Kanonické vědomí starověké církve absolutně neumožňovalo modlitební komunikaci s heretiky, Židy a pohany. Tento zákaz modlitební komunikace se vztahoval jak na živé, tak na mrtvé. Jak správně poznamenal arcikněz Vladislav Tsypin, „zesnulí křesťané zůstávají členy Církve, a proto Církev nabízí své modlitby za ně i za své žijící členy“, proto „Církev samozřejmě může vykonávat pohřební obřady pouze pro ty, kdo patří pouze k ní“ [15, s. 322].
To lze jasně ukázat na srovnání výše uvedených citátů z nestatutárního kánonu k mučedníkovi Uarovi s církevním kánonem z bohoslužby Rodičovské soboty Trojice, umístěným v Barevném triodionu. V tomto liturgickém sledu doslova každá píseň kánonu uvádí, že církev pamatuje pouze na pokřtěné pravoslavné lidi, kteří ukončili svůj pozemský život ve víře a zbožnosti.
„Modleme se všichni ke Kristu, který dnes odnepaměti stvořil památku zemřelých, abych věčným ohněm vysvobodil ty, kdo zesnuli ve víře a naději na věčný život“ (Píseň 1).
„Vidíš, vidíš, jak jsem tvůj Bůh, který jsem spravedlivým soudem stanovil meze života a všechny, kdo zesnuli v naději na věčné vzkříšení, přijal v neporušitelnost od mšic“ (Píseň 2).
„Kriste, moře kalného života, které vplulo do tvého nehynoucího života, zaruč útočiště pro ty, kteří jsou živeni pravoslavným životem“ (Píseň 3).
„Otcové a předkové, dědové a pradědové, od prvního až do posledního, v dobré víře a dobré víře pamatujte na našeho Spasitele“ (Píseň 4).
„Věčně spalující oheň a temná temnota, skřípění zubů a nekonečně mučícího červa a osvoboď všechna muka, ó náš Spasiteli, všechny, kdo jsou skutečně mrtví“ (Píseň 5).
„Od nepaměti přijímáš, věrný Bože, každé lidské pokolení, dej tobě navždy, spolu s těmi, kdo ti slouží, aby tě oslavovali“ (Píseň 6).
„Při svém strašném příchodu, Ó Štědrý, polož své ovce po své pravici, když jsi ve svém životě sloužil Kristu pravoslaví a přišel k tobě“ (Píseň 7).
„Jakmile nejprve prolomil stín smrti, vstal z hrobu jako slunce, stvoř syny svého vzkříšení, Pane slávy, všechny, kteří zemřeli ve víře navěky“ (Píseň 8).
"Všechny věky, starci, nemluvňata a děti a vlhké mléko, mužské i ženské, Bůh mu odpočinul, které jsi věrně přijal" (Píseň 9).
V Theotokos troparia této bohoslužby, na rozdíl od nepovinné bohoslužby mučedníkovi Uarovi, žádá církev přímluvu od Nejčistší Panny Marie pouze za věřící: „Zapečetěný proud živého pramene, zjevil ses Panně Matce Boží, když jsi porodil Pána bez manžela, navěky jsi napojil věřící nesmrtelností vodou 8“ (Píseň 8).
Zdlouhavé a podrobné prosby za zesnulé se čtou podle Řehole při nešporách na Den Ducha svatého - zejména ve třetí modlitbě v kleče umístěné v Barevném triodiu. Ale i v této všeobsáhlé modlitbě jsou zmíněni výlučně pravoslavní křesťané: „Vyslyš nás, jak se k tobě modlíme, a dej odpočinek duším svých služebníků, našich otců a našich bratrů, kteří před námi padli, a ostatních, kteří jsou příbuzní v těle a všech našich ve víře, a na ně nyní vytváříme vzpomínku, neboť v Tobě je tvá ruka všech končin a končin v Tebe.“
Podle servisní knihy se na proskomedii koná vzpomínka „všech v naději na vzkříšení věčného života a na Tvé společenství pro pravoslavné zesnulé“. Obřad eucharistického kánonu liturgie sv. Jana Zlatoústého obsahuje tato slova: „Nabízíme ti také tuto slovní službu za ty, kteří zesnuli ve víře... a za každou spravedlivou duši, která zemřela ve víře,“ a také prosbu: „A pamatujte na všechny, kteří zesnuli v naději na vzkříšení věčného života.“ Při liturgii svatého Basila Velikého se primas modlí podobným způsobem: „Kéž nalezneme milosrdenství a milost se všemi svatými od věků, kteří se ti líbili... a s každým spravedlivým duchem, který přešel ve víře,“ a na závěr: „A pamatujte na všechny, kteří před námi padli o naději na vzkříšení věčného života.“ O nevěřících se ani svatý Jan Zlatoústý, ani svatý Basil Veliký nemodlili, pamatovali na slova evangelia: kdo má víru a je pokřtěn, bude spasen, a kdo nebude mít víru, bude odsouzen (Marek 16:16).
