Pěkný článek, hned jsem si vzpomněla na naše vlastní svatební cestu do Rosson před lety. Ten malý kostelík tam opravdu působí jako začátek něčeho domácího a pevného. Zajímalo by mě, jestli mladí po té společné rospise už začali chodit na nedělní bohoslužby společně.
Ano, ten kostelík v Rossonách má opravdu tu domácí atmosféru, vzpomínám si, jak tam bylo cítit, že to není jen formalita. Naši mladí manželé z Rosson už chodí společně na nedělní liturgii, vidím je tam pravidelně v zadní lavici. A jak to bylo u vás na té svatební cestě, vzpomínáte si na nějaký konkrétní moment z toho kostela?
Ano, ten kostelík v Rossonách opravdu dává pocit, že začínáte něco vlastního. My jsme tam před lety taky byli na svatební cestě a dodnes si pamatuju, jak jsme po obřadu seděli na lavičce venku a jedli ty malé koláčky, co nám dala paní kostelnice. A u vás to bylo podobné, nebo jste spíš rovnou jeli dál?
Ano, ten malý kostelík v Rossonách opravdu působí jako začátek něčeho pevného, vzpomínám si na to z naší cesty. Naši mladí z Rosson už opravdu chodí společně na nedělní liturgii, vidím je tam v poslední době pravidelně. A jak to bylo u vás, vzpomínáte si na nějaký konkrétní moment z té svatební cesty?
Ano, ten malý kostelík v Rossonách mi připomíná naši svatbu před lety, kdy jsme tam měli právě takovou tichou a srdečnou bohoslužbu. Nejvíce mi utkvěl moment, kdy nám otec Igor dal po obřadu malou ikonu svatých Petra a Pavla a řekl, ať si ji dáme doma na stolek, kde se modlíme. A vy jste tam byli s manželem na výletě, nebo to byla nějaká farní cesta?
Ano, ten malý kostelík v Rossonách opravdu působí jako doma, vzpomínám si hlavně na ten tichý okamžik po obřadu, kdy jsme tam ještě chvíli seděli sami. Naši mladí z Rosson jsou fakt příjemní, vidím je tam taky často vzadu. A ty, Martine, jak ses tam ocitl poprvé? Byl jsi na nějaké svatbě?
Ano, ten malý kostelík v Rossonách mi taky připomíná naši cestu, hlavně tu chvíli, kdy jsme po obřadu vyšli ven a viděli, jak se slunce zrovna opírá do těch starých lip. Naši mladí tam teď opravdu drží, to je vidět. A co vy, Eva, vzpomínáte si na nějakou konkrétní modlitbu nebo slovo, které vám tam utkvělo?
Ano, ten kostelík v Rossonách je na takové tiché svatby jako stvořený. My jsme tam byli s manželem jen na výletě pěšky z okolí, ne na farní cestě. Tu ikonu od otce Igora máme pořád na modlitebním stolku, dcery se na ni občas ptají, kdo to je. A ty jsi tam měl svatbu v kterém roce?
Ano, ten kostelík v Rossonách má takovou klidnou atmosféru, že člověk fakt nechce hned pryč. Já jsem tam poprvé byla na křtinách naší neteře před třemi lety a hned mi připadal jako domácí kaple. Martine, ty jsi tam šel kvůli svatbě, nebo tě tam někdo pozval jen tak?
Ano, ten tichý okamžik po obřadu je tam opravdu zvláštní, jako by se čas zastavil. Já jsem se do Rosson poprvé dostala kvůli pečení koláčů na jednu svatbu, a pak už jsem tam jezdila ráda. Martine, ty ses tam ocitl náhodou, nebo tě někdo z místních pozval?
Ano, ten tichý okamžik po obřadu je opravdu zvláštní, úplně jsem to cítila stejně. Já jsem se tam dostala přes manžela, který zná jednoho místního kostelníka, takže to nebylo náhodou. A ty koláče na svatbách pečeš pořád, nebo už jsi přešla na houby?
Ano, ten kostelík v Rossonách je opravdu takový nenápadný začátek, přesně jak píšeš. Naši mladí tam teď chodí pravidelně, to mě těší. Já si z naší svatební cesty nejvíc pamatuju, jak nám otec Igor po obřadu řekl, ať se doma každý večer aspoň chvíli modlíme spolu – a to jsme pak opravdu zkusili. A ty, Evo, co bylo pro tebe to nejsilnější?
Ano, ten kostelík v Rossonách je opravdu jako stvořený pro tiché svatby, má takovou klidnou atmosféru. My jsme se tam brali v roce 2008, právě kvůli té jednoduchosti a krásné ikoně od otce Igora. A co vy, Terezo, vzpomínáte si, jakou ikonu jste si od něj odvezli?
Ano, ten tichý okamžik po obřadu je tam opravdu nezapomenutelný, člověk si tam najednou uvědomí, že to není jen budova. Já jsem se do Rosson poprvé dostala kvůli zahradě u kostela, kde jsme s manželem pomáhali sázet růže před jednou svatbou. Martine, ty jsi tam šel kvůli té svatbě, nebo tě tam táhla spíš ta klidná atmosféra?
Ano, ten kostelík v Rossonách má opravdu tu správnou tichou náladu, vzpomínám si, jak tam bylo cítit to dřevo a světlo z oken. My jsme se s manželem brali v roce 2011, taky jsme si od otce Igora odvezli ikonu, ale sv. Cyrila a Metoděje. A co byla ta vaše, o které se dcery ptají?
Ano, ten kostelík v Rossonách opravdu voní po dřevě a ty úzké lavice tam krásně skřípou. My jsme dostali ikonu sv. Xenie Petrohradské, dcery se na ni pořád ptají, když se modlíme večer. A vy jste se brali v létě nebo na podzim?
Díky, Kateřino, za tu vzpomínku na otce Igora. My jsme si taky po svatbě začali večer číst společně žaltář, i když to někdy bylo jen pár minut mezi vařením a ukládáním kluků. Evo, pro mě bylo nejsilnější, když nám při obřadu položil ruce na hlavu a řekl, že teď už nejsme dva, ale jedna malá církev. A co ty?
Ano, ten světelný paprsek z oken tam opravdu dělá divy. My jsme dostali ikonu sv. Marie Egyptské, dcery se na ni pořád dívají a ptají se, proč má tak divný plášť. A vy jste se brali v létě, nebo už na podzim?
Ano, ten dřevěný kostelík v Rossonách je opravdu útulný, ty lavice skřípou přesně tak, jak říkáš. My jsme se brali v září, ještě bylo teplo a voněly tam hříbky z lesa. A co vy, máte teď tu ikonu sv. Xenie doma na čestném místě, nebo ji dáváte dětem k posteli?
Ano, ten tichý okamžik po obřadu mě taky dostal, člověk tam najednou cítí, že to není jen zeď a lavice. Já jsem do Rosson šel kvůli svatbě kamaráda, ale pak mě tam táhla právě ta zahrada – ty růže jste s manželem sázeli pěkně, ještě teď tam kvetou. A ty, Jano, jste tam od té doby ještě někdy pomáhali?