Nejčistší Panna, překvapená Alžbětinými slovy, zůstala nějakou dobu v tichém rozjímání; ale pak, když se ponořila do významu Jejího pozdravu a slyšela v něm opakování slov anděla, který Jí kázal evangelium, byla přesvědčena, že všechny tyto činy a slova se staly svolením Ducha svatého a měly sklon Ji uklidňovat a oslavovat. S tímto přesvědčením bylo srdce Nejsvětější Panny spolu s radostným pocitem naplněno onou všepronikající nebeskou silou, která umožňuje v mžiku obsáhnout svým pohledem celou minulost i budoucnost a po pochopení všech jejich tajemství určit velký význam přítomnosti! Všechna proroctví vyřčená v různých dobách a různými osobami se jí nyní zcela vyjasnila a celá vzdálená budoucnost byla zobrazena do všech svých detailů, jako by se nyní odehrávala v Jejích očích. Pocity jsou jedny nejhlubší z druhých; pocity, jeden radostnější než druhý, se objevily v Její mysli a srdci, a když je přemohly, donutily ji prolomit ticho, které milovala!
Nesmírná sláva Matky Boží s pokorným vědomím Jeho nehodnosti; radost a něhu při myšlence na vysvobození Izraele a vládu Boží spravedlnosti na zemi; a co je nejdůležitější, přesvědčení, že svaté tajemství vtělení Syna Božího do ní, nedobrovolně Ní, ale silou samotného Ducha svatého, bylo zjeveno spolu s obrazem spásy lidí Alžbětě, naplnilo srdce Vznešené tak nevysvětlitelným potěšením, že jeho přebytek vyléval z Jejích rtů, zpečetěných proroctvím podivuhodnými slovy! Je jasné, že Bůh Slovo, které v Ní přebývalo jako plod lůna, před svým viditelným zjevením, se v Ní zjevilo jako plod Jejích rtů a Jeho milost byla vylita na Její rty, jak říká prorok (Ž 44,3).
Nejsvětější Panna seslala svá slova jako kadidlo k Pánu a zvolala: Má duše velebí Pána a můj duch se raduje v Bohu, mém Spasiteli, protože pohlédl na pokoru své služebnice, neboť od nynějška mi budou žehnat během mého narození! Těmito slovy veškerou velikost, do které Ji sv. Alžběta oblékla, nazývajíc Ji blahoslavenou mezi ženami a Matkou Páně, připisuje Jemu samotnému, Jí Velikého a Prospěšného; a uznávaje sebe samého pouze jako nástroj k projevení Jeho Slávy, neodvažuje se Ho vyvyšovat jinak než s duší Jím vyvýšenou, jako David, který vděčně volal: Budu tě vyvyšovat, neboť jsi mě pozvedl. A zároveň Jeho duchovní radost; Je pociťována při jmenování své požehnané pro svou víru v to, co jí bylo řečeno od Pána, je zcela ponořena do milosti naplněného zdroje radosti a spásy – v Bohu, Svém Spasiteli. Ale ne v Bohu, který se kdysi zjevil chvějícímu se lidu v hromu a blesku, ale v Bohu Spasiteli, v Ní ztělesněném, pro kříž a utrpení, pro spásu světa!
Odmítá všechny své osobní zásluhy a zásluhy, slavnostně vyznává, že Všemohoucí, zcela nezasloužený z Její strany, hleděl pouze na pokoru svého služebníka, to jest na chudobu a ponížené postavení, ve kterém se až dosud nacházela, nepřipouštěje si myšlenku, že to byla právě tato propast pokory: propast vzývala propast, slova milosti, propast. (Žalm 41:8).
Po vyznání Boží moci a svého ponížení Nejčistší Panna, jakoby inspirována duchem svaté prozíravosti, prohlíží všechny časy prorockým okem – až do konce světa a vidí v nich sebe jako předmět uctivé úcty věřících! Ona v pokoře před velikostí tajemství Její služby, jakoby v úžasu, volá: Od této chvíle mi budou žehnat všechna pokolení. A v pravdě inkarnace rozpoznat všemohoucnost Boha, který Ji ustanovil, aby se stala oživenou ikonou Božství, a skrze to milovanou dcerou Boha Otce, vyvolenou Matkou Boží Syn a tajemným vnuknutím – neprovdanou Nevěstou Ducha svatého! - Se stejnou pokorou dodává: Neboť velké věci pro mě udělal Mocný a Jeho jméno je Svaté.
