Поучение на день памяти святого праведного Симеона Богоприимца, месяца февраля, в 3 день

„Vzpomínka na spravedlivé je s chválou,“ říká Písmo (Přísloví 10:7). A jaká chvála pro spravedlivého může být lepší než ta, kterou ho chválí sám Bůh? Dnes ctíme památku svatého spravedlivého Simeona, který přijímá Boha, ale my, hříšníci, nemůžeme tohoto spravedlivého chválit podle jeho důstojnosti. Nechť je na našem místě sám Bůh a chválí ho ve svatém evangeliu, neboť věříme, že slova evangelia jsou slova Boží, jak je mluvili evangelisté z Ducha svatého. Poslouchejme, jak Bůh ve svatém evangeliu chválí nyní uctívaného spravedlivého muže, a uchopme sílu těchto chvályhodných slov ve svůj prospěch. Lukášovo evangelium na památku nyní oslavovaného Božího světce zní takto: "V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon. Byl to muž spravedlivý a zbožný, který očekával útěchu Izraele, a Duch svatý byl s ním" (Lukáš 2:25). Co může být lepšího než taková chvála! Co je krásnější a co je nádhernější! Bůh stvořil takovou chválu, Duch svatý ji hlásal, evangelista to zapsal a svatá církev káže po celém vesmíru: „Simeon byl spravedlivý a zbožný muž, který očekával útěchu Izraele; a Duch svatý byl na něm.“ Shromážděte se, moudří a dobrotiví duchové, z celého vesmíru a složte z moudrosti své moudrosti chválu nějaké osobě, která je nejvyšší v pozemské slávě. Jestliže ten, kterého chválíte, se nelíbí Bohu, nemá od Něho chválu, není-li spravedlivý a zbožný, není-li v něm naděje na útěchu Izraele a nepřebývá-li v něm Duch svatý, pak je všechna vaše chvála marná; Jen svými slovy naplňujete vzduch a svými spisy znečišťujete listiny. Je hoden nejvyšší chvály v nebi i na zemi, kdo se Bohu líbí pravdou a zbožností. Nehynoucí slávy je hoden toho, kdo má naději na věčnou útěchu a přebývání Ducha svatého. Simeon, spravedlivý muž. Toto je titul, první ze všech titulů, nejčestnější ze všech čestných titulů, neboť Bůh sám je tímto titulem nazýván v Písmu svatém. V Deuteronomiu Mojžíš zvolá: "Spravedlivý a svatý je Hospodin!" (Dt 32:4). A David říká: „Hospodin je spravedlivý na všech svých cestách“ (Ž 144:17). Spravedlivá čest je vyšší než nejvyšší královská čest, protože v královské cti není jistota spasení. Křesťané měli mnoho králů, ale ne všichni dostali spasení, ale ve spravedlnosti bylo nepochybné spasení. „Neviděl jsem opuštěné spravedlivé,“ říká žalmista (Ž 36:25). Jestliže v dočasném životě Bůh neopustí spravedlivého, tím méně ve věčném životě ho neopustí a nedá mu spásu. Je-li někdo spravedlivý, pak existuje nepochybná naděje, že obdrží korunu v království nebeském. David se jednou zeptal Hospodina: "Pane, kdo přebývá ve tvém příbytku? Nebo kdo bude přebývat na tvé svaté hoře?" A slyšel odpověď Ducha svatého promlouvajícího v jeho srdci: „Kdo bezúhonně chodí a činí spravedlnost, mluví pravdu ve svém srdci, kdo nelichotil svému jazyku a nečinil zlo bližnímu,“ jak se říká ve čtrnáctém žalmu (Ž 14,1-3). Odtud je jasné, komu je určeno vstoupit do nebeského království: kdo činí a mluví pravdu, nelichotí jazykem a nečiní zlo svému bližnímu, který tráví svůj život ve spravedlnosti. Jsme překvapeni svatými spravedlivými předky Abrahámem, Izákem a Jákobem, že je Písmo svaté nazývá nejen spravedlivými, ale také ne hříšníky: „Nenařídil jsi pokání za svého spravedlivého Abrahama, Izáka a Jákoba, kteří se