Na začátku matutin vládne v kostele soumrak a všechny lampy jsou zhasnuté, kromě těch před obrazy Spasitele a Matky Boží. Uprostřed ticha zazní dojemné čtení šestého žalmu neboli šesti vybraných žalmů, k jejichž pozornému naslouchání církev zavazuje každého pravoslavného křesťana, jako spásný příklad a učení pro jeho duši. A ačkoli toto čtení začíná trojitým zvoláním radostné písně andělů při narození Spasitele, tato slova zde ještě nepředstavují znamení události samotné, ale obsahují pouze význam proroctví o Spasiteli, který má přijít, jehož milostí naplněný zjev musí být Božím lidem vykoupen mnoha utrpeními! Temnota církve a slova žalmů vykreslují temné a katastrofální časy pro Izrael po smrti Jákoba a Josefa, kdy se ho Egypťané, neznalí pravého Boha, dokonce pokusili úplně zničit a říkali: V jeho Bohu pro něj není spásy!
a ony duchovní výzvy vyvoleného lidu k Bohu o pomoc, kde vyjadřovali silnou naději v Jeho milosrdenství a zvolali: Ty, Pane, jsi můj přímluvce, má sláva a zvedni mou hlavu. To je obsah prvního čteného žalmu. Ale Pán váhá vysvobodit svůj lid z vnějšího nebezpečí, aby obrátil jeho pohled k vnitřnímu nebezpečí: a jím zkoušený lid, cítící ruku trestu shůry, s hrůzou vidí, že duchovní vředy jejich hříchů na ně přivedly celou propast těchto katastrof, a zděšeně volají: Pane! Nekárej mě svým hněvem, ale trestej mě svým hněvem! To tvoří obsah druhého z přečtených žalmů. Takový ohnivý výlev pocitů upřímného pokání, doprovázený intenzivní modlitbou o pomoc, viditelně a jakoby hmatatelně utišuje Boží spravedlnost a Hospodina, rozprostírá úkryt svých křídel nad Izraelem, omývaným slzami pokání, a dává jim vysvoboditele v osobě Mojžíše.
Lid osvobozený z otroctví s vděčnou radostí Bohu, vědom si činů Jeho všemocné ruky, volá: Má duše k tobě lpí, ale tvá pravice mě přijala! To obsahuje význam třetího z přečtených žalmů.
Na konci tohoto žalmu kněz opouští oltář severními dveřmi a při čtení tří následujících žalmů stojí před královskými dveřmi a tiše se modlí se stádem. To znázorňuje skutečnost, že tak jako se Mojžíš, jako prototyp Krista, modlil k Bohu, aby ho lépe vymazal z knihy života, aby nezahynul lid, který mu byl svěřen, tak se nyní služebník Boží, představující pro nás posvátný obraz Osvoboditele našich duší, přimlouvá před branami paláce svou modlitbou Krále za nás! Čtenář v této době volá jménem všech, kdo se modlí: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému! Aleluja, aleluja, aleluja, Sláva Tobě Bože!
Poté následuje pokračování šesti žalmů, zobrazujících putování Izraelitů pouští.
Když hořká zkušenost potvrdila Božímu lidu, že vášně a zbabělost, které ho po osvobození od Egypťanů zotročily, byly důvodem jejich reptání nejen proti Mojžíšovi, ale i proti samotnému Bohu, a to navzdory neustálým znamením, která zjevně dokazovala Boží vedení v obtížích pouštního pochodu, a že je nyní Hospodin kvůli tomu podrobuje těžkým zkouškám, a pak uznal, že sám sebe je větší hrozbou a třesoucí se zkázou. potkal jeho bratry, volal k Bohu: Pane, Bože mé spásy! Tvůj hněv přišel na mě, Tvé zastrašování mě trápí! Kéž před Tebe přichází má modlitba, nakloň své ucho k mé modlitbě! To vyjadřuje význam čteného čtvrtého žalmu.
