V církevně slovanském jazyce nejsou zvuky, které by neexistovaly v ruském jazyce.
V zásadě platí obecné pravidlo: čte se, jak je napsáno. „Co“, ne „co“, „na něj“, ne „na hřišti“ a tak dále. Při čtení církevní slovanštiny budete muset neustále bojovat s vlastními výslovnostními návyky. Nezapomeňte, že i když čtete „pro sebe“, funguje takzvaná vnitřní řeč, ve které se posiluje správná i nesprávná výslovnost. Zejména to je také důvod, proč se začátečníkům nedoporučuje číst modlitby „pro sebe“, ale doporučuje se, aby vše četli nahlas, pomalu, s pozorností ke každému slovu.
Žádné „e“! Jsme na ně tak zvyklí, že občas proklouznou i při čtení dosti zkušených církevních čtenářů. Sledujte sami sebe: „moje“, „vaše“, nikoli „moje“, „vaše“; „volání“, nikoli „volání“, „slzy“, nikoli „slzy“, „mrtvé“, ne „mrtvé“ a tak dále.