proti tobě neprohřešili“ (2 Paralipomenon 36:23). Jak se zalíbili Bohu natolik, že se s Ním, Bezhříšným, dokonce spřátelili? Bylo to proto, že stavěli chrámy Boží s velkou péčí a zdobili je? Ale tehdy nebyly žádné chrámy Boží. Nebo tím, že své tělo umrtvovali půsty, celonočním bděním a mnoha poklonami? Ale my to o nich nečteme, protože tehdy nikdo neslyšel o půstu, zabíjení nebo jiných duchovních skutcích a pátek, středa a pondělí ani podle jména neexistovaly. Také neprocvičovali čtení knih, protože v té době v nebeském světě neexistovaly nejen knihy, ale dokonce ani abeceda. Možná byli potěšeni, protože dodržovali všechna přikázání Páně? Ale tehdy ještě zákon nebyl dán na desky a zákonodárce Mojžíš se ještě nenarodil a lidé neměli jiný zákon než ten přirozený: „Jak chcete, aby lidé činili tobě, čiňte jim“ (Lukáš 6:31), jinak: co je vám nepříjemné, nečiňte jiným. Nepozorovali své panenství, nezavrhli svět ani nevydrželi muka pro Krista. Jak se tak zalíbili Bohu, že jim jako hříšníkům nenáleželo pokání: „Nepředepsal jsi pokání pro své spravedlivé? A to, že svou vírou v Boha, kterou měli, nedělali, neřekli, nemysleli nepravdu. Měli mnoho domácností, jako Abraham, který měl jen tři sta osmnáct vojáků, nepočítaje jejich manželky a děti. Měli poblíž sousedy, měli mnoho majetku v různých vesnicích a nikdy nikoho neuráželi, nepomlouvali, nelhali a nikomu se nedopouštěli slovem ani skutkem nepravdy: ani své, ani cizí, a nikdy o nepravdě nepřemýšleli. A tak spravedlivým životem se Bohu zalíbili natolik, že se s nimi sotva některý z velkých světců může srovnávat. Cožpak nejdou duše jiných svatých do Abrahamova lůna, jak se říká? Co znamenají naše příspěvky? Jaké jsou naše exploity? Jaké jsou naše oběti pro stavbu chrámů Páně? Jaká je naše práce proti samotné jejich spravedlnosti, kterou snadno zachovali? Jaká práce je v tom, nikoho neurazit, nepomlouvat, nepodvádět, nelhat? S velkými obtížemi se snažíme zachovat svou pravdu a nemáme vůbec čas. Postíme se a jíme lidi: kde je naše pravda? Usilujeme o ctnost, ale roztrpčujeme svého bližního: kde je naše pravda? Stavíme chrámy Páně, ale okrádáme a drancujeme majetek druhých: kde je naše pravda? Jsme milosrdní k chudým, dáváme jim almužny, ale nenávidíme svého bratra: kde je naše pravda? Žádáme o odpuštění, ale cítíme zášť: kde je naše pravda? Mluvíme a lžeme, lichotíme a klameme: kde je naše pravda? Takto svatí předkové neprováděli svou pravdu: nebyla v nich ani stopa nepravdy. Všechny jejich skutky, slova a myšlenky byly spravedlivé a díky jejich spravedlnosti byli poctěni tím, že byli přáteli Boha a byli nazýváni bezhříšnými. Ó, jak velká je čest spravedlnosti! Jak velká je jeho blaženost! Kdo je zásobován bezhříšnými? Spravedlivý. Kdo vejde do království nebeského bez velké námahy? Spravedlivý. Kdo je Boží nejdražší přítel? Spravedlivé, neboť „Hospodin miluje spravedlivé“ (Ž 146:8). Když sv. evangelium nazval Simeona spravedlivým: „Simeon, spravedlivý muž“, čímž ukázal svou vysokou čest, velkou blaženost, protože je-li spravedlivý, pak je bez hříchu; je-li spravedlivý, pak je milým přítelem Boha; je-li spravedlivý, pak je dědicem království nebeského. Spolu se spravedlností mu evangelium připisuje zbožnost: „Byl to člověk spravedlivý a zbožný“ (Lk 2,25), - spravedlivému nestačí být jen spravedlivým, ale sluší mu mít zbožnost, neboť