Глава II

Člověk má svobodné rozhodnutí; Důkazy z Písma eliminující omluvu nevědomosti 2. A zjevil nám skrze své Písmo svaté, že člověk má svobodné rozhodnutí vůle. Připomenu vám, jak to zjevil, [připomínám] ne lidskou řečí [pomocí], ale řečí božskou. A předně samotná Božská přikázání by člověku nepřinesla žádný užitek, kdyby neměl svobodné rozhodnutí vůle, s jehož pomocí může jejich plněním dosáhnout slíbené odměny. Byly totiž dány, aby se člověk nemohl ospravedlnit svou nevědomostí, jak praví Pán v evangeliu o Židech: Kdybych nepřišel a nemluvil s nimi, neměli by hřích; ale nyní nemají omluvu pro svůj hřích 2 . O jakém hříchu mluví, když ne o tom velkém, o jehož spáchání věděl předem, když to řekl, tedy o jejich úmyslu zabít Ho? Vždyť nebyli bez hříchu ani předtím, než k nim přišel Kristus v těle. Apoštol také říká: Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí, kteří nepravostí potlačují pravdu. Neboť to, co lze o Bohu vědět, je jim zřejmé, protože jim to Bůh zjevil. Neboť Jeho neviditelné věci, Jeho věčná moc a Božství byly viditelné od stvoření světa prostřednictvím úvah o stvoření, takže jsou bez omluvy 3 . V jakém smyslu říká: Neomluvitelné? 4 Nemyslí tím výmluvu, kterou světská pýcha obvykle používá: „Kdybych to věděl, udělal bych to; Proto jsem to neudělal, protože jsem to nevěděl,“ nebo: „Když to zjistím, udělám to; nedělám to, protože to nevím“? Tato jejich výmluva je zrušena, když je dáno přikázání nebo je zřejmé, že se nesluší hřešit. Lidé by se neměli pokoušet využívat samotného Boha k výmluvám. 3. Jsou však lidé, kteří se snaží pro svou omluvu použít samotného Boha, a takovým lidem apoštol Jakub říká: Když jsou pokoušeni, ať nikdo neříká: „Bůh mě pokouší.“ Neboť Bůh není pokoušen zlem a On sám nikoho nepokouší. Ale každý je pokoušen, je unášen a lákán svou vlastní žádostivostí; žádostivost, která počala, porodila hřích, a spáchaný hřích porodí smrt 5 . Také pro ty, kteří chtějí pro svou omluvu použít samotného Boha, odpovídá kniha Přísloví Šalomounova; Pošetilost člověka převrací jeho cesty, ale ve svém srdci obviňuje Boha 6 . A Ecclesiasticus 7 říká: Neříkej: „Pro Pána jsem odpadl“; protože to, co nenávidí, nesmíte dělat. Neříkejte: „Uvedl mě na scestí“; neboť nepotřebuje hříšného manžela. Pán nenávidí každou ohavnost a je nepříjemná těm, kdo se Ho bojí. Stvořil člověka od počátku a nechal ho v rukou své vůle. Budete-li chtít, budete zachovávat přikázání a zachovávat příjemnou věrnost. Nabídl ti oheň a vodu: vztáhni ruku pro cokoliv chceš. Před člověkem je život a smrt a bude mu dáno, po čem touží 8 . Zde vidíme, jak jasně je vyjádřena [přítomnost] svobodného rozhodnutí lidské vůle. Boží přikázání dokazují existenci svobodného rozhodnutí lidské vůle 4. Co jinak znamená, když Bůh na mnoha místech [Písma] přikazuje zachovávat a plnit Jeho přikázání? Jak velí, když neexistuje svobodné rozhodnutí? Co tedy myslí ten blažený muž, o kterém žalm říká, že jeho vůle je v zákoně Páně 9? Není zde jasně ukázáno, že člověk je v zákoně Božím ze své vlastní vůle? A konečně, jak velký je počet přikázání, která se vztahují k vůli jakoby jménem, například: Nepřej si být přemožena zlem 10 a dalšími podobnými, mezi nimiž: Nechtěj být jako kůň a mezek, kteří nemají důvod 11, a: Nechtěj odmítnout radu své matky 12 a: Nechtěj být moudrým mužem13 a nepřej si být ve svých očích moudrým mužem1, nepřej si 14: , a: Nechtěj pohrdat zákonem 15 , a: Nechtěj odepřít užitek někomu v nouzi 16 , a: Nechtěj plánovat