¹¹ Ale Maria stála u hrobu vně, plačeci. A když plakala, naklonila se do hrobu.

¹² A uzřela dva anděly v bílém rouše sedící, jednoho u hlavy, a druhého u noh, tu kdež bylo položeno tělo Ježíšovo.

¹³ Kteříž řekli jí: Ženo, co pláčeš? I dí jim: Vzali Pána mého, a nevím, kde ho položili.

¹⁴ To když řekla, obrátila se zpátkem, a uzřela Ježíše, an stojí, ale nevěděla, by Ježíš byl.

¹⁵ Dí jí Ježíš: Ženo, co pláčeš? Koho hledáš? Ona domnívajici se, že by zahradník byl, řekla jemu: Pane, vzal-lis ty jej, pověz mi, kdes ho položil, ať já jej vezmu.

¹⁶ Řekl jí Ježíš: Maria. Obrátivši se ona, řekla jemu: Rabbóni, což se vykládá: Mistře.

¹⁷ Dí jí Ježíš: Nedotýkejž se mne; nebo jsem ještě nevstoupil k Otci svému. Ale jdiž k bratřím mým, a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.

¹⁸ Přišla Maria Magdaléna, zvěstujici učedlníkům, že by viděla Pána, a že jí to pověděl.

¹¹ A zvláště pak vidouce takovou příhodnost, žeť jest se nám již čas ze sna probuditi. Nyníť zajisté blíže nás jest spasení, nežli když jsme uvěřili.

¹² Noc pominula, ale den se přiblížil. Odvrzmež tedy skutky temnosti, a oblecme se v odění světla.

¹³ Jakožto ve dne poctivě choďme, ne v hodování a v opilství, ne v smilstvích a v chlipnostech, ne v sváru a v závisti.

¹⁴ Ale oblecte se v Pána Jezukrista, a nepečujte o tělo podlé žádosti jeho.

¹ Mdlého pak u víře přijímejte ne k hádkám o otázkách.

² Nebo někdo věří, že může jísti všecko; jiný pak mdlý jsa, jí zelí.

³ Ten kdož jí, nepokládej sobě za nic toho, kdož nejí; a kdo nejí, toho nepotupuj, kdož jí. Nebo Bůh přijal jej.

⁴ Ty kdo jsi, abys tupil cizího služebníka? Však Pánu svému stojí, aneb padá. Budeť pak ustaven; mocen jest zajisté Bůh utvrditi jej.

¹⁴ Nebo jestliže odpustíte lidem poklésky jejich, odpustíť i vám nebeský Otec váš.

¹⁵ Jestliže pak neodpustíte lidem pádů jejich, aniž Otec váš odpustí vám pádů vašich.

¹⁶ Když byste se pak postili, nebývejtež jako pokrytci zasmušilí; neboť pošmuřují tváří svých, aby vědomé bylo lidem, že se postí. Amen pravím vám, vzaliť jsou odplatu svou.

¹⁷ Ty pak, když se postíš, pomaž hlavy své a tvář svou umej,

¹⁸ Aby nebylo zjevné lidem, že se postíš, ale Otci tvému, kterýž jest v skrytě. A Otec tvůj, kterýž vidí v skrytosti, odplatí tobě zjevně.

¹⁹ Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou.

²⁰ Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou.

²¹ Nebo kdež jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše.

¹ Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte.

² V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám.

³ Jduť, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.

⁴ A kam já jdu, víte, i cestu víte.

⁵ Dí jemu Tomáš: Pane, nevíme, kam jdeš. A kterak můžeme cestu věděti?

⁶ Dí jemu Ježíš: Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.

⁷ Byste znali mne, také i Otce mého znali byste; a již nyní jej znáte, a viděli jste ho.

⁸ Řekl jemu Filip: Pane, ukaž nám Otce, a dostiť jest nám.

⁹ Dí jemu Ježíš: Tak dlouhý čas s vámi jsem, a nepoznal jsi mne? Filipe, kdož vidí mne, vidí Otce, a kterakž ty pravíš: Ukaž nám Otce?

¹⁰ Nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně jest? Slova, kteráž já mluvím vám, sám od sebe nemluvím, ale Otec ve mně přebývaje, onť činí skutky.

¹¹ Věřtež mi, že jsem já v Otci a Otec ve mně; aneb aspoň pro ty samy skutky věřte mi.

¹² Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, skutky, kteréž já činím, i on činiti bude, a větší nad ty činiti bude; nebo já jdu k Otci svému.

¹³ A jestliže byste co prosili ve jménu mém, toť učiním, aby oslaven byl Otec v Synu.

¹⁴ Budete-li zač prositi ve jménu mém, jáť učiním.

¹⁵ Milujete-li mne, přikázaní mých ostříhejte.

¹⁶ A jáť prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky,

¹⁷ Toho Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijíti. Nebo nevidí ho, aniž ho zná, ale vy znáte jej, neboť u vás přebývá, a v vás bude.

¹⁸ Neopustímť vás sirotků, přijduť k vám.

¹⁹ Ještě maličko, a svět mne více neuzří, ale vy uzříte mne; nebo já živ jsem, i vy živi budete.

²⁰ V ten den vy poznáte, že já jsem v Otci svém, a vy ve mně, a já v vás.

²¹ Kdož by měl přikázaní má, a ostříhal jich, onť jest ten, kterýž mne miluje. A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého, a jáť jej budu milovati, a zjevím jemu samého sebe.

²² Řekl jemu Judas, ne onen Iškariotský: Pane, jakž jest to, že sebe nám zjeviti chceš, a ne světu?

²³ Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme.

²⁴ Kdožť nemiluje mne, slov mých neostříhá; a slovo, kteréž slyšíte, neníť mé, ale toho, kterýž mne poslal, Otcovo.

²⁵ Toto mluvil jsem vám, u vás přebývaje.

²⁶ Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu, a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám.

²⁷ Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.

²⁸ Slyšeli jste, že já řekl jsem vám: Jdu, a zase přijdu k vám. Kdybyste mne milovali, radovali byste se jistě, že jsem řekl: Jdu k Otci; nebo Otec větší jest nežli já.

²⁹ A nyní pověděl jsem vám, prvé než by se stalo, abyste, když se stane, uvěřili.

³⁰ Již nemnoho mluviti budu s vámi; neboť jde kníže tohoto světa, ale nemáť nic na mně.

³¹ Ale aby poznal svět, že miluji Otce, a jakož mi přikázal Otec, tak činím. Vstaňte, poďme odtud.