Nedoporučuje vydavatelská rada
Dne 17. prosince 2019 se v zasedací síni Ediční rady Ruské pravoslavné církve uskutečnilo tradiční setkání se zástupci vydavatelství.
V projevu asistenta předsedy Vydavatelské rady Hieromonka Makarije (Komogorova) byly uvedeny příklady publikací, které jsou záměrně vydávány k distribuci v církevní síti bez žádosti o známku. To platí zejména pro akatisty, včetně „akatistů o tom, kdo zemřel“ a „akatistů pro manželky, které ztratily své děti v lůně“. Těmto publikacím bylo odepřeno razítko, takže jejich distribuce na církevní síti je nepřijatelná.
Zdroj: Patriarchia.ru
Nedoporučuje vydavatelská rada Běloruské pravoslavné církve
* * *
Není to první rok, kdy mezi ortodoxními křesťany koluje „Akatist pro toho, kdo zemřel“. Dá se sehnat v kostelních obchodech – jak jako samostatná publikace, tak ve sbírkách pohřebních modliteb. Je důležité si uvědomit, že tento akatist je distribuován bez razítka Ediční rady Ruské pravoslavné církve, které je od roku 2011 povinné pro všechny tištěné publikace určené pro církevní knihkupeckou síť. Navíc vydavatelská rada odmítla udělit tomuto konkrétnímu akatistovi titul a také prohlásila, že je nepřípustné jej šířit mezi věřící.
A to není překvapivé, protože text „Akathist pro toho, kdo zemřel“ obsahuje prohlášení, která jsou v rozporu s ortodoxním dogmatem, a také obsahuje zjevné výpůjčky ze staroegyptské náboženské mytologie.
Než však začneme analyzovat obsah „Akatistu pro toho, kdo zemřel“, stojí za zmínku, že obecně je akatist jako žánr ortodoxní církevní hymnografie písní chvály a díků zasvěcené Bohu, Matce Boží, andělovi nebo svatým a tento formát nelze v žádném případě kombinovat s modlitbou za zesnulé. Už samotný název „Akathist pro toho, kdo zemřel“ vyvolává určité překvapení a opatrnost.
Není známo, kdo je autorem tohoto akatistu, ale můžeme s jistotou říci, že nejenže nesprávně rozumí některým aspektům pravoslavného dogmatu, ale v té či oné míře je také obeznámen se staroegyptskou náboženskou mytologií, jejíž znalosti neopomněl využít. Takže v důsledku toho v akatistu najdeme kromě textů, které odporují učení Církve, obrazy a řečové vzory ze staroegyptských mýtů a dokonce i novopohanské slovanské spiknutí.
Nyní pojďme mluvit o všem v pořádku.
A začněme výpůjčkami ze staroegyptské mytologie.
Akatist obsahuje velmi podivné řádky, spíše zaříkadla: „Ať na něj na zemi nejsou žádné hořké vzpomínky“ (Ikos 1), „Ať navždy zahyne památka hříchů“ (Ikos 3), „Ať koukol tvých hříchů zahyne v hrobě“ (Kondak 7). Podobné figury řeči lze nalézt ve staroegyptských pohanských spiknutích z Knihy mrtvých, sestavených pohanskými kněžími s cílem pomoci zesnulému najít mír a pohodu v jiném světě. Zde jsou některé citace z ní: „Ať mě nikdo neodhání od vůdců Tatau“, „Ať ze mě nikdo nevypadne (srdce) v přítomnosti Strážce vah,“ „Ať mi nejsou způsobeny žádné smrtelné rány a ať mě nevytrhnou rohy.“
Styl kouzel jako „nechte ho zahynout“ je v ortodoxní hymnografii a v modlitbách nepřijatelný. Slovo „zahynout“ je charakteristické pro okultní spiknutí, nikoli pro pravoslavné modlitby. Podobný přístup používají i moderní novopohané, skládající spiknutí jako: „Očištění ohněm, otevření moci duší, zachraň dítě Boží, nechť nemoc zahyne.“ Musíme jasně pochopit, že pravoslavní křesťané žádají Boha a Svaté, a nečarují.
Autor akatistu, tvořícího v textu obraz zesnulého spícího v hrobě, klade tyto výzvy adresované Pánu Ježíši Kristu: „Posvěť jeho hrobové odpočinutí“ (Ikos 5), „spí ve věčném spánku hrobu“ (Kondakion 6). A dále v Ikos 11: „Probuďte ho, až se trny země obléknou do barvy věčnosti.“ Člověk má dojem, že tyto řádky nemluví jen o smrtelném těle zesnulého jako o tělesné schránce, kterou zanechala duše, ale obecně o něm samém, potažmo o jeho duši. V důsledku toho se podle akatisty ukazuje, že tělo zesnulého i jeho duše usnou „věčným spánkem hrobu“ až do doby probuzení v den všeobecného vzkříšení. Ale v pravoslavném učení nic takového není. Církev učí, že duše nadále žije, cítí a myslí a že se v určený čas spojí s tělem. A přestože autor akatistu v Kontakionu 3 píše o duši opouštějící tělo, výše uvedené citáty jsou stále schopny vytvořit ve čtenáři akatistu nesprávnou představu o posmrtné existenci člověka. Výzva akatisty k probuzení zesnulého je rovněž nesprávná a opět připomíná egyptské náboženské mýty, v nichž bylo probuzení mrtvých povoleno.
