²² And Solomon stood before the altar of the LORD in the presence of all the congregation of Israel, and spread forth his hands toward heaven:

²³ And he said, LORD God of Israel, there is no God like thee, in heaven above, or on earth beneath, who keepest covenant and mercy with thy servants that walk before thee with all their heart:

²⁷ But will God indeed dwell on the earth? behold, the heaven and heaven of heavens cannot contain thee; how much less this house that I have builded?

²⁸ Yet have thou respect unto the prayer of thy servant, and to his supplication, O LORD my God, to hearken unto the cry and to the prayer, which thy servant prayeth before thee to day:

²⁹ That thine eyes may be open toward this house night and day, even toward the place of which thou hast said, My name shall be there: that thou mayest hearken unto the prayer which thy servant shall make toward this place.

³⁰ And hearken thou to the supplication of thy servant, and of thy people Israel, when they shall pray toward this place: and hear thou in heaven thy dwelling place: and when thou hearest, forgive.

¹⁹ Hospodin moudrostí založil zemi, utvrdil nebesa opatrností.

²⁰ Uměním jeho propasti protrhují se, a oblakové vydávají rosu.

²¹ Synu můj, nechť neodcházejí ty věci od očí tvých, ostříhej zdravého naučení a prozřetelnosti.

²² I budeť to životem duši tvé, a ozdobou hrdlu tvému.

²³ Tehdy choditi budeš bezpečně cestou svou, a v nohu svou neurazíš se.

²⁴ Když lehneš, nebudeš se strašiti, ale odpočívati budeš, a bude libý sen tvůj.

²⁵ Nelekneš se strachu náhlého, ani zpuštění bezbožníků, když přijde.

²⁶ Nebo Hospodin bude doufání tvé, a ostříhati bude nohy tvé, abys nebyl lapen.

²⁷ Nezadržuj dobrodiní potřebujícím, když s to býti můžeš, abys je činil.

²⁸ Neříkej bližnímu svému: Odejdi, potom navrať se, a zítrať dám, maje to u sebe.

²⁹ Neukládej proti bližnímu svému zlého, kterýž s tebou dověrně bydlí.

³⁰ Nevaď se s člověkem bez příčiny, jestližeť neučinil zlého.

³¹ Nechtěj záviděti muži dráči, aniž zvoluj které cesty jeho.

³² Nebo ohavností jest Hospodinu převrácenec, ale s upřímými tajemství jeho.

³³ Zlořečení Hospodinovo jest v domě bezbožníka, ale příbytku spravedlivých žehná:

³⁴ Poněvadž posměvačům on se posmívá, pokorným pak dává milost.

¹ Moudrost vystavěla dům svůj, vytesavši sloupů svých sedm.

² Zbila dobytek svůj, smísila víno své, stůl také svůj připravila.

³ A poslavši děvečky své, volá na vrchu nejvyšších míst v městě:

⁴ Kdožkoli jest hloupý, uchyl se sem. Až i bláznivým říká:

⁵ Poďte, jezte chléb můj, a píte víno, kteréž jsem smísila.

⁶ Opusťte hloupost a živi buďte, a choďte cestou rozumnosti.

⁷ Kdo tresce posměvače, dochází hanby, a kdo přimlouvá bezbožnému, pohanění.

⁸ Nedomlouvej posměvači, aby tě nevzal v nenávist; přimlouvej moudrému, a bude tě milovati.

⁹ Učiň to moudrému, a bude moudřejší; pouč spravedlivého, a bude umělejší.

¹⁰ Počátek moudrosti jest bázeň Hospodinova, a umění svatých rozumnost.

¹¹ Nebo skrze mne rozmnoží se dnové tvoji, a přidánoť bude let života.

¹ Prvního pak dne po sobotě velmi ráno šly k hrobu, nesouce vonné věci, kteréž byly připravily, a některé jiné s nimi.

² I nalezly kámen odvalený od hrobu.

³ A všedše, nenalezly těla Pána Ježíše.

⁴ I stalo se, když ony se toho užasly, aj, muži dva postavili se podlé nich v rouše stkvoucím.

⁵ Když se pak ony bály, a sklonily tváři své k zemi, řekli jim: Co hledáte živého s mrtvými?

⁶ Neníť ho tuto, ale vstalť jest. Rozpomeňte se, kterak mluvil vám, když ještě v Galilei byl,

⁷ Řka: Že Syn člověka musí vydán býti v ruce hříšných lidí, a ukřižován býti, a v třetí den z mrtvých vstáti.

⁸ I rozpomenuly se na slova jeho.

⁹ A navrátivše se od hrobu, zvěstovaly to všecko těm jedenácti i jiným všechněm.

¹⁰ Byly pak Maria Magdaléna a Johanna a Maria Jakubova, a jiné s nimi, kteréž vypravovaly to apoštolům.

