Homiletické dědictví svatého Teofana, samotáře Vyšenského

Náboženská organizace – duchovně výchovná organizace vysokoškolské vzdělání ruské pravoslavné církve „Celocírkevní postgraduální a doktorské studium pojmenované po svatých Cyril a Metoděj rovní apoštolům“ Specialita 26.00.01 Teologie Disertační práce pro akademický titul Vědecký školitel (konzultant): Časopisy a periodika BV ‒ Teologický bulletin VGV ‒ Vladimír zemský věstník VEV ‒ Vladimír Diecézní věstník DS - Oduševnělý společník MEV ‒ Moskevský diecézní věstník MCV ‒ Moskevský církevní věstník TEV ‒ Tambovský diecézní věstník Sborník KDA ‒ Sborník Kyjevské teologické akademie KhCh ‒ křesťanské čtení. Petrohrad AVP RI – Archiv zahraniční politiky Ruské říše ARPMA – Archiv ruského kláštera Panteleimon na hoře Athos BRPMA – Knihovna ruského kláštera Panteleimon na Athosu GAVO – Státní archiv Vladimirského kraje GATO - Státní archiv Tambovské oblasti IR NBÚ – Institut rukopisů Národní knihovny Ukrajiny pojmenovaný po V. I. Vernadském OR RNL – Oddělení rukopisů Ruské národní knihovny NIOR RSL – Oddělení vědeckého výzkumu rukopisů Ruské státní knihovny RGIA – Ruský státní historický archiv Centrální státní historický archiv Petrohradu - Centrální státní historický archiv Petrohradu TsGIAU – Ústřední státní historický archiv Ukrajiny CIAM – Ústřední historický archiv Moskvy KDA – Kyjevská teologická akademie MDA – Moskevská teologická akademie SPbDA – Petrohradská teologická akademie „Nejlepší způsob, jak plnit kněžskou povinnost, je kázat“ 1. Homiletika jako umění hlásat Kristovo evangelium zaujala své oprávněné místo v systému pravoslavného teologického vzdělávání. Toto téma se začalo na vědeckém základě vážně studovat od 19. století, kdy se bohaté kazatelské dědictví svatých otců začalo aktivně využívat ve vědě hlásání slova Božího. Jedním z nejpozoruhodnějších kazatelů 19. století, který ve svých homiletických dílech ztělesňoval patristické ideály křesťanské svatosti, byl sv. Teofan, samotář Vyšenského. Disertační rešerše je věnována studiu homiletického dědictví sv. Teofana, samotáře Vyšenského. Relevantnost tématu výzkumu je dána tím, že v současné době se objevují problémy v moderní teologii a církevním životě, homiletické dědictví sv. Teofana je může pomoci vyřešit. Jedná se zejména o problémy vztahu tradic a inovací v církevním životě, používání posvátných textů překládaných do moderní ruštiny při bohoslužbách, vliv Západu na domácí teologickou vědu a veřejné povědomí, ale i aktuální otázky moderního vzdělávání a výchovy, pastorační psychologie a pedagogiky. Dnes se autoritativní kazatelské slovo svatého Teofana může stát majákem ukazujícím správnou cestu duchovního života. Relevantnost výzkumného tématu je dána také zvláštní potřebou pravoslavného kázání v současné době autoritativně a rozumně reagovat na výzvy jak zevnitř (schizmata a rozdělení), tak zvenčí (kritika církve a jejího tradičního charakteru). Moderní komunikační prostředky poskytují jedinečné možnosti kázání, které je však často příliš povrchní a vágní, místo aby pravdivě a pravdivě uvádělo pravdy víry a odhalovalo jejich krásu světu kolem nás. Apel na homiletické dědictví sv. Teofana ukazuje v jeho osobě příklad homiletického pedagoga, vydavatele knih, který se nezabýval jen duchovní tvořivostí, ale působil i jako duchovní učitel. Jeho kazatelské metody a přístupy byly na svou dobu inovativní, což by bylo velmi důležité zohlednit v moderních zkušenostech výuky homiletiky, kázání Božího slova, a to jak liturgické, tak mimoliturgické. Homiletika se ukazuje být jakýmsi zdrojem duchovní a výchovné činnosti sv. Teofana. Tato zkušenost by měla a může být v současné době žádaná a plně využitelná. Skutečnost, že s přihlédnutím k novým datům vznikajícím v rámci tzv. Feofanovského projektu zatím nikdo neprovedl zobecněnou studii homiletických děl sv. Feofana. Postupně uváděné archiválie umožňují zejména prozkoumat souvislost mezi homiletickou službou sv. Teofana a jeho následnou duchovní a výchovnou činností ve Vyšenském rekolekci. Stupeň rozvoje problému. Saint Theophan se stal jedinečným církevním spisovatelem, který během svého života udělal pro duchovní osvícení Ruska více než kterýkoli jiný z jeho předchůdců či současníků. Jádrem samostatných duchovních a vzdělávacích textů sv. Feofana (vedle překladů) se stala kázání, z nichž většinu pronesl v době rektora na petrohradské teologické akademii, dále na katedře Tambov a Vladimir. Smrt sv. Feofany v roce 1894 byla výjimečnou událostí, která přiměla současníky, aby se pokusili vytvořit celistvý portrét této jedinečné osobnosti. Původně měli zástupci ruské vědy sepsat kompletní životopis zesnulého arcipastora, ve kterém by bylo místo pro popis jeho homiletických děl. Michail Khitrov (1851–05/09/1899), známý svými vzdělávacími pracemi v Moskvě, oslavil rok svého kněžského svěcení (1895) vydáním monografie o sv. Feofane „Nejctihodnější Theophan the Recluse of Vyšenskij“, která byla později znovu vydána ve vylepšené podobě. Autor pojal kázání jako organickou součást života budoucího světce. Pomocí úryvků z kázání vytvořil živější obraz konkrétní události, které se zúčastnil sv. Feofan. Abychom zprostředkovali postoj sv., naplněný pastorační láskou a péčí. Feofan obyvatelům požárem zničeného města Tambov, M. Khitrov citoval rozsáhlé úryvky z několika stránek kázání bez přesného uvedení zdroje citace 2 . A to není ojedinělý případ. Kázání sv. Feofana se pro autora staly velmi silným autobiografickým pramenem a umožnily mu výrazně oživit popisovanou událost. V díle M. Khitrova samostatná kapitola zkoumá literární díla sv. Feofana. Dělí se na morální a povznášející, exegetické a translační. Do první skupiny patří řada slov, která byla později publikována v tematických sbírkách. Nejdůležitější sbírky slov určených hejnům Tambovů a Vladimirů nejsou zmíněny. Ve stejném roce 1895 vyšla další přehledová práce profesora Moskevské teologické akademie slavného helénisty I.N. Korsunskij (1849–1899) "Reverend Feofan, bývalý biskup. Vladimirskij a Suzdal. Životopisná skica". Knihu doprovází epigraf z knihy Job: „Tato zbožnost je moudrost a vyhýbat se zlu je poznání“ (Job 28:28). Tento verš, chtě nechtě, obsahuje myšlenku zvláštního asketického činu svatého Theofana, kterým dosáhl osobní svatosti a stal se průvodcem mnoha lidských duší k Bohu. Na rozdíl od M. Khitrova I. Korsunskij nejen cituje úryvky z kázání, ale podává je i poměrně názorným literárním popisem 3 . Kniha má zvláštní část věnovanou literárním dílům světce. Tato sekce nabízí přehled děl sv. Feofana, vydaných během rekolekce ve Vyše (1866‒1894), včetně vladimirských kázání (Vladimír, 1869). Pro I. Korsunského se „malé články“ publikované v „Home Conversation“ a dalších časopisech 4 netýkaly kázání. I. Korsunskij se odvolával na informace, které mu poskytl – podle jeho vlastního přiznání – synovec svatého Feofana I.A. Krutikov 5, který o dva roky později (1897) vydal vlastní dílo věnované životní cestě svého strýce. Nutno podotknout, že autor věděl o všech publikacích a rozhodl se čtenářům nabídnout osobní vzpomínky na něj a jeho rodinu 6 . Nabízí tak systematické shrnutí života sv. Feofana s živými náčrty jeho kazatelské služby. Autor píše poněkud nadšeným jazykem, neskrývá svůj obdiv k osobnosti světce. A konečně v Tambově a Šatsku, k 10. výročí smrti svatého Feofana, vyšlo dílo P. A. Smirnova „Správný reverend Theophan, jeho skutky v ústraní a jejich společensko-historický význam“, v němž byla poprvé věnována samostatná (VII.) kapitola arcipastýřovým kázáním. Zvláštní důraz je však v této kapitole kladen na sekundární sbírku o pokání, půstu a přijímání, kterou vydal sv. Feofan v přepracované podobě na základě jeho kázání v období jeho hierarchické služby. Stejně jako M. Khitrov i P. Smirnov připisuje kázání moralizujícím dílům sv. Teofana a v samostatné kapitole hovoří o jejich obsahové stránce a o sv. Theofanovi jako kazateli a učiteli kázání je popsána kapitola o jeho biskupské službě. Poprvé se v ruské teologické literatuře objevil pokus podat holistický pohled na kazatelskou službu sv. Feofana a popsat tuto službu v podstatě. Autor se snaží prezentovat homiletické dědictví sv. Feofana v návaznosti na předchozí zavedenou tradici ruského kazatelství a v jeho originalitě. Píše tedy o „pravé jiskře božského ohně“ 7, která prostupuje všechna jeho kázání a o níž sám sv. Theophanes psal o žárlivosti nebo „ohni v srdci“, bez něhož veškerý duchovní život ztrácí smysl 8 . Toto tvrzení není neopodstatněné, ale je potvrzeno příklady ze světcových kázání. Přes veškerou hodnotu a originalitu této recenze jde o vcelku stručný úvod se snahou seznámit čtenáře s kazatelským dědictvím svatého Feofana jako s jediným, avšak nepříliš propracovaným celkem. Z výše uvedeného přehledu je však zřejmé, že kázání svatého Feofana, zejména po jeho smrti, začala být vnímána jako významný fenomén ruské homiletické tradice. Světcovi životopisci si začali stále více uvědomovat a popisovat zvláštní vnitřní duchovní a budovatelský charakter kázání sv. Theophan, který nejlépe splnil úkoly duchovního zdokonalování a navazování na patristickou tradici. V ruské akademické vědě se po smrti samotáře Vyšenského okamžitě objevil zájem o jeho kázání, což potvrzuje i disertační práce A. Kuzněcova, obhájená na Moskevské akademii věd, ale bohužel nepublikovaná. Následně se objevila řada dizertací a jednotlivých článků, v nichž se sv. Theofan projevoval právě jako homiletik a kazatel, v širším měřítku pak jako teolog 9 . Bohužel vzhledem k událostem revoluční doby a následné nové realitě ateistického státu a kultury nebyly tyto disertační práce publikovány v plném rozsahu nebo nebyly publikovány vůbec a stále zůstávají v rukopisné nebo strojopisné podobě. Revizi všech předrevolučních dizertací MDA provedl moderní badatel, stálý účastník projektu Feofanovsky, V. Kashirina 10. Omezme se na stručnou analýzu dvou předrevolučních pojednání věnovaných homiletickému dědictví svatého Feofana a chráněných v MDA. Tyto práce mají k tématu disertační práce nejblíže jako její přímí „předchůdci“. První dílo studenta A. Kuzněcova (vydání MDA LXXI) „Ctihodný Feofan (Govorov) jako kazatel“ 11 bylo napsáno hned následujícího roku po smrti Vyšeského samotáře, stejně jako obě výše uvedené monografie. Autor v zásadě používá analytický přístup, který nevychází ze života světce, ale ze samotného obsahu jeho kázání, vnímaných jako celek, na základě jejich žánru 12. Zajímavá je zejména 4. kapitola, kde jsou kázání svatého Theofana zvažována v ruské homiletické tradici 19. století. Sv. Feofan dokázal ve svém dědictví spojit teorii a praxi, reprezentovanou moskevským, resp. dogmaticko-teoretickým směrem v homiletice a kyjevským - praktickým, orientovaným na život. Představitelem prvního byl moskevský a kolomnský metropolita Filaret (Drozdov) a druhým arcibiskup chersonsko-tauridský Innocent (Borisov) 13. Tuto práci recenzoval mimořádný profesor MDA na katedře homiletiky V. F. Kiparisov, který ji hodnotil poměrně vysoko. V disertační práci G. Lobova „Theophan, biskup tambovský, jako kazatel“ 14, obhájené na Moskevské teologické akademii se podle názvu nabízí nástin kazatelské činnosti sv. Feofan nejen na oddělení Tambov, ale mnohem širší. Disertační práce byla obhájena v roce 1914 - k 10. výročí úmrtí sv. Feofana. V úvodu disertační práce, stejně jako ve výše uvedených monografiích, životopisné informace o životě svatého Teofana, které jsou pokud možno doprovázeny náznaky jeho role kazatele a učitele kazatelství. Doba Vyšenského rekolekce, kde sv. Theofan nekázal, je uvedena pouze v náčrtku, protože nesouvisí s hlavním tématem. Druhá část odhaluje učení svatého Feofana o kázání. Rozboru morálně-asketických, dogmatických a exegetických aspektů kázání a jejich formální analýze jsou věnovány samostatné kapitoly disertační práce. Tuto práci recenzoval V. Vinogradov (1885–1968) 15, tehdejší úřadující docent Moskevské akademie věd, a mimořádný profesor Moskevské akademie věd D.I. Vvedenskij (1873–1954). Přes řadu nedostatků se autorovi podařilo odhalit obsah kázání sv. Feofan. Při srovnání obou disertačních prací je zřejmé, že první byla spíše analytickým typem výzkumu, druhá více sledovala biografický vzor. Disertační práce se přitom doplňovaly a vzájemně obohacovaly. Po revolučních událostech měl studium dědictví svatého Feofana dlouhou pauzu. V sovětské éře se na dvou teologických akademiích po jejich obnově pracovalo na studiu teologického, homiletického a epištolního dědictví sv. Feofana. V „Teologickém bulletinu“ z roku 1945, k 50. výročí smrti svatého Theofana Samotáře, plánoval zveřejnit první čtyři dopisy sv. Feofana arciknězi I.G. Pereverzev 16, které nebyly zahrnuty do publikace, která vyšla s více než půlstoletím zpožděním, vzhledem k tomu, že již vyšly 17. Jedním z prvních byl přehledový článek I. N. Shabbatina „Bishop Theophan the Recluse and His Spiritual Heritage“ 18 (1948), ve kterém byl učiněn pokus o oživení studia přerušené tradice sv. Všimněme si disertačních prací obhájených na Moskevské a Leningradské teologické akademii. V obou akademiích v 50. a 60. letech 20. století. Kromě disertační práce na pastorační témata 19 byly obhájeny tři práce o homiletickém odkazu Vyšenského arcipastýře - V. Gavrilov (1957) 20, A. Tarantin (1959) 21 a kněz A. Pavlov (1968‒1969) 22. Zastavme se u stručné analýzy posledních dvou. A. Tarantin zkoumá odkaz dvou velkých duchovních pedagogů 19. století. – Svatý Teofan Samotář a sv. Ignác Brianchaninov – téměř podle stejného plánu: život – kazatelská činnost – zdroje a forma kázání. V první části o sv. Theofanovi se objevuje další zvláštní kapitola - recenze současníků o kazatelské činnosti sv. Feofana. V závěru své práce, shrnující výsledky, autor píše: „Zvláštní zásluha těchto světců spočívá v tom, že předali starověké učení asketických svatých otců o vnitřním životě křesťana přístupnější a dokonalejší formou“ 23 . V samotném díle klade autor zvláštní důraz na praktickou stránku využití homiletického dědictví dvou světců moderními kazateli, aniž by do rozboru předloženého materiálu vnášel originální metodu. Kněz A. Pavlov ve své dizertační práci „Biskup Theophan Samotář – představitel asketického kázání v Rusku“ šel dobře vyšlapanou cestou. Jeho dílo je plánově strukturováno: život - pohled na kazatelskou činnost a kazatelskou činnost - přehled obsahu - „téma“, čímž je myšlena zejména forma prezentace 24. Možná pod vlivem předchozí práce A. Tarantina a silného učitele homiletiky té doby, arcikněze A. Veteleva, autor na začátku formuluje obecnou definici předmětu, podstatou, kterou lze chápat jako asketické25 kázání osobnost asketického kazatele. Při přečtení celkem stručného přehledu a sestavení díla je zřejmé, že autor jako kázání vnímal nejen kázání, ale i všechna osvětová díla svatého Feofana (například Stručné zamyšlení na každý den v roce) 26, což tomuto dílu dodalo ještě obecnější a ne zcela vědecký ráz. Ve stejných letech vypracoval Archimandrita TSL (pozdější arcibiskup) Pimen (Chmelevskij) stipendijní zprávu „Křesťanské učení o duchu, duši a těle podle děl biskupa Theofana a biskupa Ignáce Brianchaninova“ 27 (MDA, 1957), v níž je uvedené téma prezentováno na základě klasického monografu L. Sokola, zejména s přihlédnutím k životu A. Sokola, ale především sv. 28, věnovaný nejen osobnosti svatého Ignáce Brianchaninova, ale i kontroverzním otázkám mezi oběma světci. O kázání se konkrétně nic neříká, ale promítlo se zde – v souladu s úrovní tehdejší vědy – obecné téma, které bylo v kázáních také přítomno. V Ruské pravoslavné církvi v zahraničí pronesl arcibiskup Averky (Taushev) k 70. výročí smrti sv. Feofana (1894–1964) historický projev „Hlásatel Božího trestu pro ruský lid, svatý Theophan, samotář Vyšenského“ 29, který i ve svém jménu konkrétně připomíná St.Feofana jako involuntari Na začátku autor celkem tradičně vytyčuje hlavní mezníky v životě světce. Postupně narůstající nemoc nevěry v ruské společnosti se nejen stala předmětem udání ze strany sv. Feofany, ale také ho povzbudila k prorockému psaní o kruté budoucnosti. „V duchu viděl hroznou pohromu, která se blížila ke světci, který nemohl odolat jeho věrnosti. Ruský lid k pravoslaví“ 30. Některé myšlenky jsou dnes velmi aktuální, například následující: „Přikládal obrovský význam neúnavnému pastoračnímu kázání a vroucně vyzýval pastoraci, aby nemlčela při kázání Slova Božího“, je z pohledu arcibiskupa Obviho důležitý 31. studovat svatého Theofana jako homiletického žalobce a rádce. A k 75. výročí úmrtí sv. Feofany (1894–1969) připravil vynikající představitel MDA opat Mark (Lozinskij), který své hlavní úsilí věnoval studiu dědictví sv. Ignáce Brianchaninova, zprávu „Velký učitel ruské církve“ 32. Tato zpráva poměrně obsáhle zprostředkovává hlavní mezníky jeho života známého Theophana o jeho životě. homiletická díla. Zpráva z roku 1969 je zvláště důležitá pro historii studia dědictví sv. Feofany v MDA jako památky napsané v těžké ateistické době. V budoucnu štafetový závod pro studium dědictví sv. Feofany přešel na mnoho let k hieromonkovi (pozdějšímu archimandritu) Georgimu (Tertyšnikovovi). Smrt tohoto bohabojného mnicha z Trojicko-sergijské lávry (+ 2. října 1998) mu bohužel neumožnila zachytit fázi vývoje Feofanovského projektu, který všechny aspekty studia dědictví sv. Feofany posunul na zásadně novou úroveň. Archimandrite Georgy (Tertyshnikov) v letech 1972-1973. obhájil kandidátskou esej „Homiletický prvek v epistolárním dědictví biskupa Theophana samotářského“ 33. Na základě témat předchozích prací je zřejmé, že se nemohl věnovat tématu kázání, o kterém se uvažovalo o několik let dříve, ale soustředil se na identifikaci homiletických rysů v bohatém epistolárním dědictví studovaného vyšenského světce3 v té době3 chudého světce. se výrazně liší jak počtem, tak významem položek od bibliografie předchozích prací. Tehdejší Hiermonk George zahájil svou disertační práci biografií sv. Feofana a obecnou charakteristikou jeho spisů. V další druhé části přešel k hlavnímu tématu uvedenému v práci. Jeho hlavní metodu vysvětluje následující pokyn: „Studiem epištolního dědictví Vyšenského askety nalezne pastor-kazatel mnoho užitečných rad a pokynů, které mu pomohou v osobním duchovním životě a při vedení druhých na cestě k věčnému blaženému životu.“ 35. Takto vychází duchovní učení listů sv. V druhé části o. Na základě dopisů svatého Vyšenského vykládá Jiří kompletní systém křesťanské askeze. Kromě výhod má tato metoda i nevýhody, protože přídomek „homiletický“ lze se stejným úspěchem nahradit přídomkem „duchovně povznášející“ nebo „asketický“. Dalším vynikajícím, originálním a mnohostranným dílem byla magisterská práce Archimandrita Georgyho (Tertyšnikova) „Svatý Theophan the Recluse and His Teaching on Salvation“ (MDA, 1989) 36 . Tato pětisvazková fundamentální studie se vyznačuje přísně dokumentárním základem, hlubokým teologickým rozborem a mnohorozměrností uvedených problémů. Práce Archimandrita Georgije (Tertyšnikova) za prvé shrnula informace, které znala církevní věda před ním; kromě toho shromažďuje, systematizuje a analyzuje kolosální objem vzácných, málo prozkoumaných pramenů a materiálů; konečně tato disertační práce otevřela novou etapu ve studiu duchovního dědictví svatého Theofana, která začala v roce 1990. Formálně diplomová práce navazuje na výše popsanou kandidátskou práci - skládá se rovněž ze dvou částí: biografie a popisu nauky o spáse, která pohlcuje celý asketicko-teologický systém učení o sv. Jeho vydání a název jsou navíc hluboce symbolické: byl dokončen rok po svatořečení sv. Theofana na Místní radě Ruské pravoslavné církve ve dnech 6. až 9. června 1988 Na základě identity metody použité v kandidátské disertační práci by bylo možné opatřit diplomovou práci přídomkem „homiletický“, ale to by bylo správné jen částečně. Tak či onak, archm. Jiří využil všech jemu dostupných badatelských nástrojů, aby co nejsystematičtěji představil učení sv. Theophanes, který by mohl nazvat „homiletickým“. K odhalení této teze však bylo nutné provést řadu dalších prací. Od roku 2000. V náboženských i světských vzdělávacích institucích byla obhájena řada dizertačních prací o jednotlivých aspektech života a díla sv. Feofana, v nichž byla homiletika pouze zmíněna, ale nebyla předmětem samostatné studie. V říjnu 2010 zahájila Vydavatelská rada Ruské pravoslavné církve práce na unikátním vědeckém projektu - Kompletní sbírka děl sv. Teofana, samotář Vyšenského. Projekt Feofanovsky vedl metropolita Kaluga a Borovsk Kliment (Kapalin). Práce byla načasována na 200. výročí sv. Theofana a probíhala v několika směrech: archivní rešerše, textová příprava děl sv. Feofana a příprava vědecké biografie Pravého reverenda. Jde o bezprecedentní vědecký projekt spolupráce mezi světskými a církevními vědci. Frontální prohlídka archiválií a knižních fondů, účetnictví, klasifikace, vědecké zpracování, analýza identifikovaných a již známých materiálů v tak širokém měřítku a tak energicky dosud nebyly prováděny. Projekt poprvé umožnil shromáždit kompletní sbírku biskupských rukopisů, jejichž hlavní část se zázračně zachovala na hoře Athos, v archivu kláštera svatého Panteleimona, kde jsou listy svatého Feofana po jeho smrti v roce 1894. byly prodány dědici za účelem finanční podpory mladých sirotků - dětí sv. Feofana. Zdálo by se, že se neštěstí změnilo ve štěstí - jejich úplné zachování v průběhu peripetií 20. století. Dokumenty Athos nejsou vše, co bylo objeveno výzkumníky projektu Feofanovsky. 30 archivů v Moskvě, Petrohradě, Kyjevě, Tambově, Vladimiru a Orlu nám poskytlo neocenitelné nálezy. Jde především o dopisy úředníků a soukromých osob. Mnohé z nich umožňují obnovit obraz teologického a pastoračního díla sv. Feofana, plynoucího v okenici. Samozřejmě, že taková vyhledávací a analytická práce je dlouhý a pracný proces, který vyžaduje, aby výzkumníci měli znalosti, takt, jasnou logiku a zvýšenou intuici. Práce na přípravě vydání epištolního dědictví sv. Feofany M.I. Shcherbakova 38 je typickým příkladem tohoto směru. Textoví odborníci z Petrozavodské univerzity v rámci projektu pracovali na restaurování autentičtějšího textu kázání 39 . Teologické, vědecké a vzdělávací aktivity svatého Theofana jako vládnoucího biskupa, profesora morální teologie a originálního filozofa měly neocenitelný vliv na duchovní obrodu současné ruské společnosti; neztratila svůj význam ani dnes. Podle názoru předsedy Vydavatelské rady Ruské pravoslavné církve metropolity Klementa Kalugského a Borovského „v dnešní době, kdy se člověk vzdaluje Bohu stále více, slouží díla svatého Teofana jako vodítko pro všechny, kdo hledají Nebeské město. To je trvalý význam jeho duchovního dědictví“ 40. Důležitou duchovní a vzdělávací platformou pro přilákání nejlepších vědců ke studiu duchovního dědictví Vyšenského světce se od roku 2009 stalo „Theophan's Reading“, které každoročně pořádá Ediční rada Ruské pravoslavné církve spolu s Vyšenským klášterem. V období 2009 až 2021 se uskutečnilo již 14 čtení 41, jejichž materiály jsou postupně vydávány v samostatných sbornících 42. Na teofanských konferencích, které se konaly v letech 2009 až 2021, byla stále více věnována pozornost homiletickým dílům sv. Feofana. Všechny zprávy na toto téma Feofanovských čtení lze typologicky rozdělit do několika skupin: 1. Zprávy popisující službu sv. Feofana na tambovském nebo vladimirském oddělení s obecným plným (Metropolitan Theodosius (Vasnev) 43, Archimandrite Zosima (Shevchuk) 44, G. Peskov 45, P. Lobaev 46, V. Goldunov 47) zdůraznění jeho. částečným dílem Filatov. 2. Zprávy o postoji ke kázání slova Božího v období ústraní (Metropolitan Theodosius (Vasnev) 49). 3. Zvláštní důraz je v některých zprávách kladen na určitá teologická, morální nebo církevně historická témata (včetně boje proti schizmatu a sektářství) vycházející z homiletického materiálu (Hierod. Peter (Alekseenko) 50, Archimandrite Zosima (Shevchuk) 51, opat Dionýsius (Shlenov) 52, Dan33, Kashirina 54V. Abatyše Věra (Rovchan) 55). 4. Podrobnější specializované zprávy odhalující ten či onen výrok nebo popis vypůjčený z kázání sv. Feofany (Abatyše Věra (Rovchan) 56; Archimandrita Zosima (Ševčuk) 57, V. V. Kaširin 58, hierarcha E. Ignatov 59). 5. Jednotlivé zmínky o sv. Feofanovi jako kazateli nebo jako církevním správci umění kazatelského při odhalování dalších souvisejících témat (V.D. Orlová 60, O.Yu. Levin 61). 6. Použití duchovně prospěšného materiálu z duchovního a mravního dědictví sv. Theofana jako základu pro moderní kázání (Metropolitní Theodosius (Vasnev) 62, kněz M. Rassadin 63). 7. Formální literární rozbor kázání sv. Feofana (E.V. Nikolaeva 64, N.E. Titkova 65, hierarcha E. Ignatov 66). Je třeba zvláště poznamenat, že řečníci byli zpravidla omezeni na své regionální nebo specifické úkoly. Například zpráva zástupce Krasnodarského semináře rozebírá kázání z prázdninové sbírky z roku 1883 67, aniž by se je však pokusila textově srovnat s kázáními z doby před odchodem do ústraní. Skutečnou událostí v teofaniistických studiích posledních let bylo v roce 2016 vydání prvního dílu „Kroniky života a díla sv. Theofana, samotáře Vyšenského“ 68 . Druhý díl vyšel v roce 2019. Třetí, čtvrtý a pátý díl jsou téměř hotové a postupně se připravují k vydání. Další zásadní, soukromější publikací je „Na prahu ruské Palestiny. Kronika ruské duchovní misie v Jeruzalémě. 1847‒1854“ 69 – připravila M. I. Shcherbakova. Odráží mnoho důležitých detailů z období působení svatého Teofana ve Svaté zemi, kdy se formoval zejména jako kazatel. Dále uvádíme řadu církevních i světských pojednání věnovaných odkazu sv. Feofany, od roku 2000 Kněz A. Burtsev ve své kandidátské eseji „The Epistolary Heritage of St. Theophan the Recluse“ 70 (MDA, 2006) v podstatě zopakoval metodu práce Archimandrita. Georgij (Tertyšnikov), přičemž rozšiřuje počet témat ve druhé sémantické části. V přehledu historiografie k tématu uvádí autor různá díla věnovaná duchovnímu dědictví svatého Feofana, včetně odhalení jeho kazatelského talentu. Z této recenze je patrné, že autor má poměrně široké chápání epistolárního žánru, jehož předchůdcem je žánr homiletický. O postoji svatého Teofana ke kazatelskému dílu je samostatně uvedeno v části „Pohledy na církevní kázání“, nicméně s přihlédnutím k novým údajům, které přináší Theophan’s Chronicle, by v současnosti mohla být tato část výrazně doplněna. Kromě působení tohoto kandidáta na MDA byla v uplynulém desetiletí obhájena řada magisterských a diplomových prací věnovaných různým aspektům duchovního dědictví sv. Feofany 71. Mezi těmito pracemi práce S. Zagorulka 72 analyzuje rétorické rysy kázání vyšenského světce, což je nepochybně důležitý aspekt této disertační práce. Autor identifikuje „Étos“ ve světcových kázáních, stejně jako „Pafos“ a „Logo řeči“. Textová metoda a princip identifikace původních kázání se neuplatňují. Autor tedy rozebírá vydání z roku 1883, které je ve vztahu k předchozím vydáním podružné. V roce 2016 dizertační práce hierodäkona Petra (Aleksenka) „Výklad sv. Theofana samotáře antropologie sv. apoštola Pavla“. Tato disertační práce se skládá ze tří hlavních kapitol v souladu s lidským stavem: přirozené, nepřirozené a nadpřirozené - podle autorovy terminologie převzaté od svatých otců. Disertační práce se opakovaně zmiňuje o apoštolském kázání, ale nevěnuje pozornost kazatelskému žánru. Uvádíme jej jako typický příklad řešení témat duchovního učení sv. Feofany v poslední době. Nyní přejděme k rozboru disertačních prací obhájených v poslední době na sekulárních univerzitách, bez ohledu na to, jak se v nich odráží homiletická problematika v dílech sv. Feofan, ale s hledáním charakteristických myšlenek a paralel. Kandidátská disertační práce A. A. Ignatova „Pedagogické názory a praxe duchovní výchovy sv. Teofana Samotářského“ 73 hovoří o pedagogice jako o duchovní výchově jednotlivců i celého ruského lidu – což dělal sv. Feofan. Tímto přístupem nabývá kázání jako jedna z hlavních metod pedagogického působení arcipastýře či kněze na duši jeho stáda zvláštního, výjimečného významu. Ve skutečnosti se autor snaží obhájit výjimečný význam pravoslavného kázání na příkladu osobnosti svatého Feofana. V přenesení myšlenky svatého Feofana autor píše, že „smysl a význam pastýřství“ není „v nějakých vnějších výhodách, ale ve vnitřním, mravním vlivu na duši stáda, k němuž je nejlepším a jediným spolehlivým prostředkem slovo kázání“ (s. 52). Toto dílo se tedy nepřímo dotýká kazatelských témat, avšak prizmatem pedagogiky a pedagogického přístupu. V disertačním výzkumu A. B. Chochlovové „Inovativní a heuristický význam odkazu Theofana Samotáře pro rozvoj moderního ruského školství“ 74 pokračuje odhalování obrazu svatého Theofana jako učitele (a tedy kazatele – pozn. biskupa Pitirima), založeného na moderních principech a metodách pedagogiky. Diplomová práce A. V. Abramova „Náboženské a etické učení Theofana samotářského“ 75 je prezentací určitých ustanovení morálního a asketického učení svatého Feofana, prezentovaná v sociokulturním kontextu doby. Kázání sv. Theofana jsou spolu s dalšími díly Vyšenského světce jedním ze zdrojů vyprávění. A konečně magisterská práce E. N. Nikuliny „Antropologické a pedagogické pohledy sv. Teofana samotáře“ 76 je skutečným příspěvkem k formování ruské pedagogiky. Pedagogikou má autor na mysli především proces výchovy a vzdělávání, ve kterém hraje důležitou roli sv. Feofan, který svá slova opakovaně adresoval studentům a mládeži i žákům základních a vyšších odborných škol. Svým výzkumem E.N. Nikulina velmi cenným způsobem přispívá k projektu Feofanovsky, který dokonale popsala v úvodní části. S tímto přístupem se kázání ukazují jako nikoli okrajový, ale velmi důležitý základní materiál pro rozvíjení řady pedagogických témat. Přestože nad rámec recenze zůstala řada monografií a článků věnovaných jednotlivým aspektům dědictví sv. Theophana (přesahující analýzu homiletického žánru) se zdá, že to, co bylo řečeno, stačí k nastolení problému nedostatečného výzkumu homiletického dědictví svatého Theofana a potřeby jak jeho celostního chápání a identifikace jeho role v celém duchovním dědictví Pravého reverenda, tak i k formulaci novosti studie. Vědecká novost výzkumu spočívá v zapojení nových – dosud neprobádaných – archivních pramenů; v systematizaci celého homiletického dědictví sv. Fofana; ve formování nového pohledu na smysl kázání v druhé (samotářské) etapě světcova života a jeho díla; ve zkušenosti nového holistického chápání homiletického dědictví (neboli homiletiky) světce v kontextu jeho života, služby a kreativity. Homiletický přístup se poprvé stal pojítkem mezi první aktivní a druhou samotářskou částí života sv. Teofana a kázání sv. Feofana jsou prezentována jako základní jádro všech jeho duchovních a výchovných aktivit. Poprvé byla provedena textová srovnání různých verzí kázání, což v budoucnu umožní vytvořit celistvou historii literárního korpusu sv. Feofana. Poprvé role sv. Teofana nejen jako kazatele, ale také jako zkušeného organizátora katechetických mimoliturgických kázání v Rusku, tedy zvláštní význam sv. Feofana pro organizování pravoslavné vnitřní misie. Cíle a cíle studia Účelem práce je provést komplexní studii homiletického dědictví svatého Theofana, což znamená odhalit evoluci homiletické tvořivosti, identifikovat kazatelské techniky a hloubky ideologického a tematického obsahu, určit uměleckou originalitu kázání v různých obdobích světcovy služby a také určit význam kázání v žánrovém systému duchovního dědictví sv. Realizace tohoto cíle zahrnuje řešení následujících úkolů: 1. studovat utváření homiletického dědictví sv. Teofana v letech 1829 - 1857. 2. sledovat vývoj homiletické tvořivosti (včetně kazatelských technik a ideologického a tematického obsahu kázání přednášených v petrohradské akademii věd, na katedře Tambov a Vladimir); 3. zvážit činnost svatého Theofana (během jeho arcipastorační služby) v oblasti katechetiky; 4. zvážit pokračování práce Saint Theophana na jeho homiletickém dědictví během jeho období odchodu do důchodu a ústupu; 5. provést revizi knižní nakladatelské činnosti sv. Feofany 1866 – 1894 z hlediska zájmu; 6. zejména studovat období interakce s Athosem při vydávání kazatelských děl; 7. prozkoumat asketické motivy kázání sv. Teofana na příkladu publikací z roku 1883; 8. studovat a určit uměleckou originalitu kázání svatého Theofana; 9. charakterizovat ideový a tematický obsah kázání Pravého reverenda; 10. porozumět metodám začlenění sv. Teofana z biblických a patristických textů do struktury jeho kázání; 11. ukázat lexikální a stylistické rysy kázání pravého reverenda; 12. prozkoumat homiletický základ epištolního dědictví sv. Feofana. 13. studovat a identifikovat význam kázání v žánrovém systému duchovního a teologického literárního dědictví sv. Teofana. Předmětem studia je duchovní dědictví sv. Teofana v historii jeho formování na základě publikovaných a archivních materiálů. Předmětem studia je homiletická díla sv. Theofana a význam kázání při formování jeho duchovního dědictví. Teoretický význam práce spočívá v identifikaci klíčové role kázání při utváření duchovního dědictví svatého Teofana. V tomto ohledu se pole výzkumu týkalo historie formování hlavního tělesa světcovy homiletiky, ideové a umělecké originality jeho kázání a jejich místa v žánrovém systému jeho duchovního dědictví. V důsledku provedené práce bylo systematizováno homiletické dědictví sv. Teofana a vztah mezi kazatelskou službou sv. Teofana a misijní službou, nakladatelská historie vzniku kazatelského sboru sv. Teofana v období ústupu, asketický charakter kázání sv. Teofana, strukturálně-teologická analýza, ideologicko-teologická analýza kázání svatého Theofana byla aktualizována. Disertační práce má teoretický význam z hlediska vývoje domácí homiletiky. Výsledky studie vytvářejí základ pro další historický a literární výzkum homiletického dědictví sv. Teofana. Analýza umělecké původnosti kázání sv. Teofana přispívá k pochopení jejich ideového a tematického obsahu a lexikálních a stylistických rysů. Studium archivních a vzácných knižních materiálů rozšiřuje historický kontext tématu. Praktický význam práce spočívá v možnosti využití jejích materiálů v přednáškových kurzech a praktických hodinách homiletiky a dějin Ruské pravoslavné církve 19. století, ve vývoji vzdělávacích a učebních pomůcek pro výše uvedené kurzy v systému vyššího duchovního vzdělávání Ruské pravoslavné církve, jakož i v teologických profilech sekulárních univerzit, při sestavování příruček a encyklopedií. Metodologie a výzkumné metody. Teoreticky a metodologicky vychází disertační práce z principů církevnosti, historismu a objektivity. Jejich praktickou realizací se staly obecné vědecké a speciální teologické, historické a filologické metody. Hlavní cesty k dosažení výsledku byly komparativně-historické, historicko-typologické, strukturně-tematické, žánrové, ideologicko-teologické, lexikálně-stylistické, pramenné studium, textové metody rozboru homiletického dědictví svatého Theofana a historicko-literární a systémové přístupy, které byly použity ve všech fázích studia. Umožnily vysledovat vývoj zkoumaného jevu v čase, odhalit jeho vztahy s jinými jevy a také identifikovat jeho různé aspekty a charakterizovat je. V práci byly použity i obecné vědecké metody: pozorování, analýza, syntéza, srovnání, zobecnění. Pomohli analyzovat studovaný předmět jako celek a vyzdvihli jeho specifičnost a originalitu. Ustanovení pro obranu: 1. Každé období kazatelské činnosti sv. Feofany má výrazná specifika. V raných homiletických experimentech (v letech 1829 až 1857) sv. Feofan existuje touha po maximálním spojení teorie a praxe kázání jako základní metody duchovní výchovy a vzdělávání. Během tohoto období je již jasně viditelná převaha duchovní zkušenosti kazatele nad rétorickou formou, i když ta zůstává bezvadná. Postupně budoucí biskup došel k větší a větší svobodě ducha, aniž by se odchýlil od církevní tradice. V období rektorátu na Petrohradské teologické akademii (1857–1859) se sv. Feofan konečně stává originálním kazatelem. Kázání těchto let je čistým akademickým kázáním, harmonicky spojujícím dokonalost formy a obsahu. V období arcipastorační služby na katedře Tambov (1859–1863) a Vladimir (1863–1866) se kázání sv. Feofany stává mnohostrannější a zároveň duchovně asketičtější, maximálně přispívá k odhalení ideálu spásy. 2. Při analýze arcipastorační služby sv. Feofana v oblasti zlepšování homiletické tradice Ruska se ukazuje, že je také jedním z průkopníků v oblasti rozvoje teorie a praxe katechetiky. 3. Období klidu a ústraní se vyznačuje rozsáhlou literární duchovní a vzdělávací činností, výskytem dalších žánrových děl, která však byla postavena na principech tvorby kázání a na základě obrovských zkušeností svatého Teofana v oblasti hlásání slova Božího. Svatý Theofan tedy při práci na kázáních v tomto období věnoval zvláštní pozornost asketické stránce oněch kazatelských sbírek a brožur, které byly znovu vydány ve vylepšené podobě. Hlavním leitmotivem kázání je ideál vnitřní dokonalosti. Svatý Theofan psal o nadvládě vnitřního nad vnějším, o nabytí Nebeského království v sobě samém, navazujíc v tom na starodávnou asketickou tradici reprezentovanou jmény svatého Jana Klimaka (VII. století), svatého Simeona Nového teologa (XI. století), svatého Nikefora Hesychastu (XIII. století) a řady dalších otců. 4. Interakce s otci ruského kláštera Panteleimon (1882–1894) vedla zejména k vytvoření a rozvoji plánů na znovuzveřejnění celého kazatelského dědictví sv. Feofany na zásadně nové úrovni. V tomto období vznikla jakási lidová kazatelská „škola“ sv. Feofan, od té doby, co se otcové Athonité začali věnovat masovému vydávání duchovních a vzdělávacích brožur, letáků a dalších publikací založených na jeho kázáních. 5. Relevance a účinnosti kázání bylo dosaženo obratnou syntézou věčných pravd Církve a naléhavých problémů doby. Když si svatý Theophan vybíral náměty pro kázání, zůstával vždy pozorný k duchovním potřebám svého stáda a nenápadně chápal naléhavé výzvy naší doby – jak na úrovni státu, tak na úrovni osobní. 6. Kázání svatého Theofana se vyznačuje zásadou vnitřní biblické exegeze, která je aplikována na evangelium a apoštolské koncepce. Pomocí něj kazatel ponoří mysl posluchačů do biblického textu a volně a sebevědomě se v něm pohybuje. Ve své exegezi se kazatel opírá především o evangelium a častěji o apoštola, typologicky s nimi spojuje zbytek těla Písma svatého. 7. Lexikálně stylistické změny v kázáních jsou vysvětlovány vývojem sv. Theofana jako kazatele, prohlubováním teologických znalostí, jeho rostoucími pastoračními zkušenostmi a znalostmi života. Výrazným rysem lexikální a stylové originality Eminence kázání je jasná strukturace kazatelského materiálu a závislost na úrovni výcviku posluchačů. 8. Kázání má klíčový význam pro formování duchovního a teologického dědictví svatého Teofana. V dalších světcových dílech, ale především v jeho epištolním dědictví, vytvořeném v období míru a ústraní, je zřetelně přítomna homiletická složka. Dopisy shora jsou pokračováním pastorační kazatelské služby Pravého reverenda: obsahují stejnou starost o duchovní růst, o cestu příjemce ke spáse, jako v kázáních. Spolehlivost a validita výsledků výzkumu je podpořena řadou metod, které odpovídají stanoveným cílům, a opíráním se o vybrané výzkumné přístupy, které umožnily identifikovat a analyzovat dějiny tvorby, ideový a tematický obsah, uměleckou originalitu a význam kázání v žánrovém systému duchovního a teologického literárního dědictví svatého Teofana. Účel výzkumu a zadané úkoly tvoří strukturu práce. Úvod zdůvodňuje relevanci výzkumného tématu, stupeň jeho rozpracovanosti a vědeckou novost disertační práce, formuluje její cíle a záměry, vymezuje teoretický a praktický význam, metodiku a metody práce a navrhuje opatření předkládaná k obhajobě. První kapitola, „Formace sv. Teofana jako kazatele během učňovských let a raného období služby (1829 – 1857), se zabývá ranou kazatelskou činností Pravého reverenda. První odstavec kapitoly „Pochopení základů homiletiky svatým Theophanem v letech jeho učení“ obsahuje materiál o raném období života Pravého reverenda, o letech jeho studia na Orjolském semináři a Kyjevské teologické akademii, o učitelích a mentorech, kteří dokázali vštípit svému žákovi lásku ke Slovu Božímu. Ve druhém odstavci „Utváření umění kazatelského umění svatého Theofana v raném období jeho služby“ zkoumá první kroky mladého hieromonka Theophana na poli služby jako rektora kyjevsko-sofijské školy a poté jako učitele (a v té druhé pak rektora) novgorodského, petrohradského, jehož věrnými se stali jeho mladí studenti olonetských seminářů, kde byli věrní jeho mladí studenti v seminářích, ruská pravoslavná církev a někteří - vynikající hierarchové. Je zdůrazněn nepochybný podíl Hieromonka Theophana, budoucího světce, na formování jejich osudů. Sekce také analyzuje význam pro homiletické dědictví sv. Feofana jeho prací o překladu a studiu starých knih a rukopisů ve Svaté zemi během jeho pobytu v rámci ruské církevní misie v Jeruzalémě. Druhá kapitola „Homiletické dědictví svatého Theofana v jeho zralém období služby (1857–1866)“ analyzuje homiletické zkušenosti svatého Theofana během rektorátu Pravého reverenda i během jeho služby v odděleních. První odstavec „Slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Theophana“ v kontextu jeho homiletiky“ je věnován světlému, i když nepříliš dlouhému období rektorátu Archimandrita Theophana na Petrohradské teologické akademii. Analýza kázání z těchto let, zařazená do prvního knižního vydání kázání sv. Feofana, přesvědčivě demonstruje vývoj kazatele, teologickou hloubku jeho slov, rozšířené historické a filozofické obzory a formované homiletické dovednosti. Theofana ve druhém odstavci „Slova k tambovskému stádu“ od svatého Theofana – živá řeč před lidem“, výzkumným materiálem byla kázání tambovského období arcipastorační služby sv. posluchači. Třetí odstavec druhé kapitoly disertační práce „Slova k vladimirskému stádu pravého reverenda Theofana“ jako památníku duchovní literatury“ zkoumá poslední období aktivní kazatelské činnosti svatého Feofana před odchodem do důchodu. katedrály a venkovské kostely daly homiletickým dílům tohoto období zvláštní zvuk. Ve čtvrtém odstavci „Homiletika a misie: jednotný přístup v arcipastýrské službě sv. Theofana“ popisuje zvláštní přínos sv. Feofana v kombinaci kázání a misionářské služby. V polovině 19. stol. se stal jedním z průkopníků na poli ruského duchovního a vzdělávacího katechismu. Třetí kapitola „Pokračování kazatelské služby sv. Feofana v období odpočinku a ústraní“ je organickým pokračováním první a druhé kapitoly. Na základě studia nových archivních dat odhaluje celoživotní nejhlubší zájem sv. Feofana o hlásání Božího slova na příkladu jeho rozsáhlé knižní vydavatelské činnosti i na základě analýzy části jeho epištolářského dědictví. První odstavec třetí kapitoly nabízí přehled knižní nakladatelské činnosti v období sv. Feofana v důchodu (od roku 1866) a v ústraní (od roku 1873) až do jeho smrti (+1894). Ve druhém odstavci „Poslední kázání svatého Theofana, pronesené během jeho odchodu do důchodu“, analyzuje poslední kázání svatého Feofana. Ve třetím odstavci „Asketické motivy kázání sv. Feofany: na příkladu vydání z roku 1883.“ Uvažuje se o prvních deseti slovech ze sbírky svátečních kázání sv. Theophan, připravené k vydání nakladatelstvím kláštera sv. Panteleimona na Athosu a vydané v Moskvě roku 1883, tedy v období úplného ústupu sv. Feofana na Vyše. V osmi z deseti kázání je zvláštní výzva ke stádu, aby věnovalo pozornost sobě, na základě protikladu „vnější - vnitřní“. Asketický obsah slavnostních kázání na Nový rok, Zjevení Páně a Prezentace ukazuje, jak obecný asketický charakter literárního dědictví svatého Feofana a zvláštní pozornost k askezi ruských bratří Athonitů. Čtvrtý odstavec třetí kapitoly „Rysy kázání v epištoláři sv. Theofana“ odhaluje vnitřní spojení homiletiky sv. Feofana s jeho epistolárním dědictvím. Slova Pravého reverenda o tom, že i v ústraní bude nadále sloužit církvi – „jen jinak“ 77, jsou v kontextu studia jeho duchovního dědictví čtena jako jasná paralela mezi kázáními a dopisy, jako automatické přiznání, že kázání nebylo opuštěno, ale jen získalo jinou formu, přesunulo se do jiného žánru. Čtvrtá kapitola „Ideologická a umělecká originalita kázání svatého Theofana“ je věnována homiletickým technikám, které určují vysokou úroveň Theofanových kázání jako vynikající památky duchovní literatury. První odstavec čtvrté kapitoly zkoumá ideový a tematický obsah kázání. Ukázáno, jak sv. Feofan živě reagoval na naléhavé problémy a výzvy doby, jak přesně určil potřeby svého stáda na duchovní podporu a jak strukturoval své kázání tak, aby mělo silnější dopad na posluchače. Na základě materiálu petrohradských, tambovských a vladimirských kázání je ukázána ideová a tematická rozmanitost homiletického dědictví sv. Feofan. Druhý odstavec „Biblické a patristické texty ve struktuře kázání“ obsahuje analýzu explicitních i skrytých citátů, vzpomínek, narážek a paralel přítomných v kázáních sv. Feofana. Jejich role je považována především za ideové a kompoziční centrum kázání, určující jeho směr. Je podán výklad pro fenomén častějšího citování a apelování sv. Teofana na liturgického apoštola. Ve třetím odstavci „Lexikostylistické rysy kázání sv. Teofana“ odhaluje charakteristické rysy stylu kázání sv. Feofan, uvádí literární postavy a figury řeči, které kazatel nejčastěji používá. Závěr aktualizuje nejdůležitější aspekty studie, nastiňuje hlavní výsledky a shrnuje výsledky studie. Bibliografie obsahuje 301 bibliografických popisů, které jsou rozděleny na prameny (169 titulů) a literaturu (132 titulů). Přílohy tvoří fragmenty kazatelského dědictví sv. Feofana nebo z jiných textů důležitých pro doplnění tématu. V samotné disertační práci jsou uvedeny odkazy na určité části příloh. Přílohy obsahují 36 textů ke kap. Ι disertační práce a 21 textů a 2 bibliografie – pro Ch. Já dizertační práce. Každý fragment má další název pro lepší pochopení jeho hlavního obsahu. Zdrojová základna výzkumu. Disertační práce analyzuje hlavní korpus kázání sv. Feofana, který se utvářel především za jeho rektorátu na Petrohradské teologické akademii a v období biskupské služby na katedře Vladimir a Tambov. Všechna tato kázání byla publikována za života sv. Feofana, částečně v době před jeho odchodem do důchodu (1866), ale z velké části po něm (1866–1869). Odkazy jsou uvedeny na doživotní vydání bez zohlednění „Kompletních děl“ St. Feofana, která zůstávají zcela nepublikována 78. Kromě odboček ke sbírkám kázání pro to či ono konkrétní období sv. Teofana zmiňuje studium tematické sbírky kázání vydávané na základě určitých výběrů z obecného homiletického odkazu sv. Klíčovými prameny jsou bohaté rukopisné archivy shromážděné vědeckým týmem Ediční rady v rámci projektu Feofanovsky. Autor diplomové práce vyjadřuje vděk za možnost využít tyto unikátní materiály. Vzhledem k tomu, že práce započaly asi před 10 lety před svým jmenováním na oddělení Tádžikistán, použil žadatel archivní údaje před jejich zveřejněním ve svazcích 1 (2016) a 2 (2019) „Kroniky života a díla sv. Teofana, samotáře Vyšenského. 1815–1894“ 79 . Při dokončování disertační práce byly všechny prvotní odkazy - jak ty provedené podle těchto materiálů, tak nezávislé - ověřeny s 1. a 2. dílem kroniky a v případě shody nebo překrývání materiálů byly do kroniky provedeny dodatečné odkazy (s uvedením svazku a stran). Práce zohledňuje i materiály, které budou obsaženy ve svazcích 4 (úprava je připravena k vydání), 5 a 6 Kroniky, odpovídající životu svatého Theofana na odpočinku ve Vyšenském klášteře (od roku 1866) a ve Vyšenském rekolekci (od roku 1873). Tyto materiály tvořily základ pro napsání druhé kapitoly studie popisující tvůrčí historii vydávání kázání, počínaje rokem 1866. Na konci bibliografického seznamu jsou uvedeny hlavní archivy (10 institucí, jejichž materiály jsou v práci citovány, a to: Archiv zahraniční politiky Ruské říše, Archiv a knihovna Ruské říše, Archiv a knihovna Ruské federace, Státní Archiv oblasti Vladimirského státu Archiv oblasti Atho Oddělení rukopisů Ruská národní knihovna, Výzkumné oddělení rukopisů Ruské státní knihovny, Ruský státní historický archiv, Ústřední státní historický archiv Petrohradu a Ústav rukopisů Národní knihovny Ukrajiny. V. I. Vernadskij. Zvláštní zmínku si zaslouží knihovna a archiv ruského kláštera Panteleimon na Athosu. Archiv (ARPMA) a knihovna (BRPMA) kláštera Panteleimon obsahuje unikátní tvůrčí archiv rukopisů sv. Teofana a korespondence sv. Teofana s vynikajícími duchovními představiteli ruského mnišství na hoře Athos. Studium tohoto archivu osvětluje obrovský význam kázání při formování duchovního a vzdělávacího dědictví sv. Feofany vůbec. Při návštěvě kláštera Panteleimon musel zájemce navštívit jeho knihovnu, ale se samotným archivem se mohl seznámit díky účastníkům projektu Feofanovského. Vyjadřujeme zvláštní vděčnost metropolitovi Klementovi (Kapalinovi), s jehož požehnáním jsme mohli tyto jedinečné materiály použít. Schvalování výsledků výzkumu. Některé aspekty výzkumu byly diskutovány na vědeckých konferencích: V Theofanova čtení, věnovaná studiu duchovního a teologického dědictví sv. Theofana, samotáře Vyšenského (Moskva - Vyša, 30. září - 1. října 2011); XVIII Feofanovova čtení. Svatý Theophan Samotář. 125. výročí jeho úmrtí" (Moskva-Vyša, 12. října 2019); Duchovní a kulturní dědictví klášterů Ruské pravoslavné církve (IMLI RAS - MDA, 9.–11. října 2019); Literární proces v Rusku v 18.–19. století. RAS19, duchovní literatura (IM20LI Obsah disertační práce se odráží v následujících publikacích: Publikace v publikacích doporučených Vyšší atestační komisí Ruské federace 1. Pitirim (Tvorogov), biskup zvenigorodský. Počátky homiletického umění sv. Theofana, samotář Vyšenského // Teologický bulletin. 2019. č. 3 (34). s. 157–168. 2. Pitirim (Tvorogov), biskup zvenigorodský. Epistolární dědictví svatého Theofana ve světle homiletické tradice // Teologický bulletin. 2019. č. 4 (35). s. 186–195. 3. Pitirim (Tvorogov), biskup zvenigorodský. Slovo svatého Theofana Samotáře a obraz dítěte v kázáních pro děti a v dílech o vzdělávání // Bulletin Kostromské státní univerzity. Vědecký a metodologický časopis. 2019. T. 25. č. 4. říjen – prosinec. s. 100–105. 4. Pitirim (Tvorogov), biskup zvenigorodský. Duchovní a vzdělávací díla sv. Teofana u Vladimírského stolce. „Vladimir Diecézní věstník“ // Teologický bulletin. 2020. č. 36 (1). s. 168–178. Publikace v jiných publikacích 1. Pitirim (Tvorogov), hieromonek. Některé aspekty antropologie svatého Theofana samotáře // Theophan’s Readings. Sborník článků. sv. V. Rjazaň, 2012. s. 144–151. 2. Pitirim (Tvorogov), hieromonek. Homiletický odkaz svatého Theofana Samotáře // http://theophanica.ru/homiletic_legacy_of_st_theophanes_the_recluse.php 3. Pitirim (Tvorogov), hieromonek. Antinomie nadpozemskosti křesťanského kázání ve světě. Zpráva z vědecko-církevní historicko-praktické konference „Patristické dědictví a výzvy naší doby“, věnované 65. výročí Oděského teologického semináře // http://old.mpda.ru/site_pub/337222.html (18.2.2020) 4. Pitirim (Tvorogov), biskup z Dušanbe a Tádžikistánu. Úkryt v poušti kvůli kázání // almanach Dušanbe. Interakce náboženských a kulturních tradic. sv. 3. M., 2019. s. 271–275. Kapitola I. Formace svatého Theofana jako kazatele během let učednictví a raného období služby (1829–1857) § 1. Pochopení základů homiletiky sv. Feofana během jeho učňovských let Učební léta pravého reverenda Theophana prožila na Livensky School (1823–1829), v Orjolském semináři (1829–1837) a na Kyjevské teologické akademii (1837–1841) pod vlivem nové doby a změn ve veřejném cítění, reorganizace ruských diecézních teologických seminářů a teologických seminářů. Přijetím nové Charty teologických akademií, vypracované v letech 1807–1814. za přímé aktivní účasti sv. Filareta (Drozdova) z Moskvy začala v duchovní výchově Ruské pravoslavné církve docházet ke změně směrem k opuštění latiny a scholastiky ve výuce teologických disciplín. Takové důležité faktory nemohly ovlivnit výběr způsobů, jak formovat osobnost a duchovní podobu budoucího světce a jeho díla. Homiletické dědictví sv. Theofana (Govorova) zaujímá v dějinách ruské literatury 19. století čestné místo. Za autorova života bylo publikováno 273 kázání, z nichž první byla „Homilie o Nanebevstoupení Páně“, kterou v roce 1840 pronesl student Kyjevské teologické akademie Georgij Govorov. Samostatně byla vydána „Slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Theophana“ (1859), „Slova k tambovskému hejnu Theophana, biskupa tambovského a Šatského v letech 1859 a 1860“ (1861), „Slova k hejnu Vladimíra Pravého Reverenda Theophana“ (186). Tyto publikace se staly primárními zdroji pro budoucí publikace kázání sv. Feofan ve sbírkách různých let. V článku „Jak sestavit kázání?“, publikovaném v roce 1862 v Tambovském diecézním věstníku, biskup Feofan vyjádřil své kazatelské krédo: „Můžete říci kazateli: použijte jakoukoli formu, jen zajistěte, aby posluchač po vašem rozhovoru mohl říci: takhle budu věřit, takhle budu žít a jednat sám“ 80. jasně ilustruje tento příspěvek sainta. Budoucí světec začal své první kroky k osvojení umění kázat na teologických školách. Mezi nejlepší studenty Livensky teologické školy v roce 1829 byl Georgij Govorov poslán do Orjolského teologického semináře, který v té době vedl rektor Archimandrita Isidor (Nikolskij) - budoucí metropolita Petrohradu, který se podle současníků vyznačoval přísným životem a osobní zbožností, napodobující moskevský metropolita (Filaret.Drozret). O slušné úrovni vzdělání v semináři svědčila skutečnost, že jeho absolventy byli tak vynikající hierarchové ruské pravoslavné církve jako biskupové Innocent (Borisov), Nikolaj (Dobrokhotov), ​​​​Jeremiáš (Solovjev), Izrael (Lukin), Serafim (Aretinskij) atd. Na nižším oddělení semináře byla tradičně za hlavní předmět považována literatura (rétorika). Studenti museli jednoduše a jasně, vyvarovat se okázalosti a kriticky vnímat látku svého předmětu, napsat esej v ruštině a latině podle konkrétního plánu s použitím různých příkladů literatury. Učitel rétoriky se správně domníval, že „forma racionálních cvičení přirozeně vyvolává schopnost rychle se orientovat v různých otázkách a podněcuje k serióznímu studiu esejí. Vedení semináře přikládalo esejům studentů vážnou váhu a obvykle podle nich posuzovalo schopnosti a rozvoj svých studentů“ 82 . Didaktický materiál pro kurz literatury byl na tehdejší dobu velmi tradiční. Hlavním manuálem je „Učebnice rétoriky“ od I. F. Burgia 83, kterou k vydání připravil N. N. Bantysh-Kamensky. Pro semináře a teologické akademie vydal Svatý řídící synod učebnici církevní výmluvnosti „Průvodce církevní výmluvností“ (1804), kterou z latiny přeložil Hieromonk I. Na základě knihy Archimandrita Apollose (Baibakova) „Pravidla zbožnosti ve prospěch mládeže při studiu na Moskevské akademii slovanského-Lanoska různého Shromážděného v Monatin-Lanosa. místa od Andreje Baibakova“ (M., 1774) byla studována pravidla poezie. V době desátého dotisku v roce 1826 získala tato oblíbená učebnice ještě zdlouhavější a těžkopádnější název: „Pyitická pravidla o ruských a latinských básních s mnoha dodatky, které jsou v rozporu s předchozími, s přidáním pyiticko-historického slovníku, který obsahuje pohádkové bohy, místa, časy, květiny, stromy atd. jména s jejich stručnou historií a mravním učením; také Ovidiova „Proměna“ a na závěr vybrané básně Publia Virgila Mara. Ve prospěch mládeže studující poezii a pro všechny milovníky ruské poezie." Orjolský seminář měl všechny důvody k tomu, aby zvláště četl „Pititická pravidla...", protože jejich autor v letech 1788-1798 obsadil biskupské stolce Orjol a Sevskij. Již na nižším oddělení vynikal student Jegor Govorov svou pílí ve studiu a skvělými schopnostmi. Dorazily k nám Světcovy vzpomínky na jeho rané úspěchy na poli přijímání duchovního vzdělání. Tak v dopise ze 17. února 1892 popisuje, jak prožil vánoční svátky tvůrčím psaním kázání na volné téma. Nejvyšší odměnou pro začínajícího kazatele byla pochvala Fr. Rektor: „Dlouho jsem pak nechodil po zemi, ale nad mraky“ 84. Je docela možné, že o stejné příhodě psal synovec světice I. A. Krutikov. Podle jeho vzpomínek inspektor Oryolského semináře N.I. Gorodetskij (budoucí metropolita Platon) „na radu rektora Isidora jednou dal svým studentům nauku psát. E. V. Govorov psal velmi dobře a byl chválen, v důsledku čehož byl podle vlastních slov na vrcholu štěstí“ 85. Sám Theophan také připomněl jakési kázání „poslušnosti“: na velkém sobotním sále biskupa Isidore nejlepší studenti přečtou své skladby nahlas. Podle toho, jak byl Jegor Govorov často jmenován biskupem, lze určit, že Pravý reverend si zvláště cenil jeho tvůrčího talentu 86 . Učitelé a mentoři Georgije Govorova na semináři v Oryolu byli vynikající osobnosti. Rétorické umění v první třídě semináře vyučoval magistr teologie K. V. Yankovsky, absolvent Kyjevské teologické akademie. Jeremiáš (Soloviev), který v roce 1832 prohlédl Oryolský seminář, poznamenal, že Jankovskij „nabyl schopnosti jak lákat studenty, tak jim jasnou a jednoduchou, ale zábavnou formou sdělovat to, co je nutné a užitečné“87; jeho studenti „odpovídali inteligentně a bez prodlení; během jednoho roku si tak zvykli na různé formy esejí, že improvizovaně 88 uměli docela dobře tečky, hrii atd.“ 89. Ve druhé třídě byl učitelem literatury N. S. Čechov, rovněž absolvent Kyjevské teologické akademie. Jeho lekce byly fascinující; rétorická pravidla byla ilustrována nejen zábavnými příklady, ale dokonce i anekdotami; učitelka přitom přísně hlídala dodržování kázně 90. V roce 1831 byl Georgy Govorov převeden na sekundární, filozofické oddělení. Zde upoutal pozornost profesora E. A. Ostromyslenského, který sehrál důležitou roli v duchovním a intelektuálním rozvoji mladého muže. Ostromyslenský vystudoval čtvrtý ročník Kyjevské teologické akademie mezi prvními studenty. Kyjevská teologická akademie, která byla po reformě otevřena v roce 1819, se zcela aktualizovaným vzdělávacím procesem měla příležitost kultivovat mocnou galaxii absolventů, kteří tvořili květ ruské pravoslavné církve a ruské teologické vědy. Podle statutu z roku 1814 zahrnoval program filozofie logiku (metafyziku), ontologii, kosmologii, přírodní teologii, psychologii, aktivní filozofii a dějiny filozofie. Navíc každý učitel měl svůj vlastní styl výuky. Profesor E. A. Ostromyslenský uplatnil v seminárním kurzu filozofických věd nový princip výuky. Studenti poslouchali jeho přednášky: srozumitelný jazyk, fascinující prezentace předmětu, dovedná kombinace prvků souvislého akademického projevu a konverzace. Mezi studenty byla velmi oblíbená tzv. „sokratovská technika“, kdy učitel s jedním z nich uspořádal debatu na téma přednášky. Synovec svatého Feofana I.A. Krutikov připomněl, že Georgij Govorov se zvláštním zájmem navštěvoval hodiny Jevfimyho Andrejeviče Ostromyslenského, ale nejvíce ze všeho si student cenil možnosti vést s učitelem dlouhé rozhovory na filozofická témata ve svém volném čase. Jegor Govorov přešel do vyššího teologického oddělení orjolského semináře v roce 1834. Požehnaná doba učednictví a zvládnutí základních teologických věd pokračovala. Je ilustrován krátkými úryvky z ručně psaného „Sbírka raných (vzdělávacích) prací a úryvků biskupa. Feofana.“ Samotná sbírka sestávající z 66 listů silného papíru se ztratila, její popis se však dochoval v archivu ruského kláštera Panteleimon na Athos 92. Sbírka poskytuje informace o studijních poznámkách studenta Govorova. Zejména je uvedeno, že student vyšší katedry Jegor Govorov napsal esej o teologii na téma: „Proč je inkarnace Boha nezbytná pro spásu lidské rasy? Nechybí ani hodnocení od učitele: „Je dobré, zvláště tam, kde autor spojuje výroky Písma svatého, aby potvrdil své myšlenky: ale sylogistické důkazy jsou suché a mohly být kratší“ 93 . Sbírka uvádí i taková studentská díla budoucího světce jako „Vírou v našeho Pána Ježíše Krista bezpečně projdete stínem smrti“, „O Rusku“, „Bůh stvořil celé lidské pokolení z jedné krve“, „Odporuje křesťanské učení o svátosti Nejsvětější Trojice zásadám rozumu? V roce 1837 byl Georgij Govorov mezi nejlepšími absolventy oryolského semináře poslán k dalšímu studiu na Kyjevskou teologickou akademii. Rektorem KDA byl v té době vynikající pedagog a nenapodobitelný kazatel biskup Innokenty (Borisov), za něhož byla výuka v latinském „mrtvém“ jazyce nahrazena výukou v moderní ruštině – „živém ruském jednoduchém a obecně přijímaném slově“ 94. K podobným procesům tehdy docházelo i na jiných teologických akademiích. Budoucí světec měl příležitost studovat v obtížné, přelomové době, která tvořila velké množství duchovních i světských osobností ruské kultury - éry, která se nazývala „zlatý věk“. Nahrazení latiny ruštinou mělo obrovský dopad na výuku homiletiky - kazatelské slovo se od té doby stalo méně scholastickým a živějším. Kvalita vzdělávání na Kyjevské teologické akademii se díky vlivu biskupa Inocenta a reformě vzdělávacího programu nejen znatelně zvýšila, ale neméně důležité bylo i postavení na koleje patristické tradice, což umožnilo studentům hlouběji nahlédnout do skutečného obsahu teologických disciplín. Mezi pedagogickým sborem Akademie byly takové vynikající osobnosti jako profesoři I. M. Skvortsov, architekt. Dimitry (Muretov), ​​architekt. Jeremiáš (Solovjev), Y. K. Amfitheatrov a další. Vladyka-rektor Innokenty (Borisov) - doktor teologie, slavný církevní vůdce - nevedl samostatný přednáškový kurz, ale měl jednu nebo dvě přednášky týdně o encyklopedii teologických věd, z nichž každá se stala skutečnou událostí v životě Akademie. Pečlivě zaznamenáno, že i po letech kolovaly v rukopisech a sloužily studentům při přípravě na zkoušku ze základní teologie. Jedním z nejbystřejších a nejtalentovanějších akademických profesorů byl Archimandrite Dimitri (Muretov), ​​který sloužil jako St. Feofan jako inspektor Akademie a vyučoval dogmatickou teologii. To byla doba vysvobození „z okovů scholastiky“ mnoha akademických disciplín, včetně homiletiky 95 . Profesor Y. K. Amphiteatrov se podílel na rozvoji a směřování domácí homiletiky, odvážně reformoval zamrzlé scholastické formy do nových, které obsahovaly živé kazatelské slovo. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří se zabývali především přípravou materiálů pro formování homiletiky jako vědy, Amphiteatrov odvážně zrekonstruoval celou budovu: dal nový život známým řečnickým prostředkům, odstranil zvučné fráze a domýšlivý jazyk, hájil jednoduchost a jasnost stylu, směle změnil formu kázání, zdůrazňoval jeho hlavní obsah, salv. Tohoto cíle lze dosáhnout nejen prostým sdělováním určitých pravd evangelia, ale přesvědčováním myslící mysli a podněcováním pocitů posluchačů jasným a živým slovem. Vzorem pro budoucí kazatele již nebyla zdobná díla polských kněží, ale nesmrtelná díla svatých Jana Zlatoústého, Basila Velikého, Athanasia Velikého, Řehoře Teologa a dalších. 96 Metoda výuky Y.K. Amfiteatrov je zprostředkován v programu jeho přednášek o homiletice: „Hlavní náplň hodin ve třídě církevní výmluvnosti pro studenty vyššího oddělení pro druhou polovinu akademického roku 1837/1838“ 97. Y.K. Amfiteátr se snažil vštípit lásku ke kázání prostřednictvím lásky k bohoslužbám, což se ukázalo být jakýmsi výchozím bodem pro kázání. Struktura jeho kurzu je více v souladu s kurzem statutárních bohoslužeb a liturgie: "Nejprve člen. O každodenní bohoslužbě." "Člen dva. Církevní a servisní knihovna." "Člen tři. Církevní a vzdělávací knihovna." Každodenní bohoslužbou učitel chápal hlavní církevní obřady jako zdroj pro skládání kázání. „Církevní knihovna“ obsahuje hlavní liturgické knihy jako zdroj pro sestavování kázání a „církevní knihovna“ obsahuje církevní čtení z Písma svatého a svatých otců církve. Tady je například, jak byl vyučován první bod - o Písmu svatém - třetí části: "Církevní čtení z Písma svatého. Pojem čtení a pravidla charty. Původ. Prastarý zvyk předávání učení v den početí. Kázání byla pronášena v dávných dobách po evangeliu. Proč se tento zvyk začal používat, svátek, neděle atd. se začaly používat? Distribuce atd.? učení: rétorická pravidla, církevní pravidla.“ Autor v mnohém předjímal přístup novořeckého liturgisty I. Fundoulise, který se ve své homiletice také snažil vybudovat systém výuky kázání na bázi liturgických čtení. Na závěr programu zazněly „obecné poznámky o církevním zdroji učení: v diskuzi o prostoru, v uvažování ducha, v uvažování o úplnosti a řádu“. Není pochyb o tom, že tyto hluboké přednášky o homiletice nemohly nechat studenty Akademie, a mezi nimi i studenta Govorova, lhostejnými. Y.K. Amphitheatrov byl příkladem nejen vynikajícího profesora výmluvnosti a brilantního učitele, ale i hlubokého křesťanského života v patristické ortodoxní tradici. Učitel a student, Amfiteátr a Govorov, jako krajané a blízcí v duchu, navzdory věkovému rozdílu, se sblížili; profesor často zval studenta k sobě domů nebo na procházku akademickým hájem, při které spolu vedli rozhovory o teologii a kázání slova Božího 98 . Student Georgij Govorov zůstal po celá léta studia na Kyjevské teologické akademii jedním z prvních na žebříčku hodností - s velmi dobrými schopnostmi, neustále pilný, s vynikajícími a velmi dobrými výsledky 99. Mezi vyučovanými obory mu byly nejbližšími předměty studium Písma svatého a církevní výmluvnost 100. Tato láska s ním zůstala po celý život nejtiššího a nejvznešenějšího mladého muže, který se stal velmi tichým a klidným mužem. kazatel. Akademické inspekční zprávy vedou záznamy o studentovi Govorovovi jako o osobě „velmi skromného“, „čestného chování“, „vyznačujícího se dobrým chováním, korektností ve vztahu k jeho povinnostem, láskou k uctívání“, „příkladem pro ostatní“ 101. Ve zdech jeho rodné Kyjevské teologické akademie byl jasný směr budoucího světce určen k asketickému kázání a jasně se projevily jeho tvůrčí schopnosti a láska ke psaní. Jeden ze spolužáků svatého Feofana arcikněze V.F. Krasnitsky připomněl, že „Díla Feofana Govorova byla důstojně srovnávána s díly nejlepších z jeho soudruhů, ale jeho asketická kázání se vyznačovala originalitou, zejména ve vysvětlování žebříčku hříchů a opačných ctností“ 102. V knihovně ruského kláštera Panteleimon na Athosu se dochovaly informace o studijních poznámkách studenta Govorova: úryvky „Z knihy nazvané „Kámen víry“, „Ze slova o povznesení mysli“, „ze slova o lásce“, „ze slova o svobodě mysli“, „půsty“, „ze slova „ze slova“, „ze Slova“, „ze Slova“, „ze slova“ Slovo o trpělivosti a rozlišování věcí“ 103. Podle soupisů rukopisů svatého Feofana na Kyjevské teologické akademii připravoval a pronášel kázání: „Homilie o svatojánském slunovratu“ (Na poslední stránce rukopisu poznámka mentora: „V tomto slově je mnoho dobrého; zkráceno podle pokynů, vyslovte ho na počátku Božského87), vyslovte ho na 1.květnu870 na Nanebevstoupení Páně“ (Na poslední straně rukopisu závěr mentora: „Chytré, poučné a vhodné k svátku. Seznam mi doručte 22. května 1840“) 104. Ve svém kázání o Nanebevstoupení Páně budoucí světec učí, jak by měly být události dějin evangelia prožívány myslí a srdcem. Nanebevstoupení je velký Boží dar lidem. Kazatel často opakuje přídomek „náš“ a snaží se tento svátek co nejvíce přiblížit životu svých posluchačů 105. Ve výkladu textu: „A klaněli se mu a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma“ (Lukáš 24:52) - mladá vita podává vysvětlení pro lidské chápání úžasné radosti apoštolů z odloučení od jejich milovaného Učitele, odhaluje sílu a význam božské události jak pro samotného Syna Božího, který vystoupil do nebe, tak pro celé lidstvo viditelné i neviditelné pro svět. V tomto raném studentském textu jsou již patrné počátky oněch vysokých vlastností, které později odlišily svaté slovo: hloubka znalosti Písma svatého a svaté tradice, poučenost, jasnost teologického myšlení, schopnost uspořádat zdánlivě protichůdné jevy do jasné logické linie a poukázat na jejich hluboké duchovní spojení 106. Přítel a spolužák svatého Feofana na Akademii, budoucí moskevský metropolita Macarius (Bulgakov), vzpomínal: „Nikdo nepsal lépe než on, jen kvůli své skromnosti nemohl číst své dílo nahlas“ 107. Časem tato ostych, vyjádřená tichým kázáním, ustoupí odvaze a sebevědomí. Zajímavé jsou výpovědi očitých svědků, kteří měli to štěstí poslouchat mladého Georgije Govorova. Očitý svědek si vzpomíná na epizodu, která charakterizuje duchovní zralost budoucího světce v době, kdy dokončil svůj akademický kurz. Kdysi dávno, jistý svatý blázen, Fr. John, jeden z kněží oryolské diecéze, vyslechl studentské kázání studenta Govorova a v rozhovoru s bakaláři Serafimem (Aretinským) a Fotiem (Shchirevským) jej pochválil: „Ach, jaké nádherné kázání ten student řekl. A do jeho tváře se zdálo, že mu svatý blázen Jan zakazuje mluvit kázání, ale Jiří pokorně odpověděl, že kázat je povinností budoucího kněze, kterou nemůže odmítnout. Budoucí světec tak projevil poslušnost církvi a věrnost svému vlastnímu povolání, nepoddával se navenek „pokorným“, ale pouze zkoušel a lákal rady. A při veškeré budoucí službě svatého Teofana se věrnost církvi a jejím smlouvám stane jedním z hlavních rysů této služby 108. K důležité události v životě studenta Kyjevské teologické akademie Georgije Vasiljeviče Govorova došlo 1. října 1840 na svátek Přímluvy P. Marie - podal jako mnich žádost o tonzuru. 15. února 1841 rektor Kyjevské teologické akademie Archimandrita Jeremiáš (Solovjev) tonsuroval služebníka Božího Jiřího do vedlejšího schématu se jménem Theophanes - zjevené Bohem, na počest ctihodného Theophana Vyznavače. Spolu s ním byli Macarius (Bulgakov), pozdější moskevský metropolita, a Michail (Monastyrev) tonsurováni ve Svatém duchovním kostele Kyjevsko-bratrského kláštera. Zpovědník Lávry, Hieroschemamonk Parfeniy, napomenul nově tonsurované mnichy těmito slovy: „Tady jste, učení mniši, když jste si stanovili svá vlastní pravidla, pamatujte, že jedna věc je nejnutnější: modlit se a modlit se bez ustání s myslí v srdci k Bohu, o to se snažíte“ 109. dny jsem to hledal a požádal jsem, aby mi nikdo nezasahoval do toho, abych byl neustále s Bohem“ 110. Svědomitý student nesl tuto smlouvu nepřetržitého modlitebního vzpomínání na Boha po celý svůj život a ve svých kazatelských dílech, když se již sám stal učitelem a světcem, neúnavně ji opakoval svému mnohamilionovému stádu 111. Závěry byly přesunuty na konec kapitoly. § 2. Rozvoj kazatelského umění u svatého Theofana v raném období jeho služby Po absolvování Kyjevské teologické akademie v roce 1841 byl Hieromonk Feofan (Govorov) na příkaz Posvátného synodu jmenován správcem, tedy rektorem, kyjevsko-sofijské školy 112. Obdržená pozice byla ve srovnání se jmenováním ostatních studentů zařazených do prvních řádků hodnostního seznamu dosti skromná. Ale kyjevsko-sofijské školy byly pod zvláštní pozorností metropolity Kyjeva a Haliče Filareta (Amfiteatrov). Ihned poté, co Svatý synod schválil nové jmenování, napsal svému vikáři biskupovi z Chigirinu Jeremiášovi (Solovjevovi): "Pravděpodobně již byl přijat příkaz týkající se rektora sofijské školy. Pokorně vás žádám, abyste této nové škole věnovali zvláštní pozornost a sdělili mi svůj názor na všechny její potřeby." 113 Nový rektor škol se ukázal nejen jako dobrý vedoucí a organizátor vzdělávacího procesu, ale také jako talentovaný rádce a učitel. Především dbal o dobré chování svých žáků, učil je zbožnosti; vynaložil veškeré úsilí, aby v nich rozvinul tak důležité vlastnosti, jako je láska k práci a poslušnost; Kladl vysokou hodnotu na dobré chování a nepovažoval je za nižší než vzdělání, ne-li vyšší. V knize „Cesta ke spáse. Krátký esej o askezi“ sv. Theophan napsal: „Musíme postavit ducha učedníků tak, aby jejich přesvědčení, že naším hlavním úkolem je líbit se Bohu, nevyprchalo, a vědeckost je dodatečná kvalita, náhoda, vhodná pouze pro dobu skutečného života. Musí to být neměnný zákon, který by každá věda vyučovaná křesťanům, více křesťanským zásadám měla být vštěpována. 