Akatist obsahuje další velmi zvláštní větu související s posmrtným životem: „Ať nic pozemského nezatemní jeho poslední spánek“ (Ikos 11). Nikde v pravoslavném učení se neříká, že to, co se děje na zemi, může zatemnit existenci těch, kteří jsou na onom světě. A staří Egypťané věřili, že určité pozemské události mohou zatemnit existenci mrtvých. Proto zřejmě autor akatistu použil toto „kouzlo“ ve své práci.
Pak v akatistu najdeme modlitbu adresovanou zesnulému, kterou nelze nalézt v žádné jiné pravoslavné pohřební modlitbě. A opět v tomto ohledu vyvstávají přímé souvislosti se staroegyptskými náboženskými tradicemi, jmenovitě s „rituálním pohřebním nářkem“, kde jsou takové výzvy přítomny.
Je pravděpodobné, že někteří po přečtení výše uvedených argumentů budou pochybovat o přímé souvislosti těchto citátů z akathisty se staroegyptskými náboženskými kouzly. Ale autor akatistu, možná aniž by to měl konkrétně v úmyslu, nám sám objasňuje, že souvislost jeho úvah se staroegyptskou mytologií je nejpřímější. V Ikos 11 se o zesnulém píše: „Usnul s nadějí, jako řeka Nil před chladnou zimou. Proč, proboha, pravoslavný kompilátor potřeboval použít obrázek řeky Nil, charakteristický pro staroegyptské náboženství? Proč Nil? Není to důsledek míšení obrazů a pojmů staroegyptského náboženství s pravoslavím, které dovolil autor akatistu?
Ale samozřejmě, nejdůležitější věc, které bychom měli věnovat pozornost, je to, že v akatistu jsou výrazy, které odporují pravoslavnému dogmatu.
Zde je například citát z „akatisty“: „...Ježíši, na přímluvu všech svatých, dej mu milost modlitby za živé. Ježíši, ve dnech našich zkoušek přijmi jeho přímluvu za nás“ (Ikos 7). Podle církevní tradice se po své pozemské smrti mohou pouze svatí lidé modlit za živé a přimlouvat se za ně u Boha. Po smrti nemůže člověk změnit svůj vnitřní stav. Je-li svatý, pak se bude modlit za nás živé. Pokud je jeho duše poškozena a vyčerpána hříchy, pak právě naopak, on sám za něj potřebuje naše modlitby.
Také v akatistu je tato výzva: „Ježíši, přijmi jeho pokání v našich slzách“ (Ikos 4). Svatý Jan z Damašku píše: "Pád pro anděly je stejný jako pro lidi smrt. Po pádu je pro ně pokání nemožné, stejně jako pro lidi po smrti." Člověk sám v jiném světě již nemůže přinášet náležité pokání; jen ti, kdo žijí zde na zemi, se za něj mohou modlit, aby změnil svůj osud.
Pozoruhodné jsou recenze lidí, kteří četli „Akathist pro toho, kdo zemřel“. Stěžují si, že to při modlitbě vyvolává snění – pocity, které jsou pro pravoslavné nebezpečné a cizí a častější pro katolíky a okultisty. Příkladem vyvolání takových pocitů může být následující volání akatisty: „Ježíši, pociťme milostivou sílu pohřební modlitby“ (Ikos 9).
Abychom to shrnuli, je třeba říci, že tento akatista je díky odchylkám, které obsahuje od učení pravoslavné církve, schopen ve svých čtenářích vytvořit nesprávnou představu o pravoslavné víře, před kterou se v průběhu historie Kristova církev snažila chránit své věrné děti. Ortodoxní křesťané získají tento akatist a začnou číst modlitby za své zesnulé pokřtěné příbuzné, které jsou v rozporu s pravoslavným učením a jsou jasně vypůjčeny z pohanství. Což není za žádných okolností přijatelné!
Proto by se každý, kdo si chce připomenout zesnulé blízké nebo známé, měl obrátit na neoddiskutovatelné modlitební pravidlo – Kánon za stejného zesnulého.
Yarasov A.V., zástupce vedoucího misijního oddělení Tulské diecéze Ruské pravoslavné církve