¹¹ Ale oni měli za bláznovství slova jejich, a nevěřili jim.

¹² Tedy Petr vstav, běžel k hrobu, a pohleděv do něho, uzřel prostěradla, ana sama leží. I odšel, divě se sám v sobě, co se to stalo.

¹¹ Pohleďte, jaký jsem vám list napsal svou rukou.

¹² Ti, kteříž chtějí tvární býti podlé těla, nutí vás, abyste se obřezovali, jedné aby protivenství pro kříž Kristův netrpěli.

¹³ Nebo ani sami ti, kteříž se obřezují, nezachovávají zákona, ale chtí, abyste se obřezovali, aby se tělem vaším chlubili.

¹⁴ Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jediné v kříži Pána našeho Jezukrista, skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu.

¹⁵ Nebo v Kristu Ježíši ani obřízka nic neprospívá, ani neobřízka, ale nové stvoření.

¹⁶ A kteřížkoli tohoto pravidla následují, pokoj přijde na ně a milosrdenství, i na lid Boží Izraelský.

¹⁷ Dále pak žádný mi nečiň zaměstknání, já zajisté jízvy Pána Ježíše nosím na těle svém.

¹⁸ Milost Pána Ježíše Krista s duchem vaším, bratří. Amen.

⁶ Bůh zajisté, kterýž rozkázal, aby se z temností světlo zablesklo, tenť se osvítil v srdcích našich k osvícení známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista.

⁷ Mámeť pak poklad tento v nádobách hliněných, aby důstojnost té moci byla Boží, a ne z nás,

⁸ Když se všech stran úzkost míváme, ale nebýváme cele potlačeni; býváme vrtkáni, ale nebýváme docela zvrtkáni;

⁹ Protivenství trpíme, ale nebýváme opuštěni; býváme opovrženi, ale nehyneme.

¹⁰ Vždycky mrtvení Pána Ježíše na těle nosíme, aby i život Ježíšův na těle našem zjeven byl.

¹¹ Vždycky zajisté my, kteříž živi jsme, na smrt býváme vydáváni pro Ježíše, aby i život Ježíšův zjeven byl na smrtelném těle našem.

¹² A tak smrt v nás moc provodí, ale v vás život.

¹³ Majíce tedy téhož ducha víry, podlé toho, jakž psáno jest: Uvěřil jsem, protož jsem mluvil, i myť věříme, protož i mluvíme,

¹⁴ Vědouce, že ten, kterýž vzkřísil Pána Ježíše, i nás skrze Ježíše vzkřísí, a postaví s vámi.

¹⁵ Nebo to všecko děje se pro vás, aby ta přehojná milost skrze díků činění od mnohých rozmohla se k slávě Boží.

¹ A protož, bratří svatí, povolání nebeského účastníci, spatřujte apoštola a nejvyššího kněze {biskupa} vyznání našeho, Krista Ježíše,

² Věrného tomu, kdož jej ustanovil, jako i Mojžíš byl ve všem domě jeho.

³ Tím větší zajisté slávy tento nad Mojžíše jest hoden, čím větší má čest stavitel nežli sám dům.

⁴ Nebo všeliký dům ustaven bývá od někoho, ten pak, kdož všecky tyto věci ustavěl, Bůh jest.

¹³ A jistě žádnýť nevstoupil v nebe, než ten, kterýž sstoupil s nebe, Syn člověka, kterýž jest v nebi.

¹⁴ A jakož Mojžíš povýšil hada na poušti, takť musí povýšen býti Syn člověka,

¹⁵ Aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.

¹⁶ Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.

¹⁷ Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.

³⁵ I otázal se jeden z nich zákonník, pokoušeje ho, a řka:

³⁶ Mistře, které jest přikázaní veliké v zákoně?

³⁷ I řekl mu Ježíš: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.

³⁸ To jest přední a veliké přikázaní.

³⁹ Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.

⁴⁰ Na těch dvou přikázaních všecken zákon záleží i proroci.

⁴¹ A když se sešli farizeové, otázal se jich Ježíš,

⁴² Řka: Co se vám zdá o Kristu? Čí jest syn? Řkou jemu: Davidův.

⁴³ Dí jim: Kterakž pak David v Duchu nazývá ho Pánem, řka:

⁴⁴ Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé, dokudž nepoložím nepřátel tvých za podnože noh tvých?

⁴⁵ Poněvadž tedy David Pánem ho nazývá, i kterakž syn jeho jest?

⁴⁶ A nižádný nemohl jemu odpovědíti slova, aniž směl kdo více od toho dne jeho se tázati.

¹³ Přišed pak Ježíš do krajin Cesaree Filipovy, otázal se učedlníků svých, řka: Kým praví lidé býti mne, Syna člověka?

