Бꙋ́рѧ недоꙋмѣ́нїѧ смꙋща́етъ мѝ ѹ҆́мъ, ка́кѡ досто́йно є҆́сть пѣ́ти чꙋдеса̀ твоѧ̑, бл҃же́нне нїко́лае; никто́же бо мо́жетъ ѧ҆̀ и҆счестѝ, а҆́ще бы и҆ мно́ги ѧ҆зы́ки и҆мѣ́лъ, и҆ глаго́лати восхотѣ́лъ. Но мы̀ ди́внѡ бг҃ꙋ въ тебѣ̀ прославлѧ́ющемꙋсѧ, дерза́емъ воспѣва́ти: Ґллилꙋ́їа.
Burěn недоумěніě smušchajet mì uím, kakwo dostojno єsti pěti chudesa tvoja, blazheje nikołaie; nikogje bo možet iischesti, aše by i many yazyki imel', i glagolati voskhoteľ. No my divny bogu v tebe proslavljajuščemsja, derzayem vospěvati: Gliluija.