Ó, svatý anděle, můj dobrý strážce a patrone! Se zkroušeným srdcem a nemocnou duší stojím před tebou a modlím se: vyslyš mě, svého hříšného služebníka (své jméno), se silným voláním a hořkým voláním: nevzpomínej na mé nepravosti a nepravdy, kterými tě já, prokletý, hněvám den a hodinu a tvořím ohavnost před naším Stvořitelem, Pánem! Ukaž se mi milostivý a neopouštěj mě nepříznivě ani do mé smrti. Probuď mě ze spánku hříchu a svými modlitbami mi pomoz prožít zbytek mého života bez poskvrny a vytvořit plody hodné pokání; Chraň mě především před smrtelnými pády: ať nezahynu v zoufalství a ať se nepřítel neraduje z mé smrti! Opravdu svými rty vyznávám, že nikdo není takovým přítelem a přímluvcem, ochráncem a bojovníkem, jako ty jsi svatý anděl! Stojíš před trůnem Páně a modli se za mě, neslušného a hříšnějšího než všichni ostatní; Kéž ten NejDobrejší neodejme mou duši v den mé beznaděje a v den stvoření zla.
Nepřestávej smiřovat nejmilosrdnějšího Pána a mého Boha, kéž mi odpustí hříchy, které jsem spáchal po celý život, skutkem, slovem a všemi svými pocity a podle obrazu osudu, kéž mě zachrání, kéž mě zde podle svého nevýslovného milosrdenství potrestá, ale kéž mě neusvědčí a nepotrestá nestrannou spravedlností. K tvému; kéž mi zaručí, že přinesu pokání, a s pokáním kéž jsem hoden přijmout božské přijímání, za to se ještě více modlím a upřímně si takový dar přeji.
Ve strašné hodině smrti buď vytrvalý se mnou, můj dobrý strážce, odháněj temné démony, kteří mají moc vyděsit mou chvějící se duši; ochraň mě před těmi pastmi, když imám projde vzdušnými zkouškami, ano, chráníme tě, bezpečně dosáhnu ráje, po kterém toužím, kde tváře svatých a nebeských mocností neustále chválí vznešené a velkolepé jméno v Trojici oslaveného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého a jemu náleží čest a uctívání na věky věků. Amen.
Modlitba k Ježíši nejsladší z Akatistů Ježíše
Tobě, Pane, jedinému dobrému a nezapomenutelnému zlu, vyznávám své hříchy, k tobě padám, křičím, nehodný: Zhřešil jsem, Pane, zhřešil jsem a nejsem hoden vzhlížet k výšinám nebes, pro množství svých nepravostí. Ale, můj Pane, Pane, dej mi slzy výčitky svědomí, ó Požehnaný a Milosrdný, neboť s nimi Tě prosím, abys byl před koncem očištěn od všeho hříchu. Je to děsivé a hrozivé místo pro imáma, kterým prochází, jejich těla jsou oddělena a ve mně bude pohřbeno množství temných a nelidských démonů a nikdo mi nepomůže ani mě nevysvobodí. Tak se klaním Tvé dobrotě, nevydávej mě těm, kdo mě urážejí, dole ať se mnou moji nepřátelé chlubí, dobrý Pane, dole ať říkají: přišel jsi nám do rukou a byl jsi nám zrazen. Ani, Pane, nezapomínej na své slitování, neodměňuj mě za mé nepravosti a neodvracej ode mne svou tvář; ale potrestej mě sám, svou obvyklou milostí a štědrostí: ale můj nepřítel se nebude radovat! Zastavte hrozby a zničte jeho akce proti mně! Oh, dobrý Bože! Dej mi k Tobě bezúhonnou cestu; neboť i když jsem zhřešil, neuchýlil jsem se k žádnému jinému lékaři kromě Tebe a nevztáhl jsem ruce k cizímu Bohu!
Neodmítejte mou modlitbu; ale vyslyš mne podlé dobroty své, a utvrdiž bázeň svou v srdci mém! Kéž je tvá milost nade mnou, ó Pane, jako oheň, stravující ve mně všechny nečisté myšlenky; neboť ty, Pane, jsi světlo, větší než všechno světlo! Radost, větší než jakákoliv radost! Klid - větší než jakýkoli klid! Opravdový život a spása, která trvá na věky věků. Amen.
To je důvod, proč při provádění kristace na lidech jiného vyznání jiného křesťanského vyznání (luteráni, katolíci atd.), konvertování k pravoslaví nebo při křtu nekřesťanů jsou povinni slavnostně, třikrát a veřejně vyhlásit pravoslavné vyznání; stejně jako při svátosti křtu pravoslavného nemluvněte jeho příjemci, jako by ručili za věrné naplňování kréda pokřtěnými, po celý jeho život jeho jménem hlasitě vyslovují celé krédo.
