Jeho Svatost patriarcha Alexij II. ve své zprávě na diecézním setkání v Moskvě v roce 2003 poznamenal: "V poslední době se úcta ke svatému mučedníkovi Huarovi stále více rozšiřuje. Na jeho počest jsou stavěny kaple a malovány ikony. Z jeho života vyplývá, že měl zvláštní milost od Boha modlit se za nepokřtěné mrtvé lidi a zemřelo mnoho nepokřtěných lidí, kteří v naší zemi vyrostli, vyrostli. jejich věřící příbuzní se chtějí modlit za jejich spočinutí. Taková soukromá modlitba však nebyla nikdy zakázána, ale při bohoslužbách vzpomínáme pouze na děti církve, které se k ní připojily prostřednictvím svátosti svatého křtu.
Někteří opati, vedeni kupeckými ohledy, provádějí církevní připomínky nepokřtěných lidí, přijímají na tuto památku mnoho poznámek a darů a ujišťují lidi, že taková připomínka se rovná svátosti svatého křtu. Lidé s malým církevním životem mají dojem, že není nutné přijmout svatý křest nebo být členem církve, stačí se jen modlit k mučedníkovi Uarovi. Takový postoj k uctívání svatého mučedníka Huara je nepřijatelný a odporuje našemu církevnímu učení“ [5, s. 23–24]
Primas ruské církve správně poukázal na to důležité kanonické porušení, které je bohužel v poslední době docela běžné.
Avšak není to život svatého mučedníka Huara, který poskytuje základ pro ony deformace pravoslavné zbožnosti, o kterých mluvil patriarcha. Nikdo se nemodlí za pohany a uchyluje se k pomoci proroka Jonáše, ačkoli ho lodníci prosili: Vstaň a modli se ke svému Bohu, neboť Bůh nás zachrání, abychom nezahynuli (Jon 1,6).
Bohužel v nejnovějších vydáních liturgického Menaionu existuje textový základ pro tuto antikanonickou praxi.
19. října se tedy mučedníkovi Uarovi udělují dvě služby - statutární a nestatutární. První (na který ukazuje Typikon) je složen zcela navykle a tradičně. Svatý mučedník je oslavován spolu s prorokem Joelem. Hlavní motiv bohoslužby lze vyjádřit troparem kánonu: „Dej nám svými modlitbami řešení hříchů, nápravu života, Uare“ (Píseň 9, str. 469).
Druhá bohoslužba – kterou Typikon vůbec nezmiňuje – začíná poněkud netradičním a okázalým názvem: „Další bohoslužba, bdění, svatému mučedníkovi Huarovi, který dostal milost modlit se za zemřelé Kleopatriných předků, kteří nebyli hodni přijmout svatý křest“ [7, s. 469].
K tomuto názvu je třeba poznamenat následující.
Zaprvé, není prezentována jen bohoslužba na počest toho a toho svatého Božího, jak je tomu vždy v Menaionu, ale je deklarován určitý cíl, jakoby super úkol: oslavit Uar právě jako modlitební knihu pro nepokřtěné „kleopatrinské předky“.
Pro srovnání předpokládejme, že by někdo chtěl vytvořit novou alternativní bohoslužbu pro „svátek Stětí ctihodné hlavy Jana Křtitele, jemuž byla dána milost uzdravit se z bolestí hlavy“ – s odůvodněním, že prý modlitba k Předchůdci pomáhá od bolestí hlavy. Nebo by někdo sestavil novou bohoslužbu „svatému Mikuláši, kterému byla dána milost vysvobození, aby udělil místodržitelům nespravedlivou smrt těm, kteří ji měli“. Církev sice zpívá těmito slovy (Akathist, Ikos 6) o zázračném dělníkovi z Myry, ale to nedává důvod k tomu, aby tato jediná epizoda ze života svatého Mikuláše byla rozhodující pro obsah a název bohoslužby světci. Stejně tak by název služby neměl ochudit hojnost talentů slavného mučedníka a zázračného umělce Uara.
Za druhé je třeba rozhodně říci, že název této druhé, nestatutární služby obsahuje, když ne přímou lež, tak nepodložené a nepodložené tvrzení: neexistuje žádný důkaz, že by blahoslavená Kleopatra (komm. téhož dne, 19. října) měla nepokřtěné příbuzné. Je pravděpodobné, že zbožnou a horlivou křesťanskou manželku vychovali věřící křesťanští rodiče. Život sv. Uary nedává důvod podezírat Kleopatřiny příbuzné z nevěry a pohanství. To by mělo být uvedeno s alespoň některými fakty naznačujícími jejich špatnost.