pravda se projevuje ve vztahu k druhým a zbožnost se projevuje ve vztahu k Bohu. Pravda velí nikoho neurážet, ale zbožnost nás učí tvrdě pracovat pro Boha. Pravda miluje bližního a zbožnost miluje Boha. Obojí je však pro člověka stejně potřebné jako dvě oči, dvě ruce, dvě nohy nebo dvě křídla pro ptáka. A stejně jako jedno oko bez druhého hůře vidí, jedna ruka bez druhé nemůže dobře fungovat a jedna noha bez druhé nemůže správně chodit, stejně jako s jedním křídlem nemůže létat pták, tak spravedlnost bez zbožnosti nemůže být dokonalá. Jen tehdy je spravedlnost dokonalá, když je spojena se zbožností. Mnozí z lidí jiných vyznání zachovávají pravdu, ale protože v nich není žádná zbožnost, jejich pravda je před Bohem neospravedlňuje. Kornelius, setník zmíněný ve Skutcích apoštolů, byl také spravedlivý muž, který se bál Boha, ale dokud nepřijal křesťanskou zbožnost, nemohl mít mnoho mezi svatými a spravedlivými. Když přijal zbožnost, stal se zcela svatým a spravedlivým (viz Skutky 10). Zbožnost je vrcholem a korunou spravedlnosti. co je zbožnost? Zbožnost už svým názvem znamená dobro, tedy dobro, úctu k Pánu Bohu, neboť slovo zbožnost se skládá ze dvou slov: dobrý a poctivý. Dobré a poctivé spojené dohromady vytvořily „zbožnost“. Ve skutečnosti se zbožnost projevuje v dobrém, pravém, nefalešném, nepředstíraném uctívání Boha. Neboť nás křesťanů je mnoho, ale ne všichni ctíme Jeho dobrotu; častěji ho ctíme zlým způsobem: „ctíme ho jen svými rty, ale v srdci jsme od něho daleko“ (Iz 29:13; Mt 15:8; Marek 7:6); Ukazujeme „pouze formu zbožnosti, ale popíráme Jeho moc“ (2. Tim. 3:5); Jsme nazýváni křesťany pouze jménem, ​​ale konáme skutky pohanů. Je to zbožnost být nazýván skutečnými věřícími a následovat zlé věřící? Vyznávat pravou víru svými rty, ale životem bez zákona odmítnout Toho, v něhož věříme? Uctívat Krista až k zemi svým čelem a znovu ho ukřižovat špatnými skutky, vysmívat se mu? O tom je uctívání? Je o tom křesťanství? Pro každou z nich platí slova Páně v Apokalypse: „Znám tvé skutky, nosíš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý“ (Zj 3:1). Jsi živý v těle, ale mrtvý v duši; Neseš jméno Kristovo, ale tvé skutky jsou démonické; Modlíš se ke Kristu, ale potěšíš démona a vždy Krista hněváš! Je to zbožnost? Pravá zbožnost se pozná a skutečně existuje u toho, kdo ctí Boha jménem zbožnosti a skutky, směřující svůj život ke ctnosti. Svatý Simeon, přijímající Boha, podle svědectví evangelia ve svém životě spojil zbožnost se spravedlností, neboť stejně jako byl při životě s lidmi spravedlivý ve všech svých skutcích a slovech: nikoho neurážel, nelhal, nepomlouval, neodsuzoval, nikoho nezneužíval, a tak Ho, ve shodě s Bohem, pečlivě plnil jeho rozkazy, ctivě plnil jeho rozkazy. chránit se před tím, aby udělal něco, co se Mu nelíbí, a ani nemyslet na žádný hřích ve svých myšlenkách. Za to je ctěn a chválen ve svatém evangeliu a navíc je poctěn samotným Bohem dvojím titulem: titulem spravedlnosti a zbožnosti: „Simeon, muž spravedlivý a zbožný“. Ve své spravedlnosti a zbožnosti se Boží svatý „těšil na útěchu Izraele“. Jaká útěcha? Příchod našeho Spasitele na svět, neboť mu bylo slíbeno Duchem svatým, že nezemře, dokud neuvidí Krista Pána. Zamysleme se nad tím, že v každém člověku je spravedlnost a zbožnost, je zde také očekávání útěchy Izraele, tedy budoucího