114. Rektor Feofan věnoval zvláštní pozornost náboženské výchově svých žáků. Zahrnovalo četbu a konverzaci o hagiografické literatuře a dalších knihách náboženského a mravního obsahu; bylo povinné vysvětlovat sváteční a nedělní čtení evangelia a apoštola před každou liturgií, zpěv a čtení studentů při bohoslužbách a jejich přísné plnění modlitebního pravidla. To vše mělo za cíl pěstovat v dětských duších křesťanskou lásku. Archiv uchovává záznam kázání „Slovo k Velikonocům“, které pronesl 19. dubna 1842 mladý rektor, čerstvý absolvent Kyjevské teologické akademie. Jasně se v něm objevují i akademické techniky: jasně definovaná struktura (úvod, výklad, morální uplatnění a závěr), přísná logika rozvíjení hlavní myšlenky a krátké shrnutí na konci kázání: „Zde jsou tři pocity, které se musí nejprve vtisknout do srdce, abyste jimi později mohli procházet a skrze ně opěvovat vzkříšení Krista, vášeň a slávu všech vzkříšení a vzkříšení Pána. odpočívej v něm“ 115. Existují nepochybné stopy vlivu scholastické homiletické vědy, která má svůj původ v Kyjevsko-mohylské akademii v dílech archimandrity Ioannikiy Galyatovského - v jeho první ruské homiletice „Science albo way of wickedness of Kazan“ (rusky: „Science or method of wickedness of Kazan“) (s19) (s19) Významný je fakt, že již v této rané fázi „Slova k Velikonocům“ jsou stopy gravitace svatého Feofana k morálně-asketickému směru, který se vyznačuje snahou o vysoké ideály a nejen o nejhlubší znalosti starověké asketické literatury, ale o převedení těchto znalostí do osobního výkonu tvrdé askeze. V ruské homiletické tradici k tomuto směru patřili sv. Theodosius Pečerský, sv. Serapion z Vladimíra a sv. Nil ze Sorského, jakož i současník sv. Theophanes - Svatý Ignác (Brianchaninov), biskup Kavkazu a Černého moře. Asketické kázání má formální znaky mravního a budovatelského učení a vyznačuje se těmito rysy: zvláštní asketický způsob výkladu Písma svatého; přímé spojení s duchovní zkušeností kazatele a životem jeho současné společnosti; odkaz na autoritu svatých otců a asketů; jednoduchost prezentace. Tyto vlastnosti jsou již přítomny v raném kázání Hieromonka Theophana (Govorova) - „Slovo pro Velikonoce“. Kázání naznačuje přímou souvislost s duchovní zkušeností kazatele a s životem jeho současné společnosti. Hieromonk Theophan si všimne skutečnosti, že pravda o vzkříšení Krista se v moderním světě stala tak nepochybnou a univerzální, dokonce vyjadřuje myšlenku, že ústní kázání o ní se zdá být zcela zbytečné, a velikonoční pozdravy: „Kristus vstal z mrtvých! - "Podstatou je potěšení ze společné víry, a ne vzrušení z víry." Hned však mluví o jiném druhu kázání – o kázání skutkem, které je důležitější než kázání slovem 117. Autor kázání se odvolává na autoritu apoštola Pavla, cituje jeho 1. list Korinťanům, který naznačuje, jak by se měl velký svátek slavit: „...ne s kvasem ničemnosti, ne s kvasem zloby a ničemnosti, ale bez kvasu čistoty a pravdy“ (1. Korintským 5:8). Umožňuje to „čtyřicedenní“ postní doba zavedená v církvi, díky níž lze získat a následně si udržet čistotu 118 . Transparentnost a jednoduchost prezentace hlavních myšlenek, které odlišují kázání Hieromonka Theophana, jsou viditelné ve výše uvedených citacích. A v následujících letech bude tato kvalita plně vlastní homiletickým dílům Pravého reverenda. Zde je třeba poukázat na nepochybný vliv vynikajícího kazatele, současníka a učitele svatého Theofana - svatého Inocence z Chersonu. Živé slovo, čerpající své obrazy z okolní přírody, je jeho odkazem, důstojně přijatým, pevně asimilovaným, postaveným do popředí nejen homiletiky, ale i všech děl sv. Feofana. V listopadu 1842 se metropolita Filaret (Amphiteatrov) obrátil na Svatý synod s návrhem jmenovat Hieromonka Feofana (Govorova) na uvolněné místo inspektora novgorodského semináře. Návrh byl podpořen. Mladý hieromonek získal místo inspektora a mentora na středním oddělení semináře, profesora psychologie a logiky. Život sv. Teofana byl spojen s Novgorodským seminářem v letech 1843 a 1844. Svého času zde studoval sv. Tikhon ze Zadonska - po celý život velmi uctívaný sv. Feofan. Rektorem byl archimandrita Antonín (Pavlinskij), který se v roce 1866 stal nástupcem sv. Feofana u Vladimírského stolce. Rysy homiletiky svatého Feofana v novgorodském období jeho života jsou prezentovány v několika kázáních: „Kázání v den povýšení úctyhodného kříže Páně“ (14. září 1843) 119, „Kázání v den svatých Velikonoc“ (26. března, 12044) Den jména ser12044 Výsost pravověrného panovníka careviče a velkého knížete Nikolaje Alexandroviče“ (8. září 1844) 121. Kázání jsou naplněna duchem a silou víry Kristovy; jejich hlavní myšlenkou je, že život v Bohu je to jediné, co je potřeba; a životodárný obsah Písma svatého dává duši sílu plnou milosti. V prvním kázání se pozornost soustředí na tajemnou a nevysvětlitelnou moudrost kříže: Církev chválí kříž jako nástroj nejrouhavější smrti „jako životodárce, životodárce, strom života a nesmrtelnosti, kdo padl, vstávají, všichni jsou vzkříšeni“ 122 . Na rozdíl od ráje, který sám naplnil zemi životodárnou vlhkostí bez dalšího úsilí z kohokoli, kříž oživuje pouze ty, kteří se k němu dobrovolně přiblíží a zřeknou se svých hříchů. Takové dovedné srovnání nebe a kříže se velmi hluboce dotklo duší těch, kteří hledali skutečnou duchovní očistu prostřednictvím pokání. Druhé kázání bylo kázáno v den „chval a chvalozpěvů“ - v den Velikonoc. Andělé zpívají svou píseň „a nemohou si pomoct, než zpívat“. "Je to u nás stejné?" - položí otázku svému stádu kazatel. - "Naše síly jsou frustrované v boji a zmatku a zároveň bude náš zpěv připomínat zpěv?" 123 A dále, krok za krokem, podrobně a přesvědčivě zkoumá nedělní píseň, kterou o Velikonocích zpívají všichni přicházející („Zpíváme a oslavujeme tvé zmrtvýchvstání...“), což se ukazuje být jakousi cestou od negativní askeze („nenávist ke všem nečistotám vášní a hříchů“) k pozitivní („horlivost pro vzkříšení Pána a dovršení slávy Pána Boha“). Ve slově pro Velikonoce věnuje svatý Theophan zvláštní pozornost andělově apelu na ženy nesoucí myrhu: Tetsit a kázat světu, že Pán vstal z mrtvých a usmrcuje smrt z velikonočního kánonu svatého Jana z Damašku. Tato slova jsou nejstarším požehnáním pro kázání ve všech zbývajících časech. Dovedným kontrastem ústního kázání s činy a kázání slova s ​​kázáním mlčení. Když bylo kázání o vzkříšeném Kristu kázáno poprvé, bylo to slovo vhodné. Když se slova stanou obvyklými, je zapotřebí více ticha a příkladu. „Tak káže o zmrtvýchvstalém Spasiteli ten, kdo vykresluje život Kristův v jeho životě“ 124. Je třeba poznamenat, že tento kontrast je poněkud umělý, protože slovo kázání zaznívalo stejně jako v prvních dobách evangelia a zásada například potřeby je také důležitá v každé době. Upřímný didaktický duch kazatele a bohatá obraznost srovnávání však kompenzovaly umělý plán pro zdůraznění klasického myšlení o potřebě korespondence mezi slovem a skutkem, teorií a praxí. Je zřejmé, že sv. Feofan ve svých kázáních z novgorodského období působí také jako rádce seminaristů, čerpá z teoretického materiálu ze svého kurzu logiky a psychologie a ovládá určité praktické homiletické dovednosti. Abych vysvětlil své myšlenky na příkladech od svatého Theofana, nikdy jsem se neuchýlil ke každodennímu životu, ale vypůjčil si tyto příklady z patristické literatury nebo z církevních liturgických knih. "Tak," vzpomínal později jeden z učedníků sv. Feofan v novgorodském semináři - již při samotném vyučování ve třídě se nějakým způsobem projevovala jeho zbožnost a láska k církvi. Ještě více se projevily v jeho každodenní účasti na bohoslužbách. Napodobování jeho Fr. inspektora, mnozí ze studentů semináře se stali častými návštěvníky chrámu Božího“ 125. Výsledkem spojení homiletiky a mentoringu mladého učitele Feofana byla jeho živá, neumělá řeč vycházející z vřelého srdce – nejjistější způsob, jak proniknout do srdcí a duší seminaristů. Memories of St. Feofane, as his seminary teacher, was published in 1894 in the Novgorod Diocesan Gazette by Archpriest Konstantin Yakovlevich Tuberozov (1827–1901). Under Inspector Feofan, he was a seminarian in the first department of the philosophy class and a student of logic lessons, about which he wrote in his memoirs: “His lessons left an indelible impression on me. Despite the fact that the subject of his teaching itself is extremely abstract and scientifically dry, Fr. Theophan knew how to captivate us to such an extent that every word he said was greedily caught by us and written down by one of our comrades, who was distinguished by his extraordinary ability in cursive writing, so that after that it became the property of the entire seminary. Not only his listeners, but also students from other departments eagerly read and re-read his lectures” (3, 109) 126. In the memoirs of Archpriest Tuberozov it is noted that the voice of St. Feofan’s call “was so clear and pleasant” that the seminarians called him “their nightingale” 127. Třetí kázání, pocházející z novgorodské doby svatého Feofana, bylo proneseno 8. září 1844 na Narození Panny Marie a bylo věnováno jmenovci suverénního careviče a velkovévodovi Nikolaji Alexandrovičovi. Podrobně odhaluje téma vlastenectví a ukazuje, že prosperita lidu a vlasti může nastat za tří nezbytných podmínek: s vděčným vyznáním Božího milosrdenství nám, oddaností jeho moudré a svaté vůli a horlivým plněním jeho přikázání 128. The structure, as in other early sermons, is quite traditional: a disclosure of the topic and a summary briefly repeating the above. On the day of the Heir’s name day, it was not customary to say anything else. Let us note that nothing was said here about the church holiday itself - the Nativity of the Blessed Virgin Mary. Je zde zmínka o kázání svatého Theofana, proneseném také v tomto raném období – „Slovo na památku Antonína Římana, novgorodského divotvorce“. Její návrh autogramu je zmíněn ve „Sbírce raných (naučných) spisů a výpisků biskupa Theofana“ 129 z archivu kláštera Athos Panteleimon, ale samotný rukopis se nedochoval. Nehledě na to, že raná homiletika sv. Feofany není široce zastoupena; její vliv a význam lze posuzovat se vší spolehlivou objektivitou. Základem jeho kazatelské činnosti a duchovního učení byl obětavý čin nezištné lásky 130. Stejně jako v kázání svatého Feofana vlastním příkladem a skutky vedl své žáky po cestě křesťanské askeze v úsilí o duchovní dokonalost 131. Jak velký je přínos svatého Feofana nejen jako učitele, ale také jako kazatele při výchově seminaristů Novgorodského teologického semináře, osudy těch, kteří svatého Feofana slyšeli. Od roku 1843 pět pokračovalo ve vzdělávání na Petrohradské teologické akademii: Petr Nikitskij, pozdější magistr teologie, který sloužil ve vladimirském kostele Petrohradu, když v jeho farnosti zemřel F. M. Dostojevskij; Nikolaj Brovkovič, který se vrátil do Novgorodského teologického semináře, s nímž spojil svou další duchovní pedagogickou činnost; Vasilij Smaragdov, který se stal farářem v Petrohradě, kazatelem a duchovním spisovatelem; Sadof Stavrovsky a John Rahinsky. Titul absolventa Novgorodského teologického semináře si zaslouženě odnesli studenti sv. Feofana: Vasilij Nikitin, pozdější arcikněz, rektor hřbitovního kostela Volkovského v Petrohradě; Gabriel Frjazinov, pozdější děkan novgorodské diecéze, vyznamenal mnoho církevních řádů; Fjodor Pardalockij, který se stal spisovatelem a dozorcem okresních škol; Fjodor Smelov, poslán k armádě, dostál svému jménu přechodem Balkánu v roce 1877 a za vojenské zásluhy byl oceněn zlatým prsním křížem na svatojiřské stuze; Stephen Trinitatov, který sloužil jako kněz 61 let a byl oceněn všemi kněžskými vyznamenáními, včetně mitry; Feofan Razumovsky, pozdější rektor kostela sv. Mikuláše Divotvorce na ministerstvu veřejného školství v Petrohradě; Alexander Ljucernov byl po tonsuraci součástí ruské církevní mise v Japonsku a později se stal guvernérem Alexandrovy lávry; stejně jako další seminaristé. V říjnu 1844 byl Hieromonk Theophan přeložen na Petrohradskou teologickou akademii na místo bakaláře morální teologie. Rektorem Akademie byl reverend Afanasy (Drozdov). V této nové pozici se svatý Feofan nadále řídil svými hlavními pedagogickými zásadami v duchovní výchově mládeže: nejen učit a vzdělávat, ale také dávat svůj vlastní příklad laskavosti a mírnosti. Již v lednu 1845 byl Hieromonk Theophan jmenován pomocným inspektorem Akademie 132. Plnil i další úkoly: byl knihovníkem, byl členem komise pro revizi poznámek pedagogických předmětů vyučovaných na semináři, spolupracoval v SPbDA časopise „Křesťanské čtení“ a v časopise „Mayak Burachko“, nakladatelství S.3 O.3. Homiletiku tohoto krátkého období představují „Homilie na den Zvěstování P. Marie“ 134, „Homilie na den svatého blahoslaveného velkovévody Alexandra Něvského“ 135, „Homilie k narozeninám blahoslaveného panovníka velkovévody Michaila Pavloviče“ 13. kaple Homi. Svatá Velká mučednice Kateřina v Petrohradské katedrále sv. Izáka“ 137. Je zde zmínka o rukopisu „Pokyny pro ty, kteří se postí během Svatého velkého půstu“ 138, ale samotný rukopis se ztratil. Soudě podle dochovaných textů máme před sebou sice mladého, ale již ne začátečníka, nezkušeného ovčáka. Kázání se drží formy a jí odpovídajících rétorických prostředků; nejsou to však oni, kdo dominuje, ale duchovní zkušenost, kterou se kazateli podařilo nashromáždit životem v Kristu, získáním Boží milosti. V kázáních z poloviny 40. let 19. století. - počátek dynamiky duchovního a mravního růstu svatého Teofana jako evangelisty slova Božího, jehož výsledky se v celé své plnosti projeví během let jeho biskupské služby na tambovské a vladimirské stolici. „Kázání na den Zvěstování Panny Marie“, jak se na význam církevního svátku sluší, obsahuje hlavní myšlenku o dobré zprávě, o zvěsti, o radosti: „Všichni milujeme radost, všichni hledáme radost. Pouta smutku jsou pro nás bolestná, smutek svírá hruď, zatemňuje hlavu, působí na duši, rozčiluje tělo.“ otázka, na kterou poukázal kazatel: radost může být „jak pro vlastní dobro, tak pro zlo, pro chválu i pro odsouzení, pro radost a potěšení Boha, pro radost a pro urážku, soudě podle předmětů a okolností naší radosti“. Další logická výstavba rozvíjí naznačenou myšlenku a přispívá ke komplexní úvaze nad hlavním tématem kázání. Zaprvé se poukazuje na to, že „člověk musí být schopen rozlišit radost od radosti, abychom se neradovali z odsouzení, ale ze spasení“: „Učme se tomu od Svaté Matky naší církve, která nyní vylévá v radostném obdivu k nám a kvůli nám.“ Za druhé, kazatel poukazuje kromě „společné radosti“ na další složku – „soukromou radost ze sebe sama“: „Tyto dvě radosti – to znamená, že na zemi je svatá církev a že my sami patříme k živým členům této, jedné svaté katolické a apoštolské církve – a měly by nás zaměstnávat po celý čas našeho života, na úkor všech ostatních, na které bychom tedy neměli mít čas ani srdce.“ Vysvětlení těchto slov je uvedeno na krátkém a názorném příkladu ze života; paralelně k nejjednodušší situaci je položena hlubší analýza duševního stavu člověka: „Dejte hladovému kámen místo chleba; hned ví, že to není chléb: tak jsme již zažili všechna požehnání, která jsme vynalezli, a víme, že nejsou radostná: bohatství není radostné, sláva není radostná, všechny požitky smyslů nejsou radostné, vysoký požitek - chuť a potěšení, které známe pod jménem, zrak - čich, dotek prázdnota v duši, zmatek a malátnost srdce jasně ukazují, že existuje podvod a svádění.“ Kázání uzavírá krátkým citátem z Písma svatého a následuje kazatelskou tradici zavedenou od starověku a zdůrazňuje mravní a poučnou povahu toho, co bylo řečeno. „Kázání na den svatého blahoslaveného velkovévody Alexandra Něvského“ pronesl Hieromonk Theophan 23. listopadu 1845. 140 Jasně definuje hlavní strukturální části: úvod, výklad, morální uplatnění a závěr. Jazyk a styl jsou v souladu se sférou církevního života; zároveň forma prezentace činí obsah kázání srozumitelným. Kázání se vyznačuje jasností uvedených příkladů a také radikálně přísným postojem k přítomnosti, která je z duchovního hlediska podřadná vůči minulosti: „Naši otcové, chválící ​​Boha, mohli mluvit s apoštolem; může se naše doba chlubit touto předností, která v mnoha jiných ohledech předčí časy minulé? 141. Čte Athanasius, biskup z Vinnitsy. 20. listopadu." Dne 28. ledna 1846 pronesl Hieromonk Theophanes „Kázání k narozeninám blahoslaveného panovníka, velkovévody Michaila Pavloviče“ 142. Toto kázání patří do kategorie moralizujících kázání, kterým dal Hieromonk Theophan viditelnou přednost, což lze vysvětlit úkoly jeho pedagogické dráhy. Odhaluje základní ustanovení, která jsou vlastní církevnímu mravnímu učení. Jeho obsah vychází z Písma svatého a učení církve. Téma kázání je jistě pro posluchače zajímavé. Prezentace se vyznačuje živostí, obrazností a jasností; je zaměřena na utváření mravního vidění světa posluchačů. K pochopení hlavní myšlenky kázání se používá stylistický systém opakování. V tomto kázání budoucí světec pojednává o hodnotě opravdové služby vlasti jako služby Bohu: „Okolnosti doby učí člověka a vštěpují mu různé pokyny podle jeho druhu. <…> Ale kdo by řekl: byli jsme stvořeni pro Boha, pouze pro něj, a musíme pracovat, abychom byli hodni být s Ním v Království nebeském. Ale jaký druh komunikace existuje mezi pozemskou službou a prací Království pro Nebeské? Tím, že sloužíme pro dobro lidí, a navíc pro jejich pozemské blaho, nevzdalujeme se od svého záměru, stejně jako nebe je vyšší než země a stvoření je nižší než Stvořitel? <…> Jestliže jehož služba vlasti nevystupuje k Bohu a nepřechází ve službu Jemu, rozhodně neslouží tak, jak by měl, má špatné cíle, kráčí v této službě se špatnou povahou. <…>Takový služebník je velmi nespolehlivý“ 143. „Slovo k narozeninám spravedlivého panovníka velkovévody Michaila Pavloviče“ končí napomenutím: „Každá duše ať poslouchá síly, které jsou, poslouchá pro Pána a dává každému, co mu náleží, nikomu nic nedluží než lásku. Toto stručně obsahuje všechny naše povinnosti vůči Bohu, našim bližním a nám samým. Proto bychom měli zbožně doufat, že ovoce služby vlasti je stejně velké jako odměna za zbožnost a ctnost. Jen musíte do této služby vložit pravého ducha“ 144. Církevní vyučování sv. Feofana na teologické akademii v Petrohradě, stejně jako v novgorodském semináři, bylo neoddělitelné od vyučování ve třídě. "Theophanovy přednášky o morální teologii," jak napsal pamětník, "nebyly míněny ani tak jako školní lekce, ale jako lekce v životě a činnosti. Velmi ovlivnily posluchače; jeden z posluchačů, Konstantin Dobronravin, pozdější biskup Hermogenes, v tisku uvedl, že Theophan jako profesor morální teologie, ve své době, o níž se dá říci, že patřil k vynikajícím vědám, patřil ve své době k vynikajícím osobnostem, které my jsme považovali za obrozené. kruh teologických věd, který ukazuje, že mravní učení je stejná nauka, pouze realizovaná v životě a činnosti, a že o to mají křesťané neustále usilovat jako o hlavní cíl svého života“ 145. Tři promoce Petrohradské teologické akademie – XVI. (1845), XVII. (1847) a XVIII. (1849) – zastihl sv. Feofana jako součást svých učitelů. Ne bez vlivu sv. Feofana sloužili absolventi těchto kurzů následně ruské pravoslavné církvi v celém Rusku: Leonty (Lebedinsky), který se později stal metropolitou Moskvy a Kolomny; Gerasim (Dobroserdov), který se později stal biskupem Astrachaňským a Enotajevským; Hermogenes (Dobronravin), pozdější biskup pskovský a porchovský; Kirill (Naumov), budoucí biskup z Melitopolu; Vitalij (Grechulevich), který se stal biskupem mogilevským a mstislavským; Gabriel (Kikodze), pozdější biskup z Imereti; slavný ruský teolog E.I. Lovjagin, biblista a exegeta M.A.Golubev, zpovědník císařské rodiny Protopresbyter I.L. Yanyshev a další. Také studenti tří absolventů petrohradského semináře se mohli považovat za studenty St. Feofany; to je více než 180 lidí, včetně arcibiskupa Nikanora (Dvorkoviče) a biskupa Izáka (Polozhensky). K rané homiletice sv. Feofana přiléhají jeho díla v tomto období vzniklá a představující problematický a tematický rozsah jeho duchovního dědictví poloviny 40. let 19. století. Přednášky o praktické teologii, které Hieromonk Theophan přednesl na Petrohradské teologické akademii, zpracovaly jediný rukopis, který mohl být litografován 10. října 1845 146. Následně posloužil jako základ pro třetí a čtvrté vydání knihy Pravého ctihodného Theophana – „Dopisy o křesťanském životě, jeho stručné vydání“ 147. Mravní vyučování“ 148 . Také v první polovině akademického roku 1845/46 připravil Hieromonk Feofan souhrn lekcí morální teologie pro 16. ročník vyšší katedry Petrohradské teologické akademie 149. Úpravy a doplnění kurzu byly zahrnuty do „Souhrnu lekcí pro studenty Akademie vyššího oboru,47 v prvním pololetí 18 akademické teologie“46. 150 jím předložený v prosinci 1846 - pro kurz XVII. Informace o další historii těchto poznámek jsou v dopise svatému Feofanovi M. R. Korjakinovi ze dne 16. června 1888: "Četli jste "Cestu ke spáse"? Dobře... A přečti si to někdy znovu. Zde se píše a bude psát vše, co jsem napsal. Toto jsou moje lekce z Akademie pro studenty z Frgnatu Archimandrius po přepracování abstraktu z I. Archimandrius. biskup Brianchaninov a byl jím schválen v 46/47“ 151. V roce 1845 vzniklo dílo „Stručné učení o uctívání Boha“ 152, posmrtně vydané v roce 1896 nakladatelstvím ruského kláštera Athos Panteleimon – s podtitulem: „Napsáno v roce 1845, když byl pomocným inspektorem Petrohradské teologické akademie, v hodnosti hieromonk.“ Další dílo napsal Hieromonk Feofan v roce 1847 – „Co potřebuje ten, kdo činil pokání a vstoupil na dobrou cestu spásy“ 153. Klášter Athos Panteleimon jej však vytiskl mnohem později: poprvé v roce 1882; tři dotisky byly vydány v roce 1889, 1895 a 1912. Svatý Feofan se ve svém petrohradském období dokázal v roli dobrého cenzora zajímat i o kázání jiných lidí - tak v dopise redaktorovi časopisu Mayak S.O. Burachk z 22. ledna 1847, sv. Feofan se zamýšlel nad stupněm připravenosti či nepřipravenosti sbírky kázání K. I. Delectorského 154. "Řeknu to rychle, abyste nespěchali s tiskem. Další věc je však nebezpečí nesouhlasu nového cenzora, pokud jde o již vydanou knihu, která není extrémní. Delectorského slova, bezpochyby“ 155. Ve stejném dopise sv. Theofanovi chválil kázání Archimandrita Platóna (Kazanského) 156: „Učí tě naslouchat vnitřnímu učiteli“ 157 - zjevně pro zvláštní důraz na vnitřní práci, tedy pro velmi asketický charakter kázání, který byl zvláště charakteristický pro jeho samotného. Feofan. Následně svatý Theofan rozvinul nejen svůj kazatelský dar, ale také následoval kázání jiných lidí - především pastýřů svěřených do jeho arcipastýře. Pedagogická služba Hieromonka Theophana v kyjevsko-sofijských školách, novgorodském semináři a petrohradské teologické akademii dala příležitost mladému hieromonkovi Theophanovi ve svých dílech úspěšně a harmonicky skloubit pastýřství a kázání – nejdůležitější povinnosti křesťanského pastýře. Vážný a svědomitý postoj k jeho povinnostem při výchově mládeže se odrážel v jeho lpění na asketické a psychologické zkušenosti svatých otců, v jeho spoléhání se na jejich výtvory a text Písma svatého. Od roku 1847 do roku 1854 byl Hieromonk Theophanes součástí ruské duchovní mise v Jeruzalémě. Toto období nebylo poznamenáno jeho kazatelskou činností; na první pohled se může zdát, že budoucí světec se vzdálil od homiletiky a vážně se pustil do studia jazyků: řečtina – knižní i mluvená, francouzština, arabština; ikonografie, překlady starých textů. Bylo by však správnější zaznamenat novou kvalitu pro homiletické dědictví Jeho Milosti Theophana z tohoto období, spojené s jeho pobytem ve Svaté zemi. Pod vedením vedoucího mise, Archimandrite Porfiry (Uspensky), v knihovních depozitářích Konstantinopole, Jeruzaléma, Alexandrie, Svaté Lávry. Savva posvěcený odhalil starověké rukopisy asketických děl. V překladu Hieromonka Theophana byla řada z nich uvedena do vědeckého oběhu vůbec poprvé. V roce 1848 to byly překlady tří řeckých ručně psaných památek z kodexu Jeruzalémského patriarchátu, identifikovaných v knihovně Svatého hrobu Metochion v Konstantinopoli: „Skutky arcibiskupa Kosmy ze Sinaje“ (1702) a dvě poselství konstantinopolského patriarchy Chrysanthos (15821) 15821. Studujeme tištěnou práci Pavla Evergetina „Sbírka Bohem určených slov a učení otců [a svatých]“ (Πανδέκται Ἀντιόχου μοναχοῦ) 160 a „Napomenutí otců“ (Παραίνεσις τῶν Πατέρων) 161. Ve stejné době o Hieromonok Theorchal Sinajský klášter 162. Jak poznamenal biskup. Porfiry v „Knize mé Genesis“, „překlady takových dopisů se provádějí, abychom se seznámili s diplomacií a soudní výmluvností východní ortodoxně-katolické církve. Je velmi zajímavé a poučné vědět, jakým jazykem mluvila nejvyšší duchovní moc v různých staletích s Bohem korunovanými králi, se suverénními knížaty, s biskupy, kláštery atd.“ 163. Jak je uvedeno ve zprávě vedoucího mise z roku 1850, Hieromonk Theophan, kromě jiných činností „doplňoval svou sbírku asketických výtvorů o výňatky ze sinajských rukopisů; po návratu do Jeruzaléma pokračoval v překládání těchto děl do ruštiny“ 164. Analýza dochovaných úryvků Hieromonka Theophana, provedená během jeruzalémského období jeho života, je tématem pro nezávislý výzkum. Již nyní však můžeme říci, že byl vytvořen seriózní základ pro budoucí díla Pravého reverenda, včetně budoucích kázání. Život“ (2. číslo) a v roce 1891 sestavili samostatnou athonitskou publikaci „Sbírka asketických spisů extrahovaných z paterikonů kláštera sv. Savvy Posvěceného, který je nedaleko Jeruzaléma“ 165. V letech 1861–1864 „Tambovský diecézní věstník“ uveřejněný na svých stránkách „Pokyny svatých otců, jak dosáhnout dokonalosti v křesťanském životě“ – bez jména autora; ale zapojení biskupa Theophana, vládnoucího biskupa a zakladatele tohoto periodika, na publikaci je zřejmé. Po návratu z Jeruzaléma, v únoru 1855, byl Hieromonk Theophan jmenován učitelem církevní jurisprudence na teologické akademii v Petrohradě. Text kázání, které záhy pronesl u příležitosti nástupu na trůn císaře Alexandra II., byl později zařazen do sbírky „Slova petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana“ 166. Jako epigraf kázání, což je docela vzácné, zvolil kazatel slova z Apokalypsy: „Tomu, kdo zvítězí, dám sedět se mnou na svém trůnu, jako jsem také zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu“ (Zj. 3:21) a téma samotného kázání je naznačeno v úvodu výše uvedenými věcmi, nikoli slovy Pavla: Kol. 3:2). To znamená, že musíte hledat a vidět duchovní význam ve světě kolem vás, až po ty nejvnější věci a události. V paralele s událostí, které je věnováno kázání, Hieromonk Theophan připomíná, že existuje „jiné království, jiné trůny, další jejich nanebevzetí“ 167. Od tohoto krátkého, ale jasného úvodu přechází Hieromonk Theophan k hlavní části kázání, která se skládá z několika částí, které postupně rozvíjejí hlavní myšlenku. Každý z nich klade důraz na již uvedenou paralelu: "Sám Pán pozvedá krále potřebného pro království. Pán sám přímo vyzývá k nástupnictví na nebeský trůn - a jednou jím oslaví jen ty, které předtím povolal nyní" kazatel upozorňuje na to, jak se v tomto každodenním životě objevují ostatní lidé, kteří se vyznačují svým neobvyklým chováním: „zanechávají mezi námi mnoho z obyčejného, dělají spoustu věcí špatně a některé jejich chování je zcela nové; stali se mezi námi jako divní lidé, a přesto byli neustále prohlubováni, neustále v intenzivní činnosti, jako by se připravovali na něco důležitého - jako by se chystali na cestu, chtěli nás opustit a chtěli nás opustit 17. V tom, uzavírá kazatel, jsou známky spoludědění s Kristem. Další vývoj hlavní myšlenky kázání pokračuje úvahami o nástupnictví na trůn. „Královský člověk je z královského rodu“ 171, o dědicích Božích Pán řekl: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (Jan 3:5). Z toho vyplývá, že „ten, kdo očekává nástupnictví na nebeský trůn, musí být zcela znovuzrozen a obnoven“. 172 Jasná a samostatná prezentace uvažovaných pravd je doprovázena logickými přechody, které umožňují udržet nit vyprávění. „Narozený z krále, budoucí král prochází královským vzděláním, ve kterém se učí vysoké vědě o vládnutí,“ pokračuje kazatel. „Ti, kdo se narodili z Ducha a jsou povoláni k věčnému nástupnictví na trůn, jsou vychováváni, jsou vychováváni uprostřed hlubokých zármutek a duševních nemocí“ 173. Tato část kázání představuje analýzu tak důležitých vlastností pro pravoslavného člověka, jako je „odhodlání žít a zemřít jen pro Krista“ 174, nenávist k hříchu, pýcha, veškerá závist a závist. Kazatel se také zamýšlí nad možnými pokušeními, které „zvenčí i zevnitř obklopují duši pracující pro Pána s takovou silou a hojností, že se jako utopená ve vodách obrací k Pánu se silným voláním a volá: Ó Pane! Zachraň mě! Ó Pane! Hodně štěstí! To jsou nepostradatelní společníci výstupu do nebe“ 175. válčení, který pro Krista nijak netrpěl, marně doufá, že se ožení v království Kristově“ 176. V morální aplikaci, která je nejdůležitější částí kázání v morálním a poučném smyslu, se Hieromonk Theophan, opakující své slovo, vrací k epigrafu – „Nechám tě sedět se Mnou na svém trůnu, stejně jako jsem já dobyl a seděl se svým Otcem na jeho trůnu“ 177. Dále kazatel píše, že skutečný vítěz voluntari je pouze ten, kdo překonal svou vášeň. předchozí prezentace a je formulován jako morální učení o správném jednání a životě. V souvislosti se slavnostní událostí – nástupem na trůn císaře Alexandra II. – uzavírá Hieromonk Theophan své slovo výzvou, aby se modlil k Pánu „zejména za našeho milovaného panovníka, kéž mu Pán dopřeje skrze nastoupení na pozemský trůn přejít na trůn nebeský“ 179. V dubnu 1855 byl Hieromonk Theophan za svou práci v Ruské duchovní misi v Jeruzalémě jmenován do funkce bakaláře církevního práva na teologické akademii v Petrohradě a povýšen do hodnosti archimandrita. 15. května 1855 řekl Archimandrite Theophan: „Slovo v den sestoupení Ducha svatého“ 180. Toto inspirované kázání začíná obsáhlým citátem Písma svatého („svaté Janovo evangelium dvakrát, Judova epištola, Kniha proroka Ezechiela“), která provázela intenzivní život sv. Symbolická je i třídílná kompozice hlavní části kázání, která logicky rozvíjí jeho hlavní myšlenku. Základem je liturgický text - tropar z antifony usazeného 4. tónu: 1 - "Duchem svatým je každá duše živá", 2 - "Duchem svatým je každá duše povznesena čistotou", 3 - "Duše oživená a očištěná Duchem svatým je prozářena Trojjedinou jednotou posvátného Tajemství vznešeného, založeného na významu svátků" 181. Církev „pro velikost Nejsvětějšího a životodárného Ducha, jaký je (z) Svaté a životodárné Trojice“. Slavnostnosti akce odpovídá i lexikální obsah, i když Archimandrite Feofan zůstává věrný své touze jednoduše a jasně sdělit posluchačům hlavní myšlenku. Jasným příkladem je závěrečná část kázání, která shrnuje všechny detaily předchozích diskusí, totiž popisuje duchovní cestu křesťana s počátkem – pokáním, středem – dobrými skutky a koncem – „posvátnou a tajnou komunikací s Bohem“ 182. Období krátkého pobytu Archimandrita Feofana na Petrohradské teologické akademii skončilo v polovině září 1855, kdy byl jmenován do Petrozavodska jako rektor a profesor Oloneckého teologického semináře. A opět, jako v Jeruzalémě, život nabyl dalších kvalit, které, jak by se mohlo zdát, vzdalovaly Archimandritu Theophana otázkám homiletiky. Nový rektor byl zavalen obavami o stavbu nové budovy semináře; v nepřítomnosti vládnoucího biskupa, arcibiskupa oloněckého a petrozavodského Arkadije (Fedorova), byl pověřen sledováním průběhu záležitostí v konzistoř, plněním povinností diecézního duchovenstva atd. Blízké seznámení a ponoření se do nových okolností upřímně deprimovalo archimandritu Feofana. Archimandrite Feofan v dopise svému akademickému mentorovi - biskupovi z Nižního Novgorodu a Arzamasovi Jeremiášovi (Solovjevovi) z 1. listopadu 1855 popsal své místo pobytu takto: "Je zde málo studentů v počtu (asi 90) - a nejsou rychlí. Není zde žádná budova semináře. Knihovna je dostačující. Všude kolem je klid, všude je divočina. Kostel je rozpolcený. vypracovává“ 183. A v dopise stejnému adresátovi ze dne 6. prosince 1855 popsal rektor „hořkost“ své nové poslušnosti, v níž mu kvůli administrativním povinnostem začalo zbývat méně času a sil na vědecké práce 184. Kázání Slova Božího v olonecké diecézi potřebovalo radikální změny 185. Archimandrite Theophan o tom napsal Jeho Eminenci Arkadymu a předložil své návrhy, jmenovitě zavázat všechny kněze k horlivému vykonávání kazatelské poslušnosti - ty, kteří jsou schopni skládat vlastní kázání, i ty méně schopné dělat výňatky z dávných i současných kazatelů186. Hlavním úkolem archimandrita Feofana zůstalo vedení oloneckého semináře a výchova mladých mužů, kteří zde studovali. Aktivně využíval a rozmnožoval své dosavadní zkušenosti s duchovní výživou na svém novém pracovním místě. Ve snaze vzbudit u seminaristů zbožnost se snažil sám konat bohoslužby o všech nedělích a svátcích a zároveň se snažil přilákat studenty k aktivní účasti na bohoslužbě ve zpěvu a čtení. Sv. Feofan 20. března 1856 v dopise rodině Burachkovů napsal zejména: „Řekl jsem vám, že jsem vybudoval novou teorii kázání – podle které musí být všichni naši stávající kazatelé postaveni před trestní soud! Vidíte, čeho můžete v Petrozavodsku dosáhnout! Rád bych slyšel – jaké by to mělo být podle vás kázání? 187 Tato slova ukazují, že v duši svatého Feofana i přes jeho administrativní vytížení nadále hořel zápal pro kazatelské dílo, ke kterému se on sám osobně jako kazatel i jako vedoucí celého semináře choval zcela neformálně. S největší pravděpodobností měl v tomto případě svatý Feofan na mysli učitele a studenty jemu svěřeného semináře. Tento postoj vychází z vlastního horlivého postoje sv. Feofana k dílu kazatelskému. Učení Archimandrita Theophana, které zaznělo během bohoslužeb, bylo prostoupeno duchem církevnosti. Podívejme se na některé z nich. Archimandrite Feofan řekl 1. ledna 1856: „Slovo pro nový rok“ 188. Ve srovnání s kázáními na petrohradské akademii jsou olonetská kázání vnímána jako formálně zjednodušená, jazykové struktury nejsou složité. Důvod spočívá v publiku, kterému jsou kázání určena. Úroveň jejich katechetického a duchovního výcviku se však pro archimandritu Feofana nestává důvodem k smysluplně zjednodušenému rozhovoru. Úkol se naopak komplikuje: jak dosáhnout hlubokého pochopení Božích pravd mladými muži, jejichž příprava na to je na samém začátku cesty. Systém paralel ve „Slovu pro nový rok“ je převzat ze života – nikoli však z každodenního života, nýbrž z vesmíru, jeho Božích zákonů a struktury 189. Svatý Theofan umně upozorňuje na relativitu časného ve srovnání s věčným. Používá zdánlivě protichůdná prohlášení, jako například „násobení času zkracuje čas“, aby dále zaměřil pozornost posluchačů na věčné ve snaze o věčné. „Řeka času plyne nepřetržitě a rychle a řítí se k hranici, za kterou už nebude čas“ 190. Dále je zdůrazněno zapojení každého člověka do těchto Božích zákonů: na jedné straně jsou lidé uvnitř „řeky času“ a na druhé straně se modlí k Bohu o posvěcení času a jeho požehnání 191 . "Ale nestojíme na březích této řeky, abychom byli jen vnějšími diváky jejího toku. Ne, ale podél ní, nebo spolu s ní a v ní jsme sami taženi stejnou cestou dočasných změn k našemu konci." 192. Věnujte pozornost jednoduché a jasné konstrukci fráze, průhlednosti slovní zásoby - nikoli hovorové, ale ne slavnostně vznešené konverzace, slavnostně vznešeného, ​​klidného Poté, obraceje se k samotným základům duchovního poznání posluchačů, jim kazatel připomene základy pravdy o spáse, která je dána Bohem – zdrojem „nekonečné lásky“ 193. Aby tuto nejdůležitější myšlenku kázání upevnil v myslích naslouchajících, obrací se Archimandrite Theophan k nejjednoduššímu, ale zároveň božskému přirovnání dítěte s láskou, mateřskou láskou, ale zároveň s božskou láskou, Pán na nás nezapomene, není tato sláva dost? 194. Aby ukázal neměnnost Boží lásky, kazatel obratně vyzývá své posluchače, aby důvěřovali Bohu a lásce, kterou pro všechny připravil jako absolutní dobro v budoucnosti. "Nevíme definitivně, co se s námi stane v budoucnu, ale s vědomím jedné věci, že se nám stane to, co se líbí Bohu, jsme přesvědčeni, že se nám stane jen dobro." Důvěra v Boží spravedlnost a dobro je charakteristická zejména pro asketickou teologii svatého Theofana, což ovšem neimplikuje představy o obnově v příštím století nejen spravedlivých lidí, ale i hříšníků 195. Závěrečná část „Slova k novému roku“ v prezentačním jazyce obsahuje zjevné rozdíly, které více odpovídají výšce cíle a důležitosti úkolů církevního kázání, které může mít i obviňující charakter: je uveden citát z kajícného 50. žalmu proroka Davida, široce prezentována terminologie charakteristická pro homiletiku, trestat, trestat, obviňovat atd.): "Vše je řízeno neviditelnými signály Božími - a tato vábení jsou vždy v přímém souladu s pohyby lidských srdcí. Bůh na nás působí podle toho, jak se k Němu chováme. Nečiníme-li pokání, trestá... pokud činíme pokání, má slitování. Zde klíč k vysvětlení otřesů a změn není v našich soukromých životech a proměnách není v našich soukromých životech, pokorná budoucnost sama o sobě nebude opovrhovat. Bůh: buď tedy kráčej v oddanosti Bohu bezúhonně v Jeho vůli, nebo spěchej s pokáním, abys odvrátil hrozivé rozhodnutí Jeho soudů. Zde je poučení z budoucnosti“ 196. K dosažení dobra v budoucnosti je tedy nezbytná asketická práce v přítomnosti - jedna z klíčových myšlenek budoucího Vyšenského poustevníka a světce. Další kázání archimandrity Feofana pochází z období jeho rektorátu v Petrozavodsku. Toto je „Slovo na Velký pátek“ (13. dubna 1856) 197. Je věnováno utrpení Páně, utrpení našeho Pána Ježíše Krista a výzvě k posluchačům, aby se k nim přidali a byli s nimi ukřižováni. "Ptejte se: jak to udělat? - ptá se kazatel. - Odpověď není těžká. Obraťte se do historie utrpení Páně a na samotné křížové cestě uvidíte skutečné účastníky Jeho bolestí, skutečné účastníky Jeho kříže a ukřižování!" 198. Archimandrite Theophan dále připomíná hlavní body evangelijního vyprávění o Spasitelově cestě na Golgotu a o jeho smrtelném utrpení: na jedné straně myrhonosná manželka Šimon, prozíravý zloděj; na druhé straně - soudci, mučitelé, ukřižovatelé, rouhači. Závěr kázání je formulován velmi jasně: „Bratři, v těchto dnech, v tuto hodinu, před tváří Pána, který byl za nás umučen, buďme horliví, abychom se ukázali jako účastníci Jeho kříže pro spásu, a ne pro zničení“ 199 . S využitím homiletického způsobu ubytování, s přihlédnutím k duchovním potřebám studentů oloneckého semináře, jejich přípravě, možnostem dalšího růstu, podmínkám a okolnostem prostředí, kráčel Archimandrite Theophan k cíli svého rektorátu v Petrozavodsku: být pastýřem a učitelem, evangelizovat, kázat Slovo Boží, starat se o ně své stádo v srdci, zbožňovat je. V květnu 1856 na základě rozhodnutí Svatého synodu obdržel Archimandrite Theophan jmenování rektorem ruského velvyslanectví v Konstantinopoli. V dopise arcibiskupu Arkadymu přiznal: "Pokud jde o mé nové jmenování, nechci zastírat, že mi to leží na srdci. Hluboce bych zarmoutil, kdybych byl z Petrozavodska opět přesunut někam do rektorského úřadu, ale dávám přednost místu, kde, dá-li Bůh, nyní budu, před vším ostatním pro sebe, ne kvůli jeho důstojnosti (protože je to důležité místo v rámci kněžství). není malá, podle toho, co mám a nemám, možná bych po dvou třech kurzech začal vypadat trochu jako rektor – a ještě k tomu bych při neustálé práci neměl sílu, zvlášť v Petrozavodsku! 200 Před odjezdem z Petrohradu do Konstantinopole řekl Archimandrite Theophan: „Slovo v den posvátné svatby a pomazání nejzbožnějšího suverénního císaře“ 201 - Alexandr II., které se konalo 26. srpna 1856. „Nejslavnostnější a nejposvátnější“ oslava určovala vysoký styl kázání. Odhaluje božský význam svátosti pomazání pro království – moc přijatá od Boha činí císaře nedotknutelným Božím místodržícím; a královské koruny jsou „svědectvím o dokonalosti života lidu a pečetí Božího požehnání a projevem královských ctností“ 202. Kázání obsahuje výzvu k poděkování „velkorysému Pánu za jeho milost seslanou k nám v králi“ 203. Další logický přechod v kázání naznačuje teze: „Dokud je život, existuje živé tělo, existuje i hlava, kterou lze korunovat“ 204. Archimandrite Theophan se obrací k příkladu živého organismu, živé bytosti a ukazuje „co je a bez čeho nemůže existovat život lidí“ 205: „Znaky života a cítění“ jsou nezbytné k životu a cítění. Podle tohoto plánu jsou postaveny součásti prezentace kázání. Předmětem kázání samozřejmě nejsou zákony biologie. Jsou jen výchozím bodem pro kladení otázek a odpovídání na ně. Výživa těla, na které se podílí několik orgánů, je jejich společným úkolem; "všichni pracují stejně, ale ani jeden nepracuje sám pro sebe, ale veškerou svou práci věnuje prospěchu celého těla. Není to obraz té nezištné družnosti, podle níž ani jeden člen společnosti nepovažuje nic z toho, co má, dokonce ani vlastní síly a práci, za výlučně svůj majetek, ale zrazuje vše, co má, dokonce i sám sebe, vůči vlasti, nemůže, jako by se neustále cítil zavázán, aby tomu neplatil? být zaplacen v celém svém životě a zde je první znamení a první podmínka lidského života“ 207. Pohyb těla rozvíjí a posiluje jeho vitalitu. V kázání našel tento biologický zákon uplatnění i při vysvětlování zákonitostí života lidí: „Není jasné, že zbabělost je plodem vyčerpání sil, bolestné stáří, práh smrti a odvaha je hra života, znamení síly, mladistvého elánu? Můžete lidem říci: buďte naživu, abyste mohli žít, nebo: pokud jste již nablízku, odvahu máte; konec, zbabělý, a hodina tvé smrti není daleko. Zde je další svědectví a potřeba lidského života“ 208. Pocit doteku, potěšení nebo podráždění živého těla se přenáší na všechny jeho členy. To se děje v životě lidí. Kazatel s nadšením popisuje lid jako jediný organismus, který není lhostejný a horlivě směřující k duchovní dokonalosti, který poskytuje zvláštní sílu progresivně se rozvíjejícímu státu. „Tento oběh lidského života, jako oběh krve v těle, neustále osvěžující a obnovující sílu, vede stát k velikosti, síle, síle, slávě a stálosti“ 209. Závěr bude obsahovat logický závěr kázání, zdůrazňující jeho patetickou stránku, odpovídající význačné události v životě ruského státu: „Takže ne se sebechválou, ale se strachem přehodnoťme rozpoložení svého srdce; a jsou-li v něm ti, kteří povzbuzují dlouhověkost naší drahé vlasti, děkujme Bohu a nezůstaneme-li je tam vůbec v tichosti; snažte se je vzbudit, abychom tímto způsobem nebyli lehkomyslní, ale laskaví a uvážliví služebníci našeho Bohem korunovaného suverénního císaře“ 210. Vlastenectví kázání bylo zvláště nutné pro samotného kazatele, který brzy podruhé v životě musel dočasně opustit hranice své vlasti. Rok pobytu Archimandrita Theophana v Konstantinopoli ukázal, že v jeho dílech jasně dominuje organická kombinace církevně-pastoračních a duchovně-učitelských principů, touha přispět k výchově a výcviku nové, mladé generace pastýřů pro ruskou pravoslavnou církev. Potvrzuje to intenzivní pozornost Archimandrita Theophana řecké teologické škole poblíž Konstantinopole na ostrově Chalki v Marmarském moři. „Toto je učený a učící se klášter,“ oznámil řediteli Správy duchovní výchovy Svatého synodu K. S. Serbinovichovi. „Vidím, že to připravuje velmi dobré pastýře“ 211. Jmenování sloužit v Konstantinopoli otevřelo v životě sv. Feofana nové perspektivy. Během svého krátkého pobytu v bývalém hlavním městě Byzantské říše mohl mladý archimandrita pocítit především chuť života na křesťanském východě, který tak miloval a studoval ve svých studentských letech a v prvních letech své učitelské a správní služby. Poté, co kdysi získal zkušenosti ze služby ve Svaté zemi, ocitl se v kolébce byzantské civilizace. Kromě svých diplomatických úkolů (studium řecko-bulharského sváru) 212 asi. Theophanes studoval život Konstantinopolského patriarchátu a zvláště se staral o Rusy žijící v Konstantinopoli a jejich duchovní výživu. Znalost řeckého jazyka umožnila neúnavnému dělníkovi zapojit se do neustálého hledání děl patristické moudrosti - v očekávání jeho velkolepého překladu a dalších duchovních a vzdělávacích prací. Výuka a pedagogická činnost na Kyjevsko-sofijské teologické škole, Novgorodském teologickém semináři a Petrohradské teologické akademii, jakož i rektorát na Oloneckém teologickém semináři tak obohatily budoucího světce o těžké, ale neocenitelné vědecké, administrativní, pedagogické a pastorační zkušenosti. Tato kombinace nových administrativních zkušeností, široké erudice a osobního výkonu soucitné pastýřské lásky, zjevená v kazatelském slově a praktické práci při výchově budoucích pastýřů, se stala zásadně novou etapou ve formaci budoucího světce jako kazatele. V homiletice tohoto období je již jasně patrná převaha duchovní zkušenosti kazatele nad rétorickou formou, i když ta zůstává bezvadná. Zvláště důležité byly znalosti a zkušenosti, které ještě docela mladý duchovní získal na Východě během své služby v ruské církevní misii a jako rektor ruského velvyslanectví v Konstantinopoli, kde si vypěstoval zvláštní lásku ke studiu patristické tradice. Léta jeho kazatelsky skrovného pobytu na Východě sehrála výjimečnou roli v budoucí pastorační a arcipastýrské službě budoucího světce – a odrážela se především v jeho homiletickém dědictví, které uchovalo vliv jemného a hlubokého teologického myšlení východních otců, jejich jedinečné zkušenosti asketismu a modlitby. Díky Boží prozřetelnosti mohl Archimandrite Theophan brzy uplatnit své nashromážděné znalosti a zkušenosti jako rektor Petrohradské teologické akademie, jednoho z nejdůležitějších duchovních a vzdělávacích center v Rusku. Životní cesta sv. Theofana zvláště živě vyjadřuje ideál definovaný svatým Řehořem Teologem: „Čin je dosažením kontemplace“ 213. První část jeho života je aktivní, druhá je kontemplativní (v klidu a na ústraní). Homiletická díla jsou spojnicí všech významných etap jeho vědomého života. Působení Světice, nejprve ve vydávání kázání a poté (na jejich základě) ve vydávání dalších duchovních a výchovných děl, přispělo k rozvoji celého duchovního a vzdělávacího směru. Budoucí světec byl v učňovských letech ovlivněn jak scholastickou školou, která představovala teologické vzdělání první poloviny 19. století, tak významnými představiteli církevní vědy, jako byl architekt sv. Innokenty (Borisov). Dimitri (Muretov), ​​Y. K. Amfiteátry a další, kterým se podařilo překonat strnulý rámec scholastiky a otevřít svým studentům prostor pro svobodné myšlení a kreativitu. Studium studentského období homiletického díla sv. Teofana dává podklady k tvrzení, že rozvoj kazatelského talentu sv. Feofana se ubíral právě tímto směrem. Na základě přísné taxonomie vědeckých poznatků a faktů se je budoucí biskup snažil zduchovnit asketickou zkušeností poznávání božských pravd, tajemství lidské povahy a jevů společenského života, aniž by se odchýlil od církevní tradice. Raná fáze formace sv., probíraná v první kapitole. Theofana jako kazatele charakterizuje systematizace teologických vědeckých poznatků a faktů získaných jak v teologických školách, tak seznámením s bohatým patristickým dědictvím Východu, stejně jako touha po jejich zduchovnění asketickou zkušeností poznání Božích pravd, tajemství lidské přirozenosti a fenoménů společenského života. Kapitola II. Homiletické dědictví sv. Feofany v jeho zralém období služby (1857–1866) § 1. „Slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana“ v kontextu jeho homiletiky Jmenování archimandrita Feofana do funkce rektora Petrohradské teologické akademie se uskutečnilo výnosem Posvátného synodu ze dne 13. června 1857. Výběr kandidáta byl určen na základě seznámení hlavního prokurátora Posvátného synodu hraběte A. P. Tolstého s díly archimandrita Theofana, včetně honosných. Zachoval se dopis od knížete. P.S. Lukomskaja, věrná obdivovatelka Archimandrita Theophana, A.N. Zagoskina, jehož prostřednictvím byly rukopisy doručeny vrchnímu žalobci: "Svěřil jsem ti, milý Alexeji Nikolajeviči, svůj poklad - a proto se mou péčí o něj nenudi. Čitelnost tvého srdce mi zaručuje, že nebudeš číst nic, co by se týkalo něčí osobnosti, ale prosím tě, abys to nepouštěl z rukou, aniž bych jim to pisatelům nedal k přečtení." kdokoli, protože jsou odpovědí na vyznání mého vnitřního života, hrabě 214 pochopí mou touhu, aby jejich čtení bylo omezeno pouze na něj. Bůh rád umístil hraběte na toto místo - místo, které má tak velký vliv na duchovní život společnosti, a proto jsem si dal za povinnost požádat, abyste hraběte představil Fr. Feofan z jeho duchovní stránky" 215. Ruský vyslanec v Konstantinopoli A.P. Butenev v dopise gr. A.P. Tolstému informoval o odchodu archimandrita Theophana, "jak chvályhodně napravil svou duchovní službu zde, neustále horlil za výhody pravoslavné církve a sdílel co nejvíce" o naši práci a vděčnost dev16 na tomto poli. byli zaznamenáni pravoslavní obyvatelé Konstantinopole, což může sloužit jako „nejlepší záruka vysokého užitku, který může přinést v novém oboru“ 217. 20. srpna 1857 přijel archimandrita Theophan do Petrohradu a ujal se funkce rektora Petrohradské teologické akademie. Druhý den proběhla generální gratulace profesorů, učitelů a studentů Akademie novému rektorovi k jeho nástupu do funkce. Oficiální povinnosti rektora a vedení katedry dogmatické teologie 218 doplnil archimandrita Theophan o povinnosti dozorce nad učením Božího zákona. Musel proto sledovat výuku nejen v náboženských, ale i ve světských vzdělávacích institucích jak v Petrohradě, tak v regionu. Navíc byl pověřen vedením výboru pro vydávání děl byzantských historiků v ruském překladu. Byl také jmenován předsedou výboru pro překládání Písma svatého do ruštiny a na akademii samotné byl náhodou redaktorem akademického časopisu Christian Reading. Mezi učiteli Akademie byli nedávní studenti Archimandrita Theophana: M. A. Golubev, E. I. Lovjagin; i mladší profesoři: I. A. Chistovich, N. I. Gloriantov, A. I. Predtechensky, M. O. Koyalovich, I. T. Osinin, I. F. Nilsky. Archimandrite Theophan jako rektor navštěvoval jejich přednášky, účastnil se zkoušek a dohlížel na celý průběh akademických záležitostí a pedagogické práce na Akademii. Za rektora Archimandrita Theophana (od 13. června 1857 do 9. května 1859) studovali na Petrohradské teologické akademii studenti kurzů XXIII. (1855–1859) a XXIV (1857–1861). Jedno z prvních kázání Archimandrite Theophana jako rektora Akademie bylo proneseno 6. listopadu 1857 v den památky sv. Varlaama z Khutyně 219. Téma svého kázání si otec rektor zvolil, aby pojednal o tom, „jak lidé, kteří byli Pánu až k smrti věrní, pracovali v jeho službě, jakými dary zde byli oceněni as jakou slávou byli korunováni v nebi“ 220 . Obsah „Slova v den památky sv. Varlaama z Khutynu“ ve svém vnějším obrysu představuje život světce. Nejedná se však o převyprávění, i když je uvedeno mnoho podrobností. Archimandrite Theophan, založený na životě světce, vyzývá posluchače, aby se zamysleli nad tím, jací by měli být rodiče, jakou výchovu dítě potřebuje, jaké jsou znaky zbožnosti v mladém věku: „Toto je cesta k zachování milosti křtu a cesta je tak jednoduchá a snadno použitelná! 221. „Milost sestupuje ve křtu, zůstává v těch, v nichž se v průběhu let zakořenila semena zla – je v nich stále, ale jen jako jiskra pod popelem, jako klíč v údolí, hluboce posetý všemožnými nečistotami, a jejich duše, jako pole ponechané přirozené vegetaci, na které nepadala ruka dělníka, očištěné a nezasazené jen porost, na kterém se nezmnožilo žádné dobro a osivo. neřest“ 222. Volání kazatele je jasné „znovu vyčistit tuto zemi“, „jít znovu hluboko ke zdroji“, „rozptýlit popel a znovu zažehnout umírající jiskru“ 223 . Přesuneme-li se k příběhu následného života mnicha Varlaama z Khutynu, Archimandrite Theophan hovoří o důležitém, zlomovém bodu mládí v osudu člověka. Relevantnost tohoto důrazu v kázání je dána jeho přitažlivostí pro mladé muže - studenty Akademie: "Řeku našeho života zkracuje zvlněný pruh mládí. Toto je doba vření tělesného i duševního života. Dítě a mládež žijí tiše, manžel má málo rychlých impulsů, úctyhodné šediny se vracejí do míru: jen mládí je v plném proudu návalů vášně, svůdnosti. pochybnost – to jsou tři úskalí, kterým se musí zdatný plavec moudře vyhnout, ale loď nemůže být zachráněna před zničením, pokud námořník již od útlého věku nezískal bohatství svatých citů a dispozic To je jediná spolehlivá kotva v tomto vzrušení, jediná chladivá rosa v tomto ohni.“ 224. Volba cesty určuje, jak je zdůrazněno v kázání, „jak se kdo vynoří z let mládí“ 225: „někteří září laskavostí a ušlechtilostí, jiní jsou zatemněni špatností a zkažeností, a třetí, prostřední, je směsí dobra a zla, jejíž podobou je značka z ohně, který se nyní naklání jako rozbitý nebo hlídá, nyní jde za ním“, 226. Obrátí se k těžkým skutkům „našeho ctihodného a bohabojného otce Varlaama“ 227 a připomíná, že „svatá církev žehná jeho neutuchající modlitbě, nočnímu stání, slzavým proudům, vyčerpání těla půstem a bděním, pouštní hořkosti, nenávisti ke krásám světa, pomíjivé slávě a bezvýznamnému bohatství, nevýznamnému, nevýznamnému bohatství“ myslel na asketismus jako na prostředek, nikoli za cíl, což potvrzuje zejména teologické a asketické učení apoštola. Pavla o prioritě lásky ve srovnání se všemi ostatními ctnostmi 229. O třicet let později, když v jednom ze svých dopisů shrnul svou homiletickou zkušenost, která se začala v plné síle formovat v období rektora na Petrohradské teologické akademii, svatý Feofan napsal: "...je mnoho uvažování. Ale v kázání je uvažování druhořadé místo; ale jiná postava píše a mluví svým vlastním způsobem... a zde se to drží, tím méně se uvažování nalévá, tím méně rozumu ven...“ 230. Slova pronesená rektorem petrohradské akademie byla slepena a vylita. „Kázání v den nástupu na trůn nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče“ 231 od Archimandrite Theophana zaznělo v kazaňské katedrále 19. února 1858. V kázání je jasně cítit následování tradice mravního a asketického směru: touha po nejhlubším poznání vysokých ideálů starověké askety. Archimandrite Theophan, jak je známo, se v životě řídil těmito pravidly a převedl své znalosti do osobního výkonu tvrdé askeze. Začátek kázání je věnován dvěma pramenům, které člověka vyživují, neboli „dvou principům“, z nichž se skládá. Kazatel dovedně popisuje duchovní boj v lidské duši mezi obrazem „raného“, tedy prvního Adama, a obrazem druhého Adama, Krista, do něhož jsme „milostivě naroubováni“ křtem 232 . Přesuneme-li se od události, jíž je kázání věnováno – nástup císaře Alexandra II. na trůn v roce 1855 – k jejímu hlavnímu tématu, Archimandrite Theophan posluchačům připomíná vůli panovníka a oslovuje je jeho jménem: „Zachovejte pravou víru našich otců, jako ji zachovávám já, a neodchylujte se od institucí zachraňujících a posvěcujících takový příkaz doleva“23 co je posvěcování? Kazatel nebojácně končí své kázání výzvou, aby tato slova potvrdil odpovědí „Amen“ – „tak se stane“. "Nu, řekneme tomu: Amen? Řekněme, bratři a otcové! Pohotově to řekněme a udělejme: protože nejsou potřeba slova, ale činy."234 Princip jednoty slova a činu - zásadní pro křesťanskou askezi - byl obratně zazněl na samém konci kázání, aby posluchače skutečně povzbudil, aby do svého života vtělili asketické ideály. Kázání patří k asketickému typu; má formální rysy mravního a budovatelského učení: zvláštní asketický způsob výkladu Písma svatého; přímé spojení s duchovní zkušeností kazatele a životem jeho současné společnosti; odkaz na autoritu svatých otců a asketů; jednoduchost prezentace. Pan rektor projevil velkou starost o duchovní rozvoj studentů. Snažil se jim vštípit křesťanské chápání psychologie, které by mělo vycházet z patristického dědictví. Tyto rozhovory o lidské duši, o jejím účelu, o jejích aspiracích byly studentům drahé. Blahodárný vliv takových rozhovorů na mladé srdce nelze podceňovat. Při komunikaci se studenty se budoucí světec vyznačoval především jednoduchostí a přístupností. "Z písemných prací studentů vyčlenil rektor zvláště kázání a doporučil jim, aby se do tohoto prvního pastýřského úkolu zapojili s pozorností a láskou. Doporučil studentům, aby četli patristická díla a kázání nejlepších moderních kazatelů, aby je napodobili" 235. Archimandrite Feofan řekl 17. dubna 1858: „Slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče“ 236. Stejně jako v jiných kázáních tohoto typu použil Archimandrite Theophan vnější oficiální příležitost, aby upoutal pozornost těch, kteří naslouchali alarmujícím symptomům státu: „Je možné slyšet zdůvodnění vzrušených myslí, které prosazují nějaký jiný druh úspěchu, a očekávají nějakou potřebu úspěchu. že – možná podle vzoru těch, od kterých si musíme mnohé vypůjčit a osvojit a kteří v sobě jasně označují období obrození podle nových principů, které si sami vymysleli, nikoli těch, které naznačuje Pán, Obnovitel všech věcí“ 237. V návaznosti na to je posluchačům na základě Písma svatého krátce připomenuta cesta obrody lidského rodu, jak „počátky nového života nahradily počátky života starého“ 238 . Sleduje se historie křesťanství a jeho vítězství nad pohanstvím. Pro hlavní téma kázání je nejdůležitější následující úvaha. Archimandrite Theophan mluví nejprve o Východě, který „pod nevábným zjevem věrně uchovává vzácný Boží dar, který se chlubí svým vnitřním životem. Od něho jsme přijali zdravé a nepoškozené principy nového života, působily blahodárně a jednají tak, jak je pro ně dosud příznačné“ 239. Potom vzrůstající o Západě, „který se odklonil od svého poslání a náklonnosti stále se šíří“. 240. „Slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče“ je příkladem toho, jak Archimandrite Feofan hluboce chápal svou povinnost rektora Akademie. Každé kázání před studenty pro něj bylo příležitostí pozvednout jejich duchovní a vzdělanostní úroveň, rozšířit si obzory, upevnit a doplnit znalosti, vnést do nich jasnost a klást správný důraz. To vysvětluje výchovný a vzdělávací charakter mnoha kázání sv. Feofan z petrohradského období. Nezbytnou podmínkou pro život společnosti, zejména její mladé části, je vzdělání. Otec rektor se za něj přimlouvá, ale upozorňuje posluchače a studenty na skutečnost, že „Hospodin nám již seslal hojné světlo poznání ve zjevení“ 241 . Z pohledu kazatele je biblický obraz vzniku světa naprosto pravdivý. Přírodní věda nemůže otřást vírou a zvláště nebezpečná se ukazuje teorie sebevýchovy světa, která je v rozporu s vírou 242 . Archimandrite Theophan staví do protikladu falešné osvícení, kterým se Západ nechal unést, s „pravdami zjevenými Bohem“ 243, které mohou „rozptýlit temný mrak stahující se nad námi“ 244: „Toto je Bohem určená cesta k obrození lidu. Neboť když se tímto způsobem stane tento požehnaný řád osvícení, ustavíme mezi aktivními silami, mysl, chuť, potěšení a vzdělání působení božských obnovujících sil a institucí v nás“ 245. Nejen ve zdech akademického kostela zazněla kázání otce rektora. Archimandrite Theophan kázal v Alexandrově Něvské lávře, v katedrále svatého Izáka, v kostelech v Petrohradě a na okraji města. Archimandrite Theophan během svého rektorátu pronesl více než dvacet kázání. Publikování kázání probíhalo především na stránkách časopisu Petrohradské teologické akademie „Křesťanské čtení“. Mezi nimi, pronesené v roce 1858: „Slovo v den nástupu na trůn nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče“ 246, „Slovo k narozeninám nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče“ 247, „Slovo v den Letnic“ 248, „Slovo znovu vznešeného vévody v den hosky a jmenovec Jeho císařského Veličenstva nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče“ 249, „Slovo na den svatého blahoslaveného velkovévody Alexandra Něvského“ 250. Byla tam publikována i díla Archimandrita Theophana, v nichž byly podrobněji prozkoumány mnohé otázky a problémy nastolené v jeho homiletických spisech. Časopis „Home Conversation“ uveřejnil „Kázání k vysvěcení kaple sv. Kateřiny Velkomučednice v Petrohradské katedrále sv. Izáka“ 251 . Samostatná kázání byla zahrnuta do publikace „Varování před poblázněním duchem přítomné doby“ (Petrohrad, 1858). Povolení od petrohradského duchovního cenzurního výboru bylo přijato 17. června. Kniha obsahuje: „Dopis duchovního otce zmatenému řečí volnomyšlenkářů“ 252, „O pokroku“ (slovo v den nástupu na trůn nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče, 1858) 253, „Na narozeniny nejzbožnějšího panovníka“ Císař Alexandr Nikolajevič, 1858) 254 , "Och St. Temple" (slovo pro vysvěcení kaple sv. Velkomučednice Kateřiny v Petrohradské katedrále sv. Izáka, 1858) 255. V roce 1859 vyšla úplnější sbírka kázání Archimandrita Feofana – „Slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana“ (Petrohrad, 1859). Zahrnovala „Homilii ke svátku Její císařské Výsosti blahoslavené suverénní velkovévodkyně Olgy Nikolajevny“ 256. Vydání „Slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana“ z roku 1859 obsahovalo také dříve pronesená kázání: „Homilie k narozeninám S. Dustaneigna, Nikolajeva Grande B.27 "Slovo na památku sv. Varlaama z Khutyně" 258, "Slovo o XXVII neděli po Letnicích" 259, "Slovo 31. neděle po Letnicích" 260. Po obdržení této publikace již v Tambově, kam byl svatý Feofan převezen po svém jmenování biskupem; poděkoval N. V. Elaginovi za přípravu knihy a napsal: "Jsem vám velmi vděčný za dodaná kázání. Dostal jsem je poštou. Jako by se zlepšili. Je pravda, že vaše horlivost pro tisk jim dala extra krásu. Dokonce se zdá, že teď už nebudete umět tak psát dříve... I když byla všechna napsána večer před bohoslužbou, nebo dokonce ráno." 26 Tato publikace, která vyhovovala náboženským potřebám společnosti, si od svých současníků vysloužila velkou pochvalu. Archimandrite Theophan se stal široce známým jako osvícený teolog a hluboký kazatel. Bylo to o to důležitější, že jako rektor „musel přijímat mnoho významných vědců a významných návštěvníků, mluvit s nimi, odpovídat na jejich otázky a zároveň se snažit pozvednout autoritu akademie“ 262. V časopise „Strannik“ pro rok 1860, únor, vyšla anonymní recenze pod názvem: „Slova Archimandrite Feofana, rektora Petrohradské teologické akademie (nyní biskup tambovský a šatský). Petrohrad, 1859 (327 stran)“ 263. Recenzent upozorňuje na St. kázání jako rektor Petrohradské teologické akademie. Kazatel vyzývá posluchače, aby v sobě rozdmýchali ducha ohnivé víry, obklopili se „duchovním vzduchem (atmosférou)“, aby se „jiskra milosti, která zapadla do naší přirozenosti prostřednictvím svátostí, proměnila v duchovní plamen“. Přesně takový duchovní pohled by měli mít evangelisté Slova Božího. Recenzent si všímá inherentních kázání sv. Feofana, a to jak v jednotlivých technikách, tak v celkovém proudu řeči. Recenzent k dokreslení svého názoru používá následující příklad: „Představte si člověka, který se zamiloval do jednoho předmětu v oblasti vědy a hluboce ho studoval, tedy jak? Tak, že si vše sám promyslel, aplikoval na život, a dokonce to procítil a prožil. Když takového člověka potkáte, nedobrovolně jste přenesli konverzaci na jeho oblíbené téma a on, který si z hloubi srdce přeje, aby vám prospěl, vloží do vašeho srdce dobré přesvědčení, nasměruje váš život k lepšímu, otevře rty, začne mluvit, zdánlivě jednoduše, pak se oživí a v jednoduchém, nevytříbeném rozhovoru, ale prodchnutém několika krásnými myšlenkami, rozvíjí pro vás celou řadu myšlenek, rozvíjí pro vás nadšení pro dobro. Přeneste jeho rozhovor na papír a vznikne celé pojednání tak zvláštní povahy, že ho někdy nemůžete napsat a vynaložíte veškerou svou sílu. Je to právě tato prezentace, která odlišuje nejlepší slova Jeho Eminence Theophana. Mezi zvláštnosti jejich podání patří místy církevně-oratorní řečové figury, bohatá přirovnání převzatá většinou z viditelné přírody a některá nová slova a výrazy, kterým se dříve v kazatelském jazyce vyhýbalo, protože se obávali, že by byly temné a pro posluchače nesrozumitelné. Homiletický odkaz pravého reverenda Theophana je dán jako příklad pro začínající kazatele. „Mládež, která je vychovávána k duchovnímu povolání“, je povolána slovem pastýře, aby se postarala o to, aby se připravila na to, aby byli dobrými služebníky Slova Božího. A ti z nich, kteří dosud „zanedbávali kázání evangelia“, „soupeří s jinými otci a bratry a napodobují je“ 264. Slavnostní událostí v životě Petrohradské teologické akademie byla oslava jejího 50. výročí, která se konala 17. února 1859. Rektor Archimandrite Feofan pronesl kázání, ve kterém nastínil cíle a směry činnosti akademie pro blízkou budoucnost i pro budoucnost, určil nejdůležitější úkoly pro přípravu a role pastorů v moderním světě, jejich vyjádření6. pro pravoslavné vědomí velmi důležitá myšlenka o neměnnosti pravoslavné nauky, předávané Ježíšem Kristem prostřednictvím apoštolů všem dalším generacím křesťanů 266. Neměnnost není jen nevýhodou, ale velkou výhodou, výrazně převyšující jakékoli „zlepšení a rozvoj“ 267. Světec dále definuje hlavní metodu nemile objevování pravého poznání Boha. Sám Bůh prostřednictvím apoštolů a svatých otců: "Pravda i cesty k pravdě jsou pro nás jednou provždy určeny. Vlastníme pravdu a veškerá naše práce směřuje k asimilaci, nikoli k jejímu objevování." Tam se (mezi západními teology – biskupem P.) stalo zákonem: vpřed, vpřed! A o našem učení se shora říká: Stůj... zůstaň nehybně. Jestli nám něco zbývá, tak jedině prosadit se a utvrdit ostatní. V tomto ohledu se naše výuka vyznačuje i pohybem – expanzí; ale ne v říši pravdy, ale v říši těch, kteří pravdu vlastní a jsou jí podřízeni. Je naší povinností sdělovat a vštěpovat každé nové generaci mezi námi Boží pravdu, osvětlovat národy, které ji neznají, kázat o ní, a především udržovat Boží pravdu nedotknutelnou v srdcích všech, kdo jsou v ohradě Církve Boží. A zde se mohou podle doby vyskytovat speciální práce, na které je třeba studenty připravit a studenty pozvat“ 268. „Projev v den padesátého výročí Petrohradské teologické akademie“ 269 byl nejen slavnostní a patetický, ale obsahoval nezbytné exkurze do historie, seznámil posluchače se současným stavem a zvedl oponu budoucích rozvojových plánů. Archimandrite Theophan uvedl poselství o úspěších a změnách, které je pro každé výročí nepostradatelné, jiným, teologickým a duchovně poučným směrem. Archimandrite Theophan posluchačům připomněl, že v dávných dobách, po 50 letech, „vytřiďovali minulost a připravovali běh věcí pro budoucnost“ 270, oslovil publikum: „Neměli bychom udělat totéž? Ano! A musíme se podívat do naší minulosti, abychom viděli, zda řád učení, který je nám předurčen, není nějakým způsobem předem připraven, abychom tam narušili to, co máme v budoucnu narušit. musíme se tam sejít!" 271. Absolventi a profesoři Akademie, její učitelé a studenti – „všichni jsme pili jedním duchem (1 Kor 12,13)“ 272, jak je uvedeno v kázání. Je logické přejít k diskusi o evropských hodnotách, o tricích ducha lži a jeho intrikách. Tyto dva nepřátelské tábory pojmenoval Archimandrite Theophan: „papismus a volnomyšlenkářství (jako by to byly protiklady, ale mezitím je to otec a jeho ďábel). Postavit se jim a bojovat za svatou víru je odpovědností Akademie; Její studenti do toho budou muset vložit veškerou svou žárlivost. Kázání zdůrazňuje na jedné straně moderní rysy tohoto boje; na druhé straně její hluboké historické kořeny. "Nikomu není tajemstvím, že naše doba je dobou jakéhosi kvašení, podobného (chemickému) rozkladu prvků v hmotném světě. Ale ten je vždy, jak se říká, doprovázen jistým druhem spojení, sotva postřehnutelným pod viditelným nesouhlasným pohybem živlů; K jakémusi duchovnímu spojení by tedy mělo docházet i nyní – mezi námi. Jen jaké to jsou?! Současný stav věcí ve všech věcech není neočekávaný. Apoštol Pavel a zároveň předepsal v osobě apoštola Timotea návod, jak a co mají v takových případech dělat jejich nástupci. "To je pravda," říká svatému Timoteovi, "neboť v posledních dnech přijdou časy krutosti." Lidé budou milovníci sebe sama, milovníci peněz, majestátní, pyšní, rouhači, odporní rodičům, nemilující, nemilosrdní, nezdrženliví, zrádní, smyslní spíše než milovníci Boha, budou mít obraz zbožnosti, ale odmítají její sílu, noří se do domů a uchvacují ženy... Není to všechno teď? 273. Kázání Archimandrite Theophana při oslavě výročí Akademie je ve skutečnosti hlubokou analýzou duchovního stavu společnosti a definicí role církve v jejím zlepšování. Posláním Akademie je připravovat „pastýře a rádce pro pastýře“ 274; jejich hlavní a jedinou zbraní je slovo; Osud hejna závisí na síle této zbraně. Pokud ale pastýřství pod vlivem moderních trendů ztratí své pevné místo, jsou nutné energické akce – „aby se pastýř skutečně objevil a stal se triumfálním, žárlil na tento triumf, který je pro něj charakteristický, který se neprojevuje ve vnější dominanci, ale ve vnitřní moci nad dušemi; je to výzva k intenzivnější činnosti – nestát za svá práva (nechat je všichni hájit a chovat se tím jediným způsobem). nám svěřeno Boha – věc zachování a šíření pravdy Boží na zemi, neustále hlásané My jsme světlo světa: my jsme sůl: nenechme se přemoci“ 275. Dne 27. května 1859 se Svatý synod rozhodl povýšit rektora Petrohradské teologické akademie do hodnosti biskupa a poslat ho k Tambovskému stolci. Řeč archimandrita Theophana, když byl 25. května 1859 jmenován biskupem tambovským 276, shrnul období jeho služby spojené s Petrohradem, Konstantinopolí a Petrozavodskem. Právě v této řeči byl poprvé nalezen obraz, který obsahoval podstatu asketické nauky svatého Theofana: "Časté a neočekávané změny v mé službě - jak na začátku, tak zejména v poslední době - mě naučily být tiše poslušný jakémukoli účelu, jako koule, která se bez prasknutí kutálí sem a tam, ve směru úderů, které jí byly dány. A Bůh neopustil nyní svou nejistější a nejistější pozici budoucnosti než svou zmatenou pomoc. Ale stejně jako v budoucnu bude všemu vládnout stejná pravice, která se milosrdně zachovala v minulosti, pak, oddaně se vrhnu do rukou živého Boha, spolehlivě odpočívám v Jeho svaté vůli – a požehnáno buď jméno Boha, který nás zachraňuje, a poselství osudů! 277. Biskupské vysvěcení archimandrity Theophana bylo provedeno v katedrále Nejsvětější Trojice Lávry Alexandra Něvského 1. června 1859. V jeho čele stál metropolita Řehoř Petrohradský v koncelebraci s arcibiskupem Filaretem z Černigova a biskupy Agafangelem z Revelu a Filotheem. Lze tedy tvrdit, že téměř dvouleté období rektorátu na stoliční teologické akademii nakonec formovalo kazatelské techniky, ideový obsah a originální způsob homiletického díla sv. Feofana. V petrohradském cyklu kázání vystupuje zralý pedagog, sebevědomý svými schopnostmi a znalostmi, jako jakýsi duchovní „mistr myslí“, stojící proti v té době velmi módnímu a rozšířenému nadšení pro westernismus. Kázání těchto let je čistým akademickým kázáním, harmonicky spojujícím dokonalost formy a obsahu. Jedinou nevýhodou takových kázání je ve větší či menší míře převaha teorie duchovního života nad praxí. Ale St. For Feofan není tento rys způsoben nedostatkem spirituality, ale vysokými nároky na formální a ideologický obsah homilií pronášených ve zdech teologické školy hlavního města. § 2. „Slova tambovskému stádu“ od St. Feofana: živá řeč k lidem Tambovská diecéze v 60. letech 19. století, kdy byl biskupem Feofanem jmenován, patřila k nejrozsáhlejším a nejlidnatějším. Provincie byla rozdělena do dvanácti okresů: Tambov, Morshansky, Shatsky, Elatomsky, Temnikovsky, Spassky, Kirsanovsky, Borisoglebsky, Usmansky, Lipetsk, Lebedyansky, Kozlovský. Bylo něco přes tisíc kněží, téměř sedm set jáhnů, více než dva tisíce duchovních a také jáhnů s duchovním platem. V mužských a ženských klášterech diecéze žije několik stovek obyvatel. Tento příznivý obraz však komplikovala přítomnost v diecézi velkého počtu sektářů a schizmatiků, s nimiž musel nový biskup vést nesmiřitelný boj. Kromě toho se biskupská služba biskupa Feofana v Tambově časově shodovala s dobou zavádění různých druhů reforem nejen v občanském, ale i v církevním životě Ruska. Jedná se zejména o osvobození rolníků z poddanství, zlepšení jejich života v různých ohledech a zvýšení úrovně jejich duševního rozvoje. A diecézní biskup musel na všechny tyto reformy tak či onak reagovat. Chronologický rámec tambovského období služby svatého Feofana se otevírá 1. června 1859 - datem vysvěcení archimandrita Feofana biskupem tambovským a šatským - a končí létem 1863, kdy byl Pravý reverend přemístěn na Vladimir See. Archimandrita Georgij (Tertyšnikov) ve své základní studii o duchovním dědictví sv. Feofana citoval následující skutečnost. Předchůdce biskupa Theophana na Tambovském stolci, biskup Macarius (Bulgakov), se rozloučil se svým stádem a řekl: "Slyšel jsem, že místo mne zde byl jmenován současný Archimandrita Theophan, muž krásné duše. Je to úžasný muž, zvláště jako kazatel; když k vám přijde, velmi brzy na mě zapomenete." poznamenal. Biskup Theophan zase píše svému příteli a předchůdci na Tambovském stolci: „Rozmazlili jste tambovské obyvatele – všichni čekají na učení“ 279. Tambovské období života svatého Theofana bylo výjimečné svou intenzitou. Dosažená duchovní výška, znásobená bohatými zkušenostmi z pastorační činnosti ve funkci rektora Petrohradské teologické akademie, v rámci první ruské církevní misie v Jeruzalémě, v kostele velvyslanectví v Konstantinopoli, se stala základem milosti naplněné péče o jednu z největších diecézí v Rusku. Během krátké doby se světci podařilo získat univerzální, hlubokou lásku svého stáda. V nekrologu publikovaném v Proceedings of the Kyiv Theological Academy obdrželo tambovské období biskupova života toto hodnocení: "Služba pravého reverenda Theophana v tambovské diecézi trvala pouhé čtyři roky. Ale i za tuto krátkou dobu se zesnulému světci podařilo sblížit se se svým stádem a získat obyčejnou, nejupřímnější lásku k sobě samému jako arcik Tampa, Tamophana, arcikátu Tampa. kteří se starali o šíření osvěty, výzdobu kostelů, organizaci vnitřního života klášterů a dobročinnost osiřelých, nešťastných rodin duchovních.“280 Tambovská služba svatého Teofana je jak novou etapou života v hodnosti biskupa, tak novým obdobím ve formování jeho homiletického dědictví a zrodem nové kvality jeho kázání. V tambovské katedrále dne 5. července 1859 biskup Theophan oslovil své nové stádo slovem 281, ve kterém prozradil, jak vidí a představuje si jejich budoucí vztah: "Už si nejsme cizí. V hodině pojmenování, když jsem tě ještě neznal, už jsem s tebou vstoupil do komunikace, složil jsem slib Bohu a svaté církvi, stejně tak musíš platit i svůj život, abys náležel k tobě. pozornost a je-li třeba, z víry a lásky poslechnout mé slabé slovo a skutek Od nynějška máme společné dobro i zlo To, zdá se, je dostatečným podnětem, abychom před sebou chodili jako před Boží tváří a ve vzájemné pomoci jeden druhému se strachem a chvěním vypracovávali své spasení“ 282. Je vhodné dodat, že později dítky z Tamentbov. „Kázání o vstupu do stáda Tambovů“ 283, pozoruhodné svou strukturou a obsahem, je homiletickým přepisem Obřadu triumfu pravoslaví – zákonné bohoslužby vykonávané v Prvním postním týdnu. Tambovské jezero je pro svatého Feofana první, proto se jeho první slovo ke svému stádu vyznačuje nejpečlivější přípravou a prozrazuje autorovo nadšení z vysoké služby a obrovské odpovědnosti, která mu byla svěřena. Kazatel nejprve nabízí posluchačům své vyznání víry, které je zcela v souladu s Tradicí pravoslavné církve, a poté varuje před odchylkami ve falešném učení a módní „tělesné moudrosti“. Zároveň upřesňuje: „Nebude nabízeno něco nového nebo vlastního, ale něco, co nám bylo předáváno od pradávna, jako svatý zákon víry a neměnné pravidlo života“ 284. Biskup Theophan spatřoval povinnost pastýře „nakreslit obraz zdravého křesťanského učení, kterému je třeba věnovat pozornost jako lampě zářící v temnotách lidských názorů a omylů... – které se nám od pradávna předávalo jako svatý zákon víry a neměnné pravidlo života“ 285. Biskup před shromážděným stádem vysvětloval vyznání víry v Boha Trojice a zdůraznil, že „Církev svatá přikázala to vyznat, a tak budu učit a takovou víru budu hledat u každého v pastýřské povinnosti“ 286 . Osmkrát každá nová teze kázání začíná slovem „Vyznávám“: že trinitární Bůh stvořil tento svět za šest dní; že ho „nenechal svému osudu“ 287; že naší očistnou zbraní je víra, pokání a podřízení se vůli Boží; že Pán přijal lidskou přirozenost a otevřel lidem cestu k živé komunikaci s Bohem; že svatá církev je naším jediným lékařem; že k záchraně je třeba „především činit pokání s odhodláním znovu nehřešit“ 288; aby ti, kteří se vydali na tuto cestu, dostali včasnou pomoc od Matky Boží, éterických sil a všech svatých; že „pro prvotní hřích bude duše působením smrti oddělena od těla a zůstane v tomto oddělení až do budoucího vzkříšení a soudu“ 289. „Takto budu učit a takovou víru budu hledat u všech...