Taková modlitba nemohla zastavit úderné rány Boží pravdy a naklonit se k milosrdenství Páně, zvláště vytrvalou modlitbou Jeho svatého Mojžíše. Půvabná útěcha brzy osvítila duše věřících a znovu je přesvědčila zázračnými jevy v přítomnosti prozřetelnostní pravice Boží nad nimi! V živém vědomí spásných požehnání Izrael zvolal: Dobrořečte Pánu, má duše, a vše, co je ve mně, je Jeho Svaté Jméno! To je význam čteného pátého žalmu.
Izraelité, oživeni nebeskou útěchou a žehnajícím Bohu za jeho milosrdenství a štědrosti, se již blížili k hranicím zaslíbené země, ale zbabělost špiónů, která znovu otřásla vírou celého lidu, ho znovu odstrčila od vytouženého cíle jeho putování a znovu na něj přivedla ještě silnější zkoušky, kvůli nimž se před Bohem dlouho třásl kvůli své vině. Potom, konečně prodchnutý vědomím své viny a pocitem živého pokání, se Boží lid se synovskou smělostí začal ptát Boha na své cesty a byl utvrzen ve víře, že ho Dobrý Duch povede na zemi na pravou míru – a proto zvolal: Pane! Slyš mě ve své spravedlnosti a nesuď se svým služebníkem! Řekni mi, Pane, cestu a já po ní půjdu, jako bych svou duši vzal k Tobě. Nauč mě činit tvou vůli, neboť ty jsi můj Bůh. Tvůj dobrý Duch mě povede do správné země!
To je význam šestého a posledního žalmu, který zároveň znamená konec trpělivého putování Izraelitů pouští a jejich morální připravenost vstoupit do zaslíbené země.
Na konci Šesti žalmů jde kněz k oltáři a před královskými dveřmi ho vystřídá jiný duchovní – jáhen – který ve vztahu ke starozákonní církvi zobrazuje posloupnost velkého vůdce Izraelitů Mojžíše – jeho bývalého služebníka Jozue.
Diákon zahajuje velkou litanii, ve které s prosbou jménem těch, kteří mají přijít, o všechna požehnání – duchovní i užitečná, vnitřní i vnější – připomíná požehnání, která měli věřící nalézt v zaslíbené zemi – vroucí s medem a mlékem.
Potom jáhen prohlásí: Bůh, Pán, a když se nám ukázal, požehnaný, který přichází ve jménu Páně! To znamená, že jak samotný vstup do zaslíbené země, tak její vlastnictví byly poznamenány opakovanými zjeveními Boha zachraňujícího svůj lid, v souladu s tím, že se k Němu obraceli s pocitem pokání, víry a naděje.
Clear tato slova mnohokrát opakuje jménem všech přítomných.
Dále začíná čtení Kathismy (přerušované krátkými litaniemi), zobrazující časy soudců a králů Izraele, rovněž hojně zastoupených v různých typech Epiphanies. Při poslechu těchto kathismat si nelze nevzpomenout na to tiché a nevyznačující se nádherou Boží služby, která se konala v raných dobách králů v klášteře setkávání neboli táborovém chrámu; Toto srovnání je usnadněno jak obsahem samotných kathismat, tak jejich monotónním čtením, přerušovaným jen občas krátkými zpěvy Pane, smiluj se a sláva. Nemůžete se přenést do doby, kdy Bohem inspirovaný pěvec žalmů potěšil krále Saula, který byl na svou vzdálenost od Boha sklíčený, těmito posvátnými hymny, a kdy tento Boží vyvrženec vystavoval Boží vyvolené neustálému pronásledování, které nejenže nepotlačilo vznešené a svaté city v Davidově duši milující Boha, ale ještě více ji očišťovalo jako oheň zlato milující duši!, Ale konečně jsou tyto zkoušky u konce a David, který byl kdysi odebrán ze stád, se stává králem a pastýřem Izraele! Končí služba ve svatostánku a horlivá touha sv.
král postavit chrám hodný Hospodinovy velikosti se uskutečňuje díky práci jeho nejmoudřejšího syna Šalomouna. Sláva Boha Izraele, pokud mohla být zjevena v dobách Starého zákona, je zjevena v tomto chrámu nejen pro Izraelity, ale pro všechny národy; a nádhera jeruzalémského chrámu se zvláštní velikostí jeho uctívání k němu šíří daleko chvályhodnou zprávu spolu s chválou Boží v něm chválenou!