Za zmínku stojí zejména to, že v každé z výše uvedených proseb zmínil všechny ctnosti a v této poslední prosbě zahrnuje také zášť. A skutečnost, že Boží jméno je skrze nás posvěceno, je nepochybným důkazem dokonalého života; a skutečnost, že se Jeho vůle děje, ukazuje totéž; a skutečnost, že nazýváme Boha Otcem, je znakem neposkvrněného života. To vše již naznačuje, že bychom měli zanechat hněv na těch, kteří nás urážejí; Spasitel se s tím však nespokojil, ale ve snaze ukázat, jak velkou starost má o vymýcení zášti mezi námi, mluví o tom zvláště a po modlitbě nepřipomíná jiné přikázání, ale přikázání odpuštění, řka: Jestliže vy odpustíte lidem jejich hříchy, odpustí vám i váš nebeský Otec (Matouš 6:14).
Toto rozhřešení tedy zpočátku závisí na nás a rozsudek vynesený nad námi spočívá v naší moci. Aby nikdo z nerozumných, odsouzen pro velký nebo malý zločin, neměl právo si stěžovat u soudu, učiní Spasitel vás, viníka, soudcem nad sebou samým a jakoby říká: jaký soud vy sám o sobě vyslovíte, tentýž soud o vás vynesu já; odpustíš-li svému bratrovi, pak ode Mne obdržíš stejný prospěch – i když ten druhý je ve skutečnosti mnohem důležitější než ten první. Odpouštíš druhému, protože ty sám potřebuješ odpuštění, a Bůh odpouští, aniž by něco potřeboval; ty odpouštíš svému spoluslužebníku a Bůh odpouští tvému otroku; jsi vinen nesčetnými hříchy, ale Bůh je bez hříchu.
Na druhé straně Pán projevuje svou lásku k lidstvu tím, že i když by vám mohl odpustit všechny vaše hříchy bez vašeho přičinění, chce vám i v tomto prokázat dobro, ve všem, aby vám dal příležitosti a podněty k mírnosti a lásce k lidstvu – vyhání z vás zvířectvo, utišuje váš hněv a chce vás všemi možnými způsoby sjednotit s vašimi údy. co říkáte na tohle? Je to tak, že jsi nespravedlivě vytrpěl nějaké zlo od svého bližního? Je-li tomu tak, pak samozřejmě váš soused proti vám zhřešil; a pokud jste trpěli spravedlivě, pak to v něm nepředstavuje hřích. Ale také přistupujete k Bohu s úmyslem přijmout odpuštění za podobné a ještě mnohem větší hříchy. Navíc, ještě před odpuštěním, kolik jste toho dostali, když jste se již naučili uchovávat v sobě lidskou duši a naučili jste se mírnosti? Navíc na vás v příštím století čeká velká odměna, protože pak nebudete muset skládat účty ze svých hříchů. Jaký trest si tedy zasloužíme, když i po obdržení takových práv budeme ignorovat svou spásu?
Vyslyší Pán naše prosby, když se sami nešetříme tam, kde je vše v naší moci?
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Spasitel zde jasně ukazuje naši bezvýznamnost a svrhává pýchu, učí nás, abychom neopouštěli zálety a svévolně se k nim nehrnuli; tímto způsobem pro nás bude vítězství brilantnější a pro ďábla bude porážka bolestnější. Jakmile jsme zapojeni do boje, musíme stát odvážně; a není-li k tomu volání, pak musíme klidně počkat na čas vykořisťování, abychom se projevili jak nenamyšlení, tak odvážní. Kristus zde nazývá ďábla zlem, přikazuje nám vést proti němu nesmiřitelný boj a ukazuje, že takový od přírody není. Zlo nezávisí na přírodě, ale na svobodě. A to, že je ďábel primárně nazýván zlým, je způsobeno mimořádným množstvím zla, které se v něm nachází, a protože on, aniž by se něčím od nás urazil, svádí proti nám nesmiřitelný boj.
Spasitel tedy neřekl: „Vysvoboď nás od zlých“, ale od zlého, a tím nás učí, abychom se nikdy nezlobili na své bližní za urážky, které od nich někdy snášíme, ale obrátili veškeré své nepřátelství proti ďáblovi jako viníkovi všeho zla.
Tím, že nám připomíná nepřítele, činí nás opatrnějšími a zastavuje veškerou naši neopatrnost, nás dále inspiruje tím, že nám představuje krále, pod jehož autoritou bojujeme, a ukazuje, že je mocnější než všichni: Neboť tvé je království, moc a sláva navěky. Amen, říká Spasitel. Pokud je tedy Jeho Království, pak by se člověk neměl nikoho bát, protože mu nikdo neklade odpor a nikdo s Ním nesdílí moc.
Když Spasitel říká: Tvoje je Království, ukazuje, že náš nepřítel je také podřízen Bohu, i když zjevně stále vzdoruje z Božího svolení. A je z řad otroků, i když zavržený a odmítnutý, a proto se neodvažuje zaútočit na žádného z otroků, aniž by předtím dostal moc shůry. A co říkám: ani jeden z otroků? Neodvážil se ani zaútočit na prasata, dokud nezavelel sám Spasitel; ani nad stády ovcí a volů, dokud nedostal moc shůry.
A síla, říká Kristus. Takže, i když jsi byl velmi slabý, musíš se přesto odvážit mít takového krále, který skrze tebe může snadno vykonat všechny slavné činy. A sláva navždy. Amen.
(Výklad sv. Matouše Evangelisty).
Výtvory. T. 7. Kniha. 1. Petrohrad, 1901. Dotisk: M., 1993. S. 221-226