“ 290 – biskup Theophan uzavřel tuto část kázání. Ve stejném sledu, stejně stručně a jasně, biskup Theophan ve druhé části kázání definoval „kdo je náš a kdo není náš, na čí straně je pravda a kde je lež“ 291 a poučuje: „Odvrať se od zla a konej dobro“ 292. Kazatel ovlivňuje posluchače opakováním toho, co bylo řečeno dříve: „Všechno, co jsem zobrazil, není nové! 293. A pak následuje rozkaz držet se otcovské víry: „Držte se této staré víry, jak se jí drželi naši otcové, a proto nám zanechali jasné stopy svého zalíbení Bohu, od nich je Sergius z Radoněže, kterého tak horlivě uctíváte a oslavuje celé pravoslavné Rusko, jehož památka je nyní oslavována“ 293. Kázání končí oblíbenou technikou svatého Theofana – tematickým výběrem citátů z Apoštola – imperativy, navrženými v přísně didaktickém stylu: „A obracíme se k vám na slova téhož apoštola: milovaní, nevěřte každému duchu, ale pokoušejte duchy, jsou-li od Boha: neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa...4, kteří tam byli, mnozí z Janů odešli do světa... (1. Jan). nás, ale neošálili nás (1 Jan 2,18-19) Ptáte se, jak je poznat a jejich učení - Podle námi navrhované pravdy, nebo podle moudrého pravidla navrženého svatým Ignácem Bohem nositelem: držte se zákonného pastýře a nikdy neodpadnete od pravdy“ 295. Tematické zaměření „Kázání o vstupu do stáda Tambovů“ se vysvětluje tím, že rozlehlá diecéze, o kterou se měl starat biskup Theophan, byla plná schizmatiků a sektářů. Proto biskup Theophan viděl úkol prvořadý v boji za pravoslaví pozvednout úroveň veřejného školství, zvýšit počet farních škol, které v polovině 19. stol. zůstal pro Rusko relativně novým fenoménem. Plány vládnoucího biskupa zahrnovaly stavbu nových kostelů a péči o nádheru těch stávajících – nejstarších a nejlepších škol pro duchovní osvícení lidu. Starost o výchovu mladé generace farářů podnítila zvýšení úrovně a kvality vzdělávání duchovních. S komentáři biskupa Feofana k výuce různých předmětů v tambovském semináři se zachovala pracovní poznámka: „Na téma patristika: „Udělejte si poznámky – jednu – aby byly všechny – a můžete je učit; více zaměstnáno čtením“; na téma logika a psychologie: „Udělejte z logiky a psychologie otázky a předejte je studentům na začátku kurzu... jedním z nich je úkol a lekce ve volných hodinách ve třídách“; na téma obecné církevní dějiny: „Jak zvládnout znát církevní dějiny?“; k tématu obecných občanských dějin: „Musíme se naučit vyprávět svými vlastními slovy a klást si historické otázky ve všech historických okolnostech…“ na téma četba Písma svatého: „Je třeba zvýšit znalost Písma svatého. Je nutné, aby obsah knihy byl podrobně vyprávěn z knih... a do toho bychom měli vložit hlavní předmět studia – vysvětlíme později – během opakování, pokud se něco ukáže jako nutné.“ 296 Jak vidíme, biskup Theophan považoval školení v celém cyklu seminářových předmětů za nejdůležitější článek ve vzdělávání kazatelů Slova Božího. Biskup Theophan přisoudil vedoucí úlohu v náboženské a mravní výchově lidu církevnímu kázání. Ze všech důvodů lze hovořit o speciálním programu, který dokázal za léta svého pobytu na tambovské katedře realizovat. Diecézní duchovenstvo bylo povzbuzováno k horlivosti pro církevní kázání, k samostatnému skládání učení ve vztahu k lidovému porozumění a potřebám doby, ke kázání v jazyce srozumitelném lidu se zaměřením na nejlepší příklady – slova svatého Jana Zlatoústého a svatého Tichona ze Zadonska 297. Rozsah arcipastorační služby biskupa Theophana u Tambovského stolce se odráží v prvním knižním vydání kázání z tohoto období – „Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860“ (Petrohrad, 1861), které zahrnovalo 109 kázání, stejně jako v široké geografii mluvených slov. Biskup Feofan oslovil své velké stádo v Tambově, Moršansku, Šatsku, Sasově, Kirsanově, Sarově, Temnikovovi, Usmanu, Lipecku, Kozlově, Borisoglebsku, Kadom, ve vesnicích Dobroje, Troekurovo okresu Lipetsk, Suchotinsky, Olshanka okresu Borisoglebskij z okresu Elsa, Savomvatskij, Savoja Novouglyansky, okres Usman... Je třeba zdůraznit, že mluvíme pouze o publikovaných textech, které neodrážejí úplný obraz všech pastoračních apelů na obyvatelstvo diecéze. Jedno z prvních kázání biskupa Theophana při jeho nástupu k Tambovskému stolci bylo proneseno 8. července 1859 v Suchotinském Znamenském klášteře – „Kázání o zasvěcení chrámu v klášteře Suchotinské Matky Boží“ 298. Nachází se třicet kilometrů od Tambova ve vesnici. Sukhotinka, tento klášter byl postaven na místě panství Varvara Sukhotina podle slibu majitelů, kteří byli uzdraveni z vážné nemoci modlitbami před ikonou Matky Boží „Znamení“. Nejprve byl vysvěcen chrám (1822), poté byla otevřena chudobinec (1833); v roce 1849 získal statut kláštera. První představenou kláštera byla jeptiška z kláštera svatého Kříže v Nižním Novgorodu Dorothea (Kudryavtseva), duchovní dcera svatého Serafima ze Sarova. Právě s ní se uskutečnilo vysvěcení chrámu biskupem Theophanem. Biskup Theophan poté, co vyzval k Božímu požehnání na ty, kteří začali s budováním kláštera, „kteří nesli námahu při jeho ukončení, kdo pomáhali, pomáhali a všichni, kdo s tím nějakým způsobem přišli do styku“, 299 biskup Theophan zasvětil své kázání tématu stavby chrámu Pánu „v nás samých, abychom ho mohli mít vždy v sobě, jak moc k nám přijde A pošta. vám: Nevíte, že Boží chrám je přirozený... A tak dále: být vystavěn jako živý kámen v duchovní chrám, svatou svatost, přinášet oběti příjemné Bohu Ježíši Kristu (1 Petr 2,4-5)“ 300. Dále se biskup Theophan obrací k technice srovnávání: „chrám postavený a vysvěcený nyní je přímým obrazem onoho neviditelného chrámu, který by měl být postaven pro Něho v našich srdcích“ 301. Nejprve si musíte vybrat a vyčistit místo („uvnitř nás je místo srdce pro stavbu duchovního chrámu“ 302), pak začít stavět budovu, kdy jsou samy ctnosti a kameny příležitostí pro ctnosti. 303) a zvedněte ji na vrchol („její střechu bude tvořit hluboká pokora, která zachrání tuto budovu před vlhkostí marnivosti a potěšení člověka, před suchem arogance a pýchy, před šokujícími ranami svéhlavosti a neposlušnosti. Poté zbývá jen vést budovu a položit na ni kříž, což je přesně vůlí boží, která bude vykonána od Boha sebeobětování a kříže, na kterém je naše jáství nakonec ukřižováno“ 304). "Tady je chrám!" - Biskup Theophan uzavírá to, co bylo řečeno, a dodává, že vnější plot je tvořen „neotřesitelnou věrností všem statutům a předpisům církve sv. Boží“ 305 a klášterní listině. Ozdobou vnitřního chrámu je hluboké přesvědčení o pravdách víry; osvícení pro něj – „poskytuje neochvějnou, nepřetržitou kontemplaci všudypřítomného Boha“ 306. „Kázání k vysvěcení chrámu v klášteře Matky Boží Suchotinský“ je příkladem ideové a umělecké originality homiletického dědictví sv. Teofana, jehož hlavním cílem je spása padlého člověka. Toto slovo znělo jako klíčová výzva křesťanské askeze začít s vykořisťováním prostřednictvím vnitřní nápravy sebe sama. Svatý Theofan mimoděk navázal na jeden z nejhlubších leitmotivů křesťanské literatury o pozornosti k sobě a očištění sebe sama jako nejdůležitějším předpokladu spásy. Krátkým, ale velmi expresivním slovem svatého Theofana se pomocí analogie s budovaným chrámem podařilo zachytit celý systém křesťanské askeze jako umění nabývat ctností, které je korunováno nejvyššími dary milosti, včetně vize Božského světla. „Toto světlo Božího vidění, které osvěcuje a hřeje srdce, tvoří kadidlo srdečné modlitby, povstávající jako ráno nebo jako vonná kadidelnice stoupající k Bohu“ 307. Svatý Theofan patřil k kazatelům mravního a asketického směru. Dalším výrazným představitelem tohoto směru je jeho současník svatý Ignác (Brianchaninov). Oba tyto světce spojuje jejich úsilí o vysoké morální a asketické ideály a nejen o nejhlubší znalost starověké asketické literatury, ale o převedení těchto znalostí do osobních výkonů tvrdé askeze. Mezi ruskými kazateli lze jejich předchůdce v tomto směru nazývat mnich Theodosius Pečerský, sv. Serapion z Vladimíra a mnich Nil ze Sory. V kázáních biskupa Theophana u Tambovského stolce byla tato tradice posílena a obohacena o nové techniky a příklady. Klášter Temnikovskij Nejsvětější Trojice ve vesnici Stary Kovylyai byl jedním z mladých klášterů tambovské diecéze. V roce 1863 za biskupa Feofana bylo 72 sester. Velmi brzy se klášter proměnil ve významné centrum zbožnosti a spirituality. 17. srpna 1859 tam pravý reverend Theophan pronesl „Slovo o vysvěcení chrámu“ 308. Instrukce pro sestry jsou v kázání redukovány na dvě hlavní myšlenky: „Chrám nebyl postaven proto, aby byl jen vnějším – prázdným svědectvím zbožnosti, ale aby byl vždy plný těch, pro které je určen“ 309. A za druhé: „Při vstupu do kostela musíme mít na sobě úctu, jako oděv, pamatovat si, ke komu přicházíme“ 310. První zásada je považována za mnohem více svatou, která je v detailech považována za mnohem důležitější všechny svaté. kláštera, aby navštěvovaly chrám bez ohledu na sebe a bez sebeospravedlňování, a druhý vyzývá sestry, aby se modlily v chrámu s maximální úctou, pozorností a soustředěním. Cílem tohoto velkého počinu je dosáhnout „toho hlavního, pro co jsou nám tyto viditelné chrámy dány – totiž nepřetržitá modlitba k Bohu, prováděná duševně v srdci, která činí naše srdce chrámem Boha, který není stvořen rukama...“ 311. Svatý Theofan tak buduje systém základních duchovních priorit, který je nejdůležitější pro mnichy a v širším smyslu pro vnější zbožné křesťany, kteří přivádějí modlitbu k zbožným a neutuchajícím: neutuchající modlitbu. které pro duchovní život – podle slova svatého Řehoře Teologa – důležitější než dýchání 312. Dalším klášterem tambovské diecéze, k jehož sestrám biskup Feofan adresoval kázání, je Tambovské Nanebevzetí. Založil ji v roce 1690 vynikající tambovský a kozlovský biskup svatý Pitirim. Kázání pronesené biskupem Theophanem 17. března 1860 bylo načasováno tak, aby se shodovalo se dnem památky svatého Spravedlivého Alexyho, muže Božího 313: "Toto je obraz pravého mnišství a velmi blízký příklad pro vás, sestry tohoto kláštera, k následování! Ti, kteří zde zasvětili jeden z trůnů, majíce před očima svého Alexe, muže Božího tak, že si před očima skutečně přál Božího muže. trpělivý muž, napodoboval bys jeho život, neboť i ty jsi se ukřižoval světu“ 314. Ve svém kázání o Povýšení čestného a životodárného kříže 14. září 1859 o apoštolských slovech: Neboť slovo o kříži je bláznovstvím pro ty, kdo hynou, ale pro ty, kdo jsou spaseni, je Boží moc (1. Kor. 1:18) 315. Svatý Theophan nastínil význam pekla asketického původu teologie Krista. Toto kázání bylo proneseno ve hřbitovním kostele Povýšení kříže v Tambově v den patronátního svátku. Vzpomínka na smrt a kříž – „spojení slávy Povýšení kříže s dočasným místem spočinutí našeho popela po našem odchodu z tohoto života“ – nasměrovala světcovu myšlenku ke smyslu sestupu Krista Spasitele do pekla, který je vysvětlen prizmatem asketické tradice pravoslaví. "V důsledku toho byl Kristův kříž žebříkem výstupu z pekla do nebe pro ty, kteří žili před Pánem Ježíšem Kristem... K čemu nám je? Pro nás je to žebřík výstupu do nebe, bezprostředně po osvobození duše z těla..." Později v tomto kázání sv. Theofan dovedně vyjmenoval řadu "křížů", které přibližují životy Boha. Křesťanů Nejctihodnější kazatel stále více vzdělával srdce svých posluchačů svým asketickým kázáním o kříži. "Existuje také mnoho dalších křížů: kříž umrtvování pověr, kříž ukřižování svévole, kříž odmítnutí všech rozkoší nebo celkově kříž přísného nesobeckého života; a především kříž oddanosti Bohu, kdy každá myšlenka člověka na uspořádání své časné a věčné vůle zamrzne před Božím osudem." Aby sv. Feofan oživil a upoutal pozornost posluchačů, nebál se použít nové výrazy a termíny, jako je „kříž oddanosti Bohu“. Slovo „oddanost Bohu“ je zvláště charakteristické pro písemný projev sv. Feofana, který se u jiných autorů nenachází nebo je extrémně vzácné. Téma duchovního žebříčku je stálým leitmotivem sv. Feofana, který byl opakovaně slyšet a opakovat na tambovské půdě. Takže 21. listopadu 1861, v den vstupu do chrámu Matky Boží svatého Theofana, pronesl kázání o duchovním vzestupu 316. Klíčová pasáž kázání zní takto: "Matka Boží vystoupila ve stupních. Existují stupně duševního vzestupu k Bohu. Těch nejdůležitějších je mnoho. Řeknu vám: Prvním krokem je obrácení od hříchu ke ctnosti. Druhým stupněm je přeměna od vnějších dobrých skutků k vzrušení a pozorování dobrých pocitů a dispozic. Třetím krokem je obrácení se od sebe k Bohu, které spočívá v postavení s myslí v srdci před Boží tváří, která ve skutečnosti vstupuje do nitra za závojem – novým a živým způsobem. » 317. Kázání o Úvodu vytyčuje extrémně lakonickou formou význam pravoslavné askeze, nejen jako negativní (boj s vášněmi) a pozitivní (nabývání ctností), ale také jako cestu od vnějších dobrých skutků k vnitřním, skrytým duchovním činům. Tři kroky popsané svatým Theophanem odpovídají třem stupňům duchovní dokonalosti – očištění, osvícení a sjednocení s Bohem – avšak v mimořádně originální podobě. Když se podíváme na několik příkladů, není těžké si všimnout církevně-biblického a asketicky-asketického ducha kázání biskupa Theophana. Jejich tematický záběr může být široký, přímo závislý na události dne, na stupni církevní příslušnosti a duchovní vyspělosti posluchače, je však zachována jejich ideová celistvost, jejímž jádrem je afirmace spásy podle Krista a popis asketické cesty ke spáse. Biskup Theophan ve všech oblastech církevního života cílevědomě pracoval na zlepšení celkové duchovní, mravní, kulturní a vzdělávací úrovně diecéze. Poprvé tak přitáhl k kléru osoby s akademickým vzděláním. Bylo otevřeno mnoho farních škol, což přispělo ke zvýšení úrovně duchovního vzdělání jeho stáda. Diecézní školy, včetně dívek z kléru, jsou dalším neocenitelným výsledkem arcipastorační služby světice. Kněží, kteří otevírali školy u kostelů, i farníci, kteří darovali finanční prostředky na stavbu škol a kostelů, byli povzbuzováni a odměňováni. S pomocí Jeho Milosti Theophana se v tambovské diecézi začaly otevírat nedělní školy - pro děti i dospělé. Každou událost v životě tambovské diecéze související s jejím duchovním a mravním rozvojem a osvícením zaznamenal biskup Feofan ve svých kázáních. Pravý reverend se ve slavnostních dnech obrátil na studenty tambovského kadetního sboru (27. července 1859) 318, Institutu urozených dívek (listopad 1860) 319, nově zvoleným soudcům (prosinec 1860) 320, ke slovům kříže bláznů se shromáždili na hřbitově Tamov. ti, kteří tam hynou, jsou a moc Boží je pro nás, abychom byli spaseni (1. Kor. 1, 18)“ o Povýšení drahocenného a životodárného kříže Páně (14. září 1859) 321, farníkům katedrálního města Přímluvy ve městě Kozlov (1. červenec 26. 3. bývalý kostel Ticha, 3. června 2007, Tikh vzpomínka na vladimirskou ikonu Božích matek (23. června 1860) 323. Pronesl kázání při svěcení nových kostelů: na počest mučedníka Maxmiliána v tambovském sirotčinci Mariinském (8. listopadu 1859); Vzkříšení Krista ve vesnici Olshanka, okres Borisoglebsk (7. září 1860); kostely na panství Ždanovových Feodorovka (18. září 1861), 6. srpna 1861 ve vesnici Savvatme, okres Elatomskij, „za velkého shromáždění okolních obyvatel“, dřevěný kostel na počest Přímluvy Matky Boží, postavený nákladem farního statkáře, skutečného státního rady Nikiforova; 26. srpna 1861 v obci Rybnoye, okres Morshansky - kamenný kostel ve jménu sv. Jana Evangelisty, postavená nákladem farního statkáře, štábního hejtmana Arkadije Kolobova; oltář na jméno Narození Jana Křtitele v teplém domovním kostele ženské komunity v Kadomě (4. srpna 1861) atd. Osobně se zúčastnil smutečního obřadu a pohřbu dobrodinců diecéze, pronesli za ně pohřební smuteční řeč: generál dělostřelectva Parmen Ivanovič Stakhovič, velitel 6. armádního sboru (2. března 1861), dělostřelectvo generálmajor Valentin Alekseevič Kolobov (2. dubna 2016), státní rada Petr Tamb1 Nikol 16. (10. září 1861). Hlavním místem, kde biskup Feofan kázal kázání v Tambově, byl Kazaňský klášter, kde se nacházel biskupský dům. Tam se neustále konala systematická kázání ve formě rozhovoru; a to nejen na božské liturgii, ale i na celonoční vigilii. Reverend zpravidla oslovil stádo kázáním na liturgii a při Celonoční vigilii kázal kněz z řady učitelů semináře. Sám svatý Theophan se snažil navštěvovat všechny rozhovory a pozorně naslouchat kazateli 324. Světec psal svá kázání na jedno posezení a poté je přednášel z poznámek. Sérii kázání v týdnech před začátkem Velkého půstu – celník a farizeus, marnotratný syn, maso a sýr – pronesl také biskup Theophan v biskupském domě 24. a 31. ledna, 7. a 14. února 1860, resp. V prvním kázání cyklu 325 je zdůrazněno, že církev nás začíná „připravovat k pokání“ předem a „chce nás předurčit ke vstupu“ do postní doby. Proto „nám jedno po druhém vštěpuje poučná pravidla ve dvou podobenstvích a dvou nejvýraznějších příhodách“ 326 – podobenství o celníkovi a farizeovi a podobenství o marnotratném synovi. Podobenství o celníkovi a farizeovi varuje, abychom se nespoléhali na vlastní spravedlnost: „Křesťan musí ve svém srdci nést hluboké přesvědčení o své vlastní chlípnosti, přes veškerou svou spravedlnost, nebo přes všechnu hojnost dobrých skutků, pro které však musí být bedlivě horlivý, musí se opírat o vaše právo.“ 327. pokračuje ve své myšlence: „pak musíš Bohu předložit úplnou spravedlnost a všezahrnující ctnost“ 328 . Taková úplná spravedlnost se skládá ze tří složek: dobrých skutků, dobrých citů a sklonů; „Třetí částí úplné spravedlnosti je horlivost silná jako smrt pro slávu Boží, inspirovaná ohnivou láskou k Bohu a inspirující všechny dobré pocity srdce a všechny viditelné dobré skutky“ 329. V oslovování stáda v neděli publikána a farizeje se kazatel uchýlí k přesvědčivému příkladu, který je nápadný svou obrazností a jednoduchostí: „Vezmeš si šaty od krejčího, když je tam všechno a dobře ušité, ale chybí sukně nebo rukávy? – ptá se svatý Theophan.“ Nebo, když ti tesař přinese stůl, čistý nohu nebo jinou část, necháš ho, jen bez jediné části? Takže ve vztahu k nám Bůh nemůže uznat někoho jako spravedlivého, pokud mu chybí nějaká část spravedlnosti“ 330. Druhé kázání – na neděli marnotratného syna 331 – důrazně navazuje na předchozí a je namířeno i proti běžným mylným představám a omylům. Toto je v podstatě podrobný rozhovor o tom, jak učinit svůj nespravedlivý život spravedlivým. Biskup Theophan ukazuje, jak často je duše připravena upadnout do zoufalství kvůli svým hříchům, završuje tento zdánlivě začarovaný kruh slovy naděje: „Ale díky Pánu, nyní slyší útěšný hlas pro zloděje z kříže: dnes budeš se mnou v nebi! a ona ožívá s důvěrou... Ach, bratři, nebyl by tu žádný kříž a nikdy by neexistoval žádný kříž; nouzi jak v tomto životě, tak v budoucnosti“ 332. Hlavní myšlenkou kázání je tedy to, že základem našeho ospravedlnění a spásy jsou „proudy slz pokání a srdečné lítosti nad hříchy, rozpuštěné a změkčené vírou ve smrt Páně na kříži“ 333. A opět se kazatel obrací k přímému a srozumitelnému poli života. Tak jako toto jednobarevné pole slouží jako základ květin a vyplňuje prázdná místa mezi nimi, tak slzy pokání slouží jako základ spravedlnosti a vyrovnávají nedostatky spravedlivých skutků v našem životě. Takže žádné výmluvy! Je správné plakat a plakat!" 334. Jako příklady slz pokání biskup uvedl několik případů ze života svatých: neutišitelná vdova vzlykala u hrobu svého manžela (slova staršího ke svým učedníkům: „Jako tato vdova je zabita na tomto hrobě, tak i my musíme být zabiti pláčem pro svou duši, kterou jsme zabili svými hříchy a pohřbili ji svými hříchy3 a pohřbili ji v zemi 3 a 5 pokoje starší, hlasitě a neustále sténal o svých hříších před pánem (Pánem), jehož bohatství promrhal. Kázání končí převyprávěním vize zjevené jedné duši, která hledala spásu (Spasitel se nad ní sklonil, teprve když začala vzlykat nad její neslušností.) Na těchto příkladech, aby ukázal, jak přijít k Pánu, uzavírá biskup Theophan své kázání slovy: "Nemá smysl zde spekulovat! Pán sám ustanovil tuto cestu modlitby: toto je cesta, kterou půjdeme. Přišel na svět, aby spasil hříšníky: přijdeme k Němu jako hříšníci, jen jako hříšníci pláčoucí nad našimi hříchy s odhodláním je již neopakovat." 336 Třetí kázání z cyklu přípravných kázání na pole Velkého půstu - na Týden masa, o posledním soudu 337. Připomněli stádu volání Církve, že musí plakat „pro své hříchy, jako volají po mrtvém, aby volal po Božím milosrdenství“ 338, vždy si to vezměte na mysli, biskup Theophan a obraz srdce: s tebou, aniž by od toho odváděl tvoji pozornost“ 339. A uvádí příklad Noema, který varoval před potopou: „Ale potopa přišla náhle a vzala všechno... A tak jíme, pijeme, bavíme se a trápíme se různými věcmi – ani nemyslíme na Boží soud, ale možná nás hned přijde a najde nás v tom, co máme, neboť jako blesk se zjeví na jednom konci člověka a náhle se objeví Syn člověka.“ 340. Stejně tak obraz posledního soudu má být připomínkou, naplněnou nejen strachem a hrůzou, ale i útěchou. „Neboť tam se neřekne jedno: jdi pryč... prokletí... ale také další: pojďte, blahoslavení, a poslední před prvním“ 341. Takto uzavírá toto kázání svatý Theofan. Čtvrté kázání – na Sýrovém týdnu 342 – je o pádu našich předků, události, která vnesla do lidské přirozenosti smutek a pláč, který se stal „hlavním tónem našich srdečných citů a rozpoložení“ 343. Techniku ​​alegorie použil v tomto kázání biskup Theophan: vypráví příběh dívky, která v tu chvíli ztratila svého snoubence, když ztratila jistý hlas. Tato alegorie "zobrazuje duši, která naříká nad ztrátou ráje a společenství s Bohem, hledá Ho a nenachází Ho. Taková je každá duše, takové jsou od přírody naše duše" 344. Biskup Theophan zakončuje své kázání o syrovém týdnu: "Tak jsme byli povoláni k manželství! Zde jsme již v nevěstě Kristově, v kostelech sv! Takže naše duše přijaly přísahu hanby - zasnoubení Ducha svatého Duchu svatému. svátosti jako snubní prsten! Co jiného zbývá? Můžeme jen čekat, až se otevřou dveře k nám, k věčnému Nevěstovi k nám a k věčnému ženichu. srdce se bude radovat a naši radost nám nikdo nevezme 345. Toto je cyklus kázání svatého Theofana, který pronesl na tambovské kazatelně v roce 1860 před začátkem Velkého půstu. V homiletickém odkazu sv. Feofana, zejména z tambovského období, je promítnutí hlavní myšlenky kázání do moderní doby; to činí výzvu ke stádu relevantní. Na podzim roku 1860 začaly v provincii Tambov v důsledku velkého sucha požáry. Utrpení pokračovalo déle než měsíc; Biskup Theophan zvýšil svou pastorační péči a sdílel neštěstí se svým stádem. V nejtěžším období světec dokonce tři dny po sobě shromažďoval lidi ke společné modlitbě. Biskup ve svých ohnivých kázáních utěšoval lid, odhaloval duchovní příčiny katastrofy a vyzval je, aby v tom, co se stalo, viděli zkoušku seslanou shůry k pokání a očištění. Z tohoto období pochází devět slov u příležitosti požárů: 1. První slovo. 4. den po dvou velkých požárech. 12. týden letnic. 14. srpna 1860. 2. Druhé slovo. V den Nanebevzetí Panny Marie. Na hřbitově Nanebevzetí Panny Marie. Pršelo. Den předtím došlo k malému požáru. 3. Slovo tři. 16. srpna Obavy pokračovaly jako předtím. 4. Slovo čtyři. 13. týden 21. srpna Obyvatelé začali uklízet své domy. Vznikly malé požáry, které se podařilo uhasit hned na začátku. 5. Páté slovo. 28. srpna. 14. týden. Všichni obyvatelé se již vrátili domů - došlo k menším ohniskům, ale byly okamžitě potlačeny. 6. Slovo šest. 3. září Ve městě Kirsanov, v katedrále. Ve městě nebyly žádné požáry; v kirsanovském klášteře shořela střecha jedné budovy - a celá budova byla poškozena. 7. Sedmé slovo. 4. září V klášteře Kirsanovskij. Na Nanebevzetí Panny Marie, 15. srpna, v ní hořelo. Na jedné z nejlepších budov shořela střecha – a celá budova byla tak poškozena, že se v ní nedalo žít. Kirsanovský obchodník V.S. Sosulnikov, velmi dobročinný člověk, se rozhodl ho napravit. Práce již začaly. 8. Slovo osm. 10. září. V Borisoglebsku, v katedrále. Byly tam 4 velké požáry a polovina města vyhořela. 9. Deváté slovo. První slovo po návratu z diecéze. – 17. týden. 18. září Toho dne došlo k požáru. Sucho znepokojovalo obyvatele obavami o jejich úrodu. Proto byl do polí určen náboženský průvod k modlitbě. (Večer téhož dne začalo pršet - obyvatelé se uklidnili.) Jeho Milost Theophan podporovala jeho stádo slovem i skutkem, oběti požáru nejen morálně utěšovala, ale ze svých osobních prostředků jim pomáhala i finančně, zejména vdovám a sirotkům z rodin chudých duchovních. Poskytl svůj vlastní byt, stejně jako celý biskupský areál, pro ubytování obětí požáru, zatímco sám se usadil ve venkovském domě, tři míle od Tambova. "Stál tam dvoupatrový kamenný dům s domácím kostelem, krásnou květinovou zahradou a velkým sadem. Nedaleko teče řeka a za ní je les," 346 vzpomínal synovec svatého Theofana A. G. Govorov. Očitý svědek těchto strašných dnů vzpomíná, jak účinná byla arcipastýřova modlitební pomoc: "Osmý a 9. srpen minulého roku 1860 si Tambovští budou dlouho pamatovat. Během těchto dvou dnů shořela významná část městských domů. Vše pohlcující plameny ohně neušetřily ani obrovské budovy, ani chudá obydlí. Ztráceli se zde i bohatí lidé, bez výrazných obydlí. 8. Musel jsem projít jednou z hořících ulic Zde jsem se setkal s pro mě neznámým pánem a zeptal se: "Otče, jsi místní kněz?" "Ne, venkovský," odpovídám. - "Jaké neštěstí," řekl a ukázal na vypálené náměstí. „Vždyť to Pán poslal za naše hříchy. Úplně jsme zapomněli na Boha. Všichni jsme se odchýlili spolu s nemožností bytí: nedělat dobro, dokonce ani jedno (Ž 13,3)! Žárlivost v nás na svatou víru a zbožný život ochladla. Jako vichřice se každou minutou točíme ve světské marnivosti. Klub, divadlo, hudba, tanec, procházky v guvernérově zahradě a vše, co se tam děje, taje, o čemž je podle apoštola hanebné mluvit (Ef. 5, 12), se stala naší naléhavou potřebou." 9. vypukl ve městě opět požár. Ve tři hodiny odpoledne se na ulici Dvorjanskaja u Voroněžské brány objevil hustý dým. Lidé tam prchali ze všech stran. Obyvatelé Dvorjanské a ulic nejblíže k ní ve velkém strachu a zoufalství spěchali zachránit svůj majetek, navzdory všemu silnému jihozápadnímu náporu rychle foukal oheň a šlehal. do samého středu města byla vynesena tambovská ikona Matky Boží ze Stefanovského kostela, ke kterému směřoval oheň, a při pohledu na strašlivý obraz zkázy sloužili po modlitbě za zpěvu troparionu, zázračného obrazu horlivého konce kostela oheň. Mudrci současnosti vysvětlí tuto podivuhodnou událost možná jako nehodu; a já, jako očitý svědek toho, bez ohledu na to, co říkáš, to přičítám milosrdné přímluvě Královny nebes, která, když vyslyšela naše modlitby, slitovala se nad nešťastníky a svou přímluvou uhasila hněv Boží“ 347. Nelze pominout pedagogickou složku homiletiky tambovského biskupa Theophana. Pozoruhodným příkladem jsou tři kázání: první bylo předneseno v tambovském kadetním sboru v den narozenin císařovny Marie Alexandrovny (27. července 1859) 348, druhé - v tambovském sirotčinci Mariinsky během vysvěcení mučednického kostela. Maxmilián (8. listopadu 1859) 349 a třetí je adresována studentům Tambovského institutu 40. den po smrti císařovny Alexandry Fjodorovny, jejich vznešené poručnice (listopad 1860) 350. V prvním z nich klade svatý Theofan zvláštní důraz na výchovu v duchu církevnosti: „Ať neodcizují děti církvi a církevnosti, modlitbám, půstu, zpovědi a přijímání, slavení svátků a návštěvám svatyní atd. ... a můžete si být jisti, že po ukončení kurzu bude duše mazlíčků připravena na každé dobro, jako čistá panna, představená3 pro Krista5. Může se zdát, že svatý Theofan věnuje více pozornosti vnější než vnitřní stránce výchovy v tradicích církve. Avšak s přihlédnutím k hlubokému asketickému přístupu sv. Feofana, pro kterého má vnitřní nepopiratelnou prioritu, nejsou tyto pokyny ničím jiným než vnějšími lekcemi, které jsou nezbytné pro vytvoření vnitřního chrámu duše. Také ve druhém kázání svatého Theofana vybízel děti, aby denně navštěvovaly chrám, aby „s úctou padaly zde před Pánem, zpívaly Jeho chvály a posílaly mu modlitby svými dětskými rty“ 352. Svatý Theofan přistupuje k otázce návštěvy dětí chrámu velmi rafinovaně: návštěva chrámu by měla být pravidelná, ale bez extrémů. "A kdo potřebuje hodně času?... Není to nutné. Vyhraďte si pár minut ráno a pár večer na jasnou modlitbu se zpěvem a to stačí." Ve stejném kázání biskup Theophan kritizuje humanistický přístup k výchově, jehož hlavním postulátem je zásada: rozvíjejte přírodu! „Jako ze semene, které vyrostlo a otevřelo se, vynoří se strom nebo květina, svým způsobem dokonalý; „Člověk tedy vyjde dokonalý, rozvine-li vše, co je skryté ve své přirozenosti,“ 353 říká kazatel slovy apologetů západní humanistické vzdělanosti. Ta přitom nebere v úvahu, že samotná lidská přirozenost je hluboce poškozena tím, co se v člověku rozvíjí, a to, co se nachází v člověku nerozlišujícím. podobní nám, rozvíjejí i to, co nám není blízké,“ namítá jim biskup Theophan, „a v naší přirozenosti je mnoho parazitů, kteří často dusí a vysychají přirozené větve“ 354. Poškozenou lidskou přirozenost nelze napravit pouze přírodními prostředky, je nutná nadpřirozená pomoc. Božská milost, jimi sdělená a zahřátá, proniká do nás, odděluje to, co je nám blízké, od toho, co není, a spojuje to s prvním, posiluje ho a oživuje a odříznutím druhého vysušuje a ničí. Kdo tedy vyrůstá pod jejich vlivem, bez zvláštního úsilí ze strany rodičů a vychovatelů, s výjimkou nevyhnutelných varování, při vstupu na pole působnosti se jeví s city a dispozicemi čistě lidskými (nebo - což je totéž - skutečně křesťanskými), bez příměsi ošklivých nepřirozeností, které ponižují lidskost" 355. Takový diahrotský, ortodoxní postoj k člověku, ortodoxnímu proti převládajícímu pojetí lidských práv v moderním světě a proti humanistickým teoriím výchovy, které se den za dnem množí. Biskup Feofan jako vládnoucí biskup tambovské diecéze inicioval vydávání Tambovského diecézního věstníku. 22. února 1861 v dopise svému synovci, arciknězi Ioannu Pereverzevovi, Pravý reverend řekl: "Vedomosti byly schváleny a začnou v polovině roku. Mezitím pro tyto "Vedomosti" sepište něco o starožitnostech a zajímavostech Šatska, Vyši, Černavy a okresu. Uveřejníme užitečné, a zejména všechny úžasné věci. Vedomosti, měla by být zahrnuta Oznámení o tom budou brzy rozeslána Postarejte se o uspořádání mezi neduchovními, aby mohli být vypsáni“ 356. Program Tambovského diecézního věstníku, který sestavil biskup Feofan, byl více v souladu s duchovním a vzdělávacím literárním časopisem než oficiálním časopisem 357. „Adendumosti. Sám reverend se stal aktivním zaměstnancem časopisu a přitahoval učitele seminářů, kněze, městské i venkovské, schopné literární práce. Právě na stránkách Tambovského diecézního věstníku vyšla kronika pastorační služby biskupa Feofana, začaly vycházet jeho adresy stádu, ale i příkladná kázání dalších kněží diecéze. Na stránkách Tambovského diecézního věstníku vyšlo zvláštní dílo sv. Feofan "Jak napsat kázání?" 358, ve kterém svatý Theofan nastínil vlastní zkušenost se sestavováním kázání ve formě lekce pro pastýře svěřené do jeho duchovní péče. Kázání by mělo být poučné. Hlavním úkolem kázání je „při vysvětlování pravdy zahřát srdce teplem pramenícím z této pravdy a disponovat vůli k odhodlání se jí podřídit“. Kázání, které nemotivuje k naplnění pravdy, je nedokonalé. "Skutečné kázání je takové, které je lehké a osvěcuje, hřeje a hřeje, je silné a přitahuje - zavazuje, nutí člověka dělat." Ale jen ten, kdo to má v sobě, může předávat teplo a světlo ostatním. Na stránkách oficiálního diecézního časopisu sv. Teofana tedy vytyčil základy kazatelského umění na základě patristické tradice v duchu maximální upřímnosti a kritiky vůči osobnosti kazatele. Dne 3. září 1861 Tambovský diecézní věstník informoval, že 6. srpna Jeho Milost biskup Feofan z Tambova a Shatsku „s velkým shromážděním okolních obyvatel“ vysvětil dřevěný kostel na počest Přímluvy Matky Boží ve vesnici Savvatme, okres Elatomsky, postavený na náklady obce Nikvatforov na řece Suri55. dnes patří do okresu Ermishinsky v oblasti Rjazaň. V roce 1676 zde bylo 123 dvorů, včetně dvou bojarů a tří duchovních; dva kostely - Rožděstvenskaja a Nikolskaja. Budoucí opat Sarovského kláštera Dorofey (Zamjatin, 1731–1747) se narodil v Savvatmě v roce 1678. V roce 1886 na náklady elatomského okresního vůdce šlechty Michaila Vasiljeviče Neklyudova (1826–1893 byl postaven na místě kamenného kostela na místě starého kostela). Narození Krista 360. Přímluvný kostel, který biskup Theophan vysvětil v roce 1861 na svátek Proměnění Páně, však není v široce dostupných pramenech zmíněn. Mezitím slova biskupa Theophana adresovaná shromážděným odhalují závoj dějin: nebyla to nová budova, která byla vysvěcena, ale zrekonstruovaná. "Máte dvě slavnosti: jednu společnou pro nás všechny - vzpomínku na slavné Proměnění Páně; druhou - vaše zvláštní - je zasvěcení vašeho chrámu. A to je velké jako záležitost zvláštní Boží přízně vůči nám, a ta není bezvýznamná, jako záležitost zvláštní lidské zbožnosti a dobrodiní. Tímto způsobem – renovace a 3 chrámu proměnění slavme Pán3." Kázání sv. Teofana tak slouží jako zdroj dalších faktů o historii tambovské diecéze. Provincie Tambov byla hustě osídlena sektáři, mezi nimiž vynikali zejména Molokané, kteří v jejich sektě dávali vzniknout různým názorům a trendům. V roce 1872 získal donský smysl neboli evangeličtí křesťané nezávislost, jejímž jedním z center byla obec Rybnoje, okres Morshansky. Třikrát ve své historii obec změnila svůj název: Ilyinskoye, Sysoevo; tehdy se Starému Sysoevo říkalo Rybný. V první zmínce o obci v listinách ze 17. stol. je zde dřevěný kostel a k němu připojen hřbitov, 242 dvorů, mužské obyvatelstvo 644 osob. Svatý Theophan, který identifikoval ohniska možného vzniku a šíření sektářství v tambovské diecézi, navštívil také vesnici Rybnoye, kde vysvětil nový kamenný kostel ve jménu Jana Teologa, postavený na náklady farního statkáře, štábního kapitána A.A. Kolobov - jeden z členů zbožné rodiny Tambovů, se kterými se Eminence sblížila a dopisovala si. V kázání proneseném po vysvěcení 362 nazval biskup Theophan stavbu chrámu „největší a nejrozsáhlejší“ 363 ze všech výhod a odhalil shromážděným mnoho různých účelů chrámu pro farníky. Tato část kázání se vyznačuje hloubkou obsahu a vysokou uměleckou formou, která pomáhá vnímat důležité sémantické akcenty. "Chrám je útočištěm pro cizince a dokonce i samotné nebe. Jsme tuláci a cizinci na zemi. Naše vlast je v nebi. Při hledání této vlasti bychom se neměli stýkat s ničím pozemským, ale jako tuláci klidně procházet všemi příjemnými místy, které cestou potkáváme, a mít na paměti jediné - co nejdříve spatřit naši vlast." 364 Biskup Theophan si všimne, jak těžké je udržet si v sobě takovou náladu, protože „nebeské předměty se tlačí do naší duše, zaměstnávají naši pozornost, uchvacují naše srdce a dávají nám zapomenout, že na zemi nebudeme navždy,“ ptá se biskup Theophan shromážděných posluchačů: „Kam se obrátit a kde najít odpočinek a posilu? Existuje pouze jedna odpověď: "Jděte do chrámů Božích. Pro nebeské poutníky jsou tato duchovní útočiště rozptýlena po celé zemi." 365. V kostele v sobě křesťan "zahřívá oslabený soucit se svou nebeskou vlastí, jejíž obrazy se zde všude objevují před jeho očima. Neboť chrám je stínem nebes, když se podíváte na jeho složení, na činy v něm prováděné a na obrazy, které ho naplňují. Můžeme říci, že je tím pravým nebem na zemi, do kterého se Pán uráčí přebývat" a s Ním6 našich svatých 6 stráží. Několik dochovaných dokumentů o osudu vesnice Rybnoye a jejích obyvatel svědčí o síle kázání a modlitby pravého reverenda Theofana, že jeho požehnání se stalo spolehlivým strážcem a zbraní v duchovním boji. Molokanská nadvláda nezabránila tomu, aby se v Rybném narodili a vyrostli dva pravoslavní kněží, kteří prošli represemi 20. století. Jde o kněze Alexandra Grigorijeviče Ternova (1874 - po 1931) a Konstantina Grigorijeviče Kazanského (1888 - po 1934). V polovině léta 1863 začal biskup připravovat své stádo na odloučení. V den poslední bohoslužby pronesl biskup Theophan slovo na rozloučenou, skutečně apoštolského ducha a obsahu, k odcházejícímu stádu 367. „Hle, moje poslední služba s tebou je dokončena a své poslední slovo se obracím k tobě. Netěšil jsem se z tvé lásky dlouho, ale za to také děkuji Pánu a tvé laskavosti - za ty krátké dny, kdy jsi nás svedl dohromady celou mou pokojnou, zkroucenou jednotku našeho Boha. duše takovým způsobem, že by člověk ani netoužil po oddělení, ale protože se zalíbilo stejnému Pánu vložit to do srdcí těch, v jejichž rukou je tato spousta změn, pak se člověk musí samolibě podřídit Božím nařízením, protože to znamená vhodit svůj osud do rukou Boha – nejbezpečnějšího úložiště a nejmocnějšího nositele.“ Tak se tambovské období arcipastorační služby biskupa Theophana stalo důležitou etapou v historii formování jeho homiletického dědictví. Slova určená tambovskému stádu zaujímají ústřední místo v systému kázání svatého Theofana, obsahují faktický materiál pro znovuvytvoření duchovního kontextu jejich psaní a umožňují sledovat vývoj problematického a tematického obsahu jeho homiletiky. Správnému ctihodnému kazateli se podařilo organicky sjednotit a promítnout do svého arcipastýřského slova veškerou rozmanitost diecézního života – osvětu, boj proti sektářství, vzestup veřejného školství, poradenství, stavbu chrámů, dobročinnost. Světec, který patřil „s péčí a prací“ a „i celým svým životem“ svému stádu, od nich vyžadoval „poslušnost na slovo“, s níž se o své stádo staral s takovou péčí a péčí. Teorie těžké askeze, kterou světec naučil z děl svatých otců starověkého východu, převedená do osobního sebezapření, se kreativně odrážela v kázáních tambovského období, obohacených o nové techniky a příklady. Ideový a tematický obsah kázání se v této době znatelně rozšířil a obohatil. Slova určená posluchačům jsou prodchnuta dobrou znalostí reálií dnešního církevního a veřejného života tambovského světce, což dodává slovům ještě větší aktuálnost. V ruské homiletice byl zaznamenán i nový fenomén – série kázání určených dětem. "Dětská homiletika" sv. Feofana je názorným příkladem jeho schopnosti zohlednit úroveň duchovního rozvoje posluchačů - dovednost, která se projevila v době rektora na Oloneckém teologickém semináři a bude se dále rozvíjet. § 3. „Slova k vladimirskému stádu Jeho Milosti Theophana“ jako památník duchovní literatury července 1863 následovalo nejvyšší schválení zprávy Svatého synodu „o jmenování tambovského biskupa Feofana na biskupské uprázdněné místo, které se otevřelo ve vladimirské diecézi“. V synodální zprávě byl biskup Theophan představen jako muž, který „svou službou získal zkušenosti“ pro řízení rozsáhlé vladimirské diecéze 370. Starobylá vladimirská diecéze, stejně jako Tambov, byla jednou z největších a nejhustěji osídlených v Rusku. Zpráva vladimirské konzistoře za rok 1864 poskytuje údaje, že v diecézi bylo 1 254 960 pravoslavných křesťanů obojího pohlaví; bylo 20 mužských klášterů, 8 ženských; mniši - 467 mužů a 659 žen; pravoslavné katedrály, kostely a kaple – 1220; v celé diecézi je 270 farních škol, ve kterých studovalo 2970 chlapců a 322 dívek. Přitom počet schizmatiků a sektářů různého druhu byl 9057 osob 371. Tři roky služby biskupa Theophana u Vladimírského stolce se vyznačovaly ještě větší rozmanitostí identifikovaných úkolů než v Tambově a jejich úspěšným řešením. Jako horlivý pastýř a učitel víry viděl Pravý reverend svůj hlavní účel v kázání Slova Božího. Začal kázat od samého začátku své nové služby, přestože neměl čas zvyknout si na nové okolnosti svého života. "Ještě jsem se tu s nikým nekamarádil. V Tambově to bylo nějak jednodušší. Lidé se tu zdají být milí... ale stále nemohu nic říct s jistotou. Jen se diví... Od mého příjezdu se nikdy neobešla jediná bohoslužba bez kázání... a oni poslouchají...," napsal St. Feofan Vere Alekseevna Kolobova, obyvatelce města The3e273 of na jeho adresy. stádo zařazené do prvního knižního vydání „Slova k vladimirskému stádu pravého reverenda Theophana“ svědčí o horlivém přístupu ke spáse jemu svěřených dětí, které se pravý reverend snažil vzdělávat za všech vnějších okolností života. Později stejnému adresátovi V. A. Kolobovi, biskupovi. Feofan napsal 19. února 1864: "Už jsme si vyslechli kázání a já nějak ztrácím touhu. Zase budu mlčet... nebo mi pomoz Bůh... Pro běda... nebudu-li kázat dobrou zprávu" 374 . Je zřejmé, že budoucího světce stále více zatěžovala heterogenita velkých záležitostí a úkolů, které bylo nutné řešit v praktické rovině, často na úkor kontemplace duše. Vladimirská kazatelna se měla pro velkého kazatele stát jakýmsi přechodem od umění řeči k umění mlčet, od aktivní aktivní služby ke kontemplativnímu ústraní. Postupně si Vladimírští na kázání svého arcipastýře zvykli a on je začal vnímat jako své vlastní stádo. V dopise Jeremiáši Solovjovovi svatý Feofan napsal: "A v diecézi, pokud máte čas sedět u kázání, pak se to zdá příliš." "A lidé z Vladimiru si na to tak zvykli, že - já jsem asi dva měsíce nemluvil - cestoval jsem po diecézi a byl líný - a už začali bzučet." Během bohoslužby biskupa Theophana u Vladimirského stolce byla významně vyzdobena majestátní katedrála Nanebevzetí ve městě Vladimir; byl obnoven starobylý kostel Narození P. Marie; Na počest Narození Krista u biskupa byl postaven krásný teplý kostelík, neboli tzv. Křížový kostel. Přísně vzato se jednalo o velkou přestavbu kostela, doba jeho původní výstavby není známa; soudě podle architektury byl postaven nejdříve v 17. století. místo ještě staršího, dřevěného. V létě 1864 biskup Theophan informoval Jeho Eminenci Jeremiáše (Solovjeva): "Letošní rok je pro mě rušný a není tu nic k vidění. Příští rok budou dokončeny dva kostely - královský - na hrobě svatého Alexandra Něvského a naše křížová výprava, organizovaná se skrovnými sbírkami. Vladimir je slavný, ale v zimě slouží báječná zima, nikde není kocour. 3–4 měsíce po zbytek času se bohoslužba koná na chodbě mezi zvonicí a katedrálou „S diecézí jsem velmi spokojený, jak duchovní, tak lidé... Ale stále o nich vím málo“ 376. Vysvěcení chrámu biskupem Feofanem se uskutečnilo počátkem února 1866. „Vladimir Diecézní věstník“ při této slavnostní příležitosti napsal: „Náš klášter Narození Páně, za starých časů považovaný za první v seznamu velkoruských klášterů, nyní přijímá svou bývalou nádheru. Jak víte, prostřednictvím štědrosti Císaře Panny Marie Narození Panny Marie byly nalezeny a odpočinuty ostatky sv., je restaurován do své původní podoby blahoslaveného velkovévody Alexandra Něvského a péčí našich arcipastorů byl uveden do skutečně nádherné podoby další klášterní kostel Narození Krista s kaplí na počest Iveronovy ikony Matky Boží, postavený v roce 1791.“ 377. A opět: "Dlouho potřebovalo naše město prostorný, teplý kostel a nyní jej, díky Bohu, má. Kostel Narození Krista je postaven jednoduše, bez zvláštních ozdob, ale jeho krása, výška půdorysu a umění nenechávají mnoho přání. Co je zvláště cenné, je to, že sv. Oltář je ve vztahu k přítomným uspořádán tak proporčně, že ho všichni vidí již od samotného vchodu do kostela. Obecně je kostel strukturován tak elegantně, otevřeně a prostorně, že už jen svým vzhledem vybízí k tomu, aby se v něm člověk upřímně modlil. Po posvícení, během sýrového týdne a zvláště při nešporách prvního týdne Velkého půstu jsme v něm pokaždé viděli nejméně dva tisíce poutníků, kteří se nejen ze zvědavosti, ale právě pro jeho nádheru chystali ve svaté a velké dny modlit.“378 Stavby, opravy a výzdoba kostelů v celé vladimirské diecézi vzrostly. Vladimír Diecézní věstník uvedl, že v roce 1864 bylo od různých dobrodinců darováno více než 66 tisíc rublů ve prospěch klášterů a kostelů. ser. 379 Péče o zvelebení kostelů je důležitou součástí pastorační služby; kostely, jak opakoval biskup Theophan, jsou „jako kámen uprostřed moře, o nějž bijí vlny, ale on stojí; aneb jaká pevná budova, kolem níž ve větrné bouři je vzduch ve zmatku, ale stojí nehybně“ 380. V publikované podobě se dochovalo 138 kázání biskupa Feofana v kostelech vladimirské diecéze. Biskup Theophan ve své homilii při vstupu do stáda, pronesené 3. září 1863, zvláště zdůraznil starobylost vladimirské země, „velikou práci, kterou podnikla ve službě Pánu, a ještě více se na ni vylévaly velké Boží dary při oslavě jejích svatých, v neporušitelných relikviích a zázračných81 ikonách Boha“38. Novou diecézi přirovnal k „ráji milosti“ 382. Biskup Theophan označil zachování míru a lásky v diecézi za „nejdůležitější a nejnutnější“ 383: „Tolerujme se navzájem, respektujme důstojnost v každém – lidském i navíc křesťanském a buďme shovívaví k slabostem“ 384. Jen tak je podle biskupa Theophana možné „vylévat svou vůli více do jaké vůle Pána“ 385. Druhé pravidlo se nazývá: „natáhněte se s horlivostí napřed podle našich sil“ 386, ale zároveň si pamatujte na slovo apoštola: „Stůj, zůstaň nehybný“ 387. Uváděl příklad žebříku jako prostředku k dosažení dokonalosti, připomněl, že na jedné straně by se mělo „na jedné straně stát pevně“ při snaze38 o změnu v čemkoli,8 na druhé straně „následujte královskou cestu naznačenou svatou pravoslavnou církví, která je sloupem a základem pravdy“ 389. Jedno z prvních kázání adresovaných vladimirskému stádu pronesl biskup Theophan 8. září 1863 na Narození Panny Marie Bohorodice a věčné Panny Marie a u příležitosti narození následníka trůnu. Tématem kázání je význam spojení těchto událostí v jedné slavnosti: „Chcete-li, aby váš státní orgán a v něm královský trůn a následnictví trůnu byly neporazitelné, dbejte všemi možnými způsoby, aby sám stál pevně na základech, o nichž se říká, že brány pekelné ho nepřemohou“ 390. Jak relevantní je tato připomínka, připomenutí toho, že život po všedních dnech ukázal biskupa f. jako by se protrhla nějaká hráz“ 391: „Jako široká řeka k nám proudila západní nauka o dosud neslýchaných, duchu Kristovu odporujících řádech v rodinném, náboženském, politickém životě, které veřejně začaly zaznívat v projevech a číst v tisku“ 392. Biskup Theophan s výzvou nepřijímat cizí pravidla a zůstat věrný ruským tradicím připomněl příběh o soudcích Izraele ze Starého zákona, kteří byli až 12krát potrestáni, když se odchýlili od pravidel života přikázaných Bohem prostřednictvím Mojžíše. „Ať už se jedná o jakýkoli druh ústupu, všechno jako věc bojující proti Bohu není bezpečné“ 393. Výzva pastora, aby se vzpamatoval a nedovolil, aby se „naše pýcha stále více rozšiřovala“ 394 byla tak upřímná, tak naplněná láskou, že již o dva roky později biskup Feofan přiznal: „Lidé z Vladimíra předčili tambovský lid v poslušnosti pastýřskému slovu“ 395 . V dopise V.A. Kolobova 26. prosince 1865 hlásil: „Teď slyším ve městě, že na Silvestra už nebudou o půlnoci pít šampaňské, protože je za to Jeho Eminence loni ve svém kázání pokárala.“ 396. Ale duch lhostejnosti, kterého si všimli už v Tambově, zůstal jednou z hlavních překážek kázání. Ne nadarmo ho Vladimír biskup nepřestal odsuzovat a znovu oslovil farníky ohnivým, starostlivým slovem: "Proč se to stává, že například neposlouchají kázání? Myslí si: to kázání je pravdivé o víře a ctnosti. Ale kdo to neví! A odejdou. Proč jsou lidé tak chladní, nečtou ani duchovní knihy, protože tak nečtou? považovat předměty víry za známé » 397 Očití svědci vzpomínají, že bohoslužby biskupa Theophana byly vždy vykonávány „s mimořádnou vážností“ a byly doprovázeny andělským zpěvem sboru; pak biskup „řekl hluboce poučné učení“: „Nepřekvapuje, že to vše přitahovalo k biskupské bohoslužbě masy věřících, kteří byli pokaždé hluboce dojati. Alespoň nejednou jsem v duši musel porovnat dojem, který jsem prožíval, s dojmem, který zažívali vyslanci sv. Vladimíra v konstantinopolském chrámu. Nic jiného samozřejmě nedokáže vysvětlit ani velký boháč při čtení Matky. 5. týden Velkého půstu, i když samy o sobě nesmírně dojemné a poučné, ale obvykle navštěvované malým počtem věřících, jak jsem později musel pozorovat, během pobytu pravého reverenda Theophana ve Vladimíru bylo obtížné dostat se do toho kostela - katedrály nebo biskupa, navzdory jejich rozlehlosti, kde on sám vždy v tyto dny konal bohoslužby. Přitom si nelze nevšimnout, že jeho hlas, ač byl nesmírně příjemný, byl zároveň docela tichý, nicméně každé slovo bylo slyšet i z dálky: takové ticho vždy vládlo v chrámu“ 398. Kázání sv. Feofany během vladimirského období, stejně jako v období tambovském, se vyznačovalo zvláštním asketickým charakterem. A tak 24. listopadu 1863, 27. týden po Letnicích, 399 svatý Theophanes napsal o třech etapách, které jsou pro novica zvláště nutné: „projít třemi stupni, totiž: začít pokáním a pak přes boj s vášněmi vstoupit do říše čistoty“. Veškeré další kázání je založeno na výkladu z apoštolského čtení: buďte silní v Pánu a v moci jeho síly. Oblečte si plnou Boží zbroj, abyste se mohli postavit ďáblovým úkladům (Ef. 6:10–11) <...>. Jazyk popisující duchovní bitvu umožňuje sv. Theofanovi prezentovat asketismus pro zbožné laiky a nadšence duchovního osvícení v mimořádně stručné a srozumitelné formě. Abstinence a půst jsou hlavními zbraněmi pro boj s tělesnými vášněmi; „Práce, bdění, úklony, klid v pohybech a pořádek v činnostech“ pomáhají dovést boj proti tělesným vášním k dokonalosti. A pro boj s duchovními vášněmi je klíčem „pozornost neboli střízlivost a duchovní bdělost“. A konečně, neustálá modlitba vám umožňuje napravit to, co je „nad duší“ – ducha nebo „sílu zaměřenou na Boha a nebeské věci“. Na konci kázání podává svatý Feofan velmi expresivní a srozumitelný obraz extrémně bezstarostného a uvolněného válečníka v extrémně napjatém a důležitém okamžiku bitvy: „[Neopatrní křesťané] jsou jako válečník, který beze zbraně, svlečený a bez bot, chodí mezi nepřátele.“ Asketiku kázání svatého Feofana doplňovala hluboká teologická vize, kterou kazatel zprostředkoval posluchačům stejně originální jako asketické hodnoty. Například kázání při bohoslužbě předvečer Narození Krista 400 24. prosince 1863 je věnováno teologickému chápání proroctví a prototypů Narození Páně. Autor velmi zručně převypráví starozákonní proroctví, uspořádá je do jediné sémantické řady, což nám umožňuje hluboce si představit velikost vánočních svátků a výjimečný význam Vtělení. Světec zakončuje své kázání srovnáním starozákonních proroctví a evangelia jako mezi zrcadlem a tělem obrazu, který v sobě odráží: „Zrcadlo evangelia je proroctví, ale evangelium pro proroctví je tělem obrazu, který je v nich uvažován. – Jedno uvnitř druhého – dvojí identita! Člověk by mohl stále tušit, že je před ním obraz v zrcadle, ale v zrcadle je člověk stále podezírán, že je jeho obrazem v zrcadle? pak vzájemná korespondence jak obrazu, tak těla dává vzniknout neochvějnému přesvědčení o pravdivosti vidění.“ Na rozdíl od obyčejného zrcadla vám prorocké zrcadlo umožňuje představit si na hlubší úrovni, co zobrazuje. Morální závěr svátečního teologického kázání, založeného na exegezi, spočívá v odsouzení nevěry, která především brání duši vidět božské světlo: „Nevěra není způsobena nedostatkem síly ve slově, ale hrubostí a zatvrzelostí duší. – Jak tehdy, tak i dnes existuje jeden důvod pro nevěru nevěru. světlo Kristovo svítí!" Mezi asketickým a teologickým kázáním sv. Feofana však nebyl žádný rozpor. "Milujme křesťanská dogmata a omezujme jimi svou mysl a přikazujme mu, aby nemyslel jinak. "Milujme křesťanská pravidla života a svaž jimi svou vůli, nuti ji pokorně a trpělivě nést toto dobré jho <...>" 401. Biskup Theophan zdůraznil potřebu neformální víry a neformálního života v církvi. Svátost křtu pro něj není formálním vstupem do církve, ale v souladu s vírou starých křesťanů úplnou obnovou bytí v připravenosti horlivě žít podle Božích přikázání podle příkladu svatých. Slovy apoštola: „Čiňte pokání; a na jiném místě: čiňte pokání a věřte evangeliu a každý z vás se nechejte pokřtít ve jménu Ježíše Krista a přijměte dar Ducha svatého (Skutky 2:38). Čiňte pokání, věřte, přijměte milost prostřednictvím křtu se vzkřísí v pokání, svědomí je osvíceno Božím slovem, svoboda je posílena milostí, komunikace s Bohem je zprostředkována vírou v Pána Ježíše Krista, jediného Přímluvce Boha a člověka » 402. Vladimírova kázání nabývají spíše živého, empirického charakteru. V tradici patristické teologie tedy popisuje pokání jako vzkříšení duše, což bylo důležité zejména pro jeho současníky, kteří ne vždy dokázali rozlišit mezi církevním formalismem a pravou zbožností. Obviňující patos zazníval stále více v kázáních, v nichž byl učiněn hluboký a statečný pokus všemožně vzdorovat duchu tohoto světa. Biskup Theophan ve svém novoročním kázání na začátku roku 1864, které bylo svým žánrem povoláno hovořit o duchovní obnově a dokonalosti, biskup Theophan poznamenal: "Pro každý případ mě napadá, abych vás trochu varoval. Není divu, že se setkáte s lidmi, kteří posuzují novost jinak, a to, co je vlastně obnova, je považováno za chátrání, a co nám radí jako nové chátrání; odložit jako něco starého » 403. Biskup už dávno před revolucí pociťoval revoluční patos destrukce, pro kterou se jedním z hlavních objektů ukázala být pravoslavná církev a její základy. 8. března 1864 při kázání v den triumfu pravoslaví 404 ep. Feofan zdůraznil zvláštní důležitost jednomyslnosti a zvláštní odpovědnost za „rozdílnost názoru s křesťanským učením“, která spočívá na vzdělané třídě. Vzdělaná třída navíc není vynálezcem disentu, ale pouze přenosovým spojem mezi Západem, což je zjevně implikováno, a dalšími lidmi, kteří se ukáží jako náchylní k šíření lží. Podle dopisu „editorovi“ „Soulful Reading“ z roku 1895 od právního zástupce Mitrofana Rafailoviče Karjakina byly odhaleny další okolnosti týkající se doručení tohoto kázání. Na začátku kázání v katedrále města Vladimir někteří lidé v kostele uspořádali „úmyslnou demonstraci“ proti kazateli. Důvodem nelibosti je, že biskup Theophan vystoupil proti „plesové zábavě v prostorách šlechtického sněmu, která trvala dlouho po půlnoci na Velké pondělí“ 405. Je možné, že vladimirský biskup vyzval své farníky ke skutečné evangelické přísnosti, což by mohlo vyvolat pocit protestu, zejména mezi vysoce postavenou třídou. Horlivý kazatel se tak mohl nelíbit některým představitelům střední i vyšší vrstvy ruské společnosti, kteří stále více ustupovali od pravých zásad církevnosti a pravoslaví. Až do Nanebevstoupení Páně v roce 1864 oslovoval biskup Theophan vladimirské stádo s kázáními každý týden nebo ještě častěji. V létě si však udělala pauzu kvůli výletům po celé diecézi. V období od poloviny června do poloviny července 1864 pronesl biskup Theophan při průzkumu vladimirské diecéze také kázání v různých místních kostelích. Osm z nich bylo publikováno v roce 1869 v knižní sbírce „Slova k vladimirskému hejnu pravého reverenda Theophana“. 16. června v Sudogodské katedrále, v úterý v týdnu Všech svatých, promluvil biskup slovo o schizmaticích; 18. června pronesl kázání k těm, kteří se shromáždili v katedrále ve městě Murom; 19. června – v Murom Spasském klášteře; 26. června, v den oslav Tichvinské ikony Matky Boží, promluvil v klášteře Svatého jezera v okrese Gorochovskij; 27. června kázal v kostele vesnice Nižnij Landeh, okres Gorochovskij; 30. června promluvil biskup Feofan k těm, kteří se shromáždili v katedrále města Shuya; 3. července – v obci Ivanovo, okres Shuisky, na vysvěcení kostela Povýšení kříže; 10. července - v suzdalském klášteře ženských rouch, na svátek Složení ctihodného roucha našeho Pána Ježíše Krista v Moskvě a památku sv. Antonína Pečerského, Kyjev, náčelníka všech ruských mnichů. Nepřítomnost biskupa Theophana ve Vladimiru okamžitě zaznamenalo stádo, o kterém, jak jsme se zmínili výše, Pravý reverend napsal 10. srpna biskupu Jeremiášovi (Solovjevovi) 406. Koncem léta - začátkem podzimu se však uskutečnil další výlet po diecézi. 24. srpna kázal biskup Feofan v kostele v Gusevském závodě v Melenkovském okrese; 25. srpna – v katedrále Přímluvy P. Marie v Melenkách; 26. srpna pronesl projev v den korunovace nejzbožnějšího panovníka, císaře Alexandra Nikolajeviče, při otevírání a svěcení vodovodních potrubí ve městě Murom; 27. srpna jsem navštívil klášter Zvěstování Panny Marie třetí třídy v Muromu, založený v 50. letech 16. století. dekretem Ivana Hrozného na pohřebišti baptisty Muroma, prince. Constantine a jeho děti Michael a Theodore, kde pronesl slovo; 29. srpna, o Stětí hlavy Proroka, Předchůdce a Křtitele Páně, pronesl Jan kázání k bratřím z kláštera Vjaznikovského zvěstování; 30. srpna v Kazaňské katedrále ve městě Vjazniki zaznělo Slovo pravého reverenda v den přenesení ostatků sv. blahoslaveného velkoknížete Alexandra Něvského a jmenovce nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče; 31. srpna – kázání v kostele v obci. Mstera, Vjaznikovskij okres; 1. září bylo proneseno kázání v katedrále Narození Krista při návštěvě města Kovrov. Biskup Theophan při kázání osvítil stádo a vyzbrojil je teologickými znalostmi a informacemi z historie ruské pravoslavné církve; vysvětlil, že „starodávnou patristickou tradici obsahuje pravoslavná církev“ 407, že ještě před patriarchou Nikonem začali nezkušení opisovači kazit knihy: „Tato poškození obsažená v knihách byla všechna bez výjimky nová. Když byly později zrušeny a knihy byly vráceny ve stejné podobě, v jaké byly od pradávna, znamenalo to, že do nich bylo zavedeno něco nového, ale něco nového nebylo zavedeno do knih. Biskup Theophan oslovil posluchače patriarchální knihovny v Moskvě starým knihám a přesvědčivě argumentoval, že „máme staré knihy, ne schizmatiky, a staré otcovské tradice jsou také s námi, a ne s nimi“ 409. Neshody mezi schizmatiky jsou v rozporu s myšlenkou jednoty stáda Kristova, ani se nedějí, nekomunikují, ani nekomunikují s třemi nebo čtyřmi ve vesnici navzájem“ 410. Biskup Theophan takto dokázal, že schizmatici „nemají pravdu, žádné následování Krista, žádnou církev“ 411, vybudoval další logické spojení: „Spása bez milosti je nemožná; milost se neuděluje bez svátostí; svátosti se neopakují bez kněžství. Žádné kněžství, žádné svátosti; žádné svátosti, žádná milost12; neexistuje žádná svátost. konec kázání, že mezi schizmatiky „není pravda, ale jen lež a podvod“ 413, biskup Theophan oslovil shromážděné, aby neustupovali schizmatikům, „ale naopak, snažte se je získat na svou stranu, upřímně je přesvědčte, že upadli do lží a klamu a jsou na cestě zkázy, kvůli níž se drží klamu“ 414. V katedrále Murom mluvil biskup ve svém kázání o hlubokém Božím milosrdenství, které je důkazem zvláštního Božího vyvolení. Reverend viděl v Muromu ve srovnání s jinými městy hojnost tohoto milosrdenství, projevujícího se v daru „silných obránců, přímluvců a pomocníků, jejichž neporušitelné relikvie spočívají mezi vámi“ 415. Zároveň zdůraznil, že je třeba pamatovat: být vyvolen předpokládá vzbuzení žárlivosti a stažení se z nepodstatných záležitostí. "Když měl sv. prorok Mojžíš potřebu uklidnit Izrael nebo podráždit jeho horlivost pro dobré skutky, ukázal je ke svatostánku se slovy: hleďte, jakou svatyni v sobě nosíte. Stejné slovo přichází i k vám" 416. K napodobování by měly být dráždivé příklady sv. blahoslavený princ Petr a jeho žena Fevronia („To znamená, že je s ním spojen obraz manželského života, který vede k neporušitelnosti a věčnému oslavování“ 417), svatý vznešený princ Konstantin a jeho děti Michael a Fjodor („Toto je lekce pro vás, rodiče a děti. To znamená, že existuje obraz zájmena, který nejen nezasahuje18 do dokonalosti, ale vede k práci sa4). Biskup Theophan označil kontinuitu generací za důležitou podmínku pro zachování dobrých tradic: když jsme přijali chvályhodná pravidla od našich otců a dědů, musíme je ve stejné úplnosti předávat i našim dětem, aby později „měly co předat svým dětem a dětem dětí“ 419 . Na jasném příkladu z moderního hospodářského života, kdy se „v podnicích šíří duch společenství“ 420, biskup vyzval naslouchající, aby vytvořili „jedno nedělitelné společenství při zachování křesťanství – a nikdo by to neměl považovat za svou věc“ 421. Biskup Feofan při návštěvě Spasského kláštera města Murom to přirovnal k „krupobití na vrcholu hory“ 422. Vzhledem k tomu, že je klášter blízko světskému životu, přímo ve městě, je otevřen různým pokušením. Ale „blízkost pokušení,“ oslovil biskup Theophan mnišské bratry, „nás vyzývá a zavazuje k odvaze v boji a nemůže v žádném případě sloužit jako omluva pro někoho, kdo skrze sebeuspokojení podlehne pokušením“ 423. A zde, ve Spasském klášteře, vzbuzuje řeholníky v kostele v diecézi biskup oslovil posluchače: "Klášter blízko světa je světlem světa. Jste město postavené na vrcholu hory, kterou nelze skrýt. Jste lampou, která má být na svícnu, aby svítila všem, kdo jsou v chrámu světa" 424. Výlet po diecézi dal biskupu Theophanovi představu o rozsahu šíření schizmatu. Když se proto rektor Vladimírského teologického semináře Archimandrita Alexij (Novoselov) (10. 5. 1860 - 17. 1. 1867) obrátil na seminární radu s návrhem vést lekce o schizmatu nejen na misijním oddělení, ale i šířeji - pro všechny studenty vyššího oddělení, a byl biskupem schválen425. Sv. Theofan vždy hájil význam a roli pravoslavného kázání v životě církve a státu. Když 6. dubna 1864 posvátný synod rozeslal diecézním biskupům tajný okružní výnos o schizmatické otázce, počet příjemců, kromě biskupů z Orenburgu, Podolska, Polotska, Pskova, Penzy a Tobolska, byl i Theophan, biskup vladimirský. O tři měsíce později, 28. června 1864, byl jeho názor - jako jistě zasluhující největší pozornost - předán Filaretu, metropolitovi moskevskému, v důvěrném dopise soudruhem vrchním prokurátorem synodu princem. S. N. Urusov. Výňatek z jím zpracovaných zpráv uvádí: „Názor vladimirského biskupa Počátky a podmínky jednoty víry nelze dále rozšiřovat, lze pouze zlepšovat opatření pro úspěšné fungování zásad jednoty víry. V tomto případě se považuje za užitečné: a) úplně zrušit rakouské falešné kněžství všech stupňů - což je pro ministerstvo snadno možné; b) dát prostor pravoslavnému kázání mezi schizmatiky, protože existuje schizmatická propaganda, ale pravoslavné kázání podléhá všem překážkám, a c) postavit schizmatiky do poněkud trapné pozice vůči souvěrcům a zvláště pravoslavným křesťanům, aby po přechodu od vnějšího schizmatu měli pocit, že přecházejí k něčemu lepšímu. Pokud jde o sňatek schizmatiků v pravoslavné církvi, neměl by být žádný dotaz. O svatých svátostech se učí pouze děti církve“ 426. Slovo biskupa Theophana adresované vladimirskému hejnu mělo moc bezpodmínečného vlivu. Biskup Theophan považoval kázání za skvělý prostředek, jak přivést lidi ke skutečně křesťanskému životu, formuloval pro sebe důležitou zásadu homiletiky: „Kázání sv. apoštolů a v jejich stopách všech kazatelů evangelia spočívalo v prostém, bez spekulací, předkládání pravdy“ 427 . Zvláštní zájem svatého Theofana byl zaměřen na zlepšení vzdělání v teologických vzdělávacích institucích a farních školách. Pod ním byla dokončena stavba koleje pro studenty Vladimírského semináře. V únoru 1865 byla ve Vladimiru, s požehnáním biskupa Feofana a za jeho aktivní účasti, otevřena škola pro děvčata z kléru. Světec o tom v jednom ze svých dopisů napsal: "U nás je všechno v pořádku. Byla otevřena dívčí škola, vysvěcen kostel a moje krásky jsou v blahu. A šéfová, jaký zázrak!.. Jak vše zvládá obratně, chytře, mateřsky, ekonomicky. Nemohu být šťastnější. Krásky od 20 let a jak jsou teď na ně zvyklé, byly na ně poprvé zvyklé." 428. S dívčí školou se v homiletice pojí tak vzácný jev, jakým jsou kázání určená desetiletým dětem. První kázání bylo proneseno při vysvěcení chrámu a při otevření školy. Vyznačuje se jednoduchostí formy, jasností závěrů a přístupností pro děti k porozumění řečovým vzorcům. Biskup od prvních slov nastínil dva hlavní úkoly žáků a poukázal na dva světy uspořádané pod jednou střechou školní budovy: „Dole budeš studovat a tady tě přivedou k modlitbě k Bohu“ 429. Každá věta kázání stručně a přímo vede pozornost mladého posluchače, jakoby po krocích, k pochopení pravdy: místo pro tebe vyžaduje Boží svatost této svatosti. Dalším krokem je vysvětlení svátosti posvěcení chrámu, která se právě uskutečnila: „Od této chvíle je to dům Boží a Pán zde začal přebývat se svou zvláštní přízní“ 430. A znovu, Pravý Ctihodný Pastýř připomíná dětem chování v Božím chrámu – vzdělávat s láskou, ale pevně. A dále v kázání, převyprávějícím evangelijní příběh o setkání Spasitele s dětmi, staví most mezi tehdy a nyní: „Ale stejně jako tehdy, tak i nyní je stále stejný. A miluje děti stejně jako tehdy. A on tě miluje" 431. Biskup Theophan věnoval druhou část svého projevu Nejsvětější Bohorodice a svátku Jejího vstupu do chrámu: „Vaším patronátním svátkem bude Vstup do chrámu Nejsvětější Bohorodice. Tento chrám zasvěcujeme Matce Boží a vás spolu s chrámem svěřujeme do Její ochrany a přímluvy“ 432. Zde je zachován důraz i na to, aby velká událost, které je chrám zasvěcen, neztratila na významu pro děti stojící před kazatelem, že Matka Boží přijde do tohoto chrámu a pomůže modlícím se, proto se snažte, aby zde ochotné, modlící se Boží děti pomáhaly. stůj zde uctivě a modli se s nadějí, že budeš vyslyšen“ 433. Třetí část kázání obsahuje instrukce o kajícné modlitbě k Pánu a Matce Boží: „Takovou modlitbou potěšíte Pána a Matku Boží a oni brzy vyslyší vaši modlitbu a vyplní vaši modlitbu“ 434. Biskup Theophan zakončil své kázání k dětem výzvou, aby splnily pokyny, které slyšely, s výzvou, aby si pamatovaly, že Pán, oni vidí a Matku Boží slyší. Týden po otevření školy a vysvěcení chrámu tam biskup Theophan sloužil liturgii a sám udílel svatá tajemství studentům. Po přijímání k nim promluvil kázáním. Slovo pravého reverenda Theophana, biskupa vladimirského a suzdalského, pronesené 21. února 1865 v kostele školy pro děvčata duchovenstva při přijímání svatých tajemství, je dalším příkladem dětského kázání ve světcově homiletickém dědictví. Stejně jako v prvním kázání reverend vkládá hluboké myšlenky o svátosti svatého přijímání do stručných a jasně strukturovaných syntaktických struktur, které dítě snadno vnímá. Ve „Slovu o přijímání svatých tajemství“ 435 je božská výška toho, co bylo vykonáno, a jednota účastníků s Bohem vyjádřena v přesných obrazech přístupných dětskému chápání. Přijímání Těla a Krve Bohočlověka svatému Theofanovi srovnává se slyšením mnoha jedním slovem, které každý z posluchačů vnímá v naprosté úplnosti 436. Na konci kázání je přísný příkaz pamatovat si tento den. Od otevření školy neuplynulo ani šest měsíců a od malých žáků, kteří byli odvezeni přímo z vesnic, téměř bez školení a sotva uměli číst, se dalo očekávat jen málo; Mezitím, 12. července 1865, provedl biskup Feofan první zkoušku za přítomnosti všech členů školní rady a mentorů. Poznámku o této události zaslal do redakce Vladimírského diecézního věstníku M. I. Cheraskov. "Musíme říci, že naši duchovní žáci daleko předčili očekávání a naděje, které jsme do nich vkládali. Lze dokonce litovat, proč zkouška, která se ve škole nedávno konala, nebyla veřejná a proč se spolu s námi všemi nemohli radovat z rychlých úspěchů mladé náboženské instituce i lidé sekulárního postavení" 437. Správný reverend Theophan věnoval škole mnoho úsilí, staral se o ni jako o své duchovní dítě, často ji navštěvoval, mazlil se se žáky jako s vlastními dcerami a poté, co odešel z Vladimíra na odpočinek Vyšenského, si s nimi dopisoval a sledoval jejich osud. První promoce se konala v roce 1870. Osudy 24 žáků se vyvíjely jinak. Ale přikázání, které je učili v prvních letech sv., zůstalo všem společné. Theophan, samotář Vyšenského: "Zvykněte si vždy žít v bázni Boží a v úctě. Především si zvykněte na modlitbu. Naučíte-li se dobře modlit, pak k vám modlitba přitáhne všechno dobré, nejen když jste zde, ale po celý váš život."438 Biskup Theophan dbal na to, „aby neustávalo upřímné kázání, aby se bohoslužba konala podle řádu a pro poučení, aby ikonomalba byla zdravá a svatá, aby zpěv byl střízlivý, jednoduchý a uctivý“ 439. Kněz vladimirské diecéze Alexy Orlov, v těch letech starší seminarista, zanechal své vzpomínky na službu biskupa Theophana: „Během slavení liturgie a kázání v něm jasně a jasně zazářila svatost, andělství a pomazání slova.“ 440. Pamětník citoval incident, který se odehrál v kat. Z množství lidí se zvedl nepředstavitelný hluk a křik; policie nemohla nic dělat. Jakmile však Jeho Eminence Theophan prostřednictvím arciděkanu sdělil, že by se měli všichni uklidnit a stát uctivě, byl okamžitě obnoven pořádek a ticho. Během péče o vladimirskou diecézi biskup Theophan zopakoval mnohé z již existujících zkušeností ze své služby u Tambovského stolce. Biskup založil zejména Vladimírský diecézní věstník. Od začátku jejich vydávání v lednu 1865 do odchodu biskupa Feofana ze státu (17. července 1866) vyšlo 39 čísel. Neoficiální část publikace obsahovala mnoho materiálů svědčících o horlivé péči biskupa Theophana o jemu svěřené stádo. Byla publikována kázání nejen samotného biskupa, ale také „to nejlepší z učení a rozhovorů vladimirského duchovenstva, přizpůsobené zejména chápání prostého lidu, a pokusy s jednoduchými návody pro různé životní příležitosti, jakož i naznačení témat, o kterých je třeba o svátcích, nedělích a půstech nabízet lidem poučení, v závislosti na jejich místních morálních neduzích a způsobech vyučování nejúspěšnějším duchovním z farnosti a nejúspěšnějším způsobům učení mezi duchovními; pravdy víry a mravů“ 441. Jako vynikající kazatel, který plně ovládl umění homiletiky, inspiroval biskup Theophan mladé kněze, aby kázali častěji. Na své první kroky v této oblasti zavzpomínal v dopise V.A. Kolobova v Tambově: "Máme všechny potíže s poplatky za psaní. Pamatujte, že jsem zpočátku řekl málo... právě proto, že jsem si myslel: napsat kázání je totéž jako skládat knihu. To si myslíme všichni. Jeho Eminence Seraphim mi pak řekl: proč tak dlouho přemýšlet?... posadil se a napsal to na jeden zátah. Nevěřil jsem, že to bylo možné udělat. kázání... Přišel jsem z celonočního hlídání a, dobře, napsal jsem, co bych napsal... Zdá se, že to bylo kázání o lásce Boží Během mše začal mluvit nesměle... Nic... se z toho nedostalo to samé potřetí, a tak to šlo A všechna kázání, která jsou „slova po téhle noci 3 bdění psali...“ 442 V dílech svatého Feofana však v určitém okamžiku došlo ke zlomu – postupně během pobytu na Tambovském jezírku a ještě více během pobytu na Vladimírském jezeře začal svatý Theofan kázat stále improvizovaněji a promýšlet jen tu nejobecnější myšlenku. Jeden z jeho dopisovatelů, V. A. Jordan 443 St. Feofan napsal: "Zvláštností mých kázání je, že nejsou komponovaná. Obvykle se to stalo večer, po celonočním bdění, vypil jsem sklenici čaje, přečetl zítřejší evangelium, pak apoštola, a jakákoliv myšlenka přišla a zaujala mou pozornost a srdce, možná už tam byla zabudována hodina a půl. dvě, a kázání je hotové, můžete si ho přečíst ráno a trochu doladit Někdy je námět dán vnějšími okolnostmi, jako se to stalo při návštěvách klášterů, ale inscenace je stále stejná“ 444. Jak velká byla pastorační péče biskupa Theophana o jemu svěřenou vladimirskou diecézi, dokládá jeho dopis rektorovi Moskevské teologické akademie A.V. Gorského, napsaný měsíc před odjezdem do Vyši, 23. června 1866. Dopis se týká „nečinného učitelského místa“ ve vladimirském semináři, o které byla již dříve zaslána žádost Moskevské akademii, ale našel se kandidát, „velmi důvěryhodný“. Biskup Theophan napsal: "Proč se na vás obracím s tou nejpokornější prosbou, abyste do této funkce nejmenovali žádného z akademiků, když ještě nikdo nebyl jmenován, a aby na jeho návrh odpověděla rada semináře příkazem najít učitele z řad svých studentů, kteří kurz dokončili. S touto žádostí vás obtěžuji sám, protože posílat znovu představu o tom přes seminární radu by už nezabralo mnoho dní mého pobytu v semináři. je žádoucí, aby se o této záležitosti rozhodlo přede mnou, utěšte mě tím, že vyhovím této žádosti, a v žádném případě mě nedávejte do potíží s oznámením vašeho rozhodnutí v této záležitosti.“ 445. Pozoruhodné je, že z iniciativy vládnoucího biskupa Vladimír Diecézní věstník zveřejnil „Hodnostní seznam studentů všech kateder vladimirského teologického semináře, sestavený po červencových testech akademického roku 1864/1865“ 446. Protože zveřejnění těchto údajů vyvolalo rozporuplné reakce, bylo vysvětleno, že se jedná o „jedno z nejpříhodnějších, vzhledem k tomuto pedagogickému opatření“. jistě znamená pro otce sledovat pokroky svých dětí Je známo, že v jeho domovině se otevírá nejširší prostor pro ctižádostivost studenta zde se o prázdninách stává téměř každý žák předmětem všeobecné pozornosti nejen svých příbuzných, ale i celé vesnice - každého zajímají jeho úspěchy a rolníci často, jakmile má Popovič čas na příchod do školy, začnou ladit do školy přiměl některé otce a vychovatele, aby pozorněji a vážněji sledovali pokrok a chování studentů semináře. Je přece divné předpokládat, že celou povinností otce při výchově syna je nějak ho připravit do školy a pak ho tam vzít, zajistit mu jídlo a tak dále. Po úřadech přece nelze požadovat, aby mohly plně nahradit otce. Ne, otcova pozornost a péče musí seminaristu neustále doprovázet. Otcové ať se bez váhání vyptávají na své děti u mentorů a úřadů – to je jejich povinnost a odpovědnost, ať si je diecéze jistá, že ji úřady semináře vyhlášením seznamů vyzývají ke vzájemné pomoci při výchově seminaristů“ 447. Biskup Feofan tak přistoupil k otázce pravoslavného školství v diecézi, k otázkám výchovy, osvěty a duchovního růstu svého stáda skutečně mnohostranně, ze všech stran. V dopise ze 4. června 1865 biskup Ignatius (Brianchaninov), v reakci na již vyslovené přání biskupa Feofana odejít do pustiny, správně poznamenal: "Vaše stádo používá vaše hojná poučná slova a příklad. Jestliže vás Boží Prozřetelnost nechala postavit na svícen, proč to nechat bez Božího povolání? svou kazatelnu pokojně odejdete do své cely – na práh věčnosti, když zůstanete ve své cele, nebudete rušeni myšlenkou na buněčná pokušení, že tato pokušení následovala varování vůle a pokynů Božích“ 448. 12. března 1866, v den svého Anděla, na památku mnicha Theophana ze Sigrian, biskup Theophan předložil Svatému synodu žádost o odchod do důchodu s právem zůstat v poustevně Vyšenskaja tambovské diecéze. 28. července téhož roku se hejno Vladimíra rozloučilo se svým arcipastýřem. V tento den slavil biskup Theophan poslední liturgii v kostele Narození v biskupském domě. Pak nastoupil do cestovního kočáru a odjel do kláštera Vyšenskaja - do ústraní. Badatelé obvykle věnují pozornost radikální změně v životě svatého Theofana, ale je třeba poznamenat samozřejmý fakt. Rozloučení se svatým Theophanem jako vládnoucím arcipastýřem bylo zároveň rozloučením s jeho kazatelským uměním, které od té doby přešlo v novou kvalitu - kázání prostřednictvím psaného přeloženého patristického textu nebo vlastního epištolního povznesení. V „Vladimir zemském věstníku“ bylo uvedeno: „Během své krátkodobé správy vladimirského stáda (pouze 3 roky) po sobě jeho Milost biskup Theophan zanechal mnoho památek – neúnavné bohoslužby v chrámu a kázání slova Božího, vytvoření velkolepého chrámu, dobročinnost pro sirotky, zřízení školy pro dívky jeho pravoslavného bratra ve vladimirském duchovenstvu. osada Mstera, kde panuje schizma, a s ním i ženská škola a mnoho dalšího...