Uvědomujíc si, že skrze Ní, jako nádobu Božího milosrdenství, se Jeho milosrdenství vylije na všechny, kdo v Něj věří, a jako by opakoval, že v Ní Bůh hleděl pouze na pokoru, která však k přilákání tak velkého milosrdenství nestačila, ale že toto milosrdenství je podle zákona milosrdenství Nebeského Otce vyléváno na židovské otce, jejich syny, samých Božího práva. kteří se o ně zasloužili Zásluhy jsou v tom, že Její pokora nezůstala neplodná, ale měla moc přitáhnout pohled Božího milosrdenství k ní i celému lidskému pokolení – káže, že: Jeho milosrdenství ve všech generacích těch, kdo se ho bojí.
Svatá Panna, dotýkající se významu tohoto milosrdenství, s inspirovanou znalostí starověkého písma a v prorockém předzvědění budoucnosti líčí budoucí osudy Církve Kristovy, předkládá ji v boji proti nepřátelům křesťanství a potvrzuje to starodávnými historickými příklady a s inspirací volá: Vytvoř sílu svou paží; promarnit jejich pyšná srdce myšlenkami; sesadit z trůnu mocné a povýšit pokorné. Naplň ty, kdo hladoví, dobrými věcmi, a ti, kdo jsou bohatí, nechají zapadnout své marnivosti.
Tato slova obsahují všechna proroctví a vše, co je pod jejich pokrývkou obsaženo ohledně budoucnosti; - je jasně osvětlen, jakoby v moderní verzi: silný sval Páně - je ničitel pekelných plánů nepřátel Jeho svaté Církve, obrací své vlastní zbraně na sebe a ze svých machinací dělá prostředky pro své moudré a spásné účely, tento sval - udeří Satana do samotného srdce - životodárným křížem, ve kterém si nepřátelé křesťanství mysleli, že po vítězství jeho a vítězného těla uvidí své vítězné tělo božskou trofejí. Jeho vlastní, On, podle Své vlastní předpovědi: Budu vyzdvižen ze země, přitáhnu vše k sobě (Jan 12:32) - Přitáhl všechny věřící a svrhl pohanský svět nepřátelský křesťanství! Mocnosti starověkého světa, proslulé svou silou: Babylón, Persie, pohanské Řecko a Řím, - jako jedno politické těleso, jako prorocká modla složená z různých kovů (Dan. 2:34-35), padaly a rozpadly se na prach silou úderu tohoto svalu - kamene nevyrobeného rukama, Kámen je Kristus (1. Kor. 10:11)!
Mezitím v nové křesťanské církvi jsou pokorní věřící vyzdviženi k výšinám slávy jako děti Boží a hlad po spravedlnosti v ní jsou naplněni veškerým duchovním požehnáním! Podobně, když Izrael hladověl na poušti, nenaplnil všechny dobré věci? mezitím, jak nechal ty, kteří dosud nebyli bohatí v Bohu – Chaldejce – s ničím? A pak, když se Boží lid ukázal jako nehodný šťastného postavení, které mu bylo uděleno, byl potrestán těžkým zajetím – a když přešel z moci jednoho dobyvatele k druhému, už si zoufal z Boží pomoci; když se mu zdálo, že Pán již opustil svůj lid, neukázalo se náhle, že když stanovil hranici trestu, nyní jej znovu přijal do lůna své otcovské lásky a splnil sliby dané svatým předkům a Abrahamovi, v jejich pozdějších potomcích. A vnímal to tento lid tak, jak ho nikdy předtím nevnímal, dokonce ani v jeho nejšťastnějším čase, tedy když s ním vstoupil do nejužší komunikace, skrze vnímání Jeho těla a krve ze semene téhož Abrahama (Žd 2:14-17)?
Po doteku této stránky Božího milosrdenství se rozkoš Svatého Srdce Matky Boží promění ve vlasteneckou něhu k jejímu lidu, který je nade všemi ostatními národy požehnán neocenitelným darem vidět Mesiáše tělesnýma očima a který pro své hříchy nejen, že není od Boha zavržen, ale pro zásluhy svého předka je přijímá jako milovaný, je ztracen svým předkem. A proto Vznešená zakončuje svou píseň slovy: Izrael, Jeho služebník, bude pamatovat na své milosrdenství, stejně jako mluvil k našim otcům, Abrahamovi a jeho semeni, až na věky.
Tuto vznešenou a Bohem inspirovanou píseň, jako vzácnou perlu pocitů víry a pokory Vznešeného, uchovává svatá církev a přidává ji s andělskou chválou k Věčné Panně, Nejčestnějšímu Cherubovi a Nejslavnějšímu, bez srovnání, Serafínům, opakuje se v Její slávě při každé ranní vigilii.
Velká doxologie
slovanský text
Ruský překlad