¹⁴ A oni řekli: Někteří Janem Křtitelem, jiní pak Eliášem, jiní pak Jeremiášem, aneb jedním z proroků.

¹⁵ I dí jim: Vy pak kým mne býti pravíte?

¹⁶ I odpověděv Šimon Petr, řekl: Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého.

¹⁷ A odpovídaje Ježíš, řekl mu: Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích.

¹⁸ I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí.

¹ Amen, amen pravím vám: Kdož nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází jinudy, ten zloděj jest a lotr.

² Ale kdož vchází dveřmi, pastýř jest ovcí.

³ Tomuť vrátný otvírá, a ovce hlas jeho slyší, a on svých vlastních ovec ze jména povolává, a vyvodí je.

⁴ A jakž ovce své vlastní vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním; nebo znají hlas jeho.

⁵ Cizího pak nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasu cizích.

⁶ To podobenství pověděl jim Ježíš, ale oni nevěděli, co by to bylo, což jim mluvil.

⁷ Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dvéře ovcí.

⁸ Všickni, kolikž jich koli přede mnou příšlo, zloději jsou a lotři, ale neslyšeli jich ovce.

⁹ Já jsem dvéře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne.

¹⁰ Zloděj nepřichází, než aby kradl a mordoval a hubil; já jsem přišel, aby život měly, a hojně měly.

¹¹ Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.

¹² Ale nájemník a ten, kterýž není pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, i opouští ovce i utíká, a vlk lapá a rozhání ovce.

¹³ Nájemník pak utíká; nebo nájemník jest, a nemá péče o ovce.

¹⁴ Já jsem ten dobrý pastýř, a známť své, a znajíť mne mé.

¹⁵ Jakož mne zná Otec, a já znám Otce, a duši svou pokládám za ovce.

¹⁶ A mámť i jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. I tyť musím přivesti; nebo hlas můj slyšeti budou. A budeť jeden ovčinec a jeden pastýř.

¹⁷ Protož mne Otec miluje, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal.

¹⁸ Nižádnýť jí nebéře ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji. To přikázaní vzal jsem od Otce svého.

¹⁹ Tedy stala se opět různice mezi Židy pro ty řeči.

²⁰ A pravili mnozí z nich: Ďábelství má a blázní. Co ho posloucháte?

²¹ Jiní pravili: Tato slova nejsou ďábelství majícího. Zdaliž ďábelství může slepých oči otvírati?

²² Bylo pak posvícení v Jeruzalémě, a zima byla.

²³ I procházel se Ježíš v chrámě po síňci Šalomounově.

²⁴ Tedy obstoupili jej Židé, a řekli jemu: Dokudž duši naši držíš: Jestliže jsi ty Kristus, pověz nám zjevně.

²⁵ Odpověděl jim Ježíš: Pověděl jsem vám, a nevěříte. Skutkové, kteréž já činím ve jménu Otce svého, tiť svědectví vydávají o mně.

²⁶ Ale vy nevěříte, nebo nejste z ovcí mých, jakož jsem vám pověděl.

²⁷ Ovceť mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne.

²⁸ A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé.

²⁹ Otec můj, kterýž mi je dal, větší jest nade všecky, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého.

³⁰ Já a Otec jedno jsme.

³¹ Tedy zchápali opět kamení Židé, aby jej kamenovali.

³² Odpověděl jim Ježíš: Mnohé dobré skutky ukázal jsem vám od Otce svého. Pro který z těch skutků kamenujete mne?

³³ Odpověděli jemu Židé, řkouce. Pro dobrý skutek tebe nekamenujeme, ale pro rouhání, totiž že ty, člověk jsa, děláš se Bohem.

³⁴ Odpověděl jim Ježíš: Však psáno jest v zákoně vašem: Já jsem řekl: Bohové jste.

³⁵ Poněvadž ty nazval bohy, k nimž řeč Boží stala se, a nemůže zrušeno býti písmo,

³⁶ Mně pak, kteréhož posvětil Otec a poslal na svět, vy pravíte: Rouháš se, že jsem řekl: Syn Boží jsem?

³⁷ Nečiním-liť skutků Otce svého, nevěřte mi.

³⁸ Pakliť činím, byste pak mně nevěřili, skutkům věřte, abyste poznali a věřili, že Otec ve mně jest, a já v něm.

³⁹ Tedy opět hledali ho jíti, ale vyšel z rukou jejich.

⁴⁰ I odšel opět za Jordán na to místo, kdež nejprvé Jan křtil, a pozůstal tam.

⁴¹ I přišli k němu mnozí, a pravili: Jan zajisté žádného divu neučinil, ale všecko, cožkoli mluvil Jan o tomto, pravé bylo.

⁴² A mnozí tam uvěřili v něho.