“449. Několik dní před tímto klíčovým dnem, 24. července, svatý Theophan ve svém kázání na rozloučenou 450 varoval své posluchače před "falešnými učeními..., která podkopávají základy víry": "Pro Pána mějte se na pozoru před tímto učením. Existuje kámen, kterým se zkouší zlato. Nechť je pro vás svatý zkušební kámen učení z dávných časů." Křesťanské kázání se pro Pravého reverenda stává hlavním nástrojem hlásání pravdy Církve. Sv. Feofan ve skutečnosti těmito, téměř posledními slovy svého kázání, ukázal obrovskou roli, kterou věnoval církevnímu kázání. Ústup svatého Theofana do ústraní umožnil přenést jeho kazatelský dar na nejvyšší úroveň duchovně prožitkového chápání Božských pravd. Přechod budoucího samotáře z aktivního života do kontemplativního nebyl náhodný a spontánní. V letech sv. Teofana u Vladimírského stolce se tak asketická složka v obsahu jeho kázání znatelně zvyšuje. Jazyk kázání se stává stručnějším a srozumitelnějším, přičemž si zachovává živou představivost, která je vlastní podobenství evangelia. Během tohoto období dosahuje kazatel vrcholu homiletického mistrovství v kombinaci s jednoduchostí a hloubkou v odhalování božských pravd. Charakteristickými rysy Vladimírových kázání je odvaha v odhalování společenských neřestí a svoboda myšlení, zachování věrnosti tradici s jejím živým tvůrčím rozvojem. Pravý reverend věnuje zvláštní pozornost vymýcení církevního schizmatu a pokračuje v boji proti němu, který začal na katedře Tambov kázáním a administrativními opatřeními, aby byly lekce o schizmatu zařazeny do osnov seminářů. Vliv světcova slova na stádo se podle svědectví jeho Eminence znatelně zvyšuje. To naznačuje, že kazatelský talent světce dosáhl v tomto období vrcholu svého rozvoje. „Dětská homiletika“ se stále rozvíjí. Pastor-kazatel a učitel řeší jediný úkol, kvůli kterému vykonává svou službu - spásu jemu svěřených duchovních dětí. U Vladimírského stolce světec dosahuje vnitřní svobody v umění homiletiky, o čemž svědčí jeho přechod od předem psaných a pečlivě připravených kázání k improvizaci neboli improvizaci, jakožto nejvyšší formě rozvoje kázání. § 4. Homiletika a misie: jednotný přístup v arcipastýrské službě sv. Feofany Svatý Theofan dostal během své služby na katedře Tambov a Vladimir jedinečnou příležitost nejen věnovat se vlastnímu kázání, ale také vytvořit kazatelskou a misijní „školu“. K vytvoření takové „školy“ byl připraven jak roky studia a administrativní a pedagogické služby v náboženských vzdělávacích institucích, tak poslušností na křesťanském Východě. Jako student vstřebával nejlepší homiletické příklady a kazatelské umění studoval teoreticky i prakticky. Jako učitel a ředitel teologických škol měl příležitost zvláště podporovat a rozvíjet předmět homiletiky a všemožně povzbuzovat nejlepší studenty ke kázání Božího slova. Služba na křesťanském východě se otevřela, než sv. Feofan přinesl nové aspekty: viděl profesionální kazatele – hierokýriky – a uvědomil si jedinečné možnosti živého profesionálního kázání, jak liturgického, tak mimoliturgického. Řečtí kazatelé, kteří se nacházeli ve velmi stísněných podmínkách pod jhem osmanského přístavu, zároveň neměli možnosti, které Ruské impérium otevřelo pravoslavné církvi a jejímu vnitřnímu poslání. Jako rektor oloneckého teologického semináře tedy budoucí světec neopustil svou starost o rozvoj kazatelského umění v semináři samotném a v celém oloneckém regionu, jak je zřejmé z jeho dopisu arcibiskupovi z Olonce a Petrozavodska Arkady (Fedorov), kde si stěžoval na nedostatek dobrých kazatelů a kazatelských děl. Je třeba poznamenat hluboký kazatelský optimismus svatého Feofana, který věřil, že během jednoho roku je možné radikálně změnit k lepšímu kázání slova Božího ve velké severní diecézi. Přes slabý přísun vhodných knih ve farních kostelech světec nedoufal ani tak v získání vhodných knih zvenčí, ale ve vytvoření kazatelských sborníků místní „produkce“. Biskupská služba otevřená před svatým Feofanem má zcela nové možnosti. Jako vládnoucí biskup s bohatými administrativními a pedagogickými zkušenostmi v oblasti duchovní výchovy ji nadále zaštiťoval, nicméně duchovní výchovu samotnou začal chápat co nejširší. Každý klášter a kostel (nejen katedrální, ale i venkovský) je potenciální platformou pro realizaci modelu duchovní výchovy. Kněz je potenciálním duchovním spisovatelem a pedagogem, povolán duchovně a tvořivě živit své farníky a zvěčňovat své kazatelské dílo formou tištěných publikací, a to jak v samostatných sbírkách, tak na stránkách diecézních bulletinů. Ale jedno živé nové slovo nestačí. Farníci by měli číst patristické pokyny a knihy, které jim umožňují získat znalosti v hlavních oblastech duchovní výchovy stručnou, ale mimořádně jasnou a stručnou formou. K takovému duchovnímu sebevzdělávání byly potřeba knihovny, jejichž vznik podpořil sv. Feofan věnuje zvláštní pozornost. To byl ideální obraz, který teoreticky měl budoucí světec Vyšenskij, který byl poté opraven po studiu reality, kterou nebylo tak snadné poslouchat a uhladit. Pro řadu kněží, zejména venkovských, zatížených zemědělskou prací, se spojení teorie a praxe ukázalo jako neúnosné. Ke konci vladimirského období přestal svatý Theofan vyžadovat od všech kněží schopnost kázat, ale zároveň se neodchýlil od vysokých zásad potřeby pravoslavného vzdělání. Křesťanský Východ měl starodávné katechetické tradice. Křesťanské kázání se neomezovalo pouze na výklad Božího slova při bohoslužbě, ale zahrnovalo i systematická teologická studia, která se konala zpravidla v neděli a byla zaměřena na duchovní povznesení a upevnění v pravoslavné víře. Tradice katechetického učení sahají do hluboké křesťanské antiky, kdy bylo katechetické učení nezbytnou podmínkou pro vstup do církve a účast na eucharistickém životě církve. I. Fundulis, autor moderního kurzu homiletiky, spojil vývoj žánru katechetických rozhovorů se vznikem speciálních nauk zvaných slova (λόγοι), které mohly mít nejen exegetický, ale i doktrinální charakter. "To slovo má jednotu tématu, vycházející ze samostatného pojmu nebo biblického úsloví, které důsledně rozvíjí. Jsou však i slova nezávislá na Písmu, i když nepostrádají bohatý biblický obsah." Obracejí se k již zavedeným svátkům, mučednictví, morálním a společenským tématům, k nahodilým tématům, jako je obnova chrámu, vysvěcení, intronizace biskupa, pohřeb vážené osoby atd., ale především se obracejí k dogmatickým otázkám, které byly hlavním zájmem doby. Paralelně katechetští otcové cvičili katechumeny a nově zasvěcené lidi prostřednictvím systematických kázání a lekcí, během nichž analyzovali dogmata, morálku a křesťanskou bohoslužbu“ 452. Ve starověké církvi poskytovalo systematické veřejné kázání úplné představení pravd víry a křesťanské morálky. Potvrzují to zejména předkřestní oznámení svatého Cyrila Jeruzalémského, svatého Ambrože Milánského a svatého Jana Zlatoústého. Po rozšíření praxe křtu v dětství se veřejný účel kázání mění. Systematické vyhlašování se provádí po křtu v dětství a/nebo během let vzdělávání. I. Fundulis v reakci na misijní praxi řecké pravoslavné církve napsal: „Lidé se dozví, čemu věří, z kázání, které jim na večerních setkáních nabízí kompletní systematickou katechumenskou výuku podle starověkých vzorů a čas od času kompletní a shromážděné slovo pravdy. Jedině tak lze uspět ve víře a životě v Kristu a nestat se obětí podvodů různých herezí a náboženských klamů453.“ . V Rusku také církev spatřovala své zvláštní povolání v duchovním osvícení lidí. V roce 1743 byl vydán dekret, který zavazoval rodiče pod hrozbou pokuty za neplnění učit své děti katechismu a také jim při zařazení do služby ukládal složit zkoušku podle něj 454 . Sami rodiče, kteří nestudovali Boží zákon, však většinou nebyli schopni dát svým dětem náboženské vzdělání. Za vrchního prokurátora Protasova byly v roce 1840 v seminářích zavedeny katechetické rozhovory se seminaristy, aby je následně sami mohli vést s farníky 455. Ale teprve v letech 1866–1867 se v seminářích začaly konat pravidelné rozhovory pro praxi studentů 456 . Katechismus sv. Filareta a řada dalších katechetických knih a brožur byly potřeba nejen pro výuku v seminářích, ale i pro duchovní výchovu lidu, což se neobešlo bez ústního osvětového kázání, včetně mimoliturgického kázání. Ovšem až do poloviny 19. stol. dílo kazatelství a vnitřní misie se nevyvíjelo naplno. Duchovní výchova se shodovala s pokusy o radikální změnu veřejného školství – mimo jiné v důsledku rychlých společensko-politických změn, které následovaly po reformě z roku 1861: „vzdělávací aktivity se týkaly nejen dětí, ale i dospělých. Obecně je začátek 60. let některými autory charakterizován jako obecná vášeň pro věc veřejného školství“ 457. Od počátku 60. let 19. století se téměř ve všech městech Ruské říše začaly otevírat nedělní školy pro děti i dospělé. V roce 1861 vydalo ministerstvo vnitra obecná pravidla upravující jejich činnost. Koncem roku 1862 však rada ministrů rozhodla o dočasném uzavření nedělních škol, dokud pro ně nebudou vypracována nová pravidla, a od roku 1864 bylo povoleno vytvářet nedělní školy pouze pod kontrolou duchovenstva 458. Počátkem 60. let 19. století se v mnoha farnostech začaly rychle organizovat nedělní katechetické rozhovory. Postupem času se tyto konverzace stále více organizovaly, poznámky k nim bylo možné posílat do tisku. V roce 1865 v samarské diecézi pod patronací samarského biskupa Gerasima otevřelo duchovenstvo nedělní školy s misijními cíli proti schizmatu. Poté byly otevřeny nedělní školy v dalších diecézích. Další formou duchovní výchovy byla lidová čtení, jejíž podoba se datuje od počátku 60. let 19. století. 459 Konec 1850 – začátek 60. let 19. století. - to je doba arcipastýře sv. Feofana. Byl to on, jako žádný jiný ruský arcipastýř, kdo byl prodchnut cíli a myšlenkami duchovního osvícení lidu, a to jak prostřednictvím liturgických kázání, tak prostřednictvím mimoliturgických rozhovorů. Podívejme se blíže na činnost sv. Feofana v organizaci katechetických rozhovorů, nejprve v tambovském a poté ve vladimirském oddělení. S požehnáním svatého Feofana začali duchovní tambovské diecéze kázat každý týden o sobotách a nedělích. Kázání se pronášelo nejen na liturgii, ale i během celonočního bdění, o čemž svědčí výrazná vzpomínka neznámého světcova současníka: „Za zvuku večerního zvonu se hustý dav kráčejících lidí náhle začíná řídnout, kostelní zvon připomíná kostelního kazatele, a tak mnozí opouštějí veřejnou podívanou, když je sám přítomný arcipastor v každé době spěchá za vyučujícím. jsou doručeny.” 460. Ve stejné době byly na stránkách Tambovského diecézního věstníku publikovány nejlepší ukázky kázání. Biskup Theophan ve své „Poznámce o teologických školách“, pocházející z tambovského období světcovy služby, navrhl pojmout téma homiletiky jako jedno z nejdůležitějších v semináři. "Když se tedy na nižším oddělení vyučují lekce o skládání kázání, pak zde mohou také začít experimenty s jejich skládáním; pak v nich pokračovat ve středních a vyšších odděleních. Tímto způsobem můžete přivést ostatní k velmi obratnému kázání" 461. Po dlouhém pobytu na křesťanském východě měl svatý Theofan příležitost studovat pozitivní a negativní 462 aspekty praxe kázání mezi ortodoxními Řeky. S mimořádnou horlivostí začal zavádět nejlepší rysy tohoto kázání do pastorační praxe tambovské diecéze, která mu byla svěřena. Příklad východních „hierokyrixů“ (ἱεροκήρυξ, lit. - posvátný hlasatel) je důležitý zejména v tom smyslu, že kázání je pro ně neustálou odbornou činností, jejímž výsledkem je celá kazatelská škola v podobě řady vydaných svazků kázání. „...Bylo by velmi užitečné mít takové postavení mezi námi, mezi těmi, kdo absolvují kurzy v seminářích a akademiích, mezi těmi, kteří se vyznačují schopností kázat, svěřovat je výlučně této službě slova pod biskupy, pod nejvznešenějšími církvemi, v provinčních a okresních městech – s určením dostatečného obsahu. Tímto způsobem v krátké době obdržíme svazek kázání - ve všech druzích a na všechny předměty křesťanského učení; Kázání se rychle rozvíjí a mezi kněze je rozšířeno. Teď, když někoho napadne něco napsat, napíše něco vědečtějšího... ne užitečného pro každého“ 463. Tyto plány byly velmi blízko k realizaci. V Tambovském jezeře viděl svatý Theophan před sebou jak obrovskou rozlohu duchovní práce, tak jedinečnou příležitost spojit teorii a praxi umění kázat. Zachoval se „Řád o katechetickém vyučování“, zaslaný tambovské duchovní konzistoři. Představuje nejdůležitější dokument upravující postup při realizaci mimoliturgických nauk, které se od církevních kázání liší výraznějším a zásadnějším dogmatickým charakterem, důležitým zejména pro duchovní osvícení a upevnění víry prostého lidu. V tomto dekretu sv. Teofana se píše, že katechetické učení by mělo zaznít v každém kostele jednou týdně. V průběhu roku by se farníci tohoto chrámu měli naučit celý kurz, který by zahrnoval nejen dogmatiku nebo morální učení, ale také biblické dějiny a dějiny ruské církve. ulice Theophan poskytl takové katechetické kázání do nejmenších podrobností a na příkladu výuky dogmatu doporučil, aby katecheté vyučovali svůj předmět každý rok podrobněji: „Kdo si vybral část – například dogmatickou – po jejím úplném vysvětlení posluchačům, což lze zvládnout za více než jeden rok, začíná znovu od začátku atd. Chcete-li, aby bylo pořadí výuky méně nudné, můžete nejprve provést méně nudné, úplné. - ve formě obecných přehledů, jako jsou začátky ve druhém - podrobněji, jako zdlouhavý katechismus ve třetím – ještě podrobněji jako systém“ 464. Knihy svatého Theofana lze považovat (prizmatem tak širokého přístupu ke kázání) za implementaci „Řádu o katechetických jiných dílech, ztotožňovat se s jeho vlastními kazatelskými rysy v jiných naukách Fe. Kromě kazatelského a epistolárního žánru přesahuje rámec této studie. A konečně, vzdělání duchovenstva a lidu je nemožné, aniž by jim bylo poskytnuto skutečné čtení. Tento problém by bylo možné z pohledu tambovského arcipastýře vyřešit vytvořením děkanských knihoven. „Měly by zahrnovat díla svatých otců, sbírku slov a učení domácích kazatelů, pojednání a knihy o dogmatické, morální, pastorační teologii, liturgii, kánonu, Písmu svatém, církevních a občanských dějinách, apologii atd. 465. Je snadné vidět, že děkanské knihovny byly svým složením pojaty jako knihovny odpovídající průběhu katechetických týdenních rozhovorů, nebo snad ještě širšího zaměření. Ve skutečnosti měli duchovní a farníci každé církve spolu s katechetickými rozhovory dostat seriózní duchovní čtení – stejně jako studenti náboženských vzdělávacích institucí. Je zřejmé, že sv. Feofan se extrémně horlivě snažil zvýšit úroveň duchovního vzdělání v Rusku a věnoval zvláštní pozornost kázání jako hlavnímu prostředku duchovního vzdělávání. Postoj sv. Theofana k úloze chrámového kázání je jasně patrný ze slov, která pronesl v jednom z kostelů tambovské diecéze: „Chrám je škola, pojďte se učit, s úctou naslouchejte všemu, co se zde zpívá, čte a káže“ 466. Jak známo, opatření sv. Feofana ke zlepšení kázání v tambovské diecézi dosáhla určitého výsledku. Ne nadarmo si po zrušení nevolnictví jeden obyvatel města Livny stěžoval: „A pak, na konci mše, ejhle, vyjde kněz s kázáním; ale místo toho, abychom poslouchali pastýřovo učení, reptali jsme na něj, protože nám vyšel, aby nám řekl, že my sami nerozumíme tomu, jak být zachráněni, učíme nás všechny, bez ohledu na svátky“ 467. Tato stížnost však pouze odráží konflikt mezi věčným a časným, nebeským a pozemským, duchovním a fyzickým. Není pochyb o tom, že ne všichni duchovní tambovské diecéze dokázali správně realizovat kazatelské výzvy svého arcipastýře, ale jeho moudrá správa a jeho vlastní příklad tak či onak měly mimořádně blahodárný vliv na stav celé tambovské diecéze. Na Vladimírském stolci sv. Feofany pokračoval na vysoké úrovni v zavádění zásad udržování kazatelského umění, které byly vypracovány během jeho služby na tambovském oddělení. Zvláštní pozornost věnoval jak výuce homiletiky na církevních školách, tak následné pastorační službě městských a venkovských duchovních. Studenti semináře dostali podněty za to, že úspěšně zvládli umění kázat slovo Boží. Například biskup Feofan požehnal studentům Vladimirského teologického semináře Andreji Vinogradovovi, Andreji Rozanovovi, Petru Panovovi za zasvěcení do surplice „za kázání úspěchu a dobrého chování“ 468 . Kněží, kteří se vyznamenali v kázání slova Božího, byli také oceněni podobnými vyššími oceněními v podobě chvály a zvláštních požehnání 469 . Kromě běžných kázání sv. Theofana nadále zvláště sponzoroval předávání katechetických nauk. V prosinci 1862 tedy schválil plán kázání duchovních vladimirské diecéze o svátcích a vysokých slavnostních dnech na Biskupském stolci, sestavený Duchovní konzistoří: „Předložte mi kopii. Svěřte vedení kázání a katechismu jednomu z členů konzistoře, který mi předloží projekt k vedení a dohledu.“ V souladu s usnesením světce konzistoř rozhodla: „Nejprve vytvořit výbor pod vedením arcikněze katedrály Nanebevzetí Panny Marie, mistra Theodora Naděždina 470, a členů výboru pro určení kněží: Petropavlovský kostel Jana Pavluškova, Dimitrievský chrám Alexandra Speranského 471 a katedrála Nanebevzetí Panny Marie 472. 2. dejte jim pokyn, aby vypracovali projekt týkající se četby katechetických nauk a povzbuzování k pilnému kázání – a to pod společným podpisem [podpis. - ep. P.] během zprávy představili Jeho Eminenci; co přikázat arciknězi katedrály Naděždinovi oznámit jiným osobám“ 473. A 1. ledna 1865 byly ve „Vladimir Diecés Gazette“ 474 zveřejněny „Instrukce pro kázání Božího slova“ 474, které obsahovaly základní pokyny pro předávání katechetických nauk i kázání. Zásady předávání katechetických nauk byly formulovány v 15 bodech a zásady přednášení kázání ve 12. Na rozdíl od podobných pokynů v době služby na Tambovském stolci zde sv. Theofan jasněji formuloval myšlenku, že je potřeba, aby se autoři katechetických nauk řídili obecně přijímaným katechismem (bod 6) a zároveň jim dali větší svobodu pro výuku jednoho žánru. "Forma katechetického učení může být volná. Katecheta může nabízet své učení ve formě: a. běžného učení; b. úvah; c. rozhovorů; např. příběhů, a dokonce i d. rozhovorů, v závislosti na předmětu a obsahu výuky. Čím je forma výuky pestřejší, tím ochotněji se jim naslouchá" 475. Zkušenosti z biskupské služby ukázal i svatý Theofan, že od prostých venkovských pastýřů je obtížné získat originální kázání hodná vydání. Proto jim dovolil ve své pastorační praxi využívat učení „z hotových tištěných kázání a učení slavných kazatelů“ 476 . Taková relaxace se však dělá jen kvůli hlavní práci pastýře – poradenství. "Hlavní věcí pro venkovského faráře je ponořit se do duchovních potřeb svých farníků, vymýtit místní neřesti a zlozvyky, například opilství, sprosté výrazy, hrubé a kruté zacházení v rodině atd." 477. Biskup Theophan jako vladimirský biskup viděl nedokonalosti v hlásání slova Božího, které byly nejen subjektivní (nedostatečná příprava kléru), ale i objektivní povahy (nedostatečná vnější podpora). Protože kazatelské dílo je bez farních knihoven nedokonalé, biskupe. Feofan u Vladimirského jezera - stejně jako ve své době u Tambovského jezera - začal věnovat zvláštní pozornost vytváření farních knihoven. „Potřeba zřizování knihoven v kostelech se stává ještě nezbytnější, vezmeme-li v úvahu, že Výbor ve shodě s posudky cenzorů navrhuje, aby autoři uvažovaných učení a kázání, aby obohatili své myšlenky, osvojili si ducha a takt kázání a zdokonalili jazyk samotný, pečlivě četli díla toho či onoho otce Církve47 nebo díla kazatelů. Při srovnávání aktivit při organizování katechetických mimoliturgických nauk v tambovské a vladimirské diecézi lze zaznamenat mnoho společných rysů, s určitými rozdíly. Svatý Theofan, poučen zkušenostmi původního vedení, začal na konci své arcipastorační služby poskytovat větší svobodu kazatelům, nevyžadoval nemožné od těch málo schopných, ale nadále co nejvíce povzbuzoval schopné a horlivé rozsévače v oblasti duchovního kázání. Po sv. Teofanově výchovné práci v kombinaci kázání, misie a katecheze pokračovala. Rozsah vlivu světce na tyto duchovní a vzdělávací procesy musí určit budoucí badatelé. Naznačíme pouze nejširší obrysy a milníky. V prvních letech arcipastorační služby sv. Feofana a po něm byly aktualizovány vnější i vnitřní misijní a duchovně-výchovné aktivity, zintenzivnila se katecheze v nedělních školách a mezi prostým lidem. Poslání církve se ve svých podnětech stále více krylo s výchovnými úkoly státu. Následně se duchovní i světští lidé věnovali výchovné činnosti nejen jako katecheté, ale i jednoduše jako učitelé. Čtení tak získala nejen duchovní, ale i světský výchovný charakter. Přednášky se začaly konat v několika městech najednou a byly veřejně přístupné, protože se za jejich účast neplatil žádný poplatek nebo byla symbolická. Počátkem sedmdesátých let se v Petrohradě o svátcích konala lidová čtení, která zahrnovala jak rozhovory o posvátné historii, tak o různých přírodních vědách. To přilákalo mnoho obyčejných lidí z chudých 479 . Zároveň byla v Moskvě vytvořena „společnost pro péči o dělníky“ a tato společnost se starala nejen o materiální zlepšení jejich života, ale také o duchovní, mravní a intelektuální růst. A v dalších diecézích ruské pravoslavné církve se začala zavádět naučná čtení a rozhovory. V roce 1873 hlavní žalobce Svatého synodu zaznamenal ve zprávě „velký rozvoj v některých diecézích mimoliturgických rozhovorů“ 480. Jestliže se první mimoliturgické rozhovory objevily v samarské diecézi v roce 1867, pak o pět let později, v roce 1872, se podobné rozhovory konaly v sedmi diecézích. Povědomí o potřebě takových rozhovorů bylo v mnoha ohledech způsobeno snahou napravit důsledky zákona z roku 1869 o redukci farností, protože po přijetí tohoto zákona se mnozí rolníci začali od církve vzdalovat a nechali se svést do různých sekt a schizmat 481 . Proces rozvoje duchovního osvícení pokračoval i ve druhé polovině 19. století. V Moskevské provincii začala od roku 1866 vycházet kázání k nedělním liturgickým čtením (tzv. nedělní letáky). V osmdesátých letech bylo v Moskvě deset kostelů, které vedly mimoliturgické rozhovory - „Cirkev Petra a Pavla na Jakimance, Smolenskaja na Arbatu, Varvarinskaja na Varvarce, Ermolajevskaja na Sadovaya, Kosmodamianskaja v Šubinu, Spasskaja na Sretence, stejně jako Trojice-Zubovskaja, Trinityevnicheovskaja, 82. Epizrogevskaja Ve Voroněži se duchovní rozhovory a vzdělávací čtení začaly konat na počátku 70. let 19. století. Zahrnovaly rozhovory „o křesťanské víře a morálce, biblických a církevních dějinách“ 483. V orenburské diecézi započaly mimoliturgické rozhovory v roce 1883, „a následně se dostaly pod zvláštní dohled orenburského Michael-Arkhangelského bratrstva“ 484. V nižněnovgorodské diecézi se mimovzdělávací rozhovory objevily v roce 1886, že to nebylo nejméně z urgu86. vytrvalá vůle arcipastýře, který usiloval o duchovní osvícení jemu svěřeného stáda. Je důležité poznamenat, že v chronologii výskytu mimoliturgických rozhovorů v určitých diecézích je katechetické učení sv. Feofany na prvním místě. Tak sám sv. Feofan lze považovat za zakladatele a zvláštního patrona veřejného duchovního vzdělávání v Rusku. Hlavní žalobce Konstantin Petrovič Pobedonostsev také nezůstal stranou věci duchovního osvícení. Tak „v roce 1885 zavedl další slavnostní nešpory a rozhovory o svátcích a nedělích a v roce 1890 bylo nařízeno organizovat doktrinální rozhovory v každé farnosti“ 485. Za organické pokračování katechetického hnutí, které inicioval svatý Vyšenskij 487, lze považovat i činnost Moskevské společnosti milovníků duchovní osvěty 486, která se začala uskutečňovat s požehnáním svatého Filareta (Drozdova). Svatý Theophan (Recluse) tak při své arcipastýrské službě působil nejen jako vynikající kazatel, ale také jako inovátor na poli katechismu. Právě na průsečíku homiletiky a misie se zformoval jednotný přístup arcipastorační služby Jeho Milosti Theophana. Období života svatého Theofana od jeho rektorátu v Petrohradě až po odchod do důchodu v roce 1866 a později do ústraní je charakterizováno „neustálým“ kázáním Božího slova. Homiletika se stala jedním z oblíbených předmětů sv. Feofan, vycházející z lavice semináře. Svatému Theofanovi se jednak dostalo dobrého homiletického vzdělání ve směru scholastickém. Na druhou stranu se mu podařilo naplnit slovesné tvary hlubokým duchovním patristickým významem. Postupně se světcovo kázání stalo: 1. Stále více zaměřené na vnitřní hodnoty. 2. Živější a volnější, vyslovované bez přípravy (zejména ve vladimirském období). 3. Obviňující, namířené proti lhostejnosti ve víře. 4. Duchovně povznášející. 5. Prodchnut duchem patristického učení. 6. Formálně jednoduché a obsahově maximálně hluboké. 7. Na základě vlastní duchovní zkušenosti kazatele. 8. Polemický, zejména namířený proti nejnebezpečnějším sektářským naukám. Kázání budoucnosti Recluse jedinečně spojovalo subjektivní stránku – vlastní charakter a metodologii, a objektivní stránku – sílu církevní tradice. Myšlenka kázání jako základ katechetické služby duchovního se ukázala jako velmi důležitá pro formování dalšího duchovního a vzdělávacího směřování literárních děl sv. Feofana. Můžeme tedy říci, že kázání se stalo klíčovým nástrojem v duchovní, výchovné a misijní službě Církvi ve všech fázích životní cesty pravého ctihodného biskupa. Kapitola III. Pokračování kazatelské služby sv. Feofany v době jeho odchodu do důchodu a ústraní Život svatého Theofana zahrnuje dvě epochy: před jeho odchodem do Vyšenského kláštera a poté. Po svém odchodu do důchodu v roce 1866 měl Svatý čas pracovat na vydávání svých kázání a dalších duchovních a osvětových děl. V době ticha a rozjímání se Vyšenskému samotářovi podařilo nejen přeložit patristická díla, ale také pokračovat v práci s kazatelským slovem, tentokrát adresovaným jeho vzdálenému stádu. Příprava kázání k publikaci nebyla v životě Světice něčím radikálně novým. Jako nejprve rektor a poté biskup se snažil povzbudit studenty i duchovní jemu svěřené diecéze, aby svá kázání tiskli a nakonec i publikovali. Nejlepší kázání kléru jak tambovské, tak pak vladimirské diecéze, jak známo, vyšla v tambovském a vladimirském diecézním věstníku. Jeho Eminence Theophan sám opakovaně publikoval svá kázání v těchto publikacích. Většinu z nich připravil sám Saint Theophan později – v období svého odchodu do důchodu, který časem vystřídalo ještě přísnější ústraní. V této části navrhujeme sledovat historii díla svatého Theofana na vydávání kázání v období jeho odchodu do důchodu a následné izolace v souladu s materiály publikovanými a připravenými k vydání ve čtvrtém a pátém díle kroniky. Materiály připravované k vydání nám laskavě poskytla Ediční rada. Při odkazu na tyto materiály uvádíme kódy rukopisů bez uvedení tištěného vydání. § 1. Přehled knižní nakladatelské činnosti (1866–1894) 1. Období intenzivní spolupráce s ruskými knižními nakladatelstvími (1866–1869) Úvahy o vydávání kázání začal sv. Feofan přicházet od samého počátku jeho odchodu do důchodu ve Vyšenském klášteře. Sám světec psal svá díla ručně. Sbírka ručně psaných kázání 488 byla poskytnuta tomu či onomu nakladateli k následné sazbě a tisku. Přitom jednotlivá kázání pronesená dříve 489 nadále vycházela časopisecky. Plnohodnotné vydání kázání je koncipováno souběžně s prvními kroky v práci na ruské Filokalii, jak je patrné z dopisu svatého Feofana E.V. Elagina ze dne 14. září 1866 490. Myšlenka na Vyšenského světce, prodchnutá nejvyššími duchovními ideály Filokálie, se nadále obracela ke kázání. V důchodu se naskytla jedinečná příležitost podívat se zvenčí na odvedenou práci, dát dohromady roztroušená ručně psaná kázání a spojit je v jediný celek – nejen chronologicky, ale i z hlediska duchovního významu a významu pro čtenáře. Dopis také zdůrazňuje ekonomické potíže, které vznikají při zveřejňování kázání, jež se Saint Theophanovi nezdají nepřekonatelné. Původně plánoval vydat svá kázání ve třech knihách, což se částečně podařilo. Svůj čas v důchodu využíval Saint Theophan kromě překladů i k jiným duchovním úkolům. Začal tedy vykládat knihy Písma svatého. Překladatelská a exegetická činnost spojovala vědecké a duchovně-výchovné přístupy a metody. Svědek Theophan mohl jasně pochopit, jak velký je rozdíl mezi vědeckou a duchovně-výchovnou prací, která je základním kamenem pro kázání 491. Během jeho odchodu do důchodu ve Vyšenském klášteře, který se geograficky nacházel v tambovské diecézi, bylo přirozené nejprve dát do pořádku kázání prvního, tambovského období sv. Feofana. V dovětku k dopisu adresovanému arciknězi I. G. Pereverzevovi tedy svatý Feofan žádal, aby přijal požehnání tambovského a šatského biskupa Theodosia (Shapovalenka) pro zveřejnění jeho tambovských kázání 492. Je zřejmé, že sv. Vyšenská samota. Počátkem roku 1867 byl upraven plán tisku kázání. Kázání svatého Feofana začal zajímat skutečný tajný rada Petr Ivanovič Šalamoun (1819 - 1905) 493, který byl ve státních a církevních službách v hlavním městě Ruské říše, Petrohradu 494. To je zřejmé z dalších dopisů svatému Feofanovi princezně P. S. Lukomské, která je zase měla převést na P.I. Solomon ve věci vydávání kázání nejednal ani tak jako ten, kdo umožnil jejich zveřejnění, ale jako filantrop, který se finančně podílel na jejich vydání v Tambově a Moskvě 496. Kromě plánu na systematické zveřejňování kázání měl světec plán pokračovat v jejich tisku v Tambovském diecézním věstníku. St. Feofan nebyl s výsledkem vždy spokojený. Tak 18. dubna 1867 poznamenal: "Moje kázání vycházejí ve Vedomosti. Jak jsou zmrzačená. Kromě chyb ve slovech... co jsi udělal?! Konec 2. kázání byl přidán na konec třetího a zase zpět. Ek to zvládl" 497. Koncem roku 1867 již byla vytištěna kázání pro tambovské hejno a pro vladimirské se připravovala. Potvrzují to úvahy svatého Feofana o distribuci vydaných publikací a úhradě nákladů na ně 498. Knihy se prodávaly po 25 kopejkách za výtisk, všechny peněžní výnosy měly být převedeny na princeznu P.S. Lukomskaja, která měla z těchto peněz uhradit náklady na vydání 499 . Do konce roku 1867 vyšly v Petrohradu, Tambově a Moskvě v samostatných vydáních tři knihy: Slova [1–7]. Tambov: Typ. A. A. Studenetsky, 1867. – 56 s. (Přetisk z „Tamb. Eparcha. Ved. Přibl. 1867.“). Slova k hejnu Tambovů / [Op.] od Jeho Milosti Theophana. M.: Typ. S. Orlová, 1867. – IV, 220 s. Slova pravého reverenda Theophana o dokonalém obrácení k Bohu z rozkoší světa a hříchu a některá varování pro pravoslavné křesťany. Tambov: Typ. A. A. Studenetsky, 1867. [4], 51 s. (Přetisk z „Tamb. Eparcha. Vedas“). Vybraná slova svatého Feofana byla zveřejněna v Tambovském diecézním věstníku: O dokonalém obrácení k Bohu z rozkoší světa a hříchu. Slova pravého reverenda Theophana // TEV. Arr. 1867. č. 4. 15. února s. 85–92; č. 5. 1. března s. 119–126; č. 6. 15. března. s. 143–149; č. 7. 1. dubna s. 177–184; č. 8. 15. dubna s. 228–234; č. 9. 1. květen s. 261–268; č. 10. 15. května s. 293–299. Několik varování pro pravoslavné křesťany. Slova pravého reverenda Theophana // TEV. Arr. 1867. č. 12. 15. června, s. 479–485; č. 13. července 1. s. 1–6; č. 14. 15. července s. 89–95; č. 15. 1. srpna s. 129–136; č. 16. 15. srpna s. 159–166; č. 17. září 1. s. 183–192; č. 18. 15. září s. 215–223. Byla to právě tato Slova, o která se Svatý mohl obávat, protože nebyla dostatečně dobře publikována. Je třeba poznamenat, že mezi tištěnými díly počátečního důchodového období zůstává dominantní téma kázání. Ve stejné době se svatý Feofan zabýval jak přípravou vydání tematického sborníku kázání, tak kompletním vydáním všech kázání tambovského období - nejprve ve formě sedmi počátečních kázání a poté v jejich úplnosti. V roce 1868 pokračoval tisk kázání. Kázání získala povolení od Petrohradského výboru duchovní cenzury. První „kazatelskou“ zprávou z roku 1868 byla zpráva o povolení vytisknout sbírku kázání sv. Theofana „O pokání, přijímání svatých tajemství Kristových a nápravě života“. Sv. Feofan v předmluvě k tomuto vydání velmi obratně vysvětlil princip sestavení tematické sbírky kázání věnovaných kajícným tématům. Na příkladu předložené metodiky je vidět, jak se postupně kázání svatého Theofana stala základem jeho systematického učení především o půstu a abstinenci. „Když byli shromážděni do této kompozice, nebylo to zamýšleno poskytnout určité dny učením, ale spíše co nejúplněji předložit vše užitečné pro postící se člověka“ 500. Kvůli jedinému významu, soustředěnému kolem tématu pokání, které je zvláště aktuální v předvečer postní doby, převádí svatý Theofan některá kázání pronesená v pozdějších dnech Svatého týdne a kázání, která neodpovídají dřívějším dnům Svatého týdne, do dřívějších řádků. dané téma. V důsledku toho nejsou kázání Svatého týdne plně prezentována, což nevylučuje zvláštní význam duchovního obsahu Svatého týdne, který bude – podle plánů sv. Feofana – uveden v samostatné publikaci. Kromě umění kázat jako takového pokračoval svatý Theophanes také ve studiu nauky o homiletice, konkrétně ve výkladu, jak kázat 501. Pustil se tedy do vydání svého textu „Jak napsat kázání?“ 502, který byl rozebrán výše v kapitole věnované službě na oddělení Tambov. 1. října 1868 byl tento článek dokončen a poté vytištěn 503. Je třeba zvláště poznamenat, že v důchodu svatý Theophan paralelně pracoval na svých vlastních slovech a na patristických překladech. Přinejmenším v počáteční fázi Vyšenského rekolekce byla jeho osobní kázání pro svatého Theofana organickou součástí, nebo dokonce hlavním obsahem jeho duchovní tvořivosti, a texty ruské duchovní tradice a patristické překlady, které připravil k vydání, jsou nejlepším příkladem duchovní tvořivosti jiných spisovatelů. „Naše“ ve formě kázání a „ne naše“ ve formě překladů sloužily jedinému duchovnímu a výchovnému cíli přiblížit hříšníkům ideál spásy prostřednictvím sebenápravy. Ne nadarmo skončila první složená a přeložená sbírka Vyšenského období života sv. Feofana výzvou: „...Kéž slouží k napomenutí hříšníků jako my a pomáhá jim obrátit se na cestu pokání a křesťanského života“ 504 . Název této sbírky je vypůjčen z inspirovaných výzev apoštola Pavla: „Vstaň ze spánku a vstaň z mrtvých a Kristus ti dá světlo“ (Ef. 5, 14), zvláště důležité v období Velkého půstu a často se vyskytující v postní hymnografii. Je také důležité poznamenat, že tato patristická antologie zahrnuje stejné autory – sv. Tichona ze Zadonska a sv. Jana Zlatoústého – z nichž svatý Theophan doporučoval mladé kazatele jako příkladné, totiž jak sám napsal ve své úvodní řeči: „Velký podíl je vypůjčen od sv. podrobněji vylíčil stav hříšníka a potřeby pokání“ 506. Tato přeložená sbírka – v předvečer vydání svazků Filokálie – vyšla pod záštitou ruského kláštera Panteleimon na Athosu. V roce 1868 svatý Theophanes pokračoval v práci na svém klíčovém díle „Cesta ke spáse“, o jehož vydání diskutoval v korespondenci s hieromnichem ruského kláštera Panteleimon na hoře Athos v Arseny (Minin). V dopise tomuto hieromonkovi svatý Theofan zdůraznil, že křesťanský život začíná „křtem a pokáním“. Téma pokání, které bylo poměrně silně rozvinuto a prezentováno v kázáních (mj. v samostatném tematickém čísle), se nadále rozvíjí v jeho systematičtější, klíčové práci o křesťanské askezi. "A tato kniha bude samostatným průvodcem pro každého křesťana. Čiňte pokání a posilujte svůj křesťanský život. To je nejdůležitější!" – zdůraznil s nadějí sv. Feofan 507. prosince 1868 moskevský výbor duchovní cenzury povolil tisk sbírky kázání biskupa Theophana, vydané v roce 1869 pod názvem „Slova k hejnu Vladimíra“ 508. V dopise Agrippině Dmitrievně Tarbeevové (která se podílela na úpravě světicových kázání) z 30. prosince 1868 si svatý Theophanes stěžoval, že navzdory jeho pokynům „vynechat“ některá kázání, byla všechna vytištěna. S největší pravděpodobností měl svatý Feofan na mysli kompletní sbírku tambovských kázání, vydanou v Moskvě. Svatý Theofan, uvažující o výhodách sbírek kázání, dospěl k závěru, že tematické sbírky o půstu jsou pro duchovenstvo užitečnější a budou žádanější než netematické 509 . Celkem do konce roku 1868 vyšlo na kazatelská témata formou publikace v časopise: Jak napsat kázání? // TEV. 1868. Cca. č. 13. července 1. s. 1–14; č. 14. 15. července s. 47–54; č. 16. 15. srpna s. 115–125; č. 17. září 1. s. 157–169; č. 18. září 15. s. 197–208; č. 19. října 1. s. 231–245. O pokání, přijímání sv. Tajemství Kristových a nápravě života. Slova reverenda Theophana ve sv. postní době a týdny příprav na ni. Petrohrad: Tiskárna charitativního domova pro chudé děti v Ligovce u nádraží Nikolajevskaja, č. 16, 1868. – II, 304 s. Kající téma kázání se odráží i v dalších dvou letošních publikacích – v překladovém projektu vydaném na hoře Athos a v učebnici askeze, kterou sestavil svatý Feofan: Vstaň ze spánku a vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí (Ef 5:14). Sbírka patristických spisů zaměřených na probuzení člověka ze spánku hříchu do bdělosti v Kristu / Ed. Svatá hora Athos. SPb.: Typ. duchovní časopis „Poutník“, 1868. – VI, 200 s. Cesta ke spáse (Stručný esej o asketismu). Závěrečný dodatek k dopisům o křesťanském životě. sv. 1: Po obecném úvodu o počátku křesťanského života svatým křtem, s návodem, jak si tuto milost zachovat v období výchovy, s aplikací myšlenek svatého našeho otce Jana Zlatoústého o výchově. SPb.: Typ. A. Transhelya, 1868. – 112 s. Tambovský diecézní věstník zveřejnil světcovo kázání z roku 1863: V den vstupu do chrámu P. Marie // TEV. 1868. č. 23. 1. prosince s. 415–420. Práce na vydávání kázání pokračovaly i v roce 1869. A. D. Tarbeeva se podílel na přípravě cenzury kázání sv. Feofany 510. Samotář Vyšenskij se zajímal o všechny rysy nakladatelské činnosti, dokonce i o typografická písma, ve kterých byla jeho kázání vytištěna 511. Všiml si, že v dalším vydání nedělal překlepy a další chyby. 512. Svatý Theofan pečlivě sbíral překlepy, aby se k nim při přetiskování kázání 513 přihlíželo. V polovině roku 1869 započal proces tisku kázání z vladimirského období 514. Je třeba poznamenat, že „Tambovský diecézní věstník“ pokračoval ve vydávání kázání sv. Theofana, pronášených nejen v tambovském, ale i ve vladimirském období 515. Je zřejmé, že se sv. a zvlášť pro maximální duchovní povznesení stáda. Do 6. srpna 1869 vyšla vladimírská kázání v samostatném čísle a svatý Feofan měl možnost se o ně podělit se svými adresáty 516. Kázání sv. Feofany se mezi vladimirským stádem těšilo zvláštní autoritě a byla jim velmi drahá. Pokud jde o jejich postoj ke kazatelskému odkazu arcipastýře, který je opustil, lidé z Vladimiru projevili větší nadšení než lidé z Tambova. O tom svědčí skutečnost, že tambovská kázání byla publikována v Moskvě, a ne v Tambově, a vladimirská - ve Vladimiru. Zachoval se dekret vladimirské duchovní konzistoře rektorovi suzdalského kláštera Spaso-Evfimiev, archimandritu Dosifei 517, vydaný 24. září 1869. Feofan požádal duchovní konsistoř Vladimir, aby pomohla šířit „Slova k hejnu Vladimira“. Poskytl 600 výtisků Slov, které požádal o zaslání klášterům a kostelům k prodeji, aby pokryl náklady na vydávání. Světice požádala o převedení ostatků publikace do Vladimírské diecézní ženské školy 518. Při jednání svatého Feofana s duchovní konzistoří bylo rozhodnuto, že zisky z distribuce knih budou směřovány na dobročinné účely – za cenu 2 rublů a 10 kopějek (včetně dopravy) za každý výtisk. Postupem času se cena zvýšila na tři rubly a všechna kázání bylo možné získat prostřednictvím kněze Nikitského kostela ve městě Vladimir Ivan Govorov 519. Sám svatý Feofan se zabýval rozesíláním svých vladimírských kázání těm osobám, s nimiž měl zvláště úzké přátelské a jednoduše důvěřivé vztahy, jako například Konstantin Nikitich Tikhonravov, archivář a archeolog Vladimirské oblasti 520. Arcibiskup z Kostromy a Galich Platon (Thebean) napsal svému bratrovi, profesorovi Moskevské teologické akademie P. S. Kazanskému, který se zabýval cenzurou kázání svatého Feofana, zdůrazňující jejich mimořádnou plodnost a poučenost 521. Arcibiskup Platón měl na mysli vladimírská kázání. Jeho recenze obsahuje hlubokou a upřímnou chválu za duchovní i administrativní schopnosti sv. Feofana, který v době vládnutí diecéze dokázal sestavit kázání, která měla hlubokou univerzální a nadčasovou hodnotu. Za darování všech svých knih, včetně Vladimírských kázání, knihovně Kyjevské teologické akademie na počest 50. výročí jejího obnovení, obdržel svatý Theofan „vděk“ od Svatého synodu 522. Kázání svatého Theofana se dále šířilo, vydaných knih bylo přetištěno 523. Zejména biskup Feofan napsal rektorovi MDA arciknězi A.V. Gorskij: „Pokorně vás žádám, abyste přijal knihu mých kázání pronesených ve Vladimíru, která je zasílána touto poštou. V tomto dopise se zvláště přimlouval za svého synovce Ivana Krutikova a kázání byla znamením přátelského naladění svatého Feofana k rektorovi Akademie. Svatý Theofan se zabýval šířením kázání výhradně ve prospěch církve a duchovního blaha stáda. Rozdával je pro církevní potřeby a pro dobročinné účely, jako je například podíl na obnově vyhořelého statku zakladatele bratrstva v obci. Mstera z Vjaznikovského okresu rolníka Alexandra Golyševa 525. Sv. Theophan trávil čas v hluboké samotě v knihovně, která měla knihy ze všech oblastí teologických znalostí, včetně knih o homiletice. V popisu knihovny svatého Theofana, která byla uložena ve Vyšenském klášteře, je zdůrazněno, že mezi knihami je mnoho knih o historii a teorii kázání v cizích a ruských jazycích, včetně děl sv. Filarety (Drozdova) 526. Sv. Feofan tak během prvních tří let svého odchodu do důchodu publikoval, jak chtěl, svá kázání ve třech knihách: Sbírka pokání, Tambovská kázání a Vladimírská kázání. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír: Typ. rty gov., 1869. – VIII, 684, [3] Str. Vydávání asketických esejů pokračovalo pod názvem „Cesta ke spáse“ 527: Cesta ke spáse (Stručný esej o asketismu). sv. 2: O počátku křesťanského života skrze pokání nebo o pokání a obrácení hříšníka k Bohu. SPb.: Typ. lihovinový časopis „The Wanderer“, 1869. – [2], 121 s. Cesta ke spáse (Stručný esej o asketismu). sv. 3: O tom, jak se v nás uskutečňuje, dozrává a posiluje křesťanský život, nebo také o řádu života, který se líbí Bohu. SPb.: Typ. lihovinový časopis „The Wanderer“, 1869. – [4], 164 s. Kniha kázání o pokání byla znovu vydána: O pokání, přijímání sv. Tajemství Krista a nápravě života: Slova reverenda. Theofan ve svatém půstu a týdny příprav na něj. 2. vyd. Rus na hoře Athos kláštera Panteleimon. SPb.: Typ. lihovinový časopis „The Wanderer“, 1869. – [2], II, [4], 304 s. „Tambovský diecézní věstník“ pokračoval v tisku jednotlivých slov sv. Feofany: Slovo pro praotce Svatého týdne // TEV. Arr. 1869. č. 13. července 1. s. 27–34. Slovo v týdnu před Vánoci // TEV. 1869. č. 14. července 15. Arr. s. 67–73. Slovo pro Vánoce // TEV. Arr. 1869. č. 15. 1. srpna s. 95–98. Svatý Feofan tak po odchodu do ústraní začíná ještě hlouběji pracovat na svých kázáních. Období od roku 1866 do roku 1869 se vyznačuje: – intenzivní práce na editaci kázání, mimo jiné s cílem vytvářet tematické sbírky kázání jako základ pro duchovní a vzdělávací aktivity; – paralelní provádění procesů práce na vydávání kázání a na tvorbě patristických překladů; – interakce s ruskými vydavateli knih. Sv. Theofan, upravující svá vlastní díla, byl stále více prodchnut asketickým ideálem vnitřní duchovní dokonalosti, což se odrazilo v tématu (kajícném a povznášejícím) první tematické sbírky kázání. 2. „Home Conversation“: Období dotisků ve formě malých článků nebo brožurek (1869–1877) Počínaje rokem 1869 publikoval Saint Theophan své učení v „Home Conversation“ a „The Wanderer“ – jak nově napsané, tak sbírky úryvků z dříve publikovaných kázání. Všechny byly opatřeny názvem, ale bez uvedení žánru. V roce 1869 tak v Home Conversation 528 vyšlo 35 publikací. V témže roce 1870 začaly vycházet „Dopisy o duchovním životě“ v „Home Conversation“, což představovalo novou etapu v duchovní a výchovné službě sv. Feofana. V roce 1872 byly „Dopisy“ vydány v samostatném vydání ruským klášterem Panteleimon na Athosu, což naznačuje zvláštní význam, který athonitští mniši této publikaci přikládali. Listy o duchovním životě / [op.] ep. Feofana; [Ed. Athos. Rus. Klášter Panteleimon]. SPb.: Červený duch. časopis „Poutník“, 1872. – IV, 292 s. Všechna malá vydání a publikace z roku 1872 jsou homiletického charakteru, ale byly vydány pod různými názvy bez uvedení jejich původního žánru (asi 50 publikací v časopise „Home Conversation“). Extrahovat data nebo „redakce“ jako jména sv. Feofana na jiném místě provedl šéfredaktor „Home Conversation“ V. Askochensky; Takových publikací je zvláště mnoho v „Home Conversation“ za rok 1872 a 1873. 529 Takže hlavní časopis pro jmenované drobné publikace sv. Feofana - „Domácí rozhovor“, který vycházel od července 1858 do 5. listopadu 1877. V letech 1859–1876 vycházelo 52 čísel ročně. Počínaje rokem 1872 se Saint Theophan snažil publikovat svou publikaci téměř v každém čísle tohoto časopisu. Zakladatel časopisu Viktor Askočenskij byl ovlivněn vydavatelem časopisu Mayak Stepanem Onisimovičem Buračkem, pravidelným dopisovatelem St. Feofana. Časopis „Home Conversation“ vycházel dvaadvacet let, do roku 1877 včetně 530. Publikace děl sv. Feofana se kryly s posledními, nejvyzrálejšími roky existence „Home Conversation“, kdy v něm aktivně vycházely články misijního směru 531. Jak víte, od 19. února 1873 se svatý Theofan stáhl do přísného ústraní uvnitř kláštera Vyšenskaja, což mu nebránilo pokračovat v práci na vydávání kázání. V roce 1873 pokračovaly publikace sv. Feofan ve třech časopisech: „Tambovský diecézní věstník“ (1 publikace), „Home Conversation“ (49) a „Soulful Reading“ (2 publikace). Od roku 1874 sv. Theofan opustil celonárodní vzdělávací žánr solitérních povznesení a přešel k zásadním publikacím exegetického žánru a také k vydávání překladů patristických děl. Hlavními časopisy pro počáteční publikace zůstaly výše uvedené tři, k nimž přibyla Čtení ve Společnosti milovníka duchovního osvícení, kde vyšel Výklad listu Efezským 532. V roce 1875 pokračovaly publikace ve výše uvedeném směru ve čtyřech časopisech. Zároveň v posledních čtyřech číslech „Home Conversation“ opět zaznělo výchovné slovo, blízké kázání: Lidská moudrost a jednoduchost evangelia // DB. 1875. Vydání. 49. prosince 6. s. 1278–1279. Duchovní jednota // DB. 1875. Vydání. 50. 13. prosince s. 1306–1307. Potíž od falešného proroka! // DB. 1875. Vydání. 51. 20. prosince s. 1334–1335. Povaha kázání evangelia // DB. 1875. Vydání. 52. 27. prosince s. 1358–1359. V publikacích z roku 1876 ustupuje vzdělávací slovo opět vědeckým nebo zásadním publikacím. Obecně je rok 1876 v dílech svatého Feofana rokem věnovaným biblickým textům Starého a Nového zákona. The bibliography of the works of the Vyshensky Recluse shows that he became more and more immersed in the study of the Bible through patristic exegesis. Let us note that this apparently new direction turns out to be by no means indifferent to the previous preaching works of St. Theophan, for within the framework of the exegetical approach to the Holy Scriptures, the formation of church preaching took place and is taking place. V roce 1877 pokračoval světec ve svých exegetických dílech a publikacích; At the same time, this year was marked by the appearance of the first volume of the Russian Philokalia, as well as separately published works of St. Simeon the New Theologian and his life, translated by St. Nikita Stifat, the closest student of the monk. V nejnovějších číslech Home Conversation vyšlo 8 malých edifikací: Životní lekce // DB. 1877. Vydání. 38. září 17. s. 1058–1059. Věrnost Božích zaslíbení // DB. 1877. Vydání. 39. září 24. s. 1078–1079. Rozdíl mezi Starým a Novým zákonem // DB. 1877. Vydání. 40. October 1st. s. 1102–1103. Význam smrti v Boží ekonomii // DB. 1877. Vydání. 41. říjen 8. s. 1126–1128. Bůh tohoto věku // DB. 1877. Vydání. 42. října 15. s. 1150–1153. Justification // DB. 1877. Vydání. 43. 22. října s. 1178–1180. Jsme pod přísahou zákona? // DB. 1877. Vydání. 44. 29. října s. 1202–1203. Život v duchu // DB. 1877. Vydání. 45. November 5. P. 1226. Je zřejmé, že v Domácí konverzaci vycházela nejprve nejvýznamnější a nejrozsáhlejší díla sv. Feofan a zbývající prostor zaplnily jednotlivé homiletické poznámky, spojené velmi obecným tématem poradenství. Většinu publikací tvoří výňatky Askočenského z kázání sv. Feofana a také – méně často – z jeho dalších knih. Menší část napsal St. Feofan speciálně pro „Home Conversation“, jak sám připustil: „Články v „Home Conversation“ nejsou všechna kázání. Jsou některá, která jsou speciálně napsaná. Nedokážu přesně určit, která z nich. A ne všechny stojí za to zvlášť vytisknout“ 533. V roce 1878, po uzavření Home Conversation, se hlavním časopisem pro vydávání děl sv. Feofany stává „Oduševnělé čtení“. Mezi klíčová duchovní a osvětová díla tohoto roku bychom si měli všimnout slavného díla: Co je duchovní život a jak se na něj naladit? Dopisy. Ed. Svatá hora Athos ruského kláštera Panteleimon. M.: Typ. M. N. Lavrová a K., 1878. – 293 s. Published in 1879, the legacy of St. Theophan's work consists of interpretations of the Holy Scriptures and a number of patristic works in its translation. Vyšenskij světec postupně stále více zaměřuje svou pozornost na patristická témata. The sermons, although they were republished, gradually fell out of use, especially those that were delivered in the period before the episcopal service and were not republished in the early period of retirement. Světec napsal svému synovci A.V. Govorov: "Postarejte se o 534 z knih kázání Archimandrite Theophana. Nikde jinde již nejsou k dispozici." 535. In 1880, a new stage in the work of St. began. Feofan. Zdá se, že homiletický materiál je prakticky vyčerpán. Kázání jsou nahrazena dopisy, které se stávají hlavním tvůrčím žánrem Vyšenského samotáře: Dopisy o křesťanském životě: Ve 4 hodiny. St. Petersburg: I. L. Tuzov, 1880. – 787 p. Ve snaze rozšířit duchovní a vzdělávací ideály sv. Feofana se postaral o uvedení nového duchovního a osvětového materiálu do oběhu. V dopise Taťaně Vladimirovně Askočenské navrhl St. Feofan znovu vydat vše, co bylo publikováno v Home Conversation, jako samostatnou knihu. Všechny výše zmíněné roztroušené články svatý Theophanes nazývá „výňatky z mých kázání a jiných knih“; patří sem i samostatně vydaný deník v Domašennyj Besedě 536. Téma se dále probíralo i v roce 1881 537 . Svatý Feofan však v roce 1882 při hlubším studiu této problematiky dospěl k závěru, že taková publikace je nevhodná vzhledem k tomu, že ukázky z kázání, které Askočenskij prováděl, nebyly zcela kvalitní a byly poněkud libovolné. Sbírka z „Domácí konverzace“ se měla jmenovat „Úvahy na každý den“, ale sv. Feofan, po zvážení všech pro a proti, nakonec od této myšlenky v březnu 1882 538 upustil – ve prospěch dalšího vydávání kázání na tématickém základě. První sbírkou, která měla být vydána, byla „Slova o svátcích Páně a Matky Boží ao dnech vysoce slavnostních“ 539 . Světec neopustil myšlenku skládat na základě svých kázání nové duchovní a poučné knihy. Navrhl tedy Fr. Vladimíra (Kolesnikova), aby vydání slov o modlitbě založil na 4 kázáních z již vydané knihy kázání 540. V procesu další spolupráce s Fr. Vladimir přišel s nápadem znovu vydat všechna kázání v opravené podobě 541. O tom později napsal svatý Feofan svému synovci A.G. Govorovovi, který rozdával knihy 542. Po vydání hlavního souboru kázání sv. Feofana se tak začalo intenzivněji pracovat na malých publikacích a publikacích v ruských duchovních a vzdělávacích časopisech: „Home Conversation“ a dalších. Předchozí životopisci a badatelé sv. Teofana, tyto publikace byly považovány za nová díla duchovního a výchovného zaměření, přičemž ve skutečnosti šlo o poněkud zkrácená a upravená (ať už samotným sv. Teofem, nebo redaktory těchto publikací) kázání. Například publikace z roku 1872 mají výrazný homiletický charakter, ale byly vydány pod jinými jmény bez uvedení jejich původního žánru. Obecně je období 1869–1877 přelomové. Sv. Feofan přechází od tvorby kázání k literární kreativitě v jiných žánrech. Odmítnutí projektu „Úvahy pro každý den“ svědčí o vysokém stupni sebekritiky svatého Feofana a také o jeho touze poskytnout čtenářům nejúplnější a nejúplnější díla. 3. Období interakce s Athosem při vydávání kazatelských brožur (1882–1894) Na hoře Athos byla také znovu publikována kázání svatého Theophana. Zpočátku, v 70. letech 19. století, byl hlavním athonitským dopisovatelem sv. Theofana starší Arseny (Minin) 543. Je s ním sv. Feofan však diskutoval i o dalších nakladatelských projektech - kromě těch kazatelských. Je třeba poznamenat, že obecně proces vydávání kázání Athonitů v počáteční fázi nebyl dostatečně intenzivní: podle poznámky sv. Theofana: „Lidé z Athosu přetiskli některá kázání“ 544. Po archimandritu Andreji (Verevkinovi) (1834–1903) však zaujala pozice zpovědníka (1834–1903) az 875 (od 875). 1889) ruského kláštera Panteleimon, interakce sv. Feofana s nakladatelstvím kláštera získala pravidelnější a kreativnější charakter. Archimandrita Andrej si vybral za svého pomocníka Vladimíra (Kolesnikova), který byl nedávno vysvěcen (16. dubna 1888) na hieromona a pověřil ho organizací klášterního nakladatelství 546. Díky neúnavnému úsilí hieromonka Vladimíra bylo organizováno vydávání jednotlivých knih a brožur, sestavených z bohatého dědictví svatého Feofana Za něj se v knihovně ruského kláštera Panteleimon nadále tvořil archiv rukopisů Vyšenského samotáře. Vydavatelská činnost ruského kláštera na Athosu skutečně dokázala vnést do šíření děl sv. Feofana nový grandiózní tvůrčí impuls. Jeho dopisovatelé by si rádi přečetli nové kazatelské slovo, ale Svatý je musel zklamat. Napsal například princezně N.I. Kugusheva: "Kázání, o kterých píšete, nejsou nová, ale vybraná z předchozích. Vytištěna lidmi z Athosu. A pošlou mi je; ale ještě je nedostali" 547. Zpočátku se vydavatelé knih Athonite dopouštěli mnoha chyb při tisku děl Vyšenského světce. Tak například v jednom z athonitských vydání kázání svatého Feofana napočítalo až 50 chyb. Na konci roku 1882 s jistou hořkostí napsal svému athoskému korespondentovi, že vydání kázání připravených na Athos obsahuje více než 50 chyb 548 . Takové opomenutí však nemohlo ovlivnit nadšení Vyšenského samotáře. února 1883 poděkoval athonitským zvěstovatelům za jejich úsilí a slíbil poslat několik nových kázání pro přípravu další kazatelské brožury 549. Athonitští otcové si cenili kázání sv. Feofana jako vyjádření ducha a ducha patristické tradice. "Lidé Athosu zveřejnili několik kázání proti míru. Pošlu vám, - nebo pošlu... 10. "Rozdejte, komu chcete" 550 - napsal sv. Pravidelně kvůli distribuci nebo prodeji končila všechna kázání svatého Feofana 551. Byl zvyklý svá kázání darovat, ale když zbyly poslední exempláře, musel je oproti zvyklostem 552 na čas zapůjčit ke čtení. Kromě republikování kázání v úplné verzi doporučil svatý Feofan otcům ruského kláštera, aby na základě kázání vytvořili listy duchovního a vzdělávacího obsahu 553 nebo malé brožury a čísla 554 . Na základě ukázek z kázání byly připraveny krátké články pro periodickou publikaci ruského kláštera Panteleimon „Soulful Interlocutor“ 555. V době vedení kláštera archimandritou Andrejem (Verevkinem) nabývá vztah sv. Feofana a klášterního nakladatelství trvalejšího a programového charakteru. Ano, svatý Feofan napsal v roce 1891 opatovi ruského kláštera Panteleimon, že v budoucnu plánuje znovu vydat všechna slova a do té doby navrhuje vydávat kázání v samostatných brožurách 556. Svatý Theofan zase posílal vydání svých kázání otcům Athonitům s ohledem na jejich zájem sestavit nové kazatelské knihy nebo přetisknout ty již vydané 557. Na základě ohlasů otců Athonitů je zřejmé, že proces tvorby nových duchovních a vzdělávacích knih na základě kázání sv. Feofany byl velmi živý a kreativní. Sami navrhli, aby Vyšenskij samotář doplnil již vytvořené brožury ve formě nových kázání a provedl serióznější úpravu již hotového materiálu, jak je patrné z dopisu z roku 558 svatému Feofanovi, zaslaného asistentem archimandrity Andreje (Verevkina) Hieromonkem Vladimírem (Kolesnikov) (191851) (191851) Zajímavé úvahy o publikaci jeho kázání samotným sv. Feofan, který měl v korespondenci s otci Athonity dále upřesňovat připravenost k vydání konkrétní knihy. Athonité tedy chtěli například publikovat světcova kázání o zřeknutí se světa ve zvláštním cyklu, ale ukázalo se, že tento cyklus kvůli překladu sv. Feofana z Tambova do Vladimírského stolce zůstal nedokončený. Obyvatelé Athosu nabídli svatému Theofanovi, aby to dokončil, přičemž zachoval styl dříve pronesených kázání, světec v reakci na to nabídl jinou možnost – „vypůjčit si myšlenky od svatého Izáka Syrského, str. 20–22 jeho knihy, moskevské akademické vydání“. Návrh na doplnění od svatého Izáka Syřana byl dán tím, že se svatý Theophan velmi dobře seznámil s díly svatého Izáka, když pracoval na jejich zařazení do druhého dílu Philokalia 560. Některá slova svatého Theofana byla přidána jako příloha k „Dopisům o křesťanském životě“ 561. Postupně se v listech svatého Theofana začala stále jasněji ozývat myšlenka na nutnost „sjednotit“ jeho kazatelské slovo s patristickým učením. Svatý Theophan tedy při diskusi o další publikaci užitečné pro postící se lidi na jedné straně navrhl vybrat další patristická učení na základě svého vlastního učení („Můžete doporučit otci Nikonovi, aby si je prohlédl, a viděl by v nich program pro shromažďování učení od Svatých otců“); na druhé straně by patristické učení mělo srdce uvést do kazatelské nálady: „Učení svatých otců konečně osvětlí naše učení a připraví jim cestu v srdci“ 562. Pokračovalo dílo sv. Theofana o přípravě duchovních knih na základě kázání, o kterých psal jinému atonskému hieromonkovi Vladislavovi (Popovovi) 563. Athonitský otec navíc později než svatý Theofan poslal vládnoucímu vládci 564 žádost o zaslání většího počtu brožur. V roce 1891, tři roky před svou smrtí, poslal svatý Feofan hlavnímu žalobci Posvátného synodu Konstantinu Petroviči Pobedonostsevovi výběr svých kázání 565. O několik dní později poslal jednomu ze svých korespondentů podobný dárek - několik přetisků kázání, jak lze soudit z průvodního dopisu, který zdůrazňoval Stwrito na 566. srdce a z hlavy“ a že „příroda sama žádá o mír“ 567. I ve stavu slabosti a vyčerpání žil nadále myšlenkou na své kazatelské dílo a šíření kázání. Z výše uvedených dopisů můžeme usoudit, že sv. Theofan byl velmi citlivý na kazatelské slovo, které používal k duchovnímu vzdělávání věřících v době před svým odchodem do důchodu. Rozšiřování jeho kázání, vydávaných otci Athonity ve formě brožur, které pomáhají duši, se mu zdálo nesmírně důležitým pokračováním jeho kazatelské služby. Sv. Feofan ve stáří upřímně přiznává, že postupně ustupuje od „duchovního psaní“, tedy od živlu slova, do oblasti ticha a ticha, kam všechna slova vedou tak či onak. V roce 1893, rok před svou smrtí, sv. Theophan nadále projevoval nejaktivnější zájem o vytváření brožur, které pomáhají duši na základě jeho kázání. Athonitští otcové pokračovali ve vydávání těchto brožur, jak je patrné z dopisu svatému Theofanovi Archimandrite Andreji (Verevkinovi) 568. Je zřejmé, že v rámci přípravy na svou smrt se svatý Theofan chtěl skutečně zbavit svého kazatelského dědictví jako vzácného majetku 569. Při přípravě brožur s kázáními sv. Feofana požadoval od vydavatelů minimální vědecký přístup – uvedení zdroje, ze kterého byly určité možnosti vypůjčeny. Stejný ověřený přístup sv. Theofana použil také ve svých překladech textů Filokálie. V dalších dotiskech však redaktoři často zvažovali bibliografická objasnění sv. Feofana a ne vždy se řídili jeho pokyny; to platí jak pro vydávání překladů, tak pro vydávání kázání. A na sklonku života sv. Theophanes nadále rozesílal svá kázání různým příjemcům s nadějí, že mohou přinést duchovní užitek, jako například jeho studentovi D.M. 570. Na začátku tohoto dopisu adresovaného jí pronesl okřídlená slova naznačující vztah mezi lidským životem a verbální tvořivostí, který se daří v životě projevovat: „Cesta je odříznuta. Chodec kráčí. Knihy zůstávají po“ 571. Je zcela zřejmé, že svatý Theofan svá slova či kázání považoval za knihy, které zůstanou a nadále přinášejí svůj duchovní užitek. V roce 1893 korespondence s Athonitemi ohledně kázání pokračovala během postní a velikonoční doby 572. Svatý Theofan se neustále v duchu vracel ke kázání a kazatelské práci. O způsobu skládání svých kázání psal v dopise V. A. Jordanovi, kde bylo zvláště zdůrazněno, že kázání skládal rychlou inspirovanou přípravou den předtím: „a ať přijde jakákoliv myšlenka a zaujme pozornost a srdce, vezmu ji do tématu... a kázání se tam postaví samo. Hodina, hodina a půl, spousta dvou...“ a 57 je připraveno...“ Kázání díla sv. Feofana nebyla psána z mysli, ale z duše. Jejich sestavení v písemné podobě bylo založeno na zásadě živé improvizace 574 v mnohem větší míře než na zásadě scholastického důkladného studia konkrétní problematiky. Výše uvedená slova byla napsána na samém konci životní kroniky svatého Feofana. V očekávání blížící se smrti sdělil svému adresátovi samotnou podstatu tvůrčí metody, která je základem obrovského množství knih a brožur vydaných za jeho života i po jeho smrti. Lze tedy konstatovat, že svatý Theofan na sklonku svého života, v roce 1893, věnoval zvláštní pozornost systematickému vydávání svých kázání – jak všech dohromady, tak i formou samostatných brožur. Kazatelská díla, která vykonával před 27 a více lety, našla živou odezvu v srdci Vyšenského samotáře. Publikování všech kázání svěřil především ruským athonitským mnichům jako nejpečlivějším pracovníkům města duchovního osvícení. 6. ledna 1894 zemřel sv. Feofan. Pohřební řeči odrážely výjimečnou lásku zesnulého ke kázání Božího slova. Například v projevu studenta MDA S. Nikolského: „(zesnulý arcipastýř) veřejně oznámil své plány na vedení a okamžitou realizaci svých plánů na bdělé kázání Slova Božího po všech městech a obcích jeho obrovského stáda...“ 575. Stručná kronika publikací kázání a brožurek podle jejich homiletického obsahu, počínaje rokem 1881 (předchozí materiál byl uveden dříve), je umístěna v příloze 576. Období interakce s Athosem při vydávání kazatelských brožur (1882–1894) se tak ukázalo jako klíčové v duchovní a výchovné činnosti sv. Feofana. V této době se objevila jakási lidová kazatelská „škola“ sv. Feofan, od té doby, co athonští otcové začali na základě jeho kázání široce vydávat duchovní a vzdělávací brožury, letáky a další publikace. Tvůrčí interakce s otci ruského kláštera Panteleimon vedla zejména k vytvoření a rozvoji plánů na znovuzveřejnění celého kazatelského dědictví sv. Feofany na zásadně nové úrovni. § 2. Poslední kázání svatého Feofana, pronesené během jeho odchodu do důchodu Po pěti letech pobytu ve Vyšenském klášteře v roce 1871 pronesl sv. Theofan své poslední kázání v chrámovém prostoru. Slavný tambovský aristokrat a filantrop, mecenáš Vyšenské poustevny Emmanuil Dmitrievič Naryškin (1813–1901) 577 ho pozval na vysvěcení domácího kostela na počest svaté Velkomučednice Kateřiny na jejím panství nedaleko Vyšenské Ermitáže. Jak poznamenává v samotném kázání sv. Feofana, byl chrám pojmenován na počest sv. Vmch. Catherine, nebeská patronka manželky Emmanuela Dmitrieviče Jekatěriny Nikolajevny (Novosilceva; 1818–1869), která krátce předtím zemřela: „Tady je pomník zesnulé milované osoby. Lze si představit, s jakým vnitřním napětím toto slovo vyslovoval velký duchovní osvícenec ruské země, který odchodem do samoty Vyšenského kláštera upřednostnil ticho před slovem. Toto kázání vyšlo téhož roku v Tambovském diecézním věstníku 578. Sám sv. Feofan ji nepovažoval za poslední. Vyslovuje se po dlouhé době mlčení a má řadu charakteristických rysů. Za prvé, svatý Theophanes upozornil na vnější i vnitřní aspekty stavby chrámu. Samotný chrám je pro oblast, kde je vztyčen, vnitřním a duchovním principem, který má za úkol zduchovnit vše kolem. "Před postavením chrámu to (to jest vesnice) bylo těleso ze země a jeho postavením do něj byl vdechnut dech života a božský život; neboť v chrámu jsou zdroje tohoto života. A toto soužití se stalo zcela křesťanským soužitím." Ale samotný chrám má vnější krásu i vnitřní duchovní krásu. "Ale ať se víra nezastaví jen u této krásy, ale nahlédne do vnitřního smyslu chrámu." Svatý Theophanes se tak okamžitě snažil naladit své publikum na ono nejniternější rozpoložení, s nímž sám žil v klášterní samotě. Je zřejmé, že kázání pronesl improvizovaně svým vlastním způsobem, aniž by přikládal důležitost příliš scholastické literární konstrukci fráze. Myšlenka, že chrám vytváří z okolní oblasti „křesťanské soužití“, je mimo jiné misionářskou myšlenkou. Je zřejmé, že svatý Feofan ve své samotě neustoupil od řešení misijních a výchovných úkolů. Právě víra je hlavním spirituálním principem. Vzdělání a duchovní osvícení by se mělo uskutečňovat pouze prostřednictvím pravoslavné církve, která předává církevnost jako žádné jiné místo na zemi. Za druhé, svatý Feofan vyzývá organizátory chrámu, aby v něm sloužili co nejčastěji. Církev bez služby je jako člověk bez dechu. Bez uctívání není chrám spíše chrámem, ale „památníkem“. "Dbejte na to, aby se v ní konaly bohoslužby co nejčastěji, aby byla otevřená všem, jak zasvěceným, tak cizincům, aby byla plná pokaždé, když se v ní přinese oběť za živé i mrtvé. To je vaše poslední povinnost vůči vašemu chrámu." Svatý Theofan tak vyzývá k zákonné chrámové zbožnosti, kterou vnímá nejen jako vnější rituál, ale především jako vnitřní náplň křesťanského života. Za třetí, svatý Theophan věnuje zvláštní pozornost kázání a pokání jako dvěma klíčovým rysům duchovní práce v chrámu. Ti, kdo se modlí, jsou zase povoláni k tomu, aby v tomto chrámu realizovali skutečně duchovní život: „Buďte zde vzděláváni slovem Božím, posvěcujte se svátostmi, hojte rány svědomí, pokládejte k nohám Páně všechny své strasti a potřeby – duševní i fyzické.“ Nejjednoduššími životodárnými slovy sv. Feofana popisuje podstatu duchovního života a úspěchu. Celý křesťanský život by měl být hlubokým procesem pokání a návratu k Bohu. Chrám je důležitý právě jako klíčový prostor pro pokání. Svatý Theofan ve svých kázáních opakovaně vyzýval k pokání jako klíčové niti křesťanského života. Právě pokání v období velkého půstu bylo věnováno prvnímu tematickému souboru kázání sv. Feofana. Mezi ctnostmi a duchovními úkoly, které musí farníci v pravoslavné církvi realizovat, je však kázání a naslouchání Božímu Slovu na prvním místě. Je to kázání Slova Božího, co podněcuje duši k pokání a nastoluje ji zbožným způsobem. Kázání se ukazuje jako prioritní činnost, důležitá jak pro toho, kdo káže, tak pro toho, kdo toto kazatelské poselství vnímá. Na závěr sv. Feofan prozradil svým posluchačům svou oblíbenou myšlenku: "Teď vidíte, kam všechno směřuje. Cílem je, abyste svou modlitební přítomností v tomto chrámu, uctivým postojem k němu mimo něj, rozdmýcháváním bázně Boží v sobě a horlivým plněním Božích přikázání toho nakonec dosáhli, takže i vy sami budete postaveni do duchovního chrámu - přinášející duchovní oběti, Ježíš Kristus 5, příznivý Bohu. modlí se v chrámu se sám stává malým chrámem, jak říká evangelium: „Království Boží je v nás“ (Lk 17,21) Nejkratšími výzvami sv. Theofana vysvětlil samotnou podstatu křesťanského života, usilujícího o získání Království nebeského a Boží milosti. Toto kázání i přes svou stručnost udivuje živým asketickým pojetím chrámu a chrámového díla pravoslavných křesťanů. Ve slově svatého Feofana bylo místo pro ortodoxní asketismus, extrémně koncentrovaný v tom hlavním. Bez upřímného postoje k modlitbě a křesťanským ctnostem jako podstatě křesťanského života, který se získává v církvi, jsou všechny ostatní skutky marné a nesmyslné. Kázání je pozoruhodné svou neumělostí a hloubkou. Při jejím čtení jsme prodchnuti myšlenkami Vyšenského samotáře, který si nadále vážil umění kázat a bez přerušení ticha a samoty se snažil stále více šířit duchovní osvícení. Krátkodobé opuštění kláštera Vyšenskaja sv. Feofana bylo způsobeno výjimečnými okolnostmi a naléhavou potřebou vysvětit chrám. Posluchači tohoto kázání měli jedinečnou příležitost připojit se ke slovům kazatele, vycházejícím ze srdce maximálně očištěného zvláštními asketickými skutky. Toto kázání, jako poslední, lze také považovat za kazatelský testament sv. Feofana budoucím generacím – být extrémně soustředěný v modlitbě a jiných křesťanských ctnostech, konat službu ke slávě Boží. Zvýraznění zvláštního kázání proneseného v roce 1871 jako výjimka v období odpočinku a ústraní nám umožňuje nakreslit spojnici mezi obdobím odpočinku a ústraní a obdobím aktivního kázání. Analýza kázání ukazuje, že sv. Feofan zůstal věrný svému kazatelskému povolání. Ústup světce nebyl v rozporu s myšlenkou misie a duchovního osvícení, kterou nadále realizoval Vyšenskij Recluse, a to i ve formě kázání. § 3. Asketické motivy kázání sv. Feofana: na příkladu vydání z roku 1883. 1. Obsah a textová kritika publikace (na příkladu slov 2–4) Sbírka „Slova pro Páně, Bohorodice a slavnostní dny“ byla poprvé vydána ruským klášterem Athos Panteleimon v roce 1883. Skládá se ze dvou částí: „Slova pro Páně, Bohorodice a slavnostní dny“ (50 slov) a „Slova ke cti jednotlivých svatých a méně významných svátků“ (21 slov). Je třeba zvláště poznamenat, že první část obsahuje slova pronesená při korunovaci a dalších památných dnech pro císařskou rodinu. Athonitské vydání „Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny“ obsahovalo 71 slov. První část sbírky začíná kázáním na Nový rok, proneseným v roce 1856. Po novoročních kázáních následují kázání na Zjevení Páně, svátek slavený na začátku roku, zatímco kázání k Narození Krista doplňují kalendářní rok podle starého stylu. Kázání z různých let lze umístit na stejný svátek podle chronologie. Ústředním svátkem církevního roku jsou Velikonoce, kterým je věnováno několik kázání. Druhá část publikace začíná kázáním o přímluvě. Toto kompoziční řešení je myšlenkově vysvětleno a zdůrazňuje zvláštní hagiografickou povahu kázání. Dále bude další kázání věnováno Ochraně Matky Boží. Obecně je ve druhé části oproti první menší pořádek. Do druhé části tedy patří kázání o Zvěstování, které se podle logiky sborníku mohlo hodit více do části první. Nabízí se otázka: došlo k nějakým textovým změnám při přípravě tematických sbírek kázání a zejména sbírky prázdninových kázání ve srovnání s kázáními dříve publikovanými v klíčových sbírkách - Tambov a Vladimir? Chcete-li odpovědět na tuto otázku, můžete provést malou textovou studii na příkladu prvních deseti kázání z prázdninového cyklu. Po rozboru lze konstatovat, že nakladatelé z roku 1883 velmi přesně reprodukovali text předchozích vydání. Rozdíly jsou minimální a jsou čistě technické. Nejcharakterističtějším rozdílem je shrnutí kázání, zahrnuté v dodatečném podtitulu. Pokud tedy například třetí slovo „V týdnu před křtem“ ve vydání z roku 1869 nemělo podtitul, pak ve vydání z roku 1883 je uvedeno toto vysvětlení: „Milost Ducha svatého proudící ve křtu zachycuje vnitřní změny srdce a hnutí Ducha a z nich v nás formuje nového vnitřního člověka. Tyto podnadpisy mají speciální účel - orientovat čtenáře na téma kázání, zpravidla asketické nebo asketicko-polemické. Analýza nesrovnalostí vedla k následujícím předběžným výsledkům. Vydání z roku 1883 odhaluje zkratky povolené v předchozích vydáních, a to nejdůležitější zkratky br. - bratři, a sv. - svatý. Opraveny byly také překlepy, a to především u přídavných jmen se záporem „ne“ (ve spojení s pravopisem) nebo ve slovesných tvarech se záporem „ne“ (s výsledkem samostatného pravopisu). Nejtěžší byla oprava pravopisu malých a velkých písmen. Ve vydání z roku 1883 byl pravopis mnohem správnější. Uveďme ještě jeden smysluplný příklad. Ve 4. slově o Křtu Páně bylo řečeno: „...tak i my, se srdcem oživeným nadějí na spasení, přijmeme smíření, které září v Pánu, který je pokřtěn, a budeme se z Něho těšit!“ (vydání z roku 1869). Ve vydání z roku 1883: „Takže i my, se srdcem oživeným nadějí na spasení, přijmeme smíření, které září v pokřtěném Pánu, a budeme se z něj těšit! V prvním vydání se jednalo o požívání samotného Pána v důsledku přijímání darů křtu naplněných milostí a ve vydání z roku 1883 se netýká požitku z Pána, ale ze smíření, které udělil. S největší pravděpodobností druhá opravená verze přesněji vyjadřuje myšlenku svatého Feofana. Zde jsou rozdíly mezi vydáními z roku 1869 a 1883 pomocí příkladů tří kázání: 2. slovo (1864). Podobnost je téměř úplná. · br. > bratři (v oběhu); · vše dobré > vše dobré. 3. slovo (1864). Řada překlepů byla opravena ve vydání z roku 1883: · není průměrný > okamžitý, 4. slovo o Zjevení Páně (1864). · Syn člověka > Syn člověka, · nevyčerpatelný > nevyčerpatelný, V textovém srovnání by se dalo pokračovat. Uvedené příklady však stačí k pochopení obecného záměru svatého Theofana a jeho pomocníků a spolupracovníků při přípravě vydání svátečních slov, jimi vybraných z předchozích kazatelských sbírek. V kázáních je text zcela zachován, pouze jsou provedeny gramatické opravy. Svatý Theophan tak při přípravě tematické prázdninové sbírky kázání na rok 1883 zavedl pouze gramatické opravy do textu kázání vybraných z předchozích sbírek. Kázání sváteční sbírky byla vybrána podle konkrétního plánu, odrážejícího realitu života nejen církve, ale i státu. 