Svatí otcové jednali v plném souladu s učením apoštolů: Jaké společenství spravedlnosti a nezákonnosti, nebo jaké společenství světla s temnotou, jaká dohoda mezi Kristem a Belialem, nebo jakou část se vrátím s nevěřícími, nebo jaké zničení Boží církve od modly? (2. Kor. 6:14–16).
* * *
Metropolita Macarius (Bulgakov) napsal: „Naše modlitby mohou působit přímo na duše zemřelých, pokud zemřeli ve správné víře a s opravdovým pokáním, t.j. ve společenství s církví a s Pánem Ježíšem: protože v tomto případě, i přes zdánlivou vzdálenost od nás, nadále patří s námi do stejného těla Kristova“ [6, s. 456]. Cituje úryvek z pravidla 5 VII. ekumenického koncilu: „Je hřích vedoucí k smrti, když někteří zhřešili, zůstávají nenapraveni a... tvrdošíjně se bouří proti zbožnosti a pravdě... Pán Bůh v tom není, pokud se nepokoří a nevystřízliví ze svého pádu.“ V tomto ohledu biskup Macarius poznamenává: „Ti, kteří zemřeli ve smrtelných hříších, v nekajícnosti a mimo společenství s církví, nejsou podle tohoto apoštolského přikázání hodni jejích modliteb“ [6, s. 450].
Dekrety laodicejské místní rady jasně zakazují modlitbu za žijící heretiky: „Není správné modlit se s heretikem nebo odpadlíkem“ (Kánon 33). „Člověk nesmí přijímat sváteční dary zaslané od Židů nebo kacířů, ani s nimi slavit“ (Pravidlo 37). Tentýž koncil v Laodicei zakazuje členům Církve modlitbou uctívat památku zemřelých pohřbených na nepravoslavných hřbitovech: „Ať členům církve není dovoleno chodit na hřbitovy všech heretiků nebo na místa mučednictví, která nazývají takzvaně, pro modlitbu nebo pro uzdravení. A ti, kteří chodí, i když jsou věrní, budou zbaveni času“ (Rule comon). Biskup Nikodim (Milash) ve svém výkladu tohoto pravidla poznamenal: „Toto pravidlo Laodicejského koncilu zakazuje pravoslavným, nebo, jak text říká, „členům církve“, každému, kdo patří k církvi, navštěvovat taková heretická místa za účelem modlitby a uctívání, protože jinak může být podezřelý ze sklonu k té či oné herezi a nemůže být považován za pravoslavné10. 86].
Ve světle toho se vyjasňuje prastará a rozšířená tradice oddělování pravoslavných hřbitovů od ostatních – německých, tatarských, židovských, arménských. Koneckonců, pohřební modlitba ve hřbitovních kostelech a kaplích se podle servisní knížky koná za „pravoslavné, kteří zde a všude leží“. Církev se nemodlí za „pohany, kteří zde leží“.
Stejně tak se církev nemodlí za sebevraždy. Pravidlo svatého Timotea Alexandrijského, uvedené v Knize pravidel, zakazuje církevní připomenutí těch osob, které „zvednou ruce proti sobě nebo se svrhnou z výsosti“: „Taková oběť se nehodí, protože je to sebevražda“ (Odpověď 14). Svatý Timoteus dokonce varuje presbytera, který „určitě musí takové případy testovat se vší péčí, aby neupadl pod odsouzení“.
* * *
Je pozoruhodné, že zatímco svatí otcové zakazují modlit se za živé a mrtvé heretiky, kladně řeší otázku možnosti církevní modlitby za odpadlíky, kteří kvůli slabosti a zbabělosti neobstáli ve zkoušce během pronásledování: „buď ti, kteří trpěli ve vězení a byli přemoženi hladem a žízní, nebo mimo vězení u soudu, přemohli slabost a nakonec byli mučeni a mučeni. „Pro takové,“ říká svatý Petr z Alexandrie, „když někteří vírou žádají o oběti modliteb a proseb, je spravedlivé s ním souhlasit“ (viz: Kniha pravidel, pravidlo 11). To je motivováno skutečností, že „sympatie a soustrast s těmi, kdo pláčou a sténají pro ty, kteří tento čin překonali... nikomu ani v nejmenším neškodí“ [Tamtéž].
Církevní kanonická pravidla nepřipouštějí možnost modlit se za heretiky a pohany, ale vyhlašují jim anathemu a tím je za života i po smrti zbavují modlitebního společenství s katolickou apoštolskou církví.