Připomeňme si, co říká život. Po mučednické smrti Huar Kleopatra tajně ukradla jeho tělo a místo svého zesnulého manžela vzala „... ostatky svatého Huara, přinesla je jako nějaký drahokam z Egypta do Palestiny a ve své vesnici jménem Edra, která se nacházela nedaleko Tábora, je uložila se svými předky“ [4, s. 439]. Po nějaké době se Svatá Válka zjevila ve snu Kleopatře a řekla: "Nebo si myslíš, že jsem nic necítil, když jsi vzal mé tělo z hromady mrtvol dobytka a uložil mě do svého pokoje? Copak vždy neposlouchám tvé modlitby a nemodlím se za tebe k Bohu? A především jsem se modlil k Bohu za tvé příbuzné, se kterými jsi mě uložil do hrobu." 441].
Za třetí, i kdybychom předpokládali, že mezi Kleopatřinými příbuznými byli lidé, kteří nebyli pokřtěni a nevěřili v Krista, ocitli se prozřetelností Boží v kryptě, posvěceni milostí vycházející z ostatků svatého Uara: „Země, na které leží tvé nejtrpělivější tělo, moudřejší, je božsky posvěceno, kán.9. 469). Bůh je všemohoucí. dokonce i vzkřísit mrtvé, aby se nedotkli ostatků Jeho svatých, jak tomu bylo v případě svatého proroka Elizea: Svrhl jsem člověka v Elíšově hrobě a tělo muže padlo mrtvé, dotkl jsem se Elíšovy kosti, ožil jsem a vstal na jeho nohy (2 Královská 13:21).
Nikoho však dosud nenapadlo sestavit novou službu „proroku Elizeovi, jemuž byla dána milost vzkřísit mrtvé na nohy“.
Všimněme si také, že i když byli v rodinné kryptě nepokřtění příbuzní, ani Kleopatra sama se ke Kristu nemodlila za jejich spásu, ani o modlitby nepožádala svatého mučedníka Huara. Mučedník vykonal svou přímluvu před Pánem stojícím před trůnem Všemohoucího a vůbec se neradil s těmi, kteří žijí na hříšné zemi.
Uvažujme o obsahu liturgického textu nestatutární bohoslužby mučedníkovi Uarovi podle Menaie.
Verše Malých nešpor „Pane, plakal jsem“ uvádějí o svatém Uarovi, že „Pán Kristus svými modlitbami odpouští zemřelým pohanům“ [7, s. 469]. „Mrtví jsou vysvobozeni z nevěry a vysvobozeni z míst pekla prostřednictvím modliteb mučedníka Uary“ [7, s. 469].
Z takové více než pochybné teze vyplývá tato první nesmělá prosba: „Přijmi naši lítost, mučedníku, a pamatuj ve tmě a ve stínu smrti na odsouzené, i na naše příbuzné, a modli se k Pánu Bohu, aby za ně splnil naše prosby“ [7, s. 470].
Ve Velkých nešporách ve sticheře na téma „Pane, plakal jsem“ je toto téma rozvinuto s velkou smělostí: „Prosme Krista, Boha všech, aby projevil milosrdenství našim příbuzným, kteří nedosáhli víry a křtu, aby se nad nimi smiloval a spasil naše duše“ [7, s. 471].
Na konci stichery je více než půlstránkový „slavnik“, který obsahuje následující „skutečné výkřiky“: „Pamatuj... na víru a křest světce, který nedosáhl pravoslaví, ale ve zmatku, stejně jako v rozporech, ve všech směrech oklamal a upadl, slyš, velký mučedníku, tyto výkřiky, odpouštěj a prosí o osvobození a odpuštění od těch smutný“ [7, s. 472].
Téma prosby pro nevěřící a nepokřtěné je umocněno ve stichera „at litia“.
„...Pamatujte na naše příbuzné... na ty, kteří zemřeli odcizení heterodoxií, na ty, kteří byli nevěrní a nepokřtění, a modlete se ke Kristu Bohu, aby jim dal odpuštění a odpuštění“ [7, s. 472, 473].
„Už prosba za nepravoslavné, kteří zemřeli po mnoho let... a nyní se pilně modli, ó mučedníku, abys vysvobodil z bran pekelných a osvobodil od smutku ty nepomíjivé, kteří... nepřijali spasitelnou generaci a byli odcizeni pravoslavné víře, spěchej a popros je od Krista Boha a 7 velké milosti a odpuštění. 473].