2. Asketický leitmotiv slavnostní kolekce Ve sváteční sbírce kázání, kterou k vydání připravovali bratři z ruského kláštera Panteleimon na hoře Athos, lze vysledovat zvláštní důraz svatého Feofana na ideál vnitřní duchovní dokonalosti. Tento ideál se pokusíme odhalit ve sbírce svátečních kázání na příkladu prvních deseti ze 71, které lze rozdělit do tří tematických skupin: 1. Slova na Nový rok; 2. Slova pro Epiphany; 3. Slova k prezentaci. Svatý Theofan nabízí v 1. novoročním kázání obsáhlou diskusi o čase a jeho pomíjivosti, totiž o „poučení, které se nám nabízí jménem času“ 579. Lidé žijící v čase se zjišťují, že jsou rozkolísaní a proměnliví, ale posíleni a podporováni Boží mocí. "Potvrďme si tuto myšlenku ve své mysli a vtiskněme si ji do našich srdcí. Všeúčinná Boží moc nás přenáší přes propast nicoty a my žijeme, hýbeme se a jsme. On sebere jeho ducha, stáhne ruku a my zmizíme a nebudeme si na nás vzpomínat." sebeobviňování podle působení Boží milosti. "A On je vždy nablízku a není kam před Ním utéct. Toto hlodání svědomí, které nás trápí hříchem, je pro nás dotekem Přesvatého Boha, je Jeho slovo: zastav se, čiň pokání. A není kam se schovat, abys neslyšela tento hlas. Existuje jen jedno útočiště - pokání" 581. Ze všemohoucnosti a blízkosti Boha ve vztahu k člověku se tak čerpá duchovní poučení o nutnosti pokání jako nutné podmínky pro přiblížení se k Bohu. Svatý Theofan velmi odvážně formuluje imperativ, který určuje Božskou přítomnost v člověku: „buď buď čistý, nebo čiň pokání“ 582. Tento imperativ vyjadřuje s krajní přesností a živostí podstatu křesťanského života jako přiblížení se Bohu a osvícení Božským světlem v míře čistoty, použijeme-li starodávnou formuli svatého Řehoře Teologa. Dále St. Feofan věnuje zvláštní pozornost minulosti, která není zapomenuta ani přes svůj věk. "Pamatujeme si pouze nejnovější případy a ty, které již nelze zakrýt, ale všechny ostatní případy nezmizely, ale existují, pouze skryté v srdci a svědomí." Myšlenka na minulost, stejně jako myšlenka na Božskou všemohoucnost, vede k aktualizaci pojmu svědomí jako místa úložiště paměti a zdroje pravého pokání. V poslední části novoročního kázání mluví svatý Theofan o budoucnosti jako o odevzdání se do rukou Božích, tedy o přijetí Boží Prozřetelnosti do svého života, ať už je jakýkoli. „Nevíme s konečnou platností, co se s námi stane v budoucnu, ale s vědomím jedné věci, že se nám stane to, co se líbí Bohu, jsme přesvědčeni, že se nám stane jen dobro“ 583. Takže hlavní výzva svatého Feofana na Nový rok - činit pokání upřímně a hluboce. Bůh vede člověka do budoucnosti, ale cesta vpřed je možná jen s lehkým svědomím, tedy se svědomím nezatíženým minulými hříchy. Jinými slovy, svatý Feofan myslel na Nový rok jako na jakýsi práh, který mohou překročit jen ti, kdo se snaží o čistotu a svatost tím nejvážnějším způsobem. „Pamatujme, že náš život není vtip a nic v životě by nemělo být vtipem, protože vše v něm má věčnou cenu“ 584. Kázání končí krátkým zopakováním teze o smyslu přítomnosti, minulosti a budoucnosti a stručným shrnutím lidského života jako druhu pokání: „Náš život na zemi je pokání. Nový rok je důležitým klíčovým tématem v umění kázání. V předvečer svátku Zjevení Páně získalo téma pokání svůj zvláštní význam. Myšlenka času jako pozitivního pohybu vpřed ve snaze zbavit se zla a dosáhnout maximálního dobra se ukazuje jako klíčová nit v kázání, které se snaží prostřednictvím konceptu smyslu času povzbudit lidi k pokání a sebenápravě. Druhé kázání na Nový rok je věnováno odhalení významu novosti – proč se Novému roku říká „nový“. Dále v kázání sv. Feofana dovedně popisuje dějiny lidstva po Pádu prostřednictvím protikladu: vnější - vnitřní. Vnější je pád a život bez Boha. Vnitřní je duchovní obnova lidstva, umožněná díky Vtělení Krista Spasitele. „Až obnova, která nyní působí neviditelně, dokončí své dílo, když se na této obnově podílí vše, co je obnovitelné, pak tato pouta zkaženosti již nebudou zapotřebí: stvoření se od nich osvobodí a ukáže se v celé své čisté a neporušitelné kráse“ 586. Světec staví do protikladu vnější a vnitřní, staré a nové, „úpadek“ a obnovu. Klíčové citáty Písma svatého o novém nebi a nové zemi, stejně jako „Kdo je v Kristu, je nové stvoření“ (2. Korintským 5:17), se stávají biblickým základem pro předložení nauky o přednosti a nadřazenosti vnitřního nad vnějším a nového nad starým. Kázání není bez polemického začátku: „Není divu, že se setkáte s lidmi, kteří novost posuzují jinak a posuzují, co je vlastně obnova jako úpadek a co je úpadek jako obnova“ 587 . Takovými osobami rozumíme jak představitele pohanského světa, tak západního křesťanství, které odpadlo od jednoty s pravoslavným Východem. Svatý Theofan obdarovává nepravoslavné křesťany rysy podobnými pohanství. „Pamatujte si nyní, že západní renesance je obnovením pohanství v rozporu s křesťanstvím“ 588. „A vytvořili jsme třídu lidí, kteří trvají na tom, že církev – křesťanská – je zchátralost, kterou je třeba zahodit, a evropská vzdělanost je obnova, kterou je třeba asimilovat.“ 589. Je zřejmé, že svatý Theofan staví do protikladu obecný humanistický ideál orthodoxydu Za zjevnou přísností se skrývá asketický postoj svatého Simeona Nového teologa a dalších východních otců, kteří se drželi holistického, moudrého ideálu křesťanského života, aniž by oddělovali teorii od praxe. Duchovní poučení druhého kázání na Nový rok doplňuje a rozšiřuje poučení prvního. Obě kázání kladou důraz na vnitřní duchovní princip v člověku, který umožňuje skutečně vnímat a vstřebávat dary naplněné milostí, které se učí v církvi. Je zřejmé, že v mladších letech měl svatý Theofan možnost sestavit kázání jako sáhodlouhé pojednání s opakováním a vědeckými a kontemplativními úvahami o smyslu času. V době služby na Vladimírském stolci svatého Theofana dosáhl vysoké kazatelské dovednosti, která mu umožnila téměř improvizovaně představit svým čtenářům vrchol vnitřního křesťanského ideálu a prizmatem tohoto ideálu nabídnout seriózní kritiku výchovy, která není založena na aktivním životě podle křesťanských přikázání. 2. Slova ke Zjevení Páně 3. slovo v Týdnu před Epiphany. Kázání po Novém roce v předvečer Zjevení Páně je věnováno konceptu „nového narození“. Kázání vychází zpočátku z exegeze Řím. 6, 3.6. „Novým narozením“ se rozumí křest jako úplné znovuzrození člověka. Odhalit uvedené téma sv. Theofana popisuje existenci člověka v ráji jako existenci, která se „sama dobrovolně rozhodla, že bude vytrvale chodit ve svaté vůli Boží, vykládané svědomím...“ 590. Zvláštní pozornost je věnována svědomí jako vnitřnímu orgánu člověka, který je zvláště zodpovědný za komunikaci s Bohem. Po Pádu je společenství s Bohem přerušeno, ale křtem je obnoveno 591. Svatý Feofan popisuje svátost křtu nikoli jako vnější posvátný obřad, ale jako obnovení vnitřní celistvosti lidské duše. „K uzdravení těchto hlavních slabostí je mu (to jest člověku) dána milost Ducha jako podpora morální síly a víry v Pána Ježíše Krista, jako jediný prostředek k uklidnění svědomí a opětovnému sjednocení s Bohem“ 592. Pokřtěný člověk v sobě obnovuje jednotu duchovních sil – jednotu víry a milosti po vzoru jednoty Nejsvětější Trojice. Po křtu se „křesťané cítí odhodlaní a silní, aby vytrvale chodili ve vůli Boží, pro kterou jsou horliví připraveni ke všem druhům práce a obětí, cítí radost ze společenství s Bohem - dočasné, stále zde, předjímající nikdy nekončící radost, která bude ve věčnosti“ 593. Svatý Theofan tak chápe křest jako nový počátek života v Kristu, zvláště jako počátek života v Kristu. světlo svatosti. Je zřejmé, že svatý Theofan ztotožňuje svátek Zjevení Páně s duchovní obnovou člověka ve svátosti křtu. Může se zdát, že taková identifikace dostatečně jasně nedefinuje křest Páně jako skutečnost biblických dějin a křest lidí jako napodobení příkladu Krista Spasitele. V této identifikaci svatého Theofana však pokračuje učení svatého Jana Damašského, který rozlišoval osm typů křtu: 2) při přechodu Rudého moře; 4) úvodní Janův křest; 5) Kristus Spasitel a náš; 8) věčný trest aneb Poslední soud 594. Tak svatý Theofan ve svém učení o duchovním křtu navázal na obecné myšlení (podle rozdělení) svatého Jana Damašského a dalších svatých otců a církevních spisovatelů, raných i pozdějších. Očista duše je stálým úkolem mnicha a askety i křesťanského laika. Podle patristického učení se věřící prostřednictvím křtu ubírají zásadně novou spásnou cestou života. „Skrze svatý křest jsme obohaceni čistotou,“ napsal sv. Cyril Alexandrijský 595. Svatý Theophan ve svém kázání věnoval zvláštní pozornost obnovení integrity ztracených sil při křtu. Po křtu, jako novém narození, získávají křesťané zvláštní dar Boží milosti, který u nekřesťanů chybí. „V křesťanovi už není jen přirozenost, ale i milost“ 596. Tento dar se ukazuje jako hluboce vnitřní dar a neslouží k posílení pýchy, ale k získání ctnosti pokory. "Všechna sláva křesťana je uvnitř. Křesťané si sami nemohou neuvědomovat tuto odlišnost a změnu - nikoli na úkor své pokory, ale ke vzdání slávy Bohu, který je zachraňuje" 597. Ve světle tohoto učení lze svátost křtu popsat jako přeorientování člověka z vnějšku do vnitřního, jako začátek systematického a nezištného člověka na duchovní cestě, která má pouze umocnit, ale nezištně umocnit duchovní život. Jako zkušený kazatel popisuje sv. Feofana ve svém kázání výšku a zvláštní význam svátosti křtu a duchovní odpovědnosti, které jsou na člověka kladeny v důsledku vykonávání této svátosti. A až na úplný závěr nabízí odhalení těch, kteří se nestarají o dary, které dostali, a připraví se o ně: „...a když ne, vykažme se, potrestejme se a pospěšme si napravit toto strádání svátostí pokání, ve které jsou ti, kdo hřeší, znovu pokřtěni, nikoli v prameni, ale v slzách, jako když dostávají8, stejně jako přijímají. Poslední věta kázání zní velmi život potvrzující. Ztracený poklad lze vrátit, ale abyste ho vrátili, musíte skutečně činit pokání. Svatý Theophanes pro rétorické účely staví do kontrastu vody křtitelnice se slzami pokání, přestože výsledek ponoření do toho či onoho živlu je stejný. Díky této opozici se kazateli daří metodicky soustředit pozornost na potřebu pokání jako obnovy darů naplněných milostí ponořením, ale jiným způsobem - vnitřním, sebezapřením, sebekritickým. 4. slovo o Zjevení Páně. Právě v den svátku Zjevení Páně svatý Feofan pokračuje v kázání na základě protikladu „vnější – vnitřní“. Navenek lze popsat událost křtu Krista Spasitele Janem na Jordánu, protože byla viditelná, a tím i popsatelná. Ale otevřená nebesa odhalila tajemství neviditelné vnitrotrojní existence Boha Trojice. Z otevřeného nebe proudilo božské světlo dolů na zem. Tento pohled není historický, ale má mystický charakter a je relevantní pro křesťany, kteří přijali křestní dary. „Tak jako po dlouhé noci temnoty každé stvoření žízní po světle a dychtivě spěchá přijmout první paprsky vycházejícího slunce, tak i my, když jsme upřeli zrak mysli osvícené vírou na Zjevení Páně, budeme přednostně vnímat radostné paprsky božské dispensace naší spásy, vysílané milosrdným slovem5 a opravdovou radost z nich.“ vhled. „Hleď, abys netoužil po něčem jiném, než se radovat v hodině Jeho světla“ 600. Božské světlo je vylití vnitřního ven, ale zároveň kvůli vnitřnímu osvětlení a dokonalosti. Dále v kázání svatého Theofana uvádí duchovní překážky vycházející ze světa, snažící se svést a svést. Ve světle Zjevení Páně jsou křesťané povoláni k rozlišování, aby rozlišili pravé světlo od falešného, ​​pravé smíření od falešného, ​​pravou sílu od falešného. Světec vyzývá k úsilí o Krista Spasitele: „…usilujte spíše o toho, který je cesta, pravda a život, pravda, posvěcení a vysvobození“ 601. Vnitřní ideál křesťanství je plně vyučován Kristem Spasitelem, přistupuje k Němu, když se obraz Boží očišťuje a zdokonaluje v sobě, jak o tom psali svatí otcové. Ve svátečním kázání o Zjevení Páně se objevuje nový leitmotiv – duchovní vnitřní osvícení – nesmírně důležité pro spojení askeze a mystiky křesťanského života do jediného celku. Dosažení nezaujatosti a vize Boha je pro asketa jakýmsi svátkem, čemuž učí svátek Zjevení Páně. 5. slovo o Zjevení Páně. V tomto slově svatý Theofan odsuzuje pohanské zvyky a obrácení pravoslavných křesťanů, kteří ve svém životě nedodrželi křestní sliby na jasnovidce a démony. Všeobecný obviňující patos kázání je vyjádřen těmito slovy: "V jedné části máte pohanské zvyky, které odrážejí modlářství, a ve druhé je přímá výzva k démonům. Co to je? Zřekli jste se Kristova jména? Nebo již vládl princ temnoty, vyhnán Kristem, naším Bohem?" 602 Z kázání můžeme usoudit, že nedostatečná horlivost pro křesťanský život vede nevědomky ke stavu pohanství, pod kterým svatý Theofan rozumí svádění lidí, kteří se tak či onak líbí ne Bohu, ale sami sobě. Kázání končí výzvou, abyste odstranili „ze svého chování vše, co může ležet jako černá skvrna na světlých šatech, které si (pravoslavní křesťané) oblékají při křtu“ 603. Světlé šaty jsou jedním ze stálých duchovních obrazů svatého Feofana, který má hluboký vnitřní význam jako symbol čistoty duše. Je zřejmé, že tento obraz je převzat z patristické tradice a teologie apoštola Pavla: „Všichni, kdo jste byli pokřtěni v Krista, Krista jste oblékli (Gal 3,27). 6. slovo v neděli Zjevení Páně. 6. slovo v Týdnu Zjevení Páně je 32. slovem v týdnu osvícení pro rok 1864 ve stejném vydání z roku 1869. V tomto slově svatého Theofana se nejprve vybaví žárlivost, o které mluvil v jednom z předchozích kázání. „Tento žár horlivosti pro Boha s láskou a nezištností tvoří tak integrální rys křesťanského života, že kdo ho má, žije, kdo ho nemá, je buď mrtvý, nebo zmrzlý a spí“ 604. Důraz na skutečnost, že opravdový život je možný skrze horlivost, je zcela charakteristický pro asketické dědictví svatého Feofana. Učení o nutnosti zachovat si žárlivost a duchovní teplo je jedním z leitmotivů jeho tvorby. Typicky svatí asketičtí autoři stavěli duchovní život do kontrastu s duchovní smrtí. Tak např. reverend Simeon Nový teolog psal o vzkříšení před vzkříšením a smrti před smrtí jako o odpovídajících stavech spravedlivého člověka, který dosáhl svatosti, nebo naopak hříšníka, který se ocitá v propasti svých vlastních vášní 605. Sv. Feofan velmi jemně popisuje stav duchovně lhostejného a necitlivého člověka - jako smrt nebo krátké zastavení nebo spánek. Prostřednictvím této techniky se kazateli daří neodstrčit, ale dát hříšníkovi příležitost pocítit duchovní péči a napravit se. V pořadí vývoje kázání svatého Theofana věnuje zvláštní pozornost osudu těch, kteří byli pokřtěni v dětství a jejichž život je postupným růstem a posilováním ve svobodě. Když lidé dosáhnou určitého věku, který lze charakterizovat plnou přítomností svobodné vůle, lze je rozdělit do tří kategorií: 1. Horlivci křesťanského života. 2. Ti, kteří se odvracejí od Hospodina a 3. Ti, kteří jdou cestou vášní. Vlažní křesťané, o nichž svatý Theofan píše, takto: „Třetí – nevíme, komu patří – ať Kristu nebo světu, se navenek účastní všech řádů křesťanského života, ale své myšlenky a srdce obracejí do jiné oblasti a svou radost, potěšení a štěstí vkládají do jiných předmětů: to jsou křesťané, kteří nemají Ducha Kristova“ 606. V pokračování kázání je každé skupině nabídnuto vlastní povznesení. Ti první mohou být usmířeni pro jejich činy a horlivost; za to druhé se lze jen modlit. Hlavní patos kázání je zaměřen na povzbuzení vlažných křesťanů, jako je svatý Theofan, který si také počítá 607. Další vývoj kázání je založen na protikladu „vnější – vnitřní“, i když samotné pojmy „vnější“ a „vnitřní“ se nepoužívají. Celý souhrn zvyků a obyčejů moderních křesťanů se ukazuje jako vnější. „Vše u nás je téměř křesťanské, křesťanské nebo polokřesťanské zvyky, křesťanské pojmy, křesťanské řeči, mnoho křesťanských pravidel a skutků“ 608. Vnitřní je „křesťanské srdce“, jehož „dobro je v Bohu“, to je „horlivost, silná jako smrt, pro potěšení Bohu a spásu“ 609. Kazatel vyzývá své posluchače, aby začali samostatně přesvědčovat svou duši, aby se začala zlepšovat, a nabízí dlouhou prosbu a modlitbu adresovanou jeho vlastní duši. V kázání, které je postaveno na apelech na posluchače ve druhé osobě množného čísla, se objevuje text, který musí oslovit vlastní duši s ukazovací náladou ve třetí osobě a poté s imperativem ve druhé osobě jednotného čísla. "Jste stvořeni k obrazu a podobě Boží. Nekonečnému Bohu se tak zalíbilo, že vás uspořádal tak, aby ve vás zářil svými dokonalostmi, jako slunce svítí v malé kapce vody, a byl viditelný ve vás i pro vás a pro každého, kdo vás vidí - pozemský i nebeský" 610. "O co stojíte - obraťte se k Pánu a začněte pro Něho tvrdě pracovat!... Hledejte Hospodina! Boha nebo svět - neexistuje žádný střed" 611. Na začátku tohoto neobvyklého proslovu se mluví o duši jako o stvořené k obrazu a podobě Boží. Světec popisuje ideální stav duše, v němž Boží obraz září zvláštním světlem žárlivosti. Žárlivost je tedy původní charakteristikou pračlověka a světců, kteří dosáhnou stavu prvního Adama nebo jej dokonce předčí. Tato myšlenka sv. Feofany je plně v souladu s patristickou antropologií a pokračuje v ní. Podle řady svatých otců je člověk nazýván „velkým světem“ v „malém“ 612 kvůli přítomnosti Božího obrazu v něm. Slova o světle, které vychází z Božího obrazu, a srovnání záře tohoto světla se sluncem, jehož paprsky se odrážejí v „malé kapce vody“, činí tento popis přesvědčivým a životně důležitým pro ty, kdo se snaží jít cestou křesťanské dokonalosti. Člověk však díky své nedokonalosti upadl a ponořil se do tmy. Výzva k tomu, abychom se obrátili k Pánu a učinili jasnou volbu mezi Bohem a světem, navzdory své známé povaze, je v ústech sv. Feofana získává výjimečnou relevanci. Slovo kazatele se snaží nejen zasáhnout srdce lhostejného člověka, ale také ho skutečně vyvést ze stavu bezvýchodné situace a beznaděje. V tomto kázání svatý Feofan srovnává vnitřní korekci člověka s lehkým a vznášejícím se obsahem balónu. "Nestane se nám totéž, co se stává balónům? - Být naplněn plynem, nejjemnějším živlem, jakou rychlostí se řítí vzhůru! Naplňme také naše duše nebeskými pravdami a přesvědčeními" 613. Srovnání s horkovzdušným balónem v době sv. Feofany bylo docela moderní. Jak víte, první balón byl vyroben v roce 1783. Zpočátku byly balóny plněny horkým vzduchem a později následujícími plyny: vodíkem, vodním plynem, osvětlovacím plynem a čpavkem. Sv. Feofan tak nejen kázal o zvláštní prioritě vnitřního před vnějším v životě lidí, ale také nacházel nové obrazy a srovnání, aby dal svému kázání co nejsměrodatnější a nejživější charakter. „Vnitřní změna neboli bod obratu závisí na svědomitosti ve vztahu k vědomé pravdě a tato svědomitost je vždy od nás“ 614. "Nyní dejte potěšit Pána na první místo a přeuspořádejte vše ostatní podle požadavků tohoto jediného cíle - a vaše vnitřní nálada se změní. Navenek vše zůstane stejné, jen srdce se stane novým. To je ono! Je toho příliš? 615 Kázání končí jedinečným obrazným přirovnáním svatého Theofana: „Ó, kdybychom se mu všichni podřídili a odevzdali mu svá srdce a rozjímali o Něm tváří v tvář v sobě, všichni bychom se točili v Jeho světle, kolem Něho, stejně jako se všechna svítidla otáčejí kolem slunce, k němu se obracejí a jsou jím osvětleni a tvoří svůj zvláštní harmonický sbor!“ 616 Kazatel srovnává Boží obraz umístěný uvnitř každého s jediným sluncem jako středem vesmíru a všech planet. Boží obraz není jen podobnost s Bohem, ale také působení v horlivé duši Boží milosti. Toto přirovnání je založeno na prastaré zásadě svatého Bazila Velikého: „Naslouchej sobě, abys naslouchal Bohu“ 617, což se zase vrací k úsloví připisovanému Sókratovi: „Poznej sám sebe“ 618. Svatý Theofan neustále píše o světle jako klíčové vlastnosti obrazu Boha v nás, aby ukázal pravý význam horlivosti, k níž povolal své posluchače. 7. slovo v neděli Zjevení Páně, stejně jako 5. slovo o Zjevení Páně, je věnováno odsouzení pohanských zvyků v křesťanské společnosti. Ve vydání Vladimirských kázání z roku 1869 přichází hned za 5. slovo o Zjevení Páně a je jeho ozvěnou (obě slova byla vyslovena v roce 1865). Svatý Theofan dobře chápal, že jeho kázání budou jedni vnímat jako náznak, aby se rozhodně napravili, zatímco jiní se budou opravovat pomalu. Aby udržel dialog se všemi svými posluchači, dovoluje jim na konci kázání sebepodceňující výzvu s prosbou, aby mu odpustili jeho přísnost: „Mějte tedy s námi, když z lásky k vám někdy zazní vyčítavé slovo“ 619. Dále St. Feofan umísťuje do své sbírky tři slova o Prezentaci Páně, pronesené v letech 1861, 1862 a 1864. V kapitole věnované kázáním z vladimirského období bylo popsáno kázání o prezentaci, pronesené 9. února 1864. 8. slovo o svíčkách (1861). První homilie na Představení Páně, umístěná ve sváteční sbírce, hovoří nejprve o přímých účastnících svátku Uvedení, jejichž oči byly „upřeny na Spasitele“ 620, a hned o moderních posluchačích kázání: „...všichni jsme povoláni, abychom tuto blaženost ne pouze mentálně znázorňovali, ale abychom ji skutečně ochutnali, protože jsme všichni povoláni k sobě a ve svém duchu zmizet s Pánem. 621. Aby se věřící stali skutečnými očitými svědky Božího setkání a účastnili se ho, jsou povoláni projít následujícími duchovními fázemi: 1. "Především čiňte pokání. Bude to stejné jako obrácení pohledu a celého těla k cestě vstříc Pánu a prvnímu vstupu na tuto cestu" 622. 2. Pak se musíte naladit na neustálou pozornost vůči Kristu Spasiteli: a) zasvěťte všechny skutky, slova a myšlenky Kristu; b) spojit modlitby a přísné dodržování církevních předpisů s každodenními záležitostmi; c) věnovat volný čas duchovní četbě a rozjímání. Poslední pododstavec svatého Theofana vysvětluje takto: „Zbývající čas vyplníte čtením Písma o Pánu nebo nasloucháním rozhovoru o Něm nebo osobním přemýšlením o Něm a o velkém díle spásy, které vykonal na zemi“ 623. V důsledku neustálé pozornosti ke Kristu bude celý život křesťanů naplněn Kristem a nebude prázdný, ale plný, ne nečinný, ale pracovitý. Pak „...uvidíš sám, že ani uvnitř, ani vně tebe nezůstane nic, co by neneslo připomínku Pána, nepřitahovalo Ho do tvé pozornosti, nevyčerpávalo tvého ducha, aby se s Ním setkal“ 624, uzavírá svou úvahu o pozornosti sv. Feofan. 3. Z obsahu třetího odstavce je jasnější, že svatý Theofan měl ve druhém bodě svého kázání na mysli více vnějších ctností založených na touze setkat se s Bohem a zachovat dary tohoto setkání ve svém životě. Obecná duchovní logika svatého Theofana je tato: je třeba přejít od vnějšího k vnitřnímu, od naplňování modlitebních pravidel a služeb s vnější účastí k vykonávání nepřetržité modlitby v sobě: „... pod plněním všech modliteb nebo účastí na bohoslužbách se má v srdci utvářet soucit pouze pro Pána a Pánovo; čtení a naslouchání Písma o Pánu by mělo být založeno na ochotné vnější modlitbě625 naší vnější touhy. a vnější čtení se musí stát vnitřní modlitbou a vnitřním čtením, které se shoduje s vnitřním rozpoložením duše. „Tyto práce jsou obděláváním pole a tyto snahy jsou povstáním toho, co je zaseto; toto jsou kmen a větve a toto jsou květiny a plody“ 626. Duchovní logika sv. Feofany je zvláště aktuální v moderním světě, který se často snaží postavit do kontrastu vnější s vnitřním, což nakonec vede k oslabení obou. Svatý Feofan nepolemizuje výjimečnou důležitost vnitřního ideálu. Naopak to zdůrazňuje, ale poukazuje na hluboké spojení, které existuje mezi vnějším a vnitřním na cestě k dosažení jednoty s Bohem. „A protože Pán je všude a sám se snaží setkat se s naším duchem, jejich vzájemné setkání se pak děje samo“ 627. Dosažení jednoty s Bohem, který sám hledá jednotu s člověkem, je nejdůležitějším cílem v životě křesťanů. "(Pán) do tebe vstoupí a spočine v tobě, jako v náručí Simeona Spravedlivého. Už není žádná možnost usnadnit si práci nutnou při hledání setkání s Pánem něčím jiným. Ježíšova modlitba: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou - může v tomto díle silně a mocně pomoci" 628. Takovými asketickými napomenutími končí sv. Theophan jeho slovo o Candlemas, které se stává jakýmsi krátkým katechismem asketického a duchovního života. 9. slovo o svíčkách (1862). V kázání proneseném v následujícím roce 1862 pokračuje leitmotiv nutnosti vést prohloubený vnitřní život. Na začátku kázání svatý Feofan, ještě rychleji než v tom, co řekl před rokem, přechází k realizaci ideálu setkání člověka s Bohem. „Duše, která potkala Pána a je jím potkána, ochutná nadpřirozenou blaženost“ 629. Na začátku kázání nabízí autor asketický typologický výklad. Setkání Panny Marie s Pánem je symbolem čistoty. Starší Simeon a prorokyně Anna jsou symbolem nevraživosti 630. Dále svatý Theofan vykresluje v několika slovech celý systém křesťanské askeze: "Čistota je nevraživost. Cesta k nezaujatosti je naplňování přikázání. Každé přikázání, naplněné a srdcem přijaté jako zákon neustálé činnosti, zabíjí vášeň, která je v rozporu s tímto příkazem, přesto zabíjí v sobě všechny vášně a přikázání. nezaujatost“ 631. Následující část kázání je věnována odhalování způsobu plnění přikázání. Tato cesta je extrémně úzká, je to obtížná cesta evangelia a zároveň široká, protože je přístupná pro jakoukoli hodnost a hodnost. "Jestliže je někdo panna, buď panna jako Nejčistší; Je-li někdo v rodině, konej skutky rodinné spravedlnosti jako Josef; kdo je vdovec, buď vdovec jako Anna; Slouží-li někdo, služ jako Simeon. Nechoď daleko pro přikázání. Jsou na dosah. Žij dobře, jako rodinný muž, jako vdovec, občan, jako občan, jako Církev, vdovec, který má, jako Církev, slouží-li někdo jako Simeon. k Pánu a budeš žít podle přikázání a Kristus tě posvětí a bude si přát být přijat do náruče tvého srdce, jako do náruče spravedlivého Simeona“ 632. Obecný popis křesťanského povolání je vykreslen výraznými arcipastýřskými slovy, obratnými, literárními, živými a srdečnými. Línému posluchači by se mohlo zdát, že dokáže dojít k závěru, že není potřeba pracovat a že stačí žít ve svém postavení a ve svých záležitostech bez velké duchovní práce. Nicméně sv. Theophanes zdůrazňuje další myšlenku o blízkosti přikázání jako nutnost okamžitě začít žít podle přikázání. Výzva „Nechoďte daleko za přikázáními“ neznamená odklad plnění přikázání, ale výzvu, abyste je okamžitě začali plnit. Pán se zjevil a zjevil se některým svatým navenek, ale nejdůležitější je Jeho vnitřní, duchovní projev, „jakési tajemné zjevení Pána v duchu a našemu duchu“ 633. „Takoví, když se s Ním jednou setkali, zůstávají bez ustání na tomto setkání...“ 634. Poté, co svým posluchačům poskytl určitý druh duchovní relaxace prostřednictvím popisu nejvyššího ideálu vidění a poznání, by měli znovu poukázat na potřebu sv. horlivý pohyb k tomuto ideálu po duchovní cestě. 10. slovo o svíčkách (1864). Třetí slovo svatého Theofana na Prezentaci, umístěné ve sbírce svátečních kázání. Toto slovo bylo analyzováno samostatně v kapitole věnované kázáním vladimirského období 635. Kromě rozboru poznamenáváme, že svatý Theofan v exegezi klíčového evangelijního verše Hle, Boží království je ve vás (Lk 17,21) 636 věnuje zvláštní pozornost Boží vládě v lidské duši jako zvláštnímu úkolu, k jehož uskutečnění je nutné splnit řadu podmínek. Svatý Theophanes píše o Bohu jako o „králi mysli“, jako o „králi vůle a svědomí“ a jako o „králi srdce“. Tyto výrazy naznačují skutečné duchovní spojení mezi člověkem a Bohem na úrovni mysli, vůle a srdce. Tak např. „Bůh je králem naší mysli, když mysl skrze podřízení se víře, když přijala vše, co je nám sdělováno ve svatém zjevení, myslí na jediného Boha a soudí vše, co existuje a děje se podle Boha“ 637. Tento výklad předpokládá výklad Lukáše. 17, 21 ve smyslu Božího království jako víry, která se získává v duši jako vzácný duchovní poklad. Jestliže v předchozích slovech svatého Theofana nastínil určitou duchovní logiku přibližování se k Bohu od vnějšího k vnitřnímu, pak v tomto slově vychází z hluboké přednosti vnitřního před vnějším, což určuje i zpětný pohyb - od vnitřního k vnějšímu, kdy ten, kdo má vnitřní, přijímá důsledky na vnější úrovni svého bytí. "Takže - uvnitř. Ale království Boží se rozprostírá dovnitř i ven. Neboť když je vše, co se v nás říká, dokončeno, pak je vše vnější znovu postaveno ve stejném duchu a směru: jazyk, oči, sluch a všechny ostatní smysly začnou jednat ve stejném duchu; stejný duch pak vede každý vnější pohyb a každé jednání, sám, v rodině, v úřadu, ve společnosti a ve všech vnitřních vztazích, pak je Bůh projevem našeho každodenního života - ve všem vládce, který je podle slova Páně vtisknut do pozornosti každého: tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a oslavovali vašeho Otce, který je v nebesích“ (Matouš 5, 16) 638. Pro opravdovou nápravu života na vnitřní i vnější úrovni je nutné „poddat se Bohu a odevzdat se mu“ 639, tedy naplnit imperativ stanovený v evangelijním verši: Toto Boží království je ve vás (Lk 17,21). Stejně jako v jiných kázáních staví svatý Feofan své čtenáře před formální volbu, ve které zbývá jen přijmout, co je splatné: „Zbývá jen jedno: buď zničit, nebo udělat tohle“ 640. Ze stručného přehledu prvních deseti kázání ze slavnostního cyklu kázání, vydaného za podpory ruského kláštera Panteleimon na Athosu, je zřejmé, že kázáním jako stěžejní leitmotiv prochází téma potřeby vnitřní dokonalosti. Ve dvou kázáních: 5. slovo o Zjevení Páně a 7. slovo v neděli Zjevení Páně, přednesené vladimirskému stádu v roce 1865, jsou odhaleny „pohanské zvyky“ křesťanů, aniž by dostatečně odhalil vnitřní ideál křesťanské askeze. Ale v hlavní části těch 8 zbývajících jsou učiněny pokusy naznačit duchovní cestu křesťanské dokonalosti, vedoucí buď od vnějších dobrých skutků k vnitřní pozornosti a modlitbě, nebo naopak od dosažení vnitřní víry k projevení této víry a dalších ctností navenek. Harmonie mezi vnitřním a vnějším je jedním z charakteristických rysů spirituality sv. Theophana, kterou zdědil z patristické tradice, která mu předcházela. Rozbor obsahu prvních 10 kázání Slavnostního sborníku z roku 1883 tedy ukazuje, že hlavním leitmotivem kázání je ideál vnitřní dokonalosti. Důsledné odhalování tohoto ideálu ukazuje jedno z nejdůležitějších témat, které umožnilo čtenáři sbírky představit nejen roztroušená slova mluvená v různých dobách a na různá témata, ale jedinečný systém - jediný duchovní a povznášející celek. § 4. Rysy kázání v epištolním dědictví sv. Feofany Pokud jde o studium charakteristik konkrétního řečového žánru, můžeme identifikovat řadu specifických rysů, které se obvykle nazývají žánrové dominanty. Kázání je žánr náboženského diskurzu, který má takové specifické žánrové charakteristiky jako sekundární ve vztahu k předchozímu textu; výklad, exegeze, komentáře k náboženským textům, primární zdroje. Hlavním komunikačním cílem je osvěta. Tradičně ve vědě řeči je obecně přijímáno, že kázání je žánr ústní řeči. Role a místo epistolárního žánru v komunikačním systému se výrazně liší od žánru kázání. Předně je třeba poznamenat, že se jedná o žánr psaného projevu. Důsledkem toho je velké množství písemných památek epištolního dědictví autorů ze zcela odlišných epoch. Psaní zpočátku vznikalo mimo literaturu a umění jako způsob komunikace (to znamená, že hlavním komunikačním smyslem psaní je v tomto případě sdělování informací), ale v průběhu své existence prošlo výraznými žánrovými proměnami. Můžeme říci, že epistolární žánr má značnou míru vnitřní svobody. Jak již bylo řečeno, v průběhu své existence v komunikačním systému se řečové žánry mohou proměňovat, získávat nové specifické rysy a vlastnosti a někdy se stát hyperžánrem, tedy spojovat řečové žánry různých forem, spojené dohromady jedním záměrem. Protože studium žánrové struktury díla svatého Teofana není hlavním úkolem této studie, lze se jen domnívat, že kázání v dědictví svatého Teofana samotáře nabývá rysů hyperžánru. Zvláště jasně se to projevuje v epištoláři světce. Za prvé, dopisy pravého reverenda mají poučný charakter, což je typické pro homiletické dědictví. Za druhé, témata kázání a dopisů se poměrně často shodují. Za třetí, listy sv. Theofana obsahují vysvětlení patristických knih, výklad či výklad určitých duchovních primárních zdrojů. Podrobná studie epištoláře sv. Teofanu Samotáři jsme ve světle jeho homiletické tradice věnovali samostatnou publikaci v recenzovaném vědeckém časopise (VAK) – „Teologický bulletin“ 641. Uveďme zde pouze některé zásadně důležité poznámky k určenému tématu. Dopisy St. Feofanovi byly původně publikovány ve třech samostatných knihách: „Listy o křesťanském životě“ (Petrohrad, 1858); „Dopisy o duchovním životě“ (Petrohrad, 1872); „Dopisy různým osobám a o různých předmětech víry a života“ (M., 1882). Následně byla značná část světcových dopisů zahrnuta do osmi čísel vydaných v letech 1898–1901. Athos ruský klášter Panteleimon; dopisy rozesílali korespondenti do redakcí časopisů hned po smrti pravého reverenda 642. Studie nebývalého rozsahu se ujal Arch. Georgij (Tertyšnikov); v důsledku toho byla k jeho disertaci sestavena příloha 643: „Dopisy biskupa Theophana různým osobám, nezahrnuté do čísla VIII“ 644. Ale ani tato práce nevyčerpala všechny možnosti hledání nových epištolních dokumentů. Nacházejí se jak v originálech, tedy v rukopisné podobě, tak v zapomenutých publikacích, které nebyly uvedeny do vědeckého oběhu - především v periodikách. Značná část nových a dosud neznámých dopisů byla publikována nebo se připravuje k vydání v Kronice sv. Feofana, zejména ve svazcích 3–5. Pokud tedy mluvíme o celém epištolním dědictví svatého Feofana, pak podle konzervativních odhadů můžeme hovořit o dvou a půl tisících dopisů. Svazek dochovaného epištoláře sv. Theophanes je plně srovnatelný se stávajícími epištolními sbírkami velkých ruských spisovatelů a z hlediska duchovního obsahu zaujímají listy sv. Feofana výjimečné místo v dějinách ruské duchovní literatury. Archimandrite Job (Gumerov) ve své dizertační práci „Eseje o historii kázání v Rusku v 18.–19. formuloval plodnou myšlenku o „překonání přístupu převládajícího v historicko-homiletické literatuře, kdy studium kazatelské tvořivosti probíhalo pouze na základě klasických forem kázání (slova, rozhovory, učení)“ 645 a o nutnosti zapojit do analýzy „všechna díla, v nichž byl přímo stanoven cíl duchovního osvícení“ 646. žánrové definice, které zužovaly chápání činnosti kazatelů, jsou podle spravedlivého úsudku archimandrita Joba zvláště relevantní „ve vztahu k takovým duchovním spisovatelům, jako jsou sv. Tichon Zadonský, sv. Ignác Brianchaninov, sv. Teofan Samotář, sv. pravý Jan z Kronštadtu » 648. Podporujeme a pokračujeme v myšlence Archimandrita Joba, poznamenáváme, že poté, co ztratil osobní komunikaci se stádem během jeho téměř třiceti let v důchodu (většinu této doby strávil na útočišti Vyšenského), pokračoval ve své péči v dopisech. Jeho dopisovatelé byli lidé z různých vrstev ruské společnosti: šlechtici a obchodníci, biskupové a prostí mniši, rolníci, měšťané, vojenští muži; Jsou mezi nimi lidé různého věku: od velmi mladých po staré lidi. A všichni se obrátili na Vyšenského samotáře s dopisy s přiznáním, které obsahovaly otázky, které pro ně byly životně důležité. Svatý Theophan hluboce znal svou dobu, její akutní duchovní a morální problémy, hlavní teologické problémy, které naléhavě vyžadovaly okamžité řešení. Ve svých dopisech měl odpovídat na otázky nejen osobního charakteru, ale hovořit i o obecných problémech moderního světa a odhalovat nemoci století. Kázání je slovy arcibiskupa Ambrože (Kljucharjova) „slovem, které dává, vzrušuje a řídí život“ 649. Tuto homiletickou vlastnost mají bez výjimky všechny dopisy sv. Theofanovi. Připomeňme, že Pravý reverend vysvětlil Vyšovi svůj nečekaný odchod z Vladimirského stolce: "Mám na mysli sloužit církvi Boží, jen abych sloužil jiným způsobem. Dej, Pane, aby tento záměr nebyl zmařen, bude-li mi udělen mír!" 650. V těchto řádcích Pravého reverenda vidíme potvrzení výše vyjádřené myšlenky, že kázat sv. Feofana pokračovalo v ústraní – „jen jiným způsobem“. Často se vyskytují výzvy v dopisech sv. Feofanovi s tématem chrámových kázání. Pravý reverend svými slovy o svátcích a nedělích zpravidla upozorňoval posluchače na duchovní a spásný význam svátků dne a církevních událostí. Kazatel věděl, jak ukázat nerozlučnou souvislost mezi dobou, biblickými a moderními událostmi. V dopise sv. Feofanovi E.D., napsaném 14. září 1891 - o Povýšení čestného a životodárného kříže Páně - se nachází jeden z příkladů takové homiletické techniky. Pravý ctihodný napsal „místo pozdravů o svátku“: „V dnešní době se v kostelech v klášterech staví kříž. Ale to vše je vnější. V srdci je duchovní vztyčení kříže. Stává se to, když se někdo pevně rozhodne pro sebeukřižování nebo umrtvení svých vášní, což je u křesťanů tak zásadní, že podle Apoštolova umučení jsou jen ti, kdo se uchýlili k utrpení apoštola Krista. Když křesťané v sobě vztyčili tento kříž, udržují jej vztyčený po celý svůj život. Je-li tomu tak, ať se každá křesťanská duše ptá sama sebe a poslouchá, jakou odpověď dává její svědomí v jejím srdci“ 651. V dopisech od Vysha svatému Feofanovi dává doporučení ke čtení Bible a patristických knih. "Samozřejmě, čtete v kostele denní čtení z apoštolů a svatých evangelií, jak se očekává. A pokud ne, začněte. To bude pro vás Boží každodenní lekce," napsal svatý Feofan jednomu ze svých dopisovatelů. - Tady je to, co děláš. Po přečtení Apoštola vyjmi obecnou myšlenku a drž se jí. Po přečtení evangelia udělejte totéž. K tomu přidejte následující: pokud nějaký text z apoštola nebo evangelia přitahuje zvláštní pozornost, vezměte jej jako předmět diskuse a diskutujte o něm, vytahujte z něj poučné myšlenky a tím nasyťte duši tím, že tyto myšlenky přivedete k rozumu... Budete mít stůl Boží... nebo královskou večeři. Pokud se tak neukáže jeden text... udělejte to s celým obsahem apoštola nebo evangelia...“ (12. prosince 1888) 652. Cílem takového povznášejícího apelu je zajistit, aby smysluplná četba podněcovala práci duše a srdce – jako kázání v kostele s výkladem slov ze svatého evangelia a apoštol působí na posluchače. Mnohem méně často než v kázáních se v listech svatého Theofana objevují slavnostní řádky ve stylu epideiktické výmluvnosti, věnované zpravidla dvanácti svátkům. To je vysvětleno skutečností, že soukromé dopisy byly především odpověďmi na zpovědní otázky od dopisovatelů a kromě toho světec zřídka psal blahopřání. Události církevního roku, které určily vnitřní strukturu celého homiletického dědictví svatého Theofana a daly důvod odhalit čtenářům celé podivuhodné panorama Božské ekonomiky, hluboký význam pravoslaví, se odrážejí v epištoláři Vyšinského samotáře. Tyto dopisy nebyly zasílány poštou, ale byly předány prostřednictvím obsluhy cely - v reakci na poznámky zaslané stejným způsobem. Toto je dopis N.I. Kugusheva z 15. února 1892 v předvečer půstu: "Pane, požehnej své návštěvě a dopřej své duši užitek z toho, co jsi viděl a slyšel. V dnešní době je nejen v klášteře, ale i kolem něj vše tiché a klidné. Není slyšet žádné zpívání ani hru na foukací harmoniku. Skutečná příprava na sv. Letniční, B., Pane, rozhodl jsi se, že ses na schůzku připravil tím nejlepším způsobem. Svaté přijímání podle vaší víry Skrze to se vám otevřou nejen dveře půstu, ale i brány nebeské“ 653. Šest členů rodiny kuguševských knížat bylo v korespondenci se svatým Feofanem 654. Pět set dopisů jim tvoří čtvrtinu epištoláře vydaného Athonity. Začátek vytvořila Naděžda Iljinična Kuguševová, rozená Boratynská. Pak její dcery Alexandra Ivanovna a Anastasia Ivanovna, kterým svatý Feofan dal ve svých dopisech žertovné přezdívky Belička a Černička, a po letech se na Vyšu začaly obracet s otázkami duchovního obsahu. Nejmladší syn Ilja Ivanovič Kugušev se po dospělosti stal také biskupovým dopisovatelem. Dopisy svatého Feofana a dvěma neteřím N.I. Kugusheva: k „moskevské moudrosti“ S.N. Sleptsové a jeptišce ​​„Anosinské pokladnice“ Leonidě (Obukhové). Pro všechny příjemce v St. Feofan měl svá zvláštní slova, zvláštní doporučení a pokyny; rozdíly jsou patrné i v intonaci a slovní zásobě, v souladu se situací a osobností adresáta. Toto je homiletický prostředek ubytování, který se často vyskytuje v kázáních svatého Feofana, adresovaných za různých okolností různým posluchačům. Dopis N.I. Kugusheva je odpovědí na její poselství o domácích potížích a připomínkou toho hlavního: "Změny v duchu jsou naším společným údělem. Musíte vytrvat a odevzdat svůj osud do rukou Boha. Dej nám starost o jednu věc, abychom byli vždy s Pánem. Ve všech případech se obracejte přímo na Něj, odhalte mu břemena své duše a modlete se, aby vás vysvobodil a útěcha, pokud bude chtít. věcí je odhodlání a horlivost líbit se Bohu, zkroušeného ducha a zkroušeného a pokorného srdce a odevzdat se do vůle Boží, když je toto, je to dobré“ (22. října 1888) 655. Dopisy Belichkovi odrážely energickou, ale zároveň zmatenou povahu dopisovatele svatého Feofana. A v každém dopise od Vysha je láska a trpělivost, které předvídaly obtížnou cestu adresáta ke klášterní tonzurě a poté ke schématu, které Belichka přijal se jménem Feofaniya. "Veverka sama neví, co chce," podělil se o své postřehy St. Feofan s N.I. Kugusheva. "Její duše hledá to nejlepší, protože si myslí, že to najde mimo Boha, kde není lepší, ale horší." Musí hledat Boha, přilnout k Bohu a duše se uklidní, nasycena všeobjímajícím dobrem. A ona neví, kam obrací oči. Má velký smysl a síla vůle není malá.“ 656. A znovu: „Mohu s naprostou důvěrou opakovat, že jí Pán prokáže své milosrdenství“ 657. Sám Belička dal odpověď „na všechny nehody“: zachránit duši.“ Až bude duše zachráněna, všechno ostatní zmizí, nebo co, spása duše je také smířena se životem a nesmiřována, ale smířena pouze se všemi řády, všechny je posvěcuje“ 658. Duchovní vedení dopisů svatého Feofana Černičce - Anastasia Ivanovna Kugusheva - jsou zcela jiné povahy. Mladší sestra se od raného věku vyznačovala dobrým chováním, trvalou touhou žít podle Božích přikázání a myšlenkami na mnišství. A svatý Feofan ji varoval před rychlým rozhodováním: "Vždyť máš doma klášter. Nezbývá než odejít do ústraní v hrudi a v srdci. Postarej se o to. A budeš chodícím klášterem, tedy samotářem" 659. "Anastasia Kuguševová se neprovdala a nesložila mnišské sliby. Svou službu pro ně zasvětila jako morální podporu a stala se oporou pro své blízké. 20. století“ 660. V dopisech nejmladšímu synovi N.I. Kuguševa - Ilja Ivanovič - Sv. Feofan nazval adresáta Ilja Muromec, protože studoval v Muromu. V každém dopise Shora vidíme zájem o duchovní růst mladého muže. Toto je skutečná škola pro překonání pokušení, která představují hlavní nebezpečí mládeže. "Připravte se ke zpovědi a přijímání. Kéž to Pán dá, aby se to podařilo. Tento dopis budete číst po zpovědi a přijímání. Proto připojuji ještě jedno dobré přání - ať je ve vás uchována síla těchto svátostí, bez přerušení a oslabení. Žízníte po duchovním osvícení. Přichází samo, když někdo jde cestou duchovního života, a pak je naplněno osvícení do takové míry, že jsou splněny požadavky života přichází... Hodně jsme pracovali na úspěchu v duchovním životě... Ale věc je prostě dokonána, potřebujeme zapustit její kořen hlouběji, když přijde, on všechno zařídí, všechno naučí... Modlete se za něj! Edifikace je rys, který spojuje epištolář sv. Feofana s jeho homiletikou. Lze najít mnoho příkladů takových epistolárních učení od Pravého ctihodného, ​​což z nich učinilo univerzální a užitečnou duchovní četbu. Sv. Feofan v dopise z 22. října 1888 adresovaném advokátovi ze Zadonsku M. R. Korjakinovi poukazuje na způsob překonání duševního stavu adresáta: „vytrvej a modli se“ 662. Na závěr autor dopisu cituje pokyny sv. zahanbený myšlenkami a nepodléhej duševní relaxaci, ale buď trpělivý, čtěte knihy učitelů, přinuťte se k modlitbě a čekejte na pomoc, brzy přijde a vy to nepoznáte“ 664. Hlavní aspekt kázání - sotereologický - se stává dominantním v epištolním dědictví sv. Feofana. V dopise jistému "S.V." ze dne 12. prosince 1888 svatý Theophanes, který na otázku, jak se vypořádat s pýchou, s egem, „já“ nařídil: „Otřete to a rozdrťte to na prášek... Vezměte kámen... ten, který byl odtržen od hory, rozemlel modly na prášek. Tomu je přiřazen celý život... Metoda k tomu je jednoduchá - od tohoto příkazu neposlouchejte Pána. Sám sebe: nechte ho zapřít se Začněte se pozorovat... a všímejte si projevu svého já... a pak - jděte proti... ve všem, ve velkém i malém“ 665. Ještě více ohlasů kázání nacházíme v dopisech klášterům: Vyšinskij samotář svým adresátům experimentálně vysvětloval, jak zodpovědný je mnišský kříž, jak těžká je bitva a jak je neviditelný nepřítel pokoušen. V dopise „klášternímu zpovědníkovi“ připomněl odpovědnost své poslušnosti: „Jste zpovědník. Kupte si nůž – ostrý, ostrý – dejte si ho před oči – a často se na něj dívejte a vždy mějte na paměti zákon, podle kterého má zpovědník useknout jazyk, když někomu prozradí hříchy, které zpovídá, nebo naznačí, že si o nich vzpomenou, co si o nich zpovědníci myslí… toto, t. j. rozšíří-li se myšlenka, že zpovědníci nejsou skromní: zpovědi nebudou úplné, a pak se úplně zastaví“ (5. října 1890) 666. Biskup Theophan, se kterým se často setkáváme ve světcových kázáních adresovaných mnišům, později a v dopisech četným korespondentům opakoval požadavky na nutnost sladit vnitřní náladu s vnějším stavem a postavením: "Proč jste vstoupili do kláštera? Oblékejte se a buďte módní? Vzpomeňte si na své první pocity a sklony při vstupu do kláštera. Jak pokorní byli, kromě toho, že jste teď byli akceptováni. Nečekali jste, že budou něco jiného než queen Ban. myšlenky... vraťte se ke svým prvním pocitům... a uklidněte se Už 26 let jste v klášteře: ukažte mladým jeptiškám, že jste nežili nadarmo a že jste se naučili velmi dobře snášet všechny marné lži I oni budou inspirováni, aby všechno snášeli Pokud budete i nadále znechuceni, pak i ony ztratí odvahu a začnou si myslet, že z toho 18” to 15 není žádný prospěch. dopis byl napsán v souvislosti se selháním tonzury adresáta do vedlejšího schématu. Jádrem kázání biskupa Theophana byly vždy morální a asketické ideály, k nimž cesta vede skrze osobní činy tvrdé askeze. Dopisy obsahují cílenější, cílenější instrukce; ale podstata je stejná. „Umělecký obraz vykonávání modlitby je zobrazován otci jako vnější pomůcka a je podřízen vnitřní práci,“ napsal mnich sv. Feofan Fr. N. – A nyní z větší části asimilují pouze vnější stránku a zanedbávají vnitřní. – Jakmile se v srdci objeví nějaký hřejivý pohyb, rozhodnou se: Bůh to dal... a oddají se dennímu snění o sobě. Pak odsuzují každého, kdo se nedrží uměleckého obrazu modlitby, a nejen tento, ale i církevní modlitby a ty, kteří je přísně dodržují, a snaží se to nesnižovat. – Kvůli tomu ustává jejich pokrok ve vnitřní modlitbě a zbývá jim jen vnější práce. – A duchovní život ustává. Prosím, více se starejte o vnitřní modlitbu, odvádějte pozornost od vnější... Modlitební práce vede k přijetí daru modlitby“ (6. května 1890) 668. V ústraní se svatý Feofan dozvěděl z dopisů, které mu přicházely, o všech důležitých událostech moderního života. Jeho dopisy z ústraní jsou často analytické povahy; obsahují stejně jako kázání živou reakci na nejnovější výzvy doby, včetně atentátu na císaře Alexandra II., rusko-turecké války v letech 1877–1878, aktivní akce sektářů v Petrohradu atd. Badatelsky zajímavé jsou dva nepublikované dopisy sv. Feofanovi, psané z okenice. Jistý dopisovatel mu napsal tři dopisy s otázkami. Eminence dokázala odpovědět pouze na dvě. Třetí zůstal nezodpovězen kvůli smrti světce. Tyto dopisy jsou uchovávány v kopiích v archivu ruského kláštera Panteleimon na Athosu, ve složce „Dopisy biskupa Feofana (Govorova) různým korespondentům pro roky 1875–1893. 669. První dopis se dotýká v té době aktuálního tématu – Ježíšovy modlitby. S vydáním „Frankových příběhů poutníka duchovnímu otci“ 670 na ně navázala negativní reakce sv. Makaria z Optiny. Kontroverze kolem této knihy po velmi dlouhou dobu neutichly. Svatý Makarius píše „Výstraha pro ty, kdo čtou duchovní knihy otců a pro ty, kteří chtějí vykonávat mentální Ježíšovu modlitbu“ 671, kde kriticky zkoumá metodu modlitby, která je navržena v knize „Frank Tales of a Pilgrim...“, která vede k klamu a často k fyzické smrti. Svatý Theofan pokorně přiznává: „Nemohu dávat užitečné pokyny o Ježíšově modlitbě, protože sám nevím, jak si s ní poradit“ 672. Ale přesto to tazatele nenechává bez poučení: „Čtěte knihy, učte se skrze ně. Poraďte se se svým duchovním otcem a s jedním z podobně smýšlejících bratrů. Smyslem zde je naučit se slova a křičet v jednoduchosti srdce Ježíše... chodit v Boží přítomnosti, tj. vždy s myšlenkou na Boha, všudypřítomného, vševidoucího... Viz oko Boží usazené nad tvým srdcem a vidět vše, co je v něm... a s bázní Boží... Po tomto už nebude potřeba žádné lekce... Zachraň se! E. Feofan“ 673. Autorem druhého dopisu, na který Vyshinsky Recluse odpovídá, je kněz, který byl zatížen svými hříchy, než se stal knězem. Svatý Theofan ho pastoračně poučuje: „Hledáš-li pokoj, ten přijde a uvnitř uslyšíš tichý hlas Páně: „Tvé hříchy jsou odpuštěny. To, co je nyní ve vaší duši, je lepší než mír. To vás pokořuje a motivuje, abyste se s lítostí utíkali k Pánu. A odtud máte starost a snahu udržet se nepadlí. A když pokoj srdce přijde od Pána, pak právě tento pokoj vás ochrání před pádem. Svatý apoštol Petr upadl do takového pádu, ale nehledal odmítnutí z apoštolské hodnosti, ale pouze činil pokání a plakal... Udělejte totéž a pokračujte v tom až do konce svého života. Ap. Pavel celý život nezapomínal, že byl pronásledovatelem církve... I když z jeho slov je zřejmé, že to činil spíše z pocitu vděčnosti Pánu, který se nad ním smiloval“ 674. Na příkladu odpovědí těmto dvěma athonitským adresátům je možné rekonstruovat velmi malý fragment té obrovské homiletické vrstvy, které se badatelé prakticky nedotýkají – slova pastýře před, během nebo po svátosti pokání, při vykonávání bohoslužeb a různých církevních a mimocírkevních modliteb. Zde se v epištolním žánru vyjadřuje rada a poučení - dvě ze tří hlavních povinností faráře (třetí je vykonávání církevních Svátostí), kterým sv. Feofan zasvětil celý svůj pozemský život. Lze tedy konstatovat, že v období vědomé izolace a stažení se od světa pokračoval svatý Feofan ve své hlavní kazatelské službě a duchovně-výchovném poslání v epištolárním žánru – díky možnosti komunikovat se svým stádem prostřednictvím dopisů, což mu umožnilo pokračovat v jeho duchovně-výchovné činnosti. Blízkost epištoláře sv. Teofana k kazatelskému žánru je patrná i z toho, že dopisy se spolu s kázáními často stávaly primárním materiálem pro tvorbu knih a brožur duchovního a vzdělávacího charakteru na jejich základě. Po odchodu do ústraní a odchodu do ústraní v životě svatého Theofana začalo nové období, které by se dalo nazvat obdobím ticha, podle lidového výrazu svatého Řehoře Teologa: „Mlčení je lepší než slova“ 675. I v tomto období se však láska ke kázání slova začala projevovat v různých formách: jak v práci na edicích, tak v přetiskech duchovních homi. slovesné žánry. Práce na dalším vydávání homiletického dědictví se nesly především v duchovním a výchovném duchu. Kromě finalizace hlavních sbírek kázání z období arcipastorační služby na tambovské a vladimirské katedře sv. Feofana se podílel na přípravě tematických sborníků kázání, vydávání kazatelských brožur a čísel, a to i ve formě samostatných článků. Počáteční období důchodu a ústraní lze charakterizovat jako dobu poměrně intenzivní práce na úpravě kázání v procesu jejich přípravy k publikaci. Sv. Theophanes do jisté doby pracoval se svým homiletickým dědictvím a stále více se zapojoval do komponování nových duchovních a vzdělávacích děl. V následném období intenzivnější interakce s Athosem se sv. Feofan opět vrátil ke kazatelskému materiálu jako velmi vhodnému pro tvorbu maloobjemových duchovních a vzdělávacích brožur. Počínaje rokem 1866, po odchodu do důchodu a následném odchodu do ústraní, se svatý Feofan začal věnovat širší literární, duchovní a vzdělávací činnosti, z velké části na základě svých bohatých zkušeností s kázáním slova Božího. Období klidu a ústraní je charakteristické tím, že se objevují další žánrová díla, často postavená na stejných principech tvorby kázání. Pozor: Přístup svatého Teofana k vlastnímu kazatelskému umění v období odpočinku a ústraní lze v budoucnu výrazně zpřesnit důkladnější textovou prací. St. přístup Theophanův přístup k editaci a publikování kázání v obdobích klidu a ústraní názorně ukazuje tematická prázdninová sbírka kázání z roku 1883, která se po vydání sbírky kajícných a postních námětů stala dalším plnohodnotným vydavatelským projektem. Zvláštní zařazení korunovačních slov do slavnostní sbírky odráželo realitu života nejen církve, ale i ruského státu. Při analýze prvních 10 slov prázdninové sbírky jsme byli schopni stanovit dva leitmotivy: 1. Duchovně-asketický ideál vnitřní dokonalosti. 2. Výpověď pohanských zvyků pravoslavných křesťanů. Obecně lze konstatovat, že další práce sv. Theofana na vydávání kázání byla nejen technického, ale i duchovního a tvůrčího charakteru. V tematické prázdninové sbírce asketické myšlenky sv. Feofana. Sv. Feofan se během pobytu na odpočinku a na ústraní začal mnohem intenzivněji věnovat komponování duchovních a osvětových děl různých žánrů. Ve všech svých duchovně obohacujících dílech se snaží zprostředkovat Božskou pravdu jako takovou a také mnohostranně představit základní principy křesťanského života. Třetí kapitola končí identifikací homilitárního prvku v epištolním dědictví sv. Feofana, které vzniklo po roce 1866. Z formální stránky se rysy homiletického žánru nejzřetelněji projevují v epištolním dědictví. Pro samotáře Vyšenského jsou mír a ústraní nejen místem individuální spásy, ale také platformou pro další duchovní a vzdělávací aktivity. V některých případech je velmi obtížné rozlišit mezi traktáty sestavenými z kázání nebo z dopisů. Jejich jednotné sémantické pole a stylistika zdůrazňují úzký vztah mezi kazatelským a epistolárním žánrem, který je patrný zejména v odkazu sv. Feofana. Svatý Theophan tedy jako autor, který napsal maximální počet knih duchovního obsahu, zaujímá výjimečné místo v dějinách ruské homiletiky a domácího duchovního osvícení. Kapitola IV. Ideová a umělecká originalita kázání sv. Feofana § 1. Ideový a tematický obsah kázání V homiletickém a epištolním dědictví sv. Feofana se projevil jako hluboký odborník na moderní dobu, její duchovní a morální bolestné body a teologické otázky, které naléhavě vyžadovaly okamžité řešení. V ideovém a tematickém okruhu sv. Feofana jsou představeny všechny žánrové varianty homiletiky: rozhovory vysvětlující Písmo svaté; kázání, jejichž obsah vychází z církevního kalendáře; katechetická nauka; publicistická kázání odpovídající na dobové otázky a odhalující nemoci století, slavnostní projevy ke zvláště významným událostem. Geografie kazatelské činnosti sv. Feofany je nejširší. V různých obdobích jeho bohoslužby zazněla jeho kázání v Kyjevě, Novgorodu, Petrohradu, Svaté zemi, Petrozavodsku a ve městech a vesnicích tambovské a vladimirské diecéze. Kázání Pravého reverenda byla určena zástupcům různých vrstev: poslouchaly je mniši v klášterech, řádové sestry ženských klášterů, studenti Petrohradské teologické akademie, semináře a teologické školy, rolníci ve venkovských kostelech, ruská šlechta, obchodníci, řemeslníci v městských katedrálách a kostelech. Ideový obsah a forma projevu kázání závisely do značné míry na stavu hejna. Světec použil princip akomodace, formulovaný svatým apoštolem Pavlem: „Pro Židy jsem byl jako Žid, pro Řeky jako Řek, stal jsem se všem vším, abych mohl Pánu přinést alespoň některé“ (1. Korintským 9:20-22). Kázání je slovy arcibiskupa Ambrože (Kljucharjova) „slovem, které dává, vzrušuje a řídí život“ 676. Tento cíl si stanovil i sv. Feofan: vytvořit novou kvalitu v těch, kteří naslouchají, rozvinout duchovní potenciál, který je jim vlastní, naučit je vidět božskou podstatu jevů. To do jisté míry vysvětluje vnitřní biblistiku kázání svatého Theofana, přítomnost výslovných i skrytých citátů, odkazů na text Písma svatého, reminiscencí, narážek. Církevní kázání biskupa Theophana byla pronášena o svátcích a nedělích a u příležitosti významných církevních a společenských událostí. V nich Pravý reverend vštípil svému stádu schopnost vidět duchovní a spásný význam křesťanských svátků a církevních událostí. Církevní rok určuje vnitřní strukturu celého homiletického dědictví sv. Feofana. Dvanácté svátky Pána a Matky Boží, dny památky svatých Božích svatých, daly věřícím vzniknout podivuhodnému panoramatu božského hospodářství, hlubokému smyslu pravoslaví. Jedná se o kázání z tambovského a vladimirského období, např. v den Narození P. Marie (8. září 1863), v týdnu před Povýšením (13. září 1864), o Povýšení drahého a životodárného kříže Páně (18. září 14. září týden 14. září, 14. září). 20, 1864), v den archanděla Michaela a dalších netělesných nebeských mocností (8. listopadu 1863), při vstupu do chrámu naší Nejsvětější Paní Theotokos a Ever-Panny Marie (21. listopadu 1863), v den Svatého blahoslaveného, velkovévoda Alexandra Nevského schema2, Alexandra Nevského schema 3 1863), v týdnu před Zjevením Páně (5. ledna 1864), na Zjevení Páně (6. ledna 1864), na Uvedení Páně (2. února 1861), na svatého Alexeje Božího muže (17. března 1861), na Zvěstování Páně (17. března 1861), na Zvěstování Páně (1861). (1. června 1861), v den setkání vladimirské ikony Matky Boží (23. června 1861), na Narození proroka Jana Předchůdce a Křtitele Páně (24. června 1861), v den nejvyšších svatých apoštolů Petra a Pavla (181 29. června), atd. Událostem, které měly v dějinách křesťanství předem daný význam – Narození Krista a Zjevení Páně – svatý Theofan obvykle zasvětil několik kázání, seznamujících posluchače s Kristem, provázejících jejich vstup do života v Kristu. Toto jsou kázání publikovaná později ve 28. týdnu, před narozením Krista (20. prosince 1864); ve 30. týdnu, před Narozením Krista (22. prosince 1863); v předvečer Narození Krista (Štědrý den) na liturgii (24. prosince 1863); na Štědrý den (25. prosince 1863); v týdnu po Narození Krista (29. prosince 1863); v týdnu po Narození Krista, 31. týdnu po Letnicích (30. prosince 1862); v týdnu před Zjevením Páně (5. ledna 1864); na Zjevení Páně (6. ledna 1864); na Zjevení Páně (6. ledna 1865); za týden po Zjevení Páně (12. ledna 1865). Přípravné týdny před velkým půstem Svatý Theofan věnoval zvláštní pozornost jako prologu k době smutku a pokání. Kázání tohoto důležitého období jsou pronikavá a srdečná svým dopadem na stádo: v týdnu o celníkovi a farizeovi: „Otevři dveře pokání, Dárce života! (24. ledna 1860; 9. února 1864; 24. ledna 1865); v týdnu marnotratného syna (31. ledna 1860; 16. února 1864; 31. ledna 1865); týden konzumace masa (7. února 1860; 23. února 1864; 7. února 1865); za týden sýra (14. února 1860; 1. března 1864). Postní kázání svatého Teofana, stejně jako ta, která jim předcházela, jsou ponořena do historie církve a jsou věnována hlavním událostem, které znamenají milníky, vzpomínkám na utrpení Ježíše Krista na kříži a památce velkých světců, symbolizujících Spasitelův čtyřicetidenní pobyt na poušti. Toto jsou publikovaná kázání tohoto cyklu: ve středu prvního postního týdne (17. února 1860; 4. března 1864; 17. února 1865); pátek prvního týdne (19. února 1860; 6. března 1864; 19. února 1865); v sobotu prvního týdne postního, mučednictví. Theodora Tirona (20. února 1860; 7. března 1864); ve druhém týdnu Velkého půstu sv. Řehoř Palamas, arcibiskup. Soluň (28. února 1860; 15. března 1864); ve třetím postním týdnu bohoslužba kříže (6. března 1860; 22. března 1864); ve čtvrtém týdnu velkého půstu sv. Jan Klimacus (13. března 1860; 29. ​​března 1864; 14. března 1865); v pátém týdnu velkého půstu sv. Marie Egyptská (20. března 1860; 5. dubna 1864; 21. března 1865); za týden vai (12. dubna 1864) Bohoslužby od Velikonoc do Letnic jsou nejslavnostnější v církevním kalendáři. Slavnostní kázání těchto týdnů jsou prezentována v homiletickém dědictví svatého Theofana slovy: 2. velikonočního týdne apoštol Tomáš (10. dubna 1860; 26. dubna 1864); o 3. týdnu velikonočním svaté ženy myrhy (22. dubna 1862; 3. května 1864); o 4. týdnu velikonočním o ochrnutém (10. května 1864); v 5. týdnu velikonočním o Samaritánovi (1. května 1860; 6. května 1862; 17. května 1864); o 7. týdnu velikonočním svatí otcové I. ekumenické rady (15. května 1860; 20. května 1862); o Nanebevstoupení Páně (28. května 1864); v den Nejsvětější Trojice, Letnice (22. května 1860); na Den svatého Ducha (11. června 1861; 27. května 1862). Tato kázání jsou naplněna radostí a jásotem, uklidňují smutné vzpomínky a zarmoucené pocity: "V písních, v obrazu posvátných obřadů a ve výzdobě chrámů, domů a dokonce i cest vidíme zvláštní projevy radosti. A je jasné proč. To je celé tělo radosti ze života skrze Ducha svatého v Kristu Ježíši, našem Pánu." 677. Zvláštní a významnou část tvoří kázání ke dvanáctým svátkům v homiletickém dědictví sv. Theofana, vyznačující se rovněž vysokou vážností a rysy epideiktické výmluvnosti. Nejlepším příkladem takových kázání byla slova sv. Feofany: v Sarovské poustevně v den Usnutí P. Marie (15. srpna 1859); na hřbitově v Tambově k povýšení čestného a životodárného kříže Páně „Neboť slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo hynou, ale těm, kdo jsou spaseni, je Boží moc. (1. Kor. 1:18)“ (14. září 1859, 1860); o vstupu do chrámu Naší nejsvětější Paní Bohorodice a Věčné Panny Marie (21. listopadu 1860); na Štědrý den (25. prosince 1860); v kazaňském klášteře v biskupském domě na setkání Pána Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista (2. února 1861 1862); v kazaňském klášteře v biskupském domě na Zvěstování P. Marii (25. března 1861); v 6. týdnu Vai (Květná neděle. Vjezd Páně do Jeruzaléma 27. března 1860); v den Nejsvětější Trojice, Letnice (22. května 1860); v ženském klášteře Nanebevstoupení. Tambov o Nanebevstoupení Páně (1. června 1861); na Proměnění Pána Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista v kostele na přímluvu ve vesnici Savvatma, okres Elatomskij, „za velkého shromáždění okolních obyvatel“ (6. srpna 1861), v tambovské katedrále Proměnění Páně (6. srpna 1863). Tato kázání spojují znaky učitelské (didaktické) výmluvnosti a slavnostní (epideiktické) výmluvnosti, která byla charakteristická pro ruskou homiletickou tradici, počínaje 11.-12. stoletím, zaměřenou na pravidla a techniky byzantské výmluvnosti. Jejich struktura je založena na zvláštní rytmické třídílné organizaci, skládající se z úvodu, narativní části a závěru. V úvodu je uvedeno hlavní téma, kterému bude kázání věnováno; v hlavní části je toto téma odhaleno, proloženo poučnými odbočkami a vysvětleními; závěr shrnuje, co bylo řečeno, a potvrzuje jeho správnost. Kázání sv. Feofana v královských dobách, kdy se velmi slavnostně slavila data nástupu na trůn, korunovace království a další významné události dvora, byla pronášena poměrně často a jsou dobře prezentována v publikované podobě. Oficiální slavnost v kombinaci se zdůrazněnou důležitostí události nezastínila kázání svatého Feofana neodmyslitelnou srozumitelností, důvěrným tónem a konverzační intonací. Pastýř věděl, jak najít některé velmi osobní, skryté motivy, které odhalily celou tíhu odpovědnosti královské rodiny za stát a občany svěřené do jejich péče. To se stalo přesvědčivým a poučným příkladem věrné služby Pánu Bohu, vlasti a svému lidu. Kázání o královských dnech jsou uváděna slovy: v den nástupu na trůn nejzbožnějšího panovníka, císaře Alexandra Nikolajeviče (19. února 1859); na svátek Jeho císařské Výsosti spravedlivého panovníka careviče a velkovévody Nikolaje Alexandroviče (sept. 1844); v den přenesení ostatků svatého blahoslaveného velkovévody Alexandra Něvského a svátek Jeho císařského Veličenstva, nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče (30. srpna 1858); v den narozenin císařovny Marie Alexandrovny (27. července 1859); po pohřbu císařovny Alexandry Fjodorovny čtyřicátého dne (listopad 1860); v den Předání vladimirské ikony Přesvaté Bohorodice o zdraví a dlouhém životě jejich císařských majestátů a celého vznešeného domu (26. srpna 1861); na den svatého Mikuláše, arcibiskupa z Myry v Lykii, divotvorce a nositele jména careviče Mikuláše Alexandroviče (6. prosince 1863; 1864); v den Narození P. Marie a narození blahoslaveného panovníka careviče a velkovévody Nikolaje Alexandroviče (8. září 1864); před pietním aktem za zesnulého panovníka, dědice careviče Nikolaje Alexandroviče (13. dubna 1865); před přečtením Manifestu o novém dědici – blahoslaveném panovníkovi careviči a velkovévodovi Alexandru Alexandrovičovi (28. dubna 1865). Vzdělávací poučení je obsaženo ve všech kázáních sv. Feofana. Sv. Feofan, když oslovil mnichy pastýřským slovem, zvláště zdůraznil, jak zodpovědná byla cesta, na kterou se vydali. „Velkou námahou a potem člověk získá přístup ke sboru panen, které se radují kolem Matky Boží,“ 678 oslovil biskup sestry z vladimirského kláštera. A pokračoval a varoval před rozporem mezi jejich vnitřním stavem a mnišským rouchem: "Skutečnost, že jste ve zdech kláštera, nestačí. Že jste panny, nestačí. Že se postíte, nestačí. Proč nepracujete dost tvrdě? Nestačí, že se skláníte. Musíte naplnit své srdce všemožnými dobrými dispozicemi bez oleje." 67 vysvětluje svou lampou. "Co chybělo svatým bláznům? Na pohled byli přesně jako ti moudří, ale když nadešel okamžik setkání s ženichem, ukázalo se, že jsou bezcenní. Proč? Protože neměli ve svých lampách olej. "Olej zde znamená souhrn všech dobrých citů a dispozic srdce, které činí duši milovanou nevěstou Páně a poskytují vstup do paláců Jeho slávy." Biskup Feofan zopakoval slova o nutnosti sladit vnitřní náladu s vnějším stavem a postavením, když se obrátil na seminaristy města Vladimíra při svěcení budovy semináře pro státem financované lidi: „Vy jste žáci církve. Ukažte, že jste církevní nejen jménem, ​​ale hlavně duchem a náladou mysli, srdce, charakteru“ 681. Kázání nebylo nikdy pro práci svatého Feofana formální, mechanicky prováděné. Slovo určené stádu neustále proudilo z hloubi jeho srdce, naplněného láskou. 22. prosince 1863 ve slově „30. týden před narozením Krista,“ 682, obraceje se k bratřím, s otcovskou péčí nabádal, aby se měli na pozoru před duchy lichocení a zkázy, kteří svádějí z cesty spásy a zbavují je věčného lidského života v Kristu Ježíši a tlačí je člověka na „temnou cestu! Lidstvo!" - jiní opakují v různých zvratech, - Co je lidskost? Je to, co jsme od Adama dostali – poškozené, nespolehlivé, hříšné. Ne v jeho jménu musíme bojovat, ale ve jménu křesťanství, které nás prostřednictvím komunikace s Pánem Ježíšem Kristem vrací do pravého života. Jaké je zemité, takové je zemité; jaký je nebeský, takový je nebeský. Pouze ti, kdo vstoupí do společenství s Pánem, obdrží obnovený pravý život. Jako větve jsou živé jen ty, které jsou na vinném kmeni; ti, kteří nejsou na révě, umírají a chřadnou; Takže jediní lidé, kteří jsou naživu, jsou ti, kteří jsou v Kristu. Lidstvo mimo Krista Pána je suchou ratolestí – bez života, ať ji člověk sebepečlivě krmí a následuje“ 683. Na dohled od sv. Feofana se zabýval všemi důležitými a naléhavými otázkami dneška: událostmi v církevním životě Ruska, zejména překladem Bible; politický život společnosti; rozkol jako faktor vnitřního nepořádku v zemi; šíření sektářství a jeho škodlivý, svůdný vliv na pravoslavné obyvatelstvo atd. Na cestách do svěřených diecézí biskup Theophan vždy kázal kázání, vysvětlující smrtelnou újmu pravoslavné společnosti sektářské hereze. Současníci vzpomínali, že slova biskupa Theophana vždy dosáhla hloubi srdce a vyvolala všeobecné vzlyky a touhu začít nový, lepší život. „Tambovský diecézní věstník“ napsal, že „jeho slovo, vždy vynikající jednoduchostí, vycházející ze srdce a dýchající s hlubokým přesvědčením, přitahovalo mnoho posluchačů, zejména z řad prostého lidu. Světec tak upoutal pozornost posluchačů, že v chrámu zavládlo mrtvé ticho, v jehož důsledku bylo i jeho slabý hlas slyšet v nejvzdálenějších koutech chrámu.“ 684. Morální a asketické ideály, k nimž cesta vede skrze osobní činy tvrdého asketismu, vždy zůstaly jádrem kázání biskupa Theophana. Tím se jeho homiletika přibližuje k duchovnímu odkazu dalšího vynikajícího současníka – sv. Ignáce (Brianchaninovy). Hlavním obsahem kázání byla vždy myšlenka Krista ukřižovaného za nás; byly s ní spojeny otázky moderního života a byly identifikovány souvislosti mezi fenomény světového řádu. Systém argumentů buduje svatý Theofan zvláštním asketickým způsobem výkladu Písma svatého, s odkazy na svaté otce a askety; zkušenost jejich asketického života je lámána duchovní zkušeností kazatele v podmínkách moderní společnosti. Středem celého křesťanství je Kristův kříž. Z něho vycházejí paprsky naukové pravdy o vykoupení a ospravedlnění, které obsahují nauku o spáse. Všechna kázání svatého Theofana hovoří o spáse padlého člověka. A to je hlavní požadavek každého křesťanského kázání, počínaje apoštolskými časy. Pokud tento požadavek není splněn a kazatelovo slovo neobsahuje učení o spasení, pak jeho kázání nemůže být nazýváno křesťanským. Během svého pobytu na Tambovském stolci sv. Teofana ve třech kázáních pronesených na svátek Povýšení svatého Kříže různými způsoby odhaluje své oblíbené myšlenky a obrazy. V prvním kázání (1859), proneseném na tambovském hřbitově 685, světec obrací pohled posluchačů k ikoně Kristova zmrtvýchvstání, která znázorňuje kříž, který se pro starozákonní spravedlivé stal „žebříkem výstupu z pekla do nebe“ 686. Ve vztahu ke každému z nás kříž Kalvárie, předznamenává náš vlastní kříž. Kazatel, když mluví o mnoha křížích, na kterých jsou křesťané ukřižováni se Spasitelem, zaměřuje pozornost posluchačů na tři. Prvním křížem je „náš žalostný pobyt na této zemi, plné strastí, strádání, nelibosti, nemocí a všemožných potíží“ 687. Aby se tento kříž, pro každého nevyhnutelný, ukázal jako spásný, je třeba považovat své trápení za zasloužené, přiznat svou vinu a „soucitně snášet vše, co je utrpení“.688 Druhý kříž je „úplnost našich slabostí a nedostatků – duševních i fyzických“ 689, ale především – „úplnost vášní a nesprávných pocitů a dispozic našeho srdce“ 690. Abyste tento kříž obrátili ve svůj prospěch, je nutné „nepodléhat špatným pudům srdce; poté, co jste náhodou podlehli, čiňte pokání nad každou vášní a znovu se postavte do pozice každé vášně. jsou krokem pod křížem a přípravou na postupný výstup podél kříže do ráje“ 691. Třetím obrazem kříže je „práce, která je pro nás nevyhnutelná a s ní spojené útrapy a trpělivost při plnění povinností, které na nás leží“ 692. Člověk jakéhokoli povolání a postavení, svědomitě plnící své povinnosti, „získá sílu na kříž“9 svobodně3. V kázání v Suchotinském klášteře na svátek Povýšení (1860) 694 je obraz tří křížů reinterpretován do myšlenky třídílného kříže, jehož části - spodní, horní a příčné - odpovídají třem povinným mnišským ctnostem: sebeobětování, trpělivosti a poslušnosti, z nichž každá má svou vnitřní stranu, víra, resp. „Golgota, neboť tento kříž je naším srdcem,“ učí Svatý, „je vztyčen nebo vztyčen horlivým odhodláním žít podle Kristova ducha a skládá se z různých srdečních dispozic, hlavních a výchozích v křesťanském životě“ 695. Ve svém kázání o Povýšení, adresovaném vladimirskému stádu 696, se svatý Theophan vrací k myšlence třídílného kříže, jehož každá část odpovídá třem křížům popsaným kazatelem v prvním tambovském kázání o Povýšení. První částí kříže jsou slabosti lidské přirozenosti a pokřivené směry jejích silných stránek: „úzkost a nezralost ohledů, nedostatek energie ve vůli a její nehybnost pro skutky povinnosti, letargie citů a jejich záliba v tom, co není nutné, a zvláště pro ďábly našeho já – hordy vášní a všech druhů 97 Paralela zde67. první část kříže z tohoto kázání odpovídá druhému kříži z tambovského kázání. Druhá část je k prvnímu kříži: „Druhý konec našeho kříže se skládá ze všech námahy a starostí života“ 698. A třetí část je ke třetímu kříži: „Třetí roh kříže je tvořen prací k plnění úkolů, které jsou pro nás závazné... Nazvěme to kříž služby Pánu, společnosti a bližním“ 699. Toto není jediný příklad, kdy svatý Theophan používá své oblíbené obrazy a nápady v různých kázáních. Jeden z jeho nejčastěji používaných diagramů ilustrujících nauku o spáse je vypůjčen od sv. Pavlův trichotomický obraz ducha, duše a těla. Těžko přitom lze mít za to, že apoštol a světec učí o třísložkové podstatě lidské přirozenosti. S největší pravděpodobností oba mluví o třech ontologických úrovních, na kterých může existovat člověk, který je svou povahou dvousložkový. Duch jako nejvyšší síla duše je nemyslitelný izolovaně od ní, protože všichni svatí otcové učí o nedělitelnosti lidské duše. Příkladem asketického kázání je světcova interpretace apoštolského pojetí 27. neděle po Letnicích (Ef. 6:10–17). Kazatel upozorňuje na slova: Oblečte se do plné Boží zbroje, neboť jste schopni postavit se ďáblovým úkladům (Ef 6,11). Když přechází, o jaké zbraně se jedná, svatý se obrací k přirozenosti člověka, jehož každá část je „vystavena útokům svými vlastními zvláštními vášněmi a musí být vyzbrojena svými vlastními zvláštními zbraněmi“ 700. Soubor zbraní proti tělesným vášním je tělesná exploatace: „... tělo je třeba vzít do rukou a naučit je žít zbožným životem.“ (Gal.5:24)“ 701. V duši je na prvním místě, jak učí Svatý, představivost s pamětí – „duchovní zásobárna s ukazatelem jejích pokladů“ 702. Pak přichází rozum, vůle a vkus, každý podřízený svým vlastním vášním. „Konečně, nad duší je duch – síla směřující k Bohu a nebeským věcem. „Nepřátelé jsou zde: zapomnění Boha, nebojácnost, lhostejnost a nechuť k posvátnému...“ 703 Úhrn všech zbraní proti vášním těla, duše a ducha je „modlitba, chození do kostela, všestranná poslušnost, četba Božího slova a svatých otců, střízlivá pozornost k sobě samému, tělesná dřina, bdělost, úklonnost, poklona 704. Ve svém kázání v týdnu před Epiphany 705, Saint Theophan, aby zobrazil své oblíbené trichotomické schéma, se uchýlí k obrazu dalekohledu se třemi kompozicemi: „Když jsou tyto tři kompozice zasunuty do sebe, trubice nezobrazují věci správně, ale když jsou od sebe úměrně odsunuty, je v nich vše jasně vidět. Dýmka je obrazem našeho složení duše a těla, duše a těla – duše, duše, duše a duše. k tělu, a tím začali své vztahy špatně vidět a špatně se v nich chovat U člověka, který dostal nové zrození milosti (člověk - biskup P.), je duch povýšen na své právo - udržovat duši ve své hodnosti a skrze ni pak dostává člověk předem určený řád částí přírody, jasně poznává svůj vztah k nebi a zemi a chová se v těchto vztazích. Kázání 23. týdne po Letnicích roku 707 obsahuje stejnou myšlenku o prvenství ducha ve složení lidské přirozenosti: „Duch lidstva byl v duchu; a duch je síla žijící v Bohu, pijící život z Boha a směřující vše k Bohu – jak v člověku, tak mimo něj, vnitřní i vnější“ 708. Nejen v jeho dílech Theophane a jeho svatých se opakovaně vracejí jeho kázání a kázání. oblíbené trichotomické schéma. Tak ve výkladu listu sv. Pavla Římanům, píše: "...člověk - duch - duše - tělo. Duch je předurčen žít v Bohu, duše je předurčena k tomu, aby pod vedením ducha organizovala pozemský život, tělo má pod vedením obou vytvářet a udržovat viditelný živelný život na zemi" 709 . Svatý Theophan ve svých kázáních často odsuzoval ducha náboženské lhostejnosti, falešné filantropie a humanismu. V homilii na den spočinutí sv. a evangelisty Jana Teologa (26.9.1865), kazatel odhaluje jeden z nejnebezpečnějších společenských vředů své doby - lhostejnost k víře vzdělané části společnosti. Světec poukazujíc na „zvláštní druh pověry zvané lhostejnost“ 710, pomocí rétorické varovné figury, říká slovy svých odpůrců: „Věřte si, jak chcete, na tom nezáleží, milujte lidi jako bratry, čiňte jim dobro a mějte na ně blahodárný vliv... milujte, a to je vše; ale věřte si, jak chcete...