života svatých, který spočívá v nasycení Božím pohledem. Veškerá útěcha, veškerá radost a radost nového Izraele, tedy Církve vítězící v nebi, bude spočívat v tom, že svatí budou otevřeně, tváří v tvář, kontemplovat Boha. Kdo z těch, kteří žijí na zemi, touží vidět tam Boha? Očekávání této útěchy spočívá v těch, kteří jsou zde spravedliví a zbožní; Jaké očekávání a útěchu může mít nespravedlivý člověk, který nečestně uctívá Boha? Je to jen očekávání pláče a skřípění zubů, což je jasně znát i nyní. Vidíme-li někoho, kdo žije podle Boha, neporušuje Boží přikázání, dodržuje církevní tradice, pak říkáme: v něm je skutečně naděje na útěchu Izraele, tedy na radost svatých v nebi. Pokud vidíme někoho, kdo žije svůj život ne Božím způsobem, nestará se o Pánova přikázání a nestaví církevní tradice do ničeho, pak si řekneme: co může takový člověk očekávat kromě věčného smutku místo útěchy? Pokud vidíme někoho abstinujícího, střízlivého, postícího se, asketického, vřelého vůči Bohu, pak nepochybujeme, že v něm je naděje na útěchu Izraele. A naopak, uvidíme-li někoho nestřídmého, celodenního opilého, spílajícího půstům, trávící dny v lenosti a nedbalosti, nehorlicího pro Boha, pak někdo z nás o takovém člověku řekne, že má naději na spásu? Žádný! Je to jen tím, že v něm zesílilo zoufalství? A pak, když vidíme někoho milosrdného, ​​mírumilovného, ​​mírného, ​​milujícího, milosrdného ke všem a štědrého, bez pochyby říkáme, že má naději na útěchu a věčné vysvobození. A naopak, vidíme-li někoho nemilosrdného, ​​krutého, rozhněvaného, ​​okrádá druhé, nespravedlivě uráží, kdo pak může věřit, že má naději na věčná požehnání? Ne, pokud to není beznaděj. Spravedlivým a zbožným životem, ozdobeným ctnostmi, se v člověku poznává naděje na nebeské království, naplněná věčnou útěchou, jak se ve skutečnosti zjevila ve svatém Bohu-přijímajícím Simeonovi, neboť po spravedlnosti a zbožnosti v něm následovala naděje na útěchu Izraele. Kdyby nebyl spravedlivý a zbožný, nebylo by mu tato aspirace a samotné naplnění aspirace, tedy Kristus, Spasitel světa, ležící v náručí svých spravedlivých, dáno. Ó lidé osvícení svatou vírou v Krista! Pokud si někdo z vás přeje získat tuto útěchu v budoucím životě, aby mohl vidět Krista tváří v tvář v nebeském království, buďte v tomto současném životě spravedliví a zbožní. Neboť naděje spravedlivých nezahyne, zbožné nemine odměnu, kterou je sám Kristus, náš Spasitel, dědictví všech, kdo ho milují, jak sám říká v Písmu svatém: „Já jsem tvůj podíl a tvé dědictví mezi syny Izraele“ (Nm 18,20). Vraťme se však znovu ke svatému Simeonovi, přijímajícímu Božímu. Chvála tomuto velkému Božímu světci, zapsaná ve svatém evangeliu v příběhu Setkání Páně, stoupající po stupních do výšin jako po žebříku, nakonec dosahuje nejvyššího stupně – společenství Ducha svatého. Naznačovalo to nejprve jeho spravedlnost, pak jeho zbožnost, pak jeho naději na útěchu Izraele a nakonec, že ​​v něm přebývá Duch svatý: „Duch svatý,“ říká, „byl na něm“. Simeon byl tedy chrámem Ducha svatého. Co může být vyšší než taková chvála? Co je čestnější a slavnější? Neboť tam, kde přebývá Duch svatý, tam jsou všechny jeho dary uloženy jakoby v pokladnici, podle slov Písma: „Duch Boží spočine na něm, Duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, Duch poznání a zbožnosti, Duch bázně Boží“ (Iz 11,2-3). Duch