Na Olivové hoře, nedaleko vrcholků Nanebevstoupení a pod těmi místy, kde jim Kristus, sedící se svými učedníky, předpověděl konec světa; kde truchlil nad Jeruzalémem (tato místa naznačují ruiny kostelů sv. Heleny); kde Otče náš učil apoštoly modlitbu Páně (zde je vidět fragment sloupu) - na skalních římsách obrácených k Vivania jsou stále ruiny mimořádné budovy, rozdělené jakoby lóžemi (kterých, jak se říká, bylo 12): to byl podle příběhů dům, kde se apoštolové shromáždili, aby sestavili Vyznání víry. (Viz Průvodce po svatém místě. A.S. Norov. T. 3, část 1, str. 115).
1. ekumenický koncil (první Nicaea) se konal v roce 325 našeho letopočtu ve městě Nicaea (v Bithynii). Skládal se na pozvání císaře. Konstantina Velikého z roku 318 Svatých otců a hlavním předmětem jeho studií bylo nastolení pravého učení o Božím Synu proti falešnému učení Ariovi, který v Ježíši Kristu odmítl soupodstatnost s Bohem Otcem a nazval jej obyčejným člověkem (bytostí stvořenou v čase). Tento koncil vyvrátil Ariovo učení a v souladu se slovy apoštolů předložil Vyznání víry v celé jeho úplnosti a jistotě. (Téodoret. de p. Nicaen et alii plurimi). Na tomto koncilu svatý Mikuláš z Lykie, v návalu rozhořčení za urážku svaté víry, udeřil Aria do tváře a odsouzen koncilními otci za tento čin, neslučitelný s důstojností světice a slavnostním významem koncilu, byl zároveň ospravedlněn samotným Bohem: mnozí z přítomných ho sem položili, jak Ježíš Kristus sám viděl, jak Bůh zjevil Boží Matku, Pán Bůh, na něm omofor, o který byl Svatý verdiktem koncilu zbaven. Z tohoto zjevení svatí otcové pochopili, že akt sv.
Mikuláš byl Bohu příjemný, a proto ho nechali mimo jakýkoli trest. (Herman. Gigas, ve fascik. temperament.). Přitom svatý Spyridon a svatý Alexandr, kromě slov přesvědčení proti stejně smýšlejícím lidem z Aria, nad nimi ukázali úžasné zázraky; první vytěžený z cihel jako potvrzení jednoty Nejsvětější Trojice, ohně, vody a soklu; a druhý zázračně zahanbil pohanského filozofa, který požádal císaře o svolení soutěžit s ním o víře, čímž oněměl ve jménu Ježíše Krista. - (Epiph., Haer. LXIX. lib. I. p. III, Athanes. orar. I. contr. Ar.).
2. ekumenický koncil (1. Konstantinopol) se konal roku 381 n. l. v Konstantinopoli. Skládal se na pozvání císaře. Theodosius Veliký, ze 150 svatých otců a předmětem jeho studií (po dobu 3 let) bylo vyvrácení falešného učení sekty Doukhobor, která pod vedením falešného učitele Makedonia odmítla Božství Ducha svatého a nazvala ji stvořenou silou sloužící Synu Božímu jako andělé. Usnesením tohoto koncilu byl Makedonius a jeho stoupenci exkomunikováni z církve a zároveň byl na základě všeobecného souhlasu svatých otců přidán 8. článek nicejského vyznání víry, týkající se úcty k Božství Ducha svatého. (T. II. homil. et Maimburg. Hist. Arianismi. lib. VI. Teodoret. lib. V. c. IX). Zde obsažený výklad nauky o Duchu svatém je připisován svatému Řehoři Teologovi.
Poblíž strmých útesů horské strany Jeruzaléma leží hluboká rokle posetá hroby: toto je údolí Jozafat neboli Údolí cedrů. Slovo Jozafat v hebrejštině znamená: Jehova soudí, a proto jméno tohoto údolí vyjadřuje strašlivý soud a já shromáždím všechny jazyky a přivedu je do údolí Jozafat a budu s nimi mluvit, řekl Hospodin ústy proroka Joela (Joel 3:2). Křesťané, Židé a dokonce i Mohamedáni pohlížejí na toto údolí jako na slavnostní místo pro budoucí velkou událost. Toto údolí bylo od nejvzdálenějších dob místem lidského hřbitova neboli lidského hrobu (2. Královská 22:20). Popel nesčetných generací a popel mnohokrát zničeného Jeruzaléma, usínajícího ze strmých svahů, nakonec vysušil cedrový potok, který se po něm řítil, který dostal své jméno od hebrejského slova černota, protože jeho voda se vždy zdála černá, jak z hloubky kanálu, tak ze strmosti břehů, tak ze stínu hustých olivovníků, které se nad ním táhly po celé jeho délce. (Viz průvodce po svatém místě. A.S. Norov, sv. 3. díl 1. str. 120).