“ 7 Svatý na odhalení takové pověry říká, že "tito chytří lidé si chtějí vše zařídit sami - bez Boha - jak své vnější blaho, tak svou morálku. Proto se jim všemožně daří utkat takový systém učení, aby v něm nebylo třeba mluvit o Bohu. - A udeří na lásku." "Říká se, že se navzájem milujete, ale co si můžete myslet o Bohu?" 712 Svatý Theofan odsuzuje ty, kdo vyznávají lásku bez víry, slovy samotného apoštola lásky, na kterého se lhostejní odvolávali. Světec jim navíc upírá právo hovořit o prospěšné činnosti jako o projevu lásky, kterou vyznávají: „Je pravda, že důkazem pravého života je plodná činnost v lásce; ale aby k ní člověk dospěl a setrval v ní, musí přijmout celou Boží pravdu vírou a projít všemi posvěcujícími Božími skutky. „Jen za této podmínky, to jest, mohou dorůst do věcí pouze ti, kdo jsme všichni, v Hlavu (Eph). 4:18)“ 713. V kázání 25. týdne po Letnicích (11. 10. 1865) 714 frivolním milovníkům naslouchání „mladým filantropům“ Svatá nabádá, aby nepodlehli „svůdnému výkřiku: všechno pryč, láska sama stačí. "Počkejte, až všechno odnesete," varuje kazatel. - Nejprve trpělivě projděte vše, co vám nabízí pravidla zbožného života ve svaté církvi - vše od malých po velké. Díky tomu dosáhnete opravdové lásky. Skutečná láska, která přišla, vás sama naučí, co dělat se vším, co nezralá a nezkušená filantropie považuje za zbytečné“ 715. Svatý Theophan staví do protikladu falešnou filantropickou teorii s pravoslavným učením o ospravedlnění a znovuzrození člověka. S použitím terminologie tzv. právní teorie usmíření světec učí, že po Pádu byla lidská přirozenost rozrušena - člověk byl poškozen na životě a jeho síle a stal se vinným před Bohem. Aby byl padlý člověk spasen, musí být nejprve ospravedlněn před Bohem, stát se spravedlivým před Jeho nekonečnou spravedlností a smířit se se svým Stvořitelem. Neboť neospravedlnitelné, nesmiřitelné, od přirozenosti dítě hněvu, je podle apoštola zbaveno každého dobrotivého Božího požehnání, které zúrodňuje a otevírá hlubiny lidské přirozenosti, a v důsledku toho, když v sobě pociťuje smršťování, omezení a úbytek sil, ztrácí veškerou naději na vzpouru a obrození člověka. poškození v něm, dát mu nový život - oživit ho. „V opačném případě mu ospravedlnění samo nepřinese žádný užitek, protože hřích, který je v něm v každém okamžiku žijící, jej znovu učiní vinným – a to bez konce“ 716. K úplnému ospravedlnění lidského rodu bylo zapotřebí Vtělení, neboť „pouze smrt Bohočlověka může odstranit vinu za hřích z lidského pokolení... a jen skutky Bohočlověka mohou vynahradit život za hřích člověka“ 717. Kazatel vykresluje živý obraz psychologického stavu hříšníka tváří v tvář Boží pravdě: pocity hříšníka stojícího před Bohem s jasným vědomím Boží spravedlnosti a jeho hříšnosti na jedné straně a Boha sklánějícího se k kajícímu hříšníkovi, na straně druhé – v obou případech je jisté prostředníky: „Bůh se otevírá milost mezi Bohem a člověkem se obrací k milosrdná pravice – Boží pravda a Boží spravedlnost vyžadují, aby nespravedliví trpěli trestem odsouzeným za nespravedlnost: jinak bude milosrdná láska milosrdnou blahosklonností. - Naproti tomu v duši hříšníka je pocit Boží pravdy obvykle silnější a hlubší než pocit Božího milosrdenství - nebo on sám jej, dalo by se říci, naplňuje! Proto, když se přiblíží k Bohu, tento pocit ho nejen činí neopětovaným před Bohem, ale také ho potlačuje naprostou beznadějí, jako by ho od Něj odstrčil. „Proč je v apoštolských listech jedním z nejpříznivějších důsledků smrti našeho Pána Ježíše Krista vzkříšení naděje na spasení (2 Petr 1:3)“ 718 Toto poněkud neočekávané psychologické vysvětlení právní teorie usmíření je potvrzeno ve slavné evangelijní epizodě rybaření, kdy se apoštol Petr, ohromen zázrakem, mimořádnou úlovkem Pána, obrátí ke mně: Protože jsem hříšný člověk (Lukáš 5:8). K vysvobození člověka z fatálního stavu viny a zkázy, ke „zničení tohoto mediastina,“ učí svatý Theofan, „je třeba povstat mezi Bohem a člověkem jiným prostředkem, který by skryl hříchy člověka před očima Boží pravdy a před zraky hříšníka – pravdou Boží, kvůli níž by Bůh viděl hříšníka – člověka hodného Boha nejen poklonit se. milosrdenství, ale již bez překážek vylévá se na každého, kdo přistupuje k trůnu jeho milosti, je nutná oběť smíření, která by uspokojila Boží pravdu a uklidnila duši hříšníka, smířila by Boha s člověkem a člověka s Bohem“ 719. Tato „ospravedlňující smrt“ 720 může být pouze smrtí „nevůle člověka, který by byl vzatý do své osobnosti, nejvýrazněji vzatý do Boha zemřít v něm, aby tak vyňal smrt člověka ze zákona viny a dal jí příležitost k asimilaci ostatními“ 721. Není možné ignorovat pedagogické pokyny svatého Theofana, které nejplněji vyjádřil ve třech kázáních: 1. bylo předneseno v tambovském kadetském sboru v den narozenin císařovny Marie Alexandrovny (27.7.1859) a 2. - v tambovském sirotčinci Mariinského při vysvěcení kostela mučedníka. Maxmiliána (8. 11. 1859) a třetí je adresována studentům Tambovského institutu 40. den po smrti císařovny Alexandry Fjodorovny, jejich vznešené poručnice (listopad 1860). Kazatel kritizuje humanistický přístup ke vzdělávání, jehož hlavním postulátem je zásada: rozvíjejte přírodu! „Jako ze semene, které vyrostlo a otevřelo se, vyroste strom nebo květina, svým způsobem dokonalé; „Člověk tedy vyjde dokonalý, rozvine-li vše skryté ve své přirozenosti,“ 722, cituje kazatel slova apologetů západního humanistického vzdělání. Ty druhé přitom neberou v úvahu, že samotná lidská přirozenost je hluboce poškozena hříchem. Proto ti vychovatelé, kteří u svého mazlíčka bez rozdílu rozvíjejí co nejvíce schopností, spolu se souvisejícími, rozvíjejí nepříbuzné a v lidské přirozenosti „je mnoho parazitů, kteří často dusí a vysychají přirozené větve“ 723. K nápravě poškozené lidské přirozenosti nestačí samy přírodní síly; je nutná nadpřirozená pomoc. A je připravena, jak učí světec, v církevních svátostech a ve všech „institucích posvěcení“. Božská milost svatých svátostí proniká do nás, odděluje to, co je příbuzné od toho, co není, spojuje to s prvním, posiluje a oživuje a „odříznutím posledního vysychá a ničí je. Kdo tedy pod jejich vlivem roste, bez zvláštního úsilí ze strany rodičů a vychovatelů, vyjma nevyhnutelných, při vstupu na pole lidských pocitů a vychování se objevuje s nevyhnutelným varováním (nebo – což je totéž – skutečně křesťanské), bez příměsi ošklivých nepřirozeností, které ponižují lidstvo“ 724. Takovýto ortodoxní postoj k člověku, rusky nazývaný filantropie, je diametrálně odlišný od převládajícího pojetí lidských práv v moderním světě a od humanistických teorií výchovy, které se den za dnem množí. „Zlá západní pověra“ 725 nazývá sv. Feofana módními evropskými představami a zvyky. Viděl velké nebezpečí v touze prosadit v Rusku západní republikánskou formu vlády. Svatý Theophan, přísný zastánce autokratické moci, viděl ve všech sférách božské i lidské existence přísný princip monarchie, srozumitelný pouze „skutečnému věřícímu, který uvažuje o jednotě velení v Nejsvětější Trojici a v andělském světě jediného archanděla a v církvi Boží jediné hlavy a v rodině otce, opatrovnictví“726, ale samostatně jednající. O svatém Theophanu Samotáři o ruských teologech své doby říká jeden pozoruhodný, ba dokonce prorocký výrok: „Škoda vidět, jak s našimi teology... všeho je prostě moc. Na to proti nám Pán pošle malou příšeru, aby nám zbraněmi a seržony vymlátila z hlavy veškerou německou (neortodoxní) moudrost“ (Archbioboshopphim.7baylev komentující tento výrok svatého Theofana v jednom ze svých kázání poznamenal, že v módní západní teologii je „kořen církevního modernismu s touhou zničit naše svaté kánony, pokřivit pravoslavnou víru a oslabit čistotu a přísnost pravého křesťanského života...“ 728. „Věřme, milovaní,“ promluvil arcibiskup Seraphim vášnivě ke stádu, „že prorocké napomenutí biskupa Theophana o Božím potrestání nás válkou s Německem na nás bude mít blahodárný účinek a naši teologové se konečně přestanou klanět heterodoxním teologickým autoritám a ve své teologii budou jako nejvyšší autorita vedeni7 pouze svatými otci29 církve.” Svatý Theophan sice nadával na „zahálené, temné, zmatené“ smýšlení německé mysli, nicméně sám četl německé, francouzské a anglické teology v jejich jazycích a odebíral přední západní teologická periodika. Světcův seriózní vědecký přístup k výkladu Písma svatého je zřejmý z jeho následujícího projevu: "Cítím krajní potřebu anglických vykladačů Písma a církevních historiků. Zdá se, že jsou klidnější a bohabojnější než Němci a hlubší než Francouzi. Pomozte mi získat tento druh spisů. Zjistěte, jaké dobré výklady Písma a jaké lepší jsou v anglickém časopise církve a dobré církve." 730. Saint Theophanova kritika západní teologie není vůbec nepodložená. A skutečnost, že ve svých výkladech jen zřídka cituje názory západních badatelů, a dokonce i tehdy, aby je vyvrátil, nevypovídá o omezenosti jeho vědeckých obzorů, ale o nejednotnosti těchto názorů. „Jste zváženi na váze a shledáni velmi lehkými“ (Dan. 5:27), jako by slovy starozákonního proroka mluvil samotář Vyšenskij k „nezdolným teologům“. Sám svým čtenářům nabízí ucelený, rozvětvený systém pravé teologie, vycházející z děl svatých otců. Světec, který zcela podřídil svého ducha Duchu Božímu, mohl právem duchovní autority vše duchovně posuzovat (srov. 1 Kor 2,15). Pokušení čisté vědy, nebo vědy pro vědu, se však pokaždé ukáže být tak velké, že jakmile se teologická věda osvobodí ze jha vnějších okolností, znovu upadne do zajetí, slovy svatého Theofana, „nezkrotné teologie“. V kontrastu mezi pravoslavnou myslí a racionální (německou) myslí biskup píše: „Pravoslavná mysl se nestane chytrou, ale pouze vyzařuje a asimiluje hotovou pravdu, kterou jí dala Církev svatá, přijímá ji s naprostou podřízeností a zbožností, nebojíc se přidat nebo ubrat jednu maličkost z již načrtnutého obrazu vyznání víry. Německá mysl se na ni stále nehledí a nehledí na ni. studovat víru, ale vymýšlet a budovat, a dokonce i když stavěl, neodpočívá jednou provždy, ale stále hledá, stále hledá, nespokojuje se s tím, co našel... Duch novosti a neustálé obnovy tvoří podstatu německé mysli, pravoslavná mysl, která studovala a asimilovala pravdu, spočívá v ní a těší se z kontemplace její božské tváře. Lze tedy konstatovat, že subjekt, který určuje témata kázání sv. Feofana, to byl jednak obsah liturgických kruhů, pevných i mobilních (Octoechos, Triodion, Menaion), dále různé události diecézního života a nakonec slavnostně slavené státní svátky a výročí. Hlavní směr, kterým se vyvíjel ideový obsah kázání, byl asketický. Relevance a efektivity kázání bylo dosaženo obratnou syntézou „ideálního“ a „skutečného“ 732. Pro naši dobu se přísný, konzistentní a jasný postoj svatého Theofana k mnoha otázkám společenského, politického, kulturního a vzdělávacího života může stát spolehlivou kotvou, která brání lodi ruské státnosti nebezpečně bloudit živly tohoto světa. Trvalý význam pro potomstvo mají pokyny svatého Theofana, samotáře Vyšina - jeho kázání a dopisy, které obsahují veškerou zkušenost svatých otců, kteří žili před ním, zkušenost, která byla téměř zapomenuta a ztracena moderním člověkem, ale vzácná a nenahraditelná. A nejen sesbíral, ale také osolil osobním asketickým skutkem Svatého, proto jeho slovo zní dodnes s autoritou. § 2. Biblické a patristické texty ve struktuře kázání V homiletickém dědictví svatého Feofana vystupuje do popředí hlavní kvalita křesťanského kázání – kristocentricita. Slovy svatého Theofana základem je Nový zákon, zvláště čtyři evangelia, jako jádro Božího zjevení. Tento rys přitahuje pozornost nejen v pozdějších kázáních tambovské a vladimirské doby, ale i v dřívějších: na Nanebevstoupení Páně (23. května 1840), na den svatých Velikonoc (19. dubna 1842), na Zvěstování P. Marie (25. března 18. ledna 1845), pátek 18. ledna 1845 (1845). (10. dubna) 1859). Příkladem evangelijního kázání je slovo samotného Ježíše Krista. Spasitelovo kázání se vyznačovalo jednoduchostí a dokonalostí, proto bylo a zůstává přístupné k porozumění lidem různého původu, vzdělání a věku; ale za jedné podmínky: přítomnost víry, že kázané slovo je neměnná pravda. Připomínka této nepostradatelné podmínky je obsažena téměř ve všech adresách biskupa Theophana ke stádu. Tak se to dělá ve slově „V předvečer Narození Krista, na liturgii“ 733. Biskup Theophan navrhuje v předvečer nadcházejícího svátku připomenout si svědectví církve o něm a nastiňuje hlavní milníky: když nastala událost Narození Krista, „celá nebesa se pohnula úžasem, připravenými plány, věčnými plány, počátkem zjevení zjevení, proroctví“ 734. A pak posluchačům připomíná, „jak ti, kdo namalovali tvář Spasitele, vystoupili od nejjednodušších rysů ke složitějším, od obecných ke konkrétním, od rozsáhlých k nejpodrobnějším“ 735. Tuto část kázání zakončuje slovy: „Tak jasně a podrobně se svatí Boží po celý rok svého pobytu na zemi vydali na cestu, kterou Pán předvídal. to!" 736. Kazatel vyzývá své stádo, aby vyživovalo duši a posilovalo víru svatými myšlenkami, v nichž jsou biblická proroctví zrcadlem evangelia a samotné evangelium pro proroctví „je tělem obrazu, který je v nich kontemplován. Jedno uvnitř druhého – dvojí identita! Člověk by mohl stále tušit obraz v zrcadle: je to duch? Když se však dotkne těla stojícího před ním, a pak vzájemná korespondence obrazu a těla dává vzniknout neochvějnému přesvědčení o pravdivosti vidění.“ Odtud pochází postoj k proroctvím jako k lampám zářícím v temnotě nevědomosti. Na první pohled se zdají temné a nepochopitelné, ale pro osvícené mysli se jejich skrytý význam stává jasným a srozumitelným. Lidská nevědomost neubírá na síle a významu „přípravných příběhů pro zjevení Pána“. Nepochází ze slabosti v řeči, ale z hrubosti a masitosti duší. Důvod nevěry je vždy stejný – „ponoření se do těla a zvyk tělesných pohledů na věci“. Bez ohledu na to, jak jasně září Kristovo světlo, hrubé, tělesné duše ho nevidí. „Kdo se ponoří hluboko do vody, a dokonce i do kalné vody, a uvidí slunce, i kdyby svítilo sebejasnějším světlem?! Proto povstane ten, kdo hledá pravdu jako první, a vy jasně uvidíte světlo, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět! 737 (srov. Jan 1,9). Obsahem Spasitelova kázání byla tato neměnná pravda, vycházející z vtělené Pravdy, Bohočlověka, který sám dosvědčil, že On je cesta a pravda a život (Jan 14:6). Spasitelovo slovo mělo moc (Lukáš 4:32.36), protože v něm byla zjevena moc Ducha svatého. V evangeliu najdeme nápadné příklady tohoto mocenského vlivu. Jedním z nejpůsobivějších je popis toho, jak v jedné stručné frázi Spasitele, promluvené k zákoníkům a farizeům, kteří k Němu přivedli ženu přistiženou při cizoložství, byla taková hloubka a síla, že to obměkčilo srdce těch, kteří po velmi krátké době zůstali lhostejní k mukám Božského Učitele na kříži a jeho strašné smrti:3-98 (Jan 8). V této jediné větě: kdo je mezi vámi bez hříchu, hoďte po ní kamenem jako první, obsahuje v lakonické podobě naprosto dokonalou Boží moudrost. Slova Spasitele v kázáních sv. Theofana mají nejen silný vliv na posluchače, ale tuto kvalitu propůjčují i ​​celému kázání, jeho hlavnímu tématu. Ve slově „O křtu Páně“ 738, vysloveném 6. ledna 1864, se biskup Theophan obrátil k výkladu evangelijního liturgického konceptu (Mt 3,13–17). Kazatel cituje Spasitelova slova o Janu Křtiteli, když Pán vyčítavě říká Židům: „Byl to lampa, hořící a zářící,“ ale Židé toužili po jiných potěšeních v hodině světla této nádherné lampy. Tak na nás Pán každý rok ve své svaté církvi přivádí "světlo Jordánu s Janem Jeho Zjevení. Neříká nám skrze toto: tady je to hořící a zářící světlo! - hle, nebudeš si přát jinak než se radovat z hodiny jeho svitu" 739. A přímo, stejně přísně, kazatel oslovuje někdy jeho stádo, jeho posluchači, nebuďte opatrní, jeho posluchači: svedeni klamnými výkřiky nepřátel naší spásy 740. Další příklad. Velké kázání „O představení Páně“ 741 pronesl biskup Theophan 9. února 1864. Hlavním tématem je dílo naší spásy, jehož zákon Pán vyjádřil těmito slovy: hledejte nejprve království Boží (Matouš 6:33), „protože to je totéž, jako nosit Pána v sobě, držet ho někde vně a vlastnit ho Bohem. Bůh je ve vás (Lukáš 17:21), říká Pán Jestliže nyní vládne Boží království, pak hledat Boží království, které je v nás, znamená hledat Boha, aby v nás vládl a vládl nad námi, ale když se to stane v nás, když se odevzdáme do vlastnictví Páně, pak nás Pán svěřuje do svého vlastnictví a svěřuje se do našeho vlastnictví. 742. Výklad Spasitelových slov pokračuje v kázání odpověďmi na hypotetické otázky stáda: „Koho by to nenapadlo: všechno je Božské a všechno je Bůh, a nic cizího, nic z požehnání tohoto světa, který nás obklopuje. Jak je tvrdý, suchý a neradostný. – Právě zde je naopak naše místo, naše hodnost, náš ráj, když se řítíme k Bohu a směřujeme vše k oslavě Jeho Jednoho. Neboť když se to stane z naší strany, pak Bůh není vnějším pozorovatelem takových změn v nás, ale On sám se nám shoví a spojí se s naší duší. A kde je Bůh, tam je blaženost“ 743. Biskup Theophan se uchyluje k zavedenému srovnání s nevěstou a ženichem a rozvíjí je v nečekané rovině: Stvořitel, stejně jako žárlivý manžel nebo ženich, žárlí na své nejvyšší stvoření - člověka. Netoleruje, když naplňujeme svá srdce jakýmikoli jinými připoutanostmi, díky nimž na Něho zapomínáme. Nevěsta ještě může před ženichem svou vnitřní zradu nějak utajit, ale před Bohem nelze utajit nic. Je vševědoucí, nic před Ním není skryto a žárlí na zrady našich srdcí a nejprve nás trestá tím, že umenšuje vylití své milosti do duše, která začíná pociťovat "temnotu v myšlenkách, zmatek v touhách, zmatek v citech. A to je-li nepatrná odchylka, co mohu říci o duši, to je ta velká, když Pán odchází, když odchází od Pána, který je ten velký?" spojeni s duší, pak sám víš, kdo nás všechny vysvobodí z této katastrofy“ 744. Biskup Theophan zakončuje své kázání „O představení Páně“ slovy Spasitele, čímž dělá čáru za vším, co bylo řečeno: „Bůh a mamona nemohou působit. Kdo není se mnou, říká Pán, je na mně, a kdo není se mnou, shromažďuje se, rozptyluje (srov. Lukáš 11:23). Nezachovejte tuto myšlenku, ale zděšení! exodus ke svobodě, nikoli smutek, ale blaženost, nikoli strádání, ale vstup do plnosti blahobytu“ 745. O marnosti důvěry v Pána, není-li splněna jedna důležitá podmínka - splnění Jeho přikázání, promluvil biskup Theophan na Velký pátek 6. dubna 1862 slovem před rubášem: "Pán slibuje, že dá všechno, o cokoli požádáme - pouze kdy? kdy budeme přísní vykonávat Jeho vůli. Neboť to je to, co říká: Chceš-li a má slova zůstaň ve mně, stane se, když vy (Jan 15:7 znovu: budete-li mít má přikázání a budete je dodržovat... budete milováni mým Otcem: a já ho budu milovat a sám se mu zjevím) - A znovu: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a my k němu přijdeme a učiníme si u něj příbytek (Jan 14:21-23, platí to pro Pánovy zákony buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec: „Buďte svatí, jako já jsem svatý,“ říká Pán A s těmito pocity vás nyní vyzývám, abyste padli před obrazem Krista Spasitele, který za nás trpěl! 746. Biskup Theophan zakončuje své poučné slovo před rubášem výzvou, líbá rány Ukřižovaného, ​​aby usiloval o bezmeznou naději a řekl si: „Je-li Bůh s námi, kdo může být proti nám? Líbáním svatého evangelia „říkej si: vše, co zde Pán mluvil, učiňme a slyšme, neboť jinak je marná i vaše naděje“ 747. Homiletické dědictví sv. Teofana se vyznačuje vnitřním biblikalismem, který má původ v kázání Krista Spasitele. Dobrá zpráva zachycená v evangeliu se vyznačuje úžasnou intelektuální hustotou a nepřekonatelnou jednoduchostí v dokonalosti. Také svatí apoštolové přijali tyto vlastnosti kázání, protože Duch svatý, shodný s Kristem, v nich působil z milosti. Svatí apoštolové skutečně vložili veškerou důstojnost své služby do kázání evangelia; Dívali se na evangelizační dílo jako na hlavní a podstatnou povinnost (1. Kor. 1:17; 1. Kor. 9:16) a nejen, že sami neochvějně plnili přikázání dané Pánem, ale také jeho horlivé plnění odkázali pokračovatelům své služby (2. Tim. 4:3). Nejbližší nástupci apoštolů ve věci pastorační služby - apoštolští muži a po nich arcipastoři a presbyteři - zasvětili celý svůj život a činnost především tomu, aby učili jim svěřené stádo pravdám víry a pravidlům křesťanské morálky. Stejnými předpisy se řídil sv. Feofan. Zvláště často se obracel k výkladu apoštolských liturgických zásad. Dne 17. února 1859 v „Kázání v den padesátého výročí Petrohradské teologické akademie“ 748 tehdejší archimandrita Theophan, obraceje se do minulosti, upozornil shromážděné na obvyklé otázky v takových případech: „Co se udělalo? a ve vztahu k učení, jaké nové objevy, změny, nová zlepšení atd.?“ 749. A sám odpověděl: "Není to stejné v učení, které se zde hlavně vyučuje a charakterizuje nás. Jako božské učení musí vždy zůstat jedno a neměnné, stejně jako Bůh sám je neměnný a věčný. A bylo by pro nás hrozným zjevením, kdybychom v naší minulosti mohli naznačit nějaké změny v nauce, i když pod velkolepým titulem zlepšování a rozvoje je to nyní po padesát let, a to ve skutečnosti nestojí za to, že má cenu výčitek, ale uznání musí zůstat takový, jaký byl nejen po těchto padesát let, ale také po desítky dalších padesáti let – až do samotných apoštolů a našeho Pána Ježíše Krista“ 750. Toto je postoj svatého Theofana, který zůstal neotřesitelný po celý svůj život: zachovat pravoslavnou víru, jaká byla na počátku – „k chvále Boží církve v den Kristův, – v obavě z strašlivého soudu vyneseného apoštolem: pokud vám my, nebo anděl z nebe, přineseme více dobrých zpráv (neřekl: opak, ale něco jiného), buďte více než jiné, tj. (Gal.1:8)“ 751. 29. a 30. týden po Letnicích jsou podle církevních kánonů určeny „na památku všech svatých. praotce a otce od věků těch, kteří se líbili Bohu, od Adama po spravedlivého Josefa Snoubence“ 752. Kázání „Na neděli svatých předků“ 753 od biskupa Theophana, pronesené 15. prosince 1863, je vzácným příkladem kázání, které svědčí o důkladné znalosti a plynulosti kazatele v textu „Skutků“ a „Epištoly svatých apoštolů“. Několik příkladů z textu kázání sv. Feofany: "Je jeden Bůh a jeden prostředník pro Boha a lidi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe vykoupení za všechny (1 Tim 2:5). Ním bylo zničeno mezičlánek plotu (Ef. 2:19) a byl nastolen pokoj mezi Bohem a člověkem (Řím. 5:10.11). Bůh ho nabídl jako oběť smíření, aby skrze víru v jeho krev prokázali spravedlivost, aby prokázali spravedlivost v jeho krvi, aby prokázali spravedlivost. vězte, že On je spravedlivý a neospravedlňuje pro nic, ale ten, kdo věří v Krista (Řím. 3:23-26, a tak v Něm spravedlivě smiřuje svět se sebou, aniž by lidem přičítal hříchy (2. Kor. 5:19 – v něm jsme i my, děti hněvu od přirozenosti), zbaveni naděje (Ef. 2: Ef. 2). Petr 1:31), máme smělost a spolehlivý přístup k Otci, do nitra za oponou (Ef 2,12), - máme svobodu vstoupit do svatyně - skrze jeho krev - novým a živým způsobem, který nám znovu zjevil skrze oponu, t. j. své tělo 10 již Kristus prokletí zákona se stalo prokletím proti nám (Gal.3:13) a zničilo písmo, které bylo proti nám, vzalo ho z cesty a přibilo na kříž (Kol.2:13 A proto učinil toto: 1) přijal ze semene Abrahama (Žid. 2:16), aby měl co nabídnout Bohu (Žd 8:3), ve všem se stal podobným bratřím, aby pro ně mohl být veleknězem, aby vykonal smíření za hříchy (Žd 2:16.17)“ 754. A toto je jen jeden úryvek z celého velkého kázání, což je druh mozaiky složené z canvapost.“ Odvolání svatého Teofana k výkladu apoštolských liturgických textů v jeho kázáních bylo zcela oprávněné: smysl evangelia je posluchačům jasný a v rozsahu jejich schopností přístupný. Apoštolské listy však mohou být těžko srozumitelné, protože v nich „je něco těžko pochopitelného“ (2 Petr 3:16). Časté přímé či nepřímé citace v kázáních „Apoštola“ lze považovat nejen za metodu homiletiky sv. Feofana, ale také za důkaz toho, že biskup chápe svou pastorační povinnost. Původ této kvality kázání najdeme v rané pedagogické činnosti sv. Feofana. Aby vysvětlil své myšlenky na příkladech, mladý učitel novgorodského semináře se nikdy neuchýlil ke každodennímu životu, ale vypůjčil si tyto příklady z patristické literatury nebo z církevních liturgických knih. "Tak," vzpomínal později jeden z učedníků sv. Feofan, - již v samotném vyučování ve třídě se nějakým způsobem projevovala jeho zbožnost a láska k církevnosti“ 755. 29. prosince 1863 se biskup Theophan ve slově „Na neděli Narození Krista“ 756 obrátil ke svému stádu: „Doslechl jsem se, že považujete mé učení za velmi přísné a věříte, že nyní není možné takto myslet, je nemožné tak žít a nyní je nemožné takto učit. To nejsou časy!! – Jak rád jsem to slyšel! To znamená, že pozorně posloucháte, co říkám, a nejen posloucháte, ale jste připraveni to udělat. "Co víc bychom si mohli přát, ti, kdo kážou, jak je přikázáno a co je přikázáno?" 757. A dále vysvětluje, co bylo řečeno: "Říkají: Moje učení je přísné. - Moje učení není moje a nemělo by být moje. Z tohoto posvátného místa by nikdo neměl a nemůže kázat jeho učení. A pokud jsem se to já nebo kdokoli jiný odvážil udělat, dostaň nás odtud. "Kážeme učení našeho Pána a Boha a Spasitele Ježíše Krista, Jeho Svaté apoštoly a Ducha svatého, že se o to staráme ve vaší církvi a Duchu svaté, mysli a srdce neporušené a nedotknutelné, uskutečňuje každou myšlenku a používá každé slovo opatrně, aby žádným způsobem nevrhal stín na toto jasné Božské učení. Neexistuje žádný jiný způsob, jak jednat. Takový zákon pro kázání v církvi jménem Boha byl stanoven od počátku světa a musí platit až do jeho konce“ 758. Eminence Theophan ve Slově pro 17. týden po Letnicích odhaluje některá tajemství svého tvůrčího přístupu ke skládání kázání s dogmatickým obsahem. Na adresu vladimirského hejna světec přiznává, že je pro něj někdy obtížné vybrat si předměty pro výuku, protože věří, že posluchači už všechno vědí. Ale není to tak dávno, co v rozhovoru s jedním člověkem začal mluvit o dogmatu Nejsvětější Trojice, aby se ujistil, že partner toto základní dogma o Církvi Kristově zná. Během rozhovoru se ukázalo, že partner věřil v existenci Nejsvětější Trojice, ale nevěděl, jak správně vyjádřit učení o ní. Potom se svatý Theofan začal ptát na Božskou tvář našeho Pána Ježíše Krista. Ukázalo se, že partner nezná pravoslavné učení o tomto důležitém dogmatu. A to byl muž, jak poznamenává sv. Theophan „čte, chodí do kostela a nestará se o spásu své duše. Je pravda, je si jistý, že dobře zná všechna dogmata naší svaté víry; ale nikdy nedůvěřoval svým znalostem a nezavázal se je rozšiřovat a potvrzovat četbou, úvahami a rozhovory. Proč, čtení a přemýšlení o všem ostatním, se nedotklo této části vědění, považujíc ji za úplnou“ 759. Tato příhoda přivedla Svatého k myšlence, že „je pravda, že to není jen toto, ale mnoho dalších, kteří si myslí, že dobře znají dogmata svaté víry, ale ve skutečnosti je znají neúplně, nejasně a neurčitě, přičemž toto vědění ponechávají ve stejné podobě, v jaké se zformovaly.“760 chlad při poslouchání kázání: „Proč se například stává, že lidé neposlouchají kázání? Sami si myslí: kázání je pravděpodobně o víře a ctnosti. Ale kdo by tohle neznal! A odejdou. Proč lidé tolik nečtou duchovní knihy? Stává se, že nečtou z chladu, nebo spíše proto, že předměty víry považují za známé“ 761 . A pak kazatel vydá velmi důležitý pokyn týkající se osvícení stáda neustálým odvoláváním se na Písmo svaté a patristické dědictví pravoslavné církve. Člověk musí nejen získávat doktrinální znalosti, jasné a určité, ale také je neustále aktualizovat, „rozšiřovat, čistit a potvrzovat všemožnými základy“ a chránit každou část těchto znalostí jako zřítelnici oka. Proto při každé bohoslužbě nebo i malé modlitbě v kostele je třeba číst Písmo svaté a Vyznání víry, které je „zkráceným shrnutím obsahu celého Božího zjevení“. Matka církev říká toto: naslouchejte, uvažujte a učte se. A pak, když se někdo zeptá na Nejsvětější Trojici, už nebudete stát v rozpacích, ale přímo uvedete pravoslavné vyznání. A tak každé další dogma – „jasně a rozhodně vyznáváš a vydáváš se pro útěchu a povznesení věřícího, pro potvrzení a napomenutí váhavých a pochybujících“. A světlo božského poznání nás bude osvětlovat stále více, pokud se před ním všichni neschováme. Pak se „žádný nevěřící ani schizmatik neodváží v naší středu objevit“. 762 A velmi příznačné pro kazatelskou „laboratoř“ přirovnání svatého Feofana: „Jako jsou netopýři oslepeni denním světlem, tak by byli oslepeni světlem křesťanského vědění šířícího se kolem nás. A takový člověk by se tehdy neodvážil otevřít ústa, protože se bál silného a důkladného napomenutí“ 763. V létě 1864 na cestě po vladimirské diecézi navštívil biskup Feofan město Shuya, kde 30. června v městské katedrále promluvil ke shromážděným kázáním, ve kterém kromě poděkování za vřelé přijetí přidal „náznak způsobů, jak posílit „požehnání boží“ těm, kteří odpočívají na 76 obyvatelích města, a připomenout jim slova46 občanů sv. Apoštol Pavel: nyní je naše blízká spása (Ř 13,11) A v poslední době, s celým průběhem současných událostí, se „do mysli tlačí jistota, že nyní je nám nejbližší strach o spasení“. V době svatých apoštolů „se zdálo, že je nám dán do rukou, ale nyní, byť neochotně, potkáš mnoho lidí, kteří se nám ho snaží vyrvat z rukou“. Kazatel cituje svatého apoštola Pavla: Dávejte pozor, jak nebezpečně chodíte, ne jako byste nebyli moudří, ale jako byste byli moudří, vykupující čas, protože dny jsou zlé (Ef 5,15). A sám od sebe dodává: „Dny tohoto věku byly vždy zlé a takové i zůstanou; Není však náš věk horší než všechny ostatní, a nevyžaduje proto od nás více moudrosti, abychom vykoupili tuto nebezpečnou dobu a změnili odpor proti ní ve koupi spasení? Naše víra, život a zbožnost jsou obklopeny pokušeními. Na jedné straně nevědomost, která z písmene udělala dogma, rozšiřuje svou oblast; na druhé straně falešně řízené osvícení, které nechce znát ani Boží slova, kazí mysl, svádí je duchem pravdy“ 765. Kázání sv. Theofana „O neděli Povýšení“ 766 z 15. září 1863 ze série vladimirských kázání jasně ukazuje, s jakou dovedností spojuje kazatel evangelické a apoštolské liturgické pojetí, přičemž se uchyluje k autoritativnímu učení sv. Makaria Egyptského. Světec upozorňuje na význam 19. a 20. verše druhé kapitoly listu sv. Pavel Galaťanům: Neboť jsem zemřel zákonem, abych žil Bohu. Byl jsem ukřižován s Kristem: nikdo nežije, ale Kristus žije ve mně. A jelikož nyní žiji v těle, žiji vírou v Syna Božího, který si mě zamiloval a vydal se za mě. Kazatel zajímá posluchače zdánlivým protikladem v apoštolských slovech: zemřel - ale žiju, byl ukřižován, ale stále žije? A ještě zesílí zmatek: "Proto žije proto, že byl ukřižován?" 767. Odpověď na položenou otázku lze nalézt ve slovech evangelia, která byla přečtena při bohoslužbě: Kdo chce zachránit svou duši, zničí ji, a kdo zničí svou duši kvůli Mně a evangeliu, zachrání ji. (Marek 8:35). Ale text evangelia se ukazuje být ještě nesrozumitelnější: jak lze zachránit duši tím, že ji zničíme? Když kazatel zmátl posluchače, přistoupí k samotnému výkladu posvátného textu: „Chci za vás nyní vyřešit tento zmatek tím, že vám vysvětlím, jak život a spása pochází ze smrti a sebezničení a jak se toto sebezničení uskutečňuje samotným činem“ 768 . A svatý čerpá svůj výklad z patristické pokladnice, jako to dělali ve skutečnosti všichni exegeté Písma svatého před ním. Když kazatel nastínil téma pádu a vykoupení člověka, nezačíná je odhalovat ze své vlastní mysli, ale spoléhá na názor jednoho z nejautoritativnějších otců Církve: „Naučme se to od svatého Makaria Egyptského, který se ve svých rozhovorech často obrací na toto téma a různými obraty se je snaží přiblížit našemu pojetí“ 769. Kazatel hovoří o dualitě lidského vědomí po Pádu, neboli „vstupu“ do primitivního člověka, ozdobeného všemi ctnostmi – „bázeň před Bohem, víra, mírnost, pokora, milosrdenství, sebeovládání, čistota, chtivost, bratrská láska... ve kterém v něm zazářila Boží podoba a podoba“ – „první strýc“, který je charakterizován jako „nový strýc, průchod“, pyšný, bohabojný, zlomyslný, chamtivý, závistivý, nestřídmý, chlípný, bratra nenávidící, - plný všech druhů nespravedlnosti a nečistoty“ 770. A „cizí“, „duchovní“ člověk zcela zatemňuje primitivního – takže vědomí samo přejde na stranu „přízračného“. Tato definice je pozoruhodná - „duchovní osoba“, související s hříšným stavem. On, tento „přízračný člověk“ 771, stejně jako samotný hřích, nemá ontologický základ – Bůh nestvořil zlo. Za tímto „duchem“ je však vždy zachován obraz Boha – to, co je vlastní prapůvodní přirozenosti člověka, který vzešel z rukou Stvořitele. ulice Theofan, rozvíjející myšlenku sv. Makaria, vysvětluje význam novozákonních textů, které byly čteny na liturgii: Spasitelovo přikázání - Chce-li někdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě (Matouš 16,24) - musí být přijato „naší tváří“ v podobě, v jaké se objevuje po pádu (tvář), když se objeví To znamená, že když je nám přikázáno zničit svou duši, umrtvit se, pak je nám přikázáno „zabít a zničit vášnivou osobu v nás, která se v nás zformovala v důsledku pádu, ačkoli to není my, ale my ji za takové považujeme podvodem“. Splníme-li toto přikázání, „pravý člověk v nás bude vysvobozen z pod jha nově příchozího a bude žít svůj charakteristický život podobný Bohu, a tento nově příchozí, žijící v přízracích, v nás zmizí, a tak bude v celém našem bytí vládnout pravý život. Bude vycházet, jak vidíte, ze sebeumrtvování a sebezničení“ 772. Kazatel zakončuje své vyučování jednou ze svých oblíbených technik – celou kaskádou citátů z apoštolských listů propojených jediným významem: "Věřím, že to, co bylo řečeno, dostatečně vysvětluje, co to znamená zničit se, abys mohl žít, a jak to vlastně udělat." - K tomu vám na závěr přidám svá přání: ať jsou vaše pachy usmrceny i na zemi - nečistota, vášeň, zlý chtíč a chamtivost, kéž odložíte také hněv, vztek, zlobu, rouhání4-8, rouhání, všechny rty, rouhání. obecně - velký nebo malý, abys to zvládl úspěšněji, obleč se do plné zbroje Boží (Ef 6,11), aby ses postavil proti úkladům hříchu a vášním rozněcovaným zlými skutky, a tak odložíš starého člověka s jeho skutky a oblečeš si nové (Kol 3,9), a pak bude možné říci o tom, že jsi o tebe vstoupil do života (1 Jan 3,14) - a tento život se s Kristem skryl v Bohu (Kol 3,3.)“ 773. Kazatel, na rozdíl od jakéhokoli jiného umělce tohoto slova, není svobodný. Je povinen srovnávat myšlenky a představy, které ho napadnou při tvůrčí práci na kázání, s církevním učením, zejména pokud jde o výklad Písma svatého. I u vynikajících kazatelů se často stává, že uneseni nějakou jasnou myšlenkou nebo obrazem, aniž by se obtěžovali najít potvrzení nebo vyvrácení této myšlenky od svatých otců, na ní bez rozmyslu postaví své kázání, a pak se ukáže, že myšlenka nebyla správná. V církevním umění, včetně umění řeči, neexistuje žádná tvůrčí svoboda, které si světští umělci, spisovatelé a skladatelé tolik cení. Kultovní duchovní díla jsou psána podle přísných kánonů. To platí pro ikonografii, kázání a liturgickou kreativitu. Přísné dodržování kánonů umožňuje osvobodit lidského ducha od mnoha tělesných a duchovních závislostí. Není náhodou, že velcí izografové na sebe při malování ikon uvalili nejpřísnější půst. Je přirozené, že nejvýznamnějšími kazateli a autory církevních hymnů byli asketové, často ve svatých řádech nebo mniši, kteří získali milost Ducha svatého. Zřeknutím se tělesné a duševní svobody získává umělec úplnou svobodu ducha, která se v Duchu svatém stává absolutní. Kázání svatého Theofana se přísně drží patristické tradice výkladu Písma svatého. Sami se stali patristickým dědictvím, s nímž dnešní kazatelé Slova Božího ověřují svou homiletickou inspiraci. Častá přitažlivost přístupu svatého Teofana k textům Písma svatého tedy tvoří takový rys homiletiky Pravého ctihodného, ​​který lze nazvat vnitřní biblickou exegezí kázání. Pomocí něj kazatel ponoří mysl posluchačů do biblického textu a volně a sebevědomě se v něm pohybuje. Charakteristickým rysem světcových exegetických kázání je upřednostňování evangelijních a apoštolských liturgických zásad a obecně jejich převládající citace a interpretace. Ve své exegezi se kazatel opírá o evangelium a apoštola, typologicky s nimi spojuje zbytek těla Písma svatého. Homiletika sv. Feofany je přísně kristocentrická. § 3. Lexikálně stylistické rysy kázání sv. Feofana Homiletické dědictví svatého Theofana Samotáře nejzřetelněji odráží jeho zvláštní styl psaní – přísnou strukturu řeči, originální, rozpoznatelný jazykový styl, dovedné a vhodné používání církevní, někdy archaické a dialektové slovní zásoby, plynulost v rétorických technikách, které dodávají pastýřskému slovu lehkost a umění. Materiál je tak bohatý a prakticky neprozkoumaný, že by mohl být předmětem samostatné studie. Omezíme se na obecný popis lexikálních a stylistických rysů svatých kázání. První věc, které byste měli věnovat pozornost, je struktura homilie sv. Feofana. Možná právě při konstrukci svého kázání zůstává svatý nejvíce a ze všeho nejvíce věrný staré přísné škole, která je obecně považována za scholastickou. Struktura kázání dodnes zůstává stejná, jaká přišla na moskevskou Rus z jihozápadní Rusi v 17. století. Podle scholastické (školní) homiletiky jsou to: úvod (útok), vyprávění - vyprávění a závěr - závěr. K tomuto třídílnému schématu, vypůjčenému z katolické oratoře, byla přidána podstatná část - mravní aplikace, jejíž přítomnost odlišuje samotné kázání od jiných žánrů oratoře. Tato čtvrtá složka by navíc mohla být samostatnou částí kázání nebo by mohla být vetkána do látky vyprávění jako morálka k následným myšlenkám, zápletkám a podobenstvím. Kázání sv. Feofana se vyznačují přísnou systematizací materiálu. Autor se při odhalování tématu často uchýlí k číslování. Autor tedy v kázání „Čtrnáctého týdne po Letnicích“ 774 o lásce k Bohu uvádí čtyři znamení, podle kterých lze určit, zda je tato láska v nás. První je neustálá touha mluvit o předmětu lásky. Druhým je touha často navštěvovat místa, kde lze potkat někoho blízkého nebo „jeho blízké nebo o něm dostávat zprávy“ 775, nebo najít něco, co ho připomíná. Třetí je neustálé vzpomínání na toho, koho milujete. A čtvrtou je touha vždy plnit vůli milované osoby. Ve vztahu k Bohu to poslední znamená následovat Jeho přikázání a plnit „Jeho svatou vůli, která je zjevena každému z nás... v okolnostech našeho života“ 776. V kázání proneseném 1. září 1859 v Morshansku se svatý Theofan uchýlí k výkladu apoštolského liturgického konceptu (Kol 3,12–16). Kazatel na tomto začátku identifikuje tři hlavní významy, nepřiměřené textu. První čtyři verše (12-15) naznačují „pocity a sklony“ charakteristické pro křesťany a také „jim odpovídající skutky“ 777. Poslední verš (16) obsahuje podle kazatele dva významy: 1) Slovo Kristovo naplňuje celou lidskou bytost (včetně mysli, citu a vůle); 2) Výzva k věřícím, aby byli naplněni Duchem svatým účastí na církevních svátostech, bohoslužbách, modlitbách a úkonech vykonávaných v církvi „zákonným kněžstvím“ 778. Poté, co v hlavní části kázání odhalil všechny tři významy identifikované na začátku, kazatel v morální aplikaci se opět uchýlí k systematizaci ve třech směrech s výzvami: 1) děkovat Bohu za to, že „se rodíme, vyrůstáme a stárneme v útrobách jediné církve, obsahující plnost pravdy“ 779; 2) posvátně zachovávat čistotu víry, „zachovat nezměněný jak obraz vyznání, tak obraz posvěcení a obraz života“, což církev předepisuje 780; 3) plnit přikázání evangelia a církevní statuty pod vedením „legitimních pastýřů a učitelů“ 781. V kázání o Usnesení P. Marie, proneseném v Sarovském klášteře v roce 1859, se sv. Feofan dotýká tématu smrti. K potlačení úzkosti, která nevyhnutelně vzniká, když mluví o smrti, se kazatel uchýlí k psychologické technice – připravuje posluchače na to nejlepší, ne na nejhorší. Kdo se chce zbavit strachu ze smrti, měl by: 1) zbavit se pozemských připoutaností: „Uhasme v sobě veškerou připoutanost k tělu a ke všemu tělesnému, k zemi a ke všemu pozemskému“ 782; 2) uhasit strach, který pochází z vědomí své hříšnosti, upřímným pokáním, které „naplňuje hříšníkovo srdce důvěrou, a přestože ví, že zhřešil, jde bez obav před Soudce s vědomím, že jeho příchodu tam již předcházelo ospravedlnění...“ 783; 3) přidat ke dvěma předchozím dispozicím očekávání věčné blaženosti, která proměňuje smrtelný strach v touhu rychle se přestěhovat do jiného světa, jako sv. Pavel (Phil. 1,23–24), „neboť pak vyjde najevo, že když ochutnali sladké, nebudou chtít hořké, pak duše uteče z tohoto života do jiného, ​​když utíkají z dusné místnosti na čerstvý vzduch“ 784. V pozdějším – vladimírském – období své kazatelské činnosti se sv. Feofan při odhalování tématu kázání částečně odklání od školní scholastické systemizace látky. Přísná logika myšlení zůstává, ale jen zřídka vidíme přímý výčet určitých postulátů. Nejtypičtější kázání, kde se opět setkáváme s podrobnou systematizací, bylo proneseno v katedrále města Kovrov 1. září 1864 785. Autor si zde také hraje na název města pomocí přirovnání a metafor: „v příkladech svatých dne a v přikázáních apoštola“, koberec z ctností a ctností je rozprostřen po koberci ctností! Kovrov“ 786. Aby „váš život byl podle tvého jména“, dává Svatý následující pokyny Kovrovitům. Nejprve se musíte snažit o ty ctnosti, které jsou charakteristické pro váš okruh: „rodinný člověk má své vlastní, podnikatel má své vlastní, řemeslník má své vlastní atd. 787. Za druhé, „zákon slušnosti známých ctností ke známým osobám“ platí i pro jednotlivé jednotlivce. Ctnosti nevstupují do srdce najednou, ale jedna po druhé: od pokání přes boj s vášněmi v trpělivosti, pokoře, sebeumrtvování, modlitbě, uctívání a svátostech. Je důležité zachovat kontinuitu ve stoupání od menšího k většímu. Za třetí, existují dvě strany ctností – „skutky a dispozice“. Umístění – uvnitř, v srdci. Akce jsou vykonávány tělesně a patří do vnější sféry bytí. A tyto dvě strany musí být spolu úzce spojeny tak, aby vnější, lehčí, nepotlačovala vnitřní. Za čtvrté, ctnosti musí být vzájemně úměrné – „aby každý měl z každé ctnosti trochu“ 788. Za páté, korunou všech dobrých dětí je láska. Ale vládne v srdci, kde jsou všechny vášně poraženy. A za šesté, abyste dosáhli království nebeského, musíte mít stále smrtelnou paměť na zemi, jak říkali svatí otcové: pamatujte na své poslední a nikdy nezhřešíte 789. Přejdeme-li k analýze rétorických figur a stylistických prostředků, věnujme zvláštní pozornost těm, které se v homiletice sv. Teofana Samotáře stávají nejčastějšími. Světcova kázání jsou strukturována tak, aby byla pro posluchače srozumitelná. Jedním z hlavních principů kázání Pravého reverenda je tedy dialog. Prostředek dialogičnosti se vytváří použitím takových rétorických figur, jako je řečnická otázka, řečnický zvolání, a také pomocí syntaktického prostředku – formou otázky a odpovědi konstruování kázání. Je třeba poznamenat, že řečnická otázka se zdá být jednou z „nejsilnějších“ a nejefektivnějších rétorických postav, když mluvíme o potřebě soustředit pozornost publika na konkrétní myšlenku. Podívejme se podrobněji, jak tyto techniky používá sv. Feofan ve svých textech. · Řečnické otázky, forma otázky a odpovědi konstrukce výroku: "Ptáte se: jak jít do sebe? - Pozornost, střízlivost, vyrovnanost" 790. "Jak ozdobit vnitřní chrám srdce? Dobré myšlenky, sestávající z hlubokého přesvědčení o pravdách víry s odpovídajícími pocity a dispozicemi, to jest myšlenky o trojičním Bohu..." 791. "Co je srdci nejzbožnější císařovny Marie Alexandrovny nejblíže? Co ji nejvíce znepokojuje? Co trápí její duši? To je výchova dětí" 792. "Co to znamená osvítit mysl? Znamená to vtisknout mu zdravé představy o všem, co existuje a co se děje, totiž představu o tom, co je Bůh, jaké jsou Jeho vlastnosti, do jakého vztahu se rád zařadil do vztahu ke světu ak nám? Co je tento svět, odkud pochází, co ho drží pohromadě a kam směřuje? Co jsme my sami, co to znamená, co znamená tato naše polovina, proč jsme tady na této půlce nás čeká v budoucnu atd.?" 793. "Proč? Protože nemá čas se k nim připoutat - protože jsou pro něj cizí" 794. "Je to trochu obtížné? Ano... ale můžete to udělat ne náhle, ale po troškách. Jak nepřítel zaplete duši do pozemských závislostí? "Vnucuje je jednu po druhé, stejně jako pavouk zaplétá hmyz chycený do své sítě a hází na ně pavučinu za pavučinou" 795. "Není jiný čas na soukromou modlitbu než hodiny určené pro veřejnou modlitbu?" 796. "K čemu je mít nástroj a nevědět, jak jej používat, aby dělal to, pro co je určen?" 797. „Co znamená nanebevstoupení pro samotného nanebevzatého Spasitele? Pro samotného Spasitele je nanebevstoupení podle učení církevních otců Jeho nejvyšším oslavením a obdarováním královskou božskou mocí“ 798. Rétorické výkřiky: „Jaké jasné, vznešené a plodné koncepty! Potom se marně mysl zavazuje je vyřešit sama“ 799. „Jakou pevnost a odvahu získá takto osvícená mysl! Jak silná je v něm celá suma vědění, prodchnutá jediným duchem a společnými zásadami! 800. "Jaká škoda, že se o tento poklad připravují ostatní!" 801. "Podívejte se na modlitby pokání, které jsou vylitím duší svatých Božích, oslavených církví. Jak se před Pánem odsuzují!... A přesto je všichni kolem považovali před Bohem za čisté a bezúhonné!." 802. "Jaká hořká chyba! - a o to hořkejší, že pak nebude možné ji napravit." 803. "To se stane! a to je to, co chce nyní svatá církev vtisknout do našich srdcí!" 804. "Kdyby zahnali nepřítele při jeho prvním útoku, nic z toho, co zažili, by se nestalo! Vždy to tak bylo a bude!" 805. Poměrně často se na samém začátku kázání svatý Feofan ptá na shromáždění. Celá další kompozice kázání je postavena jako odpověď na položenou otázku, přičemž světec „zahrnuje“ posluchače do hledání odpovědi na tuto otázku. Neméně častý je z hlediska jeho použití v kázáních takový stylistický prostředek jako přirovnání. „Časté a neočekávané změny v mé službě, jak na začátku, tak zejména v poslední době, mě naučily být tiše poslušný jakémukoli účelu, jako když se koule kutálí sem a tam, aniž by praskla ve směru úderů,“ 806. „Považuji za nutné, abych vám poprvé nabídl do určité míry jen jednu věc, totiž: nakreslit obraz zdravého křesťanského učení, kterému je třeba dbát, jako lampě zářící v temnotách lidských názorů a omylů, a kterou se budu řídit ve své proveditelné službě slovu pravdy“ 807. „Když vcházíme do kostela, musíme se oblékat, jako oděvem, úctou, pamatovat si, ke komu přicházíme a ke komu se hodláme obrátit v modlitbě“ 808. „Potom, když přejdeme od jednoho modlitebního pocitu k druhému a od jedné uctivé myšlenky k druhé, budeme jako ti, kteří ve voňavé zahradě přecházejí z jedné skupiny květin do druhé“ 809. „I zde se stává, jako by někdo ve tmě s tenkým hrotem jehly dostal rány na těle, jednu, dvě, tři atd. po celém těle. Každá rána způsobí bolest a zanechá vřed, z něhož se vytvoří hnis a strup, a tam strup po strupu bude celé tělo jako jeden vřed a jeden strup! 810. „Pamatujte si to, děti, a až budete vystupovat po schodech sem, myslete na to, že doprovázíte Matku Boží do tohoto chrámu a že jde před vámi – a zde bude s vámi“ 811. „V tomto ohledu by měl být celý život člověka nepřetržitým řetězcem dobrých skutků, od okamžiku, kdy v tomto světě vstoupí do vědomí, až do okamžiku, kdy jej opustí... Jako ti, kteří vyšívají obrázky korálky, řadu za řadou připevňují korálky na svá místa a jsou to tyto, a ne jiné korálky, na to či ono“ 812. Pozoruhodný příklad použití přirovnání jako rétorického prostředku se nachází ve „třetím slově“ ze série kázání pronesených u příležitosti požárů, ke kterým došlo v provincii Tambov. Kázání začíná otázkou: „Byli jste, bratři, někdy v práci řezbáře nebo sochaře? 813. A pak následuje diskuse o tom, jak umělec, odřezávajíc vše nadbytečné, vytváří z převzaté hmoty onen „nehmotný obraz“, který se mu utvářel v mysli ještě před zahájením práce. Kazatel tímto přirovnáním odhaluje význam svátku Rukou neudělaného obrazu Krista Spasitele v kontextu národní katastrofy – požárů. „Když jsem jeden s druhým srovnal, zjistil jsem, že to druhé v rukou Boží Prozřetelnosti je stejné jako jednání dláta a jiných nástrojů v rukou umělce, že skrze ně nám chce Pán vtisknout myšlenku, kterou nám ve své mysli určil“ 814. Dále kazatel pokračuje v odhalování obrazného přirovnání, které vytvořil: „Jako mramor klidně stojí pod údery sochaře, jako hlína pružně zapadá do forem podle záměru skrovného a jako každá jiná látka se podřizuje umělci, tak bychom se měli poslušně a pokorně odevzdat uměleckému působení Boží péče o nás“ 815. Mezi rétorickými tropy použitými v homiletu sv. Feofana vyniká zejména metafora, která je živým, živým obrazem konkrétního popisovaného jevu. „nezbytně nutné k tomu, aby se v nás roznítil duch milosti, pod vlivem výkonů sebeobětování vůči umrtvování vášní, dokud nakonec nedosáhneme světlé říše bez vášně a čistoty, do této míry věku naplnění Krista“ 816. „z prachu světské marnosti“ 817. „Potřebujeme vyčistit místo srdce v nás, abychom mohli postavit duchovní chrám“ 818. „V tomto ohledu by měl být celý život člověka nepřerušeným řetězem dobrých skutků“ 819. „přesně nepřetržitá modlitba k Bohu, prováděná duševně v srdci, která činí naše srdce chrámem Bohu, který není vytvořen rukama...“ 820. „Doposud zde byl úkryt pouze pro tělo, – od nynějška je zde již úkryt pro duši – v tomto chrámu“ 821. "Tady začíná mírný pohyb tepla v duši, - zde teplo roste více a více, - a oheň se nakonec zažehne v srdci" 822. „Pokud to dovolíte, zabijete duši dříve, než dosáhne věku, ve kterém se již nebude moci o sebe bát“ 823. „duchovní život povstává a tajně zpívá“ 824. Dost často jsou kázání sv. Feofany postavena na technice protikladu. Figura protikladu může sloužit jako princip pro konstrukci konkrétní fráze i celého kázání. „Ale to, co dělal tehdy viditelně, dělá nyní neviditelně; pak se dotkl těla, ale teď se dotýká duše“ 825. „Víme, že mezi všemi nepravdami na zemi je nepochybně pravda jedna věc – že zemřeme... a že smrt pro nás bude buď hořká a bolestivá, nebo radostná a sladká“ 826. „dva nejpozoruhodnější události, z nichž jedna začala současnou historii lidstva a druhá skončí“ 827. V kázáních svatého Theofana jsou i další rétorické prostředky, například anafory, perifráze, epiteta: "Hle, chrám živého Boha je postaven a posvěcen! Zde je také příbytek jeho slávy, místo odpočinku duší truchlících, místo výživy a napájení hladových a žíznivých duší - slovem Božím a Svatým. svátosti, místem upřímné komunikace s neviditelným světem andělů a svatých!" 828 (parafráze čtvrtých blahoslavenství (Matouš 5:6)). "Mám na mysli všechny ty, kteří špatně smýšlejí a dělají špatné věci, ne ze slabosti, ale z vytrvalosti, s touhou přitáhnout ostatní na svou stranu - myslím... Nevěřící v pád člověka Nevěřící v kostele sv. » 829 (parafráze obřadu Týdne triumfu pravoslaví). Rozeberme podrobněji použití obrazných a výrazových prostředků v kázání svatého Feofana "Po vysvěcení kostela Vzkříšení Krista, - vesnice Olshanka, okres Borisoglebsk." Kompozičně začíná kázání otázkou, co je to chrám. Svatý Theophan na otázku o smyslu chrámu v životě křesťana odpovídá: „Chrám pro nás je totéž, co srdce pro tělo“ 830. To je hlavní téma kázání. Svatý Theophan s přihlédnutím k tomu, že před ním je převážně kulturní elita žijící duchovním životem, říká, že jeho řeč je krátkou připomínkou role církví: „Nemyslím si, že o tom potřebujete dlouhého slova, když se sám projevujete tak horlivými pro chrám. Omezím se proto na krátké naznačení toho, jaký význam mají pro nás chrámy a k čemu nás tento význam 831 zavazuje.“ „Chrám je srdce“ – to je hlavní metafora kázání svatého Theofana: „Každý pohyb, stav a činnost našeho těla se živě odráží v srdci. Síla a ospalost, síla a slabost, zdraví a nemoc, prospěch a zátěž atd. – vše se obecně odráží v srdci a způsobuje odpovídající akce z naší strany. Není to mezi námi a chrámem totéž?“ 832. Svatý Theophan argumentuje tezí o vůdčí úloze chrámu v životě křesťana a obrací se k lidskému životu, k jeho hlavním etapám, které jsou tak známé všem přítomným v chrámu: „Hle: někdo, kdo je smutný, jde do chrámu zpívat paraklisis Matce Boží; přijal radost, jde tam zpívat vděčnou modlitbu; - musí být postaven dům, - je třeba vykopat; je zapotřebí požehnání - chrám je požehnán - totéž pole, aby přilákala déšť z nebe, přichází církev přimlouvat se za uzdravení se rodí k novému životu v chrámu je počata nová rodina - v chrámu je sjednocen, jde-li někdo na cestu, je veden k zemi, v chrámu zemřel; v chrámu se koná přímluvná modlitba za jeho duši a tak dále a tak dále Obecně není jediná významná věc, která by se dělala správně, křesťanským způsobem, kromě chrámu nebo bez kontaktu s ním. Jako jakými nitěmi jsme připoutáni k chrámu“ 833. Výše uvedená pasáž ukazuje nápadný příklad zesílení – stylistické figury, kterou autor často používá k umocnění významu toho, co bylo řečeno. Další struktura kázání je založena na protikladu: nejprve svatý Theophan staví argumenty, aby potvrdil myšlenku duchovního života v chrámu, a pak ukazuje, co se stane se životem, když se člověk „odvrátí“ od chrámu: „Podívejte se na ty, kteří se vyhýbají chrámům, a odhalte jejich vnitřní náladu! Proč z nich fouká chladně jako z hrobu? - Protože jejich duchovní život se buď zkrátí, nebo úplně vyhasne odříznutím se od chrámů a celého jejich řádu. Tady samozřejmě nejde jen o molokany a schizmatiky; ale také - ještě více - pověrčiví lidé, kteří se pod záminkou jakési čistoty pojmů tyčí nad těmito, ovšem složitými stavbami, a vším, co v nich je. Kéž mezi námi nic takového není!" 834. Je také důležité poznamenat, že právě v úvodní části zazní emocionální tón, který udává náladu celého kázání: „pocity radosti a duchovní radosti“, „nemůže se ubránit naplnění zvláštním potěšením“, „nemůže se ubránit vyjádření vděčnosti Pánu“, „takovými pocity ať je korunována naše současná oslava a naše účast na ní!“ 835. Hlavní část kázání je podřízena zdůvodnění jeho hlavní myšlenky, odhalení tématu. Celá řeč Svatého je strukturována logicky, důsledně a přesvědčivě. Jazyk kázání je přitom nezvykle živý, jednoduchý a srozumitelný a argumenty, kterými biskup Feofan potvrzuje tu či onu tezi, jsou blízké každodennímu životu člověka a jsou v porozumění všem přítomným. Díky těmto skutečnostem je člověk vtažen do kázání jako do určitého dialogu. Toto je technika ubytování, kterou kazatel velmi často používá. V „Tambovském diecézním věstníku“ z roku 1862 byl článek pravého reverenda Theophana „Jak sestavit kázání?“ byla zveřejněna. Svatý v tomto díle podrobně píše o tom, jak je důležité, aby kázání bylo pro stádo srozumitelné: "Nejslušnější formou kázání je forma rozhovoru neboli hovorové řeči. Kazatel mluví slovo sám, ale nemluví sám. Uvádí do toho posluchače, ptá se je a rozhoduje, vyzývá je k tomu, aby rozumněli a zdůvodňovali je jako přátelské téma, přitahují k nim vše, co je k tomu vede, obecně přitahuje jejich téma. Tato forma udržuje pozornost posluchačů bez únavy po celou dobu rozhovoru, jsou zaneprázdněni kazatelem, uvažují sami, přesvědčují se, vynášejí nad sebou úsudek“ 836. Vrátíme-li se k rozboru kázání, můžeme říci, že kázání má ve skutečnosti prstencové složení. Na začátku i na konci se arcipastýř a stádo modlí a děkují Pánu: · začátek kázání: „nelze nevyjádřit vděčnost Pánu, který vložil myšlenku a pomohl; nelze zůstat bez vděčnosti vůči těm, kteří uposlechli návrh a nešetřili prací a bohatstvím při provádění“ 837; · konec kázání: "Na závěr vás všechny znovu zvu, abyste vzdali díky Pánu za dokončení tohoto chrámu! Kéž Jeho štědrá dobrota žehná těm, kdo pracovali na jeho vytvoření, a kéž toto požehnání zůstane v jejich generaci z generace na generaci!" 838. Aby se kázání dotklo srdcí lidí přítomných v kostele, používá svatý Theofan velké množství obrazných a vyjadřovacích prostředků: metafor a přirovnání („laskavé myšlenky, city a sklony, které jako zastaralá krev tíží a umrtvují duši“ 839; „Blahoslavení, naopak, brzy jsou vždy ti, kdo jsou v chrámu zasazeni, jsou vždy oddáni plodu! hojné ovoce.“ 840, „chrám pro nás je totéž jako srdce pro tělo“; „jak jsme k chrámu připoutáni nitkami“; „vane z nich chlad jako z hrobu“; „laskavé myšlenky, pocity a sklony, které jako zastaralá krev tíží a umrtvují duši“); epiteta („Jsme v chrámu, v neděli nebo ve svátek, náležitě jsme navštívili, odcházíme odtud úplně noví, jakoby osvěženi“ 841); personifikace („Jsme my všichni, kdo jsme zde přítomni, tak nakloněni chrámu – ať nám o tom řekne každý vlastní svědomí“ 842). Poměrně často se v kázáních svatého Feofana vyskytuje archaická a nářeční slovní zásoba: „před“ místo „před“, „vně“ místo „vně“, „kulhání“ místo „kulhání“ 843 atd. Hovorové výrazy a slovní obraty: „Podívejte se, jak mu potíže vyloupily ruce84“, „a okradli ho“84!“ „ušetřit peníze na deštivý den“ 845. Církevní slovanství, nikoli jako skutečný církevní slovník – „život“, „vale“, „nech nás vzhůru“, „pozvednout“, „slovesa“, „slova“ 846 atd. (což je velmi typické pro kázání jako zvláštní žánr a nevyžaduje zvláštní pozornost) – ale jako slova, která v moderním jazyce ztratila svůj původní význam a zklidnila se“ 847. V této části se tedy zabýváme studiem některých nejběžnějších lexikálních a stylistických rysů kázání sv. Feofan. Jejich charakteristickým rysem je jasná strukturace kazatelského materiálu. Kázání sv. Theofana byla orientována především na liturgické svátky, pevné a pohyblivé. Kazatel přihlížel i k událostem v životě teologických škol či diecézí, které vedl, i k událostem ve veřejném životě. Hlavním směrem ve vývoji ideologického obsahu kázání je však asketa, která získávala stále více originálních rysů. Pro homiletiku sv. Feofana je charakteristické neustálé apelování na metodu biblické exegeze. Kazatel se dobře vyzná v biblickém textu a jeho význam hloubavě odhaluje svému publiku. Při odkazech na biblické texty se vykládají především čtení z evangelia a apoštola. Jako výsledek analýzy lexikálních a stylistických rysů kázání sv. Feofana můžeme vyzdvihnout nejčastěji používané obrazné a vyjadřovací prostředky: řečnické otázky a zvolání; forma prezentace otázky a odpovědi; zesílení; metafory; přirovnání, antiteze; anafory; epiteta. Kazatel využívá i techniky akomodace a kroužkové či rámové kompozice (kdy se na konci kázání hraje začátek kázání). Předmětem zkoumání této disertační práce bylo homiletické dědictví sv. Theofana, samotář Vyšenského a význam kázání při formování jeho duchovního dědictví. Na základě problému nedostatečného výzkumu homiletického dědictví svatého Theofana a potřeby jeho holistického chápání bylo provedeno studium raných kázání souvisejících s přípravou studenta Govorova na Kyjevské teologické akademii a počátkem jeho pedagogické činnosti na Novgorodském teologickém semináři a na Petrohradské teologické akademii. Raná homiletika zahrnuje také kázání pronesená Hieromonkem Theophanem po jeho návratu z Jeruzaléma – v Petrohradě a Petrozavodsku. Jako samostatné období ve vývoji homiletiky zkoumá dizertační práce sv. Feofana léta rektorátu na Petrohradské teologické akademii (1857–1859). Vybraná kázání z těchto let, zahrnutá do prvního knižního vydání homiletiky svatého Feofana, - „Slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana“ (1859), - svědčí o formování vynikajícího kazatele té doby, o zrození hlubokého a talentovaného arcipastýře Ruské pravoslavné církve. Zvláštní pozornost je věnována nejintenzivnějšímu období kazatelské činnosti biskupa Feofana na odděleních Tambov (1859–1863) a Vladimir (1863–1866). Během těchto let vytvářel svatý Feofan kázání v jejich klasických formách – slova, rozhovory, učení, promluvy. V těchto letech působí sv. Feofan nejen jako zkušený kazatel, ale také jako organizátor celé katechetické „školy“, která byla výsledkem syntézy jeho vlastní kazatelské zkušenosti a prastaré katechetické tradice, která se zejména v těchto letech zachovala na křesťanském Východě. Je třeba poznamenat, že každé ze studovaných období kazatelské činnosti sv. Feofany má specifické rysy a charakteristiky. Rozvoj kazatelského talentu svatého Feofana během jeho studentského období probíhal dvěma směry: zaprvé přísnou systematizací teologických vědeckých poznatků a faktů a zadruhé snahou o jejich zduchovnění asketickou zkušeností poznání Božských pravd, tajemství lidské přirozenosti a fenoménů společenského života. Po jeho pobytu na východě, kázání sv. Feofanovi, se objevuje vliv jemného a hlubokého teologického myšlení východních otců, odráží se jejich jedinečná zkušenost asketismu a modlitby. Kázání za rektorátu svatého Feofana se vyznačuje převahou teorie duchovního života nad praxí. Není to způsobeno nedostatkem spirituality, ale vysokými nároky na formální a ideový obsah homilií pronášených ve zdech teologické školy hlavního města. V období služby na kazatelně dosahuje kazatel vrcholu homiletických dovedností, spojených s jednoduchostí a hloubkou v odhalování božských pravd, a dosahuje vnitřní svobody v homiletickém umění, o čemž svědčí jeho přechod od předem napsaných a pečlivě připravených kázání k improvizaci neboli improvizaci, jakožto nejvyšší formě rozvoje kázání. Hlavními zdroji textů pro výzkum byla první celoživotní vydání homiletiky sv. Theofana: „Slova k stádu Tambovů“ (109 kázání; Petrohrad, 1861, 1867) a „Slova k stádu Vladimírovi“ (138 kázání; Vladimír, 1869 ve dnech Matky Boží a Pánů), rovněž (71 kázání; M., 1883). Koncepční myšlenkou disertační práce byla myšlenka revize kritérií a hranic homiletické kreativity, kterou poprvé vyjádřil Archimandrite Job (Gumerov). V tomto ohledu se do dráhy výzkumu zapojily listy sv. Theophanes z Vyšenského ústraní a výtvorů, z nichž mnohé mají homiletický základ a jejichž účelem je duchovní osvícení. Studie také věnovala zvláštní pozornost svatému Feofanovi k dílu hlásání Božího slova jak v období jeho aktivní kazatelské služby, tak v období důchodu a ústraní, kdy se mohl kontemplativně připravovat na vydávání svých kázání a na jejich základě vycházející duchovní a naučné literatury. V této disertační práci je tedy celkovým souborem kázání svatého Feofana, počínaje ranými léty jeho služby, pak tambovským a vladimirským obdobím a konče epistolárním dědictvím období důchodu a ústraní. Tak široký záběr homiletických aktivit sv. Feofana se poprvé stal předmětem mnohostranné systematické analýzy na pozadí celkového panoramatu děl Pravého reverenda. Jedno z hlavních ustanovení disertační práce je založeno na hypotéze o klíčové roli kázání při utváření duchovního dědictví sv. Feofana. V tomto ohledu zahrnovala oblast výzkumu historii formování hlavního tělesa homiletiky, analýzu umělecké originality kázání a určení jejich místa v žánrovém systému duchovního dědictví sv. Teofana. Studie zkoumala utváření homiletického dědictví sv. Teofana v letech 1829–1866 a zkoumala pokračování kazatelské služby sv. Teofana v době jeho odchodu do ústraní a ústraní. Hlavní část tvořila kázání sv. Teofana pro léta 1829–1866 a také tematické dotisky pozdějších dob ve formě knih a brožur. Na základě značného počtu studií věnovaných některým aspektům homiletického odkazu svatého Theofana se mu ve svém díle podařilo upozornit na homiletický systém pravého reverenda jako celek, charakterizovat přínos svatého Feofana do ruské homiletiky především jako zkušeného kazatele, ale také jako učitele kazatelství a iniciátora nových homiletických přístupů. V důsledku provedené práce bylo dosaženo těchto výsledků: bylo systematizováno homiletické dědictví svatého Theofana; vztah mezi kazatelskou službou sv. Feofany a misijní službou; představuje publikační historii vzniku kazatelského sboru sv. Feofana v období ústupu; Uvažuje se o asketické povaze kázání sv. Feofana; strukturně-tematická, žánrová, ideologicko-teologická, lexikálně-stylistická analýza kázání sv. Theofana, obsažená v publikacích „Slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Theophana“ (1859), „Slova k tambovskému stádu pravého reverenda Theofana“ k 18661 Jeho 18661. Grace Theophan“ (1869). Kázání bylo poprvé považováno za jeden z nejdůležitějších dominantních prvků, jehož vliv nacházíme v dílech světce i v jeho epištoláři. Relevance tohoto přístupu spočívá v systému analýzy homiletiky sv. Theofana, zahrnuté do obecných dějin ruské patristiky synodální éry. Co se stalo ve 20. století. umělé odříznutí církevní literatury od jediného historického a literárního procesu mělo neblahý vliv na její celistvé studium. Dědictví svatého Theofana nebylo výjimkou. V tomto díle jsou kázání Pravého reverenda zkoumána v kontextu okolností jejich vzniku, historie vydání; Zvláštní pozornost je věnována obecným znakům žánrové příslušnosti, které spojují homiletiku sv. Theofana s jeho vynikajícími díly: „Dopisy o křesťanském životě“, „Nástin křesťanského mravního učení“, „Cesta ke spáse. Stručný esej o asketismu“, „Dopisy různým osobám o různých předmětech víry a života atd.“ O novosti disertační práce rozhoduje i její faktografická základna, jejímž zdrojem byly materiály z archivů, vzácných knižních vydání a ruských periodik 2. poloviny 19. století. Práce sleduje vývoj problémově-tematického obsahu kázání přednesených na Akademii věd v Petrohradě, na katedře Tambov a Vladimir. Výzkum v tomto směru ukázal, že svatý Theophan zůstával vždy pozorný k duchovním potřebám svého stáda a nenápadně chápal naléhavé výzvy doby – jak na státní, tak na osobní úrovni. Na základě materiálů z archivů a ruských periodik 19. století. a vzácných knižních vydáních je znovu vytvořen duchovní a historický kontext tvorby kázání sv. Teofana. Hlavní církevně historické, teologické, homiletické a kulturně-výchovné směry při utváření korpusu kázání sv. Feofany; zvažují vnější okolnosti kazatelova apelu na aktuální témata, s nimi spojené evangelické narážky a reminiscence, zjištěné paralely a souvislosti evangelických podobenství a zápletek se životem stáda. Práce se zabývá metodami svatého Theofana začleňování biblických, především novozákonních a patristických textů do struktury jeho kázání, a studuje techniky zobrazování používané Saint Theophanem ve svých kázáních. Analýza materiálu ukázala, že kázání, které je výzvou ke spáse, je zaměřeno na jedné straně na starodávné homiletické tradice; na druhé straně si v něm kazatel uvědomuje svůj pastorační talent, svůj řečnický talent a působí na posluchače silou své inspirace. Studie odhalila lexikální a stylistické rysy kázání svatého Theofana, techniky, které používal ke spojení církevně-biblického ducha a naléhavé problémy v jeho kázání, tedy oblíbenost. Byla vytvořena přímá souvislost mezi lexikálním obsahem kázání a jeho cíli, s teologickou přípravou adresáta a s příslušností k určité sociální skupině. Styl kázání sv. Teofana, stejně jako slovní zásoba, prozrazuje závislost na úrovni vycvičenosti posluchačů. Mezitím v průběhu práce upoutal pozornost chronologický průřez homiletickým dědictvím svatého Teofana. Lexico-stylistické změny v kázáních byly vysvětleny vývojem svatého Theofana jako kazatele, prohlubováním teologických znalostí a duchovní praxe, jeho rostoucími pastoračními zkušenostmi a znalostmi života. Byla vyslovena a potvrzena hypotéza o klíčové roli žánru kázání v duchovním dědictví svatého Theofana, o přítomnosti vlivu tohoto žánru na jeho dopisy. Ponoření do naléhavých problémů moderního života je zvláště patrné paradoxně v období Vyšenského ústupu. Vzorem tohoto jevu je, že svatý Theophan viděl v samotě Nahoře ochranu před marností světa, nikoli však před osudem pravoslaví, kterému sloužil až do své smrti. Badatelská pozornost byla v dizertační práci věnována i epištolnímu dědictví sv. Theofana, zkoumanému z hlediska přítomnosti homiletického charakteru v něm. Nejaktivnější období utváření epištolního dědictví svatého Teofana se datuje do let jeho pobytu ve Vyšenském rekolekci. V dopisech od Vyši jsme mohli rozeznat rysy homilie; dopisy jsou analyzovány jako pokračování pastorační služby Pravého reverenda: obsahují stejnou starost o duchovní růst, o cestu adresáta ke spáse, jako v kázáních. Nad rámec disertační práce zbývá velmi slibná a plodná studie o souvislosti mezi výklady sv. Teofana o poselstvích sv. Pavla s dříve kázanými kázáními. Tento směr se může stát prostorem pro další studium homiletického a exegetického díla sv. Feofana s využitím hermeneutických a textových metod vědecké práce. Provedený výzkum jasně prokázal potřebu komplexního studia homiletického dědictví sv. Teofana v kontextu celé duchovní cesty pastýře a v úzkém spojení s jeho dalšími díly. Shrneme-li výsledky studie, je třeba poznamenat, že jedním ze slibných budoucích úkolů vyplývajících z této práce je podrobná textová a stylistická analýza asketicko-didaktických děl Pravého reverenda, provedená v kontextu jeho homiletického dědictví. 1. Bible. Knihy Písma svatého Starého a Nového zákona. M.: Nakladatelství Moskevského patriarchátu Ruské pravoslavné církve, 2011. 1376 s. Nevydané archiválie 849 2. [Požehnání k zasvěcení do přebytku studentů semináře] 19. dubna 1865 // GAVO F. 454. Op. 1. Jednotka hr. 173. L. 485–485 sv. 3. Vinogradov V. Zpětná vazba na esej studenta. LXIX kurz MDA G. Lobova. Feofan biskup tambovský jako kazatel. 1914 // NIOR RSL. F. 172. K. 293. Jednota. hr. 2. 3 l. 4. Z důvěrného dopisu knížete S. N. Urusova Filaretovi, metropolitovi moskevskému (28. června 1864) // RGIA. F. 832. Op. 1. Jednotka hr. 48. l. 36, 37, 50–50 sv. 5. Z výnosu tambovské duchovní konzistoře o zřízení děkanských knihoven, přijatého na návrh biskupa. Feofana (10. listopadu 1860) // GATO. F. 186. Op. 66. Jednotka hr. 78. L. 116–118 sv. (Kronika. T. 2. S. 235). 6. Výtah ze zpráv diecézních biskupů o okružním výnosu Posvátného synodu ze dne 6. dubna 1864 o schizmatické otázce. Stanovisko biskupa vladimirského // RGIA. F. 832. Op. 1. Jednotka hr. 48. L. 36, 37, 50–50 sv. 7. Kuzněcov Alexandr. Eminence Feofan (Govorov) jako kazatel // NIOR RSL. F. 172. K. 279. Jednota. hr. 9. 171 l. 8. Oryolský teologický seminář (do roku 1867) (Církevní historický esej) Esej z kurzu Konstantina Nikolského // IR NBU. F. 160. Jednotka. hr. 2222. 9. Dopisy od různých osob reverendu Jeremiášovi (Solovyovovi) // NEBO RNB. F. 573. SPbDA. A II/307. L. 318–321 rev. 10. Dopis A. P. Buteneva A. P. Tolstému // RGIA. F. 797. Op. 27. ΙΙ odd. 2 stůl. Jednotka hr. 245. L. 4–5. (Kronika. T. 1. P. 705). 11. Dopis Archimandrita Feofana z Petrohradu rodině Burachkovů (20. března 1856) // CIAM. F. 2355. Op. 1. D. 262. L. 30–31 sv. (Kronika. T. 1. P. 599). 12. Dopis biskupa Theophana Jeremiášovi Solovjovovi (10. srpna 1864) // RNL RO. F. 573. SPbDA. AII/307. L. 318–321 rev. 13. Dopis biskupa Theophana Jeremiášovi Solovjovovi (10. srpna 1864) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 41. Jednotka. hr. 4011. L. 344–346. 14. Dopis biskupa Feofana archimandritovi Andrejovi (Verevkinovi) (26. března 1891) // ARPMA. Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 535–538; L. 697–703 (Kopie). 15. Dopis biskupa Feofana archimandritovi Andrejovi (Verevkinovi) (17. července 1891) // ARPMA. Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 546–552; L. 704–711 (Kopie). 16. Dopis biskupa Feofana archimandritovi Andrejovi (Verevkinovi) (30. května 1891) // ARPMA. Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 539–545; L. 704–711 (Kopie). 17. Dopis biskupa Feofana archimandritovi Andrejovi (Verevkinovi) (27. ledna 1893) // ARPMA. Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 560–563; L. 728–734 (Kopie). 18. Dopis biskupa Feofana archimandritovi Andrejovi (Verevkinovi) (17. července 1891) // ARPMA. Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 546–552; L. 704–711 (Kopie). 19. Dopis biskupa Theophana hieromonkovi Arsenymu (Mininovi) (12. listopadu 1868) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 782–785. 20. Dopis biskupa Feofana Taťaně Vladimirovně Askočenské (leden 1880) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 265–268. 21. Dopis biskupa Theophana athonitským vydavatelům (19. února 1884) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 809. 22. Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimír (Kolesnikov) (25. října 1881) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 124–127. 23. Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimír (Kolesnikov) (4. listopadu 1881) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 93–98. 24. Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimír (Kolesnikov) (11. března 1882) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 112–115. 25. Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimír (Kolesnikov) (26. května 1881) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 85–88. 26. Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimír (Kolesnikov) (6. dubna 1882) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 116–119. 27. Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimír (Kolesnikov) (21. prosince 1883) // ARPMA. F. Svatý Theophanes (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 340–342; Op. 24. Jednotky hr. 4011. L. 155 v–156 v. (Kopie). 28. Dopis hieromonka Vladimíra (Kolesnikova) z ruského kláštera Panteleimon biskupu Theophanovi (červen 18982) // ARPMA. Op. 24. D. 41. Doc. č. 4328. L. 33–36 sv. 29. Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) (1. května 1891) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 919–920. 30. Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) (7. října 1891) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 934–937. 31. Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) (18. června 1892) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 949–951. 32. Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) (27. září 1892) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 965–967. 33. Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) (27. ledna 1893) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 979–982. 34. Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) (8. února 1893) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 983–986. 35. Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) (16. února 1893) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 987–988. 36. Dopis biskupa Feofana A. G. Govorovovi (19. července 1888) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 200–202. 37. Dopis biskupa Feofana rektorovi MDA, arciknězi A.V. Gorsky (12. května 1869) // NIOR RSL. F. 78. K. 32. Jednota. hr. 48. L. 3–3 sv. 38. Dopis biskupa Feofana arciknězi I. G. Pereverzevovi (18. dubna 1867) // IR NBU 160. č. 1968. Opis. L. 23. 