svatý přebýval ve svatém Simeonovi, proto v něm byly přítomny všechny dary Ducha svatého a jeho svatá duše byla pokladnicí darů Ducha svatého. Ó, jak velká je tato blaženost! Jaké neocenitelné bohatství! Řekněme si: Blahoslavený a požehnaný je ten, kdo se stará o to, aby v sobě přebýval Duch svatý, neboť je naplněn mnoha Jeho dary. Ten, kdo se nestará o přítomnost Ducha svatého v sobě a dokonce ho od sebe odhání hanebnými skutky, je ubohý a zatracený, protože takový člověk se dostává do krajní chudoby, do chudoby, o které sám Pán mluví k určité osobě v Janově Apokalypse: „Říkáš: „Jsem bohatý, zbohatl jsem a nepotřebuješ nic dělat a ty chudák“; slepý a nahý“ (Zj 3,17). Kdo má v sobě Ducha svatého, je bohatý bez stříbra a zlata, plný hojnosti bez majetku, bez vysokých poct, čestný, protože má všechno v Duchu svatém a netouží po ničem jiném než po Duchu Božím, který v něm přebývá. Kdo v sobě nemá Ducha svatého, i když má nespočetné množství stříbrných a zlatých pokladů, je stále žebrák. I když ho všichni chválí a oslavují, stejně je zatracen. Alespoň jeden byl poctěn všemi nejvyššími poctami a hodnostmi, které v království existují, ale stále je nečestný. I kdyby mu patřil celý vesmír, byl stále chudý. "Co prospěje člověku, když získá celý svět a ztratí svou vlastní duši?" (Matouš 16:26). Neboť bez Ducha svatého a s pořízením celého světa je „nešťastný a ubohý a chudý, slepý a nahý“. Svatý spravedlivý Simeon měl v sobě Ducha svatého a čeho byl hoden? Jaké bohatství, jaká čest, jaká blaženost? Byl hoden přijmout do náruče Krista, svého Pána, který ze všeho bohatství je nejbohatším bohatstvím, ze všech poct nejčestnější, ze všech blažeností nejpožehnanější blažeností. Přijal Krista a zároveň přijal nebeské, neporušitelné bohatství. Přijal Krista a zároveň přijal královskou čest, aby spolu s Kristem navěky vládl. Starší přijal Krista – přijal nekonečnou blaženost, přijal i nestárnoucí, nebeský život, vzal Krista do své náruče. Důvodem toho všeho bylo, že se od mládí snažil, aby v něm přebýval Duch svatý: „A Duch svatý byl na něm. Napodobujme také tohoto velkého Božího světce, ó milovaní! Alespoň zčásti, jak jen naše slabé síly mohou, napodobujme jeho spravedlnost, nikoho neurážejme, nikoho nepomlouvejme, nelhejme, nemysleme na zlo. Napodobujme jeho zbožnost, ctěme Boha nejen pravou vírou, ale i dobrými skutky a odpírejme Bohu zlé a nelibé skutky. Napodobujme jeho naději na útěchu Izraele a veškerou svou naději a naději vkládejme do Boha. Postarejme se také o to, abychom měli Ducha svatého v sobě skrze čistý život, neboť Duch svatý nepřebývá v lidech, leda tam, kde vidí čistý, čistý, neposkvrněný život; Kde je nepředstíraná přátelskost, mírnost a mír se všemi, tam je Duch svatý. Ty, svatý a spravedlivý, Boha přijímající Simeone, pomoz nám být tvými napodobovateli a podílníky na tvé blaženosti. Pomůžete, když se budete modlit k Pánu za nás všechny, protože vaše modlitby jsou Mu příjemné. Modlete se za nás, my se pokorně modlíme. Vztáhni za nás ruce ke Kristu, kterým jsi kdysi Krista nesl. Pohni svými rty k Bohu a Matce Boží, abys se za nás modlil, jimiž jsi požehnal Boha a Matku Boží. Pozvedněte své oči k našemu Spasiteli, před kterým stojíte, s nímž jste viděli spasení ztělesněnou na zemi, a proste Jeho dobrotu, aby k nám byla milosrdná a milosrdná v příštím století. Amen.