Všímejme si také odstínů, které zasloužilý člověk získal ve slovanském překladu. Slovo pohodlně ve výrazu pohodlně obávaný je vnímáno dvěma způsoby: nejen jako „nepřináší potíže“, ale také jako „ne-chudý“, tedy bohatý. Taková „změna znamení“ kupodivu neodporuje řeckému textu, ale pouze ho novým způsobem odhaluje, doplňuje: bylo by pro nás vhodnější milovat uctivé ticho, naplněné bázní Boží, strachem z nevyslovitelného, nevyslovitelného, nevysloveného tajemství (vzpomeňme na výrazy jiných hymnů: každá mysl je ohromena větvemi a chválou jako mnohost, mlčení atd.) podle své vlastnosti, ticha, chvály atd. ale my nemůžeme jinak, než usilovati o lásku celou silou své duše, celou svou bytostí, plést dlouhé písně, ač jest nepohodlné jísti! A pro tento zpěv prosíme Matku Boží o sílu – protože je to nad lidské síly kvůli nevyjádřitelnosti toho, co se zpívá, protože strach vyžaduje ticho a láska vyžaduje zpěv, a zdálo by se nemožné to spojit!
Ale máme vůli, vroucí touhu zpívat, aniž bychom ztratili tento spásný strach, a Matka Boží je silná, aby nám pomohla.
Liturgická poezie je vždy uskutečněním takového zázraku, korunující upřímnou a nezištnou vůli písničkáře silou shůry udělenou.
První kánon Narození Krista, jehož irmos slyšíme v kostele od svátku Uvedení, vytvořil mnich Cosmas z Maium.