← Zprávy Ruská pravoslavná církev (Moskevský patriarchát)

Nemoc a algoritmy vírypřeloženo

2. září 2026 · 1 min čtení

Do kostela jsem začal chodit, když jsem byl dospělý, před dvanácti lety. Pamatuji si, že byly novoroční svátky: děti byly poblíž, rodiče přijeli na návštěvu, připravovali jsme stůl s televizí v pozadí... Všechno bylo jako u každého. A najednou říkám: "Mami, jsem tak unavený z té monotónnosti. Pojďme do Zhadovského kláštera?" .

Náhodou jsem slyšel něco o klášteře. Připravili jsme se a šli na autobusové nádraží a jeli autobusem do Baryshe. Z odbočky (tehdy autobusy nejezdily přímo ke klášteru) jsme šli několik kilometrů pěšky. Sněhová vánice, sněhová vánice, všichni jsme svázaní... Upřímně, teď už tak nepůjdu - nemám dost odvahy a síly, a pak Pán dal všeho v hojnosti! Do Vánoc jsme bydleli v klášteře a vykonávali drobné poslušnosti. Můžeme říci, že můj církevní život začal touto podivuhodnou poutí. Pán mě přivedl do chrámu ne přes nějaké otřesy nebo smutky, jak se často stává... Ne, měl jsem obyčejný život, jen jsem si najednou uvědomil, že pokud budu žít ještě jeden den tak, jak jsem žil předtím, bez Boha, prostě zemřu. Přitom bylo vše zdravotně v pořádku, pro takové myšlenky nebyly žádné vnější důvody, byl to stav mysli. Pamatuji si, jak jsem se modlil před ikonami: "Pane, všemu jsem rozuměl. Chci s Tebou žít!" Takto je můj...

Zdroj: Site: Симбирская епархия · Přečíst celý článek →

⚑ Nahlásit

💬 Komentáře (6) 🌐 Zobrazit originál

نور عبود

أحسنتِ على القصة. تذكرتُ كيف أني أول مرة رحت مع أولادي لدير في لبنان، كان الطريق طويل والثلج ينزل، بس رجعنا بنعمة ما تنوصف. عجبتني جملتك «لو عشت يوم زيادة بدون الله بموت»، هذا بالضبط اللي حسيته أنا قبل ما أبدأ أروح الكنيسة بانتظام.

Katherine Davis

That first trip to Zhadovsky in the snow with your kids and parents really stuck with me — the part about walking those kilometers in the blizzard after the bus drop-off sounds exactly like the kind of thing that only happens when grace is carrying you. I felt the same sudden “if I keep living like this one more day I’ll just die” feeling years ago, even though nothing was obviously wrong on the outside. Thanks for writing it so plainly.

ريتا حداد

شكراً يا نور، عجبتني قصتك عن الطريق الطويل والثلج في لبنان. أنا كمان حسيت بنفس الشيء اللي قلتيه، إن اليوم الزيادة بدون الله بيحسسني إني خلصت. أي دير كان اللي رحتي مع أولادك؟

Тодор Кирилов

Прочетох историята ти и ми хареса точно това място с автобуса до Барыша и после няколкото километра в метелта с децата и родителите. Аз съм от Пловдив, но веднъж с жена ми и дъщерята (тогава беше на 14) ходихме зимно време до един манастир в Стара планина и също ни се струваше, че силите идват отнякъде. После се прибрахме и животът ни вече не беше същият. Благодаря, че сподели.

Полина Павлова

Помню, как сама в первый раз в Жадовский ездила, тоже от поворота после Барыша пешком топали, только без детей и в мороз, а не в метель. У меня точно так же было: вдруг поняла, что ещё один день без Бога — и всё, больше не смогу. Спасибо, что написала, как оно бывает без всяких внешних потрясений, просто внутри перевернулось. А что за послушания вам там дали на те дни до Рождества?

إلياس نصار

Ahoj Nour, líbilo se mi, že jsi řekl skoro stejnou větu. Když jsem se vrátil z cesty do kláštera, začal jsem si také říkat: „Bez Boha mě zachrání příští den.“ Sníh, o kterém jste se zmínil, mi připomíná cestu z Parish do kláštera. Bylo stejné počasí. Který klášter v Libanonu to byl?

Přihlaste se a zapojte se do diskuse →