39. Dopis biskupa Feofana K.N. Tichonravov (14. listopadu 1868) // RO NEBO RAS. F. 507. Jednotka. hr. 60. L. 2. 40. Dopis biskupa Feofana V.V. Shvidkovskaya (29. září 1887) // RO IRL RAS. F. 34. Jednotka. hr. 503. L. 11–14. (SPb DV. 1898. č. 26. S. 437–438; Sebrané dopisy. Číslo VI. s. 162–165.) 41. Dopis hieromonka ruského kláštera Panteleimon Vladimir (Kolesnikov) biskupu Feofanovi (17. března 1892) // ARPM. Op. 24. D. 41. Doc. č. 4328. L. 29–32. 42. Dopis biskupovi Theophanovi z kláštera Athos Panteleimon z Hieromonka Vladimíra (Kolesnikov) (22. června 1891) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 41. Doc. č. 4328. L. 22–25 sv. 43. Z dopisu hieromonka Vladimíra (Kolesnikova) z Athosu biskupu Theophanovi. Blahopřání k svátku sv. Velikonoc (16. března 1893) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 41. Doc. č. 4328. L. 42 – 43. 44. Dopis biskupa Feofana neznámé osobě (možná Andreji Nikolajeviči Šiškovovi) (10. října 1891) // NIOR RSL. F. 765. K. 12. Jednota. hr. 34. L. 1–2 sv. (Kopie). 45. Dopis biskupa Feofana vrchnímu prokurátorovi Posvátného synodu K. P. Pobedonostsevovi (8. listopadu 1891) // IR NBU. F. 13. Jednotka. hr. 5906. L. 1–2. 46. ​​Dopis biskupa Feofana O. S. Burachokovi (18. prosince 1891) // ROIRLI RAS F. 34. Jednot. hr. 482. L. 90–91 sv.; IR NBU F.160 Jednotka. hr. 2009. L. 1–3 sv. (kopie). 47. Dopis biskupa Feofana rektorovi MDA, reverendu A. V. Gorskému // NIOR RSL. F. 78. K. 32. Jednota. hr. 48. L. 1–2. 48. Služební protokol katedrálního hieromonka Feofana (Govorova) na duchovní misii v Jeruzalémě, 1854 // AVP RI. F.161. II-9. Op. 46. ​​​​1854 D. 7. L. 12–14. (Kronika. T. 1. S. 243). 49. Usnesení vladimirské duchovní konzistoře [o předávání katechetických nauk] (prosinec 1862) // GAVO. F. 556. Op.1. T.1. 1708–1869. Jednotka hr. 2211. L. 173 sv.–174. 50. Návrhy biskupa Theophana ohledně opatření proti rozvoji sekt v diecézi (24. června 1865) // GAVO. F. 556. Op. 1. Jednotka hr. 2439. L. 10–19 sv. 51. Návrhy pravého reverenda Theophana na opatření proti rozvoji sekt v diecézi (24. června 1865) // GAVO F. 864. Op. 1. Jednotka hr. 6. L. 21–22 sv. 52. Návrhy biskupa Theophana ohledně opatření proti rozvoji sekt v diecézi (24. června 1865) // GAVO. F. 590. Op. 1. Jednotka hr. 512. L. 33–34 sv. 53. Prezentace Feofana, biskupa vladimirského a suzdalského Svatému řídícímu synodu. Program „Vladimir Diecésan Gazette“ // RGIA. F. 796. Op. 145. Jednotky hr. 1608. L. 1–4. 54. Dekret vladimirské duchovní konzistoře opatovi suzdalského kláštera Spaso-Evfimiev, archimandrite Dosifei (24. září 1869) // RGADA. F. 1203. Op. 1. Pletení 329. L. 1-2v. 55. Dekret Posvátného synodu č. 1088, zaslaný biskupu Theophanovi (obdržel 29. května) (15. května 1869) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 39. Jednotka. hr. 4009. L. 124–125. Vydané archiválie 850 56. Vzpomínky na svatého Feofane z dopisu I. A. Krutikova I. N. Korsunskému // IR NBU. F. 160. D. 1967. L. 9–10. (Kronika. T. 1. S. 103). 57. Archimandritova zpráva. Feofan K.S. Serbinovič z Konstantinopole, 18. března 1857 // RGIA. F. 1661. Op. 1. Jednotka hr. 1604. L. 3 sv. (Kronika. T. 1. P. 674). 58. Poznámky biskupa Theophana k článku o řecko-bulharských církevních vztazích. (Koncept.) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 42. Jednotka. hr. 4330. L. 2–8 sv. (Kronika. T. 2. S. 316). 59. Poznámka o teologických školách (1859) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 39. Jednotka. hr. 4009. L. 1–12. (Kronika. T. 2. S. 63). 60. Přípis tajemníka tambovské duchovní konzistoře P.I. Ostroumov představenstvu DS Tambov s komentářem biskupa. Feofana // GATO. F. 186. Op. 66. Jednotka hr. 2. L. 1–1 sv. (Kronika. T. 2. P. 199). 61. Jordan, Varvara Alexandrovna. Dopisy Savvovi (Tikhomirovovi). 1884–1887 // NIOR RSL. F. 262. K. 34. Jednota. hr. 1. 59 ll. (Kronika. T. 2. S. 31). 62. Shrnutí lekcí morální teologie pro studenty vyšší katedry Petrohradské akademie umění v 16. ročníku // Ústřední státní historická akademie Petrohradu. F. 277. Op. 1. Jednotka hr. 2054. L. 5–8. (Kronika. T. 1. S. 254). 63. Přehled lekcí pro studenty Akademie vyšší katedry morální teologie za první polovinu akademického roku 1846/47 // Ústřední státní historický archiv Petrohradu. F. 277. Op. 1. Jednotka hr. 2053. L. 5–6 sv. (Kronika. T. 1. S. 258). 64. Krasnitsky V.F., prot. Vzpomínky na studentský život reverenda Feofana // IR NBU. F. 160. Jednotka. hr. 1964. L. 1 sv.–2. (Kronika. T. 1. S. 200). 65. Krátké učení o uctívání Boha. Autogram z Efimovovy tiskárny // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 43. Doc. č. 4348. L. 1–31. Publikováno: Krátké učení o uctívání Boha. Ed. 2. M., 1908. 66. Lobov G. Feofan, biskup tambovský, jako kazatel // NIOR RSL. F. 172. K. 293. Jednota. hr. 1. 273 l. Vydavatel: Lobov G. Feofan, biskup tambovský, jako kazatel // Víra a rozum. 1916. února. s. 163‒199. 67. Usnesení Svatého synodu o jmenování Hieromonka Theophana, inspektora novgorodského semináře, na místo pomocného inspektora Petrohradské teologické akademie (14. února 1845) // AVP RI. F. 161. II-9. Op. 46. ​​​​1854 D. 7. L. 12–14; RGIA. F. 802. Op. 5. Jednotky hr. 6312. D. „Podle 1. tabulky 1. oddělení správy duchovní výchovy na Posvátném synodu.“ L. 5–6; AVPRI. F. "Personální záležitosti. Formální seznamy." Op. 464. D. 917. L. 4. (Kronika. T. 1. P. 243). 68. Hlavní náplň hodin ve třídě církevní mluvy pro studenty vyššího oddělení pro druhé pololetí akademického roku 1837/1838, kterou sestavil profesor Jakov Amfitheatrov // TsGIAU. F. 711. Op. 1. Jednotka hr. 1414. L. 9–9 sv., 86–86 sv. (Kronika. T. 1. S. 154). 69. Pandecta mnich Antiochus // BRPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 21. Doc. č. 33136. L. 45–66. (Kronika. T. 1. S. 306). 70. Dopisy biskupa Feofana (Govorova) různým dopisovatelům za období 1875–1893. // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 41. Jednotka. hr. 4011. L. 287, 290–290 sv., 359 sv.–360, 365–365 sv. (Kronika. T. 2. P. 540:599). 71. Dopisy biskupa Feofana jeho příbuzným // IR NBU. F. 160. Jednotka. hr. 1968. L. 25 sv. – 26 ot. (Kronika. T. 2. S. 285). 72. Dopis biskupa Theophana metropolitovi Isidorovi Novgorodskému s přílohou tajné poznámky „Temná strana duchovní literatury“ (21. února 1863) // ARPMA. Op. 24. D. 41. Jednotka. hr. 4011. L. 304–305 sv. (Kronika. T. 2. P. 599). 73. Dopis biskupa Theophana arciknězi. I. G. Pereverzev (28. listopadu 1862) // IR NBU. F. 160. Úložná jednotka. 1968. L. 26 sv.–27 sv. (Kronika. T. 2. P. 574). 74. Dopis P. S. Lukomské A. N. Zagoskinovi // NIOR RSL. F. 11/1. K. 64. Jednota. hr. 41. L. 1–2 sv. (Kronika. T. 1. P. 700). 75. Dopis biskupa Feofana z Tambova a Shatska biskupovi Macariusovi z Charkova // IR NBU. F. 301. D. 631. L. 1–2. Vyšlo: „Tulák“, 1894, č. 5. s. 104–105. 76. Petice bakaláře Akademie Hieromonka Theophana v Petrohradě. Výbor pro duchovní cenzuru // RGIA. F. 807. Op. 2. Jednotka hr. 1045. L. 7. (Kronika. T. 1. P. 244). 77. Řád o katechetickém učení (18. června 1860) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 3 Jednotky. hr. 40099. Jednotka. hr. 4009. L. 15–18 sv. (Kronika. T. 2. S. 176). 78. Návrhy rukopisů zesnulého biskupa Feofana (Govorova), získané naším klášterem po jeho smrti od jeho dědiců do majetku kláštera s právem publikovat jeho díla.“ Inventář sestavil knihovník ruského kláštera Panteleimon na Athosu, Schemamonk Matthew (Olshansky) v roce 1897 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 40. Jednotka. hr. 4290. (Kronika. T. 1. P. 251). 79. Slovo k narozeninám blahoslaveného suverénního velkovévody Michaila Pavloviče // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 43. Jednotka. hr. 4359. L. 1–4 sv. (Kronika. T. 1. S. 255–256). Publikováno: O poslušnosti úřadům a službě vlasti // DS. 1906. Vydání. 1. s. 9–13. 80. Slovo na den sv. blgv. au. Princ Alexandr Něvský // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 43. Doc. č. 4344. L. 1–4 sv. Publikováno: „Nebeská ochrana svatých nad námi a lekce od nich ve dnech jejich slavnostního uctívání: Slova biskupa. Feofana: (Od slov k tamb. a vladimirským hejnům, 1859, 1861, 1867 a 1869). Ed. Athos. Rus. Klášter Panteleimon. M.: Tipo-lit. I. Efimova, 1893. 126 s. 81. Dekret Svatého řídícího synodu „o jmenování biskupa Feofana z Tambova na biskupské uprázdněné místo, které se otevřelo ve vladimirské diecézi“ (22. července 1863) // GAVO. F. 556. Op. 1. T. 1. Jednotka. hr. 2231. L. 6–8 sv. (Kronika. T. 2. P. 625). 82. Feofan (Govorov), hieromonek. Slovo pro Velikonoce (18. dubna 1842) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 43. Jednotka. hr. 4368. L. 1–5 sv. (Kronika. T. 1. S. 220). 83. Feofan (Govorov), Svatý dopis S. O. Burachkovi // CIAM. F. 2355. Op. 1. D. 262. L. 2–3 sv. (Kronika. T. 1. S. 261). 84. Charakteristika kázání „Slovo o Nanebevstoupení Páně v textu: A oni (apoštolové) uctívali Ho (Nanebevzetého Pána) a s velkou radostí se vrátili do Jeruzaléma (Lukáš 24:52)“ // IR NBU. F. 160. Jednotka. hr. 1967. L. 9–17 sv. (Kronika. T. 1. S. 187). Hlavní zdroje: díla sv. Feofany 85. Kronika života a díla sv. Teofana, samotáře Vyšenského. 1815–1894. T. 1. 1815–1859. M.: Nakladatelství Moskevského patriarchátu, 2016. 86. Kronika života a díla sv. Teofana, samotáře Vyšenského. 1815–1894. T. 2. 1859–1863. M.: Nakladatelství Moskevského patriarchátu, 2019. 87. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M.: překlep-lit. I. Efimová, 1897. 88. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Jak napsat kázání? // TEV. 1862. č. 8. 15. října Arr. s. 305–314. (Kronika. T. 2. s. 564–567). 89. Theophan the Recluse (Gorov), St. Jak napsat kázání? // TEV. 1868. Cca. č. 13. s. 1–14; č. 14. s. 47–54; č. 16. S. 115–125; č. 17. s. 157–169; č. 18. s. 197–208; č. 19. s. 231–245. 90. Feofan (Govorov), biskup. Myšlenky na každý den v roce. M., 1890. 91. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Nástin křesťanského mravního učení. M.: překlep-lit. I. Efimova, 1891. 92. Feofan (Govorov), biskup. O pokání, přijímání svatých Kristových tajemství a nápravě života. Slova pro Svaté Letnice. M., 1895. 93. Feofan (Govorov), biskup. O pravoslaví s varováním před chybami proti němu. M., 1902. 94. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Cesta ke spáse. Stručný esej o asketismu: Závěrečný dodatek k dopisům o křesťanském životě. sv. 1. Petrohrad: Typ. A. Transhelya, 1868; sv. 2. Petrohrad: Typ. A. Transhelya, 1869. 95. Feofan (Govorov), biskup. Pět učení na cestě ke spáse. M., 1882. 96. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Sbírka dopisů: sv. 1–8. M.: Nakladatelství. Athonitský ruský klášter Panteleimon, 1898-1901. sv. 3, 4, 7. 97. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Kontemplace a úvaha: s adj. Život svatého Theofana a služby. M.: Pravidlo víry atd., 1998. 98. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Výklad prvních osmi kapitol listu sv. apoštola Pavla Římanům. M.: překlep-lit. I. Efimova, 1890. 99. Feofan (Govorov), biskup. Čtyři rozhovory na základě knihy „The Shepherd“ od Saint Hermas. M., 1898. 100. Theophan (Govorov), sv. Výklad listu Efezským // Čtení ve společnosti milovníků duchovní osvěty. 1874. června. s. 901–926; Září. s. 245–274; Listopad. s. 537–577; Prosinec. s. 685–721. 101. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Co je duchovní život a jak se na něj naladit? Dopisy. Odessa: Typo-chromolithogr. Fesenko, 1891. 102. Theophan the Recluse (Gorov), Svaté dopisy biskupa Theophana různým osobám, nezařazeno do čísla VIII / ed. hierome Georgy (Tertyšnikov). Zagorsk, 1973. (Sysopis). 103. Theophan the Recluse (Gorov), Sv. Listy různým osobám na různá témata víry a života. M.: Lepta Book, 2007. (Cesta svatosti; číslo 9). 104. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Listy o křesťanském životě. sv. 3–4. SPb.: typ. Zařízení vojenského výcvikového velitelství, 1860. Moderní. vyd.: Theophan the Recluse, Svaté listy o křesťanském životě. Vyučování: sbírka dopisů. M.: Pravidlo víry, 2007. 105. Feofan (Govorov), archimandrit. Dopis archimandrita Feofana arcibiskupovi z Olonets a Petrozavodsk Arkady (Fedorov) (17. dubna 1856) // Kh. 1894. Díl 2. s. 101–104. (Kronika. T. 1. P. 605). 106. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Dopis biskupa Feofana Věře Aleksejevně // TEV. 1896. č. 4. s. 61–63. 107. Theophan (Govorov), Svatý list jeptišce ​​Ambrosii (6. března 1869) // Sbírka dopisů. sv. VIII. s. 170–171. 108. Theophan (Govorov), Svatý list Jordanovi V. A. (15. listopadu 1891) // DCH. 1895. Díl 2. s. 396–397; Sbírka dopisů. sv. IV. s. 41–42. 109. Theophan (Govorov), Svatý dopis Jordánsku V.A. (28. dubna 1893) // DCh. 1895. Díl 2. S.570–572; Sbírka dopisů. sv. IV. s. 50–52. 110. Theophan (Govorov), Svatý list princezně N.I. Kugusheva (20. července 1883) // DCH. 1899. Díl 2. S. 320; Sbírka dopisů. sv. VIII. str. 77. 111. Theophan (Govorov), Svatý list mnichovi ruského kláštera Panteleimon Vladislav (Popov) (19. února 1887) // DC. 1899. Díl 2. P. 643. 112. Theophan (Govorov), Svatý list arciknězi V.P. Něčajev (5. září 1882) // DCH. 1910. 3. díl. s. 121–122. 113. Theophan (Govorov), Svatý list arciknězi I. G. Pereverzevovi (9. ledna 1867) // Christian. 1910. č. 4. s. 861–862. 114. Theophan (Govorov), Svatý list biskupa Theophana arciknězi I. G. Pereverzevovi (13. ledna 1868) // Christian. 1910. č. 4. s. 859–870. 115. Theophan (Govorov), Svatý list arciknězi I. G. Pereverzevovi (17. března 1867) // Christian. 1910. č. 4. S. 867. 116. Theophan (Govorov), Svatý list arciknězi I. G. Pereverzevovi (29. června 1867) // Christian. 1910. č. 5. S. 138. 117. Theophan (Govorov), Svatý list arciknězi I. G. Pereverzevovi (4. června 1868) // Christian. 1910. č. 5. S. 132–133. 118. Theophan (Govorov), Svatý list arciknězi I. G. Pereverzevovi (6. srpna 1869) // Christian. 1910. č. 7. S. 415. 119. Theophan (Govorov), Svatý list arciknězi I. G. Pereverzevovi (15. října 1866) // Christian. 1910. č. 12. s. 774–775. 120. Theophan (Govorov), Svatý list arciknězi I. G. Pereverzevovi, 5. února 1867) // Christian. 1911. č. 5. S. 99–100. 121. Theophan (Govorov), Svatý list arciknězi I. G. Pereverzevovi (6. prosince 1867) // Christian. 1911. č. 5. S. 94–95. 122. Theophan (Govorov), Svatý list biskupa Theophana arciknězi I. G. Pereverzevovi (3. listopadu 1869) // Christian. 1911. č. 5. S. 91–92. 123. Theophan (Govorov), Svatý dopis synovci A.G.Govorovovi (21. května 1879) // DCH. 1894. Díl 2. s. 598–599; Sbírka dopisů. sv. I. S. 183–184. 124. Theophan (Govorov), Svatý dopis N. V. Elaginovi (14. září 1866) // Petrohrad Dálný východ. 1898. č. 4. s. 60–61; Sbírka dopisů. sv. 7. S. 29. 125. Theophan (Govorov), Svatý dopis N. V. Elaginovi (25. září 1866) // Petrohrad Dálný východ. 1897. č. 44. s. 866–867; Sbírka dopisů. sv. VII. s. 13–14. 126. Theophan (Govorov), Svatý dopis N.V.Elaginovi (14. února 1880) // Petrohrad Dálný východ. 1899. č. 35. str. 407; Sbírka dopisů. sv. VII. s. 127–128. 127. Theophan (Govorov), Svatý dopis A.D. Tarbeevovi (4. ledna 1868) // DCh. 1902. 3. díl. s. 126–127. 128. Theophan (Govorov), Svatý dopis A.D. Tarbeevovi (30. prosince 1867) // DCh. 1902. 3. díl. s. 127–128. 129. Theophan (Govorov), Svatý list A.D. Tarbeevovi (17. ledna 1868) // DCh. 1902. 3. díl. s. 129–130. 130. Theophan (Govorov), Svatý dopis A.D. Tarbeevovi (20. května 1868) // DCh. 1902. 3. díl. s. 126–131. 131. Theophan (Govorov), Svatý list A.D. Tarbeevovi (23. října 1870) // DCh. 1903. Díl 3. 640–641. 132. Theophan (Govorov), Svatý dopis svému žákovi D.M. (10. března 1893) // DCh. 1896. Díl 2. s. 637–638; Sbírka dopisů. sv. III. s. 239–241. 133. Theophan (Govorov), Svatý dopis arciknězi Michailu Cheraskovovi (23. března 1893) // DC. 1894. Díl 3. P. 553; Sbírka dopisů. sv. I. S. 133–134). 134. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Dopis [při příjezdu do Tambova o kázání slova Božího] // Sbírka dopisů. sv. 3. s. 54–55. (Kronika. T. 2. S. 30). 135. Theophan (Govorov), Svaté kázání v den vstupu Přesvaté Bohorodice do chrámu (proneseno 21. listopadu 1863) // TEV. 1868. č. 23. s. 415–420. 136. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Kázání na vysvěcení chrámu v Matce Boží kláštera Znamensky Suchotinsky (8. července 1859) // Kh. 1859. č. 10. S. 305–311 (Kronika. T. 2. S. 33). 137. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Kázání ve vesnici Rybnoye, okres Moršanskij při svěcení kamenného kostela jménem Jana Teologa (26. srpna 1861, Prezentace vladimirské ikony Blahoslavené Panny Marie) // TEV, 1861. č. 14. 1. října. Oficiální strana 101. P. 398. 138. Theophan the Recluse (Govorov), St. Sbírka asketických spisů extrahovaných z paterikonu kláštera sv. Savvy Posvěceného, ​​který je poblíž Jeruzaléma. M., 1907. 139. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír: Typ. reg. rtů, 1869. 140. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. SPb.: typ. Vojenská výcviková velitelství, 1861. 141. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k hejnu Tambovů. M.: Typ. S. Orlová, 1867. 142. Feofan (Govorov), biskup. Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. M., 1899. 143. Feofan (Govorov), archimandrita. Slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. SPb.: typ. Ch. sídlo svého císaře. Veličenstvo pro vojenská studia. provozovny, 1859. 144. Feofan (Govorov), archimandrit. Slovo na Velký pátek (13. dubna 1856) // Kh. 1859. Díl 1. s. 336–350. (Kronika. T. 1. S. 602–603). 145. Feofan (Govorov), kněz. Homilie na den Zvěstování P. Marie // Kh. 1846. Díl 1. s. 463–479. (Kronika. T. 1. s. 244–245). 146. Feofan (Govorov), archimandrita. Kázání na den Povýšení drahého kříže Páně (14. září 1843) // Kh. 1858. Díl 2. s. 196–202. (Kronika. T. 1. S. 225). 147. Feofan (Govorov), archimandrit. Slovo v den nástupu na trůn nejzbožnějšího panovníka, císaře Alexandra Nikolajeviče // Kh. 1858. Díl 1. s. 207–220. (Kronika. T. 1. s. 736–737). 148. Feofan (Govorov), archimandrita. Homilie v den přenesení ostatků svatého blahoslaveného velkovévody Alexandra Něvského [datum vyslovení není jasné] // Kh. 1858. Díl 2. s. 391–399. 149. Feofan (Govorov), archimandrit. Slovo v den převodu ostatků svatého blahoslaveného velkovévody Alexandra Něvského a jmenovce Jeho císařského Veličenstva nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče // Kh. 1858. Díl 2. s. 203–215. (Kronika. T. 1. s. 786–787). 150. Feofan (Govorov), archimandrit. Slovo na den Letnic // Kh. 1858. Díl 1. s. 429–436. 151. Feofan (Govorov), archimandrita. Slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče (17. dubna 1858) // Kh. 1858. Díl 1. s. 353–370. (Kronika. T. 1. s. 743–749). 152. Feofan (Govorov), kněz. Kázání na den svatého blahoslaveného velkovévody Alexandra Něvského // Kh. 1858. Díl 2. s. 391–399. 153. Theophan the Recluse (Gorov), Svatá homilie v týdnu před Vánocemi (vysloveno 22. prosince 1863 ve Vladimiru) // TEV. Arr. 1869. č. 14. s. 67–73. Publikováno 15. července 1869 154. Feofan (Govorov), archimandrita. Slovo do nového roku // KhCh. 1859. 1. díl. s. 3–13. 155. Feofan (Govorov), archimandrita. Kázání o vysvěcení kaple sv. Kateřiny Velkomučednice v Petrohradě Chrám sv. Izáka // DB. 1858. T. 2. č. 23. S. 381–388. 156. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slovo na rozloučenou s vladimirským hejnem (24. července 1866) // DCh. 1894. Díl 1. s. 368–369; VEV. 1866. č. 15, 1. srpna Neoficiální s. 844–846. 157. Feofan (Govorov), biskup. Slovo pro představení Páně. M., 1894. 158. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo Jeho Milosti Theophana, biskupa z Tambova a Shatska, pronesené ve vesnici. Feodorovka 1862 září 18. den po vysvěcení kostela // TEV. 1863. č. 7. 1. dubna 1863. Cca. s. 169–171. 159. Theophan (Govorov), Svaté slovo biskupa Theophana o vysvěcení kateřinského kostela na panství E. D. Naryškina // TEV. Arr. 1871. č. 11. s. 613–620. 160. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo pronesené 5. července 1859 v tambovské katedrále při vstupu do hejna // Kh. 1859. č. 9. září. s. 203–210. (Kronika. sv. 2. s. 23–28). 161. Theophan the Recluse (Gorov), St. Výtvory jako svatí našeho otce Theophan the Recluse. Nástin křesťanského mravního učení M.: Rule of Faith, etc., 1998. 162. Theophan the Recluse (Gorov), St. Výtvory jako svatí našeho otce Theophan the Recluse. Sbírka dopisů. M.: Poutník. 1994. Sv. I, III, V. 163. Theophan the Recluse (Gorov), St. Výtvory jako svatí našeho otce Theophan the Recluse. Sbírka dopisů: od nepublik. M.: Pravidlo víry, 2001. 164. Filaret (Drozdov), metropolita. Moskovského a Kolomenského. Sborník názorů a recenzí na vzdělávací a církevně-státní otázky / ed. Reverend Savva, arcibiskup. Tverskoj a Kašinský. T. 1–5. SPb.: Synod. typ., 1885–1888. 165. Vstaň ze spánku a vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí (Ef 5:14). Sbírka patristických spisů zaměřených na probuzení člověka ze spánku hříchu do bdění v Kristu / Publikace Svaté hory Athos. Petrohrad: Tiskárna duchovního časopisu „Strannik“. 1868. VI, 200 str. str. I–VI. 163. Zprávy. 22. června 1865 bylo uděleno požehnání za horlivé kázání slova Božího // VEV. 1865. č. 14, 15. července Úřední P. 748. 164. Návod ke kázání Slova Božího // VEV. 1865. č. 1. 1. ledna Neoficiální s. 3–11. 165. Upřímný příběh poutníka ke svému duchovnímu otci, napsaný někým, kdo slyšel, přesvědčen o následujícím rčení Božího slova: „Je dobré zachovávat královo tajemství, ale je slavné odhalovat skutky Boží“ (Tobit 7). Kazaň, 1881. 166. Dopis redaktorovi „Soulful Reading“ od advokáta Mitrofana Rafailoviče Karjakina, 1895 // DCh. 1895. března. s. 424–425. 167. Rozloučení se stádem a odchod Jeho Milosti Theophana z Vladimíra // VEV. 1866. č. 15, 1. srpna Neoficiální s. 843–852. 168. Rozloučení s Jeho Milostí biskupem Theophanem // VGV. 1866. č. 31. července 30. Neof. str. 246. 169. Nařízení diecézních úřadů v záhlaví „K popravě“ (15. září 1865) // VEV. 1865. č. 18, 15. září Úřední s. 976–977. 170. Řehoř Theolog, Stvoření sv. STSL., 1994. T. 1. 171. Basilius Caesariensis. Homilia in illud: Attende tibi ipsi // L'homélie de Basile de Césarée sur le mot „observe-toi toi-même“ / ed. S. Y. Rudberg. Stockholm: Almqvist & Wiksell, 1962, s. 23–37. 172. Cyrillus Alexandrinus. Commentarius in Isaiam prophetam // PG. 70. Kol. 9–1449. 173. Gregorius Nazianzenus. De dogmate et constitutione episcoporum (oratio 20) // PG. T. 35. Kol 1065–1080. 174. Gregorius Nazianzenus. De moderatione in disputando (oratio 32) // PG. T. 36. plk. 173–212. 175. Gregorius Nazianzenus. In Theophaniam (oratio 38) // PG. T. 36. plk. 312–333. 176. Johannes Damascenus. Expositio fidei // Die Schriften des Johannes von Damaskos, sv. 2/hod. von P. B. Kotter. Berlin: De Gruyter, 1973. (Patristische Texte und Studien; Bd. 12). 177. Symeon Neus Theologus. Capita theologica // Syméon le Nouveau Théologien. Chapitres théologiques, gnostiques et pratiques / éd. J. Darrouzes. Paris: Éditions du Cerf, 1996. (Sources chrétiennes; sv. 51bis). 178. Abramov A.V. Náboženské a etické učení Theophana samotáře: disertační práce. pro žádost o zaměstnání uch. Umění. Ph.D. Filozof Sci. Vladimír, 2016. 179. Averky (Taušev). Zvěstovatel božího trestu pro ruský lid, svatý Theophan Samotář Vyšenského // Arcibiskup Averky. Pravé pravoslaví a moderní svět: Sborník článků a projevů ke čtyřicátému výročí kněžství. Jordanville: Rev. tiskárna Job Pochaevsky. Ruský pravoslavný klášter Nejsvětější Trojice, 1971. s. 99–123. 180. Averky (Taušev), arcibiskup. Průvodce homiletiky. M., 2001. 181. Ambrož (Kljucharev), arcibiskup. Umění kázat / comp. V. V. Burega. M.: ed. Sretenský klášter, 2006. 182. Amfiteátry Y. K. Čtení o církevní literatuře aneb Homiletika. Kyjev: Napište. I. Wallner, 1846. 183. Afanasy (Ivanov), kněz. Stylistické a rétorické techniky kázání sv. Inocence (Borisov): disertační práce pro stupeň kandidáta teologie. Sergiev Posad, 2016. 184. Barsov N.I. K charakteristice farního kázání v Petrohradě // Historické, polemické a kritické experimenty. SPb.: typ. Odd. osudy, 1879. 185. Barsov N.I. Několik studií historických a úvah o současných problémech. SPb.: typ. M. M. Stasyulevich, 1899. 186. Beljajev A., prof. Pohled na Bishopovu autokracii. Feofan a N.F. Fedorov // Víra a rozum. 1906. července. s. 313–331. 187. Blagovidov F.V. Aktivity ruského kléru ve vztahu k veřejnému školství za vlády císaře Alexandra II. Kazaň, 1891. 188. Bronzov A. A., prof. Morální teologie v Rusku v průběhu 19. století. SPb.: typ. A. P. Lopukhina, 1901. 189. Bulgakov G.I. Teorie pravoslavného křesťanského pastoračního kázání. Kursk: Eparcha. typ., 1916. 190. Burega V. Homiletika v kyjevské teologické tradici: obecné teoretické přístupy a jejich praktická realizace (XVII - začátek XIX století) // Teologické úvahy. 2018. č. 21. s. 65–76. 191. Burega V.V., Simeon (Tomachinsky), archimandrita. Homiletika. M.: Církevní postgraduální a doktorské studium pojmenované po. Svatí rovní apoštolům Cyril a Metoděj; Poznání, 2018. 192. Burtsev, A., kněz. Epistolární dědictví sv. Teofana Samotáře: dis. pro krok vědecký pracovník žádosti o zaměstnání. Ph.D. teolog Sergiev Posad, 2005. (Sysopis). 193. V předvečer ruské Palestiny. Kronika ruské duchovní mise v Jeruzalémě. 1847-1854. Comp., prep. text, komentář a vstoupí. článek M. I. Shcherbakova. Jeruzalém, 2017. 194. Veniamin (Platonov), biskup. Kineshemsky. Dopisy pravého reverenda Theophana samotáře // DC. 1894. Část 2. července. str. 462. 195. Věra (Rovchan), opat. „Jaké by měly být jeptišky, aby vstoupily do paláce nesmrtelného Ženicha s moudrými pannami“ (na základě knihy sv. Theofana „Připomínka všem ctihodným mniškám, co od nich vyžaduje mnišství“) // Theophan’s Readings. 2018. Sv. XI. s. 243‒247. 196. Věra (Rovchan), opat. Ctnost poslušnosti podle děl svatého Theofana, samotář Vyšenského // Theophan’s Readings. 2019. Sv. XII. s. 23‒30. 197. Vetelev A., kněz. Homiletika. Kurz akademických přednášek o teorii a praxi církevního pravoslavného kázání. M.-Sergiev Posad (Zagorsk), 1949 (jako rukopis). 198. Gavrilov V. Biskup Theophan Samotář jako kazatel: Ph.D. dis. Leningrad, 1957. 199. Georgij (Tertyšnikov), kněz. Homiletický prvek v epištolním dědictví biskupa Theophana Samotáře: kurz op. podle katedry homiletiky. 1972–1973. [T. 2]: Příloha, Část 1: Dopisy biskupa Theophana různým osobám, které nejsou zahrnuty v 8 vydáních. 339 stran: foto. [T. 3]: Dodatek, část 2: Dopisy biskupa Theophana různým osobám, které nejsou součástí 8 vydání. Dopisy duchovních biskupovi Feofanovi. 253 stran: foto. 200. Georgij (Tertyšnikov), archimandrita. Saint Theophan the Recluse a jeho učení o spáse: diplomová práce. Sergiev Posad: MDA, 1989. Ve 3 dílech s dodatkem. Dotisk: Georgij (Tertyšnikov), archimandrit. Svatý Theophan the Recluse a jeho učení o spáse. M., 1999, T. 1, část 1: Život a dílo biskupa Theophana Samotáře. Zagorsk: [b. i.], 1989. 320 s.: ill. b. c. Dotisk: Georgij (Tertyšnikov), archimandrit. Život a dílo sv. Teofana Samotáře. M.: Pravidlo víry, 2019. T. 2, Část 2, 3: Božská ekonomie spásy lidí; Účast člověka ve věci spásy. Zagorsk: [b. i.], 1989. 472 s. b. c. T. 1: Bibliografie; Epistolární dědictví; Mravní a osvětová díla; Výkladové spisy. Zagorsk: [b. i.], 1989. 318 s. b. c. T. 2: Slova a řeči; Aforismy. Zagorsk: [b. i.], 1989. 404 s. b. c. Vzadu: Moskevská teologická akademie. Katedra pastorační teologie. Aplikace T. 3: Překlady; Materiály a biografie; Literatura o biskupovi. Zagorsk: [b. i.], 1989. 354 s. b. c. 201. Govorov A.G. Vzpomínky pravého reverenda Theophana samotáře // DCH. 1894. Část 2. S. 63. (Kronika. Část 2. S. 168). 202. Goldunov V. Umění kázat v době biskupské služby sv. Theofana samotáře Vyšenského u Tambovského stolce // Theophan’s Readings. 2018. Sv. XI. s. 205‒212. 203. Gorskij-Platonov P.I. Pár slov o článku pravého reverenda biskupa. Feofan „O vydání posvátných knih Starého zákona v ruském překladu“ // Ortodoxní recenze. 1875. listopadu. s. 505–540. Odd. vyd.: Gorskij-Platonov P.I. Pár slov o článku pravého reverenda biskupa. Feofan "O vydání posvátných knih Starého zákona v ruském překladu." [M.]: Univ. typ., 1875. 204. Gorskij-Platonov P.I. O zmatcích způsobených ruským překladem posvátných knih Starého zákona // Ortodoxní recenze. 1877. ledna. s. 69–104; Únor. s. 260–284; Duben. s. 681–670. 205. Gorjačev D., Hier. Svatí Ignác (Brianchaninov) a Theophan Samotář o klamu v duchovním životě: diplomová práce. Sergiev Posad: nar. i., 2018. (Sysopis). 206. Gumerov Afanasy, kněz. Eseje o historii kázání v Rusku v 18.–19. století: disertační práce. ...bonbón. teologie. Sergiev Posad, 1991. 207. Dionysius (Shlenov), ig. Philokalia (ruština) // PE. 15. 2007. s. 505–512. 208. Dionysius (Shlenov), opat. „Teologický bulletin“ 1945–1946: nový objev na cestě od předrevolučního k modernímu akademickému časopisu // Teologický bulletin / publ. materiály: igum. Dionysius (Shlenov), V. L. Shlenov. č. 13: Archivní číslo, č. 1: 1945–1946. Sergiev Posad, 2013. s. 25–48. 209. Dionysius (Shlenov), opat. Lezení po žebříku v šatech dobrých skutků podle učení svatého Theofana // Theophan’s Readings. 2017. Sv. X. Díl 1. S. 92‒108. 210. Dionysius (Shlenov), opat. Princip „Poznej sám sebe“ od sv. Nikity Stifaty v kontextu byzantské tradice // Teologický bulletin č. 28. 2018. Sv. 1. s. 96–126. 211. Dionysius (Shlenov), opat. Teologie vítězství v patristické tradici https://mpda.ru/publications/bogoslovie-pobedy-v-svjatootecheskoj-tradicii/ (čas přístupu: 3.1.2020). 212. Dionysius (Shlenov), opat. Téma duchovního vítězství v dědictví svatého Teofana (zpráva na Všeruské vědecké a praktické konferenci o studiu dědictví sv. Teofana, samotář Vyšenského. 27. ledna 2020) (Připravuje se k publikaci). 213. Dubasov I. I. Eseje o historii Tambovské oblasti. M.: typ. E. Gerbek, 1883. Vydání. 1. 214. Evfimy (Moiseev), opat. Vývoj projektu Feofanovsky v roce 2012 // Feofanovského čtení. 2013. Vydání. VI. s. 43‒52. 215. Evfimy (Moiseev), opat. Kontakty svatého Theofana s obyvateli Svaté Hory // Theophan’s readings: sborník vědeckých článků. 2017. Sv. 10. T. 1. P. 198‒207. 216. Egorov N. Křesťanské mravní učení podle Martensena ve srovnání s křesťanským mravním učením podle biskupa. Feofanu // Ortodoxní partner. 1900. února. s. 1–64. 217. Zagorulko S. Rétorické rysy kázání sv. Teofana Samotáře: diplomová práce. Sergiev Posad, 2017. (Sysopis). 218. Zosima (Ševčuk), archimandrit. Svatý Theophan the Recluse on the Vladimir Land // Theophan’s Readings. 2013. Vydání. VI. s. 72‒80. 219. Zosima (Ševčuk), archimandrit. Aspekty rodinné výchovy v dílech St. Theophan the Recluse // Theophan’s Readings. 2016. Vydání. IX. s. 246‒260. 220. Zosima (Ševčuk), archimandrit. O službě svatého Theofana Samotáře u Tambovských a Vladimírských stolů: vliv arcipastýře na mysl jeho současníků mezi duchovenstvem // Theophan’s Readings. 2017. Sv. X. Díl 1. S. 54‒59. 221. Zosima (Ševčuk), archimandrit. Prorocká a pedagogická služba svatého Theophana The Recluse: v předvečer zhroucení základů bývalého Ruska // Theophan’s Readings. 2018. Sv. XI. s. 77‒92. 222. Zosima (Ševčuk), archimandrit. O významu osobnosti a díla sv. Teofana ve společenském životě vladimirské a suzdalské diecéze // Feofanovskie čtení. 2019. Sv. XII. s. 15‒23. 223. Ignatov A. A. Pedagogické názory a praxe duchovní výchovy svatého Teofana Samotáře: disertační práce. pro žádost o zaměstnání uch. Umění. Ph.D. ped. Sci. Kursk, 2004. 224. Ignatov E., kněz. Tradice a inovace v kázání svatého Theofana samotáře // Theophan’s Readings. 2019. Sv. XII. s. 62‒65. 225. Výpis z konzistořních zpráv // VEV. 1865. č. 5. 1. března Úřední s. 251–254. 226. Ze zpráv vladimirské duchovní konzistoře // VEV. 1865. č. 8. 15. dubna Úřední P. 428. 227. Ioanniky Goljatovskij. Věda nebo metoda sestavování kázání. [Kyjev], 1669. 228. Historie vladimirského teologického semináře / komp. N. Malický. sv. 2. M.: tisk. A. I. Snegireva, 1902. S. 311. 229. Kashirina V.V. Předrevoluční práce studentů Moskevské teologické akademie o Theophanu samotářském // Církev a čas. 2015. č. 1 (70). s. 184–210. 230. Kashirina V.V. Svatý Theophan v boji proti schizmatikům // Theophan’s Readings. 2017. Sv. X. Část 2. S. 165‒178. 231. Kashirina V.V. Svatý Theophan o Molokanech // Theophanova čtení. 2018. Sv. XI. s. 43‒48. 232. Kashirina V.V. Výklad duchovního snu princezny P.S. Lukomskaja od svatého Theofana a mnicha Ambrože z Optiny // Theophan's Readings. 2019. Sv. XII. s. 31‒37. 233. Kashirina V.V. Stepan Onisimovich Burachok jako redaktor časopisu Mayak. K dějinám církevního a společenského života v Rusku v 19. století // BV. 2019. T. 34. č. 3. s. 292–311. 234. Klement, metropolita Kalužskij a Borovský. Corpus Theophanicum // Časopis moskevského patriarchátu. 2012. č. 3. březen. str. 82. 235. Klement, Metropolitan Life, Youth and Student Life of St. Theophan, the Recluse of Vyshensky // Theophan’s Readings. 2017. Sv. X. Díl 1. S. 7‒48. 236. Klement, metropolita Služba svatého Theofana v Palestině v první skladbě ruské duchovní misie (1847–1853) // Theophan’s Readings. 2017. Sv. X. Část 2. S. 7‒21. 237. Klyucharev A. S. The Eminence Theophan the Recluse a jeho pastorační činnost // Ortodoxní partner. 1904. Část 2. září. s. 392–406; Říjen. s. 632–670; Listopad. s. 816–843; 1905. Část 2. července. s. 440–469. 238. Kozlov K.V., Kasatkin V.P., Molchanov A.I. Lidové čtení v systému mimoškolní náboženské výchovy Ruské pravoslavné církve na konci XIX - začátku XX století. // Vědecké bulletiny Belgorodské státní univerzity. Série: Historie. Politologie. 2011. T. 20. č. 19 (114). s. 150‒156. 239. Kolosov N. Knihovna pravého reverenda Theophana // DC. 1895. Díl 1. s. 553–560. 240. Kolosov N. A. „Morální charakter pravého reverenda Theophana samotáře, jeho cela...“. Knihovna pravého reverenda Theophana // DC. 1895. Část 1. březen. s. 553–560. 241. Kopylova E. A. Duchovní výchova v Rusku od poloviny 19. století. až do počátku 20. století. // Bulletin Volžské univerzity pojmenovaný po V. N. Tatiščevovi. sv. 5. Tolyatti, 2010. s. 22–30. 242. Kopylova E. A. Výbor pro organizaci mimoliturgických rozhovorů Společnosti milovníků duchovní osvěty // XVIII. výroční teologická konference PSTGU. T. 2. M., 2008. s. 48–52. 243. Kopylova E. A. Moskevská společnost milovníků duchovní výchovy: formování a tradice duchovní výchovy v Rusku v období poloviny 19. – počátku 20. století. Cand. diss. M., 2015. 244. Korolkov I. N., prot. Čas narození Jeho Milosti Theophana, bývalého biskupa. Vladimír a Suzdal // Církevní bulletin. 1894. č. 16. s. 246–247. 245. Korolkov I. N., prot. Jeho Eminence Theophan, bývalý biskup. Vladimirsky a plukovník S.A. Pervukhin ve vzájemné korespondenci // Proceedings of the KDA. 1915. ledna. s. 141–159; Únor. s. 279–296; Pochod. s. 380–394; Květen. s. 95–108; Červen. s. 297–327. 246. Korolkov I. N., prot. Jeho Eminence Theophan, bývalý biskup. Vladimirsky a Suzdal // Sborník KDA. 1894. T. 2. srpna. s. 590–607. 247. Korolkov I. N., prot. Biskupské rozsudky Feofan a biskup Porfiry o překladu Písma svatého do ruštiny // Sborník KDA. 1915. T. 3. září. s. 142–181. 248. Korsunskij I. N., prof. Vlastenectví biskupa Theophana // Dodatky k církevním záznamům. 1895. T. 1. s. 19–22. 249. Korsunskij I.N., prof. Jeho Eminence Theophan, bývalý biskup. Vladimírského a Suzdala. Životopisná skica. M.: typ. A. S. Snegireva, 1895. 250. Korsunskij I.N., prof. Smysl života a práce pravého reverenda Theophana (Govorova) (K výročí jeho smrti) // BV. 1895. č. 1. S. 82–111. 251. Koryakin N.F. Předmluva k dopisům Jeho Milosti Theophana Samotáře // DCH. 1895. Díl 1. s. 423–426. 252. Krikunov N.V. Duchovní život (podle slov a dopisů biskupa Feofana (Govorova)): diss. pro žádost o zaměstnání uch. Umění. kandidát teologie. Zagorsk, 1986. 253. Krotkov A. A. Znalost Písma, a ne něco o Písmu (reverend Theophan the Recluse) // DCh. 1899. 3. díl. s. 700–704. 254. Krotkov A. A. Svatý Theophan the Recluse a moralizující výroky z jeho děl. M.: I. N. Sinitsyn, 1899. 255. Krutikov I. A. Svatý Theophan Samotář a asketa Vyšenské poustevny // DC. 1897. 1. díl. s. 54–55, 261–263; Díl 2. S. 158; Díl 3. s. 108, 114–115. (Samostatná publikace M.: Univ. typ., 1899). 256. Kronika života a díla sv. Teofana, samotář Vyšenského, 1815–1894: v 5 svazcích. T. 1, 2. M.: Nakladatelství. Rada Ruské pravoslavné církve, 2016; 2019. 257. Levin O. Yu. „Tambovský diecézní věstník“ je periodikum, které založil svatý Theophan The Recluse // Theophan’s Readings. 2013. Vydání. VI. s. 233‒236. 258. Lobaev P. Rysy homiletického dědictví sv. Theofana v době správy tambovské diecéze // Feofanovskie čtení. 2018. Sv. XI. s. 61‒65. 259. Lobov G. Feofan, biskup tambovský, jako kazatel // Víra a rozum. 1916. února. s. 163‒199. 260. Macarius (Bulgakov), arcibiskup. litevský. Řecko-bulharská církevní otázka a její řešení // Ortodoxní recenze. 1891. T. 3. listopad–prosinec. s. 720–755. 261. Macarius z Optiny, sv. Varování pro ty, kdo čtou duchovní knihy otců a pro ty, kdo chtějí podstoupit mentální Ježíšovu modlitbu. M.: Nakladatelství. Moskevský metochion Nejsvětější Trojice Sergius Lavra, 2011. 262. Mark (Ložinský), opat. Velký učitel ruské církve (zpráva k 75. výročí úmrtí biskupa Theophana Samotáře) // Mark (Lozinsky), opat. Zprávy a články. T. 1. Zagorsk, 1972 (strojopis). L. 60–112. 263. Materiály k životopisu biskupa. Porfiry (Uspensky) / ed. P. V. Bezobrazova. T. Ι. Petrohrad, 1910, s. 488–491. 264. Milov A. Rysy církevně-správního řízení biskupa Feofana jako vládnoucího biskupa // Feofan’s Readings. 2018. Sv. XI. s. 57‒61. 265. Nikolaeva E. V. Sermons of St. Theophan the Recluse: Dialog with Literature // Theophan’s Readings. 2013. Vydání. VI. s. 270–283. 266. Nikon (Rklický), biskup. Životopis Jeho Blaženosti Anthonyho, metropolity Kyjeva a Haliče. New York: Severní Amerika. a Kanadě. biskupství, 1958. T. 1. 267. Nikulina E. N. Antropologické a pedagogické pohledy na svatého Teofana Samotáře: disertační práce. pro žádost o zaměstnání uch. Umění. Ph.D. ped. Sci. M., 2016. 268. N.K.T. Na památku Jeho Milosti Theophana // Novgorodský diecézní věstník. 1894. č. 3. 1. února Neoficiální část s. 106–111; 269. Nortsov A. N. Biskup Feofan jako mystický spisovatel. Tambov: Tipo-lit. Berdonosova a Prigorina, 1911. 270. O nedělních rozhovorech v moskevských kostelech // MCV. 1883. č. 7. S. 109. 271. Orlova V. D. Saint Theophan the Recluse a duchovní výchova žen v tambovské diecézi 60.–70. let 19. století. // Feofanovského čtení. 2013. Vydání. VI. s. 216‒226. 272. Pavlov A., Jer. Biskup Theophan the Recluse – představitel asketického kázání v Rusku: Ph.D. dis. Zagorsk, 1968–1969. 273. Na památku Jeho Milosti Theophana, biskupa vladimirského a suzdalského (nekrolog) // Sborník KDA. 1894. č. 3. S. 421–435. 274. Pevnitsky V.F. Církevní výmluvnost a její základní zákony. Kyjev: typ. I.I. Gorbunova, 1908. 275. Pevnitsky M., kněz. Vzpomínky na tambovský požár // TEV. 1862. č. 29. 13. ledna Arr. s. 63–64. 276. Peskov G. Ideologický obsah tambovských kázání svatého Theofana samotáře // Theophan’s Readings. 2012. Vydání. V. P. 206‒218. 277. Petr (Aleksenko), hierodeak. Vlití Boha do lidského ducha v krizmaci (podle výkladů sv. Theofana samotáře z epištol sv. Apoštola Pavla) // Theophan’s Readings. 2017. Sv. X. Část 2. S. 206‒219. 278. První zkušenost čtení určená posluchačům z dělnických vrstev petrohradského obyvatelstva // MEV. 1872. č. 2. S. 16. 279. Dopis jeho Milosti Theophanovi, biskupovi tambovskému a šatskému od obyvatele Livny A. Se-a o zastavení obchodu o nedělích a svátcích // TEV. 1862. č. 34. 18. února Add. s. 169–172. (Kronika. T. 2. P. 485). 280. Pokrovskij A. Z pamětí Jeho Milosti Theophana, bývalého biskupa. Vladimirsky // Víra a rozum. 1895. T. 1. Díl 1. s. 42–43. 281. Polunov A. Yu. Pod pravomocí vrchního státního zástupce. Stát a církev v době Alexandra III. M., AIRO-XX, 1996. 282. Popov V. Srovnávací analýza učení o modlitbě sv. Teofana Samotáře a sv. Ignáce (Brianchaninov): diplomová práce. Sergiev Posad, 2012. (Sysopis). 283. Porfirij (Uspensky), biskup. Kniha mého bytí: Deníky a autobiografické poznámky biskupa Porfirije Uspenského. Část III. SPb.: typ. Imp. Akademické vědy, 1896. s. 362–363. 284. Porfirij (Uspensky), archimandrit. Putování Egyptem a do klášterů sv. Antonína Velikého a sv. Pavla Thébského v roce 1850. SPb.: typ. Akademické vědy, 1856. 285. Poselyanin E.N. Příprava na „ústup“ a samotářský život Jeho Eminence Theophana // DCh. 1894. Díl 1. s. 516–545, 678–696; 1894. 2. díl. s. 49–60, 309–319, 513–524; 1894. 3. díl. s. 48–61, 185–202. 286. Poselyanin E.N. Ruští asketové 19. století: ve 2 částech. Část 1. Petrohrad: ed. P. P. Soikina, 1900. S. 73–87. 287. Jeho Eminence Theophan Vyšenskij samotář: (ke stého výročí narození 10. ledna 1815 – 10. ledna 1915)). Tambov: Elektrická tiskárna zemské rady, 1915. 288. Jeho Milost Theophan, biskup vladimirský a suzdalský, slavnostně vysvětil kostel Narození Krista ve městě Vladimir (2. února 1866) // VEV. 1866. č. 4. 15. února. Neoficiální s. 200–201. 289. Veřejná duchovní čtení ve Voroněži // MEV. 1872. č. 24. S. 170. 290. Nařízení diecézních úřadů. O otevření míst pro duchovní // TEV. 1861. č. 10. 3. září Úřední s. 77–78. 291. Rassadin M., kněz. „Dopisy o křesťanském životě“ od St. Theophan the Recluse jako základ pro pastorační kázání ve farnosti // Theophan’s Readings. 2013. Vydání. VI. s. 155‒159. 292. Runkevič S. G. Ruská církev v 19. století. Historické skici. Petrohrad, 1901. 293. Ruská vlast Athos 19.–20. století. Svatá Hora: Ruský klášter St. Panteleimon na hoře Athos, 2012. 294. Sadovnichy A. Odraz soteriologických názorů svatého Teofana Samotáře v jeho vědeckých, teologických, pastoračních a asketických dílech: diplomová práce. Sergiev Posad, 2012. (Sysopis). 295. Sandulsky D. Kontinuita patristické pastorologie v dílech svatého Theofana samotáře // Theophan’s Readings. sv. X. T. 1. P. 274‒281. 296. Serafim (Sobolev), arcibiskup. Bogucharský. Kázání (1945–1949). M.: Nakladatelství Mosk. Metochion Nejsvětější Trojice. Sergius Lavra, 1999. 297. Symfonie podle děl sv. Theofana, Samotář Vyšenského / komp. archim. Georgij (Tertyšnikov). Ed. 2. M., "DAR", 2008. 298. Slova archimandrita Feofana, rektora Petrohradské teologické akademie (nyní biskup tambovský a šatský). Petrohrad, 1859 [Recenze, autor neuveden] // Wanderer: duchovní časopis moderního života, vědy a literatury. Petrohrad, 1860. Část 1. Odd. 3. s. 37–45. 299. Smirnov P. A. Život a učení Jeho Milosti Theophana, Vyšenského samotáře. 2. vyd. M., 1915. Znovu publikováno: Smirnov P. A. Život a učení nejctihodnějšího Theophana z Vyšenského samotáře: Na památku 100. výročí narození světce. M.: "Syntagma", 1997. 300. Smirnov P. A. Jeho Eminence Theophan, jeho zálety v ústraní a jejich společensko-historický význam. Tambov, 1904. 301. Solovjov I. E. Společnost milovníků duchovní výchovy za dvacet pět let své existence (1863–1888) // Věstník ministerstva veřejného školství. Petrohrad, 1889. S. 19. 302. Stefan Danilenko, kněz. Postoj svatého Theofana k okultním praktikám na příkladu fenoménu spiritualismu // Theophan’s Readings. 2018. Sv. XI. s. 157‒164. 303. Tarantin A. Kázatelská činnost biskupů Theophana Samotáře a Ignáce Brianchaninova: Ph.D. dis. Zagorsk, 1959. 304. Taube M. F. Tři pilíře ruské původní osvěty minulého století: Chomjakov, Dostojevskij a biskup. Feofan. Charkov: typ. "Pokojná práce", 1912. 305. Titková N. E. Stylistická originalita epištolního dědictví pravého reverenda Theophana Samotáře a svatého Ignáce Brianchaninova // Feofanovskie čtení. 2013. Vydání. VI. s. 295‒303. 306. Titlinov B.V. Feofan (ve světě Georgij Vasiljevič Govorov) // Ruský biografický slovník. SPb.: Imp. Rus. ist. společnost, 1913. č. 25. s. 386–394. 307. Titov F. Soudy Jeho Milosti Theophan, bývalý biskup. Vladimírského, o řecko-bulharské otázce a o stavu pravoslavné církve na východě // Sborník KDA. 1895. května. s. 33–67. 308. Triodin I.P. Zásady výmluvnosti a kázání. Jekatěrinoslav: typ. S. I. Baranovský, 1915. 309. Troitsky I.E. Korespondence mezi Jeho Eminencí Theophanem, dříve Vladimírem, a Arkadijem, dříve Olonetským // Kh. 1894. Červenec–srpen. s. 69–107. 310. [Tuberozov K. Ya., chráněn]. Na památku Jeho Milosti Theophana (pokračování) // Novgorodský diecézní věstník. 1894. č. 4. 15. února Neoficiální část s. 152–162. 311. Dekret č. 8726 z 20. dubna 1743 // Kompletní sbírka zákonů Ruské říše. První vydání. T.XI. Petrohrad, 1830. S. 793‒794. 312. Rejstřík dopisů v God of the God of the late Saint Theophan, vydaný ruským klášterem Athos Panteleimon v 8 číslech, který obsahuje návody na pomoc duši pro ty, kteří kráčejí po cestě ke spáse. M.: typo-litografická. I. Efimová, 1904. 313. Fedorov V. A. Ruská pravoslavná církev a stát. Synodální období. 1700–1917. M., 2003. 314. Theodore (Andrjuščenko), hierod. Biskup Feofan Vyšenskij jako pastor-poradce: Ph.D. dis. Zagorsk, 1954. 315. Theodosius (Vasněv), metropolita. Život tambovské provincie podle kázání sv. Teofana Samotáře v letech 1859–1860. // Feofanovského čtení. 2013. Vydání. VI. s. 26–36. 316. Theodosius (Vasněv), metropolita. Morální učení sv. Teofana Samotáře tambovskému stádu v letech 1859–1860. // Feofanovského čtení. 2013. Vydání. VI. s. 264‒270. 317. Theodosius (Vasněv), metropolita. Saint Theophan the Recluse a publikace jeho děl v Tambovském diecézním věstníku od roku 1861 do roku 1894 // TEV. 2014. č. 6. S. 30‒34. 318. Theodosius (Vasněv), metropolita. Saint Theophan the Recluse in Vyshenskaya Ermitage (1866–1894) // Theophan’s Readings. 2016. Vydání. IX. s. 9‒28. 319. Theodosius, metropolita Saint Theophan the Recluse: instrukce pro mnichy tambovských ženských klášterů // Theophan's Readings. 2018. Sv. XI. s. 13–17. 320. Theodosius, metropolita Saint Theophan the Recluse a církevní budova v tambovské diecézi // Theophan’s Readings. 2018. Sv. XI. s. 223‒229. 321. Theodosius, Metropolitan Duchovní pokyny svatého Theofana samotáře pro mládež // Theophan’s Readings. 2019. Sv. XII. s. 126‒130. 322. Theodosius (Bilčenko), biskup. Polotsk a Glubokoe. Homiletika. Teorie církevního kázání. Sergiev Posad: Moskevská teologická akademie, 1999. 323. Filatov I. Některé milníky v činnosti svatého Theophana samotáře u Tambovského stolce (1859–1863) // Theophan’s Readings. 2012. Vydání. V. P. 199–206. 324. Feofanovského čtení: sbírka. vědecké umění. / ed. Dr. Philol. vědy V.V. Kashirina. Rjazaň: Rjaz. státní univerzita pojmenovaná po S.A. Yesenina, 2012/ Vydání. 5. 325. Feofanovského čtení: sbírka. vědecké umění. sv. IX / ed. Dr. Philol. vědy V.V. Kashirina. Rjazaň: Rjaz. státní univerzita pojmenovaná po S.A. Yesenina, 2016. 326. Feofanovského čtení: sbírka. vědecké umění. sv. X: ve 2 svazcích / ed. Dr. Philol. vědy V.V. Kashirina. Rjazaň: Rjaz. státní univerzita pojmenovaná po S.A. Yesenina, 2017. Feofanovovy četby: sbírka. vědecké umění. sv. XI / ed. Dr. Philol. vědy V.V. Kashirina. Rjazaň: Rjaz. státní univerzita pojmenovaná po S.A. Yesenina, 2018. 327. Florinsky N.I., kněz. Rozloučení se stádem a odchod Jeho Milosti Theophana z Vladimíra // VEV. 1866. č. 16. srpna. Neof. h. 328. Chudinov D. A. Materiály související se Saint Theophanem, nalezené ve výzkumném oddělení rukopisů Ruské státní knihovny (od ledna do července 2012) // Feofanovovy čtení. 2013. Vydání. VI. s. 111–118. 329. Cheraskov M.I. Zkouška ve škole pro panny duchovní // VEV. 1865. č. 15. 1. srpna. Neoficiální s. 837–844. 330. Khitrov M.I., prot. Jeho Eminence Theophan Samotář Vyšenského. M., 1895. 331. Khokhlova A. B. Inovativní a heuristický význam odkazu Feofana samotáře pro rozvoj moderního ruského školství: disertační práce. pro žádost o zaměstnání uch. Umění. Ph.D. ped. Sci. Kursk, 2011. 332. Tsypin V., prot. Historie ruské pravoslavné církve: Synodální a moderní období, 1700-2005. M.: Sretenský klášter, 2006. 333. Chapaksov I. Transformační činnost svatého Teofana Samotáře v oblasti duchovní výchovy v tambovské diecézi v letech 1859 až 1863. // Feofanovského čtení. 2019. Sv. XII. s. 117‒120. 334. Chepik M.A. Zkušenost s úplným kurzem homiletiky. M.: typ. D. I. Inozemtseva, 1893. 335. Lebka V. Nauka o pastýři podle děl sv. Teofana Samotáře Vyšenského: diplomová práce. Sergiev Posad, 2013. (Sysopis). 336. Shcherbakova M.I. Kyjevská teologická akademie v letech vyučování sv. Teofana (Govorova) // Filaretovskij almanach. 2015. č. 11. s. 176–189. 337. Shcherbakova M.I. Dopisy shora. Svatý Theophan a jeho korespondenti, Kuguševové. M.: Ruský spisovatel, 2018. 338. Shcherbakova M. I. Problémy přípravy vědecké edice epištolních zdrojů: datování, atribuce, komentář // Feofanovskie čtení. 2018. Sv. XI. s. 100–104. 339. Jakimov I. K míře ortodoxního užívání současného židovského textu podle pokynů církevní praxe // Církevní bulletin. 1876. č. 35. září. str. 1–4. 340. Yakimov I. Odpověď Jeho Eminenci Theophanovi // Církevní bulletin. 1876. č. 19. května. str. 2–4. 341. Jakimov I. K názoru jednoho biskupa o významu ruského překladu starozákonních posvátných knih, vydaného s požehnáním Svatého synodu // Církevní bulletin. 1876. č. 13. března. str. 1–3. 342. Burgius I.F. Oratoria Elementa. M., 1776. 343. Φουντούλης Ι. M. Oμιλητική. Θεσσαλονίκη, 2002. Rus. přel.: Fundulis I. M. Homiletika / Přel. z novořecké Soluně, 2002 (strojopis, připravuje se k tisku v nakladatelství MDA). 344. Nikiforova O. Jak bylo zaseto slovo Boží // Webové stránky katedrály Zjevení Páně, Miass. [Elektronický zdroj]. URL: https://miass-hram.ru/index.php/stranitsy-istorii-i-kultury/2059-kak-seyalos-slovo-bozhie (Datum přístupu: 24.02.2020). 345. Pitirim (Tvorogov), hieromonek. Homiletické dědictví sv. Theophana samotáře [Elektronický zdroj]. URL: http://theophanica.ru/homiletic_legacy_of_st_theophanes_the_recluse.php (datum přístupu: 17.12.2019). 346. Savvatma // Strom. Otevřete ortodoxní encyklopedii. [Elektronický zdroj]. URL: https://drevo-info.ru/articles/24280.html (02/18/2020). 347. Ščerbaková M. I. Ruská duchovní misie 1847–1854. v kontextu případu St. Tomb [Elektronický zdroj]. URL: http://svtheofan.ru/item/2537-shtepbakova-mi.html (datum přístupu: 15. 11. 2019). Dopis biskupa Theophana arciknězi. I. G. Pereverzev (28. listopadu 1862) // IR NBU. F. 160. Jednotka. hr. 1968. L. 26 sv.–27 sv. (Kronika. T. 2. P. 574). Khitrov M.I., prot. Jeho Eminence Theophan Samotář Vyšenského. M., 1895. s. 14–19. Je analyzováno kázání o Nanebevstoupení. Viz: Korsunsky I.N., prof. Jeho Eminence Theophan, bývalý biskup. Vladimírského a Suzdala. Životopisná skica. M., 1895. s. 13–16. Úryvek z kázání: tamtéž. s. 14–16. Krutikov I. A. Svatý Theophan Samotář a asketa Vyšenské Ermitáže // DC. 1897. 1. díl (Samostatná publikace M.: Univ. typ., 1899). S. 2 Smirnov P. A. Jeho Eminence Theophan, jeho činy v ústraní a jejich společensko-historický význam. Tambov, 1904. S. 214. St: "Buďte silní. Matka Boží je vaše pomocnice... Otec Seraphim vás naučí. Vzpomeňte si, jak ho jednou během mše objal oheň svého srdce. Jaký blažený stav! - I v nás je to možné. "A vyžaduje to málo práce, jen neustálou práci." Tohle je nebe! - Hledej a najdeš; tancuj a bude ti otevřeno“ (Matouš 7:7) (Theophan the Recluse, St. Dopisy o křesťanském životě. Učení. Moskva, 2007. str. 98–99). Viz: Kashirina V.V. Předrevoluční práce studentů Moskevské teologické akademie o Theophanu samotářském // Církev a čas. 2015. č. 1 (70). s. 184–210. Kuzněcov A. Eminence Feofan (Govorov) jako kazatel // NIOR RSL. F. 172. K. 279. Jednota. hr. 9. 171 l. Pro podrobnější recenzi eseje viz: Kashirina V.V. Předrevoluční práce studentů Moskevské teologické akademie o Theophanu samotářském // Tamtéž. s. 186–189. Viz: Kashirina V.V. Předrevoluční práce studentů Moskevské teologické akademie o Theophanu samotářském // Tamtéž. s. 188–190. Lobov G. Feofan, biskup tambovský, jako kazatel // NIOR RSL. F. 172. K. 293. Jednota. hr. 1. 273 l. Vydal: Lobov G. Feofan, biskup tambovský, jako kazatel // Víra a rozum. 1916. února. s. 163‒199. Vinogradov V. Zpětná vazba na esej studentského kandidáta. LXIX kurz MDA G. Lobova. Feofan biskup tambovský jako kazatel. 1914 // NIOR RSL. F. 172. K. 293. Jednota. hr. 2. 3 l. Dionysius (Shlenov), opat. „Teologický bulletin“ 1945–1946: nový objev na cestě od předrevolučního k modernímu akademickému časopisu // Teologický bulletin / publ. materiály: igum. Dionisy (Shlenov), V.L. Shlenov. č. 13: Archivní číslo, č. 1: 1945–1946. Sergiev Posad, 2013. S. 34. Publikováno v knize: Působí jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. M.: Rule of Faith, 2001 (s. 499–502) na základě strojopisné přílohy k disertační práci Archim. Georgij (Tertyšnikov) „Homiletický prvek v epištolním dědictví biskupa. Theophan the Recluse“ (Přílohy. Část 1. Zagorsk, 1972–1973. S. 142–150). Shabbatin I. N. Biskup Theophan The Recluse a jeho duchovní dědictví // ZhMP. 1948. č. 5. S. 43–54. Theodore (Andryushchenko), hierod. Biskup Feofan Vyšenskij jako pastor-poradce: Ph.D. dis. Zagorsk, 1954. Gavrilov V. Biskup Theophan Samotář jako kazatel: Ph.D. dis. Leningrad, 1957. Tarantin A. Kazatelská činnost biskupů Theophana Samotáře a Ignáce Brianchaninova: Ph.D. dis. Zagorsk, 1959. Pavlov A., Jer. Biskup Theophan the Recluse – představitel asketického kázání v Rusku: Ph.D. dis. Zagorsk, 1968–1969. Tarantin A. Kazatelská činnost biskupů Theophana Samotáře a Ignáce Brianchaninova. L. 177. Pavlov A., Jer. Biskup Theophan the Recluse – představitel asketického kázání v Rusku: Ph.D. dis. Zagorsk, 1968–1969. Obsah před začátkem číslování. Pavlov A., Jer. Biskup Theophan the Recluse – představitel asketického kázání v Rusku: Ph.D. dis. Zagorsk, 1968–1969. L. 1. Pavlov A., Jer. Biskup Theophan the Recluse – představitel asketického kázání v Rusku: Ph.D. dis. Zagorsk, 1968–1969. L. 21. Pimen (Chmelevskij), archimandrit. Křesťanské učení o duchu, duši a těle podle děl biskupa Theophana a biskupa Ignáce Brianchaninova (stipendijní zpráva, MDA, 1957). Sokolov L. A. biskup Ignatius Brianchaninov. Jeho život, osobnost a morální a asketické názory: za 2 hodiny. Kyjev, 1915. Averky (Taushev). Zvěstovatel božího trestu pro ruský lid, svatý Theophan Samotář Vyšenského // Arcibiskup Averky. Pravé pravoslaví a moderní svět: Sborník článků a projevů ke čtyřicátému výročí kněžství. Jordanville, 1971, s. 99–123. Averky (Taushev). Zvěstovatel božího trestu pro ruský lid, svatý Theophan Samotář Vyšenského // Arcibiskup Averky. Pravé pravoslaví a moderní svět: Sborník článků a projevů ke čtyřicátému výročí kněžství. Jordanville, 1971. S. 111. Averky (Taushev). Zvěstovatel božího trestu pro ruský lid, svatý Theophan Samotář Vyšenského // Arcibiskup Averky. Pravé pravoslaví a moderní svět: Sborník článků a projevů ke čtyřicátému výročí kněžství. Jordanville, 1971. S. 112. Mark (Ložinský), opat. Velký učitel ruské církve (zpráva k 75. výročí úmrtí biskupa Theophana Samotáře) // Mark (Lozinsky), opat. Zprávy a články. T. 1. Zagorsk, 1972 (strojopis). L. 60–112. Georgij (Tertyšnikov), kněz. Homiletický prvek v epištolním dědictví biskupa Theophana Samotáře: kurz op. podle katedry homiletiky. Zagorsk, 1972–1973. Viz též: Symfonie podle děl sv. Theofana, Samotář Vyšenského / komp. archim. Georgij (Tertyšnikov). Ed. 2. M., 2008. Vydání: [T. 2]: Příloha, část 1: Dopisy biskupa Theophana různým osobám, které nejsou součástí 8 vydání. [T. 3]: Dodatek, část 2: Dopisy biskupa Theophana různým osobám, které nejsou součástí 8 vydání. Dopisy duchovních biskupovi Feofanovi. 253 stran: foto. Georgij (Tertyšnikov), kněz. Homiletický prvek v epištolním dědictví biskupa Theophana Samotáře: kurz op. podle katedry homiletiky. Zagorsk, 1972–1973. str. 66. Georgij (Tertyšnikov), archimandrita. Saint Theophan the Recluse a jeho učení o spáse [Text]: diplomová práce. Ve 3 hodiny s adj. T. 1. Část 1: Život a dílo biskupa Theophana Samotáře. Zagorsk: [b. i.], 1989. T. 2. Části 2, 3: Božské hospodářství ke spáse lidí; Účast člověka ve věci spásy. Zagorsk: [b. i.], 1989. T. 1: Bibliografie; Epistolární dědictví; Mravní a osvětová díla; Interpretační op. Zagorsk: [b. i.], 1989. T. 2: Slova a řeči; Aforismy. Zagorsk: [b. i.], 1989. V názvu: Moskevská teologická akademie. Katedra pastorační teologie. Příloha T. 3: Překlady; Materiály a biografie; Literatura o biskupovi. Zagorsk: [b. i.], 1989. Viz samostatná tištěná publikace: Georgij (Tertyšnikov), archimandrita. Svatý Theophan the Recluse a jeho učení o spáse. M., 1999, vydáno v roce úmrtí Archimandrita. Jiří. Shcherbakova M. I. Problémy přípravy vědecké edice epistolárních zdrojů: datování, atribuce, komentář // Feofanovskie čtení. 2018. Sv. XI. s. 100–104. Viz: Evfimy (Moiseev), opat. Vývoj projektu Feofanovsky v roce 2012 // Feofanovského čtení. 2013. Vydání. VI. s. 43‒52. Klimenta, metropolitu Kalužského a Borovského. Corpus Theophanicum // Časopis moskevského patriarchátu. 2012. č. 3. březen. str. 82. Informace o konferencích včetně programů a řady jednotlivých zpráv jsou zveřejněny na webu Vyšenského kláštera. Viz: http://svtheofan.ru/feofan-zatvornik/feofanovskie-chteniya.html Feofanovského čtení: sbírka. vědecké umění. / ed. V.V. Kashirina. Rjazaň, 2012. Vydání. 5; Feofanovského čtení: sbírka. vědecké umění. sv. IX / ed. V.V. Kashirina. Rjazaň, 2016; Feofanovského čtení: sbírka. vědecké umění. sv. X: ve 2 svazcích / ed. V.V. Kashirina. Rjazaň, 2017. Feofanovského čtení: sborník. vědecké umění. sv. XI / ed. V.V. Kashirina. Rjazaň, 2018. O homiletickém dědictví svatého Feofana viz např.: Lobaev P. Zvláštnosti homiletického dědictví svatého Theofana v období správy tambovské diecéze // Feofan’s readings. sv. XI. s. 61‒65; Zosima (Ševčuk), archimandrit. O službě svatého Theofana Samotáře u Tambovských a Vladimírských stolů: vliv arcipastýře na mysl jeho současníků mezi duchovenstvem // Theophan’s Readings. sv. X. T. 1. P. 54‒59; Sandulsky D. Kontinuita patristické pastorologie v dílech svatého Theofana samotáře // Theophan’s Readings. sv. X. T. 1. P. 274‒281. Theodosius (Vasnev), metropolita. Život tambovské provincie podle kázání sv. Teofana Samotáře v letech 1859–1860. // Feofanovského čtení. 2013. Vydání. VI. s. 26–36; Theodosius, metropolita tambovský a rasskazovský. Morální učení sv. Teofana Samotáře tambovskému stádu v letech 1859–1860. // Feofanovského čtení. 2013. Vydání. VI. s. 264‒270. Zosima (Ševčuk), archimandrit. Svatý Theophan the Recluse on the Vladimir Land // Theophan’s Readings. 2013. Vydání. VI. s. 72‒80. Zpráva vyjadřuje jeho hlavní směr: „Jeho hlavní starostí ve vladimirské diecézi byla spása duší, které mu byly svěřeny prostřednictvím budování, kázáním slova Božího“ (str. 74). Zosima (Ševčuk), archimandrit. O službě svatého Theofana Samotáře u Tambovských a Vladimírských stolů: vliv arcipastýře na mysl jeho současníků mezi duchovenstvem // Theophan’s Readings. 2017. Sv. X. Díl 1. S. 54‒59. Zejména rozbor kázání kněze Theofylakta Standrovského z vesnice. Matcherki (období Tambov), které pokračuje v kazatelské linii sv. Feofana. "Záměrně jsem, pokud to bylo možné, ponechal pravopis a styl beze změny, aby bylo možné jasně souhlasit s tím, že mnohé výrazy autora, kněze Theofylakta, přímo navazují na myšlenky jeho Eminence, biskupa Theofana. Když čteme díla světce, tu a tam se můžeme setkat s podobnými pokyny a napomenutími." (str. 58). Peskov G., student. Ideový obsah tambovských kázání svatého Theofana samotáře // Theophan’s Readings. 2012. Vydání. V. P. 206‒218. Zpráva analyzuje část tambovských kázání, ale zásady pro výběr této části nejsou specifikovány („Tento cyklus zahrnuje 5 kázání pronesených mezi 8. listopadem 1859 a 24. lednem 1860, tedy v období pobytu sv. Theofana na tambovském stolci“) (s. 206). Lobaev P. Rysy homiletického dědictví sv. Theofana v období správy tambovské diecéze // Feofanovskie čtení. 2018. Sv. XI. s. 61‒64. Zpráva odhaluje teologický a asketický charakter kázání sv. Feofana na příkladu kázání tambovskému stádu. Goldunov V. Umění kázat v době biskupské služby svatého Theofana samotáře Vyšenského u Tambovského stolce // Theophan’s Readings. 2018. Sv. XI. s. 205‒212. Filatov I. Některé milníky v činnosti svatého Theophana samotáře u Tambovského jezera (1859–1863) // Theophan’s Readings. 2012. Vydání. V. P. 199–206. Theodosius, metropolita tambovský a rasskazovský. Saint Theophan the Recluse in Vyshenskaya Ermitage (1866–1894) // Theophan’s Readings. 2016. Vydání. IX. s. 9‒28. Zejména se zde mluví o posledním kázání sv. Feofana, proneseném během rekolekce (str. 22). Peter (Aleksenko), hierodiakon. Vlití Boha do lidského ducha v krizmaci (podle výkladů sv. Theofana samotáře z epištol sv. Apoštola Pavla) // Theophan’s Readings. 2017. Sv. X. Část 2. S. 206‒219. Zosima (Ševčuk), archimandrit. Aspekty rodinné výchovy v dílech St. Theophan the Recluse // Theophan’s Readings. 2016. Vydání. IX. s. 246‒260. Zejména je rozebrán obsah kázání přednesených „na vladimirské zemi“ (s. 255‒258). Dionysius (Shlenov), opat. Lezení po žebříku v šatech dobrých skutků podle učení svatého Theofana // Theophan’s Readings. 2017. Sv. X. Díl 1. S. 92‒108. Na asketické a filokalické motivy ve vladimirských kázáních sv. Feofana. Kashirina V.V. Svatý Theophan v boji proti schizmatikům // Theophan’s Readings. 2017. Sv. X. Díl 2. S. 165‒178; Svatý Theophan o Molokanech // Theophanova čtení. 2018. Sv. XI. s. 43‒48. Danilenko S., kněz. Postoj svatého Theofana k okultním praktikám na příkladu fenoménu spiritualismu // Theophan’s Readings. 2018. Sv. XI. s. 157‒164. Vera (Rovchan), abatyše. Ctnost poslušnosti podle děl svatého Theofana, samotář Vyšenského // Theophan’s Readings. 2019. Sv. XII. s. 23‒30. Vera (Rovchan), abatyše. „Jaké by měly být jeptišky, aby vstoupily do paláce nesmrtelného Ženicha s moudrými pannami“ (na základě knihy sv. Theofana „Připomínka všem ctihodným mniškám, co od nich vyžaduje mnišství“) // Theophan’s Readings. 2018. Sv. XI. s. 243‒247. Zosima (Ševčuk), archimandrit. O významu osobnosti a díla sv. Teofana ve společenském životě vladimirské a suzdalské diecéze // Feofanovskie čtení. 2019. Sv. XII. s. 15‒23. Uvažuje se o jednom z vladimirských kázání „pronesených 8. září 1864 v předvečer svátku Narození Panny Marie“. Svatý Theophan v něm spolu s dalšími odhaluje otázku náboženské a sociálně-politické budoucnosti Ruska“ (s. 15). Kashirina V. V. Výklad duchovního snu princezny P. S. Lukomské od svatého Theofana a mnicha Ambrože z Optiny // Theophan’s Readings. 2019. Sv. XII. s. 31‒37. Popis snu princezny Lukomské, o kterém sv. Feofan vyprávěl v jednom ze svých kázání. Ignatov E., kněz. Tradice a inovace v kázání svatého Theofana Samotáře na příkladu kázání na svátek Narození Krista // Theophan’s Readings. 2019. Sv. XII. s. 185‒187. Jsou rozebrána kázání k Narození Krista ze slavnostního sborníku vydaného v roce 1883. Orlova V. D. Saint Theophan the Recluse a duchovní výchova žen v tambovské diecézi 60.–70. let 19. století. // Feofanovského čtení. 2013. Vydání. VI. s. 216‒226. O postoji svatého Feofana k dílu kazatelskému (s. 220). Levin O. Yu. „Tambovský diecézní věstník“ je periodikum, které založil svatý Theophan The Recluse // Theophan’s Readings. 2013. Vydání. VI. s. 233‒236. O TEV a vydávání kázání v nich sv. Feofan, zakladatel publikace. Theodosius, metropolita tambovský a rasskazovský. Duchovní pokyny svatého Theofana samotáře pro mládež // Theophan’s Readings. 2019. Sv. XII. s. 126‒130. Rassadin M., kněz. „Dopisy o křesťanském životě“ od St. Theophan the Recluse jako základ pro pastorační kázání ve farnosti // Theophan’s Readings. 2013. Vydání. VI. s. 155‒159. "Všechno jsou to živé a živé obrazy, které lze snadno použít při každodenním pastoračním kázání." Autor nachází tyto obrázky v „Dopisech o křesťanském životě“. Nikolaeva E. V. Kázání svatého Theophana samotáře: dialog s literaturou // Theophan’s Readings. 2013. Vydání. VI. s. 270–283. Zpráva zkoumá „paralely“ mezi kázáními a „fiktivními díly a fakty z dějin ruské kultury“. (str. 271). Titková N. E. Stylistická originalita epistolárního dědictví pravého reverenda Theofana Samotáře a svatého Ignáce Brianchaninova // Feofanovskie čtení. 2013. Vydání. VI. s. 295‒303. Analýza stylu dopisů sv. Feofanovi, který lze částečně aplikovat na jeho kázání. Ignatov E, Jer. Tradice a inovace v kázání svatého Theofana samotáře // Theophan’s Readings. 2019. Sv. XII. s. 62‒65. Jsou zkoumána „Tři slova o nesení kříže“, „aby se zjistilo, do jaké míry je toto světcovo dílo sestaveno v souladu s „chalcedonským“ principem výstavby kázání podle vztahu mezi formou a obsahem,“ formulovaný I. Fundulisem, „a také aby bylo objasněno, do jaké míry světec dodržuje přijatá pravidla týkající se formy“ (s. 63). Kronika života a díla sv. Teofana, samotář Vyšenského, 1815–1894: v 5 svazcích. T. 1. M., 2016. V předvečer ruské Palestiny. Kronika ruské duchovní mise v Jeruzalémě. 1847–1856. Jeruzalém, 2017. Burtsev, A., kněz. Epistolární dědictví sv. Teofana Samotáře: dis. pro krok vědecký pracovník žádosti o zaměstnání. Ph.D. teolog Sergiev Posad, 2005. (Sysopis). Zde jsou některé z nich: Popov V. Srovnávací analýza učení o modlitbě sv. Teofana Samotáře a sv. Ignáce (Brianchaninov): diplomová práce. Sergiev Posad, 2012. Sadovnichy A. Reflexe soteriologických názorů svatého Teofana Samotáře v jeho vědeckých, teologických, pastoračních a asketických dílech: diplomová práce. Sergiev Posad, 2012. Lebka V. Nauka o pastýřství podle děl sv. Teofana Samotáře Vyšenského: diplomová práce. Sergiev Posad, 2013. Goryachev D., Hier. Svatí Ignác (Brianchaninov) a Theophan Samotář o klamu v duchovním životě: diplomová práce. Sergiev Posad, 2018. Zagorulko S. Rétorické rysy kázání sv. Teofana Samotáře: diplomová práce. Sergiev Posad, 2017. Ignatov A. A. Pedagogické názory a praxe duchovní výchovy svatého Teofana Samotáře: disertační práce. pro žádost o zaměstnání uch. Umění. Ph.D. ped. Sci. Kursk, 2004. Khokhlova A. B. Inovativní a heuristický význam odkazu Feofana samotáře pro rozvoj moderního ruského vzdělávání: disertační práce. pro žádost o zaměstnání uch. Umění. Ph.D. ped. Sci. Kursk, 2011. Abramov A.V. Náboženské a etické učení Theophana samotáře: disertační práce. pro žádost o zaměstnání uch. Umění. Ph.D. Filozof Sci. Vladimír, 2016. Nikulina E. N. Antropologické a pedagogické pohledy na svatého Teofana Samotáře: disertační práce. pro žádost o zaměstnání uch. Umění. Ph.D. ped. Sci. M., 2016. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. V. P. 10. Viz elektronická publikace na webu http://theophanica.ru, zejména svazky 1–4. Kronika života a díla svatého Teofana, samotáře Vyšenského. 1815–1894. T. 1. 1815–1859. M., 2016; T. 2. 1859–1863. M., 2019. Feofan, biskup "Jak napsat kázání?" // TEV. 1862. č. 8. 15. října Arr. s. 305–314. (Kronika. T. 2. P. 567). Nikon (Rklitsky), biskup. Životopis Jeho Blaženosti Anthonyho, metropolity Kyjeva a Haliče. New York, 1958. T. 1. P. 50. Teologický seminář Nikolského K. Oryola (do roku 1867) (Církevní historický esej). Esej z kurzu // IR NBU. F. 160. Jednotka. hr. 2222. s. 233–240. (Kronika. T. 1. S. 63). Burgius I.F. Oratoria Elementa. M., 1776. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Sbírka dopisů: sv. 1–8. M., 1898–1901. sv. 4. S. 32. (Kronika. T. 1. S. 70). Podrobněji viz: Příloha ke kap. Já č. 1. Krutikov I. A. Svatý Theofan samotář a asketa z Vyšenské Ermitáže M., 1899. S. 12. Dopis biskupa Feofana paní N. N. ze dne 17. února 1892 // Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Sbírka dopisů. sv. 4. s. 31–32. (Kronika. T. 1. S. 67). Podrobněji viz: Příloha ke kap. Já č. 2. Nikolsky K. Oryol Theological Seminary (před rokem 1867) (Církevní historický esej) & Kurzový esej // IR NBU. F. 160. Jednotka. hr. 2222. s. 156–157. Impromtu – (francouzsky, z latiny in promptu – „připravený“) – improvizace, improvizace. Nikolsky K. Oryol Theological Seminary (před rokem 1867) (Církevní historický esej) & Kurzový esej // IR NBU. F. 160. Jednotka. hr. 2222. s. 162–163. Krutikov I. A. Svatý Theofan samotář a asketa Vyšenské Ermitáže M. 1899. S. 13. Viz: Příloha ke kap. Já č. 3. „Návrh rukopisů zesnulého biskupa Feofana (Govorova), který náš klášter získal po jeho smrti od jeho dědiců do majetku kláštera s právem publikovat jeho díla. Inventář sestavil knihovník ruského kláštera Panteleimon na Athosu, Schemamonk Matthew (Olshansky) v roce 1897 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4290. (Kronika. T. 1. P. 100). ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4290. L. 17. (Kronika. T. 1. P. 96). Vzpomínky na svatého Feofane z dopisu I. A. Krutikova I. N. Korsunskému // IR NBU. F. 160. D. 1967. L. 9–10. (Kronika. T. 1. S. 102). Podrobněji viz: Příloha ke kap. Já č. 4. Viz podrobněji: Krutikov I. A. Svatý Theofan samotář a asketa Vyšenské poustevny M., 1899. S. 18. (Kronika. T. 1. S. 106). Viz popis historika Kyjevské akademie V.I. Askočenskij, citováno v edici: Georgij (Tertyšnikov), archimandrita. Saint Theophan the Recluse a jeho učení o spáse: diplomová práce. Sergiev Posad, 1989. Ve 3 částech. T. 1. Část 1. S. 50–51. (Kronika. T. 1. s. 154–155). Viz: Hlavní náplň hodin ve třídě církevní výmluvnosti pro studenty vyššího oddělení pro druhou polovinu akademického roku 1837/1838, kterou sestavil profesor Jakov Amfitheatrov // TsGIAU. F. 711. Op. 1. Jednotka hr. 1414. L. 9–9 sv., 86–86 sv. (Kronika. T. 1. s. 152–154). Viz paměti biskupa Feofana o Y. K. Amfitheatrovovi: "Stalo se mi, že jsem šel s ním lesíkem. Zeptal jsem se, jakoby mimochodem, proč jsou mezi přírodními objekty a vzdušnými jevy takové nepravidelnosti a nepříjemné nepravidelnosti. Tady je pěkná barva, ale na straně je kopřiva nebo durman... a nebe je světlé nebo zatažené?" "Jaký jsi výstředník," odpověděl. Sám Bůh ti říká: Pot se nemá nikdy setřít z tvé tváře, vyčerpané a unavené, ale já ti občas dovolím okusit radost ze života, dovolím ti, aby se ti rozsvítilo oči, tvé čelo bylo otevřené a úsměv na tvých rtech, abys neztrácel naději a neupadal do zoufalství Země by měla růst jen trny a bodláky, abys pro tebe neztrácel sebevědomí, abys pro tebe někdy neztrácel důvěru; stále je tu možnost znovu získat ztracenou blaženost.“ (Jiří (Tertyšnikov), archimandrita. Sv. Theophan Samotář a jeho učení o spáse: diplomová práce. T. 1. Část 1. s. 50–51. Kronika. T. 1. s. 154–155). Případy vnitřní rady Kyjevské akademie o testech studentů v roce 1837 č. 74 a 75; 1838 č. 43 a 44; 1840 č. 45 a 46. Viz (poznámka 1 v článku): Na památku Jeho Eminence Theophana, biskupa vladimirského a suzdalského [Nekrolog] // Sborník KDA. 1894. č. 3. S. 422. (Kronika. T. 1. S. 137). V seznamech pro tyto předměty zaujímá Georgy Govorov nejvyšší místa a má nejlepší certifikace. Viz: Sborník KDA. 1894. č. 4. S. 422. (Kronika. T. 1. S. 137). IR NBU. F. 160. Jednotka. hr. 1964. L. 1 sv. (Kronika. T. 1. S. 174). Údaje jsou uvedeny podle inventáře: „Koncepty rukopisů zesnulého biskupa Feofana (Govorova), získané naším klášterem po jeho smrti od jeho dědiců do majetku kláštera s právem publikovat jeho díla,“ sestavil knihovník ruského kláštera Panteleimon na Athosu, Schemamonk Matthew (Olshansky7) v roce 1897.“ // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4290. L. 16–16 sv. (Kronika. T. 1. S. 362). Inventář rukopisů sv. Feofany // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4290. L. 16 rev. (Kronika. T. 1. S. 183). Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. Petrohrad, 1859, s. 137–151. (Kronika. T. 1. S. 184). Viz: Příloha ke kap. Já č. 5. St. charakteristika kázání „Slovo o Nanebevstoupení Páně k textu: A oni (apoštolové) se Mu (Nanebevzetého Pána) klaněli a s velkou radostí se vrátili do Jeruzaléma (Lukáš 24:52)“ // IR NBU. F. 160. Jednotka. hr. 1967. L. 9–17 sv. (Kronika. T. 1. S. 188). Georgij (Tertyšnikov), archimandrita. Saint Theophan the Recluse a jeho učení o spáse: diplomová práce. Sergiev Posad, 1989. T. 1. Část 1. S. 52. (Kronika. T. 1. S. 174). Z memoárů arcikněze V.F. Krasnitsky, spolužák svatého Theofana // IR NBU. F. 160. Jednotka. hr. 1964. L. 1 sv.–2. (Kronika. T. 1. S. 200). Viz: Příloha ke kap. Já č. 6. Duchovní čtení. 1894. Díl 1. s. 521–522. (Kronika. T. 1. S. 192). Poselyanin E.N. Příprava na „ústup“ a samotářský život Jeho Eminence Theophana // DCh. 1894. Díl 1. s. 521–522. (Kronika. T. 1. S. 192). Materiál je uveden z článku: Pitirim (Tvorogov), biskup zvenigorodský. Počátky homiletického umění sv. Theofana, samotář Vyšenského // Teologický bulletin. 2019. č. 3 (34). s. 157–168. Text řádu viz: Služební protokol katedrálního hieromonka Feofana (Govorova) na duchovní misii v Jeruzalémě, 1854 // AVP RI. F.161. II-9. Op. 46. ​​​​1854 D. 7. L. 12–14. (Kronika. T. 1. P. 205). Viz: Příloha ke kap. Já č. 7. Krutikov I. A. Svatý Theophan Samotář a asketa Vyšenské Ermitáže // DC. 1897. Část 2. S. 158. (Kronika. T. 1. S. 207). Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Cesta ke spáse. Stručný esej o asketismu: Závěrečný dodatek k dopisům o křesťanském životě. sv. 1. Petrohrad, 1868, s. 49–50. (Kronika. T. 1 P. 211). Slovo pro Velikonoce (1842) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 43. Jednotka. hr. 4368. L. 1–5 sv. (Viz Kronika. T. 1. S. 220, kde je uveden odkaz na toto dílo). Podrobněji viz: Burega V. Homiletika v kyjevské teologické tradici: obecné teoretické přístupy a jejich praktická realizace (XVII - začátek XIX století) // Teologické úvahy. 2018. č. 21. s. 66–67. Viz: Slovo pro Velikonoce (1842) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 43. Jednotka. hr. 4368. L. 1–5 sv. (Viz Kronika. T. 1. S. 220, kde je uveden odkaz na toto dílo). Viz: Příloha ke kap. Já č. 9. Viz: Slovo pro Velikonoce (1842) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 43. Jednotka. hr. 4368. L. 1–5 sv. (Viz Kronika. T. 1. S. 220, kde je uveden odkaz na toto dílo). Viz: Příloha ke kap. Já č. 10. Theophan (Govorov), Svaté kázání na den Povýšení drahého kříže Páně (14. září 1843) // Kh. 1858. Díl 2. s. 196–202. (Kronika. T. 1. S. 225). Theophan (Govorov), Svaté slovo na den Svatých Velikonoc // Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 105–113. (Kronika. T. 1. s. 231–233). Theophan (Govorov), Svaté slovo na den Svatých Velikonoc // Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 285–297. (Kronika. T. 1. s. 233–236). Theophan (Govorov), Svaté kázání na den Povýšení drahého kříže Páně (14. září 1843) // Kh. 1858. Díl 2. s. 196–202. (Kronika. T. 1. S. 225). Viz: Příloha ke kap. Já č. 11. Theophan (Govorov), Svaté slovo na den Svatých Velikonoc // Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 105–113. (Kronika. T. 1. s. 231–233). Viz: Příloha ke kapitole I. č. 12. Theophan (Govorov), Svaté Slovo na den Svatých Velikonoc. s. 105–113. N.K.T. Na památku Jeho Milosti Theophana // Novgorodský diecézní věstník. 1894. č. 3. 1. února Neoficiální část Str. 110. N.K.T. Na památku Jeho Milosti Theophana // Novgorodský diecézní věstník. 1894. č. 3. 