Teplo na každé stráncepřeloženo

To je přesně to, co bych rád řekl o knize Denise Akhalašviliho „Teplo milovaných rukou“. Pod jednou obálkou jsou shromážděny různé příběhy: radostné i smutné, vtipné i ty, které vám vženou slzy do očí.

Denis, nebo, jak mu říkají jeho gruzínští příbuzní, Besiko, má úžasný talent psát jednoduše a živě, takže čtenář vidí krajiny, cítí vůně a je svědkem důležitých setkání, pádů i radostí obyčejného laika.

Autor v celé knize často vzpomíná na své drahé prarodiče a na to, jak jemu, malému chlapci, pomalu odhalovali to nejdůležitější v životě: "Například moje babička je vzala na pohřeb. Když jí zemřeli kamarádi, babička tam vždycky chodila, oblékala svá vnoučata do čistých košil, učesala je a vzala je s sebou. Kdyby byli zesnulí křesťané, byli by tam po celou dobu bohoslužby na nohou a ptala se jí, kdy se jí tam při bohoslužbě tajně plakala a pak si zapsala jméno zesnulého do zvláštního starého zápisníku, který neustále nosila s sebou, aby, jak řekla, „vzpomínala na tuto osobu s Bohem“. Co to znamená, ona ani její bratr netušili, ale soudě podle babiččina soustředěného, ​​klidného vzhledu to bylo něco důležitého a nutného...