Zde má autor zjevně na mysli slova evangelia: Pronese-li kdo slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno; a kdokoli mluví proti Duchu svatému, nebude mu odpuštěno ani v tomto věku, ani v příštím (Mt 12:32). Z těchto Spasitelových slov mnozí přirozeně usoudili, že odpuštění hříchů je v zásadě možné i po smrti hříšníka. Metropolita Macarius (Bulgakov) v tomto ohledu poznamenává: „Církev se nemodlí za ty, kteří zemřeli s rouháním proti Duchu svatému, nebo, což je totéž, ve smrtelném hříchu a kteří nečinili pokání, a proto, jak řekl Spasitel, rouhání proti Duchu svatému nebude člověku odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucnosti.“ [6] 451].
Mnich Theodore Studite nedovolil otevřenou vzpomínku na liturgii zesnulých heretických obrazoborců [13, s. 634].
Uveďme řadu výroků svatých otců, v nichž sice vyzývali k modlitbě za zemřelé, ale nedovolili, aby se v církvi konala za zemřelé mimo církevní společenství – heretiky a nepokřtěné.
Blahoslavený Augustin: „Celá církev to dodržuje jako tradici otců, modlit se za ty, kteří zemřeli ve společenství těla a krve Kristovy, když se na ně v pravý čas při samotné oběti vzpomíná“ [6, s. 455].
Svatý Řehoř z Nyssy: „To je velmi zbožná a užitečná věc – připomínat ty, kteří zemřeli ve správné víře, božskou a slavnou svátostí“ [6, s. 453].
Svatý Jan Damašský: „Tajemství a samovidoucí Slova, kteří dobyli pozemský kruh, učedníci a božskí apoštolové Spasitele ne bez důvodu, ne nadarmo a ne bez užitku, ustanovili památku věrných zesnulých v hrozných, čistých a životodárných tajemstvích“ [6, s. 453].
Svatý Jan Zlatoústý: "Když všechen lid a posvátná katedrála stojí s rukama vztaženýma k nebi a když je přinášena strašná oběť: jak bychom nemohli usmířit Boha tím, že se za ně (mrtvé) modlíme? Ale to je jen o těch, kteří zemřeli ve víře" [6, s. 455].
* * *