady některých ruských asketů zbožnosti v 18.–19. Reprint reprodukční edice 1913 – M.: Vydavatelské oddělení Moskevského patriarchátu, 1994, I. díl, str. 25 John (Maslov), schiarchim. Glinsky Patericon, s. 98–99 Reverend starší Zosima Verkhovsky. Výtvory. Nejsvětější Trojice Sergius Lavra, 2006, str. 166 Reverend starší Zosima Verkhovsky. Výtvory, strana 167 Klášter Valaam a jeho oddaní. Druhé vydání a rozšířené, Petrohrad, 1889, str. 136 Klášter Valaam a jeho oddaní, s. 144–145 Chytré jednání. O Ježíšově modlitbě: sbírka učení svatých otců a zkušených praktikujících. Publikace kláštera Valaam, 1936, str. 259 Klášter Valaam a jeho oddaní, str. 150 Po. Jekatěrina (Filippová), hierodiakon. Onufriy (Machanov). Varlaam (Davydov Vasily)//Ortodoxní encyklopedie, svazek 6, strana 589 Klášter Valaam a jeho oddaní, strana 152 Chytré jednání. O Ježíšově modlitbě: sbírka učení svatých otců a jejích zkušených praktikujících, str. 259 Shatov D. Staršovstvo Valaamských asketů v 18.–19. století, s. 86–87 Citace: Shatov D. Staršovstvo Valaamských asketů v 18.–19. století, str. 89–90 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 1 (leden), str. 102 Nikodim (Kononov), archimandr. Životy ruských asketů zbožnosti 18. a 19. století, svazek 1 (leden), str. 118 Klášter Valaam a jeho oddaní, str. 167 Valaam Patericon, M., 2001, str. 117 Valaam Patericon, strana 347 Citace: Valaam Patericon, M., 2001, str. 360 Chytré jednání. O Ježíšově modlitbě: sbírka učení svatých otců a jejích zkušených praktikujících, str. 256 Chytré jednání. O Ježíšově modlitbě: sbírka učení svatých otců a jejích zkušených praktikujících, s. 256–257 Chetverikov S., prot. Moldavský starší Paisius Velichkovsky: jeho život, učení a vliv na pravoslavné mnišství, str. 279 John (Maslov), schiarchim. Glinsky Patericon, strana 179 John (Maslov), schiarchim. Glinsky Patericon, s. 243–244 John (Maslov), schiarchim. Glinsky Patericon, s. 282–283 John (Maslov), schiarchim. Glinsky Patericon, strana 146 John (Maslov), schiarchim. Glinsky Patericon, strana 324