zlo proti svému bližnímu 17 , a: Nechtěj poslouchat lichotivou ženu 18 a: Nechtěl přijít k rozumu, aby konal dobro 19 , a: Nechtěli přijmout učení 2 . Takže všechna tato četná svědectví Božích výroků ve Starých knihách ukazují, co jiného, ​​když ne svobodné rozhodnutí vůle? A že něco jiného je navrženo v Nových knihách, evangeliích a apoštolských, když říkají: Nechtějte si shromažďovat poklady na zemi 21 a: Nechtějte se bát těch, kdo zabíjejí tělo, 22 a: Chce-li někdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, 23 a: Na zemi je pokoj pro lidi dobré vůle, co říká Pavel, 24 a vůle hřích; ať se vezmou. Kdo je však pevný ve svém srdci, a nevázaný potřebou, ale mocný ve své vůli, rozhodne se ve svém srdci zachovat si pannu, dobře činí 25. Říká: Neboť když to udělám dobrovolně, budu mít odměnu 26, a na jiném místě: Vystřízlivěj, jak bys měl, a nechtěj hřešit 27, a také, aby se ti splnilo, co si přeješ. A v listě Timoteovi říká: [Mladé vdovy], upadající do přepychu a odporu vůči Kristu, chtějí se vdát 29, a na jiném místě: A všichni, kdo chtějí žít zbožně v Kristu Ježíši, budou pronásledováni 30, a znovu Timoteovi: Nechtějte zanedbávat milost, která ve vás přebývá 31. Tak se také v epištole praví, že je to nutné, ale Filí bude 32. Vyzval také otroky, aby ze srdce as dobrou vůlí sloužili svým pánům 33 . A apoštol Jakub [mluví o vodě]: Nechtějte se tedy, moji bratři, mýlit a nepřejíte si věřit v Ježíše Krista, našeho Pána zaujatě 34, a: Nechtějte si navzájem mluvit zle 35. Podobně [apoštol] Jan ve svém listu říká: Nechtějte milovat svět 36 a tak dále v témže duchu. Když se tedy říká: „Nepřej si to“ a: „Nepřej si to“, když je akt vůle podněcován Božskými napomenutími, abychom něco dělali nebo nedělali, to vše jasně potvrzuje [přítomnost] svobodného rozhodnutí. Ať tedy nikdo ve svém srdci neobviňuje Boha, ale ať si to každý, pokud zhřeší, dává za vinu sám. A když se udělá něco, co se Bohu líbí, není vhodné to odstraňovat z vlastní vůle. Koneckonců, jen když [člověk] něco dělá dobrovolně, mělo by se to nazývat dobrým skutkem; a jen v tomto případě je na místě doufat v odměnu za dobrý skutek od Toho, o němž se říká, že odmění každého podle jeho skutků 37 . De gratia et libero arbitrio (CPL 352). Překlad podle publikace: Patrologiae Cursus Completus. Série Latina. Accurante J.-P. Migne. Paříž, 1845. T. 44, Kol. 881–912. Na synodu. Per.: ... neopětováno. Přísloví 19 (podle LXX). In Synod.trans.: Hloupost člověka převrací jeho cestu a jeho srdce je rozhořčeno na Hospodina. Skutečnost, že kniha Moudrosti Ježíše, syna Sirachova, je nějakým Ecclesiasticem nazývána, to jest „církevní knihou“ (ecclesiasticus liber), uvádí Augustin ve svém pojednání „O různých otázkách Simplicianovi“ (De diversis quaestinibus ad Simplicianum, 1.2.20), napsané c. 397 g. Toto jméno bylo také přiřazeno této knize ve Vulgate. Řím 12:21: noli vinci a malo. V synodu, přel.: Nenech se přemoci zlem. – Zde a dále Augustin vychází ze spojení, které existuje v latině mezi slovesem po1o (odvozeném od pop vo1o „nechci, „nechci“) a podstatným jménem voluntas „bude“. Navíc, na rozdíl od jiných jazyků, v latině toto sloveso tvoří zápornou formu rozkazovacího způsobu všech ostatních sloves, takže není divu, že mnoho níže uvedených citací z Písma svatého. Augustinovy ​​spisy se liší jak od řeckého originálu, tak od ruského synodálního překladu. – Přibl. vyd. Přísloví 1:8. In Synod.trans.: Neodmítejte smlouvu své matky. Matouš 16:27; Římanům 2:6; Zj 22,12.