1. února Neoficiální část Str. 109. Viz: Tuberozov K. Ya., prot. Na památku Jeho Milosti Theophana // Novgorodský diecézní věstník. 1894. č. 4. 15. února Neoficiální část Str. 153. Theophan (Govorov), Svaté slovo ke svátku Jeho císařské Výsosti Spravedlivého panovníka careviče a velkovévody Nikolaje Alexandroviče z 8. září 1844 // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana. s. 105–113. s. 285–297. (Kronika. T. 1. s. 233–236). Viz: Příloha ke kap. Já č. 13. ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4290. L. 17. (Kronika. T. 1. P. 241). Tuberozov K. Ya., prot. Na památku Jeho Milosti Theophana // Novgorodský diecézní věstník. 1894. č. 4. 15. února Neoficiální část s. 152–153. Viz: Příloha ke kap. Já č. 14. Viz: Krutikov I.A. Svatý Theophan Samotář a asketa z Vyšenské Ermitáže. M., 1899. S. 50. Viz: Příloha ke Ch. Já č. 15. Viz: 14. února 1845. Usnesení Svatého synodu o jmenování inspektora novgorodského semináře Hieromonka Theophana na místo pomocného inspektora Petrohradské teologické akademie. AVPRI. F. 161. II-9. Op. 46. ​​​​1854 D. 7. L. 12–14; RGIA. F. 802. Op. 5. Jednotky hr. 6312. D. „Podle 1. tabulky 1. oddělení správy duchovní výchovy na Posvátném synodu.“ L. 5–6; AVPRI. F. "Personální záležitosti. Formální seznamy." Op. 464. D. 917. L. 4. (Kronika. T. 1. P. 243). Klyucharev A. S. Jeho Eminence Theophan The Recluse a jeho pastorační činnost // Ortodoxní partner. 1904. Část 2. října. S. 641. (Kronika. T. 1. S. 244). Viz o časopise Mayak: Kashirina V.V. Stepan Onisimovich Burachok jako redaktor časopisu Mayak. K dějinám církevního a společenského života v Rusku v 19. století // BV. 2019. T. 34. č. 3. s. 292–311. Feofan (Govorov), Svatá homilie na den Zvěstování P. Marie. Vyhlášeno 25. března 1845 // Kh. 1846. Díl 1. s. 463–479. (Kronika. T. 1. s. 244–245). Feofan (Govorov), Svaté kázání na den svatého blahoslaveného velkovévody Alexandra Něvského. Vyhlášeno 23. listopadu 1845 // Kh. 1858. Díl 2. S. 391–399 (uvedeno v: Kronika. T. 1. S. 822). Feofan (Govorov), Svaté slovo k narozeninám blahoslaveného suverénního velkovévody Michaila Pavloviče // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 43. Doc. č. 4359. L. 1–4 sv. (uvedeno v: Kronika. T. 1. S. 260). Feofan (Govorov), Svaté slovo pro vysvěcení kaple sv. Velkomučednice Kateřiny v Petrohradě Chrám sv. Izáka // DB. 1858. T. 2. č. 23. S. 381–388. (Kronika. T. 1. S. 777–778). Petice Akademie bakaláře Hieromonka Theophana k petrohradskému výboru duchovní cenzury // RGIA. F. 807. Op. 2. Jednotka hr. 1045. L. 7. (Kronika. T. 1. P. 254). HC. 1846. Díl 1. s. 463–479. (Kronika. T. 1. s. 244–245). Feofan (Govorov), Svaté Slovo na den sv. blgv. au. Princ Alexandr Něvský // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 43. Doc. č. 4344. L. 1–4 sv. (Kronika. T. 1. S. 252). Slovo k narozeninám blahoslaveného panovníka, velkovévody Michaila Pavloviče // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 43. Jednotka. hr. č. 4359. L. 1–4 sv. (Citováno z: Kronika. Sv. 1. s. 255–256). Kronika. T. 1. P. 255. Další pojednání o službě společnosti podle zásad víry viz: Příloha ke kap. Já č. 17. Krutikov I. A. Svatý Theophan Samotář a asketa z Vyšenské Ermitáže. M., 1899. S. 57; Duchovní čtení. 1897. 3. díl. s. 114–115. (Kronika. T. 1. s. 246–247). ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 40. Jednotka. hr. č. 4290. L. 10 sv. (Kronika. T. 1. S. 251). Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Listy o křesťanském životě. sv. 3–4. Petrohrad, 1860. Moderní. vyd.: Theophan the Recluse, Svaté listy o křesťanském životě. Vyučování: sbírka dopisů. M., 2007. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Nástin křesťanského mravního učení. M., 1891. Shrnutí lekcí morální teologie pro studenty vyšší katedry Petrohradské akademie umění v 16. ročníku // Ústřední státní historická akademie Petrohradu. F. 277. Op. 1. Jednotka hr. 2054. L. 5–8. (uvedeno v: Kronika. T. 1. S. 254). Přehled lekcí pro studenty Akademie vyšší katedry morální teologie za první polovinu akademického roku 1846/47 // Ústřední státní historický archiv Petrohradu. F. 277. Op. 1. Jednotka hr. 2053. L. 15–16. (Kronika. T. 1. S. 254). Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. I. M., 1994. S. 222. (Kronika. T. 1. S. 259–260). Krátké učení o uctívání Boha. Autogram z Efimovovy tiskárny // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 43. Doc. č. 4348. L. 1–31. (Kronika. T. 1. S. 251). Co potřebuje ten, kdo činil pokání a vstoupil na dobrou cestu spasení? Ruský klášter Panteleimon, 1882 (dotisk: 1889, 1895, 1912). (Kronika. T. 1. S. 291). Delectorsky Ksenophon Ioannovič (1798/99–1842) – arcikněz, duchovní spisovatel. Theophan, Svatý dopis S. O. Burachkovi // CIAM. F. 2355. Op. 1. D. 262. L. 2–3 sv. (Kronika. T. 1. S. 261). Platon (Kazansky) – archimandrita, opat kláštera Tver Otroch. Viz: Shcherbakova M.I. Ruská duchovní mise 1847-1854. v souvislosti s případem St. Tomb // http://svtheofan.ru/item/2537-shtepbakova-mi.html (datum přístupu 15. 11. 2019). Sbírka sestavená zakladatelem konstantinopolského kláštera Matky Boží Evergetis, svatým Pavlem (ΧΙ století); poprvé vydáno pod názvem „Evergetin“ v roce 1783 v Benátkách pod vedením sv. Nikodéma Svaté Hory. „Pandekty Písma svatého“, sestavené mnichem z Lávry sv. Sávy posvěcené Antiochem (VI.–VII. století) a jsou sbírkou různých druhů asketických nauk (slov). Uvedený překlad byl částečně (předmluva, slova 1, 4–6) publikován v časopise „Soulful Interlocutor“ v letech 1899 – 1902. Řecká kopie 1, 11 – zlomek 77 slov „Pandect“, zhotovená sv. Theophanem z rukopisů Lávry sv. Savvy (uvedeno pod: č. Savva76 Παπαδόπουλος Κεραμεύς Ἀ Ἱεροσολυμιτικὴ Βιβλιοθήκη... Τ, P. 19 as383) a Jeruzalém. autogram ruského překladu předmluvy a prvních 12 slov pod názvem „Pandekt mnicha Antiocha“ (viz: BRPMA. Nadace sv. Theofana (Govorov). Op. 24. D. 21. Doc. č. 33136. L. 45–66). "Napomenutí otců" (řecky); Skete Patericon je známý pod tímto názvem v řeckých rukopisech. Překlad vyšel v rámci Paterikonu přeloženého St. Theophanem v časopise „Soulful Interlocutor“ v letech 1915–1917. „Poselství jeruzalémského patriarchy Sophronia o biskupovi sv. Hoře Sinajském Vavřinci“ (1607), „Epistole patriarchy Timotea Konstantinopolského o biskupovi z hory Sinajské Vavřince“ (1607), „Poselství Svatého synodu Konstantinopolské pravoslavné církve k vladaři Moldavska, Janu I. Basilovi“ Poselství Konstantinopolského patriarchy“ (16. (1646), kopie z patriarchální katedrální exkomunikace arcibiskupa z hory Sinaj Joasapha (1646), kopie koncilní patriarchální listiny (1648), přesná kopie katedrální zákazové listiny zaslané patriarchou Antiochie na Sinaj. Porfiry (Uspensky), biskup. Kniha mého bytí: Deníky a autobiografické poznámky biskupa Porfirije Uspenského. Část III. Petrohrad, 1896. s. 362–363. Materiály pro biografii biskupa. Porfiry (Uspensky) / ed. P. V. Bezobrazova. T. Ι. Petrohrad, 1910, s. 488–491. Theophan Samotář, biskup z Tambova a Shatsky [Govorov]. Sbírka asketických spisů extrahovaných z paterikonu kláštera sv. Savvy Posvěceného poblíž Jeruzaléma. M., 1907. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 59–68. (Kronika. T. 1. s. 506–510). Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 60. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 60‒61. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 61. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana.S. 62. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 64. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 65‒66. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 66. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 67. Právě tam. Viz: Příloha ke kap. I č. 19. O duchovním vítězství a jeho významu v patristické tradici viz: Dionysius (Shlenov), opat. Teologie vítězství v patristické tradici https://mpda.ru/publications/bogoslovie-pobedy-v-svjatootecheskoj-tradicii/ Dionysius (Shlenov), opat. Teologie vítězství v patristické tradici https://mpda.ru/publications/bogoslovie-pobedy-v-svjatootecheskoj-tradicii/ Theophan (Gorovov), Svaté slovo v den seslání Ducha svatého // Theophan (Gorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 165–176. (Kronika. T. 1. s. 516–519). Theophan (Gorovov), Svaté slovo v den seslání Ducha svatého // Theophan (Gorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 165. Theophan (Gorovov), Svaté slovo v den seslání Ducha svatého // Theophan (Gorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 175‒176. Viz: Příloha ke kap. Já č. 20. Dopisy biskupa Feofana (Govorova) různým korespondentům za období 1875–1893. // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 41. Jednotka. hr. 4011. L. 287. (Kronika. T. 1. P. 539–540). Dopisy biskupa Feofana (Govorova) různým korespondentům za období 1875–1893. // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 41. Jednotka. hr. 4011. L. 290–290 sv. (Kronika. T. 1. s. 566–567). Viz: Příloha ke kap. Já č. 21. Viz: Klyucharyov A.S. Eminence Theophan the Recluse a jeho pastorační činnost // Ortodoxní partner. 1904. Část 2. října. s. 649–650. (Kronika. T. 1. P. 526). Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů: od nepublik. M., 2001. s. 118–121. (viz: KhCh. 1894. 2. díl. s. 101–104; Kronika. sv. 1. s. 603–605). Dopis Archimandrite Feofana z Petrohradu rodině Burachkovů (20. března 1856) // CIAM. F. 2355. Op. 1. D. 262. L. 30–31 sv. (Kronika. T. 1. P. 599). Theophan (Govorov), Svaté slovo do nového roku // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 1–13. (KhCh. 1859. S. 1. S. 3–13; Kronika. T. 1. S. 580–581). Theophan (Govorov), Svaté slovo do nového roku // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. P. 1. Viz: Příloha ke kap. Já č. 22. Theophan (Govorov), Svaté slovo do nového roku // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. P. 1. Viz: Příloha ke kap. I č. 22. Blíže viz: Příloha ke kap. Já č. 23. S. 9. Podrobněji viz: Příloha ke kap. Já č. 24. Theophan (Govorov), Svaté slovo do nového roku // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. S. 1 Blíže viz: Dionysius (Shlenov), opat. Téma duchovního vítězství v dědictví svatého Teofana (zpráva na Všeruské vědecké a praktické konferenci o studiu dědictví sv. Teofana, samotář Vyšenského. 27. ledna 2020) (Připravuje se k publikaci). Theophan (Govorov), Svaté slovo do nového roku // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 13. Slovo na Velký pátek // Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 85‒104. (ХС. 1859. 1. díl. s. 336–350; Kronika. Sv. 1. s. 602–603). Slovo na Velký pátek // Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 87. ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 41. Doc. č. 4011. L. 297 sv.; HC. 1894. Díl 2. s. 106–107; Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů: od nepublik. s. 122–123 (Kronika. sv. 1. s. 610–611). Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 203–216. (Kronika. T. 1. s. 616–620). Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 204. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 205. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 206. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 209. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 210−211. Podrobněji viz: Příloha ke kap. Já č. 26. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 216. Archimandritova zpráva. Feofan K.S. Serbinovič z Konstantinopole, 18. března 1857 // RGIA. F. 1661. Op. 1. Jednotka hr. 1604. L. 3 sv. (Viz Kronika. Sv. 1. s. 662–674). 9. března 1857 předložil archimandrita Theophan zprávu o této otázce k pozornosti Svatému synodu Ruské pravoslavné církve. Řecké πρᾶξις γὰρ ἐπίβασις θεωρίας. Gregorius Nazianzenus. De dogmate et constitutione episcoporum (oratio 20) 12 // PG. 35. Kol. 1080B:4–5. Lukomskaya P. S. Dopis A. N. Zagoskinovi // NIOR RSL. F. 11/1. K. 64. Jednota. hr. 41. L. 1. (Kronika. T. 1. P. 700). Butenev A. P. Dopis gr. A. P. Tolstoj // RGIA. F. 797. Op. 27. ΙΙ odd. 2 stůl. Jednotka hr. 245. L. 4. (Kronika. T. 1. P. 705). Dopis A.P. Buteneva A.P. Tolstému // RGIA. F. 797. Op. 27. ΙΙ odd. 2 stůl. Jednotka hr. 245. L. 5. (Kronika. T. 1. P. 705). V říjnu 1857 byl rozhodnutím Svatého synodu archimandrita Theophan zbaven funkce profesora dogmatické teologie. Theofan (Govorov), Svaté kázání na den památky sv. Varlaama z Khutyně // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 245–257. (Kronika. T. 1. S. 719–721). Theofan (Govorov), Svaté kázání na den památky sv. Varlaama z Khutyně // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 245. Theofan (Govorov), Svaté kázání na den památky sv. Varlaama z Khutyně // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 249. Theofan (Govorov), Svaté kázání na den památky sv. Varlaama z Khutyně // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana.S. 249–250. Theofan (Govorov), Svaté kázání na den památky sv. Varlaama z Khutyně // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana.S. 250. Theofan (Govorov), Svaté kázání na den památky sv. Varlaama z Khutyně // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana.S. 251–252. Theofan (Govorov), Svaté kázání na den památky sv. Varlaama z Khutyně // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 252. Theofan (Govorov), Svaté kázání na den památky sv. Varlaama z Khutyně // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 253. Právě tam. S. 255. Viz: Příloha ke kap. Já č. 27. Theophan (Govorov), Svatý list 127 // Theophanes (Govorov), Svatý Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. 1. s. 133–134. Theophan (Govorov), Svaté slovo v den nástupu na trůn nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana. s. 28–43. (KhCh. 1858. 1. díl. s. 207–220; Kronika. T. 1. s. 736–737). Theophan (Govorov), Svaté slovo v den nástupu na trůn nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana. s. 31−32. Podrobněji viz: Příloha ke kap. Já č. 28. Theophan (Govorov), Svaté slovo v den nástupu na trůn nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana. S. 43. Viz: Příloha ke kap. Já č. 29. Theophan (Govorov), Svaté slovo v den nástupu na trůn nejzbožnějšího suverénního císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana. str. 43. Georgij (Tertyšnikov), archimandrita. Saint Theophan the Recluse a jeho učení o spáse: diplomová práce. T. 1. Část 1. s. 91–93. (Kronika. T. 1. P. 820). Theophan (Govorov), Svaté slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 115−136. (KhCh. 1858. 1. díl. s. 353–370; Kronika. sv. 1. s. 743–749). Theophan (Govorov), Svaté slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 117. Theophan (Govorov), Svaté slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 119. Theophan (Govorov), Svaté slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 120. Theophan (Govorov), Svaté slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 120−121. Podrobněji viz: Příloha ke kap. Já č. 30. Theophan (Govorov), Svaté slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 124. Theophan (Govorov), Svaté slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 124−125. Viz: Příloha ke kap. Já č. 31. Theophan (Govorov), Svaté slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 125−126. Theophan (Govorov), Svaté slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 135. Theophan (Govorov), Svaté slovo k narozeninám císaře Alexandra Nikolajeviče // Feofan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 130−131. Theophan (Govorov), Svaté Slovo v den nástupu na trůn nejzbožnějšího panovníka, císaře Alexandra Nikolajeviče // Kh. 1858. Díl 1. s. 207–220. Theophan (Govorov), Svaté Slovo v den nástupu na trůn nejzbožnějšího panovníka, císaře Alexandra Nikolajeviče // Kh. 1858. Díl 1. s. 353–370. Theophan (Govorov), Svaté Slovo v den nástupu na trůn nejzbožnějšího panovníka, císaře Alexandra Nikolajeviče // Kh. 1858. Díl 1. s. 429–436. HC. 1858. Díl 2. s. 203–215. HC. 1858. Díl 2. s. 391–399. Theophan (Govorov), Svaté kázání o vysvěcení kaple sv. Kateřiny Velkomučednice v Petrohradě Chrám sv. Izáka // DB. 1858. T. 2. č. 23. S. 381–388. Theophan (Govorov), Svaté kázání o vysvěcení kaple sv. Kateřiny Velkomučednice v Petrohradě Chrám sv. Izáka // DB. 1858. T. 2. č. 23. S. 8−19. Theophan (Govorov), Svaté kázání o vysvěcení kaple sv. Kateřiny Velkomučednice v Petrohradě Chrám sv. Izáka // DB. 1858. T. 2. č. 23. S. 21−43. Theophan (Govorov), Svaté kázání o vysvěcení kaple sv. Kateřiny Velkomučednice v Petrohradě Chrám sv. Izáka // DB. 1858. T. 2. č. 23. S. 44−73. Theophan (Govorov), Svaté kázání o vysvěcení kaple sv. Kateřiny Velkomučednice v Petrohradě Chrám sv. Izáka // DB. 1858. T. 2. Č. 23.S. 73–82. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 187–193. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 153–163. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 259–272. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 299–320. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 321–327. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. I. S. 18–19. Georgij (Tertyšnikov), archimandrita. Saint Theophan the Recluse a jeho učení o spáse: diplomová práce. T. 1. Část 1. s. 91–93. (Kronika. T. 1. P. 821). Anonymní recenze s názvem: „Slova Archimandrite Feofana, rektora Petrohradské teologické akademie (nyní biskup tambovský a šatský). Petrohrad, 1859 (327 stran)“ // Wanderer: duchovní časopis moderního života, vědy a literatury. Petrohrad, 1860. Část 1. Odd. 3. s. 37–46. Slova archimandrita Feofana, rektora Petrohradské teologické akademie (nyní biskup tambovský a šatský). Petrohrad, 1859 (327 str.) // Tulák: duchovní časopis moderního života, vědy a literatury. Petrohrad, 1860. Část 1. Odd. 3. s. 37–46. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 15–27. (Kronika. T. 1. S. 828–834). Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 17−18. Viz: Příloha ke kapitole I č. 32. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 17−18. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 21−22. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 17. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 19. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 23−24. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 25. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 27. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. Petrohrad, 1861. S. 5−7. (Kronika. s. 865–866). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. Petrohrad, 1861 S. 6. Georgij (Tertyšnikov), archimandrita. Život a dílo sv. Teofana Samotáře: diplomová práce. T. 1. Část 1. S. 97. (Kronika. T. 1. P. 868). Dopis biskupa Feofana z Tambova a Shatsku biskupovi Macariusovi z Charkova // IR NBU. F. 301. D. 631. L. 1–2 (uveřejněno v časopise „Strannik“, 1894, č. 5. S. 104–105). (Kronika. T. 2. s. 36–38). Na památku reverenda Feofana, biskupa vladimirského a suzdalského [Nekrolog] // Sborník KDA. 1894. č. 3. S. 424. (Kronika. T. 2. S. 647–648). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo při vstupu do hejna Tambovů // Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 8–14. (Kronika. sv. 2. s. 23–28). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo při vstupu do hejna Tambovů // Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v roce 1859 a 1860. S. 8. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo při vstupu do hejna Tambovů // Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 8−14. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo při vstupu do hejna Tambovů // Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 9. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo při vstupu do hejna Tambovů // Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 10. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo při vstupu do hejna Tambovů // Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 11. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo při vstupu do hejna Tambovů // Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 12. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo při vstupu do hejna Tambovů // Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 13. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo při vstupu do hejna Tambovů // Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 13–14. Podrobnější text citátu viz: Příloha ke kap. Já č. 34. Poznámka tajemníka tambovské duchovní konzistoře P.I. Ostroumov představenstvu DS Tambov s komentářem biskupa. Feofana // GATO. F. 186. Op. 66. Jednotka hr. 2. L. 1–1 sv. (Kronika. T. 1. P. 199). „3) kněží, kteří píší svá kázání, dostávají pravidlo, že dbajíce na blízkost svého učení k lidu, nemají tuto blízkost podávat padělkem lidové řeči, ale prostým, lidem srozumitelným, ale zároveň uctivým podáním křesťanských pravd, napodobujících v tomto hlavně svatého Jana Zlatoústého a osob, které jsou cenzorou sv. Tikhona. pověřeno zákonem, aby nesměli pronášet učení s hrubými lidovými figurami řeči“ (Dopis biskupa Theophana metropolitovi Isidorovi Novgorodskému s přílohou tajné poznámky „Temná strana duchovní literatury“ z 21. února 1863 // ARPMA. Foundation St. Feofan (Govorova). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 15−20. (KhCh. 1859. č. 10. S. 305–311; Kronika. T. 2. S. 32–34). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 15−20. (KhCh. 1859. Č. 10. S. 15. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 15−20. (KhCh. 1859. Č. 10. S. 16. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 15−20. (KhCh. 1859. Č. 10. S. 17. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 15−20. (KhCh. 1859. č. 10. S. 17−18. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 15−20. (KhCh. 1859. Č. 10. S. 18. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 15−20. (KhCh. 1859. Č. 10. S. 19. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 15−20. (KhCh. 1859. č. 10. S. 32−36. (Kronika. T. 2. S. 41–43). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 15−20. (KhCh. 1859. Č. 10. S. 32. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 15−20. (KhCh. 1859. Č. 10. S. 34. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 15−20. (KhCh. 1859. Č. 10. S. 36. Řecké φθέγγου μᾶλλον ἢ ἀνάπνει. Gregorius Nazianzenus. De moderatione in disputando (oratio 32) 21 // PG. 36. Kol. 197C:3–4. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 136−139. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 137. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 47–50. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 288–295. (Kronika. sv. 2. s. 239–240). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 289. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 21−26. (Kronika. T. 2. s. 35–36). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 295−300. (Kronika. sv. 2. s. 242–243). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 306−313. (Kronika. sv. 2. s. 260–261). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 47−50. (Kronika. sv. 2. s. 46–48). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 208−212. (Kronika. T. 2. s. 173–174). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k hejnu Tambovů. (Kronika. sv. 2. s. 358–359). Viz: Smirnov P. A. Život a učení Jeho Eminence Theophana, Vyšenského samotáře. M., 1915. S. 277–278. (Kronika. T. 2. S. 31). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. s. 82–89. (Kronika. T. 2. s. 120–122). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 82. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 83. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 86. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 88. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. s. 89–95. (Kronika. sv. 2. s. 122–123). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 90. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. s. 90−91. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 91. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 92. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 94. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. s. 95–100. (Kronika. sv. 2. s. 125–126). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo o týdnu publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860.. S. 95. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 96. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 98. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 99. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. s. 101–107. (Kronika. T. 2. s. 127–128). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 101. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo o týdnu publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860.. S. 104. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Homilie na týden publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu v roce 1859 a 1860. S. 105. Govorov A.G. Vzpomínky pravého reverenda Theophana samotáře // DCH. 1894. Část 2. S. 63. (Kronika. Část 2. S. 168). Pevnitsky M., kněz. Vzpomínky na tambovský požár // TEV. 1862. č. 29. 13. ledna Arr. s. 63–64. (Kronika. T. 2. s. 185–186). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 21–28. (Kronika. T. 2. s. 35–36). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 51−58. (Kronika. sv. 2. s. 77–79). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 295−300. (Kronika. sv. 2. s. 241–243). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 21, 25–26. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 51–54, 56–58. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 24. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 24. S. 25. Dopisy sv. Feofaně jeho příbuzným // NBU IR. F. 160. Jednotka. hr. 1968. L. 25 sv. – 26 ot. (Kronika. sv. 2. s. 284–285). Další podrobnosti viz: Klyucharev A.S. Správný reverend Theophan The Recluse a jeho pastorační činnost // Ortodoxní partner. 1904. Část 2. listopadu. s. 830–833. Theofan, sv. Jak napsat kázání? // TEV. 1862. č. 8. 15. října Arr. s. 305–314. (Kronika. T. 2. s. 564–567). Nařízení diecézních úřadů. O otevření míst pro duchovní // TEV. 1861. č. 10. 3. září Úřední P. 78. (Kronika. T. 2. P. 383). Savvatma // Strom. Otevřete ortodoxní encyklopedii. URL: https://drevo-info.ru/articles/24280.html (02/18/2020). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Na vysvěcení chrámu (ve vesnici Savvatma, okres Elatomskij // Slova k tambovskému stádu. M.: 1867. S. 112–116. (Kronika. T. 2. S. 383). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Na vysvěcení chrámu (ve vesnici Savvatma, okres Elatomskij // Slova k tambovskému stádu. M.: 1867. s. 117–121. (Kronika. T. 2. 397–398). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Na vysvěcení chrámu (ve vesnici Savvatma, okres Elatom // Slova k tambovskému stádu. M.: 1867. S. 117. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Na vysvěcení chrámu (ve vesnici Savvatma, okres Elatom // Slova k tambovskému stádu. M.: 1867. S. 119. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Na vysvěcení chrámu (ve vesnici Savvatma, okres Elatom // Slova k tambovskému stádu. M.: 1867. s. 214–220. (Kronika. T. 2. s. 636–637). Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Na vysvěcení chrámu (ve vesnici Savvatma, okres Elatom // Slova k tambovskému stádu. M.: 1867. S. 214. Dekret Svatého řídícího synodu „o jmenování tambovského biskupa Feofana na biskupské uprázdněné místo, které se otevřelo ve vladimirské diecézi“ (22. července 1863) // GAVO. F. 556. Op. 1. Jednotka hr. 2231. L. 6–8 sv. Na památku Jeho Milosti Theophana, biskupa vladimirského a suzdalského (nekrolog) // Sborník KDA. 1894. č. 3. P. 425. VEV. 1865. č. 5. 1. března Úřední s. 251–254. Dopis biskupa Feofana Věře Aleksejevně // TEV. 1896. č. 4. S. 61–62; Sbírka dopisů. vydání III, str. 54–55. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. TEV. 1896. č. 4. S. 63. Sbírka dopisů. sv. III. str. 56. Dopis biskupa Theophana Jeremiášovi Solovjovovi (10. srpna 1864) // RNL RO. F. 573. SPbDA. AII/307. L. 318–321v.; ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 41. Jednotka. hr. 4011. L. 344–346. Dopis biskupa Feofana Jeremiášovi Solovjovovi (10. srpna 1964) // NEBO RNL. F. 573. Petrohrad DA. A II/307. L. 319. Vysvěcení kostela (kříže) v klášteře Narození Páně // VEV. 1866. č. 4. 15. února. Neoficiální s. 200–201. Vysvěcení kostela (kříže) v klášteře Narození Páně // VEV. 1866. č. 4. 15. února. Neoficiální P. 201. VEV. 1865. č. 8. 15. dubna Úřední P. 428. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. S. 255. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. P. 1. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. P. 2. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. P. 3. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. P. 5. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. s. 5–6. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. s. 7–8. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. P. 8. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. S. 9. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. S. 11. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. 3. S. 59. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 462–465. Pokrovskij A. Z memoárů Jeho Milosti Theophana, bývalého biskupa. Vladimirsky // Víra a rozum. 1895. T. 1. Díl 1. s. 42–43. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 102–107. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 138–144. Kázání v neděli Narození Krista, 29. prosince 1863 // Slova k vladimirskému hejnu pravého reverenda Theophana. s. 148–154. Kázání na neděli Narození Krista, 29. prosince 1863 // Slova k vladimirskému stádu pravého reverenda Theophana.S. 161–167. Kázání na neděli Narození Krista, 29. prosince 1863 // Slova k vladimirskému stádu pravého reverenda Theophana.S. 154–161. Kázání v neděli Narození Krista, 29. prosince 1863 // Slova k vladimirskému hejnu pravého reverenda Theophana. s. 247–253. DC. 1895. března. s. 424–425. Dopisy od různých osob reverendu Jeremiášovi (Solovyovovi) // NEBO RNB. F. 573. Petrohrad DA. A II/307. L. 318–321 rev. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 338. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 338–339. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. S. 339. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. S. 340. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. S. 341. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 342. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 343. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 344. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 345. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 348. O tom viz: Historie Vladimírského teologického semináře / komp. N. Malický. sv. 2. M., 1902. S. 311. Výtah ze zpráv diecézních biskupů o okružním výnosu Posvátného synodu ze dne 6. dubna 1864 o schizmatické otázce. Stanovisko biskupa vladimirského // RGIA. F. 832. Op. 1.Jednotka hr. 48. L. 36, 37, 50–50 sv. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Cesta ke spáse. Stručný esej o asketismu: Závěrečný dodatek k dopisům o křesťanském životě. sv. 2. Petrohrad, 1869. S. 34. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. 3. s. 56–57. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 558. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophan.S. 559. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophan.S. 560. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. S. 560. Homilie 113. V sobotu prvního postního týdne ve škole pro děvčata duchovní // Slova k vladimirskému stádu pravého reverenda Theofana. s. 571−574. Homilie 113. V sobotu prvního postního týdne ve škole pro děvčata duchovní // Slova k vladimirskému stádu pravého reverenda Theofana. S. 572. Viz: Příloha ke kap. Já č. 35. Cheraskov M.I. Zkouška ve škole pro panny duchovní // VEV. 1865. č. 15. 1. srpna. Neoficiální P. 837. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slovo o vysvěcení chrámu v dívčí škole a o otevření této školy 11. února 1865 // VEV. 1865. č. 5. 1. března Neoficiální P. 272. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Cesta ke spáse. Stručný esej o asketismu: Závěrečný dodatek k dopisům o křesťanském životě. sv. 2. S. 36. Veniamin (Platonov), biskup. Kineshemsky. Dopisy pravého reverenda Theophana samotáře // DC. 1894. Část 2. července. str. 462. RGIA. F. 796. Op. 145. Jednotka hr. 1608. L. 1–4. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. 3. s. 54–55. Jordan Varvara Alexandrovna (rozená Pushchina; 1833–1916). Z dopisu biskupa Feofana Varvara Alexandrovna Jordan ze dne 28. dubna 1893. Dopis biskupa Feofana rektorovi MDA, reverendu A. V. Gorskému // NIOR RSL. F. 78. K. 32. Jednota. hr. 48. L. 1–2. VEV. 1865. č. 18. 15. září. Dodatky. str. 1–8. Odpověď redaktora // VEV. 1865. č. 20. 15. října Neoficiální s. 1156–1160. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů: od nepublik. S. 596. HBV. 1866. č. 31. července 30. Neof. str. 246. VEV. 1866. č. 15, 1. srpna Neoficiální s. 844–846; DC. 1894. díl 1. Str. 368–369. 17. dubna 1856 Dopis archimandrita Feofana arcibiskupovi z Olonce a Petrozavodska Arkadymu (Fedorovovi) // Kh. 1894. Díl 2. S. 101–104 (Kronika. T. 1. S. 605). Viz: Příloha ke kap. Já č. 36. Fundulis I. M. Homiletika / přel. z novořeckého Thessaloniki, 2002. Ch. 1. § 5. (Sysopis). Fundulis I. M. Homiletika / přel. z novořeckého Thessaloniki, 2002. Ch. 3. § 4. Dekret č. 8726 z 20. dubna 1743 // Kompletní sbírka zákonů Ruské říše. První vydání. T.XI. Petrohrad, 1830. S. 793‒794. Tsypin V., prot. Historie ruské pravoslavné církve: Synodální a moderní období, 1700-2005. M.: Sretenský klášter, 2006. S. 199. Ruská církev Runkevič S. G. v 19. století. Historické skici. Petrohrad, 1901, s. 152–153. Blagovidov F.V. Aktivity ruského kléru ve vztahu k veřejnému školství za vlády císaře Alexandra II. Kazaň, 1891. S. 332. Ruská církev Runkevič S. G. v 19. století. Historické skici. Petrohrad, 1901. S. 152; Dodatky do Kyjevského diecézního věstníku. 1861. č. 1. str. 43; atd. Více informací o lidovém čtení viz: Kozlov K.V., Kasatkin V.P., Molchanov A.I. Lidové čtení v systému mimoškolní náboženské výchovy Ruské pravoslavné církve na konci XIX - začátku XX století. // Vědecké bulletiny Belgorodské státní univerzity. Série: Historie. Politologie. 2011. T. 20. č. 19 (114). s. 150‒156. Smirnov P. A. Život a učení Jeho Milosti Theophana, Vyšenského samotáře. 2. vyd. M., 1915. S. 277–278. (Kronika. T. 2. S. 31). Poznámka o teologických školách (1859) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 39. Jednotka. hr. 4009. L. 1–12. (Kronika. T. 2. S. 63). Viz poznámky biskupa Theophana k článku o řecko-bulharských církevních vztazích. (Koncept.) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 42. Jednotka. hr. 4330. L. 2–8 sv. (Kronika. T. 2. S. 316). Tedy zejména v této poznámce sv. Theofana psal o řeckém nacionalismu, který bránil kázat v jiných jazycích než v řečtině. "Od majitelů půdy jsem slyšel, že je tu docela dost kněží, se kterými je hezké trávit čas povídáním o tom, co jsem chtěl. Mají tohle Řekové? Slyší někdy Bulhar kázání v bulharštině a Arab v arabštině? Nikdy. A Řekové jsou velmi vzácní. Jsou výjimky, pravda." Poznámka o teologických školách (1859) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 39. Jednotka. hr. 4009. L. 1–12 (Kronika. T. 2. S. 69). Řád o katechetickém učení (18. června 1860) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 39. Jednotka. hr. 4009. L. 15–18v. (Kronika. T. 2. S. 176). Z výnosu tambovské duchovní konsistoře o zřízení děkanských knihoven, přijatého na návrh biskupa. Feofana (10. listopadu 1860) // GATO. F. 186. Op. 66. Jednotka hr. 78. L. 116–118 sv. (Kronika. T. 2. S. 235). Kázání ve vesnici Rybnoye, okres Moršanskij, při svěcení kamenného kostela na jméno Jana Teologa (26. srpna 1861, Prezentace vladimirské ikony Blahoslavené Panny Marie) // TEV, 1861. č. 14. 1. října Úřední S. 101; Slova. Tambov. 1867. s. 117‒121. (Kronika. T. 2. P. 398). Dopis jeho Milosti Theophanovi, biskupovi z Tambova a Shatsky od obyvatele Livny A. Se-a o zastavení obchodu o nedělích a svátcích // TEV. 1862. č. 34. 18. února Add. s. 169–172 (Kronika. T. 2. S. 485). [Požehnání k zasvěcení do přebytku studentů semináře] 9. dubna 1865 // GAVO F. 454. Op. 1. Jednotka hr. 173. L. 485–485v. Viz například: Izvestija. 22. června 1865 bylo uděleno požehnání za horlivé kázání slova Božího // VEV. 1865. č. 14, 15. července Úřední P. 748. Nadezhdin Feodor Michajlovič (1813-1876) - arcikněz, sloužil v katedrále Vladimir od roku 1852. Speransky Alexander Michajlovič (1831-1866). V roce 1858 byl vysvěcen na kněze, aby sloužil v katedrále Demetrius ve Vladimiru. Zhudro Matvey Ivanovič (1826-1903). GAVO. F. 556. Op.1. T.1. 1708–1869. Jednotka hr. 2211. L. 173 sv.–174. Pokyny pro kázání Slova Božího // VEV. 1865. č. 1. 1. ledna Neoficiální s. 3–11. Nařízení diecézních úřadů v rubrice „K popravě“, 15. září 1865 // VEV. 1865. č. 18, 15. září Úřední s. 976–977. První zkušenosti s četbami určenými posluchačům z dělnických vrstev petrohradského obyvatelstva // MEV. 1872. č. 2. S. 16. Kopylova E. A. Výbor pro organizaci mimoliturgických rozhovorů Společnosti milovníků duchovní osvěty // XVIII. výroční teologická konference PSTGU. T. 2. M., 2008. s. 48–52. Kopylova E. A. Duchovní výchova v Rusku od poloviny 19. století. až do počátku 20. století. // Bulletin Volžské univerzity pojmenovaný po V. N. Tatiščevovi. sv. 5. Tolyatti, 2010. s. 22–30. O nedělních rozhovorech v moskevských kostelech // MCV. 1883. č. 7. S. 109. Veřejná duchovní čtení ve Voroněži // MEV. 1872. č. 24. S. 170. Nikiforova O. Jak bylo zaseto slovo Boží // Webové stránky katedrály Epiphany, Miass. E-mailový zdroj: https://miass-hram.ru/index.php/stranitsy-istorii-i-kultury/2059-kak-seyalos-slovo-bozhie (24. 2. 2020). Polunov A. Yu. Pod pravomocí vrchního státního zástupce. Stát a církev v době Alexandra III. M., AIRO-XX, 1996. S. 50–51; Fedorov V. A. Ruská pravoslavná církev a stát. Synodální období. 1700–1917. M., 2003. S. 222. Kopylova E. A. Moskevská společnost milovníků duchovní výchovy: vznik a tradice duchovní výchovy v Rusku v období poloviny 19. – počátku 20. století. Cand. diss. M., 2015. Viz: Solovjov I. E. Společnost milovníků duchovní výchovy za dvacet pět let své existence (1863–1888) // Věstník ministerstva veřejného školství. Petrohrad, 1889. S. 19. St. Prosba sv Feofana jeho korespondentovi I. G. Pereverzevovi: "Žádám vás, abyste mi vrátili má ručně psaná kázání. Buď je vezměte a pošlete sobě, nebo je nechte přiložit k vydáním "Vedomosti"" (Dopis biskupa Feofana arciknězi I.G. Pereverzevovi ze dne 29. června /5/ 1867 Christian. 138). Kázání v den vstupu Přesvaté Bohorodice do chrámu (proneseno 21. listopadu 1863) // TEV. 1868. č. 23. s. 415–420. Viz: Dopis biskupa Feofana N. V. Elaginovi ze 14. září 1866 // Petrohrad Dálný východ. 1898. č. 4. s. 60–61; Sbírka dopisů. sv. 7. S. 29. Viz: Příloha ke kap. III č. 1. Viz: Dopis biskupa Feofana N. V. Elaginovi z 25. září 1866 // Petrohrad Dálný východ. 1897. č. 44. S. 866. Viz: Příloha ke Ch. III č. 2. Dopis biskupa Theophana arciknězi I. G. Pereverzevovi z 15. října 1866 // Christian. 1910. č. 12. S. 775. Viz: Příloha ke Ch. III č. 3. Solomon Pyotr Ivanovič (1819-1905) - skutečný tajný rada, senátor (1864), člen státu. rada (1889). Viz: Dopis biskupa Feofana arciknězi I. G. Pereverzevovi z 9. ledna 1867 // Christian. 1910. č. 4. s. 861–862. Dopis biskupa Feofana arciknězi I. G. Pereverzevovi z 5. února 1867 // Christian. 1911. č. 5. S. 99–100. Viz: Dopis biskupa Feofana A.D. Tarbeevovi ze 4. ledna 1868 // DCh. 1902. 3. díl. s. 126–127. Dopis biskupa Feofana arciknězi I. G. Pereverzevovi ze dne 18. dubna 1867 // IR NBU 160. č. 1968. Opis. L. 23. Viz: Dopis biskupa Feofana arciknězi I. G. Pereverzevovi ze dne 6. prosince 1867 // Christian. 1911. č. 5. S. 94–95. Viz: Dopis biskupa Feofana arciknězi I. G. Pereverzevovi ze dne 13. ledna 1868 // Christian. 1910. č. 4. s. 859–870. Dopis biskupa Feofana arciknězi I. G. Pereverzevovi ze dne 17. března 1867 // Christian. 1910. č. 4. S. 867. Jak napsat kázání? // TEV. 1868. Cca. Jak napsat kázání? // TEV. 1868. Cca. č. 13. s. 1–14; č. 14. s. 47–54; č. 16. S. 115–125; č. 17. s. 157–169; č. 18. s. 197–208; č. 19. s. 231–245. Vstaň ze spánku a vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí (Ef 5:14). Sbírka patristických spisů zaměřená na probuzení člověka ze spánku hříchu do bdělosti v Kristu. Petrohrad, 1868. VI, 200 s. str. I–VI. V dopise Hieromonku Arsenyovi (Mininovi) St. Theophan navrhl vyloučit tisk sv. Efraima Syrského, což nepřímo potvrzuje zvláštní význam sv. Tichona Zadonského a sv. Jana Zlatoústého. Viz: „Podle mého názoru, pokud není dost peněz, je lepší odložit tisk úryvků ze sv. Efraima Syrského“ (Dopis biskupa Theophana hieromonkovi Arsenymu (Mininovi) z 12. listopadu 1868 // ARPMA. Nadace sv. Theofana (Govorov). Inventář 24. Položka. List 487 Vstaň ze spánku a vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí (Ef 5:14). Sbírka patristických spisů zaměřená na probuzení člověka ze spánku hříchu do bdělosti v Kristu. Viz: Dopis biskupa Theophana hieromonkovi Arsenymu (Mininovi) z 12. listopadu 1868 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 783. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. Vladimír, 1869. VIII, 684, [3] Str. Dopis biskupa Feofana A.D. Tarbeevovi ze dne 30. prosince 1867 // DCH. 1902. Část 3. S. 128. Viz: Dopis biskupa Feofana A.D. Tarbeevovi ze 17. ledna 1868 // DCh. 1902. 3. díl. s. 129–130. Dopis biskupa Feofana A.D. Tarbeevovi ze dne 20. května 1868 // DCH. 1902. 3. díl. s. 126–131. Dopis biskupa Feofana arciknězi I. G. Pereverzevovi ze dne 4. června 1868 // Christian. 1910. č. 5. S. 132–133. Viz např.: Homilie v předvánočním týdnu (pronesena 22. prosince 1863 ve Vladimíru) // TEV. Arr. 1869. č. 14. s. 67–73. Publikováno 15. července 1869 Viz: Dopis biskupa Feofana arciknězi I. G. Pereverzevovi ze dne 6. srpna 1869 // Christian. 1910. č. 7. S. 415. Dositheus (Dimitri Cvetkov; 1818-1899), archimandrita. Dne 3. listopadu 1867 byl dekretem Posvátného synodu jmenován rektorem suzdalského Spaso-Evthymiova kláštera vladimirské diecéze. Viz: Dekret vladimirské duchovní konzistoře rektorovi kláštera Suzdal Spaso-Evfimiev, archimandrite Dosifei, ze dne 24. září 1869 // RGADA. F. 1203. Op. 1. Pletení 329. L. 1-2v. Dopis biskupa Feofana arciknězi I. G. Pereverzevovi ze dne 3. listopadu 1869 // Christian. 1911. č. 5. S. 91–92. Dopis biskupa Feofana K.N. Tichonravova ze 14. listopadu 1868 // RAS. F. 507. Jednotka. hr. 60. L. 2. Z dopisu Platona (Théb), arcibiskupa Kostromy a Galicha, svému bratrovi – profesorovi Moskevské teologické akademie – P. S. Kazanskému z 1. března 1869 // NIOR RSL. F. 524. K. 2. Jednota. hr. 23. L. 29. Viz: Příloha ke kap. III č. 4. Viz: Dekret Posvátného synodu č. 1088, zaslaný biskupu Theophanovi (obdržel 29. května) 15. května 1869 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 39. Jednotka. hr. 4009. L. 124–125. Viz: Příloha ke kap. III č. 5. Dopis biskupa Theophana jeptišce Ambrosii, 6. března 1869 // Sbírka dopisů. sv. VIII. s. 170–171. Dopis biskupa Feofana rektorovi MDA, arciknězi A.V. Gorského ze dne 12. května 1871 // NIOR RSL. F. 78. K. 32. Jednota. hr. 48. L. 3 sv. Dopis biskupa Feofana A.D. Tarbeevovi ze dne 23. října 1870 // DCh. 1903. Díl 3. 640–641. Kolosov N. A. „Morální charakter pravého reverenda Theophana samotáře, jeho cela...“. Knihovna pravého reverenda Theophana // DC. 1895. Část 1. březen. S. 567. Viz: Příloha ke kap. III č. 6. Za života sv. Feofana byla v letech 1875 a 1879 znovu vydána kniha. Jejich seznam naleznete ve zvláštní příloze ke kapitole. III č. 22. Dopis biskupa Feofana N. V. Elaginovi ze 14. února 1880 // Petrohrad Dálný východ. 1899. č. 35. str. 407; Sbírka dopisů. sv. VII. s. 127–128. Seznam vybraných publikací naleznete v příloze ke kapitole. III č. 22. V roce 1877 skončil V. Askočenskij na oddělení pro choromyslné v nemocnici Petra a Pavla, kde zůstal až do konce svého života. Na samém konci existence časopisu byli vyčleněni do samostatného misijního oddělení. Výklad listu Efezským // Čtení ve společnosti milovníků duchovní osvěty. 1874. června. s. 901–926; Září. s. 245–274; Listopad. s. 537–577; Prosinec. s. 685–721. Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimírovi (Kolesnikovovi) ze dne 25. října 1882 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 126. Kázání sv. Feofana: Slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana. – Petrohrad, 1859; Slova k hejnu Tambovů. Petrohrad, 1861; Slova [1–7]. – Tambov, 1867; Slova k hejnu Vladimíra. Vladimír, 1869. Dopis biskupa Feofana jeho synovci A.G. Govorovovi z 21. května 1879 // DCH. 1894. Část 2. S. 598. Viz: Dopis biskupa Feofana Taťáně Vladimirovně Askočenské (leden 1880) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 265–268. Viz: Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimírovi (Kolesnikovovi) ze dne 4. listopadu 1881 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 94. Viz: Příloha ke Ch. III č. 8. Viz: Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimírovi (Kolesnikovovi) ze dne 11. března 1882 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 112–115, kde je odmítnutí dostatečně podrobně a odůvodněno. Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimírovi (Kolesnikovovi) ze dne 11. března 1882 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 112–115, kde je odmítnutí dostatečně podrobně a odůvodněno. Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimírovi (Kolesnikovovi) ze dne 26. května 1881 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 87. Viz: Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimírovi (Kolesnikovovi) ze dne 6. dubna 1882 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 116–119. Viz: Dopis biskupa Feofana A. G. Govorovovi z 19. července 1888 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 200. Viz: Příloha ke Ch. III č. 9. Podrobněji viz: Evfimy (Moiseev), opat. Kontakty svatého Theofana s obyvateli Svaté Hory // Theophan’s readings: sborník vědeckých článků. 2017. Sv. 10. T. 1. P. 198‒207. Dopis biskupa Feofana arciknězi V.P. Nechaev z 5. září 1882 // DC. 1910. Část 3. S. 121. Viz o něm: Ruská vlast Athos 19.–20. století. Svatá Hora: Ruský klášter sv. Panteleimona na Athosu, 2012. s. 251–263. Hieromonk Vladimir (Kolesnikov) byl redaktorem a sestavovatelem řady klášterních časopisů „Soulful Interlocutor“, v níž osobně vedl rubriku „Athos Chronicle“ (kromě některých čísel z let 1911-1915). Také upravoval a publikoval dopisy od slavného athonitského staršího Arsenyho (Minina). Kromě přípravy knih k vydání se Fr. Vladimir se podílel na organizaci jejich distribuce po celém Rusku. Dopis biskupa Feofana princezně N.I. Kugusheva z 20. července 1883 // DC. 1899. Díl 2. S. 320; Sbírka dopisů. sv. VIII. str. 77. Viz: Dopis biskupa Theophana Fr. Vladimírovi (Kolesnikovovi) ze dne 21. prosince 1883 // ARPMA. F. Svatý Theophanes (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 342. Viz: Příloha ke Ch. III č. 10. Viz: Dopis biskupa Feofana athonitským vydavatelům z 19. února 1884 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 809. St. podobný dopis: Dopis biskupa Theophana mnichovi z ruského kláštera Panteleimon Vladislavovi (Popovovi) ze dne 19. února 1887 // DC. 1899. Část 2. S. 643. Viz: Příloha ke Ch. III č. 11. Dopis biskupa Feofana V.V. Shvidkovskaya ze dne 29. září 1887 // RO IRL RAS. F. 34. Jednotka. hr. 503. L. 13 sv. St: Dopis biskupa Feofana archimandritovi Andrejovi (Verevkinovi) ze dne 26. března 1891 // ARPMA. Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 535–538; 1. května 1891 Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 919–920. Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) ze dne 7. října 1891 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 934–937. Srovnej: "Po tom všem nezbude více než tři desítky "kázání" na různá témata. Postupně je budeme zveřejňovat v našich číslech a letácích." (Dopis hieromonka Vladimíra (Kolesnikova) z ruského kláštera Panteleimon biskupu Theophanovi (červen 1892) // ARPMA. Op. 24. D. 41. Doc. No. 4328. L. 35 sv.) Viz: Dopis hieromonka z ruského kláštera Panteleimon Vladimir (Kolesnikov) biskupovi Theophanovi ze 17. března 1892 // ARPM. Op. 24. D. 41. Doc. č. 4328. L. 29–32. Periodický časopis „Soulful Interlocutor“ Časopis vycházel v letech 1878 až 1916. Podrobněji viz: Vydavatelské projekty ruského kláštera sv. Panteleimona na Athosu // http://afonit.info/novosti-afona/izdatelskie-proekty-russkogo-na-afone-svjmonova-mon Dopis biskupa Feofana archimandritovi Andrejovi (Verevkinovi) ze 17. července 1891 // ARPMA. Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 550. Viz: Příloha ke Ch. III č. 12. Viz: Dopis biskupa Feofana archimandritovi Andrejovi (Verevkinovi) z 30. května 1891 // ARPMA. Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 540. Viz: Příloha ke Ch. III č. 13. Dopis biskupovi Theophanovi z kláštera Athos Panteleimon z Hieromonka Vladimíra (Kolesnikov) ze dne 22. června 1891 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 41. Doc. č. 4328. L. 24 sv. – 25 ot. Viz: Příloha ke kap. III č. 14. Viz o něm: „Ruská vlast Athos 19.–20. Svatá Hora: Ruský klášter sv. Panteleimona na Athosu, 2012. (Série „Ruský Athos XIX–XX století.“ Sv. 1). s. 366‒369. Viz: Dopis biskupa Feofana archimandritovi Andrejovi (Verevkinovi) ze 17. července 1891 // ARPMA. Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 546–552. Dopis biskupa Feofana Andreji Nikolajevičovi Šiškovovi ze dne 10. října 1891 // NIOR RSL. F. 765. K. 12. Jednota. hr. 34. L. 1–1v. Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) z 18. června 1892 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 949. Viz: Příloha ke Ch. III č. 15. Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) ze dne 27. září 1892 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 965. Viz: Příloha ke Ch. III č. 16. Viz: Dopis biskupa Feofana vrchnímu prokurátorovi Posvátného synodu K. P. Pobedonostsevovi z 8. listopadu 1891 // IR NBU. F. 13. Jednotka. hr. 5906. L. 1 sv. Viz: Příloha ke kap. III č. 17. Dopis biskupa Feofana V. A. Jordanovi z 15. listopadu 1891 // DCH. 1895. Část 2. S. 397. Srov. podobné informace v: 18. prosince 1891 Dopis biskupa Feofana O. S. Burachokovi // ROIRLI RAS F. 34. Unit. hr. 482. L. 90–91 sv. Dopis biskupa Feofana archimandritovi Andrejovi (Verevkinovi) ze dne 27. ledna 1893 // ARPMA. Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 560–562. Viz: Příloha ke kap. III č. 18. Viz: Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) z 27. ledna 1893 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 979–982). Viz také: Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) z 8. února 1893 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 983–986; Dopis biskupa Feofana otci Vladislavovi (Popovovi) ze dne 16. února 1893 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. Jednotky hr. 4327. L. 987–988. Viz: Příloha ke kap. III č. 19. Dopis biskupa Feofana jeho studentovi D.M. ze dne 10. března 1893 // DCh. 1896. Díl 2. s. 637–638. Viz: Příloha ke kap. III č. 20. Viz zejména: Z dopisu od Hieromonka Vladimíra (Kolesnikova) z Athosu biskupu Theophanovi. Blahopřejeme k svátku Velikonoc sv. 16. března 1893 // ARPMA. Nadace sv. Feofana (Govorova). Op. 24. D. 41. Doc. č. 4328. L. 42–43. Dopis biskupa Feofana V. A. Jordanovi, 28. dubna 1893 // DCH. 1895. Díl 2. s. 570–571. Viz: Příloha ke kap. III č. 21. Navzdory mnoha letům nedostatku dovedností v ústním kázání slova Božího zůstal svatý Theophan na ústupu velmi jemným znalcem podmínek nezbytných pro dobré kázání a cítil hlavní nerv kázání – bezelstnou jednoduchost, která by se měla odhalit navzdory racionalitě a vnější rafinovanosti. "Je mnoho lidí, kteří dobře uvažují a píší dobré úvahy. Ale v kázání zaujímá uvažování druhořadé místo; ale jiná postava píše a mluví svým vlastním způsobem... a zde platí, že čím méně uvažování, tím lépe. Nejlepší kázání je to, které drží pohromadě a vylévá ze sebe... Máte tohle... a díky Bohu!...", napsal sv. Feofan arciknězi Michailu Cheraskovovi ze dne 23. března 1893 // DC 1894. Část 3. S. 553). Projev přednesený při pohřbu Jeho Eminence biskupa Theophana knězem Simeonem Nikolským, studentem Moskevské teologické akademie. Viz: Příloha ke kap. III č. 23. Viz o něm: K 105. výročí narození Čestného občana města Tambov E.D. Naryshkin // http://city.tambov.gov.ru/index.php?id=7496. Slovo biskupa Theophana o vysvěcení kostela Kateřiny na panství E. D. Naryshkina // TEV. Arr. 1871. č. 11. s. 613–620. Feofan (Govorov), biskup. Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. M, 1883 (v knize: Theophan the Recluse, St. Edifying with Love. Words and Sermons. M., 2008). str. 18. Na Nový rok (1856) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. P. 10. Na Nový rok (1856) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 11. Na Nový rok (1856) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 15. Na Nový rok (1856) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 13. Na Nový rok (1856) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 19. Na Nový rok (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 24. Na Nový rok (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 27. Na Nový rok (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 28. Na Nový rok (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 29. V týdnu před Zjevením Páně (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 33. V týdnu před Zjevením Páně (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 34. V týdnu před Zjevením Páně (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 35. V týdnu před Zjevením Páně (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 37. Viz: Johannes Damascenus. Expositio fidei 82 // Die Schriften des Johannes von Damaskos, sv. 2/hod. von P. B. Kotter. Berlín, 1973. (Patristische Texte und Studien; Bd. 12). S. 181–186. Cyrillus Alexandrinus. Commentarius in Isaiam prophetam // PG. 70. Kol. 573:12. V týdnu před Zjevením Páně (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 38. V týdnu před Zjevením Páně (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. s. 39–40. V týdnu před Zjevením Páně (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 42. V týdnu před Zjevením Páně (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 43. V týdnu před Zjevením Páně (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 44. Na Zjevení Páně (1865) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. s. 51–52. Na Zjevení Páně (1865) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. str. 53. Na Zjevení Páně (1865) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. str. 54. Viz: Symeon Neus Theologus. Capita theologica 3, 38 // Syméon le Nouveau Théologien. Chapitres théologiques, gnostiques et pratiques / é d. J. Darrouzes. Paris: Éditions du Cerf, 1996. (Sources chrétiennes; sv. 51bis). S. 90–91. Pro týden po Zjevení Páně (1865) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. s. 55–56. Pro týden po Zjevení Páně (1865) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 57. Pro týden po Zjevení Páně (1865) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. s. 57–58. Pro týden po Zjevení Páně (1865) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 58. Pro týden po Zjevení Páně (1865) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. s. 59–60. Řecké κόσμον δεύτερον, ἐν μικρῷ μέγαν. Gregorius Nazianzenus. In Theophaniam (oratio 38) // PG. 36. Col. 324A:1. Pro týden po Zjevení Páně (1865) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 60. Pro týden po Zjevení Páně (1865) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 62. Pro týden po Zjevení Páně (1865) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 63. Řecké Πρόσεχε οὖν σεαυτῷ, ἵνα προσέχῃς Θεῷ. Basilius Caesariensis. Homilia in illud: Attende tibi ipsi // L'homélie de Basile de Césarée sur le mot „observe-toi toi-même“ / ed. S. Y. Rudberg. Stockholm, 1962. S. 37:14–15. Podrobněji viz: Dionysius (Shlenov), ig. Princip „Poznej sám sebe“ od sv. Nikity Stifaty v kontextu byzantské tradice // Teologický bulletin č. 28. 2018. Sv. 1. s. 96–126. V neděli Zjevení Páně (1864) // Slova pro Páně, Matku Boží a slavnostní dny. str. 70. Na představení Páně (1861) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. str. 71. Na představení Páně (1861) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. str. 72. Na představení Páně (1861) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. str. 73. Na představení Páně (1861) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. str. 74. Na představení Páně (1861) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. str. 75. Na představení Páně (1862) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. str. 76. Viz: O představení Páně (1861) // Slova o Pánových, Theotokos a slavnostních dnech. str. 77. Na představení Páně (1861) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. str. 77. Na představení Páně (1861) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. str. 78. Na představení Páně (1861) // Slova o Páně, Matce Boží a slavnostních dnech. str. 80. Slovo k představení Páně // Slova k Pánově, Matce Boží a slavnostním dnům. str. 83. Slovo k představení Páně // Slova k Pánově, Matce Boží a slavnostním dnům. str. 84. Slovo k představení Páně // Slova k Pánově, Matce Boží a slavnostním dnům. str. 85. Slovo k představení Páně // Slova k Pánově, Matce Boží a slavnostním dnům. str. 90. Viz: Pitirim (Tvorogov), biskup zvenigorodský. Epistolární dědictví svatého Theofana ve světle homiletické tradice // Teologický bulletin. 2019. č. 4 (35). s. 186–195. Viz: Rejstřík k dopisům v God of the God of the late Saint Theophan, vydaný ruským klášterem Athos Panteleimon v 8 číslech, obsahující návody na pomoc duši pro ty, kteří kráčejí po cestě ke spáse. M., 1904. Georgij (Tertyšnikov), archimandrita. Saint Theophan the Recluse a jeho učení o spáse: diplomová práce. Zagorsk, 1989. Dopisy biskupa Theophana různým osobám, nezařazené do čísla VIII / ed. hierome Georgy (Tertyšnikov). Zagorsk, 1973. (Sysopis). Gumerov Afanasy, kněz. Eseje o historii kázání v Rusku v 18.–19. P. 9. Ambrož (Kljucharev), arcibiskup. Umění kázat. str. 35. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. III. s. 165–166. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. VI. s. 64–68. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů: od nepublik. s. 286–287. Viz: Shcherbakova M.I. Dopisy shora. Svatý Theophan a jeho korespondenti, Kuguševové. M., 2018. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. V. P. 140. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. VIII. s. 50–51. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. VIII. str. 108. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. VIII. str. 153. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. IV. s. 86–87. Shcherbakova M.I. Dopisy shora. Svatý Theophan a jeho korespondenti, Kuguševové. str. 92. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. V. P. 119. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. I. P. 230. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. I. P. 231. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. I. s. 230–233. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. VI. 64–68. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. 5. s. 197−198. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. III. s. 247–249. Theophan (Govorov), sv. Výtvory jako svatí našeho otce Theophana Samotáře. Sbírka dopisů. sv. V. S. 193–194. ARPM. Op. 24 D. 41. Jednotka. hr. 4011. Viz první vydání: Upřímný příběh poutníka ke svému duchovnímu otci, napsaný tím, kdo slyšel, na základě přesvědčení o následujícím výroku Božího slova: „Je dobré zachovávat královo tajemství, ale je slavné odhalovat Boží skutky“ (Tobit 7). Kazaň 1881. Macarius z Optiny, sv. Varování pro ty, kdo čtou duchovní knihy otců a pro ty, kdo chtějí podstoupit mentální Ježíšovu modlitbu. M., 2011. (První vydání Kozelskaja Vvedenskaja Optina Ermitáž: Sergiev Posad: Typ. Nejsvětější Trojice Sergius Lavra, 1908.) Dopisy biskupa Feofana (Govorova) různým korespondentům za období 1875–1893. Dopis St. Feofanovi ze dne 3. ledna 1893 // ARPMA. Op. 24. D. 41. Jednotka. hr. 4011. L. 359 sv.–360. Dopisy biskupa Feofana (Govorova) různým korespondentům za období 1875–1893. Dopis St. Feofanovi ze dne 3. ledna 1893 // ARPMA. Op. 24. D. 41. Jednotka. hr. 4011. L. 360. Dopisy biskupa Feofana (Govorova) různým korespondentům za období 1875–1893. Dopis biskupa Theophana knězi, který mu oznámil své hříchy před kněžstvím a byl jimi zatížen // ARPM. Op. 24 D. 41. Jednotka. hr. 4011. L. 365–365 sv. Řecké κρεῖττον λόγου τὸ σιωπᾷν. Gregorius Nazianzenus. De moderatione in disputando (orat. 32) 13 // PG. T. 36. Kol. 189A:14. Ambrož (Kljucharev), arcibiskup. Umění kázat / comp. V. V. Burega. M., 2006. S. 35. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 228. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 63. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 66. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 76. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 132−138. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. S. S. 137–138. Tambovovo rozloučení s Jeho Milostí Theophanem, nyní biskupem vladimirským a suzdalským // TEV. 1863. č. 18. s. 530–541. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 47. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 48. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 49. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 50. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 262–267. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 263. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 12–17. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 13. Homilie na 27. neděli // Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 103. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 104. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 105. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 161–167. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 166−167. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 67–75. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 69. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Výklad prvních osmi kapitol listu sv. apoštola Pavla Římanům. M., 1890. P. 448. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k hejnu Vladimíra. str. 30. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k hejnu Vladimíra. str. 34. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k hejnu Vladimíra. s. 87−91. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k hejnu Vladimíra. str. 90. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k hejnu Vladimíra. str. 126. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k hejnu Vladimíra. str. 127. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k hejnu Vladimíra. s. 127–128. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k hejnu Vladimíra. str. 128. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k hejnu Vladimíra. str. 129. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 25. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 11. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Sbírka dopisů. sv. 7. s. 209–210. Serafim (Sobolev), sv. Homilie na den sv. Mikuláše (1946) // Serafim (Sobolev), arcibiskup. Bogucharský. Kázání (1945–1949). M., 1999. S. 90. Serafim (Sobolev), sv. Homilie na den sv. Mikuláše (1946) // Serafim (Sobolev), arcibiskup. Bogucharský. Kázání (1945–1949). str. 90. Feofan (Govorov), biskup. Sbírka dopisů. sv. 7. M., 1900. S. 21. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Kontemplace a úvaha: s adj. Život svatého Theofana a služby. M., 1998. s. 58–51. Profesor Kazaňské teologické akademie A.V. Govorov ve svém díle „Základní princip církevního kázání a z něj plynoucí předmět a úkoly církevní výmluvnosti“ (Kazan, 1895) rozděluje povahu kázání na dvě složky: ideální (pravda) a reálná (život). Úkolem kazatele je ukázat ztělesnění křesťanské pravdy (ideální) v osobním i veřejném životě (reálném). Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 138−144. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 138–139. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 139. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 144. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 167−170. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 169. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 188−194. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 189. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 192. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 193. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 194. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 620. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 15−26. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. str. 23. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 23–24. Theophan (Govorov), Svatá slova Petrohradské teologické akademie od rektora Archimandrita Feofana. s. 24–25. Viz: Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 125. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophan.S. 125–132. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 130–131. N.K.T. Na památku Jeho Milosti Theophana // Novgorodský diecézní věstník. 1894. č. 3. 1. února Neoficiální část Str. 110. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 148−154. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 148. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 149. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 462–463. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 463. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. 463-465. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 464–465. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 358. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 17−23. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 18. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 18–19. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 20. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 19−20. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophan.S. 22. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 42−46. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 44. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 45. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 37–38. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 38. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 39. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 40. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 41. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 28. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu r. 1859 a 1860. S. 30. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slova k tambovskému hejnu v letech 1859 a 1860. s. 30–31. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. s. 422–426. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 423. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 424. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. S. 425. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Slova k vladimirskému hejnu Jeho Milosti Theophana. str. 426. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Slovo o vysvěcení chrámu v klášteře Matky Boží Suchotinsky pro ženy // Slova k tambovskému stádu. Petrohrad, 1861. S. 18. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. V den narozenin Jejího Veličenstva nejzbožnější císařovny Marie Alexandrovny ve sboru kadetů Tambov // Slova k hejnu Tambovů. Petrohrad, 1861. S. 21. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. O Nanebevzetí Panny Marie v Sarovském klášteře // Slova k tambovskému stádu. Petrohrad, 1861. S. 28. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. O Nanebevzetí Panny Marie v Sarovském klášteře // Slova k tambovskému stádu. Petrohrad, 1861, s. 28–29. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Na vysvěcení chrámu v klášteře Temnikovských // Slova k stádu Tambovů. Petrohrad, 1861. S. 33. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Na vysvěcení chrámu v klášteře Temnikovských // Slova k stádu Tambovů. Petrohrad, 1861. S. 35. Feofan (Govorov), archimandrita. Homilie o Nanebevstoupení Páně // Slova Petrohradské teologické akademie rektora Archimandrita Feofana. Petrohrad 1859. S. 139. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. V den narozenin Jejího Veličenstva nejzbožnější císařovny Marie Alexandrovny ve sboru kadetů Tambov // Slova k hejnu Tambovů. Petrohrad, 1861. S. 23. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Na vysvěcení chrámu v klášteře Temnikovských // Tamtéž. str. 33. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. V týdnu publikána a farizea // Tamtéž. str. 83. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Ve čtrnáctém týdnu po Letnicích // Tamtéž. str. 43. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. V týdnu masa (Matouš 25:1–46), 26. února 1861 // Slova k stádu Tambovů. M., 1867. S. 40. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. V neděli marnotratného, ​​31. ledna 1865 // Slova k hejnu Vladimíra. str. 548. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Řeč při jmenování tambovského biskupa // Slova k tambovskému stádu. Petrohrad, 1861. P. 6. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Řeč při vstupu do hejna Tambovů // Slova k hejnu Tambovů. Petrohrad, 1861. S. 9. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Na vysvěcení chrámu v klášteře Temnikovských // Slova k stádu Tambovů. Petrohrad, 1861. S. 34. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. V neděli marnotratného, ​​31. ledna 1865 // Slova k hejnu Vladimíra. S. 545. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Na vysvěcení kostela ve škole pro děvčata duchovní // Slova k hejnu Vladimíra. S. 559. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. V týdnu publikána a farizea // Slova k tambovskému stádu. Petrohrad, 1861. S. 84. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S.12. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. s. 12–13. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 15. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Projev při vstupu do hejna Tambov // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 11. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. O vysvěcení chrámu v klášteře Matky Boží Suchotinsky pro ženy // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 15. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. O vysvěcení chrámu v klášteře Matky Boží Suchotinsky pro ženy // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. P. 16. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. V týdnu publikána a farizea // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 84. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. O vysvěcení chrámu v Temnikovském klášteře // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 35. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Při vysvěcení chrámu na počest mučedníka Maxmiliána v sirotčinci Tambov Mariinsky // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. s. 51–52. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Při vysvěcení chrámu na počest mučedníka Maxmiliána v sirotčinci Tambov Mariinsky // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 53. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Při vysvěcení chrámu na počest mučedníka Maxmiliána v sirotčinci Tambov Mariinsky // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 54. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Při vysvěcení chrámu na počest mučedníka Maxmiliána v sirotčinci Tambov Mariinsky // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 55. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Na Nanebevzetí Panny Marie v Sarovském klášteře // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 31. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. V týdnu publikána a farizea // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897.S. 82. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Projev při vstupu do hejna Tambov // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. s. 12–13. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Při vysvěcení kostela Vzkříšení Krista, ve vesnici Olshanka, okres Borisoglebsk // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 257. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Při vysvěcení kostela Vzkříšení Krista, ve vesnici Olshanka, okres Borisoglebsk // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. 258. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Při vysvěcení kostela Vzkříšení Krista, ve vesnici Olshanka, okres Borisoglebsk // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 259. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Při vysvěcení kostela Vzkříšení Krista, ve vesnici Olshanka, okres Borisoglebsk // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. s. 256–257. TEV. 1862. č. 8. 15. října Arr. s. 305–314. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Při vysvěcení kostela Vzkříšení Krista, ve vesnici Olshanka, okres Borisoglebsk // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 261. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Při vysvěcení kostela Vzkříšení Krista, ve vesnici Olshanka, okres Borisoglebsk // Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 260. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 6, 8, 44. Feofan (Govorov), biskup. Tambovský a Shatsky. Devět slov u příležitosti požárů v Tambově a provincii Tambov. M. 1897. S. 8, 11. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. Dne 19. týdne 29. září 1865 // Slova k vladimirskému hejnu. str. 39. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. V neděli marnotratného, ​​31. ledna 1865 // Slova k hejnu Vladimíra. str. 10, 12, 45. Feofan (Govorov), biskup. Vladimírského a Suzdala. V neděli marnotratného, ​​31. ledna 1865 // Slova k hejnu Vladimíra. P. 9. Theophan the Recluse, St. Listy různým osobám na různá témata víry a života. M., 2007. (Cesta svatosti; číslo 9). Vyjde v Kronice: Kronika života a díla sv. Teofana, samotáře Vyšenského. T. 3–5. Indikace publikace v „Kronice“: Kronika života a díla sv. Teofana, samotáře Vyšenského. 1815–1894. T. 1. 1815–1859. M., 2016